Věcnost v povídkách Ladislava Dvořáka

Věcnost vpovídkách Ladislava Dvořáka1 Zuzana Pokorná Ústav české literatury akomparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zuzka.fuciko[email protected] RÉSUMÉ Objectivity in short stories of Ladislav Dvořák The article examines the prosaic works of Ladislav Dvořák (1920–1983), specifically the collection of short stories entitled Šavle meče. It analyses the construction of Dvořák’stexts with regard to their significant aspect, the connection between reality and the world depicted in the narrative. It argues against the approach that take the stories as asource for study of the author’sbiography and reverse the relation, thus the author’slife is merely abasic material for constructing the literary universe. The analysis is based on the theories of Přemysl Blažíček and Milan Jankovič, who treat the specifics of creating meaning in literature. With the help of the concept of ‘objectivity’, adapted for literary interpretation, the role of facts, description and narrator in the text is explored. The study concludes that the meaning in the short stories of Ladislav Dvořák is created mainly by situatedness of the narrator, whose goal is to mediate his own life experience in the process of its formation and its indefiniteness. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Ladislav Dvořák; Šavle meče; povídka; věcnost; reálie; popis; vypravěč; Přemysl Blažíček; Milan Jankovič / Ladislav Dvořák; Šavle meče, short story; objectivity; fact; description; narrator; Přemysl Blažíček; Milan Jankovič. Tvorbu Ladislava Dvořáka (1920–1983) charakterizuje její vazba na mimoliterární skutečnost. To ji přibližuje tvorbě dalších autorů druhé poloviny 20. století, např.Bohumila Hrabala či Jana Hanče. Cílem přítomné studie je postihnout specifičnost avýznamovou funkci této kvality vprozaické části Dvořákova díla, vpojetí její „věcnosti“ otevírající se literárněvědné interpretaci. Omezení na soubor Šavle meče2 je dáno jeho 1 Tato studie vznikla úpravou jedné ze dvou hlavních analytických kapitol autorčiny diplomové práce Věcnost akomika vpovídkovém díle Ladislava Dvořáka, obhájené vzáří 2017 vÚstavu české literatury akomparatistiky FF UK. 2 Soubor Šavle meče je považován za vrchol Dvořákovy prozaické tvorby, kniha je představena ihesly ve dvou kompendiích věnovaných literatuře druhé poloviny 20. století— Český parnas aSlovník české prózy 1945–1994. Poprvé byl soubor vdefinitivní podobě publikován vroce 1983 vsamizdatové Edici Expedice, vznikl spojením dvou přechozích souborů OPEN ACCESS ZUZANA POKORNá 97 programovým významem vrámci Dvořákovy vyprávěcí tvorby, jejíž syntézu do jisté míry představuje. Bedřich Fučík charakterizoval vztah Dvořákova života adíla tvrzením, že mezi nimi „není předělu“ (Fučík 1994, s.328).3 Toto pojetí svádí kprostému výkladu Dvořákových textů jako dokumentů jeho biografie. Dokumentární hodnota díla vtakovém případě zastiňuje jeho hodnotu uměleckou. Literární dílo však nemá sloužit za pramen pro zkoumání autorova života či doby, jelikož život je autorovi pouze východiskem, materiálovým základem jeho tvorby (B. Fučík používá vtomto smyslu slovo „background“). Navíc zaměření na obsahovou stránku, vzhledem kjejí souvislosti svnětextovou skutečností, zpravidla promítá do textu řadu akcesorních významů (čtenářských zájmů) vzávislosti na příslušné interpretační situaci ajejí historicitě. Iproto se zde provedená analýza soustředí na text sám, výklad je zaměřen především poetologicky, (literárně)historické souvislosti budou uvedeny jen, souvisí-li se samotnou interpretací.4 Odkazy na reálie aautobiografické události jsou součástí stylizačních postupů zakládajících se uDvořáka na odpovědnosti azávaznosti. Hodnotové souznění umělcova života adíla poukazuje na morální rozměr literatury, který získal včeské literatuře od padesátých do devadesátých let 20. století na významu coby požadavek motivovanosti tvůrčího rozhodnutí vautorově přesvědčení ajejí nepoplatnosti politickým nárokům „oficiálního“ kulturního provozu. Se závazností tohoto druhu souvisí ipojetí integrity Dvořákovy tvorby— ztematické amotivické stálosti či návratnosti vyplývá snaha ozachycení základní lidské zkušenosti. Společně sB.Fučíkem5 je možné označit za hlavní téma celého Dvořákova díla hledání „smyslu“, sdůrazem na neukončenost, otevřenost tohoto hledání. VĚCNOST Slovník spisovného jazyka českého definuje „věcnost“ jako „vlastnost toho, co (n. kdo) je věcné“ ve významu „týkající se věci“, „věcný“ znamená „zabývající se samotnou věcí, pojednávající jen oní bez jiných ohledů, zvl. subjektivních, osobních; nestranný, objektivní“ (Havránek /red./ 1989, s.48). Jan Mukařovský ve stati Masaryk jako stylista Jak skákat panáka (1975, Edice Kvart) aŠavle meče (1979, Edice Petlice) ajejich doplněním odvě poslední povídky, Podnájem vMalém Berlíně aČoromoro, abáseň Výheň. Knižně vyšel vexilu vroce 1986 (Rozmluvy, Purley), znovu až vrámci souborného vydání Jak hromady pobitých ptáků— viz Krumphanzl 1998, s.549–550. 