Zvěstovatelka apokalypsy. Oriana Fallaci a reflexe její tvorby v českém publicistickém diskursu počátku 21. století

Zvěstovatelka apokalypsy. Oriana Fallaci a reflexe její tvorby v českém publicistickém diskursu počátku 21. století Marie Šedivá Koldinská HARBINGER OF THE APOCALYPSE. ORIANA FALLACI AND REFLECTIONS OF HER WORK IN EARLY 21ST CENTURY CZECH JOURNALISTIC DISCOURSE ýis paper focuses on reflections of the work of world-famous journalist and writer Oriana Fallaci (1929–2006) in Czech journalism aþer 2001. Fallaci went down in the history of journalism primarily as the author of interviews with prominent politicians and reports from the majority of armed conflicts during the laæer half of the 20th century, as well as for her rejection of political correctness in her communications. Aþer the terrorist aæacks on 11th September 2001 she adopted an uncompromisingly critical stance towards Islam, which she incorporated in the text of e Rage and the Pride, a work that provoked conflicting reactions in Czech journalism, from impartial references on the subject to the adoption of personal stances by Czech authors with personal experience of life in European countries with substantial Muslim minorities and interpretation of Fallaciʼs opinions in terms of veneration for European conservative values. KEYWORDS: Oriana Fallaci; 11th September 2001; anti-Islamism; Czech journalism Bilancování mnohasetletého střetávání křesťanství a islámu nabízí velmi pestrý obraz, v němž však lze i přes veškerou jeho heterogennost a nejednoznačnost vysledovat dvě dominantní linie. První z nich představuje idea vzájemné snášenlivosti a respektu mezi křesťany a muslimy, často patrná už v hlubokém středověku.1 Jakkoli se idea tolerance — ve smyslu vnímání odlišnosti jako civilizační hodnoty — rodí až v období osvícenství,2 nepochybně jí předcházela myšlenka koexistence, schopnosti relativně bezproblémového soužití komunit navzájem velmi odlišných. Je zde však i druhá ze zmíněných profilujících linií, charakterizujících stýkání a potýkání křesťanství a islámu prakticky od samého počátku. Tím je vzájemná nesmiřitelná averze. V kontextu evropského myšlení, rostoucího z ideových tradic křesťanského Západu, se zformovala do konceptu antiislamismu, jehož některé argumenty se vyznačují překvapivou neměnností. Lze se tak setkat s obdobnými myšlenkami, zacílenými na samu podstatu islámu — či v konkrétnějším smyslu na charakter Koránu — na počátku 17. století stejně jako o čtyři sta let později. Impulsem k monotematickému číslu tohoto časopisu se stalo čtyřsetleté výročí vydání Antialkoránu3 Václava Budovce z Budova (1551–1621),4 díla reagujícího na teh1 Srov. např. studii Martina Nejedlého v tomto čísle časopisu. 2 Srov. např. Milan MACHOVEC (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha 1995. 3 Noemi REJCHRTOVÁ (ed.), Václav Budovec z Budova, Antialkorán, Praha 1989. 4 Noemi REJCHRTOVÁ, Václav Budovec z Budova, Praha 1984. MARIE ŠEDIVÁ KOLDINSKÁ 267 dejší vleklé války mezi Osmanskou říší a křesťanskou Evropou a pregnantně odrážejícího myšlenkový svět českobratrského intelektuála předbělohorské doby. Impulsem k mé studii se naproti tomu stala snaha postihnout téma mnohem užší — totiž reflexi tvorby novinářky a spisovatelky Oriany Fallaci (1929–2006), reagující na teroristické útoky na New York a Washington z 11. září 2001, v soudobém českém publicistickém diskursu. I když tyto osobnosti dělí časová propast čtyř staletí, je to právě jejich způsob protiislámsky zacílené argumentace, který umožňuje výstižně dokumentovat neměnnost určitého způsobu uvažování. Hluboce věřící příslušník Jednoty bratrské5 a přesvědčená ateistka6 se totiž setkávají právě v rovině tezí, které používají, ale také v rovině obav, které vedou jejich uvažování různými cestami