Hans Magnus Enzensberger a teorém bezespornosti

Hans Magnus Enzensberger ateorém bezespornosti Nikola Mizerová Technická univerzita vLiberci, Fakulta přírodovědně-humanitní apedagogická, Katedra německého jazyka nikola.mizerov[email protected] SYNOPSIS Hans Magnus Enzensberger and the Incompleteness Theorems This paper deals with the issue of interdisciplinarity in literature, tracing the mathematical influences— and particularly those of the incompleteness theorems by Kurt Gödel— on the literary works of Hans Magnus Enzensberger. Our attention is focused on Enzensberger’s publications in mathematics, on his poem Hommage à Gödel, and his montage epos The Sinking of the Titanic. This paper submits anew, interdisciplinary interpretation of the poem Hommage à Gödel as akind of art manifesto, and comes to the conclusion that the reason Enzensberger finds the incompleteness theorems so interesting is that they offer ascientific basis for undecidable problems and paradoxes. He applies Gödel’s theorems to literature, where they enable acreative, playful oscillation between two positions or aspects of an undecidable problem and self-reference in literature. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS H. M.Enzensberger; Kurt Gödel; matematika; teorém bezespornosti; mezioborovost; paradox; sebevztažnost; Pocta Gödelovi; Zánik Titaniku / H.M.Enzensberger; Kurt Gödel; mathematics; incompleteness theorems; interdiciplinarity; paradox; self-reference; Hommage à Gödel; The Sinking of the Titanic. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2020.1.4 Pocta Gödelovi Hans Magnus Enzensberger Teorém barona Prášila, kůň, bažina acop, je půvabný, ale pomni: baron Prášil byl lhář. Gödelův teorém působí na první pohled poněkud nevýrazně, ale uvaž: Gödel má pravdu. OPEN ACCESS 86 SLOVO A SMYSL 33 „Vkaždém dostatečně komplexním systému lze formulovat věty, které nelze uvnitř tohoto systému potvrdit ani vyvrátit, není-li ovšem systém sám inkonzistentní.“ Vlastní jazyk můžeš popsat vlastním jazykem: ale ne zcela. Vlastní mozek můžeš prozkoumat vlastním mozkem: ale ne zcela atd. Aby ospravedlnil sám sebe, musí každý myslitelný systém sám sebe převýšit, tj.zničit. „Dostatečně komplexní“ anebo ne: bezespornost je vzácný jev anebo rozpor. (Jistota = inkonzistence.) Každý myslitelný jezdec, tedy ibaron Prášil, tedy ity jsi subsystémem dostatečně komplexní bažiny. Asubsystém tohoto subsystému je vlastní cop, to zdvihadlo pro reformátory alháře. Vkaždém dostatečně komplexním systému, tedy itady vté bažině, lze formulovat věty, které nelze potvrdit ani vyvrátit. Tyto věty uchop avytahuj! (Enzensberger 1971, s.72–73; přeložila Nikola Mizerová) OPEN ACCESS NIKOLA MIzEROVá 87 Německý básník aintelektuál Hans Magnus Enzensberger (1929–) je jedním zmála současných literátů, které by bylo možné označit za univerzální vzdělance. Má přehled ovývoji ostatních vědních oborů, především matematiky, asvými znalostmi sytí literární texty. To koresponduje isjeho pojetím poezie jakožto „všežravce“. Jak říká, „všechno, co člověk zažívá nebo vnímá, se jí (poezii) může stát tématem“ (Enzensberger 2003, s.187). Tento článek zkoumá mezioborové vztahy mezi Enzensbergerovou tvorbou amatematikou, především Gödelovým důkazem bezespornosti. Odrazovým můstkem je interpretace Enzensbergerovy básně Pocta Gödelovi (Hommage à Gödel) (Enzensberger 