Didaktické mapování socialistické paměti

Didaktické mapování socialistické paměti* Bohumil Melichar— Čeněk Pýcha DIDACTIC MAPPING OF SOCIALIST MEMORY The text focuses on the possibilities offered by aspatial perspective for the study, teaching, and sharing of experiences with state socialism. The authors offer an insight into the concept developed during the creation of an interactive map. The map aims to visualize the Communist Party’s attempt to interpret Czechoslovak history in the public environment. The relics of its cultural policy in the current public sphere present opportunities for the use of the map in education. KEYWORDS: map; environment; socialist dictatorship; memory politics; tradition; education; geographic information system Ve veřejném prostoru českých měst avčeské krajině obecně ční pomníky odkazující kpolozapomenutým hrdinům, jejichž adorace byla součástí oficiální politiky paměti vdobě socialistické diktatury. Doba, kdy byly aktuální alidé se účastnili vzpomínkových akcí kolem nich konaných, zperspektivy dnešní společnosti již dávno minula. Nicméně stále jde ohistorické prameny aartefakty odkazující kzaniklému světu socia lismu. Přetrvaly, byť vtorzovitém stavu, vrozmanitých podobách, protože nejde jen osochy zbronzu či kamene, ale také ozbytky zaniklých muzeí či místní názvy, které nikdo nezměnil. Jejich mapování ve smyslu lokalizace apopisu však nestačí ktomu, aby byl plně využit jejich potenciál stát se místem, kde se potkáváme sminulostí. Pokud však budeme vnímat mapování jiným způsobem, jako praktiku odkrývající nejen místo, kde opuštěný artefakt stojí, ale také jeho dobovou společenskou funkci či intence tvůrců, lze se před pozůstatkem socialistického experimentu ptát dějin na vrstevnatější otázky. Ato nejen zpozice profesionálního badatele, ale izpozice učitele, žáka či zájemce ominulost. Nástrojem pro zprostředkování vnitřní logiky politiky paměti socialismu, tedy dobové snahy historiků apropagandistů spjatých sKSČ odefinici toho, na co ajak se má vzpomínat, nám bude interaktivní digitální mapa využívající současné možnosti informačních technologií. Předkládaný text je vhledem do konceptualizace, kterou autoři vytvořili pro projekt Muzeum dělnického hnutí v21.století.1 Jednotlivé části studie ohledávají možnosti propojení perspektivy prostoru (mapy) svýzkumem ideologického světa státního socialismu aaktuálních výzev voblasti historického vzdělávání. * Text vznikl jako výstup projektu Muzeum dělnického hnutí v21.století. Prezentace práce smuzejní sbírkou doby státního socialismu azpůsoby užití jejího materiálu kpotřebám odborné aširoké veřejnosti (DG18P02OVV045) podpořeného vrámci programu NAKI II Ministerstvem kultury ČR. 1 Dílčí výstupy projektu jsou dostupné na webu Muzeum dělnického hnutí v21.století, dostupné zhttps://www.mdh21.cz [náhled 5.10.2021]. OPEN ACCESS BOHuMIL MELIcHaR— ČEněK PýcHa 37 DĚJINY APROSTOR Dějiny se odehrávají včase aprostoru. Historiografie akartografie jsou tedy disciplíny provázané již od svého vzniku. Mapa ajejí využití pro zobrazení minulosti zásadně ovlivnila naše představy ohistorii.2 Zatímco profesionální historiografie upřednostňovala chronologickou logiku nutnou pro stavbu příběhu národních dějin, prostor, kde se tyto děje odehrávaly, zůstával vjejím stínu.3 Nicméně vzrůst zájmu ohospodářské asociální dějiny uvedl na scénu témata vyžadující popis procesů silně spjatých sproměnou prostředí. Demografické změny, urbanizace, dějiny zemědělství, průmyslu či migrací vyžadovaly větší zájem oprostor, ve kterém se odehrávaly. Mapa však více méně zastávala pozici pouhé ilustrace líčení dějin národa, význačného individua či dlouhých procesů strukturální změny. Trend ve výzkumných záměrech se však vosmdesátých letech minulého století začal měnit aprostor se dostal do hledáčku profesionálních historiků jako hlavní objekt zájmu. Vjejich analýzách inspirovaných