Dantovská povídka Jaroslava Vrchlického

Dantovská povídka Jaroslava Vrchlického Jiří Hubáček Univerzita Karlova [email protected] JAROSLAV VRCHLICKÝ’S DANTESQUE SHORT STORY The study analyses Vrchlický’s short story Růže (Povídky ironické asentimentalní, 1886) which is an original interpretation of apassage from Dante Alighieri’s Vita Nuova. It shows Vrchlický’s elaborate work with intertextual references to Dante’s literary work, which simultaneously construct aunique portrait of Dante’s life and work. The creation of this image was intentional as is showed in connection with Vrchlický’s poetry, where he often deals with Dante Alighieri as asubject. KLÍČOVÁ SLOVA: Dante Alighieri— Jaroslav Vrchlický— intertextualita— povídka Dante Alighieri— Jaroslav Vrchlický— intertextuality— short story Nemohu se časem při čtení Danta ubrániti myšlence, že vskutku byl vpekle. Jaké to umění, vzbuditi vnás, kteří nevěříme, takovou ilusi. Jaroslav Vrchlický1 Jakkoli se dílo Jaroslava Vrchlického (1853–1912) může na první pohled jevit jako nepřehlédnutelná změť, jako jakási džungle, vníž se literární vědec snadno ztratí, přesto dodnes vybízí ke stále novým zkoumáním. Jednou ztakových „sond“ je inásledující stať. Jejím cílem je jednak upozornit na zajímavé adosud opomíjené dílo Vrchlického-prozaika, jednak ukázat na možnosti záměrného využití intertextuality ke konstrukci vlastní osobité výpovědi ourčitých (literárně)historických faktech. Výzkum chceme provést intertextovou ačástečně iintratextovou analýzou povídky Růže, přihlédnuto bude samozřejmě kcelku básníkova díla. * Malý svazeček Povídek ironických asentimentálních (1885) je dnes jediným Vrchlického beletristickým dílem, jež se nikdy nedočkalo druhého vydání. Je to škoda, neboť lze říci, že vněm autor dosáhl vrcholu své prozaické tvorby. Většina próz představuje ori1 Citováno dle Vrchlický 1949, s.214. OPEN ACCESS JIŘÍ HUBáČEK 101 ginální variace na známá témata, je však třeba připomenout, že ve své době tyto variace natolik šokovaly, že především tzv.moravskou kritikou byla sbírka zděšeně arozhořčeně odmítnuta. Chceme-li se vtéto práci věnovat jedné zjejích povídek, snažíme se mimo jiné zapomenutý svazeček vrámci Vrchlického díla znovu připomenout. * Povídka Růže vyšla (jako jen nemnohá čísla pozdějšího svazku) nejprve časopisecky,2 byla však patrně od počátku zamýšlena jako součást většího celku.3 Jako jedna zmála povídek svazku byla pak zcela ušetřena odmítavé kritiky. Chválí ji jak mladičký Machar,4 tak pod pseudonymem se skrývající Aristides5 apozději iPražák,6 ale ijinak kritický Vejchodský ji označuje za „zcelé sbírky nejdojemnější anejzdařilejší“7 aLeander Čech, který na svazku neshledal vlastně nic pozitivního, se zmínce opovídce ve svém rozsáhlém referátu8 zcela vyhýbá. Relativně značné pozornosti se povídce dostalo ivzahraničí, neboť se dočkala celkem tří překladů: poměrně záhy německého (zpera Vrchlického známého Edmunda Grünna)9 a(patrně právě přes němčinu) dánského,10 později pak ještě polského.11 * Jedním znejnápadnějších rysů, jenž Růži charakterizuje, je explicitní intertextualita. Pro vysvětlení tohoto slovního spojení, jež se nám pro daný případ zdá nejvhodnější, užijeme zdánlivě paradoxně polemiky. Ačkoli totiž text povídky (jak uvidíme níže) zcela explicitně odkazuje kdílu Dantovu, především Josef Bukáček ve své monografii shledává ičetné možné paralely sdílem Petrarkovým ana základě toho vy2 Lumír, 1884, roč. XII, č.7, s.97–98. 