Pražské přednášky zahraničních profesorů

rObErT ADAm, ONDŘEj DUfEK — ADAm KŘíŽ — hANA PrOKŠOVá 115 ikrásu slova; je tedy jen logické, že dokumentární iliterární (textologický) přístup se vediční praxi překrývají. Závěrem bychom rádi vyjádřili naději, že nejen výměna zkušeností mezi archi‑ váři, historiky, literárními vědci alingvisty, nýbrž isnaha osblížení edičních pří‑ stupů nabude díky setkání, oněmž jsme tu referovali, na intenzitě. Domníváme se, že by to bylo ve prospěch čtenářů ive prospěch editovaných textů ajejich autorů. Robert Adam LITERATURA: ADAM, Robert (2010): Jak se vČesku jazykově upravují vydávané texty. In: Jiří Hasil (ed.), Přednášky z53. běhu Letní školy slovanských studií. Praha: FFuk vPraze, s.85–93. HANZAl, Josef (1980): Ovydávání novodobých historických pramenů. Česká literatura, 28, s.83–84. HAvEl, Rudolf (1951): vydávání dokumentů kživotu adílu B.Němcové. Slovo aslovesnost, 13, s.175–178. HAvEl, Rudolf— ŠTOREk, Břetislav et al. (1971): Editor atext. Úvod do praktické textologie. Praha: Československý spisovatel. kritické aediční zásady pro vydávání novočeských autorů (1947). Věstník ČAVU, 56, s.64–68. SvEJkOvSkÁ, Olga (1962): Jak vydáváme literární dokumenty. Sborník Národního muzea vPraze [Řada C— literární historie], sv.vII, č. 3, s.93–97. ŠŤOvÍČEk, Ivan et al. (2002): Zásady vydávání novověkých historických pramenů zobdobí od počátku 16.století do současnosti. Praha: Archivní správa MvČR. vAŠÁk, Pavel et al. (1993): Textologie. Teorie aediční praxe. Praha: karolinum. PRAžSKÉ PřEDNášKY ZAHRANIčNíCH PROfESORů1 Ústavu českého jazyka ateorie komunikace FFUK vPraze se vroce 2013 podařilo uspořádat unikátní cyklus přednášek.2 Dvanáct lingvistů zrenomovaných evrop‑ ských pracovišť přijalo pozvání, aby pražskému publiku představili své pohledy na poznávání jazyka akomunikace. Studentům ipedagogům se tak naskytla mož‑ nost blízkého seznámení saktuálními výzkumy zoblastí, jako jsou konstrukční gra‑ matika, evoluce jazyka, sociolingvistika, typologie nebo osvojování jazyka. Prvním sedmi přednášejícím, kteří vystoupili na jaře, věnujeme tuto zprávu. Celý cyklus zahájila Kerstin Fischerová, lingvistka působící na Syddansk Univer‑ sitet, která se odborně věnuje především konstrukční gramatice akonverzační ana‑ lýze. Ve svých třech přednáškách (25.–27.3.) pražskému publiku předestřela náhledy na gramatická zkoumání ve třech různých kontextech. 1 Příspěvek vznikl spodporou projektů Svv 267102 aRvO 68378092. 2 Přednášky se uskutečnily vrámci projektu „Rozvoj ainovace bakalářského studia českého jazyka vÚstavu českého jazyka ateorie komunikace FF uk vPraze“ (CZ.2.17/3.1.00/33275), který se realizuje vobdobí 2011–2013 za finanční podpory Operačního programu Praha Adaptabilita. robert adam, Ondřej Dufek — Adam Kříž — Hana Prokšová 116 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2013 První přednáška (Conversation Analysis and Construction Grammar: AMatch Made in Heaven) byla věnována obecným spojnicím arozdílům konverzační analýzy (CA) akonstrukční gramatiky (CxG). Ze stručných úvodů do obou přístupů Fischerová přešla knázoru, že CA může potřebovat použitelnou gramatickou teorii, CxG naopak rozšíření vaplikaci na reálných konverzacích. Přehledným srovnáním poukázala na kompatibilitu obou přístupů vmnoha aspektech (vzorce/konstrukce jako předmět studia, nemodularita, důraz na užívání jazyka, orientace na povrchové jevy komu‑ nikace atd.). Existují rozpory, jako např. odlišný pohled na experimentální, kvantita‑ tivní či introspektivní data, jež lze sice těžko zcela neutralizovat, ovšem jak Fische‑ rová demonstrovala např. na pragmatických markerech (vangl. např. oh, yeah, well, mm aj.), kombinovaný pragmaticko ‑gramatický pohled na jazykovou komunikaci je natolik pronikavý, že stojí za to sociální akognitivní aspekty spíše sbližovat, než vnich hledat rozdíly. Vdruhé přednášce (ARadical Construction Grammar Approach to Discourse and Modal Particles) aplikovala Fischerová