O metaforičnosti polského (?) genderového diskurzu
Abstract
226
Full text
Ometaforičnosti polského (?) genderového diskurzu Olga Słowik Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky olga.slowik@ff.cuni.cz Kniha Metaforyczność wdyskursie genderowym polskiego literaturoznawstwa (Metaforičnost vgenderovém diskurzu polské literární vědy) je důležitým příspěvkem do metateoretické reflexe nejen voboru polonistiky, ale iliterární vědy agenderových studií obecně. Katarzyna Lisowska, která působí na Vratislavské univerzitě, vtéto knize spojuje zdánlivě neslučitelné, ato genderová studia astrukturalistický přístup, respektive přesněji řečeno— strukturalistickou metodu aplikuje na bádání vrámci genderového diskurzu. Vychází přitom ztvrzení, že „jedním znejzásadnějších elementů, které konstituují polský genderový diskurz, je metaforika“ (s.10). Za cíl si vytyčuje především analýzu metafor používaných vgenderovém diskurzu polské literární vědy po roce 1989 (ado roku 2017), nicméně její práce je podnětná už včástech předcházejících vlastnímu rozboru metaforičnosti, ato především vprvní kapitole. Ta je věnována charakteristice genderového diskurzu vpolské literární vědě, druhá kapitola, mnohem útlejší, pak reflektuje problematiku metafory ametaforičnosti, ave třetí Lisowska přechází kjádru, tedy kvlastní analýze tropů. Vprvní kapitole autorka poměrně zevrubně upřesňuje své chápání „genderového diskurzu“, do něhož zahrnuje „pět proudů literárněvědného bádání: genderovovou kritiku, studia maskulinity, gay, lesbickou aqueer kritiku“ (s.14). Autorka tedy „genderový diskurz“ třídí do pěti kategorií aúmyslně sem neřadí feministickou kritiku, která se vjejím chápání soustředí mj.na „dějiny ženského psaní, analýzu textů konkrétních autorek, specifika ženského stylu, recepci tvorby žen“ (s.23). Lisowska na několika místech přiznává, že zájem ogenderovou problematiku vliterární vědě či humanitních oborech obecně má svůj zdroj právě ve feminismu, nicméně těžiště genderových přístupů spočívá spíše ve zkoumání samotných způsobů konstruování genderů ataké otázek sexuální identity nebo šířeji sexuality atouhy. Autorka zdůrazňuje, že hranice mezi jednotlivými směry nejsou často pevně stanovené, podává příklady prací, vnichž si lze povšimnout více různých perspektiv; jak pro přehlednost nutnou kdalší analýze, tak kvůli (přese všechno) určitým rozdílům mezi jednotlivými přístupy však trvá na jejich oddělení. Ostatně Lisowska má vcelé knize silnou tendenci třídit, klasifikovat anacházet řád. Na směry, které čerpají především zdekonstrukce, pragmatismu, marxismu či poststrukturalismu ačastokrát se záměrně vyhýbají snadnému uchopení svého tématu ajednoznačnosti, aplikuje strukturalistický přístup anakonec se jí tento zdánlivý chaos daří uchopit do přehledných OPEN ACCESS
OLGA SŁOWIK 227 kategorií, které vždy výstižně charakterizuje, díky čemuž je její klasifikace srozumitelná. Rozdělení genderového diskurzu do několika kategorií (přičemž feminismus do nich zahrnut není) ukazuje také na bohatství amnohost genderových perspektiv vpolské literární vědě, vníž se kupříkladu queer teorie jeví mnohem rozvinutější než vkontextu českém, kde je (bohužel) genderový přístup často ještě synonymním označením pro gynokritiku. Lisowska načrtává charakteristiky jednotlivých směrů, jejich historii vzápadních angloamerických humanitních vědách ataké— což považuji za velmi důležité— jejich historii na polské půdě. Její znalost tématu je nepopiratelná. Ukaždého směru uvádí velké množství publikací, které krátce charakterizuje— vedle monografií ji zajímají isborníky ačasopisecké články— azdá se tak, že ktématu přečetla snad všechno. Za reprezentativní badatelky abadatele na poli genderové kritiky, která se zabývá způsoby literární reprezentace femininity/maskulinity/rozdílu pohlaví ataké „genderovou příznakovostí“ (nacechowanie płciowe / upłciowienie) díla, považuje mj.Ingu Iwasiów, Mateusze Skuchu či Moniku Bolach. Jako představitele studií maskulinity