3 Domníváme se tak na základě sešitu, obsahujícího koncept pozdější sbírky, dnes uloženého vLA PNP. Sešit obsahuje rukopisy některých povídek, doplněné později vystříhanými časopiseckými otisky dalších. Právě Růže je jedinou prózou, uníž máme dochován jak rukopis, tak časopisecký otisk. 4 Světozor, 1886, roč. XX, č.15, s.238 (pod šifrou -ar). Jakkoli se později Machar od referátu distancuje atvrdí, že jej jako student vytvářel podle přesných pokynů F.Šimáčka (srov.Machar 1984, s.290), domníváme se, že budoucí básník Confiteoru (jehož celkově pozitivní přijetí Vrchlickým je ostatně dostatečně známo) vystihl adocenil mezi soudobými kritiky recenzovanou sbírku nejpřesněji. 5 Národní listy, 1886, roč. XXVI, č.8, příloha, s.3. 6 Srov.Pražák 1903, s.55. 7 Hlídka literární, 1886, roč. III, č.11, s.339–340. 8 Literární listy, 1886, roč. VII, 157–159. 9 Rose. In Farbige Scherben. Ironische und Sentimentale Geschichten. Leipzig: P.Reclam, [1890(?)]. 10 Rosen. In Farvede skaar. Ironiske og følsome historier. København: Jacob B.Mansas, 1893. 11 Roża. In Kolorowe szkiełka. Nowele iobrazki. Wieliczka: Nakładem księgarni J.Czernackiego, 1913. OPEN ACCESS 102 SVĚT LITERATURY 58 znění celého textu shledává „nedantovským“.12 Přitom právě Bukáček sám pronikavě postřehl, že si Vrchlický při svém překládání zPetrarky13 vybírá záměrně motivy blízké Dantovi.14 Jestliže si pak připomeneme unás již Eisnerem zdůrazněné paradoxon, totiž, že „Petrarca ve svém vztahu kLauře napodobuje Dantův vztah kBeatrici […], ale ta imitatio Dantis vedla uPetrarky kvýsledkům nadobro nedantovským“,15 snadno pochopíme, proč je pro pochopení autorova básnického záměru zkoumání petrarkovských paralel nepodstatné. Jestliže chce totiž autor ve své próze představit určitou svou interpretaci Dantovy osobnosti adíla, pak nelze veškeré odchylky od výsledků moderního dantovského bádání přisoudit na vrub četbě (jakéhokoli) jiného básníka, ale daleko spíše Vrchlického imaginaci. Takové přisuzování by totiž otevřelo příliš široké pole nejrůznějším spekulacím adohadům, navíc by roli Vrchlického-tvůrce naprosto minimalizovalo ačinilo by zprózy dovednou skládačku, či chcete-li plagiát. Zvýše uvedeného je tedy zřejmé, že za explicitní považujeme pro účely tohoto textu ty odkazy, jež se přímo vztahují kDantovu dílu. Důvodem tohoto vymezení může být jednak dantovský motiv celé prózy, jednak fakt, že čtenář je neustále textem vybízen, aby takové intertextové spojitosti hledal aurčitým způsobem snimi pracoval. Vrchlický si podobnou práci vyzkoušel již dříve ve Flétně, próze zařazené do básnické sbírky Rok na jihu. Potvrdilo se mu plně, že explicitně přiznávaným skloubením starých romantických motivů akonkrétních intertextových odkazů lze vytvořit zcela originální dílo nové. Právě Flétna je nejdůležitějším anejzřejmějším příkladem takového postupu ve Vrchlického tvorbě. Čtenář se již vúvodu dozví všechna jména: Callot, Hoffmann, Shelley, Byron, Krasiński adalší— aje pak pouze na něm, aby přijal složitou intertextovou hru, kterou autor záměrně rozehrává. (Poznamenejme, že vtomto smyslu by si iFlétna zasloužila nový důkladný rozbor.) VRůži je tento postup poněkud variován, vzákladě je však jeho metoda zachována. Vzdělaný čtenář (aprávě kněmu pochopitelně tato