Martin Reisigl — Ruth Wodaková:Diskurzivně-historický přístup (DHA)

Martin Reisigl — Ruth Wodaková: Diskurzivně-historický přístup (DHA)1 Překlad: Michal L. Hořejší Reisigl, Martin — Wodak, Ruth (2009): The Discourse-Historical Approach (DHA). In: Ruth Wodak — Michael Meyer (eds.), Methods of Critical Discourse Analysis [2., přepracované vydání]. London: SAGE Publications, s. 87–121. ÚSTŘEDNÍ KONCEPTY A TERMÍNY V úvodu představíme pojmy „kritika“, „ideologie“ a „moc“. Tyto tři pojmy jsou pro jakýkoli přístup v rámci CDA klíčové, avšak často se používají v různých významech. Je proto důležité vysvětlit, jak jsou chápány právě v DHA. Poté vymezíme i další pojmy, které jsou pro náš záměr důležité. Jedná se o „diskurz“, „žánr“, „text“, „rekontextualizaci“, „intertextualitu“ a „interdiskurzivitu“. Ve druhé části studie popíšeme analytické nástroje a obecné principy DHA. Ve třetí části předvedeme svou metodologii krok za krokem na konkrétních „diskurzech o změnách klimatu“. V závěru posoudíme výhody a meze DHA a nastíníme jeho budoucí úkoly. „KRITIKA“, „IDEOLOGIE“ A „MOC“ Ve všech variantách CDA hrají klíčovou roli tři koncepty: kritika, moc a ideologie. Kritika má mnoho různých významů: některé odkazují k frankfurtské škole, jiné k literární vědě, další k tradičnímu marxismu. Zaujetím „kritického“ postoje se rozumí distance od materiálu (i když kritika je povětšinou „zaujatá“), jeho zasazení do společenského kontextu, vyjasňování politických pozic aktérů diskurzu a důraz na průběžnou sebereflexi během výzkumu. Výsledky analýzy lze pak využít při školení pedagogických pracovníků, lékařů či úředníků, v odborných posudcích nebo učebnicích. DHA vychází ze sociofilozofického přístupu kritické teorie.2 Přijímá koncept kritiky, který zahrnuje tři vzájemně provázané aspekty (viz Reisigl, 2003, s. 78−82; Reisigl — Wodak, 2001, s. 32−35): 1. Kritika vyplývající z textu nebo diskurzu se zaměřuje na odkrývání nesrovnalostí, rozporů, paradoxů a dilemat ve vnitrotextových nebo vnitrodiskurzivních strukturách. 2. Sociodiagnostická kritika se zabývá demystifikací (zjevných, nebo skrytých) persvazivních či „manipulativních“ diskurzivních praktik na základě znalosti 1 Příspěvek vznikl s podporou projektu SVV 267102. 2 Viz Habermas (1996), Horkheimer a Adorno (1969/1991 [1944]). OPEN ACCESS 146 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2015 kontextu a s pomocí sociálních teorií a jiných teoretických modelů z různých oborů. 3. Prospektivní kritika usiluje o zkvalitnění komunikace (např. vytvářením směrnic proti sexistickému používání jazyka, odstraňováním „jazykových bariér“ v nemocnicích, školách apod.). Z našeho pojetí kritiky plyne, že v diskurzivně-historické analýze musí být jednak jasně vymezen předmět zkoumání, jednak musí být jasný analytikův vlastní postoj. Zároveň je nutné obhájit preferenci zvolené interpretace diskurzivní události před jinými interpretacemi. Thompson (1990) se podrobněji zaměřil na koncept ideologie a jejího vztahu k jiným konceptům a především k různým aspektům masové mediální komunikace. Poukázal přitom na to, že pojem ideologie od doby, kdy se ve Francii na konci 18. století prvně objevil, nabyl mnohých funkcí a významů. Podle Thompsona odkazuje pojem ideologie k sociálním formám a procesům, které zprostředkovávají oběh dominantních symbolických forem ve společnosti. Ideologie je v DHA nazírána jako (většinou) jednostranná perspektiva nebo pohled na svět složený z propojených mentálních reprezentací, přesvědčení, názorů, postojů a hodnocení, které jsou sdíleny členy specifické sociální skupiny. Ideologie slouží jako zásadní nástroje ustavování a udržování nerovných mocenských vztahů prostřednictvím diskurzu: např. ustavením hegemonie narativů nebo kontrolou vstupu do konkrétních diskurzů či veřejných oblastí (tzv. „gate-keeping“). Ideologie také fungují jako prostředky více či méně výrazných změn mocenských vztahů. Z toho důvodu věnujeme zvláštní pozornost i tomu, jakým způsobem jazykové a jiné sémiotické postupy ideologii v různých sociálních situacích zprostředkovávají a reprodukují. Jedním z cílů DHA je „demystifikovat“ hegemonii konkrétních diskurzů právě pomocí odhalení ideologií, které dominanci ustavují, udržují nebo proti ní bojují. Podle DHA nemá jazyk moc sám o sobě — je to prostředek k získání a udržení moci tím, jak jej „mocní“ využívají. To vysvětluje, proč DHA kriticky analyzuje právě jazykovou praxi těch mocných, kteří mají prostředky a příležitosti k formování věcí podle svých představ. Pojem „moc“ odkazuje k nerovným vztahům mezi aktéry, kteří mají různá společenská postavení nebo patří k rozdílným sociálním skupinám. V souladu s Weberem (1980, s. 28) pohlížíme na „moc“ jako na možnost prosazení něčí vlastní vůle proti vůli a zájmům ostatních. Jedním ze způsobů, jimiž je moc uplatňována, je „akční moc“ (fyzická síla a násilí), dále kontrola lidí pomocí vyhrožování nebo slibů, přimknutí k autoritě (zásah autority a podřízenost autoritě) a technická kontrola pomocí výrobních prostředků, dopravní infrastruktury, zbraní apod. (viz Popitz, 1992). Moc je prostřednictvím diskurzů legitimizována nebo delegitimizována. Texty jsou často dějištěm sociálního zápasu; nalézáme v nich stopy rozmanitých ideologických bojů o dominanci a hegemonii. Zaměříme se proto na to, jak se užívají jazykové prostředky při různých projevech moci a při manipulaci s ní. Moc se diskurzivně projevuje nejen v gramatických formách, ale také tzv. kontrolou sociálních příležitostí prostřednictvím žánru textu nebo omezováním přístupu do určité veřejné oblasti. PřEKLAD: MICHAL L. HOřEjŠÍ 147 „DISKURZ“, „TEXT“, „KONTEXT“ DHA nám umožňuje zkoumat komplexní sociální jevy. Z toho plyne, že studium jazyka (mluveného, psaného, vizuálního) nutně zůstává pouhou částí celého úkolu, a tedy že náš výzkum musí být interdisciplinární. Kromě toho musíme přistupovat k různým zdrojům dat (v závislosti na vnějších překážkách, jako je čas, rozpočet apod.) z různých perspektiv, abychom mohli analyzovat, pochopit a vysvětlit předmět zkoumání v jeho komplexnosti. Proto dodržujeme tzv. princip triangulace zohledňující širokou škálu empirických výzkumů, teorií, metod a doplňkových informací (viz např. Heer et al., 2008; Wodak, 2007; Wodak et al., 1999). Volba kritérií závisí na konkrétním problému, v našem případě se jedná o spory o změny klimatu. „Diskurz“ je podle našeho pojetí: — souborem na kontextu závislých sémiotických praktik, které jsou situovány ve specifickém poli sociální akce; — společensky utvářený a společnost utvářející; — vztažený k hypertématu (macro-topic); — spojený s pravdivostní a normativní argumentací skupiny sociálních aktérů zastávajících různá stanoviska. Za základní konstitutivní prvky diskurzu3 považujeme tedy (a) vztah k hypertématu, (b) pluralitu perspektiv a (c) argumentativnost. Otázka vymezení „diskurzu“ a jeho odlišení