vpolské literární vědě zmiňuje kupříkladu Tomasze Tomasika, Wojciecha Śmieju či Tomasze Kaliściaka, kteří různými způsoby zkoumají literární reprezentace vzorců maskulinity, zejména vpropojení skategorií národní identity. Vpasážích věnovaných gay alesbické kritice se autorka pozastavuje nad jejich základní palčivou otázkou, tedy nad problémem vymezení předmětu jejich bádání, tj.gay alesbické literatury. Za důležitý moment práce považuji rovněž zmínku ovelké disproporci mezi gay alesbickou literaturou vpolském kontextu— zatímco ta první má již poměrně zavedenou tradici anachází se vsamotném centru literárního kánonu (má vněm ovšem komplikovaný status), lesbická literatura ajejí literárněkritická recepce se začaly výrazněji rozvíjet teprve ve druhé polovině 90.let minulého století. Nejmladší je pak queer kritika, jejíž vznik na poli polské literární vědy spatřuje autorka kolem roku 2000. Důležitým momentem je vpráci ivymezení queer perspektivy oproti perspektivám zaměřeným na „homotextuální literaturu“. Ty podle autorky usilují opřepsání kánonu či analyzují homoerotické momenty vtextech (abývají proto iobviňovány zesencialismu aredukcionismu), zatímco queer kritika je otevřenější, antiesencialistická ainkluzivní. Neomezuje se pouze na genderovou asexuální problematiku, nýbrž zahrnuje idalší kategorie jinakosti. Na druhou stranu se setkává skritikou kvůli své neschopnosti reprezentovat minority, což vdůsledku může vést kposilování stávajících mocenských hierarchií. Mezi badatelky abadatele pěstující queer kritiku zahrnuje autorka mj.Tomasze Kaliściaka, Błażeje Warkockého, Izabelu Filipiak, Piotra Sobolczyka aMateusze Skuchu; určitou anticipaci tohoto proudu spatřuje ivdíle Marie Janion. Zmapování polského kontextu genderové kritiky, studií maskulinity, gay, lesbické aqueer kritiky považuji za velký přínos práce, ato zněkolika důvodů. Zaprvé autorka přehledným způsobem nejen vymezuje tyto směry, ale zároveň zdůrazňuje jejich problémy, vzájemné konflikty či protichůdné předpoklady. Zadruhé pak je zaměření na polský (či jiný lokální) kontext přínosnou (anutnou) reakcí na silnou zatíženost genderových diskurzů angloamerickou tradicí— ato nejen vPolsku. Tomuto problému— ašířeji otázce překladu— se Lisowska věnuje vdalší části první kapitoly. Připomíná zde jak rychlé tempo osvojování si západních teorií po roce 1989, tak problémy spřekladem základních termínů, jako jsou „gender“ či „queer“. Na konci kapitoly se stručně zabývá iproblematikou (ne)političnosti zmiňovaných proudů. OPEN ACCESS
228 SLOVO A SMYSL 34 Ve druhé kapitole Lisowska načrtává prvky nejdůležitějších teorií metafory, které využívá vdalší části práce, ataké se krátce věnuje metaforičnosti vgenderovém diskurzu obecně. Specifikuje zde své chápání metafory, kterou pojímá široce jako poetický tropus, jenž ukazuje konkrétní jev prizmatem jiného jevu anebo skrze to, že mu připíše vlastnosti jiného jevu (s.108), ajenž je nadřazen jiným tropům, jako jsou třeba přirovnání, personifikace, metonymie, synekdocha, katachréze či metaforické epiteton (s.107). Autorka stručně referuje ointerakční, substituční, srovnávací akognitivní teorii metafory. Vsouladu sposlední znich chápe metaforu jako jev nejen jazykový, ale také kognitivní aspolečensko-kulturní; nicméně primární pro ni zůstává dimenze textová. Vdalší kapitole pak volně navazuje na interakční teorii atřídí metafory podle jejich nositelů. Lisowska se zde zmiňuje také ořadě funkcí metafor— argumentační, metakritické, pragmatické, persvazivní, heuristické, esteticko-ludické aexpresivní— atuto mnohost neztratí ze zřetele ani vanalytické části své práce. Poté, co nastíní teoretické aspekty genderového diskurzu aproblematiky metafor— což tvoří asi polovinu celé knihy—, přechází autorka ve třetí kapitole kvlastní analýze metaforičnosti vgenderovém diskurzu polské literární vědy. Lisowska nabízí typologii používaných metafor, několikrát však zdůrazňuje, že je to pouze jeden zmožných způsobů jejich uspořádání aže