intertextová rovina směřuje) se již vúvodu může snadno dohadovat, kdo je hlavní postavou prózy. Následné intertextové odkazy jsou pak buď explicitně jako takové označeny, nebo vtextu parafrázovány. Každopádně— jak už jsme zdůraznili výše— je čtenář celkovou stavbou povídky vyzýván, aby si těchto odkazů všímal aidentifikoval je jako přímé citace či motivické odkazy kDantovu dílu. Jak uvidíme dále, nemá tato „hra odkazů acitací“ smysl ani tak dekorativní (jak tomu uVrchlického často bývá), ale spíše významotvorný. Tento význam však není vytvářen ani tak hrou spůvodním kontextem vrámci Dantova díla, jako spíše pouhým „rozpoznáním“ odkazu jako takového apřijetím jeho rekontextualizace.16 Řečeno ještě zjiné perspektivy: tím, že čtenář přistoupí na autorovu „hru“ 12 Srov.Bukáček 1965, s.66. 13 Především Tři kanzony, vydané roku 1900 básníkovým vlastním nákladem, dále pak některé básně či jen jejich parafráze, zařazené do sbírek Zniv poesie národní iumělé aItalie starší anová. 14 Srov.Bukáček 1933, s.44. 15 Eisner 1949, s.13–14. 16 Vtomto smyslu je třeba znovu důrazně odmítnout Bukáčkovu výtku Vrchlického příliš volného nakládání sdantovskými citáty aaluzemi (srov.Bukáček 1965, s.65). OPEN ACCESS JIŘÍ HUBáČEK 103 smnožstvím odkazů, které záměrně vyhledává arozpoznává, je mu na jejich pozadí umožněno budovat nový smysl, který těmto odkazům (atudíž iDantovu dílu jako celku, jak uvidíme níže) dává Vrchlického osobitá próza. * Rámcový děj celé první části povídky je vlastně parafrází pasáže Dantova Nového života, kdy se Dantovi dostává prvního Beatricina pozdravení. Připomeňme si, jak zní ve Vrchlického překladu: Tato podivuhodná paní ukázala se mi voděvu barvy nejbělejší kráčejíc mezi dvěma ušlechtilými paními, staršími než ona. Tu, jak šla cestou, obrátila své oči tam, kde stál jsem vstrachu velikém, avnevýslovné dobrotě své […] mne pozdravila tak cudně, že zdálo se mi, že dotýkám se vchvíli té všech vrcholů blaženosti.17 Na samém počátku Vrchlického prózy zastihujeme Danta stojícího na florentském náměstí prakticky ve chvíli, kdy mu přítel Guido Cavalcanti přinesl odpověď na jeho sonet Aciascun’alma presa e gentil core (Vrchlický překládá: „Ctným srdcím všem, duším, jež lásku znají“); tato odpověď, oníž Dante píše, že „byla takřka počátkem přátelství našeho“, není sice vpovídce explicitně citována, vystupuje tu ale jaksi fyzicky, Dante po ní nejprve prahne, poté ji po zbytek děje (nečtenou) svírá vruce.18 Nedlouho poté, co mu odpověď předá, pak Guido pronáší slavné „ecce deus fortior me!“, odkazující explicitně na počátek Nového života, aby jím vyjádřil svůj poměr kfilosofii. Poté následuje scéna objevení Beatrice mezi dvěma matronami ajejí pozdravení Danta— je to parafráze počátku III. kapitoly Nového života, který jsme citovali již výše. Oba básníci ji sledují, jak kráčí do kostela; přitom Dante pronáší počáteční verš XIV. sonetu Nového života: „Tak skromná je má paní atak milá“ aGuido odpovídá posledním veršem téhož sonetu: „Jež neustále ,Vzdychej!‘ volá kduši“. Síť odkazů následně pokračuje, když je Beatrice označena jako „creatura bella bianco vestita“ (Očistec XII, 88).19 17 Dante 1890, s.11. 18 Zmiňovány jsou iodpovědi Ciny da Pistoia aDanta da Maiano, přičemž zvláště druhý zbásníků Danta rozčaroval, neboť odpověděl „tak nízce, jaký jest obzor duše jeho“ (Vrchlický 1885, s.14). Khistoricitě těchto tří odpovědí srov.Bukáček 1965, s.65. 