„Libušino proroctví přeměňujeme ve skutečnost!“ Komunistická vize Prahy v období stalinismu

„Libušino proroctví přeměňujeme ve skutečnost!“ Komunistická vize Prahy v období stalinismu* Michal Kurz ‘WE ARE TRANSFORMING THE PROPHECY OF LIBUŠE INTO REALITY!’ THE COMMUNIST VISION OF PRAGUE IN THE STALINIST ERA The article focuses on the construction and symbolic encoding of Prague during the 1950s. After 1948 the political and professional elites constructed a suggestive propagandist image of the capital as a ‘new socialist city’. Prague began to be transformed through interventions in its physical space (architecture, monuments), production of its social reality (organized work teams) and reinterpretation of its history. The leading role of the Communist Party of Czechoslovakia in this process was systematically popularized by the political representatives, the local press and guidebooks. The Communist rhetoric emphasized both Soviet paragons and selected Czech historical traditions (in particular, the Hussite Movement and the Czech National Revival). Citing the example of Prague, this article attempts to underline the spatial aspect of Stalinist ideology and the social ‘constructability’ of any space. KEYWORDS: Prague; image of the city; architecture; urban space; Stalinism; 1950s Prostor je vedle času jednou ze základních koordinát lidského jednání, což z něj pohledem historika činí důležitou, zároveň však často až příliš samozřejmě vnímanou veličinu. Opustit vžitou pozitivistickou představu prostoru jako pouhého neměnného, apriorně daného „kontejneru“ sociálních jevů a procesů znamená pokusit se v duchu myšlenek prostorového obratu (spatial turn) hlouběji promýšlet jeho konstruova(tel)nost, a to nejen ve fyzickém, ale i mentálním a sociálním slova smyslu. Již v sedmdesátých letech 20. století formuloval francouzský sociolog Henri Lefebvre své teze o „sociální produkci prostoru“, který je spoluutvářen (tj. vnímán, koncipován a prožíván) širokým spektrem aktérů.1 Obyvatelé, novináři, architekti, politici a mnozí další mu v závislosti na svých potřebách a cílech připisují specifické významy a funkce. Prostorové ukotvení je předpokladem stability a kontinuity každého společenství, hraje důležitou roli v procesech (re)konstruování jeho kolektivní paměti a identity (respektive pamětí a identit).2 Na „produkci prostoru“ se podle Le- * Tato studie vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 12 Historie v interdisciplinární perspektivě, podprogram Formování a vývoj národních identit ve středoevropském prostoru v 19. a 20. století. 1 Henri LEFEBVRE, La production de lʼespace, Paris 1974. Širší ohlas zaznamenal až anglický překlad: TÝŽ, The Production of Space, Oxford 1991. 2 Tuto zásadní roli prostoru naznačil ve svých dnes již klasických textech Maurice Halbwachs, z dostupných v češtině srov. zvláště Legendární topografie míst ve Svaté zemi, in: Alban Bensa— Václav Hubinger— Franҫoise Mayer (edd.), Cahiers du Cefres. Antologie MIcHaL KuRZ 133 febvra podílejí různými způsoby a ve vzájemném provázání tři roviny sociální praxe: „prostorové praktiky“ (každodenní rutinní vnímání a poznávání empirické reality prostoru), „reprezentace prostoru“ (abstraktní představy a intelektuální konstrukce prostoru) a „prostory reprezentace“ (sociální prožívání fyzického prostoru skrze asociované symboly a obrazy).3 Za dominantní způsob zacházení s prostorem označuje Lefebvre v každé společnosti „reprezentace prostoru“, (re)produkované především urbanisty, architekty a sociálními inženýry. Právě ony jsou podle něj klíčovým mocenským nástrojem státu využívaným k instrumentalizaci a homogenizaci prostoru, jinými slovy k produkci dominantního (oficiálního) prostorového diskursu.4 Přestože se jedná o primárně abstraktní představy a koncepty, nesou v sobě zároveň silný nárok na uskutečnění, tj. na přesah z roviny mentální