Od naivity k absurditě K úvahám Vladimíra Boreckého o komičnu

Od naivity kabsurditě Kúvahám Vladimíra Boreckého okomičnu Miloš Ševčík Univerzita Karlova milos.se[email protected] FROM NAIVETY TO ABSURDITY: ON VLADIMÍR BORECKÝ’S THEORIES OF THE COMIC The study deals with the main features of Vladimír Borecký’s general theory of the comic. First, it introduces Borecký’s conception of the structuring features of the comic. It then examines the specificity of the main configurations of the comic that Borecký discusses, i.e. naivety, irony, humour, and absurdity. The study highlights Borecký’s conception of the position of these configurations in the ontogenetic development of the individual and in cultural development. The study also compares Borecký’s thoughts with the conceptions of other theorists of the comic. On the one hand, with James Sully’s genetic and pluralistic conception of laughter and the comic, and on the other hand, with Louis Cazamian’s conception of humour. In conclusion, the study shows that in both Borecký’s and Cazamian’s reflections one can trace atendency to conceive of absurdity as the ultimate manifestation of the comic. KLÍČOVÁ SLOVA: Vladimír Borecký— komično— humor— ironie— naivita— absurdita— James Sully— Louis Cazamian Vladimír Borecký— the comic— humour— irony— naivety— absurdity— James Sully— Louis Cazamian DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2023.1.1 I. Dá se jednoznačně říci, že reflexe komična představuje významnou součást teoretického díla Vladimíra Boreckého. Konkrétními projevy komična— komickými postupy, činy, akcemi, aktivitami, performancemi apodobně— se vrůzných souvislostech zabývá často. Často se však také obrací kzachycení obecné povahy komiky či přesněji řečeno jejích rysů. Komiku však Borecký odděluje od smíchu iúsměvu, protože komika může působit, ikdyž smích nevyvolá, anaopak smích může povstat ive vztahu ke skutečnostem, které komické nejsou.1 1 Borecký 2000, s.24. OPEN ACCESS 14 SVĚT LITERATURY 67 Vknize Teorie komiky (2000) se Borecký kriticky vymezuje vůči— zejména vang losaském prostředí— značně oblíbené koncepci takzvaných „makroteorií“ komična,2 tedy vůči koncepci, která předpokládá, že jednotlivé teorie komična či smíchu se dají zařadit do relativně koherentních skupin, ato zhlediska toho, jaký aspekt komična či smíchu považují tyto teorie za zásadní či dominantní, případně ojakém „zdroji“, „principu“ či „podstatě“ smíchu či komična hovoří.3 Ve vztahu ktakovému zdůrazňování určitého zdroje či podstaty komična se různé teorie komiky řadí do některé ztěchto skupin: do makroteorie komična jakožto „nesourodosti“ neboli „inkongruence“, do makroteorie komična jakožto „uvolnění“ neboli „relaxace“, případně do makroterie „převahy“ či „nadřazenosti“ neboli „superiority“.4 Borecký považuje přístup ke komice zhlediska myšlenky těchto makroteorií za nevyhovující zejména ztoho důvodu, že skoncepcí makroteorií je spojen předpoklad nezbytnosti či potřebnosti hledání „příčiny“ komiky.5 Toto hledání však podle něho nevede kpřesvědčivému výsledku, protože vkonkrétní situaci zrodu komična se obvykle prosazuje více příčin aurčit jejich podíl na vzniku daného komického jevu je obtížné, ne-li nemožné.6 Borecký vtéto souvislosti také velice oprávněně poukazuje na to, že vřadě klasických teorií komična není vyzdvižena jediná příčina vzniku směšného či smíchu, ale poukazuje se na více příčin, okolností či aspektů zrodu smíchu asměšného.7 Hledání příčin komična, které vknize Imaginace, hra akomika (2005) označuje za „reduktivní přístup“ ke