19 Vrchlický překládá: „tvor krásný, vlahý, / jsa bíle oděn […]“ (Dante 1901, s.73) (pro srovnání uveďme překlad Vrátného: „krásný tvor […] oděný bíle“, Dante 1930a, s.70). Na fakt, že užití tohoto výrazu vdaném kontextu je velice zvláštní, upozornil již Bukáček (1965 s.18), který se ptá, proč Vrchlický užil pro Beatrici výraz, jehož Dante užívá pro anděla, avysvětluje si tento fakt vlivem italského přísloví. Takové vysvětlení je dle našeho názoru neudržitelné, ato jednak díky celkové výstavbě povídky ajejí symbolice (osymbolice barev se zmíníme níže, navíc tu mohla přispět ireminiscence na Nový život, vněmž Dante po Beatricině smrti kreslí právě anděly), jednak chceme-li již hledat někde zprostředkující vliv, pak bychom osobně spíše než na „běžné italské přísloví“ odkázali na konkrétní užití citátu zDanta vdaném významu, asice jako nadpisu II. kapitoly XII. knihy Hugova Chrámu Matky Boží vPaříži. OPEN ACCESS 104 SVĚT LITERATURY 58 Vzápětí nato, když Dante osamotní, pronáší sám ještě jednou ono „Ecce deus fortior me, qui veniens dominabitur mihi“.20 Vtomto bodě začíná druhá část povídky; soudíme tak proto, že jednak se základní situační schéma jakoby znovu opakuje (Dante stojí asněkým hovoří— prochází kolem Beatrice aDanta obdaruje),21 jednak se ve druhé části povídky poněkud mění charakter intertextuality, již zde sledujeme. Namísto konkrétních citací či parafrází se čtenáři dostává spíše řady motivických náznaků aodkazů kDantovu dílu. Tak je tomu, když přichází messer Simone di Bardi abaví se sDantem— dříve, než mu oznámí, že je Beatriciným ženichem— oumění; rozhovor se nese ve znamení ironie aslovních hříček, Bukáček vněm přesto identifikoval přímý odkaz na slavnou pasáž zRáje XXV, 1–9.22 Poté co se Dante dozvídá, že právě nalezenou Beatrici ihned zase ztrácí, neboť je zasnoubena messer Simonovi, aupadá do stavu naprosté sklíčenosti, vrací se Beatrice se svým ženichem zchrámu ase slovy, že je třeba cítit strpícími, utrhne jednu zopodál rostoucích růží apodá ji Dantovi. Ten pak, zahleděn do ní, spatřuje vjejím květu neustále se točící spirálovité kruhy pekla apoté, co sebe ikvět očistí svými slzami, promění se mu vrůži empyrea— odkaz na Ráj XXX, 113–117 je přitom zcela explicitní: Tak všechněch, již se vznesli knebi lety, víc nežli na tisíci stupních úže se vsvětle, kam zřím, zrcadlily čety. Nejnižší stupeň když pojmouti může již také množství světla nebeského, ký rozměr vlistech sledních má ta růže? 23 Ze středu růže povstane Beatrice aověnčí Danta za zpěvu „Svatý, svatý, svatý!“ „nevadnoucím věncem vavřínu, jehož lupení jest hvězdami“24— atakto ověnčen, spatřuje Dante „první obrysy velké své básně“,25 čímž se opět vracíme ksamému závěru Nového života: „tu doufám, že řeknu oní (= Beatrici), co se dosud ožádné jiné neřeklo“.26 20 Slavný citát zII. kapitoly Nového života Vrchlický překládá: „Ejhle, Bůh silnější mne, který přicházeje, bude mi vládnouti“. 21 Nejprve pohledem, poté růží— motiv „obdarování“ tu však zůstává, jak doložíme ještě dále. 22 Srov.Bukáček 1965, s.65. Osobně považujeme daný odkaz za velmi vágní, možnou souvislost lze dle našeho názoru vidět pouze sprvní tercinou zmiňované pasáže. 23 Dante 1902, s.188.