od ostatních „diskurzů“ není jednoduchá: hranice „diskurzu“, jako je diskurz o globálním oteplování nebo o změnách klimatu, je poměrně neostrá. Jakožto analytický konstrukt závisí „diskurz“ vždy na analytikově perspektivě. Jako předmět výzkumu není pak „diskurz“ uzavřenou jednotkou, ale dynamickou sémiotickou entitou, která je otevřená reinterpretaci a navazování. Rozlišujeme mezi „diskurzem“ a „textem“, přičemž „texty“ považujeme za podmnožiny diskurzů. Texty umožňují uchovat řečové akty v čase, a propojují tak dvě vzdálené řečové situace, tj. situaci produkce a situaci recepce. Jinými slovy, texty — ať už jsou psané, mluvené, nebo vizualizované — zpředmětňují jazyková jednání ( linguistic actions) (Ehlich, 1983). Texty lze třídit dle žánrů, přičemž „žánr“ můžeme popsat jako „společensky uznaný způsob užívání jazyka v konkrétních typech komunikačních situací“ (Fairclough, 1995, s. 14). Manifest boje proti globálnímu oteplování, který má specifické sociální funkce, s sebou tudíž přináší jistá pravidla a očekávání, jež závisejí na konvencích. Diskurz o změnách klimatu se realizuje v množství žánrů a textů, např.v televizních debatách o „klimatické politice“ příslušné vlády, v předpisech na snižování spotřeby energie či v prohlášeních a přednáškách klimatologů. DHA zohledňuje jak intertextové a interdiskurzivní vztahy mezi výpověďmi, texty, žánry a diskurzy, tak i mimojazykové sociální/sociologické proměnné, historii organi3 Ostatní přístupy CDA „diskurz“ se vztahem k hypertématu nebo mnohosti perspektiv výslovně nespojují. 148 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2015 zace nebo instituce a rámec situace. Tím, že sledujeme všechny tyto vztahy, pak zjišťujeme, jak se diskurzy, žánry a texty v závislosti na sociopolitickém vývoji proměňují. Intertextovost znamená vzájemnou provázanost textů, a to jak v minulosti, tak v přítomnosti. Tato provázanost spočívá na různých základech: na explicitním odkazování k tématu nebo hlavnímu aktérovi, na odkazování k týmž událostem, na aluzích či evokacích, na přenosu klíčových argumentů z jednoho textu do druhého apod. Proces přenosu určitých prvků do nových kontextů je označován jako rekontextualizace: pokud je prvek vyňat ze specifického kontextu, sledujeme proces dekontextualizace, pokud je tento prvek následně vložen do kontextu nového, jedná se o proces rekontextualizace. Prvek tak (částečně) nabývá nového významu, neboť významy se realizují teprve v užití (viz Wittgenstein, 1989/1952). Rekontextualizaci můžeme pozorovat, když porovnáme například politický projev a jeho zpracování v různých novinách. Novináři vyberou ty pasáže, které nejlépe naplní celkový účel článku (např. komentáře). Citace tak projdou dekontextualizací a rekontextualizací, jsou nově zarámovány (framed), čímž ve specifickém kontextu tisku nabývají částečně nových významů. Interdiskurzivitou se rozumí vzájemné propojení diskurzů. Pokud považujeme „diskurz“ za primárně vztažený k tématu (tedy za „diskurz o x“), zjistíme, že diskurz o změnách klimatu často odkazuje k tématům či podtématům jiných diskurzů, jako jsou finance nebo zdraví. Diskurzy jsou otevřené a často hybridní, nová podtémata tak mohou vznikat na mnoha místech. Jako „akční pole“ (field of action) (Girnth, 1996) označujeme výsek sociální reality, který utváří (částečný) „rámec“ diskurzu. Různá akční pole se odlišují rozdílnými funkcemi diskurzivních praktik. Například v oblasti politické akce lze vyčlenit osm politických funkcí o osmi různých polích (viz obr. 1). „Diskurz“ o konkrétním tématu může vzniknout v jednom poli a následně přesáhnout do pole jiného. „Diskurzy“ se pak „šíří“ do různých polí, kde vytvářejí rozličné vztahy nebo se překrývají s jinými diskurzy. Vztahy mezi akčními poli, žánry a hypertématy v oblasti politické akce zobrazujeme následovně (obrázek 1).4 Obrázek 2 zachycuje interdiskurzivní a intertextové vztahy mezi diskurzy, tématy diskurzu, žánry a texty. Na schématu je interdiskurzivita zachycena dvěma velkými překrývajícími se elipsami. Intertextové vztahy jsou znázorněny tučnými šipkami; jednoduché šipky spojují texty a žánry; témata, ke kterým se text vztahuje, jsou znázorněna malými elipsami s tečkovanými šipkami; tematické průsečíky různých textů jsou vyjádřeny překryvem malých elips; specifický intertextový vztah tematického odkazování jednoho textu k druhému je znázorněn šipkami přerušovanými. Některé z těchto vztahů ve své studii doložíme na třech textech českého prezidenta Václava Klause, zaníceného odpůrce ochránců životního prostředí a jejich varování před globálním oteplováním. U příležitosti převzetí čestného doktorátu na Innsbrucké univerzitě přednesl Klaus 16. března 2007 projev nazvaný „Innsbrucký 4 Ve třech z osmi sloupců rozlišujeme mezi postoji, názory a záměry. Tato odlišnost zdůrazňuje rozdílnost emoční, kognitivní a volní oblasti. PřEKLAD: MICHAL L. HOřEjŠÍ 149 Akční pole: Zákonodárná procedura Akční pole: Politická kontrola Akční pole: Exekutiva a administrativa Akční pole: Politická reklama Akční pole: Organizace mezinárodních/ mezistátních vztahů Akční pole: Utváření mezistranických postojů, názorů a zájmů Akční pole: Utváření vnitrostranických postojů, názorů a vůle Akční pole: Utváření veřejných postojů, názorů a vůle Politické (sub)žánry: právní předpis, vyhláška, pozměňovací návrh, projev v parlamentu a vystoupení poslanců v parlamentu (včetně napadání a interpelování politického odpůrce), ministerský projev, proslov ve státu unie, nařízení, doporučení, předpis, směrnice apod. Politické (sub)žánry: prohlášení opoziční strany, interpelace, poslanecký projev, napadání, vyjádření protestu, proslov u nějaké příležitosti (zejména varování a obviňování), volební řeč, tisková konference, referendum apod. Politické (sub)žánry: rozhodnutí (schválení, odmítnutí), projev předsedy vlády (tj. inaugurační projev), ministerský projev, projev k rezignaci, projev na rozloučenou, proslov ke jmenování, proslov ve státu unie, odpověď vlády na interpelace apod. Politické (sub)žánry: volební program, volební heslo, volební řeč, volební brožura, oznámení, plakát, leták, přímý dopis, proslov u nějaké příležitosti, projev poslance, proslov ve státu unie apod. Politické (sub)žánry: projev u příležitosti státní návštěvy, inaugurační projev, projev na schůzích/zasedáních nebo summitech nadnárodních institucí (Evropská unie, OSN ad.), válečný projev, vyhlášení války, nepřátelský projev, mírový projev, proslov u příležitosti, nóta, ultimátum, (mezinárodní) dohoda apod. Politické (sub)žánry: koaliční jednání, koaliční program, koaliční dokument/smlouva/dohoda, projev na mezistranické nebo vládní schůzi/zasedání, inaugurační projev (v případě koaliční vlády), proslov u nějaké příležitosti apod. Politické (sub)žánry: program strany, deklarace, projev na stranickém kongresu nebo sjezdu, prohlášení o zásadách, projev k výročí strany atd. Politické (sub)žánry: tisková konference, rozhovor, talk show, prezidentský projev, projev poslance (zejména přenášený), zahajovací projev, proslov u nějaké příležitosti, výroční projev, projev v rádiu nebo televizi, projev předsedy vlády (tj. inaugurační řeč), ministerský projev, volební projev, proslov ve státu unie, přednáška či příspěvek na konferenci, (novinový) článek, kniha apod. Téma 4 Téma 1 Téma 6 Téma 8 Téma 9 Téma 12 Téma 11 Téma 3 Téma 2 Téma 5 Téma 7 Téma 10 obrázek 1: Pole politické akce, politické žánry a témata (viz Reisigl, 2007, s. 34–35). Diskurz A Diskurz B Žánr x Žánr y Žánr z Žánr u Text x Text yz Text u Časová osa Téma x1 Téma x2 Téma x3 Téma yz1 Téma yz2 Téma yz3 Téma u1 Téma u2 obrázek 2: Interdiskurzivní a intertextové vztahy mezi diskurzy, tématy diskurzů, žánry a texty. 