Co si Vladimír Borecký poznat vůbec nepřál Lovec mašíblů před mašíblem mašíblů

Co si Vladimír Borecký poznat vůbec nepřál Lovec mašíblů před mašíblem mašíblů jaromír Typlt Univerzita Karlova [email protected] WHAT VLADIMÍR BORECKÝ DID NOT WISH TO KNOW: THE “MAŠÍBL” HUNTER IN FRONT OF “THE MAŠÍBL OF THE MAŠÍBLS” The text captures various misunderstandings that arose when the living author, František Novák from Lomnice nad Popelkou, became the subject of Vladimír Borecký’s professional interest in 2002. While Borecký was arespected scholar in the field of cultural studies, Novák’s linguistic and historical theories remained mere scientific nonsense, amusing from acertain point of view, but completely unacceptable. Borecký, however, did not want to ridicule Novák; on the contrary, he was able to read his texts as an expression of playfulness, and he placed their effect in the highest degree of the comic, which he described as “absurdity”, questioning all the certainties of our knowledge. But Novák became convinced that his groundbreaking scientific theories were as yet misunderstood. KLÍČOVÁ SLOVA: Neexaktní vědy— komika— mašíbl— ludismus Non-exact sciences— comic— “mašíbl”— ludism. DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2023.1.6 „Při podpisu jsem si připadal jako nějaký herec, jenž Boreckému na jeho přání zahrál roli zvanou MAŠÍBL“ (Novák 2020, s.179). A15.května 2008 František Novák, bývalý ředitel muzea vLomnici nad Popelkou, na základě onoho podpisu opravdu stanul před kamerou apro studentku Vladimíra Boreckého Veroniku Hrdinovou zahrál svou „roli“ vdokumentárním filmu Co složím, to mám. Nemusíme mu věřit, že odkryl všechny své pohnutky, ale ve vzpomínkách Můj přítel Čas Novák tvrdí, že účastí při natáčení chtěl hlavně prokázat službu váženému, avté době navíc nemocnému kolegovi zUniverzity Karlovy. Splným vědomím se tak rozhodl být pro diváky tím, za co ho Borecký prohlašoval: „nejenom obzvláštníkem, ale dokonce ‚největším zobzvláštníků‘, což se dá také vykládat, jako bych byl nějakým nekorunovaným králem všech českých blbců“ (Novák 2020, s.179). František Novák byl zřejmě jediným ze všech „obzvláštníků“, který se osvém titulu dozvěděl ještě za života. Jenom několik málo postav zknihy Zrcadlo obzvláštního (1999) stihl Vladimír Borecký osobně poznat, texty ojejich výtvorech— mašíblu— však otiskl až smnohaletým odstupem, takže už nemusel nikomu znich vysvětlovat, OPEN ACCESS jAROMÍR TYpLT 69 že rozhodně nemá vúmyslu vystavovat je posměchu. Sám si dobře uvědomoval, že slovo „mašíbl jako zkratka tří jednoduchých slov magoři, šílenci, blbi může odrazovat určitým cynismem aignorancí psychických hlubin ludismu“, ale byl přitom přesvědčen, že „přes přihroublý vnějšek vsobě obsahuje imnoho známek upřímné niterné citovosti anepředstíraného zájmu odíla brikolátorů“ (Borecký 2005, s.238). Jenže dalo by se to dotčeným přesvědčivě vysvětlit? „Nedotýkáme se tím necitlivě plachých, skromných anaivních tvůrců?