„Nepostižitelný prostor ženské vůle“: poetické svědectví Lady Mary Wroth

„Nepostižitelný prostor ženské vůle“: poetické svědectví Lady Mary Wroth martina Kastnerová Západočeská univerzita vPlzni [email protected]cu.cz “INDISTINGUISHED SPACE OF WOMAN’S WILL”: THE POETIC TESTAMENT OF LADY MARY WROTH The “indistinguished space” helps to develop the literary representation of women in Elizabethan and Jacobean culture, forming an integral part of female authorship during this period. However, instead of taking aim at the male poetic tradition, the genius of Wroth is to absorb it and use it for her own ends. Reclaiming the virtues of the woman through constancy, she upends the conventional views of the woman. Thus, Wroth strengthens the autonomy of the woman by allowing her to make the decision to accept arole subordinate to man. Wroth’s narrative foregrounds the constancy of love as personified in the character of Pamphilia. “This testament of me”, as Pamphilia puts it, becomes astory of her own journey of finding solace through consolation, sharing and communication with other women, an act of self-fashioning that reasserts female power through the fulfilment of both real and fictional destinies. KLÍČOVÁ SLOVA: Lady Mary Wroth— literární kultura— alžbětinská renesance— jakobínský dvůr— William Herbert, hrabě zPembroke— Philip Sidney. Lady Mary Wroth— Literary Culture— Elizabethan Renaissance— Jacobean Court— William Herbert, Third Earl of Pembroke— Philip Sidney. Keepe in thy skin this testament of me: Which Love ingraven hath with miserie, Cutting with griefe the unresisting part, Which would with pleasure soone have learnd loves art But wounds still cureless, must my rulers be.1 Vpáté scéně předposledního dějství Shakespearova Krále Leara čte Edgar Gonerilin dopis, vněmž Learova dcera odhaluje svůj cit kEdmundovi avyzývá jej, aby vraždou jejího manžela získal ji imanželův majetek atitul. Edgar reaguje konstatováním: „Oindistinguished space of woman’s will!“2 „To distinguish“ vShakespearově době nese zejména význam „rozlišit či klasifikovat“.3 Tradiční význam „will“ odpovídá 1 Wroth 1983, s.149–150. 2 Tamtéž. 3 „to differentiate or to classify“ (Abate— Mazzola 2003, s.2). OPEN ACCESS 30 SVĚT LITERATURY 58 spíše „vůli“ neboli „chtění“, je nicméně často používán ve významu touhy, či dokonce chtíče. Ve spojení se ženou se většinou tato touha, „will“, chápe jako iracionální prvek charakteristický pro ženy, nepředvídatelný, pokoušející, amorální, atudíž děsivý. Včeském překladu Martina Hilského zní Edgarovo vyjádření: „Bezedný oceán je ženský chtíč!“4 Metafora oceánu, jenž je bezedný, nepostižitelný, nepředvídatelný, proměnlivý, nelogický, ohrožující iokouzlující, tyto významy výstižně ilustruje. Dovolme si nicméně pro následující úvahy hovořit vširším smyslu, jak ostatně originální text umožňuje, o„nepostižitelném prostoru ženské vůle“. Tento prostor se ukazuje být klíčovým rysem renesanční kultury, zároveň nezbytným iděsivým, zpochybňujícím apokoušejícím obvyklý astálý řád věcí.5 Zůstaňme však ještě uEdgarova zhodnocení situace apřezkoumejme jeho nazírání zponěkud konvenční mužské pozice. Situace je následující: Goneril, jedna ze starších dcer Learových, zřetelně projevuje mocenské ambice avmnohém je její charakter machiavellistický. Vtom smyslu je logické její spojení spodobně utvářeným smýšlením a„hodnotami“ Edmunda, Glostrova levobočka, se shodnými ambicemi. Je tu „will“, oníž se hovoří, skutečně zakázanou mimomanželskou touhou, nebo je toto Edgarovo vysvětlení spíše mužským způsobem chápání ženského jednání, jako by mohlo být podněcováno jen chtíčem? Není Gonerilino úsilí asnaha získat Edmunda součástí mocenské hry? Nemluví Edgar ochtíči spíše proto, že racionalizuje, vysvětluje azbavuje se tím obav zženského jednání, jež je jinak pro muže „nepostižitelným prostorem“? Lze konstatovat, že až do dvacátých let 17.století zůstává literární reprezentace tohoto „nepostižitelného prostoru“ vrukou mužů. Vroce 1621 je však publikováno dílo The Countess of Montgomery’s Urania společně sdodatkem vpodobě souboru sonetů Pamphilia to Amphilanthus, jejichž autorkou je Lady Mary Wroth,6 dcera Roberta Sidneyho aneteř Mary Sidney Herbert, hraběnky zPembroke, aPhilipa Sidneyho. Mary Wroth je tak autorkou první významné sbírky sekulárních básní, první romance adruhého dramatu napsaných anglickou ženou.7 Vkontextu dalších úvah považuji za příznačné, že vzávěrečné básni sbírky Pamphilia to Amphilanthus odmítá Pamphilia, autorčino alter ego, „the discource of Venus, and her sunn“,8 tedy diskurs Venuše iKupida, jejího syna, avytváří alternativní obraz lásky, jímž je Stálost („Constancy“) ztělesněná vní samé:9 „Nechť stálost je dokladem tvé cti.“10 Prostřednictvím metafory „nepostižitelného prostoru ženské vůle“ zamýšlí studie přiblížit způsob, jakým je vliterární kultuře alžbětinské, resp.jakobínské Anglie prezentována achápána ženská postava, její motivace achování; ajakým způsobem se konceptualizuje ženské autorství, ato na příkladu díla Lady Mary Wroth.11 4 Shakespeare. Král Lear. In Shakespeare 2011, s.1200. 5 Srov.Abate— Mazzola 2003, s.2. 6 Vnásledujícím textu bude jméno autorky používáno vnepřechýlené podobě. 7 Brennan— Hannay— Lamb (eds.) 2015. Volume 2: Literature, s.77. Stojí za úvahu, že vporovnání sostatními evropskými zeměmi se tak děje poměrně pozdě. 8 Wroth 1983, s.142. 9 Srov.Kingsley-Smith 2010, s.128. 10 „Now lett your constancy your honor prove.“ Wroth 1983, s.142. 11 Studie vychází zejména zThe Countess of Montgomery’s Urania (vydání editované Mary Ellen Lambovou, 2011, přihlíží se ale ikvýběru vedici Josephine Robertsové, 1983) abásOPEN ACCESS mARTINA KASTNEROVá 31 I. FIKCE ASTÍNY: ŽIVOT ADÍLO MARY WROTH No time, no roome, no thought, or writing can Give rest, or quiet to my loving heart, Or can my memory, or Phant’sie scan, The measure of my still renewing smart.12 No sighs, no tears, no blood but mine was shed For her that now must bless another’s bed.13 Pro Uranii je charakteristické několikanásobné stínování pocitů ženských postav; účinek, jejž Mary Wroth zřejmě produkuje záměrně. Příkladem může být soubor sedmi sonetů Lindamiry zklamané zradou anestálostí lásky. Lindamira byla žárlivou královnou vykázána ode dvora, jelikož její city kmilenci byly příliš zřejmé. Musela se vrátit kžárlivému manželovi, získala sice na čas zpět lásku svého milého, nyní je však vše pryč. Její verše14 recituje autorčino alter ego Pamphilia: Asurgeon Iwould ask, but ‚tis too late, To stay the bleeding wound of my hurt heart: The root is touched, and the last drops depart As weeping for succeeding other’s fate.15 Po takových slovech ostatní postavy podezírají Pamphilii, že vypráví svůj vlastní příběh; nikoli snad bez důvodu— vždyť isama Pamphilia je