pohled radikální konstrukční gramatiky na dva druhy částic, diskurzní (DP) amodální (MP).3 Na materiálu angličtiny, němčiny ašvédštiny ukázala, že zaprvé různé částice se objevují vtýchž strukturních pozi‑ cích, atvoří tedy koherentní kategorie azadruhé že jedna částice může nést záro‑ veň více funkcí, ato ina úrovni konkrétní realizace (tj. jednoho tokenu). Modální adiskurzní částice poté pomocí ukázek odlišila tak, že MP jsou na rozdíl od DP strukturně aprozodicky začleněny do věty aže MP zakotvují výpověď vpředcho‑ zím ko(n)textu, zatímco DP mají spíše funkci řízení diskurzu (discourse manage‑ ment). Např.německé also prezentovala jako DP sfunkcí převzetí slova, rámování, reformulace či opravy/upřesnění, zároveň jako MP sfunkcí zakotvení ataké jako adverbium spojující dvě věty. Vzávěru pak Fischerová poukázala na to, že popisované částice fungují jazykově specificky— ive velmi blízkých jazycích se jejich inventář, frekvence, funkce aformální rysy mohou lišit; odiskurzních amodálních částicích tedy nelze uvažovat jako omezijazykově platných kategoriích. Třetí přednáška (Is Register aPart of Grammar? The Case of the So ‑Called Simplified Registers) představila zkušenosti zněkolika nevšedních lingvistických výzkumů. Ver‑ bální komunikace sdětmi, cizinci, zvířaty nebo roboty spadá do tzv. zjednodušených registrů (simplified registers), tedy určitých útvarů vymezených výběrem prostředků vzhledem ksituaci, vníž jsou různými způsoby modifikovány standardní jazykové akomunikační normy. Fischerová polemizuje sFergusonovými (1982) tvrzeními, že řeč sdětmi je prototypem pro ostatní zmíněné, uniformní registry. Na základě empi‑ rických dat Fischerová ukázala (ipřes omezenou srovnatelnost jednotlivých výcho‑ zích výzkumů), že jsou tyto registry ve skutečnosti vzájemně poměrně odlišné— ze strany mluvčího je např. komunikace srobotem ve srovnání skomunikací sdítětem jazykově různorodější akomplexnější, ale naopak méně interaktivní. Zároveň se po‑ tvrdilo, že ivrámci jednoho registru existuje mezi mluvčími významná variabilita. Registr tedy nefunguje spolehlivě jako homogenní aprediktabilní pojítko mezi gra‑ matickými pravidly akomunikační situací. 3 kategorie diskurzních částic zřejmě nenachází včeské tradici ucelený ekvivalent abyla by rozdělena do více částí dle různých funkcí, viz též závěr odstavce. ONDŘEj DUfEK — ADAm KŘíŽ — hANA PrOKŠOVá 117 Druhý přednášející, který vPraze (2.–4.4.) prezentoval své příspěvky, byl Remi vanTrijp, působící aktuálně vSony Computer Science Laboratory (Sony CSL) vPa‑ říži. Vpařížské laboratoři se pod vedením jejího ředitele Luca Steelse zabývá evolucí jazyka. Akcentuje přitom její kulturní aspekt. Teorie kulturní evoluce jazyka pohlíží na jazyk zhlediska jeho změn adynamiky. Neměla by ovšem objasňovat pouze obecné otázky, proč se jazyk mění nebo proč ajak může vznikat komplexní slovní zásoba či gramatické struktury, ale měla by se též pokusit vyložit vývoj specifických rysů určitých jazyků (viz Steels, 2012). Oběma ro‑ vinám se vanTrijp věnoval ve svých pražských přednáškách (Evolutionary Linguistics and Fluid Construction Grammar; Language Games as an Integrating Experimental Para‑ digm; Language Strategies and Language Evolution). Nastínil vnich principy evoluční lingvistiky ateorie kulturní evoluce jazyka, obeznámil publikum smetodami, jak evoluci zkoumat, apopsal několik zajímavých výzkumů, které ztéto teorie vycházejí. Důležitými pojmy vteorii kulturní evoluce jazyka jsou jazyková selekce asamoor‑ ganizace (self ‑organization). Vývoj jazyka je ovlivňován ausměrňován tím, že zgene‑ rovaných variant jazykových prostředků vkomunikaci převládnou apřetrvávají ty, jež vyhovují selekčním kritériím (např. míře kognitivního úsilí spojeného sužíváním prostředku) azaručují co největší komunikační úspěch (jazyková selekce), atím, že se mluvčí snaží jazykové systémy avolby jazykových strategií přiblížit sobě navzájem (samoorganizace). Základní hypotézu— jazyk se vyvíjí tak, aby se zvyšoval komuni‑ kační úspěch azároveň se optimalizovaly potřebné nároky (kognitivní, artikulační úsilí apod.)