150 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2015 proslov: Tři hrozby pro naši svobodu“ (= text 1, který náleží k „slavnostnímu žánru“ projevů vděku). Tento projev je primárně a předně částí „diskurzu o svobodě a liberalismu“ (= diskurz A), avšak do jisté míry — protože zásadními předměty proslovu byla též změna klimatu a environmentalismus — také součástí „diskurzu o změnách klimatu“ (= diskurz B). O tři dny později, 19. března 2007, zodpověděl Klaus pět dotazů republikánských členů výboru pro energetiku a obchod Sněmovny reprezentantů Kongresu Spojených států amerických k tématu přispění lidstva ke globálnímu oteplování a změnám klimatu. Tento spíše formální pseudodialogický text (= text 2) má podobu dopisu (datovaného k 19. 3. 2007), který vznikl jako odpověď na otázky, které mu byly položeny v dopise (ze 6. 3. 2007) podepsaném místopředsedou výboru pro energetiku a obchod Joem Bartonem a místopředsedou podvýboru pro energetiku a kvalitu ovzduší J. Dennisem Hastertem. Text 2 sdílí s textem 1 několik témat — změnu klimatu, environmentalismus a hrozby pro svobodu — a je také částí několika dalších diskurzů, například diskurzu o energetické politice. Text 2 nese rysy dvou (sub)žánrů — psaného odborného rozhovoru a psaného dopisu, který se podobá (sub)žánru parlamentních interpelací, pročež jej lze považovat za hybridní žánr. Dne 14. června 2007 publikoval Klaus ve Financial Times článek s titulem „Ohroženo není klima, ale svoboda“. Tento text (= text 3) je opět součástí diskurzů A i B. Vztahuje se k mnohým tématům z textu 2, patří však k jinému žánru — novinovému komentáři. Článek vzbudil mnoho reakcí a otázek, z nichž některé vyšly 21. 6. 2007 ve Financial Times a byly Klausem záhy zodpovězeny. Užitá triangulační metoda je založená na konceptu „kontextu“, který zohledňuje čtyři úrovně: 1. bezprostřední, jazykový či vnitrotextový ko-text (co-text) a ko-diskurz (co-discourse); 2. intertextový a interdiskurzivní vztah mezi výpověďmi, texty, žánry a diskur - zy; 3. mimojazykové sociální proměnné a institucionální zarámování specifického „kontextu situace“; 4. širší sociopolitický a historický kontext, do něhož jsou diskurzivní praktiky zasazeny a k němuž se vztahují. Při analýze zohledňujeme průběžně všechny čtyři uvedené aspekty kontextu (viz též Wodak, 2007). NĚKTERÉ NÁSTROJE ANALÝZY A PRINCIPY DHA DHA má tři roviny: po (1) identifikaci specifických obsahů nebo témat konkrétního diskurzu se zaměřuje na (2) diskurzivní strategie. Následně (3) zkoumá jazykové prostředky (jako typy) a konkrétní kontextově závislé jazykové realizace (jako tokeny). Některé strategie si při analýze konkrétního diskurzu a souvisejících textů zaslouží zvláštní pozornost (viz níže krok 5). Předběžně si klademe pět otázek: PřEKLAD: MICHAL L. HOřEjŠÍ 151 1. Jak jsou osoby, objekty, jevy/události, procesy a akce pojmenovány a jak se k nim odkazuje? 2. Jaké charakteristiky, kvality a rysy se přisuzují aktérům, objektům, jevům/ událostem a procesům? 3. Jaké argumenty se v daném diskurzu používají? 4. Z jaké perspektivy jsou nominace, atribuce a argumenty vysloveny? 5. Jsou příslušné výpovědi vyjádřeny otevřeně; jsou zesilovány, nebo naopak zmírňovány? Na základě těchto pěti otázek rozlišujeme pět typů diskurzivních strategií. „Strategií“ rozumíme více či méně záměrný plán postupu (zahrnující diskurzivní praktiky) zvolený k dosažení konkrétního společenského, politického, psychologického nebo jazykového cíle. Diskurzivní strategie se nacházejí na různých úrovních jazykového systému a komplexity.5 Strategie Cíle Nástroje Nominace diskurzivní konstrukce sociálních aktérů, objektů/fenoménů/událostí aprocesů/akcí — nástroje kategorizace členů: deiktika, antroponyma atd. — tropy, jako jsou metafory, metonymie asynekdochy (pars pro toto, totum pro parte) — slovesa apodstatná jména užitá koznačení procesů, akcí atd. Predikace diskurzivní kvalifikace sociálních aktérů, objektů, jevů, událostí/ procesů aakcí (více či méně pozitivně, nebo negativně) — stereotypní, hodnotící přisuzování negativních, nebo pozitivních vlastností (např.pomocí přídavných jmen, přístavků, předložkových frází, vztažných vět, vedlejších vět uvozených spojkou, vět sneurčitým slovesným tvarem, participiálních konstrukcí či jejich kumulací) atd. — predikáty nebo predikativa (podstatná jména / přídavná jména / zájmena) — ustálená slovní spojení — srovnání, přirovnání, metafory ajiné rétorické figury (metonymie, hyperboly, litotes, eufemismy apod.) — aluze, evokace, presupozice/ implikatury apod. 5 Většina strategií je popsána v práci Reisigla a Wodakové (2001). Tato kapitola se primárně zaměří na nominaci, predikaci a argumentační strategie. 152 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2015 Argumentace ospravedlňování aodkazování na obecně platná tvrzení — toposy (formální nebo obsahové) — falacie (klamná argumentace) Perspektivizace, rámování či diskurzivní reprezentace definování autorova hlediska avyjádření jeho účasti nebo odstupu — deiktika — přímá, nepřímá či polopřímá řeč — uvozovky, navazovací částice a částice — metafory — příznakové tempo řeči apod. Zesilování, zmírňování změny (zesilování, či zmírňování) ilokuční síly, atím epistemické adeontické povahy výpovědi — deminutiva či augmentativa — (modální) částice, doplňovací otázky, kondicionál, hezitace, vágní vyjadřování atd. — hyperboly, litotes — nepřímé řečové akty (např.otázky namísto tvrzení) — slovesa mluvení, cítění, myšlení atd. tabulka 1: Výběr diskurzivních strategií. Studie, pro kterou byla metoda DHA původně vyvinuta, analyzovala konstruování antisemitských stereotypů ve veřejném diskurzu při rakouské prezidentské kampani bývalého generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima v roce 1986 (Kurt Waldheim dlouhou dobu tajil svou národněsocialistickou minulost) (Wodak et al., 1990).6 Z tohoto výzkumu vzešly čtyři hlavní rysy DHA: (1) interdisciplinární, zejména historická orientace, (2) týmová práce, (3) triangulace jako metodologický princip a (4)orientace na aplikaci. Tato interdisciplinární