pionýrskými počiny školy Annales avýzkumy sociologizujícími paměť avzpomínání (zvláště prací Fernanda Braudela či Maurice Halbwachse)4 apostmoderními nástroji teorie dekonstrukce se zimplicitně přijímaného prostředí lidské činnosti stal aktér historické změny. Prostor měl být utvářen lidskou činností azároveň ji měl svým charakterem askrze jeho interpretaci historickými aktéry modelovat. Ato nejen zhlediska své materiální povahy, ale ikulturně definovaným významem, který nesl. Mapa se zpouhého neproblematického přepisu reality vjejich očích stala interpretací krajiny, která stojí za zvláštní analýzu.5 2 Viz např.Jeremy BLACK, Maps and History. Constructing Images of the Past, New Haven 1997. Provázanost vzniku české historiografie ahistorické kartografie dokládají výzkumy Jitky Močičkové. Viz Jitka MOČIČKOVÁ, Dějepisné atlasy včeských zemích od poloviny 19.století do současnosti, in: Eva Semotanová— Zlatica Zudová-Lešková— Jitka Močičková— Jiří Cajthaml— Pavel Seemann— Jan D.Bláha akol., Český historický atlas. Kapitoly zdějin 20.století, Praha 2019, s.15–24. 3 Jednalo se opřesně definovanou národní krajinu, která jako by nepodléhala výrazným změnám. Viz např.popis české kotliny zpera Františka Palackého. Viz František PALACKÝ, Dějiny národa českého vČechách avMoravě I, Praha 1928, s.41–44. 4 Prostor byl redefinován vohledu bádání ovývoji společnosti, zejména jejího politického aekonomického vývoje, který se propisoval ido kolektivních mentalit. Fernand Braudel vnímal prostor Středomoří včetně krajiny jako klíčový aspekt pro vývoj politických, hospodářských isociálních dějin celého regionu, ato napříč kulturami. Viz paradigmatické dílo, které vyšlo poprvé vroce 1949: Fernand BRAUDEL, The Mediterranean and the Mediteranean World in the Age of Philip II, I, II, New York 1972, 1973. Maurice Halbwachs inspiroval vědeckou komunitu svými závěry otom, že význam prostoru, zvláště hustě zabydleného městského prostoru, udávají navrstvené vzpomínky dané zkušenostmi společenství, které na místě žilo. Viz Maurice HALBWACHS, Legendární topografie evangelií ve Svaté zemi, in: Françoise Mayer— Alban Bensa— Václav Hubinger (edd.), Antologie francouzských společenských věd: Město, Cahiers du CeFReS 10, Praha 1996, s.5–38. 5 Kfenoménu prostorového obratu vhistoriografii viz Angelo TORRE, A„Spatial Turn“ in History? Landscapes, Visions, Resources, Annales. Histoire, Sciences Sociales 63, 2008, č.5, s.1127–1144; Gwendolyn WRIGHT, Cultural History: Europeans, Americans, and the Meanings OPEN ACCESS 38 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2021 Důležitým činitelem ve vnímání prostoru nejen vhistoriografii, ale ivostatních sociálních vědách ajejich popularizaci se stal vývoj na poli informačních technologií. Na přelomu tisíciletí začalo být stále jednodušší modelovat rozsáhlá virtuální schémata, utvářet nové mapy azaplňovat je statistickými daty či informacemi ovzdálenostech, atak promítat vyprávění ohistorické změně rychle do tohoto média. Mapa se tak zilustrace snadno stává hlavním argumentem historikova výzkumu.6 Nicméně historická kartografie, byť vybavená moderní technologií, zůstává víceméně nejvstřícnější komezené paletě témat zhistorické demografie, sociálních ahospodářských dějin či dějin vojenství.7 Prostorový obrat, ke kterému se naše výzkumné aktivity hlásí, však vytyčil také badatelská témata související skulturními modelacemi krajiny aoboustranným působením paměti aprostoru při utváření dobové imaginace.8 Takovým tématům se exaktní podstata zeměpisných souřadnic na první pohled vzpírá. Lze vůbec dosáhnout dostatečně explikativních výsledků zapojením mapy do výzkumu dobové mentality aimaginace? Má toto médium potenciál vpopularizaci podobných abstraktních konstrukcí či pro jejich zapojení do dějepisné výuky? Mapy jako médium pro vzdělávací účely zažívají vposlední době renesanci, ato především vsouvislosti