— badatelé ze Sony CSL testují vtzv. jazykových hrách, založených na metodě agentního modelování (agent ‑based modeling). Vjazykových hrách spolu in‑ teragují „inteligentní agenti“— entity, převážně roboti, se softwarem simulujícím lidské kognitivní schopnosti amodelujícím mluvčího— asleduje se, jak se vtěchto interakcích vytvářejí komplexní systémy podobné přirozenému jazyku. Užití robotů vjazykových hrách umožňuje přiblížit experiment co nejvíce reálným podmínkám komunikace azároveň upomíná na to, že teorie kulturní evoluce jazyka přijímá hle‑ disko kognitivní lingvistiky, zdůrazňující roli tělesnosti. VanTrijp se vpřednáškách dotkl iproblematiky individuálního komunikačního vývoje agentů azmínil se oau‑ totelickém principu jakožto omožnosti, jak adekvátně teoreticky uchopit motivační stránku tohoto vývoje. Autotelický princip dovoluje vysvětlit to, jak agenti procházejí fázemi vývoje bez zásahů experimentátorů. Souvisí stím, že si agenti dokáží stanovit vlastní komunikační cíle na základě aktuální úrovně svých schopností. Musí se při‑ tom vyhnout nudě pramenící ztoho, že cíl je pro ně příliš snadný, afrustraci mající základ vtom, že úkol převyšuje úroveň jejich schopností. Měli by tak vždy volit cíle ležící mezi těmito extrémy. Tento princip, který se dá následně operacionalizovat aaplikovat vexperimentech, je inspirován „theory of flow“ humanistického psycho‑ loga Mihalye Csikszentmihalyiho. Základní formalismy, které badatelé vjazykových hrách ajiných experimentech využívají, jsou IRL (Incremental Recruitment Language)— formalismus „vtělesněné“ (embodied) kognitivní sémantiky— aFCG (Fluid Construction Grammar)— formalis‑ mus konstrukční gramatiky. Přednášející ukazoval uplatnění jazykových her avýše zmíněných formalismů na vzniku pojmenovacích jednotek či gramatických prostředků ana dynamice jejich vý‑ Ondřej Dufek — Adam Kříž — Hana Prokšová 118 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2013 voje. Všechny příklady experimentů, které uváděl, potvrzovaly hlavní hypotézu teorie kulturní evoluce jazyka. Konkrétně na příkladu vývoje systému německých určitých členů demonstroval, že vývoj gramatiky je motivován potřebami mluvčích spojenými snároky, jako je snadnost artikulace aauditivní zřetelnost (ktomu viz např. vanTrijp, 2013),na příkladu vyjadřování prostorových vztahů potom doložil, že gramatika se vja‑ zyce vyvinula za účelem zvýšení komunikačního úspěchu asnížení kognitivního úsilí při interpretaci výpovědí (ktomu viz např. Spranger, 2012), ana příkladu vývoje grama‑ tické shody ilustroval, že gramatická shoda vjazycích vzniká přirozeně jako jeden zpro‑ středků zamezujících neúměrné kombinační komplexitě asémantické nejednoznač‑ nosti, které jsou patrné při prostém kombinování slov (ktomu viz Beuls— Steels, 2013). Na závěr svých přednášek vanTrijp porovnal stav biologie alingvistiky akonsta‑ toval, že zatímco biologie má zastřešující disciplínu vpodobě evoluční biologie, kjejíž teorii subdisciplíny svými poznatky přispívají azjejichž poznatků čerpá, lingvistika jako celek ještě takto nefunguje azastřešující disciplínu obdobnou evoluční biologii po‑ strádá. Dle přednášejícího by se zastřešující disciplínou lingvistiky mohla stát evoluční lingvistika, jejíž jednu složku pražskému publiku poutavým způsobem představil. Vývoje jazyka, tentokrát ovšem na úrovni ontogeneze, se týkaly ipříspěvky (Comparative Language Acquisition Research: AField in Development; Learning Argument Structure with Strong Variation) Sabine Stollové zUniversität Zürich, která vystoupila vPraze jako třetí vřadě (15.a16.4.). Vcentru odborného zájmu této badatelky stojí komparativní výzkum osvojování mateřského jazyka. Sabine Stollová se vjeho rámci snaží odpovědět na otázky, zda existují univerzální strategie uplatňující se při osvojování jazyků, zda vpřípadě jejich