— Protože místo je čtenářsky poměrně náročné, uvádíme pro srovnání iVrátného překlad: „tak nad tím světlem kolkolem jsem spatřil / na víc než tisíci se stupních zhlížet, / cokoli znás se vrátilo tam vzhůru. // Anejnižší-li stupeň zaujímá / tak velké světlo vsobě, jaká šíře / jest růže této vnejkrajnějších listech!“ (Dante 1930b, s.190–191). 24 Vrchlický 1885: s.25.— Vidíme zde odkaz na poslední verše Ráje, znějící vpřekladu Vrátného: „Vznešené obraznosti moc tu došla: / však točila již přání mé ichtění / jak kolo stejně otáčené Láska, // od níž hyb slunce má idruhé hvězdy“ (Dante 1930b, s.213)— Vrchlického překlad by byl vtomto kontextu matoucí. 25 Vrchlický 1885, s.25. 26 Dante 1890, s.90. OPEN ACCESS JIŘÍ HUBáČEK 105 * Na základě intertextové sítě, kterou jsme se zde (na rozdíl od Bukáčka) záměrně pokusili rekonstruovat vlinearitě zkoumané povídky, je zřejmé, že Vrchlický počítá se čtenářem-znalcem, sněkým, kdo je sDantovým dílem obeznámen, ajemuž tedy dané odkazy poskytnou určité „potěšení“ či „zážitek“ zjejich dešifrování. Toto dešifrování je však evidentně stejně tak určeno kidentifikaci místy značně odchylného Vrchlického pojetí. Jeho záměrem— jak chce ukázat tato studie— bylo přitom právě jisté sjednocení Dantova díla jako celku, atudíž ivčlenění Dantovy osobnosti do osobitě pojatého literárněhistorického vývoje. Dante jako by byl pro básníka zároveň vždy jedincem par excellence, vyděleným ze společnosti ostatních, zároveň do ní ale pevně vklíněným (nezapomeňme na to, že základní situaci tvoří Dantova vášnivá rozmluva sdvěma dalšími výraznými básníky té doby ajeho evidentní zájem ojejich literární tvorbu). Stejnou dvojakost ukazuje icelkové situování povídky: zasazení na rušnou florentskou ulici je pro prózu Dantova Nového života zcela netypické— všechny zásadní (někdy snad až epifanické) momenty se tu odehrávají vskrytu komnaty, tedy prostoru uzavřeného, kde je Dante navíc zcela sám. Tím, že Vrchlický umístil Danta, jenž je svým nitrem vzdálen okolního ruchu, do středu rušné ulice, jako by naznačil spojení kontemplativního uzavřeného prostoru Nového života srušným „divadelním“ ajakoby stále ubíhajícím světem Božské komedie. Ukazuje se tak, že stejně důležitou roli jako odkazy pozitivní (jejichž výčtu jsme se věnovali výše) hrají iodkazy negativní (tj.místa, kde se Vrchlický explicitně sDantovým pojetím rozchází). Taková místa nelze pochopitelně— na rozdíl od prvních— obsáhnout výčtem, důležitý totiž není ani tak jejich přesný počet, jako explicitní předestření možné záměrné odchylky za účelem nové interpretace. * Jestliže jsme mohli vRůži snadno identifikovat odkazy kDantovu dílu, nelze si nevšimnout, že mimo této sítě odkazů intertextových je povídka doslova tvořena sítí narážek intratextových— tedy vlastně stále rekontextualizovanými návratnými motivy. Čtenář jako by stál nehybně ve světě, vněmž kolem něj neustále víří tytéž motivy, pokaždé je však nahlíží zponěkud jiného zorného úhlu. Toto přirovnání jsme nezvolili náhodně— vždyť hlavní postavou a„reflektorem“ celé povídky je právě Dante, který po celou dobu téměř nehnutě stojí na jednom místě— na což je ostatně vpovídce explicitně odkazováno („stál jako sloup“).27 Pevnost aneproniknutelnost sloupu nám snad připomene imarnost, sjakou se do Dantova nitra pokoušejí proniknout všichni, kdo se oto snaží konvenčním způsobem— tj.lidskou řečí. Přitom tu evidentně běžný rozhovor selhává na celé čáře; čtěme jen pozorněji počátek Dantova rozhovoru smesser Simonem. To