ke stejnému cíli. Tím je katastrofická vize islamizace křesťanství (u Budovce), respektive islamizace Evropy (u Fallaci). „Než v Alkoránu, tak jakž ten nejhloupější (i odpolu blázen pozná), jsou tak přespříliš hloupé a nechutné lži, že sama lež kdyby mluviti měla, musela by se za takové lži styděti…,“ píše Václav Budovec z Budova v díle vydaném roku 1614.7 „Ať hledám jak chci, najdu jen Proroka s jeho svatou knihou, která se zdá pomatená i tam, kde opisuje z Bible, evangelií, tóry a helénistických myslitelů…,“ konstatuje Oriana Fallaci v roce 2001.8 Okázalý despekt vůči Koránu (ale stejně tak i vůči proroku Muhammadovi či islámské kultuře a civilizaci jako takové) je vlastní oběma citovaným autorům. Je zřejmé, že Oriana Fallaci — částečně vědomě, částečně jistě i nevědomě — navazovala ve svém velmi ostré kontroverze vyvolávajícím díle na zakořeněnou tradici evropského antiislamismu, který je zde přítomen po mnoho staletí. Mění se pouze intenzita, s níž se v různých obdobích projevuje v přímé závislosti na tom, nakolik silně je v dané době islám pociťován jako bezprostřední nebezpečí pro kulturu a civilizaci Evropy.9 V patrně nejvyhrocenější podobě formulovala aktuální pocit ohrožení euroatlantické civilizace po útocích z 11. září 2001 právě Oriana Fallaci; jakkoli v dalších měsících a letech následovaly další reakce v podobném duchu, její hlas zazněl nejdůrazněji už proto, že byl první a že patřil jedné z nejvýraznějších osobností moderní žurnalistiky. Připomeňme zde alespoň ve stručnosti biografické údaje Oriany Fallaci — je to potřebné tím spíše, že její velmi rozsáhlé dílo bylo doposud zpřístupněno v překladech do češtiny jen ve velmi omezené míře.10 5 Srov. Noemi REJCHRTOVÁ, Rytíř v božské komedii, in: táž (ed.), Václav Budovec z Budova, Antialkorán, s. 7–30. 6 Srov. Oriana FALLACI, Hněv a hrdost, Praha 2011, např. s. 60 a 99. 7 N. REJCHRTOVÁ (ed.), Václav Budovec z Budova, Antialkorán, s. 38. 8 O. FALLACI, Hněv a hrdost, s. 65. 9 Souhrnně srov. Franco CARDINI, Evropa a islám, Praha 2004. Pro české prostředí pak Jiří BEČKA — Miloš MENDEL, Islám a české země, Praha 1998; Miloš MENDEL — Bronislav OSTŘANSKÝ — Tomáš RATAJ, Islám v srdci Evropy. Vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí, Praha 2007. 10 Česky doposud vyšly jen dvě knihy Oriany Fallaci — Hněv a hrdost (Praha 2011) a Síla rozumu (Praha 2014). Už roku 1970 však vyšla slovensky její kniha o americkém vesmírném programu Se il sole muore (pod názvem Ak zomrie slnko). 268 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2014 Oriana Fallaci se narodila 29. června 1929 ve Florencii. Její italský původ — a možná ještě více její vypjatý citový vztah k rodnému Toskánsku — představuje jednu ze stěžejních cest k pochopení jejího díla. Přinejmenším stejně důležité je však i její rodinné zázemí a intenzivní vědomí mnohogenerační rodinné tradice, silně prolnuté s významnými událostmi italských dějin. Fallaci dokázala s okázalým patosem připomínat zásadové a neochvějné postoje svých vzdálených předků, z nichž některé znala jen z vyprávění,11 stejně jako statečnost svých rodičů a svého strýce, účastníků italského protifašistického odboje.12 Do něj se ostatně jako čtrnáctiletá zapojila i Oriana Fallaci a tato zkušenost ji poznamenala na celý život. I když po válce začala studovat medicínu, brzy bylo zřejmé, že se vydá ve šlépějích svého strýce, novináře Bruna Fallaciho. Prostřednictvím reportáží z klíčových válečných konfliktů druhé poloviny 20. století se Oriana Fallaci nesmazatelně zapsala do dějin žurnalistiky. Jako válečná zpravodajka působila ve Vietnamu, v Pákistánu, ale také v Libanonu a v řadě zemí Blízkého a Středního Východu i v Jižní Americe. Snad nejcharakterističtějším rysem jejího stylu psaní se stala nejen precizní faktografická příprava na