podrobována neustálým zkouškám, znichž povětšinou vítězně vychází stálost její lásky, ale je odhalována nestálost citu jejího Amphilantha. Stejně tak byla Mary Wroth podezřívána, že ve skutečnosti vpříběhu Pamphilie aAmphilantha vypráví příběh svůj. Zatímco sama je Pamphilií, postava Amphilantha, syna královny neapolské, zrcadlí jejího bratrance Williama Herberta, třetího hraběte zPembroke. Pamphiliin otec král zMorey je stínovým Robertem Sidneym, její strýc pak Philipem Sidneym,16 byť tyto stínové figury je potřeba vnímat spíše jako symboly než reálné postavy. Této podobnosti si zjevně byli vědomi již současnické sbírky Pamphilia to Amphilanthus, jejíž autorizovaná verze byla publikována společně sUranií, ale jež existuje rovněž vne zcela shodné podobě vrukopisu. Využita byla edice Josephine Robertsové, 1983, aG.W.Wallera, 1977. Sohledem na téma studie je spíše minoritně zařazeno také pastorální drama Loveʼs Victory (výběr vedici Josephine Robertsové, 1983). Verše, které nejsou kdispozici včeském překladu, jsou citovány voriginále sprozaickým překladem M.K. vpoznámce pod čarou. 12 Pamphilia to Amphilanthus, Ci 7.In Wroth 1977, s.89. 13 29 (1660). In Herbert 1961, s.29. 14 Sdílení příběhů averšů je pro Uranii typické, obzvláště ve společenství žen. 15 Urania. In Wroth 2011, s.164. „Požádala bych lékaře, ale je příliš pozdě, / aby zastavil krvácející ránu mého zraněného srdce. / Kořeny jsou podkopány aposlední slzy vyplakány, / jak volaly po jiném osudu.“ Přel. M.K. 16 Alexander 2010, s.285. OPEN ACCESS 32 SVĚT LITERATURY 58 níci Mary Wroth, očemž svědčí skandál vyvolaný stížnostmi Edwarda Dennyho na údajné výsměšné ztvárnění jeho osoby vUranii inásledná korespondence mezi ním aMary Wroth. Zdá se, že Edward Denny mohl vpříběhu Sirelia zUranie oprávněně najít obdobu manželství své dcery Honory aJamese Haye, vikomta zDoncasteru, pozdějšího hraběte zCarlisle afavorita Jakuba I.VUranii je toto manželství nešťastné, mladá nevěsta je obviněna zcizoložství aohrožována smrtí zrukou vlastního otce, „marnivého jako dvořané, unáhleného aprudkého jako blázen anevědomého jako žena“,17 což koresponduje snásilným chováním Dennyho iHaye. Mary Wroth následně napsala výsměšnou parodii na Dennyho básnický útok ařadu dopisů distancujících se od jeho „podivných konstrukcí“.18 Další vyprávění vUranii se zase dotýká neblaze proslulé aféry Frances Howardové, hraběnky zEssexu, sRobertem Carrem, hrabětem ze Somersetu, kteří se údajně podíleli na vraždě sira Thomase Overburyho. Zjevné je, že společenské postavení Mary Wroth jí umožňovalo ze života udvora čerpat materiál pro vyprávění.19 Taková inspirace pochopitelně neznamená přesné kopírování, ale důmyslné zrcadlení, které nabízí obraz natolik rozpoznatelný, aby zaujal, azároveň natolik skrytý ve stínu, aby umožňoval jen dohady. Když Dolorina, jedna zPamphiliiných společnic, Lindamiřiny verše vyslechne, příznačně je označí za „něco skutečnějšího než jen fikci“ („something more exactly related than afiction“).20 Lady Mary Wroth se narodila nejspíše roku 1587 astejně jako její teta nesla jméno Mary Sidney. Byla nejstarší dcerou Roberta Sidneyho, který se stal hlavou rodu po smrti bratra Philipa. Rowland Whyte21 ve svém dopise zmiňuje narození lady Mary 18.října, opomíjí však uvést rok.22 Po většinu jejího dětství pobýval Robert Sidney coby královnin správce ve Flushing, ale srodinou udržoval pravidelný kontakt prostřednictvím korespondence, díky níž je kdispozici řada detailů ojejím dětství. Tentýž Rowland Whyte píše Sidneymu ojeho dceři následující: „Je Bohem obdařená, daří se jí ve čtení, psaní ivostatních dovednostech, jimž se učí, jako tanec či hra na cembalo.“23 Robert Sidney ve svých dopisech zmiňuje také záměr poslat jí knihy. Sohledem na otcovu funkci Mary Wroth jako dítě doprovázela matku při častých cestách na kontinent apobývala právě vNizozemí.24 Tato zkušenost scestováním, znalost moře acizích jazyků se do jejího díla promítají. Vzáří 1604, tedy vsedmnácti letech, byla provdána za sira Roberta Wrotha.25 Otec jejího manžela, sir Robert Wroth (1540-1606), významný poslanec parlamentu, pěs17 Brennan— Hannay— Lamb (eds.) 2015. Volume 2: Literature, s.169. Je poněkud záhadou, proč Denny chce upozornit na podobnost stakto problematickou postavou, pro niž vUranii nemá vlídného slova ani pastýř vyprávějící Sireliův příběh. 18 Tamtéž, s.80–81. 19 Tamtéž, s.140–141. 20 Urania. In Wroth 2011, s.166. 21 Sekretář Roberta Sidneyho ajeho původní společník vuniverzitních studiích. Vedle Rowlanda Whyta byl ve studijních letech jeho společníkem iJan Hájek, syn Tadeáše Hájka zHájku. (Kuin 2012, s. xli.) 22 Roberts 1983, s.6. 23 „God blessed her, she is very forward in her learning, writing, and other excercises she is put to, as dawncing and the virginals.“ (Cit.podle Roberts 1983, s.8. Přel. M.K.) 24 Tamtéž, s.8. 25 Introduction 2011, s.10. OPEN ACCESS mARTINA KASTNEROVá 33 toval dobré vztahy skrálem Jakubem. Po otcově smrti získal Robert mladší Loughton Hall aDurrance vobci Enfield. Král je zde pak často navštěvoval vprůběhu svých loveckých výletů, které byly společnou zálibou krále iWrotha mladšího.26 Vdřívější době měly rodiny Sidney aWroth obdobný společenský status. Před realizací dohodnutého sňatku nicméně získal Robert Sidney titul barona astal se komořím královny Anny, orok později dokonce král jeho synovce Philipa Herberta učinil hrabětem zMontgomery. Kdyby byla Mary Wroth mladší aotázka jejího sňatku tak byla řešena později, nejspíše by rodina se svými ambicemi hleděla výše. Postavení Mary Wroth nicméně evidentně zvýšilo reputaci jejího manžela.27 Již měsíc po svatbě si však Wroth stěžuje na chování své ženy, důvodem je ale ve skutečnosti spíše otázka vyplacení věna ajejich rozdílné osobnosti azájmy. Zatímco Wroth byl náruživý lovec aztéto záliby plynula ijeho funkce uJakubova dvora, Mary trávila svůj čas udvora atančila skrálovnou Annou ajejími dámami vJonsonově Masque of Blackness. Její nejbližší přítelkyní byla zřejmě lady Susan de Vere (1587–1629), dcera sedmnáctého hraběte zOxfordu, aAnne Cecilové, dcery lorda Burghleyho, sníž se na vlastní přání oženil Maryin bratranec Philip Herbert. Právě lady Susan je onou pozdější hraběnkou zMontgomery, jíž je dedikována Urania.28 IsBenem Jonsonem Mary Wroth pojilo přátelství. On sám svůj obdiv kní vyjadřuje ve dvou epigramech, sonetu aroku 1610 idedikací Alchymisty. Pochvalně se oMary Wroth zmiňují iJonsonův přítel William Drummond či John Davies zHerefordu, George Wither nebo Joshua Sylvestr.29 Ben Jonson patřil do literárního kruhu podporovaného rodinou Herbertových ve Wiltonu iPenshurst asvou loajalitu, jak je uněho obvyklé, projevuje vbásních, kde zmiňuje rodinu Sidney isídlo Penshurst. Kromě přízně Mary Sidney Herbert, hraběnky zPembroke, získává později ipodporu jejího syna Williama Herberta— ijemu věnuje verše, vnichž vyzdvihuje jeho stálost vkontrastu sprodejností ostatních, kteří se chovají vsouladu se ctností či neřestí podle toho, co se právě hodí.30 Právě skrze mecenášství Williama Herberta také zřejmě osobně poznává Mary Wroth, jíž adresuje několik básní, jak bylo zmíněno. Ve své chvále často příznačně odkazuje na proslulost rodiny Sidney, ale ina Wrothinu výjimečnost, užívaje spíše konvenční přirovnání kmúzám abohyním. Jeden zepigramů zakončuje: My praise is plain, and wheresoe’er professed, Becomes none more than you, who need it least.31 Není pochopitelně možné jasně odhadnout míru upřímnosti či klientské servilnosti, přesto kontext dalších veršů ifaktů ukazuje spíše na převažující upřímnost ve chvále 26 Roberts 1983, s.10. 