1971, s.72–73), která zde vychází poprvé včeském překladu. Báseň bývá právě pro svůj interdisciplinární přesah vněmeckojazyčném kontextu interpretována spíše rozpačitě anezdařile. Cílem tohoto textu je předložit novou interpretaci aukázat provázanost básně sEnzensbergerovými populárně-naučnými pracemi omatematice asjeho básnickou sbírkou Zánik Titaniku (1978), která vyšla vroce 2015 poprvé včeském překladu (Enzensberger 2015).1 H. M.Enzensberger se dlouhodobě zajímá oproblémy přírodních věd apředevším matematiky. Ojeho přehledu vtomto oboru svědčí nejen populárně-naučné práce omatematice Fortuna akalkul (Fortuna und Kalkül, 2009) aMatematický čert (Der Zahlenteufel, 1997),2 ale ibásnická sbírka Mauzoleum. Sedmatřicet balad zdějin pokroku (Mausoleum. Siebenunddreißig Balladen aus der Geschichte des Fortschritts, 1975), do níž zahrnul poetické, detailně prokreslené, mnohdy ironické portréty matematiků Charlese Babbage, Gottfrieda Wilhelma Leibnize aAlana Turinga. Voblasti matematiky zaujímá pro Enzensbergera výjimečné postavení brněnský rodák, rakouský matematik Kurt Gödel (1906–1978). Otom svědčí nejen Enzensbergerova báseň Pocta Gödelovi, ale také jeho esej Ometafyzických vrtoších matematiky (Von den metaphysischen Mucken der Mathematik) ze svazku Fortuna akalkul, kde je Gödelovi věnováno celkem pět pasáží— nepoměrně více prostoru než ostatním matematikům. Autor se dokonce sám pokusil iniciovat osobní setkání sGödelem vdobě, kdy již tento matematik po emigraci do Ameriky vroce 1940 zastával post profesora na Princetonu. To dokládají dva dopisy (1957, 1974), které vGödelově pozůstalosti objevil profesor Karl Sigmund, kurátor vídeňské výstavy Gödels Jahrhundert (Sigmund 2006). Vjednom znich se dočteme: „[…] nejsem matematik, ale spisovatel, který se zajímá oto, co se děje ve vědě, apředevším vzákladním výzkumu“ (tamtéž). Ksetkání bohužel nikdy nedošlo.3 Než přistoupíme ksamotné interpretaci básně Pocta Gödelovi, je na místě načrtnout matematický kontext anásledně zmínit recepci Gödelova díla vmatematice ivostatních vědních oborech. Kurt Gödel uveřejnil ve svých 25 letech roku 1931 článek Oformálně nerozhodnutelných větách vPrincipia Mathematica apříbuzných systémech 1 Vybrané básně vyšly vpřekladu Josefa Hiršala již ve sbírce Zpěv zpotopy (Enzensberger 1963). 2 Sbírku Matematický čert psal Enzensberger především pro svou dceru, zahrnuje tudíž obecnější améně komplikovaná témata. Snaším příspěvkem přímo nesouvisí. 3 Gödela po emigraci do Ameriky trápily vážné psychické problémy. Nakonec de facto zemřel hlady, protože odmítal stravu vobavě, že by mohl být otráven. Gödel sice napsal Enzensbergerovi kladnou odpověď, zapomněl ji však pravděpodobně odeslat, protože se našla vmatematikově pozůstalosti (Sigmund 2006). OPEN ACCESS 88 SLOVO A SMYSL 33 (Über formal unentscheidbare Sätze der Principia Mathematica und verwandter Systeme). Název článku je narážkou na třísvazkové dílo Principia Mathematica (1910, 1912, 1913) ozákladech matematiky, jehož autory jsou Bertrand Russell aAlfred North Whitehead (Crilly 2010, s.74–75). Russell aWhitehead se voblasti matematiky zabývali především teorií množin asnažili se veškeré matematické pravdy odvodit ze sady dobře formulovaných axiomů aodvozovacích pravidel. Byli přesvědčeni otom, že vmatematice jsou rozpory nepřípustné, aztoho důvodu se snažili veškeré paradoxy obcházet. Pro ilustraci