“ připustil sám autor určitou pochybnost už na stránkách Zrcadla obzvláštního (Borecký 1999, s.302). Slovo mašíbl, snímž se Borecký údajně poprvé setkal na popisce šanonu vpražském archeologickém ústavu (Borecký 1999, s.59), má totiž jednu přednost, která se tu atam může stát inevýhodou. Je to jeho přiléhavá zvuková podoba— výmluvný „souzvuk smyslu se zvukovým ekvivalentem. Inezasvěcenec, který netuší, že jde oprostou zkratku ze slov magoři, šílenci, blbi, zde magory, šílence ablby intuitivně vytuší“ (Borecký 1999, s.301). Už proto se Borecký rozhodl za mašíbl označovat pouze výtvory amyšlenky, zatímco pro osoby převzal zpsychiatrické teorie Karla Slavoje Amerlinga dávno zapomenuté slovo obzvláštník: „Obzvláštnost je tedy eufemizací podivínství, otevřenější aetičtější charakteristikou než úsporná zkratka mašíbl“ (Borecký 1999, s.204). Jak se ovšem do těchto obezřetně volených definic podaří proniknout člověku, kterému jednoho dne pošta přinese obálku sčasopisem, kde je ujeho jména zcela nepřehlédnutelně otištěno zarážející sousloví „mašíbl mašíblů“? POSLEDNÍ PŘÍKLAD ZA VŠECHNY „Musím přiznat, že ijá jsem se setkal se slovem MAŠÍBL vůbec poprvé 23.července 2002, až když jsem si přečetl studii Vladimíra Boreckého,“ čteme vdosud netištěném pojednání Františka Nováka Ve službách pozemského Času zroku 2003. Onou studií je myšlen text „Rozčechrané protovědomí aneb Mašíbl mašíblů“, otištěný včasopise UNI (Borecký 2002). „Zní jsem se dozvěděl, že na katedře kulturologie filosofické fakulty KU vPraze existuje již velká sbírka MAŠÍBLŮ, jinak též řečených obzvláštníků“ (Novák 2003, s.3). Už to bylo samozřejmě nedorozumění. Novák odosavadní Boreckého práci neměl vůbec tušení, takže nerozpoznal odkaz ke knize Zrcadlo obzvláštního aztratil se hned vprvní části úvodního souvětí: „Ačkoliv dlouholetý zájem odíla obzvláštníků nás vedl kshromáždění úctyhodného počtu mašíblů“ (Borecký 2002, s.18). Zmátly ho idalší Boreckého formulace, například odlehčenou poznámku, že František Novák „jistě promine, že jeho téměř anonymní jméno vynášíme zanonymity“ (Borecký 2002, s.18), si vyložil takto: „Každý tento MAŠÍBL měl však až dosud povahu nějakého uceleného systému, jehož autor zůstal vždycky vanonymitě. Protože jsem vytvořil první MAŠÍBL, jehož autor vystoupil zanonymity, jsem považovaný za MAŠÍBLA MAŠÍBLŮ amůj systém, který jsem do roku 1997 vytvořil, je považovaný za jakýsi METAMAŠÍBL“ (Novák 2002, s.3). Je zřejmé, že díky kontaktu mezi Vladimírem Boreckým aFrantiškem Novákem se otevírá opravdu jedinečná příležitost pozorovat, jak se začne „chovat“ mašíbl, když je přímo osloven apojmenován. Františku Novákovi bylo devětašedesát let, když ho OPEN ACCESS 70 SVĚT LITERATURY 67 Borecký překvapil svou poštovní zásilkou. Narodil se 2.prosince 1933— adodejme, že sběratele mašíblů přežil otřináct let, zemřel 31.srpna 2022. Nikdy se nesetkali: Novák Boreckému nabídl, že ho vLomnici nad Popelkou rád přijme, „ale on si to asi rozmyslel asvoji zamýšlenou návštěvu neuskutečnil“ (Novák 2020, s.179). Těžko odhadnout, jak dlouho před rokem 2002 Borecký Nováka vlastně sledoval. Jak vyportrétovaný „obzvláštník“ zaznamenal ve svých pamětech: Vzásilce byl idopis, vněmž se mi Borecký omlouval, že monografii omojí badatelské činnosti měl zpracovanou již vroce 1999, aod té doby „čistil kliky mnoha redakcí“, než stím uspěl vredakci