3 Fučíkova studie Outsider se směje, vsamizdatu publikovaná vroce 1980, tedy ještě před uzavřením sbírky Šavle meče, představuje vedle příležitostných recenzí avzpomínkových textů doposud nejsoustavnější výklad Dvořákovy tvorby. 4 Pozornost nebude věnována ani otázce žánrového zařazení textů, vrámci studie bude vtomto ohledu užíváno pojmu „povídka“ chápaného široce jako „krátký prozaický útvar“. 5 „[VLedňáčkovi] se vynořuje stále zřetelněji, ikdyž snad ještě spíš instinktivně než uvědoměle, otázka po smyslu života ajeho dění; otázka, která bude zmnoha pramenů splétat pověstnou červenou nit anadále tvořit takříkajíc páteř veškeré Dvořákovy tvorby“ (Fučík 1994, s.322–323). OPEN ACCESS 98 SLOVO A SMYSL 28 ukázal konkrétní stylistické postupy, kterými T.G. Masaryk dosahuje ve svých spisech zaměření kvěci. Všímá si strohosti Masarykova stylu, absence či redukce rétorických figur, zjednodušení syntaktických vztahů apod. Dochází kcharakteristice „věc, ne slovo“ (Mukařovský 1948, s.445), tedy ktezi odosažení věcnosti potlačením jazykového významu znaku azaměřením spíše koznačovanému, ležícímu mimo text. Tím se zdůrazňuje reálný předobraz slova— věc, již má text ve formě poznatku zprostředkovat. Přesnost zprostředkování má být ověřitelná, slouží jako ukazatel pravdivosti textu. Takový pravdivostní nárok platí utextu odborného či publicistického (jako uMasaryka), ale utextu uměleckého zakládá složitou problematiku. Beletrii necharakterizuje reference ke světu existujícímu mimo ni, nýbrž schopnost vytvářet svět vlastní, do sebe uzavřený. Neznamená to, že se kmimoliterární oblasti nijak nevztahuje. Ikdyž umělecké dílo není pouhým zprostředkováním určitých poznatků, jsou vněm tyto poznatky nutně přítomny jako základ, na němž může být svobodný výtvor fantazie vůbec vybudován. Věcnost se tak ivbeletrii kpoznatkům vztahuje, jen ověřitelnost není primárním účelem jejich zapojení do textu. Vztah aktuálního světa asvěta díla není libovolný, uplatňuje se vněm jistá závaznost, ovšem nedůsledně, její povaha amíra se proměňuje skaždým novým výtvorem. Umělecké dílo má tedy i poznávací hodnotu, ale pravdivostní hledisko, ve smyslu shody konkrétního poznatku svěcí, na něj nemůže být uplatňováno. Jeho význam asmysl není obsažen vjednotlivých sentencích, ale až vsémantické úplnosti celku. Pravdivost díla není vnějakém hotovém výsledném smyslu díla, protože je děním pravdy, azpůsob, jímž je zde tohoto dění dosahováno, spočívá vněčem, co se jeví jako tvorba smyslu. Tato tvorba smyslu však probíhá jako součást tvorby celého názorného světa, jehož předpoklady jsou sice dány jakožto jisté předmětnosti, ale on sám vzniká „rozhýbáním“, „rozpuštěním“ těchto předmětností vpohybu mnohostranných vzájemných vztahů (Blažíček 2011, s.174–175). Máme-li se zabývat věcností vbeletristickém textu, sledujme tedy, jak se podílí na výstavbě názorného světa díla ajakou funkci plní vcelkovém dění jeho smyslu.6 Přemysl Blažíček vmonografii oHolanově poezii vedle věcnosti ve zmíněném běžném, užším slova smyslu pojmenovává ivěcnost ve významu širším. Vychází při tom zpředpokladu pramenícího ve fenomenologii, že pojmové poznání je výsledkem zkonvencionalizovaných objektivací aže je třeba jít za tyto myšlenkové konstrukce, abychom získali přístup kvěcem samým. Věcnost vširším slova smyslu znamená, že díla poezie jsou jazykovým projevem, jehož posláním není nějaké sdělení, že vněm nemáme především co činit se světem proměněným vabstraktní pojmy alogické konstrukce, ale se světem, tak jak ho 6 Blažíčkovy pojmy „dění pravdy“ a„tvorby smyslu“ odkazují na Jankovičovo pojetí „dění smyslu“, formulované především ve studii Dílo jako dění smyslu: „Viděno znejrůznějších aspektů ukázalo se nám utváření díla, všech jeho složek, jako dění smyslu, které není poslušnou orchestrací jediného nadřízeného významu, oněmž bychom se mohli jednou provždy dohodnout“ (Jankovič 2005, s.86). OPEN ACCESS ZUZANA POKORNá 99 bezprostředně prožíváme ajenž je zprostředkovatelný především prostřednictvím konkrétních představ (Blažíček 2011, s.111). Účelem věcnosti vužším slova smyslu je tedy konkretizovat azpředmětnit představový svět díla tak, aby byl schopen vtáhnout čtenáře do své situovanosti, vjejímž rámci se odehrává jeho smysl ajejímž prostřednictvím je (výhradně) možné tento smysl sdílet. Věcnost je podstatnou významovou složkou uměleckého epického7 textu— nepředchází mu hotové abstraktní koncepce, které by byly následně naplňovány konkrétním materiálem nebo výjevy ilustrujícími nějaký skrytý smysl, nýbrž tyto výjevy samy jsou dějištěm smyslu, jinak jen těžko vyjádřitelného, pojmově nezachytitelného smyslu, který není za věcmi, ale vnich. Ve dvacátých letech 20. století byl příklon kvěcnosti afaktografičnosti skupiny ruských avantgardních umělců kolem časopisu Novyj LEF způsobem, jak nahradit vyprázdněné metody aformy realismu 19. století. Růžena Grebeníčková polemizuje svýkladem lefovského programu literatury faktu jako potlačení umělecké prózy ve prospěch dokumentárních či reportážních