27 Brennan— Hannay— Lamb (eds.) 2015. Volume 1: Lives, s.111. 28 Tamtéž, s.110. 29 Roberts 1983, s.17–19. 30 Jonson 1996, s.71. Asvé věnování zakončuje: „… and they, that hope to see / The commonwealth still safe, must study thee.“ (Tamtéž.) 31 Jonson 1996, s.72. OPEN ACCESS 34 SVĚT LITERATURY 58 té, jejíž skvělost chválu nepotřebuje. Dokladem je ičasto citovaný Jonsonův sonet, vněmž tvrdí, že čtení jejích básní ho učinilo lepším milencem ibásníkem.32 Nelze ovšem vtomto kontextu jednoduše odsoudit manželství Mary Wroth jako nešťastné či hovořit ojejí osamělosti po sňatku. Ipoté žije vblízkosti své rodiny, jejími sousedy jsou Philip Herbert, hrabě zPembroke aMontgomery, ajeho žena Susan de Vere Herbert, adále Henry Herbert, mistr královských zábav. Nadále trávila zimní sezonu na Baynards Castle, udvora měla privilegované místo díky pozici svého otce ajeho oblibě ukrálovny Anny. Vlétě spolu spřáteli apříbuznými pobývala měsíc či dva vsídle Penshurst Place. Bývala také hostitelkou krále ačlenů královské rodiny.33 Obraz nekompatibilního sňatku vzdělané ženy ahrubého manžela je ve velké míře jen záměrným stínovým odrazem zpracovaným vdíle Mary Wroth. Ve skutečnosti lze usuzovat na vcelku poklidné soužití. Jejich odloučení vdobě manželství byla obvyklá aodpovídala jejich službám králi akrálovně, kteří se zdržovali na různých místech. Mary Wroth tedy čerpá ze života, aby vdíle utvářela obraz sebe sama jako autorky. Vjejím sebeutváření (novohistoricky řečeno self-fashioning) se prolíná skutečnosti ifikce.34 Negativní komentáře kWrothovi mají zejména dvojí původ: jednak dopis Bena Jonsona Williamu Drummondovi, vněmž zmiňuje, že Mary Wroth je nedůstojně provdána za žárlivého manžela (přičemž sohledem na její vpodstatě veřejně známý vztah sWilliamem Herbertem nelze tuto žárlivost vnímat jako neodůvodněnou), jednak dopis sira Johna Leeka siru Edmundovi Verneymu, vněmž svého příbuzného přirovnává možná kWrothovi (ale identifikace zde není zcela jistá), který zřídka šel do postele střízlivý.35 Příběh Pamphilie aAmphilantha pochopitelně vybízí kparalelám sživotem Mary Wroth: autorka je sice záměrně vytváří, ale nikdy nejsou zcela jednoznačné. Nejvíce autobiografické pasáže jsou spojeny spostavou Bellamiry aPamphilie, jejichž manželé Treborius aRodomandro jsou popisováni jako počestní muži, kteří své ženy milují ajsou přívětiví kjejich přátelům arodině, ale ony zkrátka milují jiné krále než své muže. Proti tomu Amphilanthus je sice výtečný vladař adokonalý milenec, ale dovede se chovat krutě kněkolika ženám, jež svede.36 Je nicméně zjevné, že rozdílnosti, onichž se hovoří na počátku manželství, byly před Wrothovou smrtí vroce 1614 urovnány— měsíc předtím se narodil jejich syn Jakub. Robert Wroth umírá 14.března 1614, vposlední vůli z2. března téhož roku naznačuje, že ponechává vše na posouzení své ženy, avyjadřuje, zdá se, upřímně vzájemnou loajalitu jejich vztahu.37 Jejich syn byl pokřtěn za účasti kmotrů Williama Herberta jako zástupce krále, lorda kancléře hraběte ze Suffolku aJakubovy babičky Barbary Gamage.38 Ačkoli Wroth chtěl být kženě asynovi ve své poslední vůli štědrý, 32 „Since Iexscribe your sonnets, am become / Abetter lover, and much better poet.“ Jonson 1996, s.165. 33 Hannay 2010, s.23. 34 Srov.Maasen 2001, s.74–75. 35 Hannay 2010, s.26. 36 Tamtéž, s.29. 37 „And Ihartelie desire my sayed deere and loving wife that she will accept hereof as atestimony of my entire love and affection towards her, albeyet her sincere love, loyaltie, virtuous conversation, and behavioure towards me…“ Cit.podle Roberts 1983, s.22–23. 38 Roberts 1983, s.23. OPEN ACCESS mARTINA KASTNEROVá 35 byl zatížen velkými dluhy po otci adědečkovi.39 Wrothova smrt tak Mary Wroth zanechává vdluzích; ty ještě narůstají po smrti syna Jakuba, jíž přechází panství na dalšího Wrothova mužského dědice. Od té doby se neustále potýkala sfinančními těžkostmi, musela dokonce požádat krále oochranu před věřiteli.40 Předpokládá se, že mezi lety 1616–1620 napsala Mary Wroth většinu svých nejvýznamnějších děl. Vtéto době se také důležitou součástí jejího života stal vztah sWilliamem Herbertem. Jakkoli se vedou diskuse otom, kdy tento vztah začal, sohledem na dobu vzniku jejích děl ajejich autobiografický charakter lze předpokládat, že to bylo mezi lety 1615–1620; stejně tak se má za to, že právě William Herbert byl otcem jejích dvou dětí, Williama aCatherine, pravděpodobně dvojčat, která se narodila kolem roku 1624. Mary Wroth nicméně nebyla první milenkou Williama Herberta. Sám přiznal otcovství nemanželského dítěte Mary Fittonové, jedné zkrálovniných dvorních dam.41 Důsledkem této aféry byl královniným příkazem vyhnán ode dvora apo nějaký čas uvězněn; ke dvoru se mohl vrátit až snástupem krále Jakuba.42 Roku 1604 se oženil slady Mary Talbot, dcerou bohatého hraběte ze Shrewsbury. Toto manželství se ovšem od počátku potýkalo stěžkostmi, podobně jako manželství Mary Wroth. Pár nezplodil žádného potomka, který by přežil dětství, jejich syn zemřel vpouhých třech měsících roku 1620. Inadále byl pak Herbert znám pokračujícími aférkami se ženami, obzvláště těmi důvtipnými achytrými (např.Lucy Haringtonová, hraběnka zBedfordu, či Christina Cavendishová, vévodkyně zDevonshire).43 Je zjevné, že požadavek důvtipu achytrosti Mary Wroth naplňovala beze zbytku.44 William Herbert umírá roku 1630, jeho bratr Philip nicméně usiloval ozajištění jeho dvou dětí sMary. Přesvědčil krále, aby Williamovi věnoval území vIrsku, to ale bylo později ztraceno vbojích irského povstání. William tak sloužil jako kapitán usvého příbuzného Henryho Herberta apozději vkavalerii králova synovce Mořice prince oranžského. Pro Katherine byl zajištěn sňatek sJohnem Lovetem, nejstarším synem zvýznamné roajalistické rodiny, který brzy zdědil sídlo apozemky Lovetů, následně však roku 1643 onemocněl azemřel. Jelikož do té doby nezplodili potomka, všechen majetek (kromě Katherinina věna) připadl jeho mladšímu bratrovi. Další dokumenty zmiňují Katherinino druhé manželství sJamesem Parrym, snímž měla dva syny— Jakuba aPhilipa.45 Rodiny Mary Wroth iWilliama Herberta, zdá se, původ dětí akceptovaly. Přímé doklady opostoji Roberta Sidneyho kdětem nemáme, nicméně sídlo Loughton po jejich narození navštívil anadále projevoval vřelé sympatie jejich otci isvé dceři. William aKatherine byli uznáni jako Herbertovi potomci jak přáteli 39 Brennan— Hannay— Lamb (eds.) 2015. Volume 1: Lives, s.114. 