kult. magazínu UNI, kde publikoval monografii omojí badatelské činnosti pod názvem „Mašíbl mašíblů aneb rozčechrané protovědomí“. (Novák 2020, s.179) Ale pokud by datace do roku 1999 měla platit, vzbuzuje to mnohé otázky. Přesně vtom roce Vladimír Borecký vydal knihu Zrcadlo obzvláštního spodtitulem Znašich mašíblů. Nechal se vní inspirovat Andrém Blavierem, který zase naplnil dávné záměry Raymonda Queneaua, když po mnoha desetiletích práce dovedl do monumentální knižní podoby „encyklopedii neexaktních věd“ pod názvem Les fous littéraires (Literární šílenci; Blavier 1982). Borecký přenesl tento zájem do českého prostředí ajako sběratel podobných pseudovědeckých „brikoláží“ či „ludismů“ si vprůběhu devadesátých let získal proslulost. Věnoval jim řadu článků včasopisech, stál za vydáním knih Jakuba Hrona Metánovského (1995) aVáclava Svobody Plumlovského (1996), ale teprve Zrcadlem obzvláštního vroce 1999 představil mašíbl vucelené podobě. Proč tam ale nebyl zastoupen „mašíbl mašíblů“? Čím to, že vknize ještě nenajdeme ani jedinou okrajovou zmínku otom, že zLomnice nad Popelkou neúnavně rozesílá do světa své dopisy jistý promovaný geograf, bývalý muzejník anadšený šachista, který by se skvěle vyjímal hned ve dvou kapitolách knihy— především vté druhé, „Neologisté aneofázisté“, ale určitě ivprvní, „Historizátoři adešifrátoři“? Byl František Novák odložen na později, nebo až dodatečně objeven? Vpozůstalosti Vladimíra Boreckého se zachoval soubor dopisů aokopírovaných studií, které Novák vletech 1982–1990 posílal filozofu, šachistovi— apo nějaký čas iřediteli muzea vJindřichově Hradci, tedy přímému profesnímu kolegovi— Milanu Slámovi. Některými zároveň vkopii obesílal isvého spolužáka zgymnázia, historika Ivo Kořána, případně idalší adresáty. Zatím se nepodařilo vypátrat, kdy přesně kpředání těch písemností do rukou Vladimíra Boreckého došlo. Podle postskripta „pozdravujte dr.Milana Slámu!“ vNovákově dopisu z28.srpna 2002 se zdá být téměř jisté, že to bylo právě prostřednictvím tohoto jejich společného známého, ale jestli ještě před vydáním Zrcadla obzvláštního, nebo až vohlasu na něj, jako „tip na další mašíbl“, ktomu už doklady chybí. Borecký se každopádně odvolával ina poměrně nedávné Novákovy texty, poslední rukopis vsoupisu pramenů nesl vročení 1997. Kromě jediného tiskem vydaného sešitu— Lomnice nad Popelkou, zakladatelské sídlotvorné středisko českého života (1992)— to přitom všechno byly veřejně nedostupné rukopisy. Ať už se oNovákovi dozvěděl kdykoliv, Borecký se oněm rozepsal nedlouho poté, co už svou sběratelskou práci uspořádal do celku, který alespoň navenek působil uzavřeně. Vposlední kapitole Zrcadla obzvláštního naznačil, že by se asi dalo pokračovat dál adál, ale bude už lepší „exkurze do mašíblu“ přerušit, ato „vsebezáchovné OPEN ACCESS jAROMÍR TYpLT 71 předtuše“. Pravděpodobně tím chtěl udělat jen tečku za knihou, ale přece jen tu dal průchod iurčité obavě, že by také mohl nad svým nadšením pro obzvláštníky ztratit kontrolu abýt nakonec do mašíblu zamáčknut jako do „smrtonosného bahna“ (Borecký 1999, s.301). Apřesto vzápětí vznikla rozsáhlá studie, kterou Borecký po několika letech dokonce