studie zkombinovala lingvistickou analýzu s historickým a sociologickým přístupem. Zainteresovaní výzkumníci nakonec na Vídeňské univerzitě uspořádali o „poválečném antisemitismu“ výstavu. Metoda DHA se rozvíjela v mnoha dalších studiích, například ve studii o rasové diskriminaci imigrantů z Rumunska nebo v práci věnované diskurzu o národu a národní identitě v Rakousku (Matouschek — Wodak — Januschek, 1995; Reisigl, 2007; Wodak et al., 1999). Výzkumné centrum Diskurz, politika, identita (DPI) ve Vídni, které založila Ruth Wodaková (díky Wittgensteinově ceně, která jí byla udělena v roce 1996; viz <www.wittgenstein-club.at>), se zabývá mezinárodními komparativními a interdisciplinárními projekty zaměřenými na výzkum evropských identit a evropské „politiky paměti“ (Heer et al., 2008; Kovács — Wodak, 2003; Muntigl — Weiss — Wodak, 2000). Od doby vzniku studie o rakouském poválečném antisemitismu se DHA dále posouvala. Zde uvádíme deset jejích nejdůležitějších principů: 6 Úplně první kritickou studií, jež posloužila projektu o poválečném antisemitismu v Rakousku jako inspirace, byla práce Ruth Wodakové et al. (1985). PřEKLAD: MICHAL L. HOřEjŠÍ 153 1. Metoda je interdisciplinární. Interdisciplinarita zahrnuje teorii, metody, metodologii, výzkumnou praxi i praktickou aplikaci. 2. Je zaměřena na problém. 3. Za účelem pochopení a vysvětlení zkoumaného problému zapojuje analýza různé teorie a metody. 4. Analýza a popis zkoumaného tématu může zahrnovat terénní nebo etnografický výzkum (výzkum „zevnitř“), pokud to povaha problému vyžaduje. 5. Výzkum se nutně neustále pohybuje mezi teorií a empirickými daty. 6. Vedle intertextových a interdiskurzivních vztahů jsou předmětem zkoumání také žánry a situace (public spaces). 7. Při interpretaci textů a diskurzů se bere v potaz historický kontext. Historická perspektiva umožňuje rekonstrukci toho, jak jsou texty a diskurzy v čase intertextově a interdiskurzivně propojeny pomocí rekontextualizačních funkcí. 8. Kategorie a nástroje nejsou pevně stanoveny. Pro každou analýzu se vytváří nové nástroje podle povahy zkoumaného problému. 9. „Velké teorie“ obvykle slouží jen jako východisko. V konkrétních analýzách nicméně často nabízejí lepší teoretickou bázi spíše „teorie středního dosahu“. 10. Jedním z důležitých cílů je aplikace výsledků. Výsledky by měly být k dispozici k dalšímu výzkumu a měly by být veřejně prezentovány. POSTUP ANALÝZY „DISKURZU O ZMĚNÁCH KLIMATU“ DHA V OSMI KROCÍCH Důkladná diskurzivně-historická analýza ideálně postupuje podle osmistupňového plánu. Nejlépe je pak následujících osm kroků provést opakovaně: 1. Připomenutí a revize dosavadních teoretických znalostí (tj. opětovné čtení, shrnutí a revize předchozích výzkumů). 2. Systematický sběr materiálu a informací o kontextu (závisí na výzkumné otázce, diskurzech a diskurzivních událostech, sociálních polích, na aktérech, sémiotických prostředcích, žánrech a textech, které jsou předmětem výzkumu). 3. Výběr a příprava materiálu pro vlastní analýzu (výběr a třídění dat podle relevantních kritérií, přepis nahrávek apod.). 4. Formulace výzkumné otázky a domněnek (na základě studia relevantní literatury a prvního seznámení s daty). 5. Kvalitativní pilotní analýza (testuje zvolené kategorie a prvotní domněnky, na základě pilotní analýzy pak dochází k jejich dalšímu zpřesňování). 6. Detailní případové studie (primárně kvalitativní, z části také kvantitativní, zahrnující celý objem dat). 7. Formulace kritiky (interpretace výsledků, zohlednění relevantního kontextu, ve vztahu ke třem aspektům kritiky). 8. Aplikace detailních výsledků analýzy (výsledky mají být, je-li to možné, aplikované, resp. k aplikaci připravené). 160 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2015 Jako někdo, kdo prožil většinu svého života v komunismu, se cítím povinen říci, že největší hrozbou pro svobodu, demokracii, tržní ekonomiku a prosperitu na počátku 21. století není komunismus nebo jeho různé měkčí varianty. Komunismus byl nahrazen hrozbou ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie hlásá, že jí jde o ochranu Země a přírody, a pod tímto sloganem — podobně jako kdysi marxisté — chce nahradit svobodný a spontánní vývoj lidstva určitým druhem centrálního (nyní globálního) plánování celého světa. T: oběť komunismu T: environmentalismus ohrožující svobodu, demokracii, tržní ekonomiku a prosperitu T: environmentalistický centralismus srovnatelný se starým marxismem Falacie ohrožení svobody, demokracie a tržní ekonomiky (formálně: falacie srovnávání komunismu s environmentalismem (nebezpečí centralismu)) Environmentalisté považují své myšlenky a argumenty za nepopiratelnou pravdu a používají sofistikované metody manipulování médií a PR kampaní k tomu, aby vyvinuli na zákonodárce tlak k dosažení svých cílů. Jejich argumentace je založená na šíření strachu a paniky tvrzením, že je budoucnost světa vážně ohrožena. V takové atmosféře nutí zákonodárce přijímat neliberální opatření, zavádět svévolná omezení, regulace, zákazy a restrikce každodenních lidských aktivit a podřizovat občany všemocnému byrokratickému rozhodování. Řečeno slovy Friedricha Hayeka, snaží se zamezit svobodnou, spontánní „lidskou činnost“ a chtějí ji nahradit svým vlastním, velmi sporným „lidským projektem“. T: víra v absolutní pravdu T: mediální manipulace T: tlak na politiky T: šíření strachu a paniky T: tlak na politiky, aby přijali neliberální opatření T: svévolná omezení svobody Topos nebo falacie zneužívání (mediální manipulace) Topos nebo falacie nátlaku Topos nebo falacie zastrašování Topos nebo falacie nátlaku Topos nebo falacie nebezpečí kombinovaný s toposem nebo falacií autority („Hayek“) Myšlenkové paradigma environmentalistů je naprosto statické. Opomíjejí skutečnost, že příroda a společnost jsou v procesu neustálých změn, že neexistuje a nikdy neexistoval ideální stav světa, pokud jde o přírodní podmínky, klima, rozšíření živočišných druhů na Zemi atd. Popírají skutečnost, že se klima výrazně měnilo po celou dobu existence naší planety a že existují důkazy o podstatných klimatických fluktuacích i v historii, která je známá a zdokumentovaná. Jejich úvahy jsou založené na historicky krátkých a neúplných pozorováních a na datech, která nemohou ospravedlnit katastrofické závěry, které dělají. Opomíjejí komplexitu faktorů, které určují vývoj klimatu, a obviňují současné lidstvo a celou industriální civilizaci z toho, že jsou těmi rozhodujícími faktory, které mohou za klimatické změny a další environmentální rizika. T: statické environmentalistické myšlení T: neustálé změny přírody (včetně klimatu) a společnosti T: opomíjení důkazů o výrazných výkyvech klimatu T: krátkodobé a nekompletní výzkumy životního prostředí T: nepodepřené katastrofické závěry T: opomíjení komplexity klimatických faktorů T: podíl lidstva na změnách klimatu Topos nebo falacie přírody Topos