Velká Británie a Kanada od Westminsterského statutu k Ogdensburgské smlouvě

Velká Británie aKanada od Westminsterského statutu kOgdensburgské smlouvě Martin Šubrt Období od přijetí Westminsterského statutu1 ve Velké Británii iKanadě vprosinci roku 1931 do uzavření dohody ospolečné obraně mezi kanadským premiérem Williamem Lyonem Mackenzie Kingem aamerickým prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem ve městě Ogdensburg během srpna roku 1940 znamenalo pro Spojené království iKanadu řadu změn ve směřování jejich zahraniční politiky. Obě události jsou pak považovány za určité mezníky ve vývoji britsko-kanadských, respektive kanadsko-amerických vztahů. Pokud lze vnímat Westminsterský statut jako institucionální nástroj kupravení britsko-dominiálních vztahů, tak smlouvu zOgdensburgu lze považovat za kanadské vyjádření proměny vztahů ke svému jižnímu sousedovi. Po skončení první světové války se začaly objevovat mezi Londýnem aOttawou neshody především voblasti zahraniční politiky, kde chtěli kanadští představitelé získat mnohem větší míru autonomie. Výsledkem jednání asnah řešení vzniklých problémů byla formulace vztahu mezi britskou aostatními dominiálními vládami vBalfourově deklaraci na imperiální konferenci vroce 1926. Právně byla nová pozice vývoje vztahu mateřské země adominia Kanady zakotvena ve Westminsterském statutu zroku 1931, jehož schválením začala nová éra ve vzájemných britsko-kanadských vztazích. Cesta klegislativní nezávislosti Kanady vroce 1931 se vyvíjela postupně aobešla se bez vážnějších konfliktů. Případné krize se objevovaly pouze vpolitické rovině ajejich řešení byla projednávána na imperiálních konferencích. Vdůsledku přijetí Westminsterského statutu byl kanadský parlament postaven na roveň britskému. Není divu, že toto odstranění právní asymbolické struktury Britského společenství bylo přijato vOttavě se souhlasem.2 Zákon vešel vKanadě vplatnost hned 12. prosince 1931, následujícího dne, co byl přijat vLondýně. Přestože jeho přijetím nebyla vyřešena veškerá problematika úplné nezávislosti Kanady, můžeme od této chvíle pohlížet na Kanadu vzahraničněpolitické oblasti jako na samostatnou jednotku. 1 Ktéto problematice blíže viz VALKOUN, Jaroslav, Na cestě kWestminsterskému statutu: Velká Británie, dominia aproměna Britského impéria vletech 1907–1931, Praha 2015. 2 JUDD, Denis, Impérium: Britská imperiální zkušenost od roku 1765 do současnosti, Praha 1999, s.304. OPEN ACCESS 22 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 OTTAWSKÁ EKONOMICKÁ KONFERENCE Vroce 1929 ovlivnil svět krach na newyorské burze aprohlubující se hospodářská krize měla své následky ve Velké Británii iKanadě. Vobou zemích totiž došlo na začátku třicátých let 20.století ke změnám ve vládách. Nejprve se tak stalo vKanadě, kde po volbách na podzim roku 1930 nahradil dosavadního premiéra zLiberální strany Williama Lyona Mackenzieho Kinga jeho oponent zřad konzervativců Richard Bedfort Bennett, jehož strana reagovala na hospodářskou krizi ave své předvolební kampani se zaměřovala na ekonomická témata. Když Bennett odjížděl krátce po svém zvolení na imperiální konferenci do Londýna, sliboval svolání další konference, zaměřené především na ekonomické problémy vimpériu. Aby dostál svému slibu, pozval na závěr londýnského setkání přítomné státníky ze zemí Britského společenství národů, aby se sešli následujícího roku na imperiální ekonomické konferenci vOttawě.3 Navrhovaná imperiální konference byla nakonec odložena až na rok 1932, jelikož britská vláda musela řešit roku 1931 mnoho problémů. MacDonaldova druhá labouristická vláda čelila kritice kvůli nevyrovnanému rozpočtu avysokým výdajům na sociální politiku. Pod tlakem bankéřů aodborových předáků se rozhodl britský premiér podat 23. srpna roku 1931 demisi.4 Následující den vytvořil dočasnou krizovou vládu „národní jednoty“. Když během léta 1931 američtí věřitelé vybrali většinu zlatých zásob vBank of England, nezbylo krizové vládě jiné řešení než snížit hodnotu libry šterlinků vůči zlatu. Dne 24. září 1931 bylo přikročeno kdevalvaci domácí měny o25 %.5 Většina dominií se následně rozhodla pro napojení svých měn na libru šterlinků avytvoření tzv.