není jen zobrazení nechápavého apovrchního šviháka, to je iDantova rezignace na „vysvětlování“, „objasňování“ něčeho tak subtilního anezachytitelného, jako je básnická inspirace atvorba. Pokud se lze vůbec 27 Dantovy „nehybnosti“ si všiml již Jedlička (1930, s.33), jenž ztoho však poněkud prvoplánově vyvozuje, že izde je Vrchlický spíše básníkem než prozaikem. OPEN ACCESS 106 SVĚT LITERATURY 58 slovy přiblížit něčemu abstraktnímu, vnitřně cítěnému, pak jedině médiem poezie; to je případ Guida Cavalcantiho ajeho společníků, odpovídajících Dantovi na jeho sonet. Ukazuje se však (alespoň my tak Dantův aGuidův rozhovor interpretujeme), že ani tato řeč poezií— ačkoli jde onejlepší možný způsob verbalizace— není dokonalá: jak si jinak vyložit evidentně různé interpretace XIV. sonetu Nového života, znějž Dante vtéže situaci cituje jeho první verš, Guido odpovídá veršem posledním? Anebo— snad přesvědčivěji—, proč jinak trávit (jak to Dante prohlašuje) celé noci nad již napsaným sonetem?28 * Dovolme si nyní odbočku adoplňme, že isám messer Simone je jakýmsi „návratným motivem“. Je vyobrazen důsledně jako „vzor šviháka své doby“,29 který jakmile otevře ústa, začne znich sypat jednu frázi za druhou. Je tedy pro Danta ranou, když se od něj dovídá, že právě on je Beatriciným ženichem. Nejde tu jen oto, že Dante ztrácí svůj právě nalezený ideál, hlavní příčinou jeho žalu je, komu se tento ideál dostane. Že sám ochování messer Simona explicitní soud nevynáší, nevadí— vždyť to udělal již předtím na adresu básníka Danta da Maiano, pojímajícího lásku „tupými smysly“. Aje tento „dokonalý švihák své doby“ něčím jiným než jen zjiné strany nahlédnutým obrazem takových „tupých smyslů“? Vraťme se ale kfenoménu sdělení akomunikace. Jediným médiem, kterým lze opravdu úspěšně sokolním světem komunikovat, je vpovídce zrak. Aprávě motiv očí apohledu je jedním zústředních motivů prózy. Již na počátku sledujeme Dantův pohled, klouzající po florentském náměstí, na němž stojí. Když pak přichází Cavalcanti, nejprve Danta dlouho upřeně pozoruje, teprve poté jej osloví. Jako by se již tím připravovala ona hra pohledů, která nastává po objevení Beatrice. Právě ona jako by totiž vyjadřovala celé své nitro svým sklopeným pohledem: „Jen na mžik splachostí laňky pozvedla nevýslovně hluboké oči temně azurné“.30 Astejně je tomu, ikdyž se Beatrice vrací ase sklopeným pohledem, který jen na chvíli plaše pozvedne, daruje Dantovi růži. Proto je její pohled stejným darem jako květina, neboť obojí je vlastně vyjádřením jejího nitra, jež Dante dokáže zachytit avnímat právě jen médiem pohledu.31 28 Připisovat italským renesančním básníkům jakousi neustálou snahu po co nejdokonalejší tvorbě je pro Vrchlického typické. Je to dáno snad mj.různorodostí básnických forem tohoto období ajejich obměn. Vrchlický často do protikladu staví „odvahu“ starých básníků, strávivších nad jedinou básní celé dny, aspěch achvat tvoření současného. Srov.jen např.verše ze sonetu Se mai continga (Nové sonety samotáře), vztahující se ostatně přímo kDantovi: „Tys odvahu měl, nám se síla ztrácí, / tys víru měl, nám vpochybnostech taje“ (Vrchlický 1959, s.128). 29 Vrchlický 1885, s.18. 30 Tamtéž, s.16. 