do roviny fyzické. Podle geografa Dereka Gregoryho fungují tyto reprezentace vždy jako určité konstelace moci a znalostí, jako strategie, jejichž prostřednictvím je do prostoru „vpisován“ dobově dominantní sociální řád.5 Zejména v moderních dějinách 19. a 20. století nalezneme četné příklady využívání prostoru jako nástroje kontroly, dominance a moci. Řada (nejen politických) ideo logií sdílela ve svých myšlenkových předpokladech s různou intenzitou přesvědčení o možnosti změnit charakter člověka za pomoci přeformování jeho životního prostředí. Badatelsky příhodný objekt pro analýzu těchto tendencí představují města, již od antiky přirozená jeviště pro sebeprezentaci politických režimů, a zejména tradiční metropole, jimž dobové mocenské i expertní elity vždy věnovaly největší pozornost. Jak podotýká historik Wolfgang Sonne, „utváření hlavního města představuje ve 20. století hlavní prostředek státní reprezentace“.6 Zřetelný urbánní, resp. obecně prostorový aspekt nese ve svých myšlenkových východiscích také sovětský stalinismus a jeho poválečné modifikace ve státech středovýchodní Evropy včetně Československa. Jestliže představitelé komunistické moci ve svých programových deklaracích často zdůrazňovali potřebu zformování „nového francouzských společenských věd. Město 10, 1996, s. 8–35. Jeho myšlenky zásadním způsobem rozpracovali Jan a Aleida Assmannovi, srov. např. Aleida ASSMANN, Erinnerungsräume. Formen und Wandlungen des kulturellen Gedächtnisses, München 2009. Souvislostmi prostoru a kolektivní paměti se podrobně zabýval i autor vlivného konceptu „míst paměti“ Pierre Nora. 3 H. LEFEBVRE, The Production of Space, s. 33n. Lefebrovy koncepty dále promýšlí a rozvíjí Edward SOJA, Thirdspace. Journeys to Los Angeles and Other Real-and-Imagined Places, Oxford 1996. 4 H. LEFEBVRE, The Production of Space, s. 203, s. 391–396. 5 Derek GREGORY, Geographical Imaginations, Cambridge, MA— Oxford, UK 1994, s. 403. Mocenské snahy státu nacházejí na druhé straně také přirozený protipól, a to v podobě alternativních (i vyloženě podvratných) diskursů daného prostoru vycházejících z každodenních praktik a zkušeností jeho běžných „uživatelů“. Jejich reflexi ponechám ve svém příspěvku vědomě stranou. 6 Wolfgang SONNE, Die Hauptstadt als Bild des Staates. Planungen des frühen 20. Jahrhunderts im internationalen Vergleich, in: Arnold Bartetzky— Marina Dmitrieva— Stefan Troebst(edd.), Neue Staaten— neue Bilder? Visuelle Kultur im Dienst staatlicher Selbstdarstel lung in Zentralund Osteuropa seit 1918, Köln— Weimar— Wien 2005, s. 13–32, zvláště s. 15. 134 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2016 socialistického člověka“, mělo k němu dojít ve funkčně, vizuálně a symbolicky odpovídajícím prostředí, na jehož budování a kultivaci by se tito „noví lidé“ zároveň zásadní měrou sami podíleli. Zakládání „vzorových socialistických měst“ (z nich jmenujme vedle domácí Poruby a Havířova alespoň východoněmecký Eisenhüttenstadt či polskou Nowou Hutu) i přestavba stávajících historických sídel proto zejména v prvním poválečném desetiletí získávaly nezanedbatelnou a často velmi vypjatou politickou dimenzi.7 Ustavování žádoucího prostorového diskursu přitom v konkrétních sídlech probíhalo na několika rovinách, resp. za pomoci různých typů médií: vedle konkrétních architektonických projektů sehrávaly důležitou roli texty, verbální prohlášení, fotografické či filmové záběry. Poválečnou Prahu můžeme zařadit mezi města, kde komunistické snahy o ideologické překódování narážely na jejich poměrně silný vžitý obraz. Představu Prahy jako malebného města starobylých památek, konstituovanou už během 19. století, neoslabil ani bouřlivý stavební rozvoj, kterým prošla v meziválečném období. Po roce 1945 pak hmotnou i symbolickou hodnotu metropole zásadně posílilo jen lehké poškození válečnými událostmi, zřetelně patrné zejména