se dvěma fenomény. Tím prvním je již zmiňovaný prostorový obrat (spatial turn)9 vhumanitních asociálních vědách. Zvýšený zájem oprostor akonstruování městského iživotního prostředí ovlivnil také vzdělávací aktivity. Procházky,10 workshopy ve veřejném prostoru aintervence do něj se staly běžnou of Space, Journal of the Society of Architectural Historians 64, 2005, č.4, s.436–440; Jo GULDI, What is the Spatial Turn? The Spatial Turn in History, Spatial Humanities. AProject of the Institute of Enabling Geospatial Scholarship, 2011, dostupné zhttp://spatial.scholarslab.org/spatial-turn/the-spatial-turn-in-history/index.html [náhled 5.10.2021]; Lenka ŘEZNÍKOVÁ, Prostor, in: Lucie Storchová akol., Koncepty adějiny. Proměny pojmů vsoučasné historické vědě, Praha 2014, s.36–45. 6 Např.A.Knowles popisuje několik příkladů moderních výzkumů, jejichž autoři otočili hierarchii výstupů, amapa, kterou vytvořili, představuje hlavní produkt jejich projektu. Nejedná se přitom opřepis zavedeného dějinného příběhu na mapu, jak jsme byli zvyklí zhistorických atlasů, ale osvébytnou interpretaci minulosti přicházející snovými vysvětleními atezemi. Viz Anne Kelly KNOWLES, GIS and History, in: táž (ed.) Placing History. How Maps, Spatial Data, and GIS Are Changing Historical Scholarship, New York 2008, s.2–25. 7 Zásadními tématy jsou národnostní, socioprofesní či religiózní složení regionu, správní členění, vojenská tažení, umístění institucí ajejich pokrytí. Výmluvný je vtomto ohledu nový atlas českých dějin 20.století. Viz E.SEMOTANOVÁ— Z.ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ— J.MOČIČKOVÁ— J.CAJTHAML— P.SEEMANN— J.D.BLÁHA akol., Český historický atlas. Srov.např.Martin GILBERT, The Routledge Atlas of British History, London— New York 2011, nebo Walter LEISERING, Putzger Historische Weltatlas, Berlin 1997. 8 Vtomto ohledu je za paradigmatickou práci považován výzkum Simona Schamy ovztahu paměti akrajiny. Viz Simon SCHAMA, Krajina apaměť, Praha 2007. 9 Mimo výše zmiňované autority zoblasti historické vědy je třeba zmínit paralelní proud prostorově orientované sociologie, viz např.Henri LEFEBVRE— Donald NICHOLSON- -SMITH, The Production of Space, Oxford 1991. 10 Na procházky po místech utrpení je zaměřen např.program USC Shoah Foundation IWalks. Viz Marcel MAHDAL, IWalks: Vzdělávání vmalých skupinách na ulici, Moderní děOPEN ACCESS BOHuMIL MELIcHaR— ČEněK PýcHa 39 součástí formální ineformální výuky. Mapy zde hrají důležitou roli média, které prostor perspektivizuje, provádí chodce podle jednotlivých interpretačních rámců. Druhým aspektem zvýšeného zájmu omapy je pak rozvoj digitálních technologií, který umožňuje nejen mapy rychle apřímo vprostoru prohlížet, ale ispoluvytvářet, transformovat apřidávat obsah. Vznikají tak nové kulturní praktiky, které smapováním aobjevováním veřejného prostoru přímo souvisejí apřímo se nabízejí kpoužití při vzdělávání. Mapy mohou fungovat ve vzdělávacím procesu hned vněkolika situacích. Jednou znich může být využití dobových map, jež jsou hodnotným pramenem do výuky— ať už ve své původní papírové podobě nebo vdigitální formě.11 Mapy slouží jako doklad specifického dobového vidění světa. Můžeme si klást otázky, co autor mapy do geografické schematizace zachytil aco naopak potlačil (například mapa kulturních památek říká, jaké památky byly pro autora vdané době podstatné ajaké ne). Obzvláště vhodné pro takovou práci jsou média na pomezí mapy aplakátu, kde geografické souvislosti doplňuje jasně vizualizované sdělení (například mapa pětiletky).12 Mapa však může sloužit ijako médium pro výuku, jako forma organizace dat, jež využívá geografické schéma. Vtomto smyslu nemusíme zůstat jen utradičních historických atlasů,13 digitální technologie aprostředí umožňují aktivní zapojení žáků astudentů, případně tvorbu vlastních map. Samostatnou kapitolou jsou pak tzv.geolokační aplikace pro chytrá