nám zde jako příklad poslouží zjednodušený Epimenidův paradox neboli paradox lháře, který spočívá ve tvrzení „Teď lžu“ doplněném okomentář „Tato věta je nepravdivá“. Obě věty se navzájem vyvracejí, ačtenář hloubající nad problémem se tak vpodstatě točí vnekonečném kruhu, aniž by mohl rozhodnout, která zvět je pravdivá akterá není (Hofstadter 2012, s.37–39). Dalším příkladem je tzv.matematický paradox holiče, „vněmž vesnický holič místním obyvatelům řekl, že bude holit právě ty muže, kteří se neholí sami. Nabízí se ale otázka: Měl by holič holit sám sebe? Pokud se neholí, pak ano. Pokud se ale holí, činit by tak neměl“ (tamtéž). Aby se podobným problémům vyhnuli, vypracovali Russell aWhitehead tzv.teorii typů. Podle ní má každý matematický objekt svůj typ. Vpřípadě paradoxu holiče by to byl holič. Typy jsou uspořádány vhierarchii, anejsou tedy samy součástí množiny, kterou zastupují. Holič by tak vnašem případě nebyl součástí množiny vesničanů (Crilly 2010, s.74–75). Gödel se stakovými řešeními nedokázal spokojit. Vyšel přitom právě zmatematických paradoxů asvým výzkumem „uštědřil ránu všem, kteří se snažili uniknout před uvedenými paradoxy do formálních axiomatických soustav“ (tamtéž). Ve své zmiňované eseji dokázal, že „dokonce iutěch nejjednodušších formálních soustav najdeme výroky, ojejichž pravdivosti nebo nepravdivosti nelze rozhodnout zevnitř těchto soustav“ (tamtéž). Jedná se otzv.nerozhodnutelné výroky. Citované tvrzení bývá označováno jako Gödelův druhý teorém. Gödelův první teorém tvrdí, že žádný formální systém nemůže být zároveň úplný abezesporný (Nagel— Newman 2006). Recepce Gödelova spisu vmatematice proběhla až se zásadním zpožděním vpadesátých ašedesátých letech 20.století— tedy vobdobí, kdy Enzensberger začínal tvořit. Vsedmdesátých letech pak došlo kpokusům přenést Gödelovy teorémy na teorii poznání ana umění. Přínos tohoto přenosu spočíval především ve vytvoření vědecky fundované báze pro ztvárnění paradoxních struktur vumění apro sebevztažnost umění. Vrámci těchto mezioborových snah je třeba zmínit především Douglase R.Hofstadtera. Tento vystudovaný matematik afyzik, působící především na poli kognitivní vědy, edičně připravil apředmluvou adoslovem doplnil nové vydání publikace Gödelův důkaz (Gödel’s Proof) autorů Ernsta Nagela aJamese R.Newmana (2001, česky 2012).4 Vpředmluvě avdoslovu nastiňuje paralelu mezi matematikou, teorií poznání auměním avyjadřuje myšlenku, že „matematika, výtvarné umění ahudba jsou vpodstatě jedním atímtéž“ (Hofstadter 2012, s.761)— tj.člověkem vytvořenými systémy lidského vědomí, jimž je mimo jiné vlastní, že umožňují reflexi sebe samých. Tuto myšlenku Hofstadter již vsedmdesátých letech rozpracoval vpublikaci Gödel, Escher, Bach: Existenciální gordická balada. Metaforická fuga omysli astrojích vduchu Lewise Carrolla (Gödel, Escher, Bach: An Eternal Golden Braid) (1979), za kterou obdržel Pulitzerovu cenu. 4 Vprvním vydání vpadesátých letech ještě bez Hofstadterova doslovu. OPEN ACCESS NIKOLA MIzEROVá 89 Vknize označované též zkráceně GEB hledá autor spojnice mezi Gödelovu teorií auměním, konkrétně mezi vybranými Bachovými fugovými kompozicemi aEscherovými výtvarnými díly ztvárňujícími paradoxy perspektivní kresby.5 Ve zmiňované publikaci Hofstadter vytvořil mj.termín „strange loops“, do češtiny překládaný jako „podivné smyčky“.6 Jedná se vpodstatě očástečné