neexistence závisí strategie na struktuře daného jazyka, jaké faktory zapříčiňují sled osvojování určitých jevů ajakou roli vprocesu osvojování hraje input akulturní kon‑ text. Při své práci analyzuje longitudinální korpusy dětské řeči ařeči osob dítě obklo‑ pujících. Za materiál ke zkoumání si vybírá typologicky různé jazyky, aby na základě analýzy jejich osvojování mělo vůbec smysl uvažovat ourčitých univerzáliích. Iproto, že je komparativní výzkum osvojování mateřského jazyka poměrně mladou disci‑ plínou, musela se Sabine Stollová vyrovnat smnohými metodologickými problémy. Patří mezi ně také rozhodnutí otom, jak určovat vývojové fáze, jak zachytit vztahy mezi proměnnými ajak odhadovat produktivitu určitého jevu vřeči dítěte. Vprv‑ ním příspěvku nastínila svá řešení těchto otázek (ktomu viz Stoll— Gries, 2009; Gries— Stoll, 2009) aposléze představila výzkum, na němž demonstrovala užití mě‑ ření produktivity. Ve výzkumu se ověřovalo, zda má na osvojování substantiv asloves vliv jejich morfologie, konkrétněji zda morfologie substantiv asloves ovlivňuje jejich distribuci vrané slovní zásobě.4 Stollová za tímto účelem analyzovala korpus jazyka chintang, sinotibetského jazyka, jímž se mluví ve východním Nepálu.5 Jelikož má ja‑ zyk chintang (oproti substantivům) velice komplexní morfologii sloves, předpoklá‑ 4 Taková formulace hypotézy napovídá, že Sabine Stollová nezastává univerzalistickou hypotézu opreferenci substantiv vůči slovesům vrané slovní zásobě (tzv. Natural Partition Hy po thesis, viz Gentner, 1982). 5 korpus sestavila stýmem, do nějž patří iBalthasar Bickel, jenž vrámci přednášek zahraničních profesorů rovněž vystupoval (viz níže). ONDŘEj DUfEK — ADAm KŘíŽ — hANA PrOKŠOVá 119 dala, že chintangské děti budou vraných fázích svého řečového vývoje užívat výrazně více substantiv než sloves. Výsledky analýzy řeči čtyř dětí ařeči osob je obklopujících naznačují, že poměr mezi slovesy asubstantivy vřeči chintangských dětí se podobá poměru mezi substantivy aslovesy vřeči chintangských dospělých až ve chvíli, kdy řeč dětí vykazuje podobnou morfologickou produktivitu jako řeč dospělých. Musíme však upozornit na to, že ztěchto výsledků nelze činit závěry, že by na osvojování slovních druhů měla vliv pouze morfologická komplexita či frekvence nebozpůsob komunikace mezi dospělými adětmi, onichž Stollová vážně uvažuje ještě jako orelevantních faktorech (kzpůsobu komunikace: chintangští dospělí se obvykle neúčastní dětských aktivit aher, to může podle Stollové ajejích spolupra‑ covníků objasnit to, že ipřes tendenci, zaznamenanou udvou pozorovaných dětí, přibližovat se srozvojem slovesné morfologie postupně poměru substantiv aslo‑ ves vřeči dospělých osob, žádné znahrávaných dětí nedosahuje stejného poměru mezi substantivy aslovesy jako dospělí) (viz Stoll et al., 2012). Významnou úlohu zde mohou plnit sémantické vlastnosti slov. Stollová et al. (2012) onich sice hovoří, ale nezohledňují je, protože nevidí způsob, jak je spolehlivě určit. Ktomu doplňme, že vliteratuře existují studie podchycující sémantiku slova na základě subjektivních hodnocení rodilých mluvčích daného jazyka. Jedním ztakto měřených konceptů je představitelnost, tedy vlastnost, která odkazuje ksnadnosti či obtížnosti, sníž slovo učlověka vyvolává mentální představu toho, co označuje (kpotvrzení vlivu předsta‑ vitelnosti na osvojování lexika viz Ma et al., 2009; McDonough et al., 2011). Vdruhé přednášce byl popsán další výzkum autorky ajejího týmu, vněmž se rov‑ něž pracuje sdaty zjazyka chintang. Tentokrát byla pozornost zaměřena na způsob osvojování ergativu, který je vjazyce chintang velmi komplexním jevem. Do analýz byla zahrnuta data opět od čtyř dětí aod dospělých osob, které děti obklopovaly. První otázka výzkumu zněla, zda děti užívají ergativ spodobnou distribucí jako dospělí. Porovnání počtu slov vergativu vůči všem slovům udětí adospělých odhalilo, že se distribuce ergativu udětí adospělých velmi podobá. Vdruhé