zařízení, které své uživatele zavádějí přímo do terénu avyužívají jeho situovanosti vkonkrétním prostředí amístě pro předávání informací (například ve formě historických pramenů).14 TOPOGRAFIE SOCIALISTICKÉ PAMĚTI: MÍSTO, TRADICE, PAMĚŤ Pozitivní vztahování se kminulosti je univerzálním nástrojem lidské společnosti kdosažení vnitřní koheze astanovení systému hodnot, které dokáží aktuální jednání začlenit do mocného proudu toku dějin. Klíčový je nejen narativ zakládající toto spojení sminulostí, ale také jeho symbolické zobrazování, tradování apředávání.15 Dokonce ita nejradikálnější hnutí, která hlásají totální rozchod sminulostí a budování jiny, 11.1.2021, dostupné zhttps://www.moderni-dejiny.cz/clanek/iwalks-vzdelavani-v- -malych-skupinach-a-na-ulici [náhled 5.10.2021]. 11 Tento směr rozvíjejí některá cvičení vaplikaci HistoryLab.cz, na jejímž vývoji se podíleli iautoři tohoto článku. Viz např.Michal KURZ, Proměny města Zlína, HistoryLab.cz, dostupné zhttps://lms.historylab.cz/katalog/cviceni/promeny-mesta-zlina [náhled 5.10.2021]. 12 Viz cvičení TÝŽ, Proč vytvářeli mapu?, HistoryLab.cz, dostupné zhttps://lms.historylab.cz/ katalog/cviceni/proc-vytvareli-mapu [náhled 5.10.2021]. 13 Viz nejaktuálnější projekt Český historický atlas, dostupný zhttps://cha.fsv.cvut.cz [náhled 5.10.2021]. 14 Včeském prostředí např.aplikace Místa paměti národa, dostupná zhttps://www.mistapametinaroda.cz [náhled 5.10.2021]. 15 Toto vytyčení role vztahu kminulosti odpovídá Parsonsovým úvahám ofungování společnosti zjednodušeném do paradigmatického schématu AGIL. Viz Talcot PARSONS, The Social System, London 1991, s.220–287. OPEN ACCESS 40 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2021 společnosti na zcela nových základech, tuto potřebu sepjetí spředky nesou jako integrální součást své doktríny. Marx sEngelsem vKomunistickém manifestu předestřeli svůj pohled na historii lidstva jakožto místo sociálního střetu: dějiny třídních bojů. Nevystačili si saktuálním odsouzením temné stránky průmyslové revoluce, ale nezřídka argumentovali příklady ze vzdálených dějinných období.16 Dějiny vznikajícím komunistickým hnutím sloužily jako základ pro konstruování pokrokového historického příběhu, který měla dovršit svou politikou. Komunistická strana tak byla prezentována jako nedílná součást národních dějin, často také jako vůdčí arozhodně nejpokrokovější.17 Vynalézání tohoto nového závazného příběhu se vkontextu československých dějin odehrávalo na rovině nové periodizace dle logiky socioekonomických formací prvobytně pospolné společnosti, otrokářství, feudalismu, kapitalismu asocialismu. Integrální součástí tohoto procesu byla identifikace nových nositelů dějinného pokroku jak na úrovni kolektivních aktérů, tak výrazných individualit.18 Tímto kolektivním aktérem byl lid, jenž svoji historickou úlohu naplňoval pod vedením výrazných postav typu Jana Žižky, Jana Sladkého Koziny či představitelů komunistické strany. Jednalo se ouchopení národněobrozenecké konstrukce Čechů jako národa skromných venkovanů novou logickou stavbou zápletky vpodobě dynamiky třídního boje.19 Tento aktualizovaný, byť příjemcům vmnoha ohledech důvěrně známý příběh byl jako národní tradice20 distribuován po roce 1948 16 Viz Karl MARX— Friedrich ENGELS, Komunistický manifest, Praha 1970, s.30–38. Friedrich Engels explicitně mluvil odlouhé německé národní tradici revolučních bojů ve své analýze německé selské války. Viz Friedrich ENGELS, Německá selská válka, Praha 1984. Podobnou integrativní funkci začlenění aktuálního stavu do logiky světových dějin má dle antropologického zkoumání náboženství, aproto lze omarxismu mluvit jako svébytném politickém náboženství. Srov.James GREGOR, Totalitarismus apolitické náboženství. Intelektuální historie, Brno 2015, s.85–120, sClifford GEERTZ, Interpretace kultur, Praha 2000, s.105–163. 