Úvod ke studii Joshuy Teplitského

Úvod ke studii Joshuy Teplitského Daniel Soukup Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha— Centrum judaistických studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého vOlomouci [email protected] Jedním zprůvodních jevů koronavirové krize, která vuplynulých letech zasáhla naše každodenní životy, bylo, že se pozornost přírodních ihumanitních odborníků často obracela khistorickým událostem, jež saktuální situací korespondovaly, abylo vnich proto možné nalézt tu méně, tu více účelné paralely aznich vyplývající poučení azkušenosti předchozích generací. Jakkoli nelze pandemii covid-19 zlehčovat, její průběh jen stěží obstojí při srovnání sepidemiemi amorovými ranami, které fatálním způsobem decimovaly svět vuplynulých staletích. Dramatická disproporce mezi minulostí asoučasností ajejich (byť jen implicitní) srovnání vyjevující shody ikontrasty však může usnadnit porozumění tomu, co se vchaotickém aktuálním čase odehrává. Také studii amerického badatele Joshuy Teplitského věnující se dopadu morové rány na pražskou židovskou komunitu na počátku 18.století lze vnímat vtomto kontextu. Její text vyšel vdobě vrcholící krize na podzim roku 2020 atéměř současně ana podobném historickém materiálu představil toto téma úzkému okruhu českých čtenářů hebraista zKarlovy univerzity Pavel Sládek vměsíčníku Roš chodeš (duben 2020, s.3, 9). Teplitsky, který působí jako docent moderních židovských dějin na katedře historie Pensylvánské univerzity ve Filadelfii, se vodborné práci soustředí na dějiny raně novověkých Židů. Ve své knize Prince of the Press: How One Collector Built History’s Most Enduring and Remarkable Jewish Library (New Haven— London 2019), která zanedlouho vyjde včeském překladu vnakladatelství Academia, představuje fascinující příběh jedné znejdůležitějších knižních kolekcí hebraik ajudaik ajejího sběratele pražského rabína Davida Oppenheima (1664–1736). Kapitolou věnovanou Židům raného novověku včeských zemích pak přispěl do knihy Zwischen Prag und Nikolsburg. Jüdisches Leben in den böhmischen Ländern (Kateřina Čapková aHillel J.Kieval, eds., Göttingen 2020), která vyšla rovněž vanglickém ačeském překladu. Na základě své odborné expertizy proto Teplitsky nahlíží na morovou ránu, která vdruhé polovině roku 1713 zasáhla Prahu ařádila srůznými přestávkami včeských zemích až do roku 1716, prizmatem zkušenosti místních Židů. Zjedenáctitisícové pražské židovské komunity zahynulo během roku 1713 na tři apůl tisíce osob. Krátce po prvních případech onemocnění, kdy nejbohatší členové obce opustili židovské město auchýlili se na venkov, bylo ghetto křesťanskými úřady neprodyšně uzavřeno aponecháno svému osudu, podobně jako při předchozí epidemii roku 1680. KřesOPEN ACCESS DANiEL SOUKUP 191 ťanští radní zbylých pražských měst se tak snažili eliminovat šíření morové nákazy, což se jim ostatně nepodařilo, jelikož se nemoc přenášela zcela nezávisle na Židech. Násilná karanténa aseparace ghetta, vyvěrající zprotižidovských stereotypů, však zapříčinila nadprůměrnou úmrtnost pražských souvěrců. Teplitského studie ukazuje, jakým způsobem využily vládní autority společensko-přírodní katastrofu ktomu, aby uplatnily dlouhodobě prosazovanou exstirpační aredukční politiku, která usilovala ovýrazné populační zmenšení židovské minority včeských zemích. Oportunistické zneužívání epidemií kdosažení specifických politických cílů však není téma nové. Do komplexního rámce krizových jevů pozdního středověku, kdy obvinění zšíření „černé smrti“ fungovalo jako legitimizace krvavých protižidovských perzekucí akonfiskací židovského majetku, je zasadil například brněnský rodák amedievista František Graus (Pest— Geissler— Judenmorde. Das 14.Jahr hundert als Krisenzeit, Göttingen 1987). Zatímco památku na křesťanské oběti morových ran zhmotňují četná barokní morová sousoší rozesetá po celé střední Evropě, židovská paměť byla vetkána především do slovesné kultury. Teplitsky čerpá znejrůznějších žánrů těchto písemných pramenů. Čtenářsky nejatraktivnější jsou, dle mého soudu, tři jidiš skladby, různé literární kvality, jež podrobně popisují okolnosti propuknutí aeskalace moru vpřelidněném pražském ghettu. Jejich rozbor již na konci osmdesátých let 20.století nabídla přední izraelská jidišistka Chava Turniansky. Zmíněné elegie vkatastrofických podmínkách morem postiženého židovského města tendenčně zdůrazňovaly solidaritu, která vtěchto kritických chvílích zavládla. Jidiš písně popisují, kterak představení obce poskytovali almužnu apotravu pro stovky chudých abezprizorních. Podobně kvůli nedostatku dřeva odevzdávali Židé nábytek svých domácností na zhotovení rakví. Ženy všech sociálních ivěkových vrstev šily doma dnem inocí pohřební roucha, aby byla zesnulým prokázána poslední úcta (zde se přirozeně nabízí kontrastní srovnání snesrovnatelným, tedy spodomácku vyráběnými rouškami včeských domácnostech). Pokud bychom četli pouze jeden typ zachovaných pramenů, byla by realita morové epidemie pochopitelně značně zkreslená aunikly by nám mnohé důležité detaily. Teplitsky se však dívá na tuto historickou událost zvětšího nadhledu, nechce totiž vyprávět vprvní řadě martyrologický příběh hrdinů aobětí zpražského ghetta (či obětavých křesťanských sousedů), ale přivádí na scénu rovněž viníky a„spolupachatele epidemie“. Teplitského studie tak poukazuje na klíčový podíl těch, kteří rozhodovali oosudu obětí. Zda ivtomto případě přináší srovnání se současností nějaké poučení, musí rozhodnout čtenář sám. OPEN ACCESS