synonymum kpojmu paradox, které bylo odvozeno od podoby vizuálního paradoxu ve výtvarném umění. Hofstadter definuje „podivné smyčky“ jako cyklické struktury procházející několika rovinami hierarchického systému. Pokud se po nich pohybujeme směrem nahoru či dolů systémem, ocitneme se nakonec opět tam, odkud jsme vyšli (Hofstadter 2012, s.32–35, 726–727; Hofstadter 2007) Všeobecně známými geometrickými příklady „podivných smyček“ jsou Möbiova páska či Penroseův trojúhelník. Uměleckými příklady jsou již zmiňované labyrintické malby M.C.Eschera.7 Dále je třeba osvětlit, zjakého důvodu Hofstadtera jako kognitivního vědce „podivné smyčky“ tolik zajímají. Chápe je totiž jako obraz lidského vědomí, které vzniká reflexí sebe sama, azároveň jako obraz jakéhokoli systému vytvářeného lidským vědomím, vněmž je možná sebevztažnost. Hofstadter vtomto kontextu hovoří osmyčce, „[…] která takovému systému umožňuje ‚vnímat sebe sama‘, mluvit osobě, získat ‚sebeuvědomění‘“ (Hofstadter 2012, s.763). Pokud si nyní po exkurzu do dějin matematiky arecepce Gödelova díla položíme otázku, proč byl Enzensberger Gödelem fascinován natolik, že mu věnoval báseň, přinese nám mnohá vysvětlení Enzensbergerův populárně-naučný esej Ometafyzických vrtoších matematiky ze svazku Fortuna akalkul. Text se zabývá jedním ze základních matematických problémů, problémem vztahu mezi matematikou aempirickým světem. Jde vpodstatě ohledání odpovědi na otázku, zda je matematika sebevztažný systém, či zda odkazuje na jisté ideje (ať už božské či jiné podstaty), stojící za ní (tzv.platónské pojetí). Stím pak koresponduje také otázka, jak matematické koncepty vznikají: Jsou „vymýšleny“, nebo „objevovány“? Enzensberger mapuje odpověď uvybraných matematiků od antiky až po současnost. Vprůběhu eseje rovněž vyjadřuje vlastní postoj ktomuto problému: Je přesvědčen, že není vnašich silách otázku vědecky rozhodnout: Příležitostně byla vyjádřena představa, že by se výzkum někdy mohl dobrat definitivního řešení svých základních otázek. […] Takové prognózy jsou samozřejmě scestné, ato už ztoho prostého důvodu, že je naše myšlení, poměřováno tím, co nás obklopuje, podstatně méně komplexní (Enzensberger 2009, s.56–57). 5 Maurits Cornelis Escher (1898–1972), holandský výtvarník, svým dílem významný azajímavý spíše pro matematiky afyziky než pro dějiny umění. Enzensberger se zjevně podobně jako Hofstadter zajímal také oparadoxní struktury ve výtvarném umění. Důkazem je mj.jeho ztvárnění poetického portrétu Giovanniho Battisty Piranesiho, pro jehož grafické dílo jsou typické pohledy do labyrintické architektury vystavěné na principu paradoxů, ve sbírce Mauzoleum zroku 1975. 6 Tomuto fenoménu věnoval ipublikaci IAm aStrange Loop (Hofstadter 2007). 7 Zajímavé je, že se matematika aumění vtéto oblasti vzájemně inspirovaly. Např.matematik Penrose, jehož jméno dodnes nese Penroseův trojúhelník, byl ke svému zkoumání podobných geometrických těles podnícen právě výtvarnými pracemi Escherovými. OPEN ACCESS 90 SLOVO A SMYSL 33 Naše myšlení má své meze, ařešení některých základních otázek tak pravděpodobně nikdy nebude nalezeno. Gödel je pro Enzensbergera právě tím, kdo konstatoval apřijal existenci neřešitelných problémů, tedy existenci otázek, na které matematika nedokáže najít jednoznačnou odpověď. Enzensberger říká: To Gödel „rozhodujícím způsobem zasáhl do krize základů matematiky, když na počátku 20.století došlo kpokusům založit matematiku na ryzí axiomatice avymýtit zní její nejen ‚metafyzické vrtochy‘“, ale iveškeré paradoxy (tamtéž). Enzensberger nezůstává uproblému vztahu matematiky aempirie, ale zproblému vyvozuje obecnou výpověď opovaze veškerých problémů: Básník si snad může dovolit uvést pro tvrdošíjnost takovýchto otázek sice nikoli vysvětlení, ale přece alespoň logické schéma. To by mohlo vypadat takto: 1. Existují problémy. 