při srovnání s městy sousedních států.8 Právě tato výchozí situace se mi z badatelského hlediska jeví jako produktivní, neboť otevírá prostor pro analýzu způsobů, jimiž mohl být stalinistický prostorový diskurs, aktivně operující s vizí nastupující „nové“ a šťastné epochy, aplikován ve fyzickém i symbolickém kontextu „starého“ historického města.9 Zároveň umožňuje reflektovat širší otázky specifik československého stalinismu a jeho (dis)kontinuit s předchozími obdobími. Konec 2. světové války s sebou přinesl očekávání většiny československé společnosti, že obnovovaný stát bude postaven na nových, kvalitativně lepších základech poučených z nedostatků a chyb minulosti.10 Důležitou součástí formující se identity 7 První srovnání architektury doby stalinismu ve státech východního bloku (NDR, ČSR, Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku) přinesl Anders ȂMAN, Architecture and Ideology in Eastern Europe During the Stalin Era. An Aspect of Cold War History, New York 1992. 8 Srov. zvláště situaci Polska a Německa: Werner DURTH— Niels GUTSCHOW, Träume in Trümmern. Planungen zum Wiederaufbau zerstörter Städte im Westen Deutschlands 1940–1950, Braunschweig— Wiesbaden 1988; Dieter BINGEN— Hanz HINZ (edd.), Die Schleifung: Zerstörung und Wiederaufbau historischer Bauten in Deutschland und Polen, Wiesbaden 2005. 9 Inspiraci mi zde poskytla studie Michaely MAREK, Sozialismus in der alten Stadt. Oder: Ein Vorschlag zur kulturgeschichtlichen Erweiterung der sozialgeschichtlichen Stadtforschung, in: Thomas M. Bohn (ed.), Von der ‚europäischen Stadt’ zur ‚sozialistischen Stadt’ und zurück? Urbane Transformationen im östlichen Europa des 20. Jahrhunderts, München 2009, s. 35–50. V domácím prostředí se otázkou socialistických reprezentací Prahy nedávno zabývala kulturní antropoložka Blanka SOUKUPOVÁ, „Teprve komunisté uskuteční Libušino proroctví.“ Praha v mytologii reálného socialismu, in: Blanka Soukupová— Daniel Luther— Peter Salner (edd.), Mýtus— „realita“— identita: socialistické metropole v zápasech o novou přítomnost a vizi šťastné budoucnosti, Praha 2014, s. 9–52. Její metodologická východiska ani interpretační rámec nicméně ve svém příspěvku nesdílím. 10 K poválečným změnám v ČSR a jejich kořenům zatím nejpodnětněji Christiane BRENNER, Mezi Východem a Západem: české politické diskurzy 1945–1948, Praha 2015. Z dobových textů např. Edvard BENEŠ, Demokracie dnes a zítra, Praha 1945. MIcHaL KuRZ 135 obnovené republiky se proto stala různá míra vymezování se vůči politickým, socioekonomickým a kulturním pořádkům válečné a meziválečné doby. Představitelé politických, odborných i uměleckých elit začali na různých úrovních hovořit o „novém Československu“ a potažmo i „nové Praze“, neboť aktuální proměnu státu bylo žádoucí zřetelně demonstrovat rovněž v prostoru jeho hlavního města. Během druhé poloviny čtyřicátých let byl prostor Prahy re-formován (v reakci na éru protektorátu) především z nacionálního hlediska. V oficiálních projevech a textech turistických průvodců byl zdůrazněn „odvěký“ český charakter města, správní orgány iniciovaly nezbytnou revizi uličního názvosloví a stávajících pomníků. Za jednu z nejvýmluvnějších zkratek opětovného přivlastnění Prahy pro český národní živel můžeme označit konfiskaci budovy Německého kasina na Příkopech, od roku 1875 centra společenského života pražských Němců, a její přejmenování na Slovanský dům.11 Nedlouho po únoru 1948 získal diskurs „nové Prahy“ jednostranné politické zabarvení a stal se integrální součástí komunistické vize spravedlivějšího společenského řádu, kterou formulovali a pomáhali propagovat přední zástupci státní i městské správy. Období „stalinistického“ budování Prahy můžeme rámcově vymezit počátkem v roce 1949, vrcholem v letech 1953/1954 a pozvolným odezníváním během druhé poloviny padesátých let. 28. června 1949 schválilo plénum pražského