nebo falacie zjednodušování složitého Topos nebo falacie historie PřEKLAD: MICHAL L. HOřEjŠÍ 161 Environmentalisté se soustřeďují na to, že člověk přispívá ke klimatickým změnám a požadují okamžitá politická opatření založená na omezování ekonomického růstu, spotřeby a lidského chování, které považují za hazardní. Nevěří v budoucí ekonomický vývoj společnosti, neberou v úvahu technický pokrok, ze kterého se budou těšit budoucí generace a ignorují dávno prokázanou skutečnost, že čím vyšší je bohatství společnosti, tím vyšší je kvalita životního prostředí. T: dovolávání se okamžitého politického řešení T: nedůvěra environmentalistů v ekonomický a technologický pokrok a přímý vztah mezi bohatstvím a kvalitou životního prostředí T: obviňování průmyslové civilizace ze změn klimatu Topos technologického pokroku Zákonodárci jsou tak nuceni podléhat této mediálně řízené hysterii, která se zakládá na spekulativních a nezvratné důkazy postrádajících teoriích. Přijímají nesmírně nákladné programy, které vedou k plýtvání omezenými zdroji proto, aby zastavili pravděpodobně nezastavitelné změny klimatu, které nejsou způsobeny lidským chováním, ale přirozenými jevy, jakým je například proměnlivá sluneční aktivita. T: tlak na politiky pomocí mediálně řízené hysterie T: zpochybnitelné důkazy T: nákladná opatření T: plýtvání vzácnými zdroji T: nezvratné (přirozené) klimatické procesy Topos nebo falacie (pozitivního) vlivu bohatství na životní prostředí Topos nebo falacie tlaku Topos nebo falacie nákladů Topos nebo falacie plýtvání Falacie přirozenosti Moje odpověď na Vaši první otázku, co by měli zákonodárci brát v úvahu, když se zabývají klimatickými změnami, je, že by se zákonodárci měli za všech okolností držet principu, na kterých je založena svobodná společnost. Neměli by právo volby a rozhodování přenášet od občanů na jakoukoliv nátlakovou skupinu, která tvrdí, že ví lépe než všichni ostatní, co je pro lidi dobré. Zákonodárci by měli chránit peníze daňových poplatníků a zabránit tomu, aby se jimi mrhalo na pochybné projekty, které nemohou přinést pozitivní výsledky. T: odpověď na první otázku T: přidržení se principů svobodné společnosti T: ochrana peněz daňových poplatníků, snaha jimi neplýtvat T: pochybné projekty Tvrzení 2: Topos nebo falacie svobody Topos nebo falacie šetrnosti Topos nejistoty Jak by vládní politika měla řešit výskyt a následky klimatických změn a do jaké míry by se měla soustředit na regulaci emisí skleníkových plynů? Otázka 2: T: rychlost a důsledky změny klimatu T: míra regulací emisí skleníkových plynů Jakákoliv politika by měla realisticky zhodnotit potenciál, který naše civilizace má, v porovnání s působením přírodních sil, ovlivňujících klima. Je evidentním plýtváním zdrojů společnosti pokoušet se bojovat proti zvýšené sluneční aktivitě nebo pohybu oceánských proudů. Žádný zásah vlády nemůže zastavit Klausova odpověď 2: Topos realismu Topos přirozenosti Topos nebo falacie plýtvání Topos nebo falacie přirozenosti 162 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2015 to, aby se svět a příroda měnily. Proto nesouhlasím s takovými projekty, jakým je Kjótský protokol a podobné iniciativy, které stanovují arbitrární cíle, vyžadující ohromné náklady, bez realistických vyhlídek na jejich úspěch. Jestliže přijmeme globální oteplování jako reálně existující jev, domnívám se, že bychom se jím měli zabývat úplně jiným způsobem. Místo beznadějných pokusů proti němu bojovat, bychom se měli připravit na jeho důsledky. Jestliže se atmosféra otepluje, nemá to jen výlučně negativní dopady. Zatímco některé pouště se mohou rozšiřovat a některé břehy oceánu mohou být zaplaveny vodou, ohromné části Země — dosud neobydlené kvůli drsnému, studenému klimatu — by se mohly stát úrodnými oblastmi, kde budou moci žít milióny lidí. Je také důležité si uvědomit, že žádná planetární změna nenastává přes noc. Tvrzení 3: Odmítnutí Kjótského protokolu a podobných iniciativ Topos nebo falacie libovůle Topos nákladů Topos nebo falacie nejistého úspěchu Topos realismu Topos nebo falacie (pozitivních) důsledků Proto varuji před přijímáním opatření, založených na takzvaném principu preventivní opatrnosti, který environmentalisté používají jako ospravedlnění pro svá doporučení a jehož zřetelný přínos nejsou schopni prokázat. Zodpovědná politika by mela brát v úvahu alternativní náklady takovýchto návrhů, s vědomím toho, že nákladné a neúčinné environmentální politiky jsou přijímány na úkor jiných politik a že vedou k zanedbávání dalších důležitých potřeb miliónů lidí na celém světě. Každé politické opatření musí být založeno na analýze nákladů a výnosů. Tvrzení 4: Odmítnutí regulací založených na předběžných opatřeních Topos času (pomalé změny) Falacie nejistoty (nedostatku důkazů) Topos nebo falacie zodpovědnosti Topos nákladů Falacie plýtvání Topos nebo falacie opomíjení ostatních potřeb Lidstvo už zažilo tragickou zkušenost s jedním velmi pyšným intelektuálním proudem, který tvrdil, že ví, jak řídit společnost lépe než spontánní tržní síly. Byl to komunismus a selhal, zanechal po sobě milióny obětí. Dnes se vynořil nový -ismus, který tvrdí, že je dokonce schopen řídit přírodu a skrze ni i člověka. Tato nadměrná lidská pýcha — stejně jako všechny předchozí pokusy — nemůže neselhat. Svět je komplexní a komplikovaný systém, který nelze organizovat podle environmentálního lidského projektu bez toho, aby se opakovala tragická zkušenost s plýtváním zdrojů, potlačováním svobody lidí a s ničením prosperity celé lidské společnosti. Falacie historie (zkušenosti komunismu, formálně falacie porovnávání) Topos komplexity Topos nebo falacie negativních dopadů (plýtvání, potlačování prosperity) PřEKLAD: MICHAL L. HOřEjŠÍ 163 Mým doporučením proto je věnovat pozornost tisícům maličkostí, které negativně ovlivňují kvalitu životního prostředí. A chránit a podporovat základní systémové faktory, bez nichž by hospodářství a společnost nemohly účinně fungovat — tj. zajistit lidskou svobodu a fundamentální ekonomické mechanismy, jakými jsou svobodný trh, fungující systém cen a jasně definovaná vlastnická práva. Ty motivují ekonomické subjekty k racionálnímu chování. Bez nich nemůže žádná vládní politika chránit občany, ale ani životní prostředí. Tvrzení 5: Zřetel k množství drobných negativních vlivů na životní prostředí (namísto Kjótského protokolu a podobných inicia tiv) a ochrana svobody, volného trhu atd. Topos nebo falacie svobody (motivace racionální ekonomikou) Zákonodárci by měli odolat volání environmentalistů po nových opatřeních, protože ve vědeckých debatách o klimatických změnách existuje příliš mnoho nejistot. Není možné řídit přírodní faktory, které způsobují klimatické změny. Negativní dopad všech navrhovaných opatření vůči ekonomickému růstu je na úkor všech dalších možných rizik, včetně těch environmentálních. Falacie (vědecké) nejistoty Topos nebo