ještě mírně rozšířil azačlenil do své knihy Imaginace, hra akomika (Borecký 2005). „Nelze říct, že by nás někdy studium mašíblů znudilo“ (Borecký 2005, s.254), připsal do této knižní verze, ale jako by to bylo jen proto, aby připustil, že tomu všemu dosud přece jen něco scházelo. Když čteme vstupní odstavce, máme pocit, že se vnich Borecký ohlíží za vším, čeho se dosud voblasti českého mašíblu dopátral. Vjedné dlouhé větě propojuje různé postavy ze Zrcadla obzvláštního: Jakuba Hrona Metánovského, ale iJana Lukeše, Františka Kahudu, Alexandra Baťka, T.R.Fielda adalší tvůrce nových slov. Ale zdá se, že se knim vrátil hlavně proto, aby proti nim vyzdvihl fenomén úplně jiné kvality: Františka Nováka zLomnice nad Popelkou. Ten nám totiž podle Boreckého nejenom předkládá nové, překvapivé pojmy, ale můžeme sním navíc i„okusit rozkoše zjejich utváření azrodu“ (Borecký 2005, s.254). Rozkoše opravdu neodolatelné, která nás „vnáší do vývojově raného období, vněmž se formuje naše imaginace na předverbálním základě“ (Borecký 2002, s.18, resp.2005, s.254). Díky Novákovi se tak dostáváme „knejzákladnějšímu motivu každého mašíblu, kterým je proniknutí ke zdroji smyslu slov, imaginace akpovaze vědomí“ (Borecký 2002, s.25, resp.2005, s.269). Borecký snetajeným potěšením avelmi podrobně převypravuje Novákovy výklady, jak vznikla slova „Čech“, „čert“, „kus“, „záhada“, aužívá si díky těmto vědecky nepřijatelným „fonosémantickým“ spekulacím „tvůrčí kontakt se zdrojem samotné řeči“ (Borecký 2002, s.25, resp.2005, s.268). Kontakt velmi nakažlivý: „dává možnost zúčastnit se“ a„dává možnost znovuzažít“ (Borecký 2002, s.25, resp.2005, s.269). Takové obraty Borecký volí, když vzávěru shrnuje, co považuje za největší přínos lomnického badatele. Svou vlastní roli zjevně viděl hlavně vtom, co si vytkl jako hlavní úkol už vknize Zrcadlo obzvláštního: „restituovat jedinečný humor nesmyslu azaznamenat ho jako součást mýtotvorné lidské kreativity pro další generace“ (Borecký 1999, s.19). ZKLAMANÁ NADĚJE Jen těžko předvídatelná byla ovšem odezva ze strany toho, kdo takový nesmysl opravdu myslí. Zprvu byla potěšená avděčná: „zjistil jsem, že V.Boreckému se vskutku podařilo proniknout do mého myšlení na úrovni, která mě mile překvapila,“ shrnul Novák své první dojmy vrukopise Ve službách pozemského Času, kde také autorovi vyslovil svůj dík „jako představiteli celé české oficiální filosofické vědy za jeho práci“ (Novák 2002, s.1). To, že svým myšlením zaujal někoho, kdo zastává významnou vědeckou pozici, vnímal Novák jako průlom: Když se loď blíží kneznámé pevnině, objevují se nejdříve nad mořskou hladinou ptáci, kteří jsou první předzvěstí blížící se pevniny. Vmém případě to byl OPEN ACCESS 72 SVĚT LITERATURY 67 docent PhDr. VLADIMÍR BORECKÝ, CSc., vědecký pracovník katedry kulturologie filosofické fakulty University Karlovy vPraze. Je to první vědec, jenž věnoval mému dílu ucelenou monografii, která vyšla vč.6 časopisu UNI vroce 2002. (Novák 2006) Radost zuznání šla dokonce tak daleko, že Novák svému „monografistovi“ nenabídl nic menšího než „monopol na prosazování mých myšlenek do vědeckého průzkumu lidského vědomí“. Stalo se tak hned