40 Introduction 2011, s.10. 41 Tamtéž, s.10–11. 42 Roberts 1983, s.24. 43 Introduction 2011, s.10–11. 44 Traduje se Clarendonovo vyjádření oHerbertových zálibách: „He was fascinated not so much by physical beauty as by ‚those advantages of the mind, as manifested an extraordinary wit, and spirit, and knowledge, and administered great pleasure in the conversation‘.“ Cit.podle Roberts 1983, s.24. Tomuto popisu osobnost Mary Wroth velmi dobře odpovídá. 45 Brennan— Hannay— Lamb (eds.) 2015. Volume 1: Lives, s.117. OPEN ACCESS 36 SVĚT LITERATURY 58 rodiny Wroth vEssexu, tak irodinou Herbertových.46 Mary Wroth zemřela vLoughton Hall na jaře 1651, pravděpodobně právě za přítomnosti své dcery Katherine.47 II. „CONSTANT ART“: STÁLOST JAKO HLAVNÍ MOTIV DÍLA MARY WROTH Yet is there hope, then Love but play thy part, Remember well thy selfe, and thinke on me; Shine in those eyes which conquer’d have my heart, And see if mine, be slacke to answer thee.48 Jak bylo řečeno výše, Mary Wroth je autorkou tří děl různých žánrů— romance The Countess of Montgomery’s Urania, sbírky sonetů Pamphilia to Amphilanthus apastorální komedie Love’s Victory. Pokud jde obásnické dílo, čerpá inspiraci zpetrarkovské tradice isoudobé módy sonetů, zejména básní svého strýce Philipa Sidneyho (první sonetová sbírka vanglickém jazyce Astrofel aStella) iotce Roberta Sidneyho,49 nejspíše iShakespearových sonetů. Videntifikaci ústředních postav následuje strýcův vzor (Astrofel aStella), ač na rozdíl od Sidneyho ponechává titulní postavy stejné nejen pro sonety, ale ipro romanci. Jak sama vysvětluje, Pamphiliino jméno značí „all-loving“, zatímco Amphilanthovo „lover of two“.50 Záliba vpetrarkovské poezii, tedy jisté tradici, plyne mimo jiné zexistence sidneyovského kultu, který může představovat svou stabilitou asolidností protipól proti hýřivosti ajisté amorálnosti jakubovského dvora.51 Podle G.F.Wallera je nicméně melancholie jejích básní více než jen obvyklou melancholií petrarkovského modelu. Pramení ze „skutečné deziluze, která odráží hluboké osobní arodinné odcizení od dvorské kultury pozdní renesance“.52 První část Uranie byla publikována roku 1621 společně se souborem sonetů Pamphilia to Amphilanthus voddělené části připojené kromanci. Zachovala se ipůvodní vlastnoruční verze básní uložená ve Folger Library, jež se stištěnou „očištěnou“ verzí zcela neshoduje.53 Love’s Victory byla nejspíše napsána kinscenování pro rodinu apřátele, obsahuje řadu rodinných aluzí. Hra se zachovala ve dvou rukopisech (tzv.Huntigton MS aPenshurst MS), přičemž do minulého století nebyla tištěna.54 Možná následkem skandálu, po němž musela být Urania stažena zoběhu, zůstává druhá kniha Uranie pouze vrukopisné podobě (tzv.Newberry MS).55 46 Hannay 2010, s.25. 47 Brennan— Hannay— Lamb (eds.) 2015. Volume 1: Lives, s.117. 48 Pamphilia to Amphilanthus, 10.In Wroth 1977, s.25. 49 Jistě nalézá inspiraci ivtvorbě své tety Mary Sidney Herbert, avšak ta se nevěnuje světským tématům. 50 Srov.Roberts 1983, s.42. 51 Waller 1977, s.12. 52 Tamtéž, s.15. Gary Waller je mimo jiné iautorem monografie rekonstruující na základě analýzy korespondence, díla apsychoanalytických metod vztah mezi Mary Wroth aWilliamem Herbertem (Waller 1993). 53 Brennan— Hannay— Lamb 2015. Volume 2: Literature, s.77–8. 54 Tamtéž, s.80–81. 55 Tamtéž, s.83. OPEN ACCESS mARTINA KASTNEROVá 37 Ústřední linií procházející všemi zmíněnými díly je téma stálosti vlásce anaopak klamu, zrady alži. Mnoho básní evokuje nejistou pozici ženy udvora. Láska je nejen klamavá, ale také omezující anebezpečná. Žena je před klamem lásky bezmocná, neschopna vymanit se zkoloběhu další bolesti azklamání. Zatímco Amphilanthus má svobodu stálých dobrodružství anesčetných milenek, Pamphilia musí čekat opuštěná vnejistotě, neustále ohrožována ve své věrnosti. Muži jsou zdánlivě autonomní, svobodní vjednání aodcházení, bezohlední kcitům žen, jež jsou odsouzeny čekat vpasivní bezmoci.56 Takový je ale jen povrchní pohled astandardní výklad. Vnásledující části zamýšlím ukázat, že interpretace autorčina díla vkontextu výše zmíněného motivu „nepostižitelného prostoru ženské touhy“ odhaluje naopak autonomii ženského sebeutváření založeného na motivu stálosti. II. 1 STáLOST VS. NESTáLOST AZVOLENá POdŘÍZENOST Jako motto této části byla využita jedna zbásní sbírky Pamphilia to Amphilanthus: Yet is there hope, then Love but play thy part, Remember well thy selfe, and thinke on me; Shine in those eyes which conquer’d have my heart, And see if mine, be slacke to answer thee. Lodge in that breast, and pitty mooing see, For flames which in mine burne in truest smart, Excelling thoughts, that touch Inconstancy, Or those which waste not in the Constant Art. With but my sleepe, if Itake any rest, For thought of you my spirit so distrest, As pale and famish’d, Ifor mercy cry. Will you your servant leave? thinke but on this, Who weares Love’s Crowne, must not doe so amisse But take their good, who on thy force doe lye.57 Efekt básní celé sbírky je oto výraznější, že propojením titulních postav sdějem Uranie vzbuzuje dojem autentičnosti. Jasným náznakem autonomie ženského hlasu je 56 Waller 1977, s.16–17. 57 Pamphilia to Amphilanthus, 10.In Wroth 1977, s.25. „Dokud je naděje, pak láska svou úlohu sehrává. / Pamětliv sebe sama buď ana mě mysli. / Světlem buď vočích, co dobyly srdce, / apohleď, zda to srdce mé vodpověď prodlévá. / Sídlo své měj vté hrudi asoucit měj snářkem, /vždyť ten oheň ve mně žhne nejpravějším plamenem, /překonává myšlení, jehož se nestálost dotkla, / či ty, kteří marní je mimo umění stálosti. // Snad jen ve spánku naleznu spočinutí, / neboť myšlenky na tebe tak sklíčily mou duši, / že jen bledá astrádající omilost prosím. // Opustíš snad svou služebnici? Pomysli jen na to, / kdo nosí lásky korunu, jako panovník nemá zle jednat, / ale splácet dobrem těm, kteří jeho moci podléhají.