šterlinkového bloku. Kanadská vláda se scílem dosažení větší finanční nezávislosti rozhodla navázat svou měnu raději na americký dolar.6 Světová hospodářská krize podnítila ve Velké Británii kromě devalvace libry šterlinků aopuštění zlatého standardu rovněž otevření otázky imperiálních preferencí. Britští zastánci zavedení systému imperiálních preferencí cítili ve snaze překonat hospodářskou krizi šanci na změnu zavedeného systému světového volného obchodu. Ochrana domácího trhu dovozními cly znovu ožila ve volební kampani konzervativců vříjnu 1931 apoté, co vystřídal 5. listopadu 1931 ve funkci ministra financí, jednoho znejvětších zastánců světového volného obchodu Philipa Snowdena,7 Nevill Chamberlain navracející se kodkazu svého otce Josepha Chamberlaina, který prosazoval systém imperiálních preferencí již roku 1903, bylo jasné, že knějakému posunu ve finanční politice dojde.8 3 JACKS, David S., Defying Gravity: The 1932 Imperial Economic Conference and the Reorientation of Canadian Trade, 2011, s.8. Dostupné z: http://www.nber.org/papers/w17242.pdf [cit.15.11.2016]. 4 MORGAN, Kevin, Ramsay MacDonald, London 2006, s.71. 5 ELLINGER, Jiří, Neville Chamberlain: od usmiřování kválce: britská zahraniční politika, 1937–1940, Praha 2009, s.42. 6 LLOYD, Lorna, Loosening the Apron Strings: The Dominions and Britain in the Interwar Years, in: The Round Table, Vol.92, Iss.369, 2003, s.291. 7 EICHENGREEN, Barry J., Sterling and the Tariff, 1929–32, Princeton 1981, s.5. 8 ELLINGER, J., c. d., s.43. OPEN ACCESS MArTin ŠubrT 23 Dne 4. února 1932 představil Neville Chamberlain vDolní sněmovně plán na 10% zdanění většiny dováženého zahraničního zboží (netýkalo se pšenice, masa adalších specifikovaných produktů). Jeho návrh zákona byl vDolní sněmovně schválen adne 1. března 1932 vešel vplatnost pod názvem Zákon odovozních clech (The Import Duties Act). Jeho následkem došlo kvytvoření rady (An Import Duties Advisory Council) zabývající se dovozními cly ana jejíž doporučení parlamentu mohlo dojít kdalšímu zvýšení cel na dovážené zboží.9 Mimo Chamberlainův plán měly stát až do 15. listopadu 1932 výrobky zdominií, britských mandátních území, Indie nebo Jižní Rhodesie. Vlistopadu by pro ně pak vstoupily vplatnost obchodní dohody, kterými se měla zabývat nadcházející imperiální konference vOttawě.10 Svolání imperiální ekonomické konference do kanadského hlavního města bylo symbolické. Poprvé se zde konala tehdy ještě koloniální konference roku 1894. Ostatní konference se konaly vLondýně, ale vlétě roku 1932 bylo město vprovincii Ontario znovu svědkem velkého shromáždění politiků zemí Britského společenství. Za Velkou Británii na jednání přijeli ministerský předseda Stanley Baldwin aministr financí Neville Chamberlain. Dále se setkání zúčastnili premiéři nebo vyslaní zástupci vlád Kanady, Australského svazu, Nového Zélandu, Jihoafrické Unie, Irského svobodného státu, Newfoundlandu,11 Indie aJižní Rhodesie. Výsledkem jejich jednání byly tzv.ottawské dohody, tj.řada bilaterálních obchodních smluv mezi zúčastněnými stranami. Britská delegace uzavřela dohody se zástupci Kanady, Australského svazu, Jihoafrické Unie, Nového Zélandu, Indie, Newfoundlandu aJižní Rhodesie. Kanada uzavřela samostatné oboustranné smlouvy sIrským svobodným státem, Jihoafrickou Unií aJižní Rhodesií. Nejvíce se důsledky uzavřených smluv projevily ve statistikách britského obchodu simpériem. Zatímco vletech 1924–1929 se celkový dovoz zboží do Spojeného království ze zemí impéria pohyboval okolo 30 %, po setkání vOttawě dosáhl téměř 39 % vroce 1934. Dovoz kanadského zboží do Velké Británie se zvýšil ve stejné době přibližně odvojnásobek. Export zboží zbritských ostrovů do zemí, účastnících se konference, se sice zvýšil, ale de facto se jen vrátil na stejnou úroveň, na které se nacházel vdobě před vypuknutím světové hospodářské krize.12 Přestože do ottawské imperiální ekonomické konference vkládal Neville Chamberlain velké naděje, ukázaly se její výsledky vpodobě uzavřených obchodních smluv pouze jako kompro9 EICHENGREEN, B.J., c. d., s.36. 10 GLICKMAN, David L., The British Imperial Preference System, in: The Quarterly Journal of Economics, Vol.61, No.3, 1947, s.442. 11 Na ottawské ekonomické konferenci byl Newfoundland naposledy zastoupen jako nezávislé dominium. Kvůli svým ekonomickým problémům nakonec ztratil vroce 1933 status dominia astal se znovu de facto britskou kolonií, kde od roku