17 Ilustrativním příkladem může být vztah KSČ kminulosti vmeziválečné éře. Výklad národní historie aobzvláště husitského hnutí zpera Jana Švermy vzniklý vkontextu antifašistických aktivit třicátých let lze označit za předchůdce Nejedlého narativu. Viz např.Proti panské jednotě. Řeč soudr. Jana Švermy na pražském projevu Odkaz husitské revoluce konaném 3.července, Rudé právo 17, č.156, 5.7.1936, či Jan ŠVERMA, Role českého národa vhistorii, in: týž, Výbor zdíla, Praha 1981. Názor Zdeňka Nejedlého na povahu národních tradic vedoucí kjejich revoluční atřídní interpretaci se tříbil již ve dvacátých letech během jeho přibližování kmarxismu. Viz Jiří KŘESŤAN, Zdeněk Nejedlý. Politik avědec vosamění, Praha— Litomyšl 2012, s.164. 18 Václav HUSA, Epochy českých dějin, Praha 1949. 19 Srov.Vladimír MACURA, Znamení zrodu ačeské sny, Praha 2015, s.435–455, aJiří RAK, Bývali Čechové. České historické mýty astereotypy, Jinočany 1994, s.83–96, sZdeněk NEJEDLÝ, Komunisté, dědici velikých tradic českého národa, Praha 1950. Viz také Jan RANDÁK, Vzáři rudého kalicha. Politika dějin ahusitská tradice vČeskoslovensku 1948–1956, Praha 2016. 20 Vpodobném smyslu redefinoval Eric Hobsbawm pojem tradice, který mu slouží jako nástroj pro uchopení politicky instrumentalizované představy ominulosti. Tradice je pro něj nutně pojímána jako něco vynalezeného, nikoliv autenticky dějinného. Viz Eric HOBSBAWM, Introduction: Inventing Traditions, in: Eric Hobsbawm— Terence Ranger (edd.), The Invention of Tradition, Cambridge 2000. OPEN ACCESS BOHuMIL MELIcHaR— ČEněK PýcHa 41 různými způsoby. Praktiky státní kulturní politiky, jež můžeme označit zároveň za praxi tehdejší politiky paměti, diktovaly, co je aco není vnárodních dějinách důležité ajak onich mluvit či je zobrazovat. Tento tlak postupně vytlačoval všechna alternativní akonkurenční pojetí.21 Postupující institucionalizace takto konstruované tradice doslova osidlovala krajinu Československa novými hrdiny apamátnými místy či ty staré azavedené nově symbolicky rámovala. Popsané tendence ve vztahování kminulosti ve svých základech přetrvaly až do zhroucení diktatury na konci osmdesátých let, mimo jiné zdůvodu potlačení reformních pokusů vdějepisectví šedesátých let nastupující normalizací dříve, než se jejich výsledky stačily propsat do oficiální politiky paměti.22 Výsledky bádání profesionálních historiků vedených ve svých snahách ouchopení minulosti marx-leninským interpretačním schématem byly spodporou mnoha státních istranických institucí převáděny do podoby popularizačních institucí, monumentů arituálů, které měly deklarovat společenskou účast na oficiální podobě národních dějin. Tento fenomén byl výsledkem totalitního nároku tehdejší praxe zacházení sminulostí, která vylučovala jakoukoliv partikulární paměť různých společenských složek azároveň slučovala „třídně pojímané dějiny strany anároda“ sjedinou objektivně nahlíženou minulostí, na niž se mělo vzpomínat azároveň oní vědecky bádat.23 Vpraxi takto fungovala muzea, která zřizovala přímo KSČ. Například Muzeum Klementa Gottwalda bylo projektováno jako pomyslný hold cestě komunistů krevoluci aposléze ksocialismu, jehož tvůrci však deklarovali, že expozice byla vybudována dle nejaktuálnějších vědeckých trendů. Nicméně návštěvník byl konfrontován spropagandistickou činností, kníž se vedení muzea hrdě hlásilo akterá měla podobu vzpomínkové praxe.24 Důležitou funkcí muzeí dělnického hnutí bylo například konání slavnostního předávání pionýrských šátků, tohoto výrazného přechodového rituálu socialismu.25 21 Kdravosti anekompromisnímu přístupu stranického pohledu na dějiny vakademické sféře padesátých let viz Karel HRUBÝ, Cesty komunistickou diktaturou, Praha 2018, s.66–91, nebo Josef HANZAL, Cesty české historiografie 1945–1989, Praha 1999, s.77–148. 22 Kdynamice posunů ve stranické historiografii všedesátých letech ajejich konci viz Vítězslav SOMMER, Angažované dějepisectví. Stranická historiografie mezi stalinismem areformním komunismem (1950–1970), Praha 2011. 