komice, nepovažuje Borecký za vhodné, protože tyto příčiny jsou ve vztahu ke komičnu „vnější“ či „sekundární“.8 Jako produktivnější se mu jeví přístup „restitutivní“, který reflektuje „vnitřní“ či „primární“ příčinu vsamotném „prožitku“ komiky.9 Těmito vnitřními příčinami rozumí Borecký „strukturující rysy komiky“,10 tedy charakteristiky, snimiž se vpřípadě projevení komiky setkáváme, které se na komice „podílejí“ nebo které ji „vytvářejí“.11 Mezi strukturující rysy komiky Borecký zařazuje její zvláštní „smysl“, „reduplikaci“, „sociálně-kulturní kontext“, „svobodu“, „náhodu apřekvapení“, „ludismus“, „pokleslost“ azvláštní „svět“.12 Borecký ztěchto rysů komiky zdůrazňuje zejména její zvláštní smysl, vněmž je přítomno komické „naladění“.13 Je však zapotřebí upozornit na to, že vBoreckého charakteristice strukturujících rysů komiky zaznívají motivy, kterými se jeho uvažovaní okomice přibližuje aspektům komiky, snimiž jsou spojeny jednotlivé makroteorie. 2 Tamtéž, s.45–46. Borecký vtéto souvislosti odkazuje na některé autory makroteorií komična, např.na koncepce Johna Morrealla (1983, s.4–37) aTomáše Kulky (1993, s.1–2). 3 Borecký 2000, s.45–46. 4 Tamtéž, s.45–46, 139. 5 Tamtéž, s.140. 6 Tamtéž, s.46. 7 Tamtéž, s.139–140. 8 Borecký 2005, s.149. 9 Tamtéž, s.147. 10 Tamtéž, s.149. 11 Borecký 2000, s.142. 12 Tamtéž, s.142–146; Borecký 2005, s.155–156. 13 Borecký 2000, s.142. OPEN ACCESS MILOŠ ŠEVČÍK 15 To se týká zejména inkongruence, kterou Borecký rozpoznává vreduplikaci, tedy ve vytváření nesourodých opozic či latentních konfliktů mezi jednotlivými projevy komických situací či jevů.14 To však Boreckého nevede kpřijetí makroteorie inkongruence amyšlenku inkongruence jako jediné příčiny komična odmítá.15 Smyslem komiky je nesmysl, tvrdí Borecký.16 Tato nesmyslnost je přítomna ve světě komiky. Ve světě komiky se nabízí komika světa. Svět komiky není nepřátelský ve vztahu ke světu všednosti či světu vážnosti, ale působí jako „určitý ventil, uvolňující stísnění“17 těchto světů. Nesmyslnost komiky tedy obvykle přináší uvolnění stísnění zvážnosti či všednosti. Vobdobném smyslu hovoří Borecký osvobodě, jíž vkomice dosahujeme. Vkomice se osvobozujeme „ze zatěžujícího sevření odpovědností apovinnostmi“.18 Vhravosti vybočuje komika zoblasti „vážnosti“19 ato přináší očekáváné uspokojení, radost azálibu vkomice. II. Borecký se však nezaměřuje na komično jako na jednolitou kategorii, ale usiluje ouchopení jejího vnitřního členění na „nuance“ či „orientace“20 neboli na takzvané „konfigurace“.21 Borecký hovoří očtyřech konfiguracích, konkrétně onaivitě, ironii, humoru aabsurditě. Kromě těchto hlavních konfigurací se však dá hovořit iokonfiguracích vedlejších, například ogagu, žertu, vtipu, parodii, mystifikaci, burlesce, grotesce nebo frašce.22 Všechny tyto vedlejší konfigurace leží na „stupnici ironie— humor— absurdita— naivita“.23 Velice originální je především Boreckého pojetí ontogeneze komiky, tedy vývoje, ke kterému voblasti komiky dochází ukaždého člověka. Na základě inspirace teoriemi řady autorů hovoří Borecký ovýznamných fázích této ontogeneze, jimiž jsou období zrodu už zmíněných konfigurací komiky, tedy naivity, ironie, humoru aabsurdity. Na jedné straně je toto Boreckého pojetí opřeno oněkteré filozofické koncepce. Nejobsáhleji Borecký připomíná myšlení Sørena Kierkegaarda apoukazuje na to, že vKierkegaardově pojetí přechodů mezi „životními stadii“ je zdůrazněn moment „zvratu“, jímž jsou „navozeny obraty vsebechápání achápání“ toho, co je svět.24 Ktakovému zvratu vždy dochází „díky směšnosti“, jíž je narušena „rigidita“ dříve zastávaného postoje. Borecký upozorňuje, že Kierkegaard „rozlišuje tři komické 14 Borecký 2000, s.143; Borecký 2005, s.147, 151, 155. 