každou reportáž či rozhovor, ale také vypjatě subjektivní vnímání všeho, co zaznamenávala a komentovala.13 Ve stejném duchu pojímala četná interview, jejichž originalita jí přinesla nemenší proslulost než reportáže z míst válečných konfliktů. I když připravila řadu rozhovorů s osobnostmi z uměleckého světa (Federico Fellini, Sean Connery ad.), těžiště jejího zájmu systematicky směřovalo k politikům a státníkům (Jásir Arafát, Willy Brandt, Indíra Gándhíová, ajatolláh Chomejní, Muammar Kaddáfí, Robert Kennedy, Henry Kissinger, Golda Meirová, Haile Selasie, Lech Wałęsa ad.). Ke zpovídaným osobnostem velmi často přistupovala nikoli jako k partnerům v dialogu, jejichž myšlenky a postoje chce detailněji poznat a pochopit, nýbrž jako k protivníkům, s nimiž se musí utkat (a v ideálním případě nad nimi zvítězit, tj. přimět je k překvapivým výrokům, zpravidla pramálo využitelným k vylepšení obrazu dané osobnosti před veřejností). Dvojnásob to platí o reprezentantech muslimských zemí. Pověstným se stal skandální průběh jejího interview s ajatolláhem Chomejním.14 Při rozhovoru s Jásirem Arafátem Fallaci striktně odmítla Arafátovu tezi, že „jejich“ kultura je nadřazena té západní. „Jaký smysl má respektovat ty, kteří nerespektují nás? Co je úctyhodného na ochraně jejich kultury, pokud nějakou mají, když oni naší kulturou jen pohrdají? Chci chránit svou kulturu, ne jejich, a rovnou vám říkám, že mám raději Danta Alighieriho, Shakespeara, Goetha, Verlaina, Walta Whitmana a Leopardiho než Omara Chajjáma,“ napsala v této souvislosti.15 Bylo by však zavá11 O. FALLACI, Hněv a hrdost, s. 100 a 105. 12 Hněv a hrdost obsahuje tuto dedikaci: „Mrtvým z 11. září, mým rodičům Edoardovi a Tosce Fallaciovým, kteří mě naučili říkat pravdu, a mému strýci Brunovi Fallacimu, který mě naučil o ní psát.“ O. FALLACI, Hněv a hrdost, s. 11. 13 „Když jsem malíř a dělám tvůj portrét, tak mám snad právo tě namalovat jak chci, ne?“ Citováno dle Jitka POLANSKÁ, Lidi, budíček!, Reflex, 13. 12. 2001. 14 Viz např. https://iransnews.wordpress.com/2011/05/26/oriana-fallacis-interview-with- -khomeini-1/ [náhled 16. 11. 2014]. 15 O. FALLACI, Hněv a hrdost, s. 61. MARIE ŠEDIVÁ KOLDINSKÁ 269 dějící pokládat ji za novinářku přistupující zaujatě pouze k muslimům. Když kupříkladu Henry Kissinger vzpomínal, jak se v zápalu diskuse s Orianou Fallaci přirovnal ke kovbojovi, označil to za největší lapsus, jehož se kdy ve vztahu k médiím dopustil; kritiku a jedovaté posměšky musel snášet dlouhé měsíce po zveřejnění tohoto rozhovoru.16 Svůj specifický způsob psaní neuplatnila Fallaci jen v žurnalistické praxi, ale i jako autorka knih, pro něž zpravidla čerpala náměty ze zkušeností válečné zpravodajky. Čtrnáct knih, jež napsala, bylo přeloženo do jedenatřiceti jazyků; prodaly se miliony výtisků. Obávaná a útočná reportérka, jejíž texty spolehlivě zvedaly náklad všech novin i časopisů, do nichž přispívala, se sice stala respektovanou osobností novinářského světa, ale také oblíbeným terčem nenávistných reakcí těch, kteří nesdíleli její ostře vyhraněné názory a nekompromisní soudy. Fallaci pro své oponenty užívala označení „cikády“; dávala tím najevo, že jejich názorům nepřikládá o nic větší význam než zvukům obtížného hmyzu. Ve skutečnosti však dovedla i po desetiletích emotivně líčit skutečná i domnělá příkoří, jimiž jí ztrpčovali život její názoroví protivníci. Dlužno dodat, že zlomyslnost jejích oponentů občas překročila všechna tabu. K mírnějším výrokům na její adresu patří slova italského zpěváka Jovanoæiho, přesvědčeného pacifisty, který ji v jedné své písni charakterizoval jako „novinářku a spisovatelku, která miluje válku, protože jí připomíná dobu, kdy byla mladá a krásná.