žánrů. „Zachraňoval jenom poslání umění— aktualizuje vnímání momentů aoblastí dosud umělecky neexploatovaných, proti navyklému azautomatizovanému vnímání ozřejmuje analézá skutečné estetické kvality tam, kde až dosud platily jen aspekty mimoestetické“ (Grebeníčková 2015c, s.387). Přesvědčení oneadekvátnosti zobecňující atypizující perspektivy vševědoucího vypravěče, který shlíží na svět díla ze svrchovaného stanoviska, formuje ho avnucuje mu své (před)porozumění, spolu sfragmentarizací tohoto světa, vedly kzaujetí perspektivy „zdola“— promlouvat mají konkrétní fakta avěci „samé“. „Strohé nestylizované výřezy životní, fakta, zprávy, snímání faktické podoby věci apod. umožňují totiž ryzí aesthesis, čistý vjem objektu: jeho vymanění ze všech příměsí, iluzivních deformací, umělecké ornamentiky, nevlastních zřetelů znamená návrat kpravé aestetické skutečnosti“ (Grebeníčková 2015a, s.34). Věcnost je vtomto případě tedy obranou proti formálním aobsahovým klišé. Paralelu problému, se kterým se vypořádávala literatura faktu, vidí Grebeníčková ivčeské literatuře šedesátých asedmdesátých let. Její hypotéza je založena na kritice Jana Lopatky, který vněkolika svých recenzích tematizoval tendenci tehdy dominujícího proudu literární tvorby suplovat žurnalistiku apřebírat její náměty.8 „[…] do románové fikce se přenáší látka, oníž se právě mluví, aby se vyšlo vstříc nejen obecnému názoru, ale přímo iemotivnímu naladění chvíle, aliterárně (chápáno vdaném případě jako ušlechtile slovesně) se pojmenovávají již kolující, tedy jinde pojmenované pravdy […]“ (Grebeníčková 2015b, s.70). Jde tedy opět oobsahová klišé vpróze. Lopatka ve svých recenzích ukazuje, jak mechanicky jsou vybudovány světy těchto děl ajaká schémata se uplatňují při konstrukci jejich příběhů. Taková díla pracují sobecnostmi apodávají víceméně jednoznačný, účelový obraz skutečnosti, za jejíž reprezentaci jsou zpětně považována. Slovy Miroslava Petříčka tak Lopatka charak7 Podle Blažíčka je věcnost charakteristická právě pro epiku. „Jestliže určitý stupeň věcnosti může dojít svého uskutečnění teprve vepice, pak epika je takovým obrazem lidského jednání, vněmž je dosaženo určitého stupně věcnosti“ (Blažíček 2011, s.69). 8 Grebeníčková odkazuje na Lopatkovu recenzi Žertu Milana Kundery, patrně— srov.Špirit 2015, s.70 a314— na článek Literatura speciálních funkcí (in Lopatka 2010, s.53–63). OPEN ACCESS 100 SLOVO A SMYSL 28 terizoval jistou „obavu ztajemství, jemuž se autoři brání vnější explikací atak, že se ohlížejí na to, jak budou přijímáni vefemérním literárním kontextu“ (Petříček 2017, s.31). Sodkazem na Lopatku (acelý okruh autorů kolem časopisu Tvář) můžeme tedy za bytostně umělecké vtéto době označit texty,9 které vychází „zautenticity, ať dokumentární nebo zkušenostní, tato próza si nečiní nároky na objevy univerzálií, rozpadlé totality nebo tajemství světa“ (Grebeníčková 2015b, s.80). Garantem obrazu světa vtakovém díle nejsou obecné mínění apovšechná znalost, ale konkrétní jednotlivec ajeho osobní zkušenost. Vedle problematického pojmu autenticity spojoval Lopatka stímto typem tvorby pojmy jako vážnost, naléhavost, morálnost či „existenciální šifra“. „To všechno souvisí stím, na čem vždy stavěl, totiž shledáním ‚lidské podstatnosti‘. Je to ale hledání, aproto nemůže vyústit do nějaké explikace; je to hledání šifer, které kpodstatnému odkazují, aniž je zrazují pedagogickou posedlostí […]“ (Petříček 2017, s.31) Pojem literárního textu jako šifry se vPetříčkově podání výmluvně blíží Blažíčkovu aJankovičovu pojetí smyslu díla. Šifra odkazuje kněčemu, co je zachytitelné pouze ve svém unikání ajen vněm může být zpřítomňováno, stejně jako smysl díla nemůže být pojmově zachycen, ale děje se vjeho celkovém uspořádání. Obloukem se tak dostáváme zpět kvěcnosti, ato vužším slova smyslu jako principu výstavby názorného světa díla, prostředku zpřítomnění zkušenosti, situovanosti, dění smyslu, tedy věcnosti vširším pojetí. REÁLIE Pokud má být vtextu uplatněna věcnost vužším smyslu, „vyžaduje jako nutný předpoklad obraz skutečnosti, jež by ve své samostatnosti mohla mluvit zdánlivě bez závislosti na autorových interpretacích azáměrech“ (Blažíček 2011, s.111). Navenek se prezentuje skutečně jako „pouhé“ objektivní zobrazení konkrétní jevové skutečnosti. Díla založená na věcnosti tak vycházejí většinou zvýseku mimoliterární skutečnosti, která je svou existencí nezávislá na vypravěči ajako taková se má jevit především čtenáři. Povídky ze souboru Šavle meče jsou již svým podtitulem Prózy zpadesátých let jednoznačně historicky situovány areálie vnich obsažené tomuto časovému zařazení odpovídají. Nejde ovšem ožánr vpravém smyslu historický, ztvárňující konkrétní dějinné události, tématem se zde stávají obecné životní podmínky dané doby akonflikty, do kterých se dostávají lidé společensky postihovaní atěžko přizpůsobiví, resp.duševně svobodní. Vtextu povídek se nikde neobjevuje přímé pojmenování „komunismus“ či „totalita“. Spíše než hodnocení konkrétního režimu vjeho dějinné perspektivě