vprvním dopise, který Boreckému napsal 28.srpna 2002— více než měsíční prodlevu sodpovědí tehdy vysvětlil obavou, že by kvůli probíhajícím povodním bývaly mohly vzniknout potíže sdoručováním zásilek. Otištění studie osvých teoriích Novák každopádně považoval pouze za začátek dlouhodobého vědeckého výzkumu, který už sBoreckým budou rozvíjet společně. To, čím si ho pražský kulturolog získal, byla mimo jiné vysoká propracovanost jeho odborné terminologie. Mnoho sliboval zvláště pojem protovědomí, převzatý ze studií francouzského fenomeno-strukturálního psychologa Rogera Mucchielliho (Borecký 2005, s.45–46). Novák si protovědomí překládal následovně: „Borecký zjistil, že jsem ve svém dospělém věku dokázal ve svých textech navazovat jakousi záhadnou komunikaci nejenom se svými dětskými duševními projevy, ale dokonce isnějakými velice ranými novorozeneckými projevy, které si uvědomuji, ale nedokáži je vysvětlit“ (Novák 2011, s.89). Atak byl Borecký první, kdo „upozornil veřejnost na skutečnost, že moje myšlenky mají nezanedbatelný význam pro pročechrávání lidského protovědomí“ (Novák 2002, 2). Pocit srozumění ovšem vnásledujících letech klesal, jistě ivlivem toho, že pražský badatel, od roku 2006 univerzitní profesor, nevyužil nabízeného monopolu stakovým nadšením, jaké bylo vLomnici nad Popelkou očekáváno. Naděje na vědeckou spolupráci rychle pohasly, zPrahy už nevycházel ani žádný zájem oto, co se s„protovědomím“ dělo dál, po roce 1997. Novák tam přitom vnímal hlubokou změnu abyl zklamán, že jí Borecký vůbec nevěnoval pozornost. Vdopise adresovaném Veronice Hrdinové, už zmíněné režisérce astudentce kulturologie, se 26.listopadu 2008 svěřil: „Kámen úrazu však spočívá ve skutečnosti, že pan Borecký považuje moje poznatky obiologické podstatě pozemského ČASU za únik od reality.“ Do odborných kruhů se tak nepodařilo prosadit to, co Novák považoval za největší svůj objev: „čichochuťové“ myšlení aslidským metabolismem přímo propojenou „biologickou češtinu“. Kní se obrátil na základě „biologického snu“ z2.prosince 1999 adalších přesně datovaných snových zážitků zkonce podzimu 2001, jak uvádí ve své knize Výstup na horu Ťululum aneb Obiologické podstatě pozemského Času (Novák 2013, s.25, 29, 33 aj.). Působí až neuvěřitelně, že rukopis této knihy vznikal právě vtěch měsících, kdy byla včasopise Uni sázena Boreckého studie, tedy na jaře 2002. Je to poslední text Františka Nováka, do kterého ještě nijak nezasáhla teorie obzvláštníků amašíblu. Pak už se lomnický autor vkaždém jen trochu rozsáhlejším pojednání alespoň okrajově dotkl toho, jak ho jistý významný badatel voblasti kulturologie pochopil azároveň nepochopil. OPEN ACCESS jAROMÍR TYpLT 73 NEJZAZŠÍ NESMYSL Můžeme se jen dohadovat, proč Vladimír Borecký nepovažoval za nutné Františku Novákovi ani krátce oznámit, že studii, jejíž název zkrátil na „Mašíbl mašíblů“, nakonec zařadil do knihy Imaginace, hra akomika (2005, rozpracovaná verze knihy Imaginace akultura zroku 1996). Novákovi se nikdy nedostala do rukou, dozvěděl se oní teprve několik let po Boreckého smrti. Přitom místo, jež mu vknize bylo vyhrazeno, je vurčitém smyslu ústřední— vpáté kapitole, věnované „ludismům“, se stal se jediným podrobně představeným obzvláštníkem. Ateprve na základě celého systému komiky, který vtéto kapitole vrcholí, můžeme plně docenit, jak se Borecký snaží Františka Nováka uchránit před všemi projevy myšlenkové nadřazenosti, tedy před výsměchem jakéhokoliv druhu. Pouze „absurdní vyladění“ je Novákovi právo, pouze ono vede ke smíchu dostatečně pročištěnému. Vabsurditě se totiž člověk smíchem nevymezuje už vůči nikomu aničemu, dokonce ani vůči sobě samému. Aprotože už se nepokouší schovávat za jakýmikoliv jistotami, vzážitku absurdity „se účastní na absurditě světa“ (Borecký 2005, s.157). Snad by se to dalo krátce vyjádřit ijako výzva: nesmát se Františku Novákovi za jeho nesmysly, ale díky těm nesmyslům— aspolu snimi— se rozesmát „nejzazšímu nesmyslu“, nesmyslu ve všem anade vším. Kupodivu ani sám František Novák, ačkoliv svým teoriím bezvýhradně věřil, se podobnému úhlu pohledu nebránil. Adokonce měl po jistou dobu sklon se domnívat, že právě to je důvod, proč ho Borecký klade výš než ostatní své obzvláštníky: „VBoreckého pojmech Metamašíbl neboli Mašíbl Mašíblů se totiž ukrývá poznatek, že když nějaká BLBOST zvětšuje svoje rozměry natolik, až její velikost přesáhne určitou kritickou hranici, dochází kjejí náhlé proměně vjejí pravý opak— MOUDROST,“ vysvětloval Novák vroce 2006 vrukopisu Oregeneraci lidského rozumu. Blbost je něco podobného jako nějaký balónek, který se nafukováním rozpíná azvětšuje svoje rozměry. Když ten náfuka při zvětšování svých rozměrů překročí určitou kritickou hranici, dojde kexplozi, vníž balónek reprezentující blbost zanikne. Ztoho vyplývá, že když blbost zvětší svoje rozměry natolik, až PRASKNE apřijde osvůj život, proměňuje se po svém zániku ve svůj opak zvaný MOUDROST. MOUDROST totiž není nic jiného než nejdůslednější popírání ausmrcování BLBOSTI. (Novák 2006, nestr.) Anebo zase jinak: „Blbost je jakási rána do racionálního poznání“ (Novák 2006, nestr.). Jiný závěr pro tutéž myšlenku, když ji Novák rozvinul vdopise Vladimíru Boreckému datovaném 31.srpna 2008, tedy už jen půl roku před smrtí adresáta. Tentokrát to ale znamenalo výzvu určenou vědě: […] fenomén označovaný zvědeckého pohledu pojmem BLBOST je východiskem vědeckého poznávání vědomí. Jenomže aby se lidská BLBOST mohla proměnit ve svůj opak, nějaký hodnotný poznatek, musí mít taková blbost neobyčejně široké významové rozpětí. Ztoho vyplývá, že jedině velká blbost, tj.blbost vyvěrající zneobyčejně velké hloubky lidského vědomí, se může vprůběhu Času proměnit vmoudrost. OPEN ACCESS 74 SVĚT LITERATURY 67 Vživém projevu pak Novák dokázal svou myšlenku podpořit ještě i„bublavým“ hlasem amimikou, aby ve slově „blbost“ co možná nejlépe zviditelnil azhmotnil ono postupné nadouvání, které se musí nakonec zvrátit ve svůj opak. Prokázal to ivkvětnu 2008 ve filmu Veroniky Hrdinové. Přitom věděl, že je to vlastně komické číslo, jímž předvádí mašíbl, jak to od něj studentka profesora Boreckého očekává. „Já jsem si připadal jako nějaký exotický motýl, kterého Borecký ve své honbě za svými MAŠÍBLY ve svém mašíblovském zaujetí chytil do své síťky, aprožíval přitom velkou radost ze svého úlovku,“ vrátil se