fázi výzkumu se kladl důraz na zodpovězení toho, jak si děti tuto distribuci osvojují, zda se liší způsob, ja‑ kým ergativ používají ony, od způsobu, jakým ho používají dospělí. Zpříslušných analýz vyplývá, že děti používají již od raného vývoje ergativ téměř ve všech jeho funkcích. Od dospělých se však odchylují tím, že zprvu sergativem pojí pouze ome‑ zený počet slov (myslí se substantiva azájmena, knimž se připojuje sufix vyjadřující ergativ, aslovesa objevující se vergativní konstrukci) aprodukují ho spíše tehdy, když ho vdané komunikační situaci užil vpředchozí replice někdo jiný, než že by ho užívaly zcela spontánně. Je však pravda, že vtomto ohledu je vdatech patrná silná individuální variace akpotvrzení toho, že imitace aopakování je obecný princip při osvojování ergativu vjazyce chintang, bude potřeba dalšího zkoumání. Dvě přednášky (16.4. a17.4.) věnoval pražskému publiku Balthasar Bickel, ředitel katedry obecné jazykovědy na Universität Zürich. Bickel je předním představitelem současné jazykové typologie ahledá parametry, podle nichž by se jazyková diverzita dala měřit astatisticky zobecňovat. Předmětem jeho zájmu jsou statistické výzkumy distribuce jazykových parametrů napříč jazyky světa, konkrétně se zaměřuje na ja‑ zyky voblasti Himálaje aKavkazu, které reprezentují jakési hranice areálu indoev‑ ropských jazyků, aorganizoval rovněž rozsáhlý terénní výzkum vhimálajské oblasti. 120 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2013 První Bickelovo vystoupení (Distributional Typology (AProbabilistic Approach to Lin‑ guistic Universals and Areal Diffusion)6) vycházelo zjeho nové studie Distributional Ty‑ pology: Statistical Inquiries into the Dynamics of Linguistic Diversity (Bickel et al., vtisku). Rezolutně odmítá koncept absolutní univerzálie, jelikož na základě pouhého 1%, jež je ze všech jazyků existujících za celou historii lidstva popsáno (údaj převzat zBic‑ kelovy prezentace ktéto přednášce), je nemožné hledat absolutní pravidla, anadto jsou ina základě dosud popsaných jazyků některé jazykové univerzálie zpochybni‑ telné. Lingvistická typologie se podle něj stále nevhodně ptá na to, co všechno je vja‑ zyce možné. Bickel navrhuje řídit typologický výzkum trojicí otázek: What’sWhere Why, tedy co to jsou konstrukce vlidském jazyce ajak je možné je srovnávat; kde tyto struktury nacházíme, tj. jsou vymezeny areálově či geneticky, nebo jsou univerzálně (ne)upřednostňované; proč nacházíme ony struktury právě tam, kde jsou? Právě tyto dílčí otázky pak mohou tvořit lepší východisko ipro kvantitativní zkoumání, respek‑ tive distribuční typologii, kterou Bickel zavádí jako nový přístup výzkumu jazyka. Vnavazující přednášce (Government vs. Agreement in Typological Perspective) pak Bic‑ kel na případu komparace gramatických kategorií pádu ashody dokazoval, včem je lingvisticky typologický přístup opírající se ojazykové univerzálie nedokonalý, když tvrdí, že pád ashoda se prostupují ajsou realizovány závisle na sobě jako tatáž kate‑ gorie (ktomuto tématu viz též Bickel, 2012). Ve své prezentaci sledoval morfologické realizace shody aodlišoval ji od realizace pádu. Pátým vystupujícím byla Lesley Milroyová, výrazná představitelka variační socio‑ lingvistiky, jež momentálně působí na University of Oxford. Na půdě FFUK vPraze pronesla tři přednášky (18., 19. a22.4.), vnichž se zpohledu variační sociolingvistiky věnovala důležitým aspektům jazykové změny. Přednášky nebyly koncipovány jako podrobný popis několika empirických studií (jak tomu bylo např. uSabine Stollové), spíše se jednalo okritické shrnutí daných témat, během něhož zaznívaly ivlastní ná‑ vrhy, jak pojímat či řešit určité problémy. Milroyová ve svém výkladu využívala mnoho konkrétních příkladů převzatých jak ze studií vlastních, tak ze studií jiných předních badatelů na poli (variační) sociolingvistiky (např. Penelope Eckertové či Petera Trud‑ gilla, jenž byl též hostem jarního běhu přednášek). Veškerý citovaný