2. Existují dvě třídy problémů. 2.1. Existují řešitelné aneřešitelné problémy. […] (tamtéž, s.58). Toto schéma opírá Enzensberger nejen oGödela, ale též oAlfreda Tarského, který na Gödela navázal adokázal, že pojem pravdy nelze formálně definovat aže „pro každou definici odvozenou zkonečného množství pravidel lze vytvořit alespoň jednu výpověď, která tvrdí vlastní nepravdivost“ (tamtéž, s.59). Pro každou matematickou, axiomaticky podloženou definici lze tedy nalézt alespoň jednu výpověď, která je paradoxem.8 Zajímavé je, že schéma paradoxu Enzensberger vzávěrečné části eseje Ometafyzických vrtoších matematiky vědomě vytváří. Cituje zde literáta Roberta Musila, který— již „sedmnáct let před Gödelem“ — konstatoval, že systém axiomatické matematiky vykazuje značné mezery a nesrovnalosti: „[…] přišli matematici […] na to, že vsamých základech věci něco absolutně nehraje; skutečně, podívali se až docela dospod ashledali, že celá stavba visí ve vzduchu“ (citát z textu Roberta Musila Matematický člověk, tamtéž, s. 66; překlad cit. dle Musil 1969, s. 55). Musil se pozastavuje nad tím, jak je možné, že stroje vyrobené na základě matematických propočtů fungují, avyvozuje: naše civilizace nemá pevné základy, visí ve vzduchu, „celý náš život je jenom bledý přízrak“ (tamtéž, s. 56). Dodává poté, že být dnes matematikem je nadmíru fantastický pocit (tamtéž). Vtéto závěrečné pasáži figuruje logický rozpor: Musil aGödel zde totiž vystupují na jedné straně jako zastánci protichůdného pojetí matematiky, ale zároveň na straně druhé jako zastánci téže myšlenky. Musilův postoj označuje Enzensberger za „pragmaticky útěšný ametafyzicky beznadějný“ pohled na svět (tamtéž). „Pragmaticky útěšný“, protože vynálezy založené na matematice fungují, a„metafyzicky beznadějný“, protože se zjevně jedná osebevztažné pojetí matematiky, která neodkazuje na svět idejí, ale takříkajíc visí ve vzduchu. Gödel je naproti tomu vcelé eseji opakovaně 8 Téma neřešitelných problémů má ostatně pro Enzensbergera velký význam. Opakovaně se kněmu vracel avěnoval mu například esej Oneřešitelných problémech (Über unlösbare Probleme) ve svazku Enzensbergerovo Panoptikum (Enzensbergers Panoptikum) (Enzensberger 2012, s.15–21). OPEN ACCESS NIKOLA MIzEROVá 91 označován za rozhodného zastánce platónského pojetí, podle nějž matematika odkazuje na svět idejí— ačkoli se to někdy neobejde bez záblesku ironie, např.vsouvislosti se spíše letmo zmíněným Gödelovým pokusem dokázat existenci Boha matematickým propočtem (tamtéž, s.51). Navzdory tomuto zásadnímu rozporu vpojetí matematiky spojuje Musila iGödela jedna věc— totiž pochopení, že systém matematiky není dokonalý, ale vykazuje značné nesrovnatelnosti aneřešitelné problémy. Tato pasáž velmi dobře ilustruje, včem pro Enzensbergera spočívá kouzlo Gödelových teorémů. Je to právě vnerozhodnutelnosti, vparadoxu avmožnosti oscilování mezi dvěma polohami problému— zde