“ Přel. M.K. OPEN ACCESS 44 SVĚT LITERATURY 58 Ona se tváří, že mne nepodvádí, já zase před ní nechci ztratit tvář, skrývám svá léta, nalhávám si mládí, tu lež své vášni kladu na oltář. Když na loži smou milou ležím, vím, že ve svátost sní tu lež proměním.79 Takto zpracovaný motiv nestálosti ukazuje spíše na básníkovu vlastní úzkost než na skutečnou nevěru.80 Takové chápání lásky prozkoumává Shakespeare nejen vsonetech. Takřka obsesivně řeší otázku věrnosti apravdivosti lásky ive hře Troilus aKressida. Ve čtvrté scéně čtvrtého jednání je Kressida nucena odejít do řeckého tábora aloučí se sTroilem vyžadujícím od ní potvrzení věrnosti: Poslyš, má lásko, jenom mi buď věrná. Věrná? Proč mi to říkáš? Zač mě máš? […] Když říkám ‚buď mi věrná’, nemyslím / to zle. Ismrt bych vyzval na souboj, / jen abych dokázal, že neznáš faleš. / Ber to jak prosbu: buď mi věrná, prosím. […] Já ti budu věrná, věř mi. / […] Věrná, věrná, zase věrná! […] Nepochybuji otvé věrnosti, / spíš nevěřím sám sobě. Neumím / tancovat, zpívat ani krásně mluvit, / vnejrůznějších hrách se moc nevyznám. […] Budeš mi věrný, můj pane? Já tobě? Věrnost je můj hřích, jak víš. / Jiní si pověst získávají lhaním, / Já za poctivost sklízím pověst mouly. / Měděné mince ať si zlatí jiní, / já poctivě je nosím tak, jak jsou. / Mou věrností si můžeš býti jistá— / má duše je vždy poctivá ačistá.81 79 Shakespeare. Sonety. In Shakespeare 2011, s.1612, 138. sonet. „When my love swears that she is made of truth / Ido believe her though Iknow she lies, / That she might think me some untutored youth / Unlearned in the world’s false subtleties. / Thus vainly thinking that she thinks me young, / Although she knows my days are past the best, / Simply Icredit her false-speaking tongue; / On bouth sides thus is simple truth suppresed. / But wherefore says she is not she is unjust, / And wherefore say not Ithat Iam old? / Olove’s best habit is in seeming trust, / And age in love loves not to have years told. / Therefore Ilie with her, and she with me, / And in our faults by lies we flattered be.” Shakespeare. The Sonnets. In Shakespeare 2008, s.1993. 80 Srov.Gaskill 2015, s.49. 81 Shakespeare. Troilus aKressida. In Shakespeare 2011, s.426–427. „Here me, my love: be thou but true of heart— // Itrue? How now! What wicked deem is this? // Ispeak not ‘Be thou true’ as fearing thee— / For Iwill throw my glove to Death himself / That there’s no maculation in thy heart— / But ‘Be thou true’ say I, to fashion in / My sequent protestation: ‘Be thou true, / And Iwill see thee.’// […] But I’ll be true. // […] In this Ido not call your faith in question / So mainly as my merit. Icannot sing, / Nor heel the high lavolt, nor sweeten talk, / Nor play at subtle games— […] // My lord, will you be true? / Who, I? Alas, it is my vice, my fault. / Whiles others fish with craft for great opinion, / Iwith great truth catch mere simplicity; / Whilst some with cunning gild their copper crowns, / With truth and plainness Ido wear mine bare. / Fear not my truth. The moral of my wit / Is ‘plain and OPEN ACCESS mARTINA KASTNEROVá 45 Koncentrace slova „věrnost“, „pravdivost“ je vtomto krátkém úseku nebývale vysoká, voriginálním textu je účinek oto výraznější, že termín „true“ vsobě zahrnuje více významů; „be true“ značí být pravdivý, věrný, poctivý, autentický, upřímný. Troilus zde svou lásku podobně jako uWroth Pamphilia ukazuje jako stálou, klam zní vylučuje: „the moral of my wit is plain and true“. Když ale Troilus na vlastní oči sleduje Kressidino porušení slibu věrnosti, aplikuje obdobný model jako básnický mluvčí v138. sonetu: raději přijímá klam aodmítá uvěřit svým očím: Mé srdce věří, doufá umíněně, / že to, co jsem tu slyšel, co jsem viděl, / jsem nikdy neslyšel aneviděl— / mámil mě jenom sluch, klamal zrak, / spojenci vpomlouvání.82 Proti Pamphilii, která ve své lásce zůstává stálá ipřes několikeré odchody anevěry Amphilantha, Troilus pyšně proklamuje svoji věrnost, přičemž Kressidino porušení slibu je zde opět ve shodě se standardně chápanou motivací ženy, s„nepostižitelným prostorem ženské touhy“: Diomed teď vylizuje / ztalíře lásky mastné, slizké zbytky / už jednou přežvýkané věrnosti.83 Poměrně naturalisticky líčené „zbytky lásky“ ukazují zradu jako nečistou, podobně jako je nečistá anestálá láska žen. Oba motivy— přijímaný klam inečistotu zrady— spojuje 152. sonet, přidávající ještě motiv porušeného manželského slibu: Pro lásku ktobě zhřešil jsem, jak víš, ty dvakrát víc, když lásku přísaháš mi: trháš slib manželský, když se mnou spíš, anenávist pak za mou lásku dáš mi. Proč vyčítám však tobě ty dvě chyby, když já snad stokrát oklamat tě chtěl? Tak křivdil jsem ti falešnými sliby, až všechnu čest jsem vtobě poztrácel: přísahal jsem, žes laskavá amilá, čistá jak sníh avěrně milující, oslepil oči, abys světlem byla, tvou krásu nalhával svým zřítelnicím: true!’; there’s all the reach of it.“ (Shakespeare. Troilus and Cressida. In Shakespeare 2008, s.1910–1911.) 82 Shakespeare. Troilus aKressida. In Shakespeare 2008, s.434. „Sith yet there is acredence in my heart, / An esperance so obstinately strong, / That doth invert th’attest of eyes and ears, / As if those organs had deceptious functions / Created only to calumniate.“ Shakespeare. Troilus and Cressida. In Shakespeare 2008, s.1925. 83 Shakespeare. Troilus aKressida. In Shakespeare 2011, s.435. „The fragments, scraps, the bits and freasy relics / Of her o’er-eaten faith, are bound to Diomed.“ Shakespeare. Troilus and Cressida. In Shakespeare 2008, s.1925.) OPEN ACCESS 46 SVĚT LITERATURY 58 lhal jsem jim, lhal, že krásná jsi avěrná, když pravda je, žes falešná ačerná.84 Motiv nevěry amanželského lože připomínají iHerbertovy verše: No sighs, no tears, no blood but mine was shed For her that now must bless another’s bed.85 Vpřípadě Shakespearova sonetu však není jasné, čí manželský slib je porušován.86 Poezie věnovaná apologii stálosti citu, jak ji důsledně tvoří Mary Wroth, je tedy reakcí na mužské pojetí lásky jako akceptovatelného klamu. Na základě výše uvedených analogií abiografických shod lze předpokládat básnický dialog mezi Wroth aHerbertem, ato dialog ve skutečném slova smyslu: lze odkrýt vzájemné reakce, není však možné vyvozovat konkrétnější závěry sohledem na nejasnou dataci básní. Dialog, ačkoli neosobního charakteru azáměrně vedený jen jednou stranou, je evidentní mezi básněmi Shakespeara aWroth (Mary Wroth reaguje na Shakespearovy básně). Ve všech případech je zřejmá zaujatost tématem stálosti anevěry vlásce, uvšech aktérů ztvárněná způsobem překračujícím zavedená klišé aumožňujícím tak potvrzovat biografické aluze. II. 3 mOTIV ČASU: PROmĚNLIVOST LáSKY Shakespeare iWroth pracují ve svých básních rovněž smotivem času astřídajících se ročních období. Samo osobě nic originálního; avšak Shakespeare motiv času využívá ktomu, aby zdůraznil buď moc verše překonávající čas ismrt samotnou,87 nebo naopak pomíjivost vlastního života, apovzbudil tak cit svého milého.88 Wroth pak, aby imetaforami spjatými smotivem času potvrdila stálost své lásky: The Spring time of my first loving, Finds yet no winter of removing; 84 Shakespeare. Sonety. In Shakespeare 2011, s.1614. „In loving thee thou know’st Iam forsworn, / But thou art twice forsworn to me love swearing / In act thy bed-vow broke, and new faith torn / In vowing new hate ater new laove bearing. / But why of two oaths’ breach do Iaccuse thee / When Ibreak twenty? Iam perjured most, / For all my vowe are oaths but to misuse thee, / An all my honest faith in thee is lost. / For Ihave sworn deep oaths of thy deep kindness, / Oaths of thy love, thy truth, thy consstancy, / And to enlighten thee gave eyes to blindness, / Or made them swear against the thing they see. // For Ihave sworn thee fair— more perjured eye / To swear against the truth so foul alie.