Ústředního národního výboru (ÚNV) v reakci na závěry IX. sjezdu strany akční program vytyčující jako hlavní úkol nejbližších let „vytvořit z Prahy město pracujícího lidu, jehož celý ráz a náplň by byly dány tou skutečností, že je Praha hlavním městem lidově demokratické republiky spějící k socialismu“.12 Vyhraněná politická rétorika se současně promítla i do tvorby směrného územního plánu, tedy klíčového dokumentu, podle jehož zásad měla být do budoucna koordinována výstavba metropole.13 Autoři jeho prvních verzí z let 1948 a 1949 počítali mj. s vytvořením nových manifestačních náměstí na Letné a pod Vítkovem (tzv. náměstí Budovatelů) a s výstavbou severojižní magistrály včetně přemostění Nuselského údolí.14 S aktuálním děním a chystanými projekty začala své čtenáře seznamovat redakce týdeníku Praha, tiskového orgánu ÚNV, která od července 1949 zavedla rubriku „Budujeme socialistickou Prahu“.15 Záměr „socialistické“ proměny hlavního města zásadním způsobem konkretizoval 10. prosince 1950 na ustavující schůzi pražského městského výboru KSČ člen předsednictva ÚV, poslanec a jeden z nejvlivnějších tvůrců oficiální ideologické linie strany Gustav Bareš. V bojovně laděném referátu nazvaném „Za krásnou, šťastnou, socialistickou Prahu“ vyzdvihl nutnost „mobilisovat všechen lid k výstavbě hlavního města a řídit v tomto duchu práci komunistů v Ústředním národním výboru a v lidové správě 11 Srov. Alois Ladislav KAISER, Průvodce starou Prahou, Praha 1947, s. 28. 12 Akční program pražské lidové správy, Praha: týdeník Ústředního národního výboru hl. města Prahy (dále jen Praha) 52, 1949, č. 27, s. 1. 13 Jeho tvorba spadala od roku 1949 do kompetence plánovacího referátu při stavebním odboru ÚNV. 14 Praha budoucnosti, Architekt, 1949, č. 1, s. 1–11; Směrný plán— Praha budoucnosti, Architektura ČSR, 1949, č. 3–4, s. 98–104. 15 Praha 52, 1949, č. 27, s. 9. 136 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2016 vůbec“.16 Pozitivní budoucnost metropole podmínil přináležitostí Československa k socialistickému „táboru míru“ a její konkrétní obrysy naznačil výčtem zamýšlených projektů. Mezi nimi nechyběly nové objekty ÚV KSČ a Národní galerie na Letné, dominantní pomník J. V. Stalina, sovětskými vzory inspirované „parky kultury a oddechu“ či pomníky „všem těm, kteří ukazovali našemu lidu cestu a vedli jej vpřed“.17 „Nová Praha“ socialismu měla mít „velké, nové, prostorné domy a široké ulice“, zároveň ale respektovat i vybrané památky minulosti. Jakkoli byly představené cíle více než ambiciózní, neváhal Bareš v závěru svého projevu pateticky zdůraznit: „Toto všechno není fantasie. I když dnes žijeme v mnohých směrech ještě v obtížných poměrech a teprve postupně rozvíjíme tento plán výstavby, takový plán, který uskutečnili bolševici v Moskvě, uskutečníme v souvislosti s výstavbou socialismu i my. Teprve komunisté uskuteční Libušino proroctví: ,Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká!‘“18 Odvolání se komunistického ideologa na mytickou kněžnu může na první pohled působit bizarně. Jeho hlubší logika nicméně vysvítá z kontextu poválečné a poúnorové sebeprezentace KSČ jako strany respektující a ochraňující domácí tradice. Jestliže prostřednictvím bezmála kanonického textu Zdeňka Nejedlého Komunisté, dědici velikých tradic českého národa (1946) byli představitelé strany obratně vřazeni do (v jádru obrozeneckého) narativu českých národních dějin, Barešem užitý příměr sugeroval obdobně zásadní roli KSČ ve vývoji Prahy. Zamýšlený vzkaz byl přitom tentýž: teprve nástup komunistů do rozhodujících pozic umožnil skutečně pozitivní změnu a stal se logickým a nevyhnutelným završením staletého vývoje státu, resp. hlavního města. Barešem deklarovaný program se stal východiskem rozsáhlé agitační kampaně, k níž se od ledna 1951 začali přihlašovat funkcionáři na úrovni městských stranických organizací i Ústředního