jsou zde tematizovány principy jeho fungování adůsledky, které má vběžném životě. Itak lze však vjednotlivých textech vysledovat konkrétní historické zázemí: 9 Mezi Lopatkou oceňované texty, snad oprávněně, můžeme zařadit iDvořákovu tvorbu. Ediční péče, kterou jí věnoval při samizdatovém vydávání Dvořákova díla vEdici Expedice, je toho jasným důkazem, ačkoliv kritik oDvořákových textech vlastní studii či recenzi nikdy nenapsal. Jeho literárněkritický doslov měl být připojen ke čtvrtému svazku samizdatového Díla Ladislava Dvořáka, který již bohužel nebyl realizován (Krumphanzl 1998, s.535). OPEN ACCESS ZUZANA POKORNá 101 poměry na vysokých školách— prověrky (Vždycky to byla nějaká písnička), uhelné brigády, vyhazování nepohodlných profesorů, zadržování diplomů (Lékař gaučů); postih katolické víry acírkve (Chronos aKairos); cenzuru literatury azákaz vybraných spisovatelů (Jak hromady pobitých ptáků); průmyslovou výrobu— přemisťování nekvalifikovaných pracovníků do průmyslu, jeho naddimenzování aneefektivitu (Šavle meče, Archetypy); kolektivizaci (Čoromoro). Tyto povšechné procesy jsou konkretizovány vosobních prožitcích jednotlivých postav, především vypravěče, ať už jsou jejich přímými aktéry či pozorovateli. Čtenář nemá možnost ověřit zkušenosti vypravěče, „[č]tenář může mít pouze povědomí otom, že vquasiskutečnosti románu vystupuje jako její součást reálie, ačtenář, který to ví, ví také, že tato reálie zde získává určitý smysl, vněmž autor musí dbát jejího původního smyslu mimoliterárního“ (Blažíček 2014, s.185). Reálie je jasným signálem „skutečnostního charakteru“ vyprávěných událostí. Její poznávací adokumentární hodnota ale ztrácí vuměleckém díle na důležitosti austupuje hodnotě estetické, pro kterou je rozhodující, jakým způsobem je reálie do díla včleněna. VŠavlích mečích se vyskytuje mnoho vlastních jmen historicky doložitelných subjektů— názvy továren ajiných podniků, pojmenování měst, ulic, kaváren ahospod, jména veřejně známých osob adalší. Většina znich není nijak blíže popisována, předpokládá se, že jsou součástí běžného povědomí čtenáře stejně jako vypravěče. Bližší explikace reálií by mezi nimi nejspíš vytvořila distanci adala vypravěči absolutní kontrolu nad prostorem díla, do nějž by čtenář neměl tak svobodný přístup. Ve Dvořákových povídkách však není vztah vypravěče ačtenáře takto hierarchizován, je založen mnohem více na předpokladu existence nějak sdíleného časoprostoru, perspektivy. Čtenář jako by byl na též pozici účastníka děje jako vypravěč, je součástí představovaného světa díla, je do něj předběžně zahrnut bez ohledu na skutečnou znalost zmíněných reálií. Povídka Chronos akairos začíná zmínkou ovypravěčově staré mercedesce. Koupi mercedesky mi zprostředkoval pan farář Kutchan ze Starého Plzence, sjehož bratrem jsem byl vté době zaměstnán vPotrubí, vjednom ztěch podniků těžkého strojírenství, který vyrostl po pětačtyřicátém roce zněkdejšího Manesmannova krcálku vmamutí montážní firmu (Dvořák 1998, s.267).10 Sousloví „vjednom ztěch“ ukazuje, že vypravěč počítá urecipienta surčitou znalostí. Čtenář, který jí nedisponuje, se dozvídá novou informaci, ta je mu ale podávána jako samozřejmost. Většina reálií týkajících se nějakým způsobem společenských poměrů aživotních podmínek vpadesátých letech je vtextu podávána stouto partnerskou samozřejmostí, jež předpokládá shodu mezi všemi účastníky komunikace. Když vpovídce Šavle meče vypravěč sděluje, jak ve svém pokoji „leze po zdech jako permoník“, aby našel zazděný otvor pro komín, doplní příhodu závažným obecným hodnocením vlastně jen tak mimochodem: Jenže dutě znělo tenkrát všechno, nejen zdi, nejen věci, ilidé. Hlas představeného, hlas učitelův, hlas speakrův ohlašující vrádiu zprávu ospikleneckém centru Slánského, 10 Vdalších citátech zKrumphanzlovy edice Dvořákových próz uvádíme už jen stranu. OPEN ACCESS 102 SLOVO A SMYSL 28 ozelenočerné nebo černozelené internacionále. Právě zlidských hlasů bylo nejvíc patrné, že tam za slovy, tam vprsou, vsrdci, dávno vyhasl všechen lidský cit, ba ipouhý zájem olos bližního, ovlastní los. Zvláštní bylo, anad tím mi zůstával vhrůze rozum stát, že se kolem mne našlo tolik lidí stak podivně udělanýma ušima, které to pusté, děsně duté aprázdné dunění nezaznamenávaly (s.323). Po tomto odstavci se vyprávění opět vrací khistorce okomínu. Obecná charakteristika tu stojí vytržená zpostupu příběhu, není navázána na žádnou událost vtéto ani jiné povídce. Vypravěč své prohlášení ničím nepodepírá, nepodává důkaz, aby čtenáře přesvědčil. Tato samozřejmost vede paradoxně kznačné míře přesvědčivosti, zároveň však jistá mimoběžnost těchto informací naznačuje, že jsou jen jednou ze součástí výstavby fikčního světa, ane jeho konečným účelem. Také povaha komunikace ve Dvořákových povídkách, založená na předběžném srozumění ovzájemné otevřenosti arespektu, odebírá vypravěčovu hodnocení finální platnost. Názorně se tento aspekt ukazuje vdialogické struktuře povídek Vždycky to byla nějaká písnička aČoromoro, ve kterých vypravěčův