Naratologie v diachronní perspektivě

Naratologie vdiachronní perspektivě Václav Vaněk Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky vacla[email protected] Pod označením „kolektivní monografie“ jsme si navykli očekávat prostě soubor studií více či méně, leckdy spatrnou námahou vztažených kústřednímu tématu. Je to očekávání tak samozřejmé, že když se setkáme spublikací, která ctí původní vymezení žánru, spřekvapením si připomínáme jeho parametry: Monografie Narativní způsoby včeské literatuře vznikala vkolektivu vedeném Alicí Jedličkovou zjevně jako rezultát dlouhodobých diskusí, jejichž fragmenty jsou ve výsledném textu stále rozpoznatelné. Zároveň ale byla vedena uceleným záměrem, patrným už zbohaté provázanosti jednotlivých kapitol vzájemnými odkazy či zjejich jednotného uspořádání. Každá začíná připomenutím aktuálního stavu teoretického bádání, konceptualizaci sledovaného jevu dokládá množstvím příkladů, ale imateriálových sond adoplňujících „intermezz“, akončí závěrem, shrnujícím afunkčně projasňujícím dosavadní zjištění. Celku práce je nadto předeslán zevrubný metodologický úvod, který mj.vymezuje její analytické nástroje, vycházející jednak zklasického Genettova či Doleželova popisu narativního diskurzu aznovějších příspěvků kněmu (Karin Kukkonen, Wolf Schmid), jednak zrétorické větve naratologického bádání, již tu reprezentují např.Seymour Chatman či James Phelan. Stejně důkladná kapitola, jež publikaci uzavírá, pak není jen rekapitulací dílčích výsledků, ale na základě jejich sumarizace apropojování formuluje základní intenci vyprávění včeské literatuře 19.století, kterou pojmenovává jako „epickou emancipaci“. Svazek je navíc doplněn ipraktickým „pracovním slovníkem pojmů“ ahned několika soupisy literatury. Vlastně se toho zdá být až příliš. Přihlédneme-li ale knárokům výchozí konstelace, ukazuje se přísný exaktní rámec monografie jednoznačně jako přednost. Především totiž bylo nutno zohlednit skutečnost, že vdomácí naratologii dosud nebyla diachronní perspektiva systematicky uplatňována, aže tedy práce kolektivu Alice Jedličkové zakládá (přinejmenším) nový přístup kmateriálu, testuje jeho parametry amožnosti. Zúčastnění odborníci, ať literární historikové či naratologové, tak museli povykročit zjistot své erudice do mnohem méně komfortní zóny „mezi“ svými obory aakceptovat nové nároky aomezení. Amuseli se vyrovnat istím, že zvolená témata jejich dílčích studií se vdiachronním nasvícení mohla otevírat jinak asjinými akcenty, než bylo lze předpokládat. Tak např.rozpoznání nízkého stupně narativní koherence vraně obrozenských prózách snáměty zčeských dějin přivedlo Jiřího Kotena vúvodním příspěvku OPEN ACCESS VáCLAV VANĚK 203 kotázce, jakými způsoby je tu budována autorita vypravěče. Na tomto základě pak identifikoval řadu vypravěčských postojů, motivovaných ideově iesteticky, ale leckdy zjevně jen suplujících omezenou znalost minulosti. Teprve spříchodem autorů Jiráskovy či Wintrovy kompetence se vytrácí potřeba „vše komentovat, vysvětlit, připomínat“ (Jedličková) adějinné události se stávají integrální součástí prezentovaného příběhu. Vlastně obdobné směřování pak Koten konstatoval také vrámci národopisné prózy ijinde. Na vypravěčské komentáře jako útvar, kterému byla dosud věnována jen minimální pozornost, se vnásledujícím příspěvku zaměřil Pavel Šidák. Chatmanovu klasifikaci komentářů kpříběhu akomentářů kvyprávění vhodně— vzhledem kjejich frekvenci vdomácí literatuře— rozšířil okomentáře ke světu (např.moralizující či zobecňující). Přínosné je ijeho instrumentální utřídění forem komunikace se čtenářem, charakteristických pro prózu 19.století (oslovení, fingovaný dialog, budování fiktivní vespolnosti, předjímání čtenářské reakce aj.). Následující zdánlivě úzce, pouze na materiálu Nerudových arabesek aArbesových romanet založená sonda Richarda Změlíka přesvědčivě ukázala, jak smyslově limitovaná perspektiva vypravěče může relativizovat, ale izmnožovat kognitivní potenciál příběhu. Také kapitola Alice Jedličkové je koncipována alternativně kdosud převažujícím směrům bádání. Stranou ponechává přechodné promluvové typy apozornost soustřeďuje na zobrazení přímé řeči, resp.na její distribuci ve vztahu křeči vypravěče