mezi Musilem aGödelem, kteří tvrdí oba totéž, ale zároveň si odporují—, ato bez nutnosti rozhodnout se pro jednoho znich.9 Poté co jsme načrtli, včem pro Enzensbergera spočívá Gödelův význam, přistupme kanalýze Enzensbergerovy básně Pocta Gödelovi. Cílem tohoto pojednání je přitom předložit novou interpretaci založenou na přenesení Gödelových teorémů na oblast literatury. Nová interpretace se jeví jako nutná. Báseň dosud do češtiny přeložena nebyla avněmeckojazyčném kontextu byla interpretována spíše jako marginálie, ato zpravidla rozpačitě.10 Pocta Gödelovi je psána volným veršem asestává zdeseti slok. První sloka obsahuje literární narážku na barona Prášila ana jeho historku otom, jak údajně vytáhl sebe sama iskoněm za cop zbažiny. Tato historka je přitom vbásni označována jako „teorém barona Prášila“. Teorém je matematický termín pro pravdivé, platné tvrzení, které je vdané axiomatické soustavě dokázané.11 Hovoří-li se zde oPrášilově historce jako oteorému, znamená to tedy, že se považuje za pravdivou. Čím je tato pravdivost garantována, není řečeno. Hned vprvní sloce však dochází zároveň ike zpochybnění tohoto tvrzení: „ale pomni: / baron Prášil byl lhář.“ Enzensberger tak vytváří jakousi variaci na vúvodu tohoto článku zmiňovaný matematický paradox lháře. Enzensbergerův paradox spočívá vtom, že platí zároveň: „Prášilovo tvrzení je teorém“ a„Prášil lže“. Obě tvrzení se navzájem vyvracejí. Čtenář, který by se jal nad tímto problémem hloubat, se bude točit vkruhu ve smyslu úvah: Buď Prášil lže, apotom jeho historka není pravdivá, atudíž není teorémem. Nebo je Prášilovo tvrzení teorémem, ajeho historka je pravdivá, apotom Prášil nelže. Nepodaří se rozhodnout, které zobou tvrzení je pravdivé akteré nikoli. Řečeno sGödelem se jedná onerozhodnutelný výrok, řečeno sHofstadterem se jedná o„podivnou smyčku“. 9 Vtéto souvislosti je na místě doplnit, že svazek Fortuna akalkul, znějž analyzovaná esej pochází, nese podtitul Dvě matematická obveselení (Zwei mathematische Belustigungen), což je jednak narážka na název osvíceneckého měsíčníku Belustigungen des Verstandes und des Witzes, jednak odkaz na hravý aspekt publikace (Enzensberger 2009, s.72). 10 Bezradnou interpretaci sobecným odkazem na Enzensbergerovu zálibu vmatematice akoncept „všežravé poezie“ předkládají např.Žmegač (1994) aDietschreit aHeinze-Dietschreit (1986). Za dosud nejzdařilejší interpretaci básně lze považovat článek filozofa Ulricha Nortmanna (2010). Nortmann chápe „Poctu Gödelovi“ politicky jakožto poctu anarchistického smýšlení, ainterpretuje ji tedy jako paralelu mezi matematikou apolitikou. Báseň samotná politickou interpretaci připouští. Nortmannova interpretace je však nekonzistentní, neboť adekvátně nevysvětluje použití literární narážky na barona Prášila, která se proplétá celou básní akterá do anarchistické interpretace příliš nezapadá. To se pokusíme vnaší interpretaci dokázat. 11 Axiom je tvrzení, které se předem pokládá za platné, atudíž není potřeba ho dokazovat. OPEN ACCESS 92 SLOVO A SMYSL 33 Poté co Enzensberger vprvní sloce vytvořil paradox, tematizuje ve druhé sloce Gödelův druhý teorém akomentuje jej: Gödelův teorém „působí poněkud nevýrazně“, ale „Gödel má pravdu“. Za povšimnutí rovněž stojí, že ve druhé sloce pokračuje použití dosud nezmíněné morfosyntaktické struktury zprvního verše, ato formy imperativu 2.osoby jednotného čísla. Vprvní sloce čteme: „ale pomni: / baron Prášil byl lhář.