otec aDoktor Dochtor (či spíše přízraky těchto postav) sjeho přesvědčením polemizují. VŠavlích mečích se podobným způsobem jako reálie uplatňují ireference kliterárním dílům. Intertextové odkazy zde nemají odlišnou roli, jejich smysl neleží vpoukazu kjinému dílu jako významovému celku, který by nějakým způsobem zakládal (jako třeba vpřípadě parodie) či doplňoval význam textu, vněmž je citován. Citace odkazují spíše ke konkrétní znalosti zoblasti literatury. Před domem, vněmž bydlím, ústí naštěstí tři celkem tiché ulice do malého náměstíčka, které má tvar protáhlého trojúhelníku. První znich přichází zcela jistě ze strany Guermantů, druhá od Swana atřetí ze strany Déséglise, protože základnu náměstí ajednu jeho odvěsnu lemují zasmušilé, zamyšlené hlohy, ale stejně zářivé, stejně tesklivé jako hlohy Proustovy, zatímco zbývající odvěsnu stíní melancholické kaštany (s.267). Ale tady vPraze je možné všecko. Jak je to dávno, co se tu jednou ráno probudil občan Řehoř Samsa jako šváb? (s.358). Jak chceš prosím tě, Doktore Dochtore, scelovat, tj.vyměňovat roli za stejně hodnotnou, vkrajině, která vypadá takto: „borovice, políčko, jalovec, břízy, drn, balvan, žleb, stráň, meza, políčko, kamení, lesík…“. Je to citát zknihy Jakuba Demla, jmenuje se Mohyla (s.382). Výjevy zliterárních děl jsou postaveny na stejnou úroveň jako jiné, výše jmenované reálie. To znamená, že je jim přisuzována stejná výpovědní hodnota, stejný „skutečnostní charakter“, mezi literárními amimoliterárními fakty není rozdíl. Důležitou roli ve Dvořákových povídkách hraje ifaktografie jazyková. Přemysl Blažíček vmonografii oŠvejkovi píše: „Román je dílem jazykovým, vdoslovném smyslu mohou tedy do něho být vtěleny jenom reálie slovní, citáty“ (Blažíček 2014, s.180). Konkrétně zde má na mysli citáty tištěných historických dokumentů— rozkazů, modliteb apod. UDvořáka se takové reálie nevyskytují, ale specifika literárního OPEN ACCESS ZUZANA POKORNá 103 média se vjeho povídkách projevuje také. Jazyku akonkrétně pojmenování „věcí“ je věnována zvýšená pozornost. Často je spojena sreferencemi kvypravěčovu dětství na Vysočině ahoráckému dialektu. […] řekl otec apotěžkal při tom vruce pušku (vrodinné sáze se říkalo kvér) azarachotil závěrem (vrodinném mýtu se říkalo fršlusem), […] (s.300). […] kéž mě ušetří pohledu na takový pelikán, což je dvojzubý nástroj, podobný šperháku, který se unás na venku používal na tahání stoliček (páčením) […] (s.313). Zotcovy dílny, když to chceš vědět, ztoho jeho veřtato (s.378). Přímo tematizována je tato lingvistická pečlivost vpovídce Šavle meče: Přitom jsme zjistili […], že totiž Vltava je jakousi dělicí čarou, nebo jak by lingvisté řekli, izoglosou dvou různých pojmenování toho našeho opojného potěšení [směs griotky arumu]. Název Šavle meče je ustálen […] na celém levém břehu vltavském. Jeho epicentrum je vKošířích, odkud přes Břevnov, Vokovice, Dejvice, Podbabu vystřeluje daleko do vnitrozemí až kLevému Hradci astarodávné Ludmilině aVáclavově Budči, což znamená, že prakticky pokrývá atím ina mapce naší pravlasti pěkně apřesně kreslí hranice celičkého území obývaného kmenem Čechů. […] Kdežto na protějším vltavském břehu mezi Slavníkovci aVršovci se na něj nedoptáte jinak než pod názvem: Půl vola, půl včela (s.329). Specifický název pro mixovaný alkoholický nápoj se pak stává jedním zprůběžných motivů celé povídky adává jí dokonce titul. Přesné přenesení pojmenování určitého předmětu či zaznamenání zvukové podoby určité promluvy napomáhá udržovat identitu sjejich reálným předobrazem. Vliterárním, čistě jazykovém díle, jakým je povídka, je pojmenování, resp.podoba znaku jediná vlastnost, kterou si „věc“ může zachovat ze své mimoliterární existence adíky které si zachovává apřipomíná svůj původní kontext. Kromě těchto tematizovaných dialektologických zvláštností najdeme vtextu mnoho specifických výrazů afrází zrůzných oblastí od lidové mluvy přes státně- -úřední avládní rétoriku až ke klasické vzdělanosti či tovární hantýrce. Atakto pojištěn (můj informátor říkal posichrován), začal prý obesílat československou vládu peticemi, aby zákonodárné shromáždění odhlasovalo avčlenilo do naší ústavy zákon ohabeas corpus amůj dům můj hrad. Poukazoval na Albión, kde je vplatnosti už od dvanáctého století. Ale tehdejší ministerský předseda (jak se to jen pěkně jmenoval?) se státnickou uvážlivostí návrh odmítl jako zastaralý, jako přežitek, ajako protiakci na toto zpátečnictví naopak vyhlásil den otevřených dveří (s.261). Vúryvku zpovídky Opřený odům se zřetelně projevuje snaha oalespoň částečné zachování původního znění referované promluvy, resp.ověrnou citaci, ato na všech OPEN ACCESS 104 SLOVO A SMYSL 28 úrovních, jak promluvy vypravěčova „informátora“, tak ipůvodního vyjádření „muže vpluviálu“ a„ministerského předsedy“. Citace konkrétních frází zde plní— vedle odkazování kvnětextové předloze— idalší významovou funkci. Vypravěč cituje „slovní spojení aobraty, které pouze nepojmenovávají nějakou skutečnost, ale samy jsou výmluvnou skutečností