ana její funkci reprezentační adějotvornou. Ze závěrečných zjištění autorky podtrhujeme poukaz na soulad mezi postoji vypravěče apostav ve starší historizující próze, vjehož rámci se promluvy vybraných protagonistů často stávají „vehikulem“ představovaných idejí. Pasáž věnovaná mimetickému zobrazování (dětské) řeči zdůrazňuje především výjimečnost Boženy Němcové vjejí schopnosti zprostředkovat svět příběhu prostřednictvím rozvinuté škály komunikačních funkcí. Kateřina Piorecká sledovala proměny historizující prózy svýchodiskem vobecné představě temporalizace lidské zkušenosti vprůběhu 19.století. Cenné zhlediska charakteristiky žánru jsou např.její postřehy ozprostředkujícím potenciálu (dramatického) dialogu postav, oexplikativní funkci retrospektiv nebo oelipse jako nástroji hodnotové regulace. Michal Charypar opřel průzkum zápletky opečlivou klasifikaci, ale ještě více oimponující záběr pramenný, kterým přesvědčivě podložil závěry opůvodní dominanci typu semknuté zápletky, vedle níž teprve postupně krystalizovala zápletka rozvolněná. Další část jeho příspěvku se týká relací mezi typem postavy akonvenčním průběhem událostí (např.vpříběhu pomsty). Rezultátem jeho analýz je poznání, že většina jevů souvisejících sutvářením zápletky zůstává ve sledovaném období „bez patrnějších změn“; knim docházelo až vposledních desetiletích 19.století vsouvislosti spostupným pronikáním do vnitřního světa postav, odhalováním jejich niterných motivací aprožitků. Stanislava Fedrová se ve své kapitole soustředila na vzájemné vztahy kulturních schémat, sociálních norem akonvencí literární deskripce. Jejich interference ukazuje na zobrazování vzhledu ženských hrdinek, který od konstrukce typu (krásky) směřuje ke zformování prototypu, jenž se však nakonec nutně stává stereotypem. Zkulturních vzorců vycházející adlouhodobě přetrvávající šablonovité zobrazování vlastností (např.cudnosti ařádnosti) iustálených či kontrastních lidských typů (např.světlovlásky atmavovlásky— jen na okraj připomeňme osobité řešení dilematu mezi nimi vJungmannově sonetu Těžké vybrání) působilo vdiachronní perspektivě jako stabilizující, ne-li retardující faktor. Zdeněk Hrbata vzávěrečné sondě OPEN ACCESS 204 SLOVO A SMYSL 42 oincipitech historické prózy spojil posun od víceméně statického, deskriptivního nebo komentářového začátku kdynamičtějšímu pojetí vstupu in medias res stransformací historizující prózy vprózu historickou. Právě zájem oprózu snáměty zčeských dějin vystupuje znašeho stručného nástinu jako jeden zdílčích, ale významných přínosů publikace. Žánrové oblasti, která tak podstatně přispívala kformování národního vědomí, ale domácí literární vědou byla dlouho opomíjena, se dostává soustavné pozornosti zrůzných perspektiv hned vpolovině příspěvků. Zásadní přínos Aloise Jiráska tu tak přirozeně vyrůstá zdůkladných komparací acharakteristik děl Václava Beneše Třebízského, Bohumila Havlasy či Prokopa Chocholouška, tedy autorů, kteří vposledních desetiletích zůstávali stranou pozornosti vykladačů. Ostatně inávrat jiných kdysi oblíbených, dnes však už čtenáři pozapomenutých aodborníky vesměs přehlížených literátů (např.Hansmanna, Heritese, Kosmáka, Liera, Pflegra Moravského, Podlipské, Pravdy, Stránecké, Šmilovského…) do sféry odborného zájmu lze považovat za podstatný, ikdyž snad nezamýšlený benefit práce. Snimi se vůbec poprvé dostává interesu itvůrcům zcela okrajovým, jako byli František Adamec, Otakar Jedlička nebo František Alexandr Rokos. Naše představa opróze 19.století se tím stává bohatší aplastičtější, aniž by se vytrácely její základní vektory. Právě vtom ale spočívá hlavní význam publikace: celá materiálová základna je tu „pootočena“ vztažením kčasovému horizontu, neocitá se však ve vzduchoprázdnu, naopak, sledování procesů vznikání, proměn izanikání prozaických forem získává vrelaci knaratologickému pojmovému aparátu instrumentální oporu apevný metodologický rámec. Aačkoli autoři definují svůj přístup jako textocentrický, nabízejí takto nástroje ksubtilnějšímu odstínění sledovaných jevů ikontextově orientovaným (literárním) historikům. Výčet tímto způsobem využitelných dílčích podnětů by byl příliš rozsáhlý, jen namátkou připomeňme autory opakovaně zmiňované