31 Vrchlický tu zřejmě záměrně variuje renesanční důraz na motiviku očí apohledu. Unás Danta jako „básníka oka“ označil již Vladislav (in Dante 1998, s.124) asnášet doklady zBožské komedie na sílu atajuplnou moc Beatricina pohledu je snad zbytečné. Podobná motivika OPEN ACCESS JIŘÍ HUBáČEK 107 Přitom tu ale oko není jen oním „oknem do duše“, jde ještě oněco víc. Pohled tu má až jakousi mystickou sílu imaginace asugesce. Atak, když Dante pohlédne do kalichu růže, do něhož předtím pohlédla Beatrice, silou imaginace náhle jakoby sestupuje do růžice pekelných závitů (všimněme si, že Dante se pohledem do růže „noří“, nikoli jen vní něco „spatřuje“) apoté, co ji očistí svými slzami, stoupá jejími závity do nebeské růže empyrea. Právě pohled je tedy oním průvodcem avůdcem na cestě, jím se lze vnořit do nezbadatelných hlubin, jím lze vystoupit až knejjasnějším hvězdám.32 Ajakou očistnou moc mají slzy, jejichž zdrojem jsou právě oči, jsme již naznačili; nejen že Dante se jimi symbolicky očišťuje od svého zármutku, atedy bolesti aprožívání individualizovaného, pročež spatřuje vzávitech růže namísto kruhů pekla růžici empyrea, ale iBeatrice mu podává růži „posvěcenou“ slzou svého oka.33 Aprotože— jak jsme si právě ukázali— pohled může vyjadřovat nitro azároveň vést, je neodmyslitelně spjat sinspirací. Vždyť celou povídku lze schematicky vyjádřit následovně: Dante spatří Beatrici aje inspirován klásce (asvým veršům); Beatrice spatří Dantovo utrpení aje inspirována ksoucitu; Dante vpodané růži spatří celou vizi Božské komedie aje inspirován ktvorbě; Giotto spatří Danta srůží aje inspirován kzachycení této scenerie obrazem. Ostatně toto konečné vyznění povídky, kdy je Dante explicitně spojen sGiottem, je pro Vrchlického— kladoucího vcelé tvorbě tak značný důraz na popisy, věci adetaily— příznačné. Památkou jedinečné události inspirace není pouze vrcholná básnická skladba, ale rovněž obraz— tedy něco trvalého azároveň něco, co je vnímáno zrakem. Tak tento příběh pohledů ainspirace neustále pokračuje— aprávě Giottovou zásluhou je jeho zachycení na plátno, atedy to, že tento příběh nebude nikdy skončen atrvá ve své narativní iinspirativní síle apotencialitě dodnes.34 * Právě předměty, na něž je často směřován pohled, se vtextu stávají dalšími návratnými motivy nesoucími hlubší symboliku. Zaměříme se tu na dva nejdůležitější. je nicméně pro renesanční italskou poezii příznačná— srov.jen namátkou Petrarkův verš „strach oten zrak, jenž vnuk‘ mi slova dar“ (cit.dle Petrarca 1945, s.34) aomoci Lauřiných očí srov.iVybíralová 2005, s.78–79.— Důležitější však je, že Vrchlický si tohoto návratného motivu dobře všímá anacházíme jej uněho téměř ve všech básních inspirovaných italskou renesancí, zvláště pak Dantem— srov.např.jen Úsměv všehomíra (Nové sonety samotáře) azejména báseň Mladý Dante vypravuje svůj sen Beatrici, oníž se zmíníme podrobněji záhy. 32 Upozorňujeme zde znovu na Vrchlického sestinu Mladý Dante vypravuje svůj sen Beatrici (Nové zlomky epopeje), která už pro svou motivickou příbuznost sRůží stojí za pozornost. Koncovými slovy jednotlivých veršů sestiny jsou právě neustále návratné dantovské motivy (upozorňujeme zvláště na „růži“ a„oko“), které jsou principem sestiny stále rekontextualizovány. Citujme alespoň pro naše předchozí tvrzení příznačný závěr: „Nechť sbolem vduši, nejdu sám přec lesem: / ať bouří ručej, ať se kupí skály, / jdou se mnou hvězdy, nebeské tvé oči!“ (Vrchlický 1950, s.268). 33 Srov.Vrchlický 1885, s.29. 