svého druhu, výrazem, uchovávajícím ve své podobě bohatší významové souvislosti, než jsou ty, jejichž sdělení slouží“ (Blažíček 2014, s.222). „Muž vpluviálu“, kterého vpovídce charakterizuje především pevnost charakteru, je zde spojen sklasickou moudrostí, jak vzdělaneckou („habeas corpus“), tak lidovou („můj dům můj hrad“). „Ministerský předseda“ oproti tomu vyznívá jako neúprosný úředník, který přebírá surčitou rétorikou svého úřadu imechanickou pokrokovost bez racionálního základu. Kontrast mezi nimi se pak stává zdrojem humoru, oním výše zmiňovaným „rozpohybováním“ zobrazených předmětností.11 UNIVERZÁLIE Kontrast mezi stálostí akontinuitou na straně „muže vpluviálu“ adobovostí na straně „ministerského předsedy“ není vpovídkách ojedinělý. Reálie tvoří jen jeden zvýznamových prostředků, jejichž paralelou jsou univerzální principy. Vpovídce Opřený odům je tematizována drzost „přičinlivých otců rodin“ a„sháňlivců“, kteří kradou materiál zrozbořených domů hned po doznění „detonací pum“ a„posledních dávek zkulometů“ astaví si zněj rodinné domky achaty. Když „pobertové“ začnou rozebírat dům „muži vpluviálu“ za zády, nezasáhne, nezapojí se do přízemního „handrkování onějaké cihly“. „‚Prosím vás,‘ říkal, ‚tohle přestavování apřeskupování, tohle bourání pro stavění astavění pro bourání je možno sledovat až kjeskyním ajurtám, anedá se tedy očekávat, že dneškem skončí‘“ (s.260). Podobná „univerzálie“ se objevuje vpovídce Chronos akairos, ve které farář Kutchan vysvětluje rozdíl mezi dvěma časy tvořícími její titul, jedním, „který ukazují ručičky hodin“, adruhým, „který na nás nechce nic víc anic méně, než padnout na kolena“ (s.268). Když mu vypravěč tvrdí, že „tak jak do sebe řežou chronos akairos teď, tak že do sebe ty dva časy ještě vdějinách neřezaly“, odpovídá mu farář: „Apage, satanas, takový blud! Ti dva jsou vkřížku, co je svět světem alidé lidmi ajejich nepřátelství potrvá, pokud bude svět světem alidé lidmi“ (s.274). Tato dějinná perspektiva vychází uobou zduchovního, náboženského rozměru, zjistoty, že existuje věčný řád asmysl mimo naši hmotnou existenci, ve srovnání snímž jsou všechny problémy aprohřešky aktuálního světa malicherné. Řád, kterému nemá smysl se vzpírat, který je potřeba prostě přijmout akterý ukazuje, že každé přesvědčení ovýjimečnosti ajedinečnosti, ať už našeho utrpení či naší spravedlnosti, je pošetilé. Prolínání náboženského řádu světa do reality padesátých let je tematizováno vpovídce Archetypy. Tovární dělníci obcházejí s„posvátnou hrůzou“ místo ustroje, na kterém se musel stát nějaký „strašný malér“. Vypravěč se se svým přítelem Doktorem Dochtorem shoduje, že jediné, co se stakovým místem dá dělat, je postavit tam Boží 11 Problematice humoru ve Dvořákových povídkách se věnuje druhá, zde neotištěná část původní diplomové práce. OPEN ACCESS ZUZANA POKORNá 111 Právě proces sdělování, komunikační funkce literatury vystupuje ve Dvořákových povídkách do popředí. Jedním zhlavních principů vyprávění je oslovení čtenáře, které se často objevuje vtextu ipřímo, jako rétorická figura: „Protože věřte mi, já nevěřím, že by byl Doktor Dochtor blázen“ (s.284); „Věci unás ovšem došly tak daleko, že zpochopitelných důvodů zamlčuji ijméno tohoto někdejšího medika aoznačuji ho, jak jste si povšimli, pouze obecnými čísly“ (s.314). Podoba vyprávění, typ vypravěče avyprávěcí situace jsou zásadní pro utváření významu textu. Stanzel charakterizuje existenciální motivaci vypravěče vprvní osobě vprotikladu kliterárně estetické motivaci vypravěče vosobě třetí: „Podstata vyprávění v1. osobě […] tkví ve způsobu, jak se vypravěč dívá na události příběhu, ave způsobu motivace výběru toho, co se vypráví. Všechno, co je vyprávěno vich-formě, je nějak existenciálně relevantní pro vypravěče“ (Stanzel 1988, s.123). Vtéto souvislosti připomíná pojem „konfesijní přídavek“ Davida Goldknopfa: „vše, co nám vypravěč v1. osobě vypráví, má jistý charakterizující význam, který přesahuje faktografickou hodnotu řečeného, ato pouze proto, že nám to sděluje“ (tamtéž, s.124). Vopozici kvyprávění ve 3. osobě, která stojí hierarchicky nad zobrazovanou skutečností askrze ni vyjadřuje určité estetické (které se často mění vúčelové) obsahy, vypravěč vprvní osobě podává „jen“ své osobní vyprávění somezeným rozhledem anadhledem, nic více, ale ani nic méně. Estetického, tedy noeticky oživeného podání zobrazené skutečnosti dosahuje jiným způsobem, prostřednictvím své existenciální atělesné zakotvenosti vní. Vyprávění vprvní osobě zdůrazňuje prostředkování skutečnosti, sama situace je vypovídající. Pozice aperspektiva vypravěče jsou stejně hodnotnou složkou významového dění textu jako obsah vyprávění. Kosáková vtomto bodě odkazuje kpojmu „ponoření vypravěče“ Vladimíra Svatoně: [D]ovyprávění pronikají zdánlivě vedlejší prvky situace, její kontext, který se stává důležitější než události samy. Důraz na „vyprávěnost“ příběhů nesměřuje pouze krelativizaci výsledného smyslu, ale též kčemusi opačnému— kpocitu, že „celek skutečnosti“ přesahuje jednotlivé