falacie přirozenosti Topos nebo falacie negativních dopadů (na ekonomiku) Jaký budou mít různé scénáře politického řešení této otázky, se kterými jste se setkal, vliv na národní ekonomiky, na spotřebitele, na vytváření pracovních míst a budoucí inovace? Otázka 3: T: dopad různých politických rozhodnutí spojených se změnami klimatu Jestliže zákonodárci přijmou maximalistické environmentální požadavky, vliv na národní ekonomiky bude ničivý. Stimulovalo by to snad jednu velmi malou sféru ekonomiky, ale její větší část by se dusila uměle vytvořenými limity, nařízeními a restrikcemi. Míra růstu by poklesla a zásadně by byla snížena konkurenceschopnost firem na mezinárodních trzích. Mělo by to negativní dopad na zaměstnanost a tvorbu pracovních míst. Pouze racionální politika, která umožní spontánní přizpůsobování, může odůvodnit státní intervence. Klausova odpověď 3: Tvrzení 6: Topos nebo falacie negativního dopadu maximalistických požadavků na národní ekonomiky ze strany environmentalistů Jaký dopad a účinnost budou mít politiky založené na principu „omez a obchoduj“ (tzv. „cap-and-trade policies“) na zmírnění hrozeb spojených s klimatickými změnami a naši schopnost čelit těmto hrozbám v budoucnu? Otázka 4: T: dopad a účinnost cap-and-trade politiky na hrozbu změny klimatu 164 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2015 „Cap-and-trade policies“ jsou technickým nástrojem k dosažení cílů, které mají omezit znečištění, a to prostředky, které jsou aspoň částečně kompatibilní s tržními mechanismy. Mohou pomoci, pokud je celá myšlenka boje s globálním oteplováním racionální. Nedomnívám se však, že je celá idea boje proti klimatickým změnám emisními limity rozumná, a proto technické detaily její eventuální realizace mají pro mne zcela druhotný význam. Klausova odpověď 4: Topos dopadu strategie cap-and-trade Topos nebo falacie iracionálnosti Tvrzení 7: Topos nebo falacie sekundárnosti (=priority volného trhu před strategií cap-and-trade) Jaká je morální zodpovědnost vyspělých zemí vůči zemím rozvojového světa? Měly by se vyspělé země pustit do programů, které významně omezí emise, zatímco rozvojové země mohou pokračovat v navyšování emisí v nezmenšené míře? Otázka 5: T: morální povinnost vyspělých zemí vůči zemím rozvojovým T: redukce a nárůst emisí Morální povinností vyspělých zemí vůči rozvojovým zemím je vytvořit ve světě takové prostředí, které zajistí volnou směnu zboží, služeb a kapitálových toků, které umožní využívat komparativních výhod jednotlivých zemí a které bude stimulovat ekonomický rozvoj méně rozvinutých zemí. Umělé administrativní bariéry, limity a regulace zaváděné vyspělými zeměmi diskriminují rozvojový svět, omezují jeho ekonomický růst a prodlužují jeho chudobu a zaostalost. Environmentalistické návrhy jsou příkladem takových neliberálních opatření, která jsou pro rozvojové země škodlivá. Nebudou schopny vypořádat se s limity a standardy, které ve světě zavádějí iracionální environmentální politiky, nebudou schopny převzít nové technologické standardy vyžadované antioteplovacím „náboženstvím“, jejich výrobky budou mít obtížný přístup na vyspělé trhy a v důsledku toho se propast mezi nimi a vyspělým světem bude dále rozšiřovat. Klausova odpověď 5: Topos nebo falacie morální povinnosti Topos nebo falacie volného trhu kombinovaná s toposem nebo falacií výhod/pozitivních dopadů na ekonomiku rozvojových zemí Topos nebo falacie negativních vlivů regulací na ekonomiku Topos nebo falacie neúspěšnosti (environmentalistických návrhů kombinovaných s toposem nebo falacií iracionálnosti) Topos nebo falacie negativních dopadů (propast) Je iluzí věřit tomu, že by radikální politiky proti klimatickým změnám mohly být omezeny pouze na vyspělé země. Jestliže budou politiky environmentalistů přijímány vyspělými zeměmi, dříve či později jejich ambice kontrolovat a řídit celou planetu přeroste Topos nebo falacie negativních dopadů (celosvětové regulace = topos nebo falacie centralismu) PřEKLAD: MICHAL L. HOřEjŠÍ 165 v požadavek na omezení emisí na celém světě. Rozvojové země budou nuceny přijmout jejich iracionální cíle a omezení, protože „Země je na prvním místě“ a jejich potřeby jsou druhotné. Environmentalistická argumentace dává munici protekcionistům všeho možného, kteří chtějí eliminovat konkurenci přicházející z nově industrializovaných zemí. Proto morální povinností vyspělých zemí není zavádět programy tohoto typu. Topos nebo falacie nátlaku (jako specifický topos nebo falacie dopadu) kombinovaná s toposem nebo falacií iracionality Tvrzení 8: Topos nebo falacie morální povinnosti nezavádět vysoká omezení emisí tabulka 2: Klausovy odpovědi na otázky Sněmovny reprezentantů Kongresu Spojených států amerických (text, makrostruktura/témata a argumentace). V rámci teorie argumentace lze „toposy“ definovat jako části argumentace spadající do oblasti základních předpokladů. Jsou to formální či obsahově ukotvené záruky či „pravidla, která spojují argument/y s tvrzeními“ (conclusion rules). Umožňují přechod od argumentu/argumentů k tvrzením (Kienpointner, 1996, s. 194). Toposy nejsou vždy vyjádřeny explicitně, vždy se však explicitními mohou stát, a to ve formě vedlejší věty podmiňovací nebo příčinné jako „pokud x, pak y“ nebo „y, protože x“ (detailně viz Reisigl — Wodak, 2001, s. 69–80). Argumentační schémata jsou validní, nebo falešná — ta nazýváme falacie. Existují obecná pravidla racionální diskuze a konstruktivní argumentace, která umožňují odlišit opodstatněné toposy od falacií (viz pragmadialektický přístup van Eemerena a Grootendorsta, 1992). Mezi tato pravidla patří svoboda tvrzení, povinnost odůvodnění, povinnost přesné citace předchozích tvrzení oponenta, věcnost, přesné odkazování k implicitním premisám, respektování společných východisek, užívání věrohodných argumentů a argumentačních schémat, logická platnost, akceptování výsledků diskuze, jasné vyjadřování a správná interpretace. Při porušení těchto pravidel se argumentace stává falešnou. Musíme ovšem připustit, že bez znalosti kontextu není vždy snadné přesně rozlišit, zda bylo argumentační strategie užito oprávněně, nebo falešně. Při analýze Klausova textu se zaměřujeme na tři aspekty odpovídající třem dimenzím DHA a na pět strategií, které uvádíme v tabulce 1: 1. Nejprve na základě textu určíme hlavní témata diskurzu (druhý sloupec). 2. Poté se soustředíme na hlavní nominační a predikační strategie, jež z Klausových odpovědí vystupují. 3. Zatřetí se zaměříme na argumentaci, konkrétně na hlavní tvrzení a na toposy a falacie použité k ospravedlnění těchto tvrzení (třetí sloupec). Níže předkládáme přehled základních analytických nástrojů pro konkrétní analýzu diskurzů o změnách klimatu pomocí předběžných otázek a strategií uvedených výše v tabulce 3 (v pravém sloupci je několik příkladů z textu z tabulky 2). 