národního výboru vedeného primátorem Václavem Vackem. Změna se bezprostředně odrazila i na stránkách věstníku ÚNV, který získal výmluvný název „Nová Praha“. Po celou první polovinu padesátých let pak můžeme sledovat soustavnou snahu politických, potažmo odborných elit re-prezentovat Prahu skrze konkrétní projekty i výklad její historie jako „socialistické město“. Žádoucí atributy tohoto ideálu odvozovali domácí experti vesměs z oficiálních, systematicky překládaných textů sovětských urbanistů a teoretiků.19 Laické veřejnosti pak klíčové motivy tohoto odborného diskursu zprostředkovávali autoři politických projevů, publicistických textů nebo turistických průvodců. K nejčastěji prezentovaným zásadám „socialistické stavby měst“ patřily státem řízený plánovitý rozvoj, vyloučení aktivit a zájmů soukromého sektoru, důraz na esteticky výrazné prostředí, smazání sociálních i architektonických rozdílů mezi 16 Gustav BAREŠ— Vratislav KRUTINA, Za krásnou, šťastnou, socialistickou Prahu, Praha [1951], s. 19. 17 G. BAREŠ— V. KRUTINA, Za krásnou, šťastnou, socialistickou Prahu, s. 21. 18 Tamtéž, s. 23. 19 Překladům sovětských textů se věnovali zejména architekti z okruhu časopisu Sovětská architektura, vydávaného od roku 1951 uměleckou sekcí Československo-sovětského institutu ČSAV (Julius Šif, Jan Svoboda ad.). Tento časopis v domácím prostředí nejdůrazněji propagoval sovětské vzory a metodu socialistického realismu. Srov. Archiv Akademie věd ČR, fond Československo-sovětský institut, sign. 431, kart. 13, inv. č. 170. MIcHaL KuRZ 137 centrem a periferií, zvyšování podílu veřejného prostoru, vysoká úroveň hygieny, dostatek zelených a rekreačních ploch a úcta vůči (vybraným) historickým památkám. Základní tvůrčí metodou nové výstavby se měl stát tzv. socialistický realismus, doktrína šířená pod sovětským vlivem ve všech zemích východního bloku. Na jejím základě měla architektura (potažmo další umělecká odvětví) důsledně využívat „národní formy“, tj. historizující tvarosloví odvozované z tradic dané země tak, aby byla „srozumitelná lidu“ a dokázala vyjádřit „velikost a krásu socialistické epochy“.20 Stalinismem podmíněný diskurs „nové Prahy“ měl stávající prostor města co nejdůsledněji homogenizovat. Široké spektrum probíhajících akcí, od bytové výstavby až po rekonstrukci památek, bylo v rétorice veřejných činitelů a médií soustavně spojováno poukazy na ústředního iniciátora a garanta v podobě Komunistické strany Československa. Její vlastní mocenské zájmy a cíle byly zároveň navenek neustále zaštiťovány odkazem na vůli „lidu“, jehož je strana „pouze“ vrcholným reprezentantem. Praha budoucnosti byla prezentována jako město „lidové“ sloužící zájmům a potřebám nejširších vrstev svých obyvatel. Právě tento akcent umožňoval komunistům získávat pro svou vizi krásné, čisté, zdravé a šťastné Prahy socialismu nemalou podporu ze strany běžných občanů. Oficiální propaganda dodávala této vizi sugestivnost a atraktivitu nejen tím, že ji neustále kladla do kontrastu s negativním stereotypem Prahy „kapitalistické“ a „buržoazní“, ale také tím, že zdůrazňovala její dosažitelnost a tedy principiální ne-utopičnost.21 Směřování k lepší budoucnosti bylo v kontextu socialistického společenství prezentováno jako úkol „nás všech“, k jehož naplnění může (prostřednictvím hojně organizovaných pracovních brigád) aktivně přispět každý občan. I ty zdánlivě nejmenší pracovní výkony jednotlivců byly přitom na stránkách novin oceňovány jako podstatné příspěvky k mezinárodnímu boji za mír, tedy v kontextu, který většinová společnost vnímala jen několik let po skončení války dosti citlivě.22 Ať již pracovali na rozsáhlých terénních úpravách letenské pláně (1951), budování nábřežní komunikace v Podolí (1951–1952) nebo v početných „akcích Z“ („zvelebování“) v jednotlivých pražských obvodech, mohli mnozí z brigádníků získávat pod dojmem této oficiální prezentace sugestivní pocit spolutvůrců budoucnosti „svého“ města. Pocit, že (slovy dobového redaktora z roku 1951) „Libušino proroctví přeměňujeme ve skutečnost“.23 I přes navenek „pokrokový“ charakter komunistického režimu, proklamativně zavrhující vše „staré“ ve prospěch směřování k (domněle) lepší budoucnosti, musela reprezentace „nové Prahy“ brát v úvahu fyzický rámec dochovaného města. Vzhle20 Lev RUDNĚV, Zákon sovětské architektury, in: Usnesení VKS(b). Lenin a Stalin o stavbě měst, Praha 1952, s. 42. 