příběhy, které jsou ve srovnání sním nevýznamné aopominutelné, aže ona atmosféra děje, jeho rámec je mnohem podstatnější (Svatoň 2004, s.101). Iproblematika vypravěče vsouboru Šavle meče tak odkazuje ke zpřítomnění jisté situovanosti jako základního dění smyslu vdíle. Splývání prožívajícího avyprávějícího Já navíc ukazuje, že nároku věcnosti vpovídkách nepodléhá jen zobrazené dění, ale iproces jeho zobrazování, tedy samotný akt vyprávění, resp.psaní. POINTA Pointa je sémantickým završením textu, přináší určitý významový zvrat, který proměňuje jeho celkové vyznění. Obzvláště vkrátkých prozaických útvarech, jako je povídka, je závěr exponovaným místem aumění pointy hraje utěchto druhů textů důležitou roli. Závěr Dvořákových povídek má však spíše funkci otevření významu ajeho vyznění „do prázdna“. Pointou Dvořákových povídek je paradoxně nepointovanost. OPEN ACCESS 112 SLOVO A SMYSL 28 Uněkolika povídek vsouboru je vzávěru tematizována věcná stránka psaní autváření textu. Tím relativizuje jeho pravdivostní hodnotu ve smyslu shody poznatku svěcí azdůrazňuje jeho komunikační podstatu. Například uPost scriptu povídky Vždycky to byla nějaká písnička: „Tak nějak jsem si to měl možnost všecko sesumírovat při osekávání kolíků vbarabizně Pozemních staveb, kam za mnou po nějakém tom roku doputoval— iFana. […] Fana by to jinak nepodnikal, že už jsem taková šťoura aže už zase lezu jiným do svědomí“ (s.304). Vdodatku kpovídce je zdůrazněna osobní perspektiva vypravěče. Významy vtextu obsažené se tak stávají spíše návrhem aoslovením než hotovými soudy. Když se vzávěru povídky Lékař gaučů seznamuje vypravěč s„Klubem podivných živností“, tedy bývalými akademickými pracovníky, kteří byli přesunuti do dělnických profesí, apředstaví se jako spisovatel, je tato informace přivítána stím, že „bude jejich kronikářem“. Následuje již jen poslední odstavec: „Nebyla to sice nabídka na vydání sbírky básní nebo svazečku próz, nicméně to byla vůbec má první literární nabídka, které se mi kdy dostalo“ (s.320). Místo nabízející se hořkosti zpanujících společenských podmínek je akcentována pozitivní stránka věci, nadějný výhled do budoucna, ve smyslu rčení „všechno zlé je pro něco dobré“. Vprůběhu povídky Šavle meče se také objevuje řada závažných témat spojených sfungováním amorálním stavem dobové společnosti. Ty jsou ale vposledních odstavcích upozaděny radostí zvyřešení všedních starostí hlavních hrdinů. Objevení zmizelého komínku arodinných hodinek, které vypravěči aDochtorovi oznámí jejich družky, jdou všichni společně oslavit. „Azarazili jsme hned vprvní hospodě, […] aporučili jsme si čtyřikrát šavle meče, vlastně chci říci půl vola, půl včela. Samou radostí už ani nevím, co povídám, samou radostí už ani nevím, na kterém tom vltavském břehu jsem“ (s.335). Vobou citovaných pasážích ukazuje vypravěč zřetelně svou tělesnou ukotvenost vpředstavovaném světě díla, svou aktuální situovanost. Ta nad ním získává převahu amožná paušální významová dovršenost jeho vyprávění se relativizuje.16 Připomíná, že konečným smyslem povídek nejsou obsahy zobrazeného dění, ale účast na něm (ana jeho vyprávění, sdílení). Pointou se zde stává významová otevřenost. Významová otevřenost anedourčenost jsou pojmy, které můžeme vztáhnout kúvodní kapitole ověcnosti apokusit se shrnout problematiku její realizace vpovídkovém souboru Šavle meče. Tyto pojmy jsou vlastně variací na „věcnost vširším slova smyslu“, která byla definována jako odmítnutí pojmových abstrakcí alogických konstrukcí ajejich nahrazení konkrétní bezprostřední zkušeností se světem. Úkolem uměleckého textu je obnovit čtenářovu citlivost kokolnímu světu „ozvláštněním“ jeho navyklého způsobu vnímání. Umělecké dílo se musí svými textovými předpoklady obrátit kčtenářově vlastnímu postavení ve světě, jeho situovanosti, musí ho dovést ktomu, aby si ji sám sobě zpřítomnil tak, aby mohl vědomě realizovat akt překonání toho, co je vjeho situovanosti tvořeno pouze daností, aby byl skutečně stržen do procesu, do dění svobody. Toho je možno dosáhnout jedině prostřednictvím konkrétních představ, které uvedou do pohybu čtenářovu obraznost; tyto představy totiž těží zjeho zkušenosti ve světě, atyto 16 Nerelativizuje se ovšem postoj vypravěče vyjádřený vtextu. Ten je naopak pevný. OPEN ACCESS ZUZANA POKORNá 113 zkušenosti konečně jsou právě výrazem jeho určité situace. Jedině na základě konkrétních názorných představ může být situovanost zpřítomněna. Samo dění svobody pak spočívá vtom, že pomocí obrazotvornosti je vytvářen nový, nedaný smysl daného (Blažíček 2011, s.114). Konkrétní názorné představy jsou tím, co je zde charakterizováno jako „věcnost vužším slova smyslu“. Pro komunikaci se čtenářem je vdíle potřeba vytvořit sdílený časoprostor, který se může vztáhnout kjeho vlastní situovanosti. Proto je názorný svět díla vybudován na základě mimoumělecké skutečnosti. Dobově podmíněné reálie jsou ve Dvořákových povídkách ovšem jen materiálním podkladem díla, vjeho výsledném obraze ztrácejí svou jedinečnost ajsou jeho samozřejmou