166 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2015 Určení hlavních témat diskurzu vychází ze zobecnění základního výčtu témat z tabulky 2. Obrázek 3 znázorňuje hlavní témata spolu se třemi poli politické činnosti, ve kterých je náš text primárně zakotven. Obrázek reprezentuje komplex tematických průniků v rámci textu, což na první pohled umožňuje konstatovat, že zatímco neoliberální a politicky orientovaná témata dominují, vědecká témata Klaus upozaďuje. obrázek 3: Vybraná témata v otázkách Václavu Klausovi a v jeho odpovědích. Otázky Diskurzivní strategie Cíle Jak jsou pojmenovány ajak se odkazuje kosobám, tématům, jevům/událostem, procesům aakcím vztahujícím se ke změnám klimatu? pojmenovací (nominační) strategie diskurzivní konstrukce sociálních aktérů: — vlastní jména: Friedrich Hayek — deiktické, anaforické a kataforické výrazy: já, my, ty (vy); oni — profesní antroponyma: politici — ideologická antroponyma: environmentalisté, staří marxisté, protekcionisté všech druhů — kolektiva zahrnující metonymická toponyma: lidé, budoucí generace, (rozvinuté, rozvojové) země — ekonomická antroponyma: daňoví poplatníci Pole utváření mezistranických postojů, názorů a vůle Pole organizace mezinárodních/mezistátních vztahů Pole politické kontroly Politický (sub)žánr: Odpovědi na otázky sněmovny reprezentantů Kongresu Spojených států, výboru pro energetiku a obchod Téma 1: Tvrzení environmentalistů (vztažené ke kvalitě životního prostředí) Téma 2: Existence, příčiny a dopady změny klimatu Téma 3: Vědecká debata o klimatu Téma 4: Antropogenní změna klimatu Téma 6: Neovlivnitelné (přirozené, pozvolné) procesy změny klimatu Téma 7: Mediální pokrytí a mediální manipulace Téma 5: Vědecké nejistoty Téma 8: Komunismus Téma 9: Nepodložený přínos environmentalistických doporučení, iracionální cíle, drahé programy, plýtvání zdroji Téma 10: Zodpovědná politika, povinnost politiků jednat, tlak na politiky Téma 11: Skleníkové emise, Kjótský protokol a regulace emisí skleníkových plynů Téma 12: Politika cap-and-trade jakožto tržně uplatnitelný nástroj Téma 14: Ekonomický a technologický růst rozvinutých i rozvojových zemí, racionální chování ekonomických činitelů Téma 13: Svoboda, demokracie, tržní ekonomika a prosperita Téma 9: Morální zodpovědnost vyspělých zemí PřEKLAD: MICHAL L. HOřEjŠÍ 167 diskurzivní konstrukce předmětů/jevů/ událostí: — konkréta: svět/planeta, poušť, oceán, země/stát — abstrakta: — přírodní/environmentální: příroda, klima — mentální objekty/pocity: ambice, strach, panika — ekonomické záležitosti: ekonomika, peníze, plýtvání, zdroje, chudoba, tržní síly, bohatství, prosperita, výrobek — politické záležitosti: politika cap-and-trade, opatření, princip předběžných opatření, plán redukce emisí, blaho — ideologické záležitosti: svoboda, komunismus, ideologie, antioteplovací náboženství, mediální manipulace diskurzivní konstrukce procesů a akcí: — materiální: — přírodní/environmentální: změny klimatu, globální oteplování, dopad, emise — ekonomické: ekonomický růst, spotřeba — mentální: ambice, uvažování, myšlení — slovní: vědecká debata oklimatu, environmentalistické návrhy/doporučení, argumentace Jaké charakteristiky, kvality a rysy se přisuzují sociálním aktérům, objektům, jevům/ událostem aprocesům? predikační strategie diskurzivní charakterizace/kvalifikace sociálních aktérů, objektů, jevů/událostí, procesů a akcí (více či méně pozitivní nebo negativní): — sociální aktéři, např. environmentalisté: iracionální, arbitrární, stejní jako staří marxisté, neliberální, centralističtí, protekcionističtí, plýtvající, škodící ekonomice — přírodní/environmentální procesy, např. změna klimatu: nejisté, pozvolné, přirozené, permanentní, nezvratné 168 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2015 Jaké argumenty se používají vdiskurzech o změnách klimatu? argumentační strategie přesvědčování adresátů o pravdě aobecné platnosti tvrzení (text obsahuje osm centrálních tvrzení): — tvrzení pravdy o existenci, příčinách, dopadech změny klimatu a omožnostech jejímu zamezení — tvrzení o správnosti lidské činnosti spojené se změnou klimatu Z jaké perspektivy jsou tyto nominace, atribuce a argumenty pronášeny? perspektivizační strategie definování autorova hlediska avyjádření účasti, nebo odstupu: — ideologické perspektivy: neoliberální a komunistické versus environmentalisticko-protekcionistické Jsou příslušné promluvy formulovány otevřeně nebo jsou zesilovány či zmírňovány? zmírňovací azesilovací strategie modifikace ilokuční síly výpovědí vzávislosti na jejich epistemickém či deontickém statusu: — epistemický: — zmírňování: falacie vědecké nejistoty, „takzvaná změna klimatu“ — zesilování: falacie srovnávání komunismu senvironmentalismem, třísložková paralela vnucující environmentalistické zpochybňování ekonomického atechnologického pokroku apod. — deontický: — zmírňování: topos nebo falacie marginálnosti politiky cap-and-trade — zesilování: topos nebo falacie morální povinnosti nezavádět rozsáhlá opatření k redukci emisí (včetně ekonomické povinnosti) tabulka 3: Kategorie nezbytné k analýze diskurzů o změnách klimatu. Naše pilotní studie zahrnuje pouze několik rysů nominace a predikace: nejdůležitějších sociálních aktérů, kteří jsou v našem textu diskurzivně konstruováni, je následujících šest: „já“, „my“, „politici“, „environmentalisté“, „rozvojové země“ a „lidé“. Nejnápadnější predikace vztahující se k těmto aktérům jsou uvedeny dále v tabulce 4, z níž také vyplývá, že Klaus konstruuje environmentalisty jen prostřednictvím predikací negativních. Politici se na jedné straně jeví jako aktéři závislí — a to v situacích, kdy přijímají environmentalistická tvrzení, a na druhé straně se jeví jako ti, od nichž se očekává, že budou odolávat tlakům environmentalistů a za všech okolností chránit a podporovat (neo)liberální zásady. I sociální aktér „já“ propaguje (neo)liberální pře- PřEKLAD: MICHAL L. HOřEjŠÍ 169 svědčení a zásady. Skupina „my“, která v textu nehraje nijak významnou roli, osciluje mezi „my jakožto politici“ („naši občané“), vágním „my“ zahrnujícím adresáta, „my jakožto vnímatelé“, „my jakožto civilizace“ a „my jakožto všichni obyvatelé planety“. „Rozvojové země“ jsou podávány jako zcela závislé na „rozvinutých zemích“ a jako potenciální oběti environmentalistických regulací. „Lidé“ se reprezentují jednak jako obdaření liberálními právy, jednak jako ohrožení jejich ztrátou právě kvůli environmentální politice a kromě toho také jako někdo, kdo může z globálního oteplování potenciálně profitovat. Vedle (neo)liberálních vzorců11 je zajímavé podívat se na to, kdo v textu chybí, tzn.není reprezentován nominací. Klaus nejmenuje vědce. Jsou reprezentováni pouze nepřímo skrz adjektivum „vědecký“, které se vztahuje k „debatě“. Vědci jsou tedy upozaděni. Nejdůležitější entitou v textu jsou „změny klimatu“, které jsou primárně rozvíjeny predikacemi jako „nejisté“, „pomalé“, „přirozené“, „trvalé“ a „pravděpodobně nezastavitelné […], způsobené ne člověkem, ale řadou vnějších a vnitřních přirozených procesů (jako je proměnlivá sluneční aktivita)“.12 Prezentace klimatických změn jako potenciálně přirozeného a trvalého procesu je, jak uvidíme, pro Klausovu argumentaci zásadní. Na jejím základě je postavena falacie přirozenosti a nejistoty, s níž se Klaus pokouší ospravedlnit své odmítnutí Kjótského protokolu a dalších podobných iniciativ. Predikace a nominace jsou výraznými prvky argumentační struktury Klausova textu, jeho odpovědi jsou vysoce přesvědčivé. Obsahují mnohé argumentační nástroje, persvazivní povahu textu zřetelně ukazují (na metajazykové úrovni) slova jako „argument“, „argumentace“, „debata“, „ospravedlnit“, „závěr“ a „nesouhlas“. Při analýze Klausova textu proto doporučujeme kromě analýzy nominací a predikací (které jsou propojeny s argumentačními schématy a zároveň vytvářejí jejich podklad) zaměřit se také na argumentaci a zvláště na argumentační strategie ukotvené v obsahu (toposy a falacie). Analýza typických toposů a falacií, které vyplývají z obsahu, závisí na hypertématech diskurzu. O argumentačních schématech založených na ukotvení v prostoru nebo obsahu pojednává na příkladu různých diskurzů velké množství literatury (viz např. Kienpointner, 1996; Kienpointner — Kindt, 1997; Kindt, 1992; Reeves, 1989; Wengeler, 2003). Ve své studii odkazujeme k několika toposům, které již byly dříve popsány. Vytváříme však také nová pojmenování, která vycházejí z našeho specifického materiálu. 11 Vysoká frekvence slov velké závažnosti jako „svoboda“, „bohatství“, „prosperita“ a „hospodářský růst“ je zcela v souladu s Klausovou (neo)liberální ideologií. 12 Tvrzení, že změna klimatu nemůže být ovlivněna člověkem, je oslabeno užitím slova „pravděpodobně“. 176 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2015 Kovács, András — Wodak, Ruth (eds.) (2003): NATO, Neutrality and National Identity: The Case of Austria and Hungary. Wien: Böhlau. Matouschek, Bernd — Wodak, Ruth — Januschek, Franz (1995): Notwendige Maßnahmen gegen Fremde? Genese und Formen von rassistischen Diskursen der Differenz. Wien: Passagen Verlag. Müller, Michael — Fuentes, Ursula — Kohl, Harald (2007): Der UN-Weltklimareport: Bericht über eine aufhaltsame Katastrophe. Köln: Kiepenheuer und Witsch. Muntigl, Peter — Weiss, Gilbert — Wodak, Ruth (2000): European Union Discourses of Un/ employment: An Interdisciplinary Approach to Employment Policy-Making and Organizational Change. Amsterdam — Philadelphia, PA: John Benjamins. Oreskes, Naomi (2004): Beyond the ivory tower: the scientific consensus on climate change. Science, 306, s. 1686–1690. Popitz, Heinrich (1992): Phänomene der Macht. Tübingen: Mohr. Rahmstorf, Stefan — Schellnhuber, Hans Joachim (2007): Der Klimawandel. München: Beck. Reeves, Frank (1989): British Racial Discourse: A Study of British Political Discourse about Race and Related Matters. Cambridge: Cambridge University Press. Reisigl, Martin (2003): Wie man eine Nation herbeiredet: Eine diskursanalytische Untersuchung zur sprachlichen Konstruktion der österreichischen Identität in politischen Gedenkreden [nepublikovaná disertační práce]. Wien: Universität Wien. Reisigl, Martin (2007): Nationale Rhetorik in Festund Gedenkreden: Eine diskursanalytische Studie zum „österreichischen Millenium“ in den Jahren 1946 und 1996. Tübingen: Stauffenburg. Reisigl, Martin — Wodak, Ruth (2001): Discourse and Discrimination: Rhetorics of Racism and Antisemitism. London — New York, NY: Routledge. Thompson, John B. (1990): Ideology and Modern Culture. Cambridge: Cambridge University Press. van Eemeren, Frans H. — Grootendorst, Rob (1992): Argumentation, Communication and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates. Viehöver, Willy (2003): Die Wissenschaft und die Wiederverzauberung des sublunaren Raumes: Der Klimadiskurs im Licht der narrativen Diskursanalyse. In: Reiner Keller — Andreas Hirseland — Werner Schneider — Willy Viehöver (eds.), Handbuch Sozialwissenschaftliche Diskursanalyse: Band 2: Forschungspraxis. Opladen: Leske und Budrich, s. 233–270. Weber, Max (1980): Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen: Mohr. Wengeler, Martin (2003): Topos und Diskurs. Tübingen: Niemeyer. Wittgenstein, Ludwig (1989/1952): Philosophische Untersuchungen. In: Ludwig Wittgenstein, Werkausgabe Band I: Tractatus logico-philosophicus — Tagebücher 1914–1916 — Philosophische Untersuchungen. Frankfurt am Main: Suhrkamp, s. 224–580. Wodak, Ruth — de Cillia, Rudolf — Reisigl, Martin — Liebhart, Karin (1999): The Discursive Construction of National Identity. Edinburgh: Edinburgh University Press. Wodak, Ruth — Menz, Florian — Lutz, Benedikt — Gruber, Helmut (1985): Die Sprache der „Mächtigen“ und „Ohnmächtigen“: Der Fall Hainburg. Wien: Arbeitsgemeinschaft für staatsbürgerliche Erziehung und politische Bildung. Wodak, Ruth — Nowak, Peter — Pelikan, Johanna — Gruber, Helmut — de Cillia, Rudolf — Mitten, Richard (1990): Wir sind alle unschuldige Täter!: Diskurshistorische Studien zum Nachkriegantisemitismus. Frankfurt am Main: Suhrkamp. PřEKLAD: MICHAL L. HOřEjŠÍ 177 DOPLŇUJÍCÍ LITERATURA: Muntigl, Peter — Weiss, Gilbert — Wodak, Ruth (2000): European Union Discourses of Un/employment: An Interdisciplinary Approach to Employment Policy-Making and Organizational Change. Amsterdam — Philadelphia, PA: John Benjamins. [Publikace představuje interdisciplinární studii zaměřenou na organizace EU, postavenou na terénním a etnografickém výzkumu, rozhovorech a analýze psaného a mluveného materiálu. Pohybuje se na pomezí CDA, sociologie, politologie a evropských studií.] Reisigl, Martin — Wodak, Ruth (2001): Discourse and Discrimination: Rhetorics of Racism and Antisemitism. London — New York, NY: Routledge. [Komplexní uvedení do DHA s případovými studiemi o rasistické, xenofobní a antisemitské rétorice v kontextu poválečného Rakouska.] Wodak, Ruth (1996): Disorders of Discourse. London: Longman. [Soubor případových studií zaměřených na institucionální komunikaci v nemocnicích, médiích a úřadech, v nichž byla využita metoda zúčastněného pozorování.] Wodak, Ruth (2009): The Discourse of Politics in Action: Politics as Usual. Basingstoke: Palgrave Macmillan. [Monografie představující intera postdisciplinární výzkum v souladu s diskurzivně-historickým přístupem. „Zákulisí“ politiky v kontrastu s mediálním obrazem politiky a politiků.] Wodak, Ruth — Krzyżanowski, Michał (eds.) (2008): Qualitative Discourse Analysis in the Social Sciences. Basingstoke: Palgrave Macmillan. [Úvodový text pro sociální vědce, zaměřený v první řadě na analýzu různých žánrů (novinové články, nová média, dokumenty, focus groups, rozhovory). Publikace je zvlášť vhodná pro nelingvisty.] Michal L. Hořejší | Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze <[email protected]>