“ Shakespeare. The Sonnets. In Shakespeare 2008, s.1998. 85 Herbert 1961, s.29. „ Žádné toužebné vzdechy, žádné slzy, žádná krev než má nebyla prolita / pro tebe, která teď musíš požehnat lože jiného.“ Přel. M.K. 86 Sohledem na aktuální zaměření našeho zkoumání ponechávám stranou rozsáhlé diskuse vztahující se kbiografickému charakteru Shakespearových sonetů. 87 Např.15. či 18.sonet. 88 73. sonet. OPEN ACCESS mARTINA KASTNEROVá 47 Nor frosts to make my hopes decrease: But with the Summer still inncrease.89 Nápaditěji než vtéto písni je ivdalší básni využit podobný motiv: opět jde ostálost lásky přetrvávající navzdory odsouzení, překážkám avýsměchu, zachovávající svou důstojnost aautonomii: Fly traiter joye whose end brings but dispaire Soone high, and prowd, and att the heith downe past Like stately trees, whose leav’y crowns have past To brave the clowds, and with theyr state compare, When for theyr heds the grownd theyr pillows are, And theyr dispised roots by one poore blast Rais’d up in spite, theyr tops by earth imbrast Glad of decline, for from thence springeth care, Even soe fond joye, thou raisest up our heads, When coms dispaire, an on thy pleasure treads, Then languishingly dost thou pine, and cry.90 Mluvčí sonetu se tu stává nezávislou na vnějších událostech, rozmarech štěstí alásky, stálou ahrdou vradosti ibolesti; vobojím nachází důstojnost. II. 4 VZTAH LáSKY AROZUmU Další téma, jež uvedené autory spojuje, je vztah duše atěla, rozumu acitu, zejména vintencích lásky. Přítomnost tohoto víceméně konvenčního tématu zde nepřekvapuje. Básnická diskuse na toto téma je zachována ve vzájemných reakcích Williama Herberta aBenjamina Rudyarda, přičemž lze očekávat, že do debaty „Love or Reason“ vstupuje iMary Wroth.91 Stejně zjevné je čerpání zširší tradice, na niž reaguje již Herbertův aMaryin strýc Philip Sidney: 89 Pamphilia to Amphilanthus, Song. In Wroth 1977, 70–71. „ Jarní čas mého prvního milování / nedočkal se ještě své zimy, jež by jej ztrůnu sesadila, / žádný mráz nepřinutil mou naději, aby se ztrácela, / ba slétem její síla znovu vzroste.” Přel. M.K. 90 Pamphilia to Amphilanthus, Sonett, F6. In Wroth 1983, s.145. „Odleť, zrádné štěstí, jehož konec přináší jen beznaděj, / zakrátko vzhůru ahrdě, azvýšky dolů se snášej / jak zmajestátních stromů, jejichž koruna opadá, / čel mrakům, jejich beztíži se vyrovnej, // vnichž zem spočívá jak vpoduškách. / Astromů opovrhované kořeny jedním nešťastným poryvem / navzdory porostou, jejich vršky tíži překonají, / radost čerpajíce zodmítnutí. Proto když vládne jaro svým znovuzrozením, // navzdory ztrátám nacházíš radost, pozvedneš hlavu, / ikdyž zoufalství přijde, radost tě povznese zas / hrdě ivstrádání, bolesti, nářku.“ Přel. M.K. 91 Srov.také Lamb 2015, s.53. OPEN ACCESS 48 SVĚT LITERATURY 58 Rozume, máš, cos chtěl! Kčemu ten vzdech? SLáskou aSmysly přel ses bez ustání, ač radil jsem ti: sahej po plodech nejlepších stromů zparnasových strání. Pročs nechtěl stoupat po nebeských zdech aoral líchu lichou do skonání? Přej smyslům smyslnost, nesmyslů nech! Ne sLáskou, ale smyšlenkou veď klání! Leč ty jsi sLáskou musel bojovat aSmysly bít čepelí moudrosti, až smrští smetly ti tvůj pevný hrad. Když srazil tě zrak Stelly, aty jí musíš vzdát hold, tak opakuj teď po mně: „Bláznivé lásky nejsou nerozumné.“92 „Leave love to will“ připouští touhu jako součást lásky, „good reason her to love“ zase popírá neslučitelnost lásky arozumového (zdravého) úsudku; obojí se stává později součástí argumentů Mary Wroth. Milostné podmanění se ovšem vjejí poezii stává stimulem kutváření ženské subjektivity aautorství. Milovaný protějšek je marginalizován ajako protivník nahrazen Kupidem. Wroth je ovlivněna nejen výše zmíněným Philipem Sidneym, ale icelou tradicí ženského petrarkismu, ustavenou obzvláště mezi italskými afrancouzskými spisovatelkami, které psaly vlimitech petrarkovského vlivu, ovšem způsobem tuto konvenci odhalujícím aprokovokativním. Tématem se stává sebereflexe ženy jako autorky či lyrického subjektu. Petrarkovské klišé oživují či nahrazují autentickým vyjádřením vlastních vizí atužeb, do básnického jazyka zahrnují (nebo zněj naopak vylučují) motivy spojené stématem pohlaví. Jsou revidovány konvenční petrarkovské tropy aobrazy, aby byly odhaleny nebo podkopány implicitní genderové předsudky.93 Mary Wroth své dílo záměrně prezentuje jako součást sidneyovské tradice (jak bylo zmíněno již dříve), její poetický antagonismus sKupidem však jako by činil tón její ženské mluvčí asertivnějším, jinými slovy dává jí sílu definovat vlastní touhu skrze odmítání.94 Na rozdíl od sonetů, vnichž rozvíjí široký rozsah Kupidových podob, aby definovala svůj prožitek lásky, ve své hře Love’s Victory ukazuje Kupida jako 92 Sidney 1987, s.16. „Reason, in faith thou art well served, that still / Would’st brabbling be with sense and love in me. / Irather wished thee climb the muses’ hill, / Or reach the fruit of nature’s choicest tree, / Or seek heaven’s course, or heaven’s inside, to see. / Why should’s thou toil our thorny soil to till? / Leave sense, and those which sense’s objects be: / Deal thou with powers of thoughts, leave love to will. / But thou would’st needs fight both with love and sense, / With sword of wit giving wounds of dispraise, / Till downright blows did foil thy cunning fence: / For soon as they strake thee with Stella’s rays, / Reason, thou kneeled’st, and offered’st straight to prove / By reason good, good reason her to love.“ Sir Philip Sidney 2008, s.156–157. 93 Kingsley-Smith 2010, s.121. 94 Tamtéž, s.125. OPEN ACCESS mARTINA KASTNEROVá 49 tradiční petrarkovské božstvo, jež určuje vášně avztahy smrtelníků. Právě tito smrtelníci reprezentují různé podoby lásky.95 Kupidova nevraživost může vést ksexuálnímu ponížení aútlaku ženských obětí, nebo také může být manipulována kjejich prospěchu.96 Tradiční diskuse omoci lásky arozumu většinou ukazují podlehnutí lásce jako jednoznačně nerozumné, jako důsledek nerespektování zdravého úsudku. Avšak vokamžiku, kdy zdiskurzu rozumu přestoupíme do diskurzu lásky, stávající pojetí racionality přestává platit. Sidney výše ukazuje, že láska nepostrádá rozum, ikdyž se chování zamilovaného jako nerozumné jeví: „Bláznivé lásky nejsou nerozumné.