“17 Fallaci se také dočkala „inovované“ podoby svého jména („Orhyena“ místo Oriana).18 Zřejmě nejbrutálnější útoky si vzaly na mušku její vážný zdravotní stav. Vášnivá kuřačka Fallaci, která po dlouhá léta se střídavými úspěchy vzdorovala rakovině plic, se o sobě dočetla, že její odvaha veřejně říkat nepopulární a obecně nepřijatelné myšlenky pramení z toho, že je už stejně „jednou nohou v hrobě.“19 Zareagovala příznačně: „Je pravda, že nepluji oceánem zdraví, ale chcípáci mého druhu nakonec pohřbívají ty zdravé. Nezapomínejte, že jsem se jednou vrátila živá z márnice, kam mě odhodili jako mrtvolu.“20 Vleklý boj s rakovinou byl jedním z hlavních důvodů, které extrémně činorodou novinářku přiměly stáhnout se do soukromí. Fallaci, která střídavě žila ve svém domě v Toskánsku a na newyorském Manhaæanu, si za své útočiště zvolila New York. Rozhodnutí upřednostnit Spojené státy před rodnou Itálií nebylo náhodné; Fallaci sice nikdy nepožádala o americké občanství, ale city, které chovala ke své „druhé vlasti“ byly stejně intenzivní jako její láska k Itálii. Byla to ovšem Itálie, kde patetické vlastenectví, které velmi upřímně — byť možná až přepjatě — projevovala Oriana Fallaci, působilo v lepším případě nemístně a v horším případě směšně. Fallaci byla natolik bystrou pozorovatelkou, že si tuto skutečnost nejen uvědomovala, ale zároveň i chá16 Viz např. http://archiviostorico.corriere.it/2007/settembre/10/Fallaci_contro_Kissinger_ aveva_ragione_co_9_07091007 2.shtml [náhled 16. 11. 2014]. 17 Viz http://www.antiwarsongs.org/canzone.php?id=467 [16. 11. 2014], dále též např. http:// www.corriere.it/Primo_Piano/Spettacoli/2006/09_Settembre/27/jova.shtml [náhled 16. 11. 2014]. 18 Srov. např. Santo L. ARICÒ, The Unmasking of Oriana Fallaci, Pittsburgh 2013, s. 198. 19 O. FALLACI, Hněv a hrdost, s. 36. 20 Šlo o masakr v Mexico City v roce 1968. Viz též pozn. 19. 270 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2014 pala, že nejde o specificky italský, ale daleko spíše obecně evropský problém. Jejímu naturelu byla bližší atmosféra ve Spojených státech; opětovně se v tom utvrdila po 11. září 2011. Osudné ráno tohoto dne trávila ve svém domě uprostřed Manhaæanu; vše, co cítila a prožívala po teroristických útocích na Světové obchodní centrum, následně vtělila do žánrově obtížně zařaditelného textu nazvaného Hněv a hrdost,21 který sama označila jako „kázání“. Je jistou ironií osudu, že k sepsání jejích myšlenek ji přiměl Ferrucio de Bortoli, šéfredaktor milánského deníku Corriere della Sera.22 V Itálii, k jejímž současným obyvatelům měla Fallaci značně ambivalentní vztah, tak 29. září 2001 poprvé vyšel text, vydaný hned v prosinci 2001 knižně a následně přeložený do mnoha jazyků. Vášnivá slova světově proslulé novinářky okamžitě vyvolala — zejména v Evropě — smršť vzrušených reakcí napříč politickým spektrem. Autorka, jež své myšlenky formulovala tvrdě, jednoznačně a nekompromisně, ale zároveň se nebála patosu a sentimentu, totiž vědomě rezignovala na sebemenší úsilí o politickou korektnost ve vyjadřování. Zcela se tak odchýlila od dominující linie soudobé americké i evropské publicistiky. Nesmlouvavá kritika islámu jí obratem přivodila nejen nařčení z rasismu a islamofobie či označení za agentku sionismu, ale také několik žalob včetně volání po oficiálním zákazu jejího textu. Dvě italské muslimské organizace jí veřejně pohrozily smrtí; jedna z nich navíc požadovala, aby na ni byla — podobně jako na Salmana Rushdieho — uvalena fatva. Hněv a hrdost není příjemnou četbou pro nikoho z těch, na něž se autorka „kázání“ obrací. Spílá těm, s nimiž měla neshody odjakživa („takzvané“ pravici i „takzvané“ levici, ale také feministkám, homosexuálům či „podvodníkům z roku 1968“ a jejich dnešním dědicům — rozuměj aktérům tehdejších studentských revolt a aktivistům vystupujícím dnes proti globalizaci).23 Na mušku si bere i mnohé politiky, jimž přisuzuje