“ Ve druhé sloce stojí: „ale uvaž: Gödel má pravdu.“ Zjazykového hlediska se tedy jedná ovýzvu. Ztextu básně jako takové přitom nevyplývá, zda se jedná oapel na posluchače, či oapel vrámci samomluvy. Ktéto opakující se morfosyntaktické struktuře se ještě vrátíme vsouvislosti se závěrečným dvojverším textu. Celá třetí sloka se skládá zcitátu Gödelova druhého teorému bezespornosti: „Vkaž dém dostatečně komplexním systému / lze formulovat věty, / které nelze uvnitř tohoto systému / potvrdit ani vyvrátit, / není-li ovšem systém sám / inkonzistentní.“ Citát je dokonce značený uvozovkami, ačkoli se důsledně vzato nejedná odoslovný citát Gödelova teorému, ale ojeho vmatematice používanou parafrázi.12 Ve čtvrté sloce přenáší Enzensberger Gödelův druhý teorém na jazyk ana teorii poznání apoukazuje na meze těchto obou oblastí: „Vlastní jazyk můžeš / popsat vlastním jazykem: / ale ne zcela. / Vlastní mozek můžeš / prozkoumat vlastním mozkem: / ale ne zcela / atd.“ Pátá, šestá asedmá sloka jsou volnými parafrázemi Gödelova prvního adruhého teorému. Tyto volné parafráze můžeme shrnout následujícími slovy: Bezespornost je vlastní všem komplexním systémům. Každý pozorovatel je součástí daného pozorovaného komplexního systému. Ktomu, aby pozorovatel systém „ospravedlnil“ čili objektivně nahlédl, je nutné, aby zněj vystoupil. To však vede zároveň ke zboření systému, jelikož je zněj odstraněna jedna jeho součást— totiž pozorovatel sám. Vosmé sloce Enzensberger navíc konstatuje, že zbořit systém jsou schopni pouze „reformátoři“ a„lháři“, kteří podobně jako baron Prášil za cop vytáhnou sebe sama zbažiny. Cop je přitom možné chápat jako prostředek umožňující překročení stávajícího systému, tedy jako metaforu pro myšlení či kritické uvažování umožňující zpochybnit stávající systém, či jako metaforu pro fantazii umožňující představit si existenci něčeho jiného, než je stávající systém. Pro interpretaci celého textu je významný ještě jeden detail: Slovo „lhář“ vosmé sloce nemá negativní konotaci. Je to označení pro barona Prášila. Baron Prášil je ten, kdo „práší“, lže, vypráví smyšlené příběhy. Jedná se tedy omystifikátora, fabulátora— aometaforu básníka atvůrce obecně. To ostatně vzápětí doložíme ina Enzensbergerově sbírce Zánik Titaniku, kde je právě výraz „lhář“ opakovaně uváděn vsouvislosti spůvodcem tvůrčího procesu. Devátá sloka říká, že vkaždém systému existují paradoxy, nerozhodnutelné výroky: „Vkaždém dostatečně komplexním systému, / tedy itady vté bažině, / lze formulovat věty, / které nelze potvrdit ani vyvrátit.“ „Větami“ sice mohou být myšleny imatematické výroky (něm. Satz = věta, výrok). Tento příspěvek však navrhuje číst výraz doslovně, tedy jako „větu“, čili pokud abstrahujeme, jako stavební prvky jazyka aliteratury. Tentýž výraz „věty“ spojuje devátou sloku se závěrečným dvojverším: „Tyto věty uchop / avytahuj!“ Stejně jako první adruhá sloka je isloka poslední formulována jako výzva. Ojakou výzvu jde, bude upřesněno vnásledujícím, shrnujícím odstavci. 