15 Borecký 2000, s.139, 14; Borecký 2005, s.151. 16 Borecký 2000, s.142; Borecký 2005, s.155. 17 Borecký 2000, s.145. 18 Tamtéž, s.144. 19 Tamtéž, s.144. 20 Tamtéž, s.25. 21 Tamtéž, s.40–41. 22 Tamtéž, s.26. 23 Tamtéž, s.26. 24 Borecký 1996, s.25. OPEN ACCESS 16 SVĚT LITERATURY 67 konfigurace“, vnichž se projevuje lidská „flexibilita“.25 „Ironická konfigurace“ vede postoj estetika, který je soustředěn na smyslový požitek, ketickému obratu.26 Etický postoj se mění na náboženský působením „konfigurace humoru“.27 Akonečně vreligiózní rovině je náboženský postoj zaujímán díky „intervenci konfigurace absurdity“.28 Ktomuto shrnutí Kierkegaardových názorů Borecký dodává, že vpojetí ontogeneze komiky je zapotřebí doplnit naivitu jakožto konfiguraci předcházející ironii. Na straně druhé je Boreckého pojetí výrazně inspirováno psychologickými přístupy, zejména vývojovou psychologií, částečně psychoanalýzou. Borecký vsouvislosti sontogenezí komiky opakovaně odkazuje na některé motivy úvah Jeana Piageta, který se zabýval různými fázemi psychického vývoje jedince. Borecký se domnívá, že Piagetovo pojetí raného dětského „senzomotorického stadia“29 se dá vztahovat ke konfiguraci naivity, vníž si člověk není vlastní směšnosti vědom, apojetí pozdějšího dětského „reprezentativního stadia“30 ke konfiguraci ironie, která spočívá ve výsměchu druhým. Borecký také poukazuje na to, že humor, tedy ironie neboli výsměch zaměřený na sebe, se dá vztáhnout až kpsychické „decentralizaci“ vobdobí „nástupu konkrétních operací“, tedy vobdobí, ve kterém je už dítě schopno srovnávat sebe sdruhými.31 Kzachycení psychologických rysů konfigurace absurdity však není vPia getových „scientistických“ úvahách dostatek opor, říká Borecký.32 Jako nejvhodnější pozadí kformulaci vlastního pojetí ontogeneze komiky se mezi koncepcemi vývojové psychologie jeví Boreckému teorie Rogera Mucchielliho, která je inspirována myšlením Jeana Piageta aSigmunda Freuda. Borecký přijímá Mucchielliho pojetí různých fází vývoje jedince od narození po adolescenci, vnichž dochází kproměnám vztahu mezi „egem asvětem“,33 avknihách Teorie komiky ataké Imaginace, hra akomika využívá tuto teorii kpředstavení originálního pojetí vývoje komických konfigurací. Zhlediska Boreckého je naivita nejjednodušší konfigurací směšného; směšné vní zůstává neuvědomělé. Naivitu přisuzuje Borecký období útlého dětství,34 tedy období po překonání „krize zrození“ či „šoku narození“, okterém hovoří Mucchielli.35 Vironii ahumoru je směšné už uvědomované. Vpřípadě ironie je směšnost vyhledávána avýsměchem postihována udruhých, vpřípadě humoru získává směšnost primárně sebekritickou povahu ateprve sekundárně je kriticky přisuzována druhým.36 Ironie nastupuje udítěte vpředškolním věku, tedy vMucchielliho pojetí období „fantastic25 Tamtéž, s.25. 26 Borecký 1996, s.25; Kierkegaard 1914, s.126. 27 Borecký 1996, s.25; Kierkegaard 1914, s.105. 28 Borecký 1996, s.25; Kierkegaard 1914, s.143. 29 Borecký 2000, s.163; Piaget— Inhelderová 2014, s.11–49. 30 Borecký 2000, s.163; Piaget— Inhelderová 2014, s.51–83. 31 Borecký 2000, s.163; Piaget— Inhelderová 2014, s.85–116. 32 Borecký 2000, s.163. 33 Borecký 2005, s.159. 34 Borecký 2000, s.164. 35 Borecký 2000, s.164; Mucchielli 1962, s.18–19. 