“ Shakespeare ve 141. sonetu říká: Všechen můj rozum, všech mých smyslů pět smou duší svedenou nic nesvedou, jak tělo bez duše tu stojím teď— má duše totiž spřáhla se stou tvou. Pohroma je to, jistý zisk snad jest, že jsi můj hřích aza ten hřích můj trest.97 Mary Wroth rozum vlásce nepovažuje jen za takto kontradiktorickou součást. Sidney, Shakespeare, Herbert spojení rozumu alásky připouštějí, ale pouze vtěchto intencích. Podléhání lásce do jisté míry potvrzuje nebezpečnou sílu „nepostižitelného prostoru ženské touhy“. Je to podnik sice možný, ale ohrožující anejistý; podnik, vněmž je mnohdy obtížné odlišit chtíč alásku; přijmout chtíč jako součást lásky znamená vydat se všanc, pohybovat se na tenké hranici mezi bláznovstvím arozumem. Tak líčí chtíč Shakespeare ve svém 129. sonetu: Mrháním sil vtmách hanby pustošivé je chtíč, když rve, co chtěl. Když teprv chce to, zná jenom krev azrady, sliby křivé, surovec, vrah alhář asketa je to. Hnusí se nám, jak poskytne nám slast, jak máme to, co zoufale jsme chtěli, hned nepříčetně zoufáme si zas, že jsme mu blázni takhle naletěli. Blázni, když chcem to, blázni, když to máme, Šílíme před tím, při tom, po tom též, vteřinu štěstí dlouze odpykáme— zpříslibu blaha bláhová je lež. 95 Tamtéž, s.128. 96 Tamtéž, s.132. 97 Shakespeare. Sonety. In Shakespeare 2011, s.1612. „But my five wits nor my five senses can / Dissuade one foolish heart from serving thee, / Who leaves unswayed the likeness of aman. / Thy proud heart’s slave and vassal-wretch to be. / Only my plague thus far Icount my gain: / That she that makes me sin awards me pain.“ Shakespeare. The Sonnets. In Shakespeare 2008, s.1994. OPEN ACCESS 50 SVĚT LITERATURY 58 To všechno každý ví, však nikdo neví, jak peklu uniknout, když číhá vnebi.98 „Past reason hunted, past reason hated“: rozum je schtíčem nekompatibilní, slíbené štěstí („proposed joy“) se ukazuje jako sen („behind, adream“), tedy klam. Podobně iFulke Greville, Sidneyho přítel (avedle Mary Sidney Herbert hlavní iniciátor jeho kultu), líčí lásku vprotikladu ktouze, chtíči: Myslíš, že lásce chybí majestát, když tebe, touho, stíny halí vnoc? Zhrůz, slibů chtíče můžem lítost znát, však láska neprosí se opomoc. […] Výš láska sféru má, než je náš střed, kde vášeň před ďáblem se musí chvět.99 Proti tomu Mary Wroth nabízí lásku sice zahrnující chtíč (nebo lépe řečeno touhu), ale svou stálostí nabízející klid, stabilitu, bezpečí. Rozum se stává silou, která lásku vede, láska součástí rozumu: Love, and Reason once att warr Jove came downe to end the jarr; Cupid said love must have place Reason that itt was his grace. Jove then brought itt to this end: Reason should on love attend Love takes reason for his guid Reason can nott from live slide. This agreed, they pleasd did part Reason ruling Cupids dart Soe as sure love can nott miss Since that reason ruler is.100 98 Shakespeare. Sonety. In Shakespeare 2011, s.1610. „Th’expense of spirit in awaste of shame / Is lust in action; and till action, lust / Is perjured, murd’rous, bloody, full of blame, / Savage, extreme, rude, cruel, not to trust, / Enjoyed no sooner but despised straight, / Past reason hunted, and no sooner had / Past reason hated as aswallowed bait / On purpose laid to makethe taker mad; / Mad in pursuit and in possession so, / Had, having, and in quest to have, extreme; / Abliss in proof and proved, avery woe; / Before, ajoy proposed; behind, adream. / All this the world well knows, yet none knows well / To shun the heaven that leads men to this hell.“ Shakespeare. The Sonnets. In Shakespeare 2008, s.1990. 99 Fulke Greville. Caelica. In Hron (ed.) 2001, s.29. 100 Loveʼs Victorie, H6. In Wroth 1983, s.212–213. „Láska sRozumem kdys měli svár, / Zeus na zem sestoupil ukončit ten spor. / Kupid řekl, že lásky je to dílo, / Rozum zas, že to jeho půvab byl. // Zeus rozuzlil to tak: / Rozum by měl být vlásce přítomen, / Lásku zas rozum má OPEN ACCESS mARTINA KASTNEROVá 51 „So as sure love can nott miss / Since that reason ruler is.“ Láska je jistá jedině tehdy, spojuje-li vsobě oba principy. Podobně koncipuje vztah lásky arozumu iPhilip Sidney ve vydání své Arcadie zroku 1593: Bez srdce, rozume, jsi osiřelý avhlavě marně hledáš pevný hrad; když oči zradily tě nepříteli, cestu ktvé síle také bude znát.101 Bylo by jistě zjednodušující stavět do protikladu „mužské“ a„ženské“ chápání vztahu citu arozumu— lze mezi nimi nalézt shody aparalely. Interpretace Sidneyho, Herberta iShakespeara je nicméně přece jen více formována obavami astrachem ziracionality lásky, zatímco představa Mary Wroth staví na akceptování lásky isjistou mírou iracionality, která může být naopak přínosem apodle ní nevylučuje stabilitu aklid. II. 5 POETICKÉ SVĚdECTVÍ Imaginární dialog mezi Herbertem aWroth je rámcem, který umožňuje lépe rozumět ideji autorství utvářené skrze identifikaci se stálou láskou. Nelze sice doložit přímou interakci mezi autory, nejen proto, že autorství adatace Herbertových básní jsou stále diskutovány, ale zejména vzhledem ktomu, že itento dialog je stínovou hrou inscenovanou oběma aktéry, „něčím skutečnějším než jen fikce“, lze nicméně svelkou mírou pravděpodobnosti verše „Ileft you, and the gain of you is to me adouble gain.“102 anásledující sonet interpretovat jako autobiografické: Dear, leave thy home and come with me That scorn the world for love of thee; Here we will live within this park, Acourt of joy and pleasure’s ark. Here we will hunt, here we will range, Constant in love, our sports we’ll change; Of hearts if any change we make, Iwill have thine, thou mine shalt take.103 vést, / Rozum se zžití vytratit nemůže. // Tak shodli se, každý byl potěšen, / Rozum vládne, Kupid svůj šíp posílá / tak jistě, že Láska minout nemůže, / neboť jeho směr Rozum vede.“ Přel. M.K. 101 Sidney. Arcadia. In Hron (ed.) 2001, s.26. 102 Herbert 1961, s.28. „Opustil jsem tě ateď je to, že tě znovu mám, dvojitou výhrou.“ Přel. M.K. 103 ASonnet, tamtéž, s.32. „ Má milá, opusť svůj domov apojď se mnou, / svět, který pohrdá naší láskou. / Budeme žít vtomto sadu, / dvoře radosti aarše potěšení. // Zde budeme lovit astřílet, / stálí vlásce, naše kratochvíle sdílet. / Ajestli snad změna vsrdcích nastane, / budeš mít mé ajá si na oplátku vezmu tvé.