12 Gödel při vyjádření teorému sám operuje smatematickými symboly; viz Nagel— Newman 2006; Hofstadter 2012. OPEN ACCESS NIKOLA MIzEROVá 93 Proveďme nyní malou rekapitulaci acelkovou interpretaci básně Pocta Gödelovi. Tento příspěvek navrhuje interpretaci, která vychází zpředpokladu, že vtextu dochází kpřenosu Gödelových teorémů primárně na oblast literatury asekundárně na oblasti jazyka ateorie poznání, které jsou literatuře vždy implicitní. Toto tvrzení opíráme oEnzensbergerovo použití literární narážky na barona Prášila, která se vyskytuje vprvní, sedmé, osmé, deváté adesáté sloce— tedy vklíčových úvodních azávěrečných pasážích textu. Tato literární narážka samozřejmě není náhodná. Prášil je prototypem „lháře“, je tudíž vpřeneseném významu chápán jako mystifikátor, fabulátor, vypravěč příběhů, tvůrce aliterát obecně. Báseň je vtéto interpretaci výzvou, aby básník při tvorbě literárních textů postupoval stejně jako baron Prášil, když vypráví historky vystavěné na paradoxech. Jakožto malý literární program— ať už zaměřený na literáty obecně či jako součást autorské samomluvy— vyzývá báseň ktomu, aby bylo literární dílo skládáno ze stavebních prvků, které jsou nerozhodnutelnými výroky či „podivnými smyčkami“ vterminologii Hofstadterově: „Vkaždém dostatečně komplexním systému, […] lze formulovat věty, / které nelze potvrdit ani vyvrátit. / Tyto věty uchop / avytahuj!“ Jeden takový literární paradox Enzensberger přitom vtextu sám vytváří, nazývá-li Prášilovu historku teorémem. Jako realizaci literárního programu nastíněného vPoctě Gödelovi lze chápat Enzensbergerovo dílo Zánik Titaniku (1978), které bylo uveřejněno ve stejné dekádě jako báseň. Zánik Titaniku můžeme interpretovat jako jednu velkou „podivnou smyčku“, jako paradoxní strukturu, která umožňuje reflexi sebe sama čili sebevztažnost literatury atvůrčího procesu. Než přistoupíme kanalýze textu, podnikněme stručný exkurz do problematiky sebevztažnosti vliteratuře. Sebevztažnost literatury je vývojovou tendencí, která se vevropských literaturách— po jisté přípravné fázi mj.vrámci dadaismu, futurismu, konstruktivismu, surrealismu alettrismu— definitivně prosadila vpadesátých ašedesátých letech vpodobě tzv.experimentální literatury, jejíž snad nejznámější odnoží byla konkrétní poezie. Enzensbergerova lyrická tvorba měla ktěmto tendencím všedesátých letech velmi blízko. Rozhodně není náhoda, pokud unás jeho básně poprvé vyšly vroce 1963 vpřekladu zástupce českého literárního experimentu Josefa Hiršala, jenž se vpřekladatelském tandemu sBohumilou Grögerovou soustředil právě na překlad experimentální tvorby. Vdoslovu ktomuto českému výboru Zpěv zpotopy tvrdí Vladimír Kafka: „[…] při všem myšlenkovém radikalismu aformálním novátorství stojí (Enzensberger)— zjednodušeně řečeno— kdesi na křižovatce tradic rilkovsko- -traklovské obrazivosti asoudobých tendencí přísně neobrazivé, abstraktivní, ‚konkrétní‘ poezie […]“ (Kafka 1963, s.118). Enzensbergerovo dílo nelze přímo přiřadit do proudu konkrétní poezie. Stvůrci literárního experimentu let jej však pojila podobná východiska, což se do jeho prací zřetelně promítlo. To nyní stručně osvětlíme. Josef Hiršal aBohumila Grögerová opakovaně hovořili omorálním rozměru české experimentální tvorby padesátých ašedesátých let aosnaze očistit jazyk zneužitý komunistickou propagandou: Myslím si, že zrovna my jsme všedesátých letech vystihli novou vlnu zájmu ohru aexperiment, který byl celosvětovou reakcí na zplanění slov. Vynořila se potřeba zbavit se zneužité vaty, klišé afalše, kterou jsme zvláště my tady za komunismu vnímali jako něco urážlivého až nemorálního. Pociťovali jsme potřebu řeč nějakým způsobem OPEN ACCESS