dobově příznačné figury apostupy („dříve anyní“, princip „nalezeného rukopisu“, zápletka založená na odhalování příbuznosti postav, na procitání ze sebeklamu, různé familiarizační apersvazivní strategie atp.). Každý oddíl takto nabízí východisko kdalším úvahám, subjektivně ale za zvlášť působivou považuji Šidákovu klasifikaci vypravěčských komentářů aCharyparovu morfologii milostných zápletek (pro jejich materiálovou náročnost azároveň typologickou přehlednost) akapitolu věnovanou řeči dětských postav od Alice Jedličkové (pro mimořádnou schopnost zobecnění). Skutečným vrcholem práce je však překvapivě až kapitola Závěry průzkumu. Jedličková se vní nespokojila sobligátní rekapitulací zjištěných skutečností, znovu je usouvztažnila aprecizovala ana mnoha místech otevřela zcela nové otázky (za všechny: komunitní půdorys venkovského či maloměstského příběhu aambivalentní role veřejného mínění vněm). Přesvědčivě tak mj.prokázala perspektivnost představené metodologie. Novátorská práce samozřejmě nabízí také prostor kotázkám apochybnostem, byť nijak zásadním. Tak například: „zábavný vypravěč“, „vypravěč-bard“, „vypravěč- -historik“, „vypravěč-paradigmatik“, ale i„textové moduly“ nebo „dramatický dialog“ vpróze… není tu těch nových pojmenování sterminologickou ambicí— ačkoli se nepochybně vztahují kjevům dobře identifikovaným— až příliš? Anejsou někdy tvořena poněkud voluntaristicky? Pokud jde o„paradigmatický popis“ (tj.typ deskripce detailně akomplexně „skenující“ postavu), mohla by být teze ojeho plošném etablování včeské literatuře až vzávěru 19.století lépe podložena. Jinak přetrvává OPEN ACCESS VáCLAV VANĚK 205 pochybnost, zda nejde pouze ooptický klam, vyplývající prostě znarůstající kvantity textů— anapř.žebrák zMáchovy Marinky může dál tonout vrozpacích nad svým statusem. Zřetel kširšímu společenskému akulturnímu kontextu je také uplatňován spíše výběrově, prostřednictvím odkazů ke kulturním schematismům. Tam, kde by mohl skutečně přispět kosvětlení literární situace, však někdy absentuje. Vřadě lamentací konstatujících často jen zábavné ahistoricky vágní ladění obrozenských próz zčeských dějin např.marně hledáme připomínku, že až do Palackého Dějin národní společnost prostě postrádala oporu autoritativní konceptualizace své minulosti— aže tedy imožnosti jejího beletristického zobrazování byly omezené. Odborníka, který se zabývá minulostí, může také zarážet občasné striktní situování dlouhodobých procesů na časové ose. Např.transformace historizující prózy vhistorickou je zasazena „na přelom sedmdesátých aosmdesátých let“, aniž by bylo bráno vúvahu, že probíhala (leckdy reverzibilně adigresivně) vlastně od poloviny století alze ji sledovat již vdílech Chocholouškových, Sabinových či Svátkových. Naopak vjiných případech se zdá být rezultát podmíněn optikou pozorovatele. Tak např.hypotézu opozvolném odbourávání morálních tabu vsouvislosti spostupnou liberalizací společnosti by bylo možné snadno relativizovat poukazem na fakt, že při rozšíření časového záběru jen oněkolik desetiletí (ať tím či oním směrem), případně záběru žánrového (ooblast populární četby) bychom mohli dojít kzávěrům právě opačným. Vnejobecnější rovině tu také historizující diskurz práce stále podléhá představě „vývoje“ a„střídání“ amálo bere vúvahu, že transformační procesy vliteratuře probíhaly spíše jako rozšiřování repertoáru, přičemž starší žánrové, tematické atvarové možnosti se nevytrácely, nanejvýš někdy poklesaly do sféry konvenční četby. Těchto několik nevrlých poznámek ale nechtělo nijak narušit obraz práce včeské literární vědě výjimečné svou komplexností apřínosné jak metodologicky, tak materiálově. Úhrn procesů odehrávajících se včeské próze 19.století na trajektorii od všudypřítomného amnohomluvného vypravěče ktlumenějšímu pozorovateli, od postav jako nositelů ideologie ke svébytným jedincům aod interpretace kreprezentaci pojmenovali autoři jako „epickou emancipaci“. Lze doufat, že zpráva, kterou oní podali, bude znamenat také potřebnou emancipaci diachronní naratologie vrámci domácí literární vědy. AD: Alice Jedličková akol.: Narativní způsoby včeské próze 19.století. Ústav pro českou literaturu AV ČR— Karolinum, Praha 2022. 542 s. OPEN ACCESS