36 Borecký 2000, s.40–41, 166–168. OPEN ACCESS MILOŠ ŠEVČÍK 17 kého univerza“, připomíná Borecký.37 Ironie se nejprve zaměřuje na „inkongruence“ představ, teprve následně se týká „pojmové struktury“.38 Humoristický postoj, ve kterém se prosazuje schopnost sebekritiky, přichází až později, vobdobí, oněmž Mucchielli hovoří jako oobdobí „scholarizace“, poukazuje Borecký.39 Komika, která vobdobí předškolního věku sloužila „integritě já“, se nyní „obrací proti vlastnímu egocentrismu“.40 Dynamika komické konfigurace humoru, která je „obrácena kriticky proti vlastním názorům apředsudkům, sebejistotě vlastních citů apostojů“, je však vtéto době udítěte nezřídka prožívána sodporem spojeným sopětovnou „mobilizací“ ironického postoje.41 Borecký zdůrazňuje, že vtéto době se dítě vyrovnává sdruhými převážně zdůrazňováním „osobní prestiže“, prostřednictvím „ješitností“ a„osobní nadřazenosti“, adlouhou dobu tedy není schopno důsledně zaujmout „humoristický postoj“, vněmž se prosazuje „tolerance, odstup“ aporozumění druhému.42 Konfigurace humoru se rozvíjí adosahuje „větších hloubek“ vobdobí pubescence, tedy vobdobí „narcistní krize“. Vtéto době napomáhá využití humoru k„pochopení druhého jako samostatné bytosti“, vdruhém není viděna analogie vlastního já, ale „autentická, skutečně jiná“ bytost.43 Nejrozvinutější figurou komiky je absurdita, jíž je překonána i„autonomní morálka“ spočívající vakceptaci druhých.44 Tato akceptace druhých je vabsurditě nahrazena vědomím vlastní zanedbatelnosti. Borecký opět využívá Mucchielliho formulace, když poukazuje na to, že kabsurdní konfiguraci dospívá člověk vobdobí adolescence, do níž člověk vstupuje překonáním „juvenilní původnosti“.45 Borecký dále ukazuje, že uadolescenta se na základě konfigurace absurdity rozvíjí schopnost „překonat inkongruence“, na nichž je „postaven svět“.46 Adolescent může nahlédnout „kosmickou dimenzi komiky“, jíž je „přesažen osobní rozměr“, snímž souvisí konfigurace ironie ahumoru.47 Může však dospět až kpochopení absurdity vjejí „tragičnosti afatalitě“.48 Prostřednictvím absurdní komiky se adolescent nezbytně obrací zpátky knaivitě, nikoli však už knaivitě bezděčné, ale knaivitě uvědomované aprožívané zhlediska „absurdity světa“.49 Takové vědomí komiky absurdity se ztotožňuje s„moudrostí“, kterou může jedinec „propracovávat“ po celý „zbytek života“.50 Přestože se komické konfigurace, které se vyjevují vjednotlivých fázích ontogenetického vývoje, ve vědomí jednotlivce obvykle „překrývají, prolínají asplývají“,51 37 Borecký 2000, s.165; Mucchielli 1962, s.49–54. 38 Borecký 2000, s.165. 39 Borecký 2000, s.167; Mucchielli 1962, s.135–136. 40 Borecký 2000, s.166. 41 Tamtéž, s.166. 42 Tamtéž, s.166. 43 Tamtéž, s.167. 44 Tamtéž, s.41. 45 Borecký 2000, s.168; Mucchielli 1962, s.151–152. 46 Borecký 2000, s.168. 47 Tamtéž, s.168. 48 Tamtéž, s.168. 49 Tamtéž, s.168. 50 Tamtéž, s.168. 51 Tamtéž, s.169. OPEN ACCESS 18 SVĚT LITERATURY 67 domnívá se Borecký, že můžeme stanovit jejich rozlišující „kritéria“ aplasticky načrtnout různost jejich zaměření avýznamu. Borecký tuto různost zachycuje takovýmto shrnujícím způsobem: Při odlišení těchto figur stojí nejníže naivita, uníž jde ze subjektivního stanoviska osituaci, vníž jsme ksmíchu, aniž bychom si toho byli vědomi. Na druhém místě ironie vychází již ze sebevědomí apřesahuje vtéto škále výsměch druhému. Humor zaujímá třetí místo: vyjadřuje pohyb ksebeironii, schopnost učinit sebe předmětem výsměchu. Konečně čtvrté místo zaujímá absurdita, která participuje na kosmickém smíchu. Vabsurdní komice ustupuje subjekt ze všech nároků na individuální výjimečnost. Absurdita nás tak vrací kvýchozí pozici naivity, avšak stím rozdílem, že si je vědoma své účasti na komice