34 Jinak ohlasy ke Giottovi nejsou ve Vrchlického díle příliš časté; srov.knim nicméně Ševčíková 1932/35, s.126–127. OPEN ACCESS 108 SVĚT LITERATURY 58 Na první pohled mohou zarážet neustálé poukazy kbarvám. Přitom tu však jasně dominují bílá ačerná— ostatně Vrchlický do těchto barev odívá ihlavní protagonisty. Přitom je na pragmatické rovině toto odění jasně zdůvodněno (Dantovi určuje černý oděv jeho stav, totiž že je „bakalářem vysokého umění“, Beatrice se vbílém ubírá do kostela, přičemž jasně vystupuje symbolika nevěsty). Zároveň ale mají tyto barvy hlubší smysl— Dantova černá může znamenat jak jeho smutek, tak jeho hloubavost (nezapomeňme, že černě je oděn iCavalcanti, který se tak hlasitě zaštiťuje filosofií). Bílá barva Beatrice pak znamená čistotu ajas, stejně tak ilásku anebesa.35 Právě proto může být označena jako „la creatura bella bianco vestita“, protože ona je vlastně Dantovi andělem, jak ve smyslu své čistoty aoslavy vnebesích, tak ive své průvodcovské funkci.36 Beatrice je tu opravdu „blažená“, ato právě svou čistotou aneposkvrněností, symbolizovanou zde právě bílou barvou, která je sní někdy spojována až provokativně často: „vyplašené stádo bílých holubů slétlo se jako mračno bílých růží nad hlavu její.“37 Vtomto citátu nám již zaznívají ony růže, po nichž je povídka nazvána akteré tvoří druhý důležitý astále se vracející motiv. Již na počátku se Dante dívá na záhon kvetoucích růží, následně je prostřednictvím oněch holubů vuvedeném citátu srůžemi spojena Beatrice,38 arole růže vzávěru povídky byla snad již dostatečně zdůrazněna výše. Právě konomu pohledu do závitů růžového květu neustále se vracející motivy květin směřují aprávě tento pohled se svou imaginací je na povídce oceňován jako nejoriginálnější.39 Přitom je zde třeba říci, že motiv růží je sDantem, azvláště Beatricí, ve Vrchlického tvorbě spojován častěji. Asi nejpříznačnější příklad poskytuje báseň Donna beata e bella (Nové sonety samotáře), kde je Beatrice zobrazena, „jak sotevřenou stojí nad ním (= Dantem) dlaní, / zkad edenské mu na cestu dští růže“40— astejně tak asi není náhodou, že vbásni Anděl (Já nechal svět jít kolem) se objevuje anděl, jehož úkolem je ulamovat trny růží, aby jiní měli „růže skvost“.41 Odbočili-li jsme již kmotivům růží uVrchlického, zastavme se jen krátce uregistrace oněch motivů, vnichž je opakována představa růže jako obrazu světa/vesmíru. Motiv se totiž uVrchlického objevuje překvapivě často. Tak již vSoudu (Symfonie) otevírá obraz růží pohled do ráje;42 vbásni Co praví obrazy Viertze umělci (Dojmy arozmary) zase čteme pokyn: „Svět obrovské buď tobě poupě, spjaté / snem všednosti, ty rozdechni je vrůži!“;43 tentýž obraz, pouze zcela jinak vyznívající, máme vbásni Ha35 Ktéto motivice srov.iVybíralová 2005, s.24–25. 36 Aznovu připomínáme— nezapomeňme, že Dante kreslí po Beatricině smrti vNovém životě právě anděly!— Amimochodem, když už jsme se jej dotkli, iPetrarkova Laura je po svém zbožštění oděna vbílém: „Aroucho bělostné jí tělo chrání, / tak tkané, že se zdálo zlatý sníh“ (Petrarca 1945, s.39). 37 Vrchlický 1885, s.17. 38 Přirovnání ke květině se následně opakuje, když je mezi dvěma ji doprovázejícími matronami Beatrice přirovnána k„lilii mezi rákosem“ (Vrchlický 1885, s.17). 39 Srov.Tichý 19--, s.44. 40 Vrchlický 1959, s.128. 41 Srov.ktomu iJensen 1906, s.122. 42 Srov.Součková 1964, s.76. 43 Vrchlický 1958, s.102. OPEN ACCESS