21 „Plán přestává být pouhou směrnicí, ale stává se v rukou pracujícího lidu, vedeného Komunistickou stranou Československa, živou skutečností,“ konstatoval roku 1953 při popisu dosavadní výstavby Prahy náměstek primátora arch. Vladimír Chamrád. V. CHAMRÁD, Praha zítřka, Nová Praha 56, 1953, č. 18, s. 279. 22 „Výstavba socialistické Prahy je živým projektem mírových snah,“ uvedl např. roku 1951 ministr zdravotnictví Josef Plojhar. Srov. Co říkají o výstavbě nové Prahy, Nová Praha 54, 1951, č. 5, s. 89. 23 Mladá fronta: deník mladých lidí, 1951, č. 225, s. 9. 138 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2016 dem k již zmíněné nízké míře poškození během druhé světové války nevycházely poúnorové iniciativy k přestavbě Prahy— na rozdíl od sousedního Berlína či Varšavy— z bezprostřední nutnosti, ale mnohem spíše z potřeby politického gesta, jímž by se i československá metropole mohla přesvědčivě přihlásit k proklamovaným, zejména sovětským vzorům. Namísto plošné asanace byly pro Prahu zamýšleny dílčí projekty „strategicky“ rozmisťované do opticky i symbolicky význačných partií její urbanistické struktury a panoramatu. Nejvýraznějšími „manifesty“ stalinistické éry se v pražském prostoru nakonec stala dvojice monumentálních soch. V rámci zmíněné komplexní úpravy Letné vyrostl v letech 1949–1955 v ose Čechova mostu žulový Stalinův pomník (sochař Otakar Švec, arch. Jiří a Vlasta Štursovi) a silueta Národního památníku na Vítkově byla— současně se změnou vnitřní náplně objektu— doplněna bronzovou jezdeckou sochou Jana Žižky (odhalena 14. července 1950). Navzdory paralelní realizaci měly tyto projekty zcela odlišné ideové pozadí. V případě Žižky poúnorový režim pouze využil k vlastní sebeprezentaci meziválečný návrh sochaře Bohumila Kafky, jehož realizaci přerušila druhá světová válka. Stalin byl naopak od počátku ostře sledovaným projektem, dozorovaným členy zvláštního vládního výboru v čele s předsedou vlády Antonínem Zápotockým a ministrem informací Václavem Kopeckým.24 Ve svém důsledku mohou nicméně obě sochy vhodně ilustrovat dva póly, mezi nimiž stalinistické budování Prahy po celou dobu svého trvání oscilovalo: vztahování se k sovětským vzorům doprovázela obratná instrumentalizace domácích historických tradic. Z architektonických projektů stalinistického období uveďme tři nejzásadnější. Roku 1953 proběhla z iniciativy vedoucího plánovacího referátu ÚNV Vladimíra Chamráda ambiciózní soutěž na „ústřední shromažďovací prostor“ s cílem kompletně přestavět staroměstské nábřeží v úseku mezi Karlovým a Čechovým mostem. Variantní řešení předložená vyzvanými projektanty vesměs počítala se zřízením okružní třídy, demolicí zástavby kolem dnešních náměstí Curieových a Jana Palacha (s výjimkou ceněného Zítkova Rudolfina), jejich několikanásobným zvětšením a doplněním novými dominantami.25 Jedno z nejrazantnějších řešení nabídl v podobě stupňovitého mrakodrapu na místě budovy filozofické fakulty architekt Jiří Kroha. Na přestavbu nábřeží měla eventuálně navázat asanace Pařížské třídy, jejíž eklektickou zástavbu by nahradily bloky domů v „důstojnějším“ duchu socialistického realismu (několik návrhů kalkulovalo i s možností posunout z trasy ulice objekt Staronové synagogy). Soutěž na „ústřední prostor“ představuje nejzásadnější pokus pražských politiků a projektantů přiblížit se zahraničním vzorům a aplikovat v Praze jeden ze základních prvků „socialistického“, resp. stalinského urbanismu: velkoryse dimenzovaný manifestační prostor s magistrálou-bulvárem a výškovým objektem věžového charakteru.26 24 K oběma pomníkům rámcově Zdeněk HOJDA— Jiří POKORNÝ, Pomníky a zapomníky, Praha 1996. 