světa.52 Ke zrodu apřevaze zvláštních konfigurací komického tedy dochází vdůležitých fázích lidského života, od raného dětství až po adolescenci. Borecký dále poznamenává ito, že vdospělosti se dominance komických formací může případně různým způsobem proměňovat, především však dochází kjejich vzájemnému vyvážení, různé konfigurace komična jsou využívány sohledem na konkrétní situace apříležitosti, ato vrůzných nuancích.53 Borecký také poukazuje na to, že zatímco vontogenezi od zrození kdospělosti skutečně můžeme sledovat sukcesivnost nástupu jednotlivých komických konfigurací, sjejichž pomocí je různými způsoby dosahována sebeidentifikace aindividualizace jedince, vpozdější ontogenezi, tedy vobdobí plynoucím od dospělosti přes zralost až kstáří, spočívá role komických konfigurací především v„modifikacích životních inkongruencí“ av„harmonizaci osobnosti“ především voblastech emocionality atemperamentu.54 Vpozdějším období života tedy už různé „struktury komiky“ nenastupují sukcesivně jako vobdobí dřívějším, ale udržují se v„určitých poměrech“, vnichž má vždy určitý moment komiky— naivita, ironie, humor nebo absurdita— „dominantní“ postavení a„ovládá“ momenty ostatní.55 Přesto však je komika, říká Borecký, vdospělosti, zralosti istáří sycena zejména z„absurdních zdrojů“, knimž člověk vživotě už dospěl.56 Nejenom tedy, že absurdita představuje zhlediska Boreckého pluralisticky aontogeneticky pojaté teorie jakési vyvrcholení vývoje komiky azároveň sofistikovaný návrat kpůvodní komické naivitě,57 představuje také nejhlubší pramen komiky či spíše nejširší rozpoznatelný kontext dalších— hlavních ivedlejších— komických konfigurací, kněmuž člověk může během života dospět. VTeorii komiky nacházíme toto následující shrnutí opovaze komické absurdity: Absurdita překračuje humoristický sebevýsměch přesahem subjekt-objektové polarizace, která však není nevědomá jako unaivity, ale opírá se onáhled 52 Tamtéž, s.171–172. 53 Tamtéž, s.168–169. 54 Tamtéž, s.26–27. 55 Tamtéž, s.27. 56 Tamtéž, s.169. 57 Tamtéž, s.168. OPEN ACCESS MILOŠ ŠEVČÍK 19 absurdity světa. Absurdní komika participuje na kosmické komice avzdává se vědomě humoristické sebereflexe splným vědomým vlastní nepodstatnosti abezvýznamnosti. Vabsurditě je autonomie překonána autenticitou.58 Vabsurditě se tedy člověk otevírá vědomí kosmické hry, hry ukazující jeho malost, člověk se vabsurditě svou hrou ktéto malosti vkosmických rozměrech přihlašuje, předvádí ji vabsurditě vlastní činnosti, vabsurditě dadaismu, absurdního dramatu nebo happeningu. Svou absurdní hrou symbolizuje absurditu vlastní pozice vkosmických poměrech, rozměrech, procesech, ke kterým se vztahuje jako kneuchopitelným anepochopitelným. Borecký říká, že absurdita „záměrně operuje snesmyslem jako surčitou metaforou světa“, tedy světa jako nesmyslného. Vabsurditě člověk nachází, přiznává areflektuje svou směšnou anezbytně naivní, nyní však vědomě naivní, pozici ve vesmíru. Pozici absurdity vzávěru ontogenetického vývoje jedince odpovídá iBoreckého pojetí vývoje komiky. Vkonferenčním příspěvku „Model historických cyklů komiky“ (1995) Borecký proponuje hypotézu historických cyklů komiky, která se opírá oteorii ontogenetického vývoje komiky. Ontogenetické fáze jsou „promítnuty do podoby etap historického vývoje“.59 Borecký předpokládá, že významná období kulturního vývoje— antika, středověk anovověk— jsou zhlediska vývoje komiky rozčlenitelná do rozpoznatelných charakteristických fází.60 Etapě zrodu určité kultury odpovídá fáze vývoje komiky, ve které je dominující konfigurací komiky naivita, etapě