součástí stejně jako trvalé duchovní principy či intertextové aintratextové odkazy. Naplnění podmínky věcnosti vuměleckém textu není nutně určeno strohostí stylu. Právě naopak, ve Dvořákových povídkách je věcnosti dosahováno mj.kumulováním metafor aobrazných přirovnání. Jejich specifika záleží vtom, že nesymbolizují abstraktní významy, nezávislé na věcné podstatě zobrazovaných předmětností, ale naopak tuto podstatu pomáhají odhalovat. Ukazují věc vaktualizovaných, pojmově nedaných souvislostech, vrámci významových vztahů sdalšími prvky situace. Obměněné fráze ametafory nepřímo vyjadřují vypravěčovo hodnocení zobrazené skutečnosti, text je psán osobitým stylem, který se vyhýbá formálním aobsahovým klišé amá „ozvláštňující“ funkci. Objektem věcného nahlížení se stává isám proces vyprávění, zprostředkovanost dění auspořádanost významových vztahů. Existenciální atělesná zakotvenost vypravěče vprvní osobě vnázorném světě díla propůjčuje motivaci jeho vyprávění důležitost avymezuje zásadní roli samotné jeho pozici. Vpovídkách je oslabena dějová složka, vypovídá především situovanost vypravěče. Tato „zapuštěnost“ navádí mluvčího kvýznamové otevřenosti, pokud má splnit požadavek věcnosti vširším slova smyslu anenaplňovat pouze předem hotové koncepce. Potvrzuje to výrazná tendence ksubjektivizaci hodnotících soudů adůraz na komunikační povahu textu, obracení se ke čtenáři jako partnerovi vdialogu, jehož vztah kvypravěči je založen na sdílení. Věcné podání vtomto případě necharakterizuje neutrální pohled. Do popředí vystupuje osobní perspektiva vypravěče, jeho pořádající aktivita je zřetelná, stává se garantem zobrazování vdíle. Do textu se tak promítá především osvojená zkušenost, zahrnující nejen prožité události avěcné znalosti, ale také zaslechnutou řeč, osobní iliterární příběhy atd. Odklon od autoritativního podání neznamená nutně větší „objektivitu“ či „subjektivitu“, hranice těchto pólů jsou proměnlivé, resp.nejsou důležité. Vypravěč nám podává obraz světa, za který se může osobně zaručit, podává ho co nejdůsledněji, pokud možno bez zkreslujících záměrů, ale nedává mu paušální ani obecnější platnost, aby si zachoval integritu.17 Snaží se provést čtenáře procesem utváření svého poznání, aby mu dal možnost toto poznání sním sdílet aověřit si jeho platnost jako celku. 17 „Jedná se tedy ozpřítomnění základní lidské zkušenosti jako takové, vjejím časovém průběhu, vkonfliktech avmožnostech, které otevírá“ (Kosáková 2012, s.74). OPEN ACCESS 114 SLOVO A SMYSL 28 PRAMEN Dvořák, Ladislav: Jak hromady pobitých ptáků, ed. Robert Krumphanzl. Torst, Praha 1998. LITERATURA Blažíček, Přemysl: Haškův Švejk. In týž: Knihy oepice: Naši, Švejk, Zbabělci, ed. Michael Špirit. Triáda, Praha 2014, s.137–375. Blažíček, Přemysl: Sebeuvědomění poezie. In týž: Knihy opoezii: Holan— Toman, ed. Michael Špirit. Triáda, Praha 2011, s.7–187. Fučíková, Zuzana: Věcnost akomika vpovídkovém díle Ladislava Dvořáka. Ústav české literatury akomparatistiky FF UK, Praha 2017 [diplomová práce]. Fučík, Bedřich: Outsider se směje. In týž: Píseň ozemi, eds. Vladimír Binar aMojmír Trávníček. Melantrich, Praha 1994, s.320–335. Grebeníčková, Růžena: Literatura faktu ateorie románu. In táž: Oliteratuře výpravné, ed. Michael Špirit. Institut pro studium literatury, Praha 2015a, s.31–37. Grebeníčková, Růžena: Román askutečnost. In táž: Oliteratuře výpravné, ed. Michael Špirit. Institut pro studium literatury, Praha 2015b, s.70–87. Grebeníčková, Růžena: Jiří Weil amoderní román. In táž: Oliteratuře výpravné, ed. Michael Špirit. Institut pro studium literatury, Praha 2015c, s.376–394. Havránek, Bohuslav (red.): Slovník spisovného jazyka českého, sv. VII. V–Y. Academia, Praha 1989. Jankovič, Milan: Dílo jako dění smyslu. In týž: Cesty za smyslem literárního díla. Karolinum, Praha 2005, s.9–100. Kosáková, Hana: Aspekty skazu (kliterárněteoretickému uvažování B.M. Ejchenbauma). Ústav slavistických avýchodoevropských studií, Praha 2012 [dizertační práce]; <is.cuni.cz/webapps/zzp/ detail/102023> [7.10.2017]. Krumphanzl, Robert: Ediční komentář. In: Ladislav Dvořák: Jak hromady pobitých ptáků. Torst, Praha 1998, s.531–576. Lopatka, Jan: Předpoklady tvorby: kritické vydání, ed. Michael Špirit. Triáda, Praha 2010. Mukařovský, Jan: Masaryk jako stylista. In týž: Kapitoly zčeské poetiky. Díl 2. Kvývoji české poesie aprózy. Svoboda, Praha 1948, s.422–446. Petříček, Miroslav: Autenticita: šifra bez kódu. In Edita Onuferová— Terezie Pokorná (eds.): Jan Lopatka: 1940–1993. Revolver Revue, Praha 2017, s.30–32. Stanzel, Franz K.: Teorie vyprávění, přel. Jiří Stromšík. Odeon, Praha 1988. Svatoň, Vladimír: Teorie románu ahistorická poetika. In týž: Proměny dávných příběhů. Opoetice ruské prózy. Univerzita Karlova, Praha 2004, s.95–110. Špirit, Michael: Růžena Grebeníčková ajejí rukopis: studie, komentář, bibliografie. Institut pro studium literatury, Praha 2015. Šklovskij, Viktor: Umění jako metoda. In týž: Teorie prózy, přel. Bohumil Mathesius. Akropolis, Praha 2003, s.8–26. OPEN ACCESS