“ Přel.M. K. OPEN ACCESS 52 SVĚT LITERATURY 58 Nikoli bezdůvodně jsou Herbertovy básně až obsesivně zaujaty stálou láskou. Podobným tónem je konstruován jeden ze sonetů vUranii: When Iunconstant am to thee Or faulse doe ever prove, Lett hapines bee banisht mee Nor have least taste of love; Butt this alas too soone criede she Is by thee forgott My hopes, and joys now murderd bee, And faulshood is my lott.104 Tedy neobviňuj mne znestálosti, ale pokud na mě zapomeneš, obrátím se kfalši. Vdruhé části Uranie probírá Pamphiliina společnost Amphilanthovu (ne)schopnost zůstat stálým, aPamphilia pro pobavení ostatních zpívá píseň, již Amphilanthus složil pro Antissii. Má se za to, že autorem těchto vložených veršů je právě William Herbert. Obsah básně je, stručně parafrázováno, následující: Miloval jsem, než jsem potkal osud? Ženský rod mi později plně oplatil mé hříchy tím, žes mě přehlížela. Neviním tě za tvůj nezájem, jen ukaž, že jsi ženou, aza mou lásku nabídni chlad.105 Tón této básně je zjevně protikladný obrazu Amphilantha utvářeného Wroth, jako by zde Amphilanthus přejal Pamphiliinu dikci azdůrazňoval svou stálost avytrvalost navzdory odmítání. Urania je ostatně zaplněna příběhy různorodého chápání lásky astálosti. Pamphilia se rozhodla pro stálost nevěrnému Amphilanthovi, zatímco Urania se přizpůsobí okolnostem avymění jednu lásku za druhou— miluje Pamphiliina bratra Parselia, když ji ale milovaný opustí, obrátí se knové lásce Steriamovi. Amphilanthus miluje Antissii, poté Musalinu aLucenii, nakonec se vrací kPamphilii. Později se sPamphilií dokonce zasnoubí, ale následkem intrik se ožení scizí princeznou.106 Vtextu je mnoho žen krutě opuštěných muži, řada domluvených sňatků. Stále se opakuje obdobný vzorec: mladá žena miluje muže, snímž vyrůstala, její rodina ji přesvědčuje, aby si vzala jiného, její manžel je nesnášenlivý, zůstává věrná první lásce, ale ta ji opouští. Takové opakování sice naznačuje, že autorka zpracovává vlastní zkušenost, ale ojednoznačné autobiografičnosti mluvit nelze. Wrothiny příběhy outrpení hrdinek nejsou nikdy přesně identické, aproto zůstávají jako životopisné doklady problematické.107 Pamphilia se významně podobá Wroth tím, že píše verše, aumožňuje tak potvrdit legitimitu ženského autorství aprozkoumat, jak může být ženská subjektivita rozvíjena skrze literární tvorbu. Scény, vnichž Pamphilie tvoří básně, se navíc často odehrávají stranou, vsoukromí, což poukazuje na autentičnost 104 Urania, 17. In Wroth 1983, s.187. „ Jsem-li vlásce ktobě nestálý / či faleš kdy vní prokážu, / nechť mě štěstí opustí / anikdy už chuť lásky nepoznám. / Ale je žel příliš brzy ji oplakat, / pokud na mě zapomene, / mou naději aradost zabije / akfalši mě přivede.“ Přel. M.K. 105 Urania. In Wroth 2011, s.188–189. Srov.též in Wroth 1983, s.217–218. 106 Urania. In Wroth 2011. 107 Brennan— Hannay— Lamb 2015. Volume 2: Literature, s.136. OPEN ACCESS mARTINA KASTNEROVá 53 vnitřních procesů. Básně jsou nicméně předčítány ostatním postavám, které rovněž často vyprávějí příběhy— pravdivé, smyšlené, smíšené zobojího. Mnoho scén je věnováno vyprávění příběhů, obvykle sdílených mezi ženami nebo vyprávěných naslouchajícímu ženskému publiku. Takové sdílené vyprávění se stává prostředkem emociální výchovy iformou útěchy.108 Ženské postavy jsou tu podle Elizabeth Hodgsonové „duše proměněné vtruchlení“. Jejich sonety jsou neustále spalovány, trhány, skrývány— nebo zpívány; jejich hmatatelnost, materiální existence je klíčovým prvkem jejich přítomnosti vtextu. Nikoli milující či milovaný, ale sonet sám se stává jediným pozůstatkem vpopelu milostného žalu: Wroth vytváří truchlivé verše, které zvěčňují nepřítomnost. Tato rozšířená depersonalizace začíná neviditelným milovaným.109 Verš sám je formalizovaný, významově vyprázdněný, takže může fungovat skvěle jako avatar melancholického mluvčího. „Svědectví je vše, co zůstane vjejím světě strádání.“110 Nejen stálost lásky, ale ižal se stává svobodnou volbou ženských postav Uranie. Jeho ztvárnění, prezentace, sdílení jsou prostředkem sebeutváření. Stále nepřítomný milenec, volba truchlení, stálost vlásce, jež nemůže být naplněna, jako životní volba— to jsou stěžejní motivy. Psaní se pak stává způsobem, jak myšlenky asmutky znovuprožitím učinit snesitelnými. Pamphilia svou touhu po nepřítomném Amphilanthovi vytesá do kmene stromu: Beare part with me most straight and pleasant Tree, And imitate the Torments of my smart Which cruell Love doth send into my heart Keepe in thy skin this testament of me: Which Love ingraven hath with miserie, Cutting with griefe the unresisting part, Which would with pleasure soone have learnd loves art But wounds still cureless, must my rulers bee.111 „Bear with me“, „imitate“— žádá-li Pamphilia strom, aby „nesl“ její žal, usiluje oúčinky „terapeutické“, strom odnímá svým přijetím asoucitem část utrpení, ale zároveň je zakouší na vlastním těle (Wroth zde používá výraz „skin“), čímž se stává prostředníkem přenosu asdílení jejího příběhu. Slovní obraty, jež jsou zde používány, stírají rozdíly mezi stromem aPamphilií, vytvářejí hmatatelný obraz absorbovaného žalu— srdce, kůže, strom, kmen. Účinek je posilován rovněž tím, že Pamphilia vyrývá své verše do kmene stromu, čímž de facto imituje bolest, již láska vyryla do jejího srdce. 108 Tamtéž, s.137–138. 109 Hodgson 2015, s.77. 110 Tamtéž, s.99. 111 Urania, U5. In Wroth 1983, s.149. „Majestátní, vlídný strome, nes se mnou / část mého utrpení, jež krutá láska mi do srdce zasela, / uchovej ve svých vráskách mé svědectví, // jež láska vyryla svým trápením, / žal zvrásnil nechráněnou část, / jež radostně se brzy vzdělá vlásky umění, / avšak rány, jež vyléčit nelze, mi stále vládnou.“ Přel. M.K. OPEN ACCESS 60 SVĚT LITERATURY 58 McCarthy, Penny. Autumn 1604: Documentation and Literary Coincidence. In Salzmann, Paul— Wynne-Davies, Marion (eds.). Mary Wroth and Shakespeare. New York— London : Routledge, 2015, s.37–46. McManus, Clare. Introduction: The Queen’s Court. In McManus, Clare (ed.). Women and Culture at the Courts of the Stuart Queen. Basingstoke : Palgrave Macmillan, 2003, s.1–17. Maasen, Irmgard. Lady Mary Wroth. In Stedman, Gesa (ed.). Englische Frauen der Frühen Neuzeit. Darmstadt : Primus Verlag, 2001. Miller, Naomi J.As She Likes It. Same-Sex Friendship and Romantic Love in Wroth and Shakespeare. Salzmann, Paul— WynneDavies, Marion (eds.). Mary Wroth and Shakespeare. New York— London : Routledge, 2015, s.137–150. Pratt, Catherine. “Wounds still cureless”: Estates of Loss in Mary Wroth’s Urania. In Abate, Corinne. S. (ed.). Privacy, Domesticity, and Women in Early Modern England. Ashgate, 2003, s.45–62. Roberts, Josephine A.Introduction. In The Poems of Lady Mary Wroth. Ed. Josephine A.Roberts. Baton Rouge : Louisiana State University Press, 1983, s.3–75. Waller, G.F.Introduction. Pamphilia to Amphilanthus by Lady Mary Wroth. Ed. G.F.Waller. Salzburg : Univ. Salzburg, 1977, s.1–22. Waller, Gary. The Sidney Family Romance. Mary Wroth, William Herbert, and The Early Modern Construction of Gender. Detroit : Wayne State University Press, 1993. Studie byla podpořena vrámci projektu SGS-2016-008 „Komunikace avědění: intelektuální kruh Philipa Sidneyho“. OPEN ACCESS