materiál zachy‑ coval jevy vyskytující se vangličtině azaměřoval se především na fonetickou/fono‑ logickou stránku řeči (zaměření na fonologii je pro variacionistické studie typické). Milroyová vúvodní přednášce (Variationist Approaches to Language Change) nej‑ prve usouvztažnila variační sociolingvistiku se studiem jazykové změny. Vtéto sou‑ vislosti připomněla, že mnoho labovovských sociolingvistů vidí kořeny jazykové změny ve variaci. Sociolingvistika by pak podle nich měla odhalit strukturní hetero‑ gennost azískat tím vhled do procesu probíhající jazykové změny. Vtomto smyslu se sociolingvistika protíná sdiachronní lingvistikou, neboť se snaží objasnit jevy, jimiž se diachronní lingvistika zabývala. Milroyová dala sociolingvistiku do vztahu ještě sjiným lingvistickým oborem— dialektologií. Uvedla, že variační sociolingvistika se vyvinula ztradiční dialektologie, která však na rozdíl od sociolingvistiky patřičně nezohledňuje sociální stránky mluvčích. Právě sociální charakteristiky mluvčích aje‑ jich spojitosti sužíváním jazyka se staly předmětem výkladu druhé části přednášky. 6 Deklarovaný dovětek názvu nebyl vsamotné prezentaci užit. ONDŘEj DUfEK — ADAm KŘíŽ — hANA PrOKŠOVá 121 Přednášející zdůraznila, že variace nese sociální význam aže tento význam není nutně globální, ale váže se kurčitému místu (např. knějakému městu). Konkrétně tyto skutečnosti ilustrovala na příkladech, které se nacházejí též ve čtvrté kapitole knihy Sociolingvistika: Metody ainterpretace (viz Milroyová— Gordon, 2012, s.95–99). Vdruhé přednášce („Off the Shelf“ and „Under the Counter“: Why Are Some Sound Changes More Accessible Than Others?) pojednávající osociální dynamice jazykové změny Lesley Milroyová obeznámila publikum se svým návrhem rozlišovat dva typy hláskové změny. Jeden typ zahrnuje změny, které nezávisejí na pravidelné primární interakci vlokálních sociálních sítích, ajsou tudíž přístupné velkému počtu mluvčích (těmto změnám říká „off the shelf“). Změny druhého typu se naopak šíří vsociálně ageograficky menších oblastech (tyto změny nazývá „under the counter“). Třetí přednáška (Wales and Whales, Italy and Bitterly, Smith and Sniff: Language Ideologies and Phonological Change) se soustředila na téma role jazykových ideologií vprocesu změny. Jazykové ideologie představují, zhruba řečeno, soubor přesvědčení, postojů či pocitů týkajících se jazyka vjeho sociálním zakotvení. Jazyková ideologie se tak vztahuje například ksituaci, kdy se pokládá člověk, který nemluví standar‑ dem, za nekultivovaného. Sjazykovou změnou souvisejí ideologie právě proto, že lidé mohou na základě ideologie začít svou řeč posouvat jistým směrem. Jazykové ideolo‑ gie fungují na makroúrovních (např. na národní úrovni) ina úrovních lokálnějších (např. vrámci jednoho města) amohou se měnit. Ustejných prostředků se může sa‑ mozřejmě různit ito, prizmatem jaké ideologie se na ně pohlíží. Milroyová zmínila například společenské vnímání tzv. postvokalického /r/vAnglii, ve Skotsku avUSA. VAnglii je nevyslovování /r/ spojeno se známkou vyššího vzdělání avyšší kultivo‑ vanosti, ideologie je zde vystavěna na principu sociálních tříd, ve Skotsku je /r/vy‑ slovováno ajeho nevyslovování je spojeno sanglickostí, funguje zde obecná skotská ideologie odlišnosti od Anglie, vUSA vedla ke stanovení standardu svyslovovaným /r/patrně ideologie zakládající se na rase/etnicitě (/r/ nebylo vyslovováno ve východ‑ ních oblastech svelkým počtem přistěhovalců, které byly na počátku 20.století vní‑ mány jako zdroje poskvrňování čistoty Ameriky avůči nimž byla pociťována silná averze; dialekty snevyslovovaným /r/ tehdy ztratily na symbolické hodnotě, Ameri‑ čané pak inklinovali kvýslovnosti středozápadních azápadních oblastí, které se jim zdály být „čistšími“, apozději ji začali považovat za svůj standard, viz Bonfiglio, 2002). Variační sociolingvistika je vzápadní lingvistické tradici již dlouho etablovanou disciplínou, včeském prostředí se ovšem