23 Dělení paměti ahistorie, které zavedl Maurice Halbwachs, tedy jako by oficiálně neplatilo, nicméně ouchování alternativních projektů paměti svědčí rychlost, sjakou se rozproudila debata ominulosti jak vkrizových šedesátých letech, tak po roce 1989. Kodlišení pojmu historie apaměti viz Maurice HALBWACHS, Kolektivní paměť, Praha 2009, s.123–125. 24 Právě vázanost na rituál je jedním zdefiničních znaků místa paměti ajeho funkce udržování společenské koheze. Právě takovou roli měla pro socialistickou diktaturu stranická muzea plnit, ato institucionalizací oficiálního příběhu Klementa Gottwalda jako vůdce KSČ vpodobě Muzea Klementa Gottwalda či vybudováním Muzea V.I.Lenina na místě bolševické schůze vPraze vroce 1912. Kdefinici míst paměti viz např.Pierre NORA, Mezi pamětí ahistorií. Problematika míst, in: Françoise Mayer (ed.), Antologie francouzských společenských věd: Politika paměti, Cahiers du CeFReS 13, 2012, s.56, dostupné zhttps:// www.cefres.cz/IMG/pdf/nora_1998_mezi_pameti_historii.pdf [náhled 5.10.2021]. 25 Jedná se označně zkrocenou variantu přechodového rituálu, která sice zachovává (pseudo) sakrální kulisy, ale nepouští jedince ze zaběhnuté společenské struktury ( communitas), OPEN ACCESS 42 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2021 Lze konstatovat, že vzpomínání ve formě různých rituálů hrálo vočích „budovatelů socialismu“ důležitou roli vjejich snaze olegitimizaci vlády KSČ vočích občanů. Popsaná politika paměti vedla ktomu, že stranická představa ovlastní heroické minulosti rychle dostávala materiální povahu azaplavila celé území Československa nově zakládanými paměťovými institucemi, pomníky, výstavami aexpozicemi, docházelo ke změnám místních názvů apod.26 Vrovině bádání nad praxí socialistické politiky paměti se mapa stává ideálním nástrojem pro výzkum. Muzeum či expozice muzejního typu měla pro udržování konstruované tradice revolučního hnutí zásadní význam. Brzy po převzetí moci ze strany KSČ se začalo uvažovat ovytvoření zvláštního muzea dělnického hnutí, které by vystavovalo auchovávalo připomínky třídních bojů dobově velmi moderním apřitažlivým způsobem (lesk muzejní expozice na přelomu čtyřicátých apadesátých let pro tehdejší návštěvníky bychom neměli podceňovat).27 Tyto instituce se hlásily nejen kvýzkumu, ale hlavně kpopularizaci avzdělávání, které mělo zajistit přenos tradice na zatím „politicky nepříliš uvědomělé“ masy.28 Postupný nárůst počtu podobných zařízení věnovaných celkově dělnickému hnutí, ale ijednotlivým osobnostem či partikulárním událostem dokladuje důležitost předávání určitého pojetí minulosti co největšímu počtu občanů. Zvláštní důležitost vtomto snažení je třeba přiznat stovkám síní tradic zřizovaných vzávodech, vojenských základnách, školách apod. Jejich účel spočíval ve snaze svázat dějiny regionu či konkrétního místa ijeho obyvatele s„mocným proudem dějin třídních bojů“.29 Lze říci, že isama továrna se po vzniku síně tradic stala vdobové rétorice místem epochální změny manifestované svojí proměnou zmísta vykořisťování vmísto svobodného budování.30 což závaznost rituálu nutně muselo umenšovat. Kdefinici rituálu viz Victor TURNER, Průběh rituálu, Brno 2004. Ktematice pionýrských organizací vkontextu ideologizovaného vzdělávání dětí amládeže Jiří KNAPÍK— Martin FRANC akol., Mezi pionýrským šátkem amopedem. Děti, mládež asocialismus včeských zemích 1948–1970, Praha 2018, s.327–400. 26 Můžeme mluvit ocílevědomém budování krajiny paměti. Viz např.Lukáš FASORA, Krajina revolučních tradic (1920–1989)— kolébka nového člověka. Příklad Brněnska, Kladenska aRosicka-Oslavanska, in: Lukáš Fasora— Jiří Hanuš— Denisa Nečasová akol., Svůdnost sociálního experimentu. Nový člověk 20.století, Praha 2018. Ke změnám místních názvů na příkladu Prahy Martina PTÁČNÍKOVÁ, Mezi Stalinovou třídou aHusákovým tichem. Kapitoly zpražské toponymie, Praha 2021. 