analyzované metafory lze dělit ipodle jiných kritérií, typologii je možné rozšířit anebo naopak více zobecnit. Přese všechnu autorčinu skromnost avědomí vlastní subjektivnosti je však třeba zdůraznit, že její typologie je výsledkem mnohaletého pečlivého bádání, pozorné četby aexcelentní znalosti zkoumaného materiálu. Čerpajíc zinterakční teorie, rozděluje autorka metafory na základě jejich nositelů, ato do následujících jedenácti skupin: a)divadelnost ahra (teatralność igra), b) ticho, mlčení, neviditelnost, nepřítomnost (cisza, milczenie, niewidoczność, nieobecność), c) získávání zpět, objevování, přepisování (odzyskiwanie, odkrywanie, przepisywanie), d) kód, šifra, tajné znamení (kod, szyfr, tajny znak), e) pátrání (śledztwo), f) mnohost arůznorodost (wielość iróżnorodność), g) pohyb (ruch), h) tekutost amihotání (płynność imigotliwość), i) trhlina, štěrbina, „bytí vně“ (pęknięcie, szczerbina, „bycie poza“), j) centrum, okraj, hranice (centrum, margines, granica), k) skříň/klozet (szafa/toaleta). Ukaždé ze zmíněných skupin podává Lisowska příklady akrátký komentář týkající se toho, ve kterých zpěti proudů literárního bádání jsou dané tropy nejčastější, astručně komentuje jejich funkci. Podstatné je ito, že některé složité metafory vsobě spojují několik kategorií. Lisowska opakovaně zdůrazňuje také spřízněnost či původ některých druhů metafor ve feministickém anebo vpoststrukturalisticko-dekonstruktivistickém diskurzu. Vněkterých případech je dohledatelný ipřímý zdroj, který popularitu konkrétního tropu (či skupiny tropů) inicioval— jedná se především opráce Judith Butler, Eve Kosofsky Sedgwick či Michela Foucaulta. Právě „nepůvodnost“ určitých tropů je problémem, který by si zasloužil dodatečnou pozornost (což si autorka uvědomuje avzávěru ji navrhuje jako předmět dalšího bádání). Lisowska se tohoto aspektu dotýká podrobněji pouze vpřípadě poslední metafory, uníž sleduje „metaforu skříně“ vpolském kontextu ajejí měnící se překlady, znichž se etabloval překlad „closet“ jako „szafa“ („skříň“, podobně jako včeském genderovém diskurzu). Obdobná archeologie ostatních tropů by podrobněji osvětlila rozsah hegemonie angloamerických humanitních věd, která silně ovlivňuje imetaforiku používanou vjiných jazycích, ale možná by též odhalila pozapomenuté trhliny, jak je tomu právě OPEN ACCESS
OLGA SŁOWIK 229 vpřípadě zmiňovaného tropu, uněhož pokusy opřeklad jiný než „szafa“ jsou dnes již vpodstatě neznámé. Jak jsem již naznačila, jedná se ootázku, jež si zaslouží samostatné bádání, není to tedy výtka autorce. Snad jedinou vážnější výhradou, kterou vůči recenzované práci mám, je absence strukturovanějšího shrnutí. Autorka na začátku rozděluje genderový diskurz do pěti kategorií, následně představuje typologii metafor avrámci kaž dého typu uvádí rozmanité příklady. Chybí zde shrnutí, které by přehledně prezentovalo, který typ tropů asnimi souvisejících sémantických polí se vjednotlivých proudech užívá nejčastěji. Přesto je kniha velice cenným přírůstkem voblasti současné polské literární vědy agenderových studií. Pomocí strukturalistické metody usiluje opopis něčeho, co jí zdánlivě vzdoruje. Autorce se podařilo vytvořit (alespoň prozatímně) přehlednou typologii anajít vzdánlivém chaosu aneuchopitelnosti metafor používaných vgenderovém diskurzu určité vzorce apravidelnosti. Předností práce je navíc isvědomité, pečlivé odkazování na zdroje, inspirace alidi, kteří autorku na určité aspekty problému upozornili. Lisowska to činí vmíře takřka nevídané— vpoznámkách pod čarou děkuje mnohým badatelkám abadatelům za upozornění na jednotlivé detaily anebo píše, jakým způsobem se dozvěděla okonkrétní publikaci či recenzi. Svědčí to nejen ojejím hluboce etickém přístupu, ale také ochápání vědeckého bádání jako interakce aspolupráce, nikoli jako individualistického výkonu jednotlivce. AD: Katarzyna Lisowska: Metaforyczność wdyskursie genderowym polskiego literaturoznawstwa po 1989 roku. Universitas, Kraków 2019. 324 s. OPEN ACCESS