doposud významněji neprosadila. Myslíme, že přednášky Lesley Milroyové nepřímo ukázaly, čím ajak by tato disciplína mohla bohemistickému bádání přispět. Variacionistický přístup by mohl obohatit hlavně diskuse ospisovné aobecné češtině či onivelizaci dialektů, rozšířit je onové dimenze anabídnout na tyto fenomény jiný pohled. Dodejme, že inspiraci knovým výzkum‑ ným otázkám může česká veřejnost čerpat znedávno vydaného českého překladu publikace Lesley Milroyové aMatthewa Gordona Sociolingvistika: Metody ainterpre‑ tace (2012). Arie Verhagen, vedoucí jazykovědné nederlandistiky zUniversiteit Leiden, představil vPraze (22.–24.5.) tři tematicky svébytné přednášky, které ovšem dohro‑ mady posluchačům nabídly ucelený pohled na komunikaci, pohled originálně kom‑ binující pragmatiku, kognitivní lingvistiku, konstrukční gramatiku aj. 122 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2013 První přednáška (Human Cooperative Communication and Types of Linguistic Me‑ aning) byla zaměřena na nejzákladnější povahu lidské komunikace. Jejím klíčovým rysem je kooperativnost. Verhagen odhlíží od tradičního přenosového modelu výměny informací aklade důraz na to, jak se účastníci komunikace vzájemně přizpůsobují, nakládají sperspektivou druhých aspolupracují na sdílených projektech. Zjeho for‑ mulace „there’salways ajoint project“ azdalšího pojmu, společného základu (com‑ mon ground; zhruba synonymní smutually shared knowledge), je zřejmý akcent směrem kintersubjektivitě jako prizmatu komunikace. Pointu celé přednášky založila úvaha zjednodušeně ilustrovatelná výpověďmi jako slibuji, že přijdu včas aJan slíbil, že přijde včas. Zhlediska tradičního rozboru jsou zcela odlišné: První odkazuje kmluvčímu aje per‑ formativní, druhá odkazuje ktřetí osobě aje konstativní. Verhagen však tvrdí, že kons‑ trukce typu slíbit, že jsou komplexní jednotky, jejichž význam afunkci nelze odvozovat čistě ze „součtu“ jejich jednotlivých komponentů, afungují gramaticky iargumentačně stejně. Elegantně tak dospívá k základní myšlence konstrukční gramatiky. Druhá přednáška (Linguistic Tools for Mind Reading in Narratives) vycházela ve svépodstatě zteorie mysli. Verhagen upozornil na to, že schopnost vytvářet představy ostavu mysli druhých není čistě lidské specifikum— to spočívá až vkompetenci hier‑ archizovat tyto představy do mnoha vzájemně vnořených úrovní (multiple ‑order inten‑ tionality). Existuje shoda na tom, že lidé jsou schopni zpracovat konstrukce typu Aví, že Bvěří, že Cmá vúmyslu… zhruba až do šestého řádu. Složitější je vysvětlení původu této schopnosti. Ve sporu, zda je vrozená aumožněná lidským mozkem, anebo sociokulturně naučená, argumentuje Verhagen ve prospěch druhého jazykově specifickými astrukturně velmi rozrůzněnými prostředky, jimiž se vyjadřuje vrůzně kondenzo‑ vané podobě vztah mezi mluvčím aostatními aktéry široce pojaté komunikační situace. Závěrečná přednáška (The Proper Place of Conventionality in an Ethological Appro‑ ach to Language) byla věnována podstatě konvencionality. Dominantní gramatické přístupy, ať už generativní, nebo konstrukční (či přesněji kognitivně ‑konstrukční; Verhagen odkazoval na Langackera7), mají vjádru svého zkoumání mluvčího jako jednotlivce, znějž lze zobecňovat na celou společnost, celý jazyk. Verhagen argumen‑ toval proti tomuto postoji. Pomocí aplikace modelů převzatých zbehaviorální biolo‑ gie— tzv. Darwinova algoritmu8 aTinbergenových čtyř otázek9— na jazykový vývoj přesvědčivě prezentoval klíčovou odlišnost dvou rovin změn— individuální roviny aroviny populace, tj. jazyka, resp. jazykové/řečové komunity.10 Na příkladu vývoje konstrukcí snizozemským weg aanglickým way ukázal, že jazyková změna je věc přirozeného výběru austavování konvencí na základě vzájemných očekávání— tedy 7 „For purposes of studying language as part of cognition, an expression’smeaning is first and foremost its meaning for asingle (representative) speaker“ (langacker, 2008, s.30). 