27 V.SOMMER, Angažované dějepisectví, s.88–97. 28 Např.pražské Muzeum Klementa Gottwalda se hlásilo kvýchově k„socialistickému vlastenectví aproletářskému internacionalismu“. Viz Václav BRABEC, 5 let Musea Klementa Gottwalda, Praha 1959, s.3. Ksouhrnnému oficiálnímu obrazu služby této instituce veřejnosti viz Jolana TOTHOVÁ, Propagace Muzea Klementa Gottwalda pohledem plakátů, Museologica Brunensia 8, 2019, č.2, s.27–42. 29 Viz např.Oldřich ŠNAJDR akol., Výchova vduchu bojových arevolučních tradic ve školách (metodická příručka pro učitele BV). Síně bojových arevolučních tradic ve školách I. aII. cyklu I., Praha 1974; Václav PUBAL, Podniková— závodní muzea asíně revolučních tradic, Praha 1986; Martin VITKO, Fenomén izieb revolučných tradícií vsocialistickom Československu, Museologica Brunensia 4, 2015, č.1, s.8–15. 30 Kvnímání továrny jako dějinného místa viz např.Václav PUBAL— Václav ROHLENA, Dějiny závodů. Významný nástroj komunistické výchovy, Praha 1983. OPEN ACCESS BOHuMIL MELIcHaR— ČEněK PýcHa 43 Paradoxu extrémní úcty výrazným osobnostem komunistického hnutí, jež samo sebe jinak vnímalo jako zpodstaty rovnostářské akolektivistické, se věnovalo již mnoho historických výzkumů.31 Zvláště „mučedníci třídních bojů“ či klíčoví vůdci komunistických stran se stali výraznou součástí krajiny vzpomínání. Skrze památníky, pomníky, pojmenování institucí či ulic se postupně stávali součástí každo dennosti. Všechny výše jmenované institucionalizované zásahy do veřejného prostoru lze považovat za místa paměti. Zakladatel konceptu Pierre Nora vnímal místa paměti spíše abstraktně jako uzlové body vprostoru kolektivní paměti, které nemusejí mít ani materiální základ. Tato prostorová konceptualizace může být však vnímána jako rozšíření Halbwachsova názoru, že bez místního ukotvení vzpomínat nelze.32 Přesto právě fyzické zhmotnění míst paměti vprostoru se stalo důležitou aefektivní praktikou politiky paměti státněsocialistického aparátu. Konceptualizace míst paměti však nepokrývá jen toto intencionální vytváření politiky paměti, ale všechny vrstvy vzpomínání odehrávající se na daném místě, včetně současného stavu aperspektivy. Právě zde se otevírá příležitost pro vzdělávání abadatelsky orientovanou výuku. Prominentní místa paměti komunismu jsou dnes často skrytá, zapomenutá, převrstvená. Snahy oporozumění těmto artefaktům, otázky po tom, kčemu místa sloužila dříve, kdy upadla do zapomnění akčemu nám mohou být dnes, vedou knaplnění vzdělávacích cílů, jež dalece přesahují pouhou výuku ofungování socialistické ideologie apropagandy. MAPA ARTEFAKTŮ STÁTNÍHO SOCIALISMU JAKO SOUČASNÁ DIDAKTICKÁ INTERPRETACE Inventura míst, které měly dle oficiálního výkladu zpřítomňovat pozitivní kapitoly zdějin národa, jejich vyznačením na mapě ukáže mnohé otendencích socialistické politiky paměti. Lokalizace muzejních expozic ve vypovídajícím množství umožňuje určit priority azpůsoby propagandistické práce obracející se do minulosti. Podobnou úlohu ve studiu kultu výrazných osobností může mít odhalování změn místních názvů. Vytažením událostí, které byly dobově považovány za klíčové, zkontextu různých předchozích ipozdějších interpretací ajejich začleněním do logiky snah ovědomé ovlivňování kolektivní paměti během socialismu umožní změnit optiku, sníž knim bylo dlouhodobě přistupováno. Tyto výzkumné otázky může mapa zvýraznit avizualizovat. Zvláště využití rozmanitých funkcí geografických informačních systémů (dále též GIS), umožňujících kombinovat geolokační data shistorickými prameny různé mediality ahistorikovou interpretací, je příhodné pro vzdělávání apopularizaci dějin.33 31 Viz např.Kevin MORGAN, International Communism and the Cult of the Individual. Leaders, Tribunes and Martyrs under Lenin and Stalin, Manchester 2017. 32 Srov.P.NORA, Mezi pamětí ahistorií sM.HALBWACHS, Kolektivní paměť, s.200. 