růstu určité kultury odpovídá fáze, vníž dominující konfiguraci komiky představuje ironie, kulminační fázi vzestupu či pádu určité kultury odpovídá fáze, vníž se voblasti komiky dospívá kdominanci humoru, aetapě konečného „rozkladu“ kultury odpovídá fáze, vníž převládá absurdita.61 Významná období kulturního vývoje lidstva tedy zároveň představují cykly, vnichž se komika rozvíjí vkomických konfiguracích. Počáteční fáze vývoje kultury je obvykle nereflektovaně naivní. Následuje fáze, vníž se určitá kultura kriticky vymezuje vůči kulturám odlišným, tedy fáze ironická. Po ní přichází fáze sebeuvědomění asebereflexe kultury asní spojený rozvoj humoru. Závěrečná fáze vývoje kultury je fází zániku, rozpadu asnimi související absurdity.62 Borecký uvádí, že účelem jeho pokusu oaplikaci konfigurací komiky na fáze vývoje různých období kultury není porozumění komice zkulturně-historických cyklů, ale naopak otevření možnosti „pochopení“ kulturního či „historického vývoje zkonfigurací komiky“.63 Dá se tedy říci, že Boreckým je vtéto souvislosti naznačena velice významná role komiky vkulturním vývoji. Borecký je ktéto historizující aplikaci vlastního pojetí vývoje komiky inspirován úvahami některých slavných teoretiků. Zmiňuje Giambattistu Vica, Friedricha Nietzscheho, Oswalda Spenglera, Arnolda Josepha Toynbeeho ařadu jiných.64 Vsamotné 58 Tamtéž, s.41. 59 Tamtéž, s.24. 60 Tamtéž, s.29. 61 Tamtéž, s.29–30. 62 Tamtéž, s.29–30. 63 Borecký 1996, s.30. 64 Tamtéž, s.28–29. OPEN ACCESS 20 SVĚT LITERATURY 67 oblasti teorie komiky však Boreckého koncepce připomíná pojetí jiného významného autora, oněmž se Borecký vTeorii komiky ostatně také opakovaně zmiňuje,65 avyzdvihuje jeho směřování kpojetí principu komiky vinkongruenci, tedy ve „schopnosti rozlišování askládání nesourodých podnětů avěcí“.66 Běží opluralisticky azároveň vývojově koncipovanou teorii smíchu asměšného britského badatele Jamese Sullyho, která je rozpracována vjeho pojednání An Essay on Laughter (Esej osmíchu, 1902). Všechny dosavadní teorie, upozorňuje tu Sully, si všímají pouze určitého druhu smíchu, pouze určitého druhu okolností, kterými je smích vyvoláván. Vpřístupu ke smíchu si však nevystačíme se zaměřením na jediný „princip“, protože „zabarvení“ smíchu se proměňuje.67 Neredukovatelná rozmanitost typů azpůsobů smíchu je výsledkem „intelektuální amorální evoluce“68 člověka a„vývoje“ samotného smíchu. Ztohoto důvodu musíme přijmout „genetickou metodu“ zkoumání azaměřit se na jednotlivá stadia vývoje směšného asmíchu. Sully ukazuje, že nejprimitivnější smích člověka jako jedince ilidského rodu jako takového je odrazem jednoduchého „potěšení“ a„radosti“,69 „organického ulehčení aosvěžení“70 nebo manifestací příjemného vzrušení. Tato organická aktivita na sebe bere také podobu reakce na „hrubost“71 a„ničení“,72 na „škádlení“, obhroublé vtipkování nebo na něco „nápadně nového“.73 Smích se však postupně stává součástí společenského života. Společnost začíná tuto organickou aktivitu využívat asjejí pomocí organizuje životy svých členů. Smích se tedy stává společenským nástrojem, je „sborovým hlasem“,74 kterým je prosazováno to, co je „obvyklé“75 vnázorech či způsobech chování. Někdy smích jako výsměch zasahuje proti nepatřičným inovacím vmyšlení azvláštním „životním návykům“.76 Někdy se naopak smích jako výsměch obrací proti už „odloženým“ a„přežitým“ postupům.77 Nakonec však intelektuální amorální vytříbenost lidí ve společnosti umožňuje vytvoření individuálního, jemného alaskavého smíchu aodpovídající přemýšlivé acitlivé schopnosti zakoušet směšné. Otéto schopnosti hovoří Sully jako o„humoru“.78 Intelektuální acitlivý způsob „pobavení“ vzbuzuje sice umění obecně,79 knadhledu a„jemnosti“ humoru, kterým uchopuje zejména „vztahy protikladnosti“ věcí, má však nejblíže moderní literatura.80 Dá se tedy říci, že Sullyho geneticky pojatá teorie ukazuje několik úrovní vývoje smíchu aschopnosti vnímat směšné. 