8 Zjednodušeně: 1. variace jevu vpopulaci, 2. výběr varianty svyšší šancí na replikaci, 3. dědičnost vybrané varianty. 9 1. Jakými mechanismy jev vzniká?; 2. jaký je jeho (ontogenetický) vývoj?; 3. jaké jsou jeho funkce?; 4. jaká je jeho (fylogenetická) historie— zčeho se vyvinul ajak? (viz Tinbergen, 1963). 10 vtomto se verhagen shoduje se zástupci fluidní konstrukční gramatiky, mezi něž patří iRemi van Trijp (viz výše). ONDŘEj DUfEK — ADAm KŘíŽ — hANA PrOKŠOVá 123 procesů, které probíhají na makrorovině. Jeden mluvčí tedy vtomto smyslu nikdy nemůže hrát explanatorní roli. Pozvání do Prahy přijal také profesor Peter John Trudgill znorské Adger Univer‑ sity, který se zabývá zejména jazykovou typologií avýzkumem variant angličtiny ze sociolingvistické perspektivy. Na půdě FFUK vPraze proslovil ve třech dnech (28.– 30.5.) tři přednášky se sociolingvistickou tematikou. Vúvodním vystoupení (The Sociolinguistics of Non ‑Equicomplexity) se věnoval Trud‑ gill konceptu jazykové (ekvi)komplexity. Ve starší lingvistické literatuře, zejména ja‑ zykovětypologické, se vycházelo zobecného předpokladu, že všechny jazyky světa jsou stejně komplexní.11 Toto obecné povědomí bylo ovšem implicitně napadeno so‑ ciolingvisty, fonetiky atypology studujícími kreolské jazyky, kteří tvrdí, že jazykový kontakt je provázen simplifikací jazyka. Trudgill vnávaznosti na to přichází svýkla‑ dem, že prochází ‑li jazyk simplifikací, musí být nutně členěn na fázi před ní, tj. fázi komplexnější, afázi po ní, tj. fázi snižší komplexitou. Analogicky tomu pak lze podle něj přistoupit kjednotlivým vývojovým stadiím jednoho jazyka, kdy může být jazyk vurčité své fázi méně komplexní než vjiné (jako příklad udává současnou standardní nizozemštinu apodobu nizozemštiny vseverní Africe vdobě kolonizace). Rozšíře‑ nost hypotézy jazykové ekvikomplexity je, jak píše Trudgill (2011, s.16), dána také snahou po tom, aby nemohly být některé jazyky označovány za „primitivní“. Komplexitu samu vymezil Trudgill ve svých přednáškách podle přítomnosti ne‑ pravidelností vjazyce (např. konkurence pravidelných anepravidelných tvarů vpa‑ radigmatu jednoho slovesa vangličtině), množství polysémních jednotek ajejich užití znesnadňujících porozumění vkomunikaci (např. složitá distribuce alomorfů it athis vnářeční oblasti Norfolk vBritánii) anadbytečnosti vkonstrukci syntagmat (např. několikanásobné vyjádření shody vjedné konstrukci). Klade proti sobě tezi jazykové typologie, podle níž jazykový kontakt vede kjazykové komplexitě, atezi primárně sociolingvistickou, která tvrdí, že jazykový kontakt vede ksimplifikaci jazyků. Jako zastánce sociolingvistické větve se ktomuto bodu vracel ivdalších dvou svých vy‑ stoupeních aobhajoval jej jako velmi podstatný rys jazykového kontaktu. Následující přednáška (Societies of Intimates and Mature Linguistic Phenomena) byla věnována rozdílům mezi jazyky menších, uzavřených společenství (societies of inti‑ mates) ajazyky společenství početných, vyspělých,12 dále míře aprincipům jazyko‑ vého kontaktu jednotlivých společenství avlivu tohoto kontaktu na utváření jazyka ina jeho komplexitu. Trudgill tvrdí, že ivjazycích menších, izolovaných společenství se objevují složité jevy jako nepravidelnosti, prvky znesnadňující komunikaci nebo redundantní prostředky (např. vícenásobné vyjádření shody). Jazyková komplexita tedy podle něj není způsobována (pouze) jazykovým kontaktem, naopak vyšší míra jazykového kontaktu arozvolnění hranic jednotlivých společenství vede ksimplifi‑ 11 Sám Trudgill ve své stěžejní publikaci Sociolinguistic Typology přiznává, že tuto tezi dříve zastával. 12 vknize Sociolinguistic Typology předestírá autor kritéria členění společností na ony malé avelké: velikost komunity, hustota společenské sítě amíra kontaktu sokolím— malá komunita, hustá síť anízký kontakt jsou charakteristické pro „societies of intimates“ anaopak, nadto je možné zvažovat ikombinace mezi těmito dvěma póly škály (Trudgill, 2011, s.146n).