33 Dopadem přesunu historické mapy do virtuálního prostředí ajejího rozšíření nástroji GIS se zabývají badatelé na poli didaktiky dějepisu již dlouhé roky. Např.vroce 2006 publikovali B.Plewe aW.Taylor studii, která prokázala zvyšující se míru pochopení složité otázky OPEN ACCESS 44 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2021 Hlavní výzva spočívá vúspěšné popularizaci či didaktizaci poměrně složitých abstraktních konceptů paměti či tradice alogiky jejich vztahu khistorii.34 Zaměření na neúspěšný pokus okonstrukci komunistického dějinného narativu skýtá pro uživatele výhodu dostatečného odstupu (na rozdíl od jiných, dodnes neukončených procesů). Mapa slouží jako jeden znástrojů pro pochopení klíčové pozice minulosti vprocesu legitimizace společenského uspořádání, což je jev naopak stále aktuální. Místo vmateriálním smyslu propojuje různé artefakty sjejich pozdějším rituálním využíváním asjednocuje je včase. Stává se prvkem, který dává smysl kompozici pramenů souvisejících srůznými fázemi historického příběhu. Tyto prameny představují dílčí námět pro badatelskou výuku, aniž student ztrácí ze zřetele téma jako celek. Ilustrativním příkladem může být Gottwaldův rodný domek vDědicích. Jednoznačně lokalizovatelná budova na sebe váže množství artefaktů apísemných historických pramenů, jejichž analýza ainterpretace zavádí žáka/uživatele do logiky fungování kultu osobnosti iGottwaldovy pozice vpříběhu cesty KSČ kmoci. Právě tato témata považujeme za zásadní komponenty komunistického narativu národních dějin.35 Zároveň však může žák/uživatel od tohoto konkrétního příkladu zaujmout odstup pohledem na celé území Československa aneztrácet ze zřetele celou šíři aktivit tehdejší politiky paměti. Právě záměr zvýraznit provázanost datového souboru skonceptuálním zastřešením paměťových studií aambice využít toto spojení kpopularizaci avzdělávání odlišuje přístup zvolený vprojektu Muzeum dělnického hnutí v21.století36 od vy užití virtuální mapy jako výstupu historického výzkumu běžného vtuzemské vědecké komunitě. Za klasický přístup můžeme považovat tvorbu historických atlasů, které demografické astrukturální změny způsobené americkou modernizací na základě experimentálního srovnání výkonů žáků při použití sady klasických map ainteraktivní mapy kombinující celou řadu dat. Viz Brandon PLEWE— Whitney TAYLOR, The Effectiveness of Interactive Maps in Secondary Historical Geography Education, Cartographic Perspectives 55, 2006, s.16–33, či Sasha MULLALLY— Siobhan HANRATTY, Visualizing the Past: Mapping, GIS, and Teaching Historical Consciousness, Active History, 13.6.2016, dostupné zhttp:// activehistory.ca/2016/07/visualizing-the-past-mapping-gis-and-teaching-historical-consciousness [náhled 5.10.2021]. 34 Osvojení si konceptů kolektivní paměti aproblematiky vzpomínání pojímáme jako snahu onaplnění vzdělávacích cílů, které RVP pro gymnázia definuje vrámci vzdělávací oblasti Člověk aspolečnost následovně: „Chápání současnosti vkontextu minulosti abudoucnosti, kvnímání společenské skutečnosti vminulosti jako souhrnu příkladů modelových společenských situací avzorů lidského chování ajednání vnejrůznějších situacích…“ Viz Rámcový vzdělávací program pro gymnázia, Praha 2007, s.39. 35 Zásady didaktizace historického materiálu kolem Gottwaldova rodného domku vDědicích shrnul jeden zautorů této studie spolu sTerezou Arndt vrámci konferenčního příspěvku pro fórum Dějiny ve veřejném prostoru. Viz Bohumil MELICHAR— Tereza ARNDT, Hmotný artefakt jako klíč kpochopení minulosti, Konference Dějiny ve veřejném prostoru II: Kurátorské principy ve vzdělávání, 10.12.2020, dostupné zhttps://www.youtube.com/watch? v=mTX2WZkhVBA [náhled 5.10.2021]. 36 Vprojektu Muzeum dělnického hnutí v21.století vznikla sada interaktivních map, které zmiňovaným výzvám vycházejí vstříc. Viz https://mdh.dejepis21.cz [náhled 5.10.2021]. OPEN ACCESS