pak ktéto své filmové „roli“ vpamětech Můj přítel Čas (Novák 2020, s.180). Borecký ho sice představil světu jako obzvláštníka, ale František Novák si to zpětně zhodnotil jako mystifikaci, uníž se nakonec muselo potvrdit, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá Mě to naštěstí vůbec nerozčilovalo, ale naopak velice rozesmávalo. Jenomže kámen úrazu spočívá ve skutečnosti, že zatímco mě tahle Boreckého mystifikace velice rozesmávala, uněj došlo ve styku smým „mašíblem mašíblů“ (neboli nějakým záhadným „metamašíblem“ majícím svůj původ podle mínění V.Boreckého vmém „rozčechraném protovědomí“ neboli prvotním vědomí, které lidé nabývají ve věku ode dvou do šesti let) asi kněčemu úplně opačnému, co bych si dovolil označit jako trvalý stres. […] V.Borecký byl člověk snatolik širokým rozhledem, jenž mu umožňoval, aby pochopil, že vmém případě se nejedná ožádný metamašíbl, nýbrž onějakou průkopnickou práci, která se zabývá problematikou lidského vědomí na seriózním vědeckém základě, jenž je Boreckému nedostupný. (Novák 2020, s.179) Jako by tu František Novák říkal: když omně Vladimír Borecký psal svou studii, chtěl se jako vědec zjevně jen pobavit, zasmát. Jenže pak zjistil, kam až jsem mezitím došel, amusel si přiznat, že tady scelou svou vědou narazil. Před jeho očima se rodilo něco, co ho přesahuje. Pochopil to avšechen smích ho přešel, aproto se raději kmému myšlení už nikdy nevrátil: „poznal vmé badatelské činnosti něco, co si poznat vůbec nepřál aco ho trvale zarmoutilo“ (Novák 2020, s.180). Něco takového se dá opravdu docenit jen v„absurdním vyladění“. PRAMENY: Blavier, André. Les fous littéraires. Paris: Veyrier, 1982. Borecký, Vladimír. Zrcadlo obzvláštního: Znašich mašíblů. Praha: Hynek, 1999. Borecký, Vladimír. „Rozčechrané protovědomí aneb Mašíbl mašíblů“. UNI, 12, 2002, č.6, s.18–25. Borecký, Vladimír. Imagiace, hra akomika. Praha: Triton, 2005. Hron Metánovský, Jakub. Nedorozumění srozumem aneb Konba žijby. Ed. Vladimír Borecký. Praha: Paseka, 1995. Novák, František. Ve službách pozemského Času. 2002. Rukou psaný text sočíslovanými listy. Novák, František. Oregeneraci lidského rozumu, 2006. Nestránkovaný strojopis. Novák, František. „Dětství ajeho elementární pravdy“, Analogon, 2011, č.63, s.83–91. Novák, František. Výstup na horu Ťululum aneb Obiologické podstatě pozemského Času. Praha: Malvern, 2013. Novák, František. „Vnímání času včeské amoravské kultuře“, Analogon, 2017, č.81, s.98–99. OPEN ACCESS jAROMÍR TYpLT 75 Novák, František. Můj přítel Čas, 2020. Stránkovaný strojopis. Svoboda Plumlovský, Václav. Co složím, to mám. Ed. Vladimír Borecký. Praha: Torst, 1996. Typlt, Jaromír. „Průtrž“, Analogon, 2005, č.44–45, s.23–29. Typlt, Jaromír. „Zesměšnění, které si nehledá oběť“, Souvislosti, 2005, č.3, s.55–57. Typlt, Jaromír. „Co nepřijde svěkem“, Analogon, 2011, č.63, s.83–86. Typlt, Jaromír. „František Novák, blízký přítel Času“, Analogon, 2022, č.98, s.86–87. FILM: Co složím, to mám. Námět arežie Veronika Hrdinová. Praha: FAMU 2008. KORESPONDENCE: František Novák Vladimíru Boreckému. 2002–2006, soukromý archiv. František Novák Veronice Hrdinové. 2008, soukromý archiv. OPEN ACCESS