25 Dochované projekty byly v dosavadní literatuře publikovány jen výběrově a bez podrobnější analýzy, srov. spíše ilustračně využité reprodukce v katalogu Praha v plánech a projektech. Katalog výstavy, Praha 1999, s. 81–83. 26 Srov. např. Nikolaj KOLLI, Za vytvoření celistvých ansamblů, Sovětská architektura II, 1952, č. 1, s. 81–83. Toto schéma nalezneme během padesátých let (v plánech i částečných MIcHaL KuRZ 139 Preferovaným projektem centrálních politických orgánů se stal komplex Vysoké školy stranické při ÚV KSČ na pankráckém předpolí budoucího Nuselského mostu, který byl zamýšlen coby optická i symbolická protiváha Pražského hradu. Od dubna do listopadu 1954 proto týmy architektů usilovaly za pomoci monumentálních, vesměs neoklasicistních návrhů naplnit ducha soutěžních podmínek a „vhodným způsobem připravit a důstojně vyjádřit úlohu vítězných idejí marxismu-leninismu v boji našeho lidu v čele s Komunistickou stranou Československa za vybudování základů socialismu v naší vlasti“.27 Specifickou roli získala počátkem padesátých let dejvicko-bubenečská oblast, kam byly již v meziválečném období situovány objekty ministerstva národní obrany. Tento trend v padesátých letech pokračoval prostřednictvím nové bytové výstavby a sportovního areálu v lokalitě Juliska. Ministr Alexej Čepička (ve funkci 1950–1956) inicioval záhy po svém nástupu také projekty dvojice elitních budov určených pro vnitřní potřeby armády. Nákladnou výstavbu vojenského hotelu na Julisce (dnešní Hotel International, 1952–1957) následovala soutěž na prostorově a funkčně megalomanský Ústřední dům armády (1954), jehož čelní věžová část měla uzavřít nedokončený prostor dnešního Vítězného náměstí.28 Oba objekty se svým tvaroslovím vědomě přihlašovaly ke vzoru sovětských výškových staveb.29 Sama existence všech těchto sice velikášských, nicméně zcela seriózně projednávaných projektů (výjimečně i realizovaných jako v případě Stalinova pomníku či dejvického hotelu) svědčí o tom, že ani zmíněný od 19. století zakotvený „image“ Prahy coby historického města nebránil některým politikům a projektantům v úvahách o její razantnější přestavbě. Navzdory příležitostným deklaracím úcty k památkám mohly být v případě „objektivní“ nutnosti zbořeny i historicky významné objekty (např. roku 1949 kavárna Union na Národní třídě).30 Památkové dědictví představovalo na druhé straně natolik zásadní a vžitou součást pražského prostoru, že je nebylo možné zcela ignorovat nebo negovat. Klíčovou roli při jeho propagandistickém využití v diskursu „socialistické Prahy“ sehrálo zmíněné Nejedlého pojetí komunistů jako přirozených „dědiců velikých tradic českého realizacích) ve všech významnějších centrech východního bloku (Moskva, Kyjev, Berlín, Drážďany, Varšava ad.). Srov. Marina DMITRIEVA, Der Traum vom Wolkenkratzer. Die Imagination des Urbanen in sozialistischen Metropolen, in: Arnold Bartetzky— Marina Dmitrieva— Alfrun Kliems (edd.), Imaginationen des Urbanen. Konzeption, Reflexion und Fiktion von Stadt in Mittelund Osteuropa, Berlin 2009, s. 119–156. 27 Architektonická soutěž na ideový návrh Vysoké stranické školy při Ústředním výboru Komunistické strany Československa, Architektura ČSR, 1955, č. 1–2, s. 7. 28 Karel STORCH, Grandhotel International v Praze-Dejvicích, Architektura ČSR, 1957, s. 465–475; František FIALA, Kritické poznámky k soutěži na Ústřední dům armády, Architektura ČSR, 1954, s. 320–333. 29 Do širšího kontextu vývoje výškových budov na českém území zařadil dejvické projekty Petr VORLÍK, Český mrakodrap, Praha— Litomyšl 2015, zvláště s. 73–76. 