podíl viny za současný stav Evropy a za její neschopnost čelit islámské rozpínavosti. Nekompromisně účtuje se Silviem Berlusconim, Jacquesem Chiracem, ale kupříkladu i s Tonym Blairem (byť si cení toho, že se postavil Usámovi bin Ládinovi s rozhodností, která ostatním evropským představitelům chyběla). Velmi tvrdá slova pak volila na adresu papeže Jana Pavla II. Snad právě zde je nejvíce patrné, že Oriana Fallaci neváhala vyslovit krajně nepopulární myšlenky bez ohledu na následky; nepřízeň, již vyvolala kritika samotného papeže, nesmírně oblíbeného zdaleka nejen v Itálii, se dala předpokládat. Stejně nesmlouvavá dokázala být Fallaci k institucím, o jejichž smyslu a poslání přinejmenším pochybovala (Evropská unie, Organizace spojených národů). Nejdůkladněji se pak zabývala deprimující společenskou atmosférou ve své milované Itálii a nejpádnější — a zároveň nejpřesvědčivější — kritická slova směřovala ke svým vlastním krajanům. Neopomněla ale dodat, že obdobná situace panuje i v ostatních evropských zemích. Povšechně zasvěcený čtenář musí nabýt dojmu, že Oriana Fallaci si bezvýhradně nevážila ničeho a nikoho (snad s výjimkou dalajlámy; na setkání s ním dokázala vzpomínat s odzbrojující upřímností a neskrývaným okouzlením).24 Takový dojem by však 21 La rabbia e lʼorgoglio, resp. The Rage and the Pride. 22 Ferrucio de BORTOLI, Předmluva, in: O. Fallaci, Hněv a hrdost, s. 5–10. 23 O. FALLACI, Hněv a hrdost, s. 119. 24 Tamtéž, s. 82–86. MARIE ŠEDIVÁ KOLDINSKÁ 271 byl zavádějící. Intenzivní vztah ke Spojeným státům, v nichž našla druhý domov, a především láska k Itálii i fascinace její kulturou a historií byly v případě autorky, proslulé sžíravou skepsí, bezesporu nepředstírané. S tím úzce souvisel i její vztah ke křesťanství. „Díky bohu jsem ateistka,“ prohlašovala o sobě, avšak ze vztahu k západokřesťanské kultuře a zejména ke katolictví ve smyslu vědomí vlastních civilizačních kořenů se dokázala vyznávat natolik procítěně, že se v těch slovech nepochybně poznalo mnoho „ateistů“ jejího druhu.25 Jestliže Janu Pavlovi II. vyčítala slabost vůči islámskému světu, jeho nástupce hodnotila podstatně příznivěji. V rozhovoru pro e Wall Street Journal, publikovaném v létě 2005,26 vysoce ocenila esej Když Evropa nenávidí sama sebe,27 který Benedikt XVI. napsal o rok dříve ještě jako kardinál, a dokonce citovala jeho myšlenky o Západu, který „již nemá sám sebe v oblibě, ve své vlastní historii nyní vidí jen to, co je politováníhodné a destruktivní, zatímco není dále schopen vnímat to, co je velké a čisté.“28 Dodejme, že k této eseji se vyslovil v opačném duchu než Fallaci například Václav Bělohradský, který se současně zamyslel i nad apely k „západnímu vlastenectví“.29 Fallaci soudila, že je to právě Ratzinger (papeže důsledně označovala jeho občanským příjmením), kdo by mohl významně přispět k záchraně Evropy před hrozbou islamizace. Přístup ve stylu „padni komu padni“ snoubící se s vyhraněnou subjektivitou, který Fallaci vždy volila při psaní o konfliktních tématech, někdy pochopitelně vyústil do problematických — a současně snadno napadnutelných — tvrzení. Vodu na mlýn svým oponentům hnala Fallaci především bagatelizací celé arabské kultury a jejím velmi povrchním srovnáváním s kulturou křesťanského Západu.30 Způsob, jímž se vypořádávala kupříkladu s Koránem,31 nápadně připomíná čtyři století starou argumentaci evropských vzdělanců, zděšeně reagujících na osmanskou expanzi, ohrožující jih, východ a částečně i střed kontinentu. Nejde o podobnost čistě náhodnou, uvážíme-li, že mnozí pozorovatelé včetně výše zmíněného Václava Budovce z Budova, burcující v 16. či 17. století tehdejší křesťanský svět k obraně před muslimy,32 byli daleko více rozčarováni pasivitou svých krajanů a souvěrců a jejich neochotou čelit islámské rozpínavosti než představou přímého střetu s Alláhovými vyznavači.33 Zákonitě se tak naskýtá zneklidňující otázka — měli pravdu oponenti Oriany Fallaci, kteří 25 Srov. pozn. 6. 