65 Borecký 2000, s.68–69, 121. 66 Tamtéž, s.68. 67 Sully 1902, s.153. 68 Tamtéž, s.153. 69 Tamtéž, s.195–196. 70 Tamtéž, s.46. 71 Tamtéž, s.235. 72 Tamtéž, s.229. 73 Tamtéž, s.235–236. 74 Tamtéž, s.297. 75 Tamtéž, s.280. 76 Tamtéž, s.280–281. 77 Tamtéž, s.281–283. 78 Tamtéž, s.297–302. 79 Tamtéž, s.344–345. 80 Tamtéž, s.318–320, 387–391. OPEN ACCESS MILOŠ ŠEVČÍK 21 Zhrubého, organicky založeného smíchu, který reaguje na jednoduché tělesné asituační podněty, postupně vzniká smích jako nástroj sjednocování81 aspolečenského „pokroku“.82 Azjemňování smíchu acitlivosti ke směšnému ve společnosti nakonec umožňuje rozvoj individuálního smíchu. Tomuto smíchu odpovídá „kontemplace“ prostřednictvím humoru jako bezmála „filozofická“83 schopnost reflektovat vzájemné vztahy věcí aodlišných názorů. III. Když Borecký rozebírá historickou posloupnost vzniku jednotlivých kategorií směšného, tedy teoretických určení zvláštních způsobů apostupů, vnichž se komično projevuje, hovoří opořadí, vněmž nejprve vzniká kategorie ironie, dále kategorie naivity aabsurdity aaž nakonec kategorie humoru.84 Můžeme vtéto souvislosti poznamenat— aBorecký si je této věci samozřejmě vědom—, že je velice obtížné říci, kdy přesně nabývá určité slovo statusu pojmu, kdy přesně jsou etymologické konotace spojené surčitým slovem redukovány do významu, který už je uchopen pojmem užívaným jistou teorií. Přesto si však můžeme povšimnout zajímavé disproporce mezi pojetími dvou vývojových pořadí, onichž Borecký vTeorii komiky hovoří. Historickému pořadí vzniku kategorií směšného, tedy historickému pořadí vzniku arozvoje teoretických rozborů adiskusí ojednotlivých kategoriích komického, neodpovídá ontogenetické pořadí vzniku komických konfigurací, ato jak ontogenetické pořadí vzniku těchto konfigurací ujedince, tak ani promítnutí tohoto pořadí vživotě jedince do vývoje kultury. Už jsme ukázali, že vBoreckého pojetí ontogenetický vývoj komiky vrcholí vabsurditě, vývoj teoretického uchopení komiky však vrcholí vhumoru. Ive vztahu ktéto disproporci se dá usuzovat, že mezi nejsofistikovanějšími formami či konfiguracemi komična, tedy mezi absurditou ahumorem, je značná příbuznost, možno tedy říci, že vhumoru se dá hledat vědomí absurdity aže vabsurditě velice živě působí humoristická sebereflexe. Přestože Borecký zdůrazňuje, že absence „sebeironie asebezesměšňování“ je to, co odlišuje absurditu od humoru,85 nemyslíme si, že by absurdita byla sebereflexivního vztahu naprosto zbavena. „Kosmická dimenze“,86 kterou komika vkonfiguraci absurdity získává, je vBoreckého reflexích naopak výslovně spojena s„ústupem“ subjektu z„nároků na osobní výjimečnost“87 as„přesažením osobního rozměru“.88 To poukazuje na proměnu vnímání vlastní pozice. Domníváme se také, že naznačený sebereflexivní oblouk vkomické absurditě potvrzuje iBoreckého vyjádření orozdílu mezi absurditou apůvodní naivitou, ke které se absurdita na nové úrovni navrací. Tato nová úroveň, tj.rozdíl mezi absurditou apůvodní naivitou, spočívá zhlediska subjektu ve „vědomí 81 Tamtéž, s.255–256. 82 Tamtéž, s.283. 83 Tamtéž, s.400–405. 84 Borecký 2000, s.29–40. 85 Tamtéž, s.168. 86 Tamtéž, s.168. 87 Tamtéž, s.172. 88 Tamtéž, s.168. OPEN ACCESS