30 Při analýze vztahu socialistického státu k památkám je zároveň třeba upozornit, že obdobně účelový postoj lze vysledovat u prakticky jakéhokoli státního režimu, a že svou roli hraje i od 19. století diskutovaná a beze zbytku nezodpověditelná otázka, na základě čeho vlastně konkrétní artefakty do kategorie „památka“ zařazovat. 140 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2016 národa“. Především pod jeho vlivem představitelé KSČ po nástupu k moci účelově využili řadu motivů z tradičního národně dějinného narativu pro podporu vlastní mocenské pozice.31 V prostoru Prahy byly— za aktivní spoluúčasti samotného Nejedlého— soustavně vyzdvihovány zejména významové vrstvy husitství a národního obrození, resp. hmotné artefakty s nimi spojitelné, ať už šlo o dochované památky, pomníky či muzea (zejména Jiráskovo, otevřené roku 1951 v letohrádku Hvězda a o dva roky mladší Památník národního písemnictví ve Strahovském klášteře).32 Veřejnosti pak tyto vrstvy názorně prezentovali autoři tematických průvodců.33 Zdánlivě apolitické rekonstrukce, zpřístupňování a nové využití historických domů, paláců a zahrad obsahovaly v padesátých letech vždy silný ideologický podtón, neboť jejich prostřednictvím byly dotčené lokality symbolicky zbavovány své nevyhovující „feudální“ či „buržoazní“ minulosti a více či méně důrazně přivlastňovány pro soudobý, komunisty zaštítěný obraz města.34 Udržování „starých“ budov bylo v kontextu budování „nové“ Prahy přijatelné jen v případě jejich prokazatelného přínosu pro soudobou společnost. Je signifikantní, že zejména v období první pětiletky bylo téma památek v tisku reflektováno s využitím prakticky totožné „budovatelské“ rétoriky jako probíhající nová výstavba.35 V „socialistickém městě“ měly historické objekty sloužit potřebám a výchově lidu, poskytovat tvůrčí inspiraci soudobým architektům a důstojně reprezentovat „pokrokové tradice“ společnosti (a tím přispívat k legitimizaci vládnoucího režimu). Na obecné rovině pak názorně dokládaly kulturní vyspělost socialistického zřízení oproti státům Západu (kde nad památkovou péčí vítězí „kapitalistická spekulace“) i vůči předúnorovému domácímu vývoji, v němž „buržoasní ,vlastenecké‘ vlády ne31 Selektivní přístup k národní historii deklaroval už Klement Gottwald při zahájení „jiráskovské akce“ roku 1949: „Náš vztah k národní minulosti je velmi živý a chceme se z ní mnoho učit. Avšak jde o to, orientovat se na ta dějinná období, kdy náš národ šel vpřed, orientovat se na pokrokové, osvobozenecké tradice našeho národa a kultury.“ Klement GOTTWALD, Klement Gottwald o Jiráskovi, Praha 1951, s. 8. 32 Pomníky klíčových postav husitství i propagovaných „klasiků“ národního obrození vytvářejí výmluvnou chronologickou řadu: Jan Žižka (Vítkov, 1950), Jan Hus (Karolinum, 1954), Jan Želivský (Novoměstská radnice, 1960), Jan Roháč z Dubé (Staroměstská radnice, 1960); Josef Mánes (1951), Jan Neruda (1952), Božena Němcová (1955), Alois Jirásek a Jaroslav Vrchlický (oba 1960). 33 Timoteus Čeněk ZELINKA, Husitskou Prahou, Praha 1955; Emanuel SVOBODA, Po stopách Mikoláše Alše v Praze, Praha 1956. Patrně nejdůsledněji se jednotlivá „pokroková“ období pražských dějin završená únorem 1948 pokusila propojit Věra Olivová-Pávová v brožuře Praha v revolučních tradicích, Praha 1952. 34 „Krásné pražské sady, původně majetek několika buržoasních zbohatlíků, patří dnes lidu. Tam, kde se procházeli nadutí a povýšení vykořisťovatelé, je dnes celé dny slyšet radostný smích dětí. A tak je to správné!“ Pražské zahrady se probouzejí ze staletého spánku, Nová Praha 54, 1951, č. 13, obálka. 35 „Západ připravuje atomové bomby na ničení kulturních hodnot v Evropě a my na tuto hrozbu odpovídáme tím, že kulturní památky ze slavné minulosti nejen chráníme, ale obnovujeme je i pro příští generace.“ Obnovujeme kulturní hodnoty minulosti, Nová Praha 54, 1951, č. 2, s. 28.