26 Srov. Tunku VARADARAJAN, Prophet of Decline. An interview with Oriana Fallaci — http:// www.diegori.it/InfoReview/Prophet%20of%20Decline-An%20interview%20with%20Oriana%20Fallaci(Tunku%20Varadarajan,June2006).pdf [náhled 8. 12. 2014]. 27 Srov. Joseph RATZINGER, If Europe hates itself, Avvenire, 14. 5. 2004 — http://www.comunioneliberazione.org/articoli/eng/RatzAvv140504.htm [náhled 8. 12. 2014]. 28 Viz pozn. 27. 29 Václav BĚLOHRADSKÝ, Být vlastencem Západu?, Právo, 18. 9. 2004. 30 O. FALLACI, Hněv a hrdost, zvl. s. 63–69. 31 Viz pozn. 8. 32 Z českého prostředí srov. např. Jaroslav PÁNEK (ed.), Jan Zajíc z Házmburka, Sarmacia aneb Zpověď českého aristokrata, Praha 2007. 33 Souhrnně srov. Marie KOLDINSKÁ — Ivan ŠEDIVÝ, Válka a armáda v českých dějinách. Sociohistorické črty, Praha 2008, zvláště s. 198–203. 272 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2014 jí vyčítali účelové zacházení s fakty, bagatelizaci komplikovaných témat a extrémně netolerantní postoj k islámu, tak anachronický v konfrontaci s ideou multikulturalismu, jež na přelomu tisíciletí ještě stále představovala v euroatlantickém prostoru ideový mainstream? Anebo se blížila pravdě spíše nekompromisní novinářka, argumentující občas stejně jako Evropané raného novověku, jejichž strach před muslimy byl zcela opodstatněný? A měla-li Oriana Fallaci pravdu, nebylo to právě proto, že dokázala pojmenovat realitu stejně syrově a jednoznačně jako její dávní předchůdci? Nahlížíme-li na Hněv a hrdost v kontextu tradice evropského antiislamismu — a zvolme zde jako referenční příklad již výše uváděný Antialkorán Václava Budovce z Budova — nalezneme u obou autorů shodnou motivaci k jejich výrokům. Tou je strach ze ztráty tradičních hodnot. Budovce děsila islamizace křesťanství a toto nebezpečí si uvědomoval dvojnásob silně jednak jako křesťan, jednak jako člen Jednoty bratrské, jež i v tehdejším českém převážně nekatolickém prostředí představovala menšinovou církev. Obával se, že pro křesťanství by přímá konfrontace s islámem byla stejně zhoubná jako pro Jednotu bratrskou přímá konfrontace s katolictvím — a přitom by stačilo, kdyby šlo o konfrontaci čistě ideovou, neboť víra tolerantnější k lidským slabostem je pro průměrného věřícího zpravidla automaticky atraktivnější než víra, která na něj klade přísnější požadavky.34 Fallaci děsila islamizace Evropy a opět šlo o emoci svým způsobem zdvojenou; prožívala ji totiž v širším smyslu jako příslušnice auroatlantického civilizačního okruhu, v užším smyslu pak jako Italka. Patetické vlastenectví Američanů, ještě umocněné v důsledku 11. září, v kontrastu k atmosféře v Itálii, kde „ideály leží na smetišti“,35 představovaly v jejím uvažování jen jednu stranu mince. Tou druhou byl ideový nihilismus Evropanů ostře kontrastující s fanatismem muslimů, činícím islám přitažlivým nejen pro generace potomků někdejších přistěhovalců narozené už v Evropě, ale kupříkladu i pro etnické Italy.36 Jak už bylo naznačeno výše, oba autoři, byť oddělení časovou propastí čtyř století, nakonec dospívají ve svých myšlenkách různými cestami ke stejnému závěru. Žádné společenství — ať už jde o menšinovou církev, křesťanskou komunitu v nejširším smyslu slova, o národ či o stát — nemá perspektivu, jestliže rezignovalo na ideje, které měly konstitutivní význam pro jeho vznik a existenci. Hrozba „muslimské invaze“, před níž Oriana Fallaci ve svém „kázání“ tak rozvášněně varovala, není samozřejmě otázkou novou, jejíž aktuálnost by si světová veřejnost uvědomila až v okamžiku zřícení věží Světového obchodního centra. O „střetu civilizací“ psal Samuel Huntington37 v reakci na teorii Francise Fukuyamy o „konci dějin“38 už počátkem devadesátých let minulého století. Celá problematika je ale pod34 K tomu srov. N. REJCHRTOVÁ (ed.), Rytíř v božské komedii in: táž (ed.), Václav Budovec z Budova, Antialkorán, s. 26–28. 35 O. FALLACI, Hněv a hrdost, s. 15. 36 O. FALLACI, Síla rozumu, zvláště s. 69–70 a 194. 37 Samuel P. HUNTINGTON, Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu, Praha 2001. Huntingtonův článek The Clash of Civilizations vyšel poprvé roku 1993, stejnojmenná kniha pak roku 1996. 38 Francis FUKUYAMA, Konec dějin a poslední člověk, Praha 2002. Fukuyamova esej The End of History? je z roku 1989, kniha z ní vycházející pak z roku 1992. MARIE ŠEDIVÁ KOLDINSKÁ 273 statně mnohovrstevnatější, než aby ji bylo možné zúžit na konfrontaci zmíněných dvou tezí; není ostatně bez zajímavosti, že Huntingtonovu představu civilizačního střetu implicitně odmítli mimo jiné Ian Buruma a Avishai Margalit, autoři souboru esejí o okcidentalismu, zkoumající „Západ očima nepřátel“.39 Buruma a Margalit přicházejí s tezí, že — řečeno slovy Martina Hály, autora předmluvy k českému vydání jejich knihy — „okcidentalismus jako démonizace Západu a západní modernity je globální a nadčasový fenomén, který se projevuje v různých obdobích v různých částech světa, včetně Západu samotného.“40 Britsko-holandský japanolog a sinolog Buruma a profesor filozofie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě Margalit se tak pozoruhodně přiblížili výše citovaným myšlenkám Benedikta XVI., o nichž s velkým respektem hovořila i Oriana Fallaci. Novinářka, která svým Hněvem a hrdostí přerušila dlouhé mlčení, se rozhodla nemlčet ani k událostem následujících měsíců a let. V roce 2002 čelila ve Francii a ve Švýcarsku žalobám, vyvolaným domněle rasistickými výroky v knize Hněv a hrdost, soudní jednání však nakonec nevedla ke stažení knihy z prodeje. Roku 2004 dokončila další knihu Síla rozumu.41 Text odeslala svému nakladateli bezprostředně po teroristických útocích na Madrid, k nimž došlo v březnu 2004; knihu připsala památce obětí. Síla rozumu není textem o nic méně emocionálním než Hněv a hrdost, avšak autorka tentokrát používá podstatně více konkrétních údajů dokládajících její tvrzení včetně statistických dat. Znovu se vrací i k tématu politicky korektního vyjadřování. „Jestliže vykřikujete nestoudnosti o Američanech,“ píše Fallaci, „nazýváte je ,vrahy a nepřáteli lidské rasy‘, pálíte jejich vlajky, na fotografie jejich prezidentů kreslíte svastiky, a ještě lépe, oslavujete 11. září, nic vám nehrozí. Naopak, takové hanebnosti budou považovány za projev odvahy. Vymezíte-li se však stejně vůči islámu, skončíte za mřížemi.“42 Síla rozumu opět vyvolala bouřlivou odezvu. Asi největší medializace se dočkal soudní proces vyvolaný žalobou, již na Orianu Fallaci za hanobení islámu podal muslimský konvertita Adel Smith, předseda Italské islámské strany (sám byl roku 2005 odsouzen za výpady proti katolické církvi a papeži; rovněž požadoval odstranění krucifixů ze stěn školy, kam chodil jeho syn, i ze stěny nemocničního pokoje, kde se léčila jeho matka; ve druhém případě krucifix dokonce vlastnoručně vyhodil z okna). Soudce Armando Grasso z Bergama přijal jeho žalobu proti Orianě Fallaci jako odůvodněnou; italský ministr spravedlnosti Roberto Castelli vzápětí označil toto rozhodnutí za útok na svobodu projevu. Vlna solidarity s novinářkou vyústila v sepisování petic na její podporu, kterou jí kromě „řadových“ občanů nyní projevovala i část elit. V letech 2005–2006 získala Fallaci několik oficiálních ocenění, z nichž nejvýznamnější v podobě zlaté medaile za zásluhy jí udělil tehdejší italský prezident Carlo Azeglio Ciampi. Spisovatelka ho však nemohla převzít osobně; vzhledem k opětovnému ataku své choroby do Itálie nepřicestovala. 39 Ian BURUMA — Avishai MARGALIT, Okcidentalismus. Západ očima nepřátel, Praha 2005. 40 Martin HÁLA, Střet generalizací. Orientalismus, okcidentalismus a kulturní klišé, in: I. Buruma — A. Margalit, Okcidentalismus, s. 11. 41 La Forza della ragione, resp. The Force of Reason. Česky vyšla tato kniha až roku 2014 (viz pozn. 10). 42 O. FALLACI, Síla rozumu, s. 25. 274 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2014 Postupující onkologické onemocnění i rozčarování nad vývojem současného světa přiměly Orianu Fallaci k symbolickému účtování se životem. V knize, kterou pojala jako interview sama se sebou, hovoří celoživotní silná kuřačka jak o svém boji s rakovinou, tak o „morální rakovině“ rozežírající současnou Evropu.43 Dnešní dobu přirovnává k epoše předcházející druhé světové válce. Fallaci se ovšem nestáhla do soukromí ani po publikování této symbolické „závěti“. Teroristické útoky v Londýně v červenci 2005 pochopila jako potvrzení svých dřívějších tezí; po zveřejnění karikatur proroka Muhammada v Dánsku opět vášnivě kritizovala lpění na politické korektnosti. Těžce nemocná novinářka a spisovatelka, jíž někteří z jejích kritiků prorokovali brzký konec už před lety, zemřela po dlouhém boji s rakovinou 15. září 2006 v nemocnici ve Florencii. „Držte mě prosím za ruku, ale se zpovědí nepočítejte,“ řekla prý florentskému arcibiskupovi, který s ní sdílel poslední chvíle. Až do konečného okamžiku tedy zůstala — jak sama říkala — „díky bohu ateistkou“. O hlubokém respektu Oriany Fallaci ke katolické církvi a především pak k Benediktovi XVI. však svědčí skutečnost, že Papežské lateránské univerzitě odkázala svou knihovnu. Ironií osudu umírala právě ve dnech, kdy muslimské země ovládla vlna demostrací usilujících — nakonec úspěšně — o veřejnou omluvu papeže Benedikta XVI. za citaci výroku, jímž údajně urazil islám.44 Třináct let po událostech, které inspirovaly vznik knihy Hněv a hrdost, a osm let po smrti její autorky jsou názory Oriany Fallaci stále vrcholně aktuálním příspěvkem do diskusí o vztahu euroatlantické civilizace a islámu. Sama kniha se mezitím stala svého druhu historickým pramenem; dodnes pregnantně ilustruje šok, který prožívala americká a následně i evropská společnost tváří v tvář vědomí své vlastní zranitelnosti. „Kázání“ Oriany Fallaci čtené s odstupem třinácti let od svého vzniku však zároveň dokumentuje posun, jímž zvláště Evropa v uplynulé dekádě prošla. Některé myšlenky, v roce 2001 politicky nekorektní a neúnosně provokativní, se mezitím opatrně přesunuly do roviny politického mainstreamu. Německá kancléřka Angela Merkelová otevřeně prohlásila, že pokusy vytvořit v její zemi multikulturní společnost selhaly. Britský premiér David Cameron vystoupil s konstatováním, že Velká Británie musí v přístupu k přistěhovalcům nahradit pasivní toleranci aktivním a silným liberalismem. Šéf nizozemské Strany svobody a bojovník proti radikálnímu islámu Geert Wilders stanul před soudem kvůli obvinění z vyvolávání nenávisti a urážení etnické a náboženské skupiny (tedy z obdobných činů, které byly kladeny za vinu i Orianě Fallaci), byl však zbaven všech obvinění a osvobozen. V českém prostředí, kde konfrontace s radikálními formami islámu stále představuje marginální téma, zůstává diskuse o hranicích politické korektnosti, perspektivách či slepých uličkách multikulturalismu či o „střetu civilizací“ omezena na zain43 Oriana Fallaci intervista sé stessa — L’Apocalisse. Česky tato kniha z roku 2004 dosud nevyšla. 44 Srov. http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/5353774.stm [náhled 18. 12. 2014]. Srov. též úplný text přednášky včetně poznámkového aparátu, kterou pronesl Benedikt XVI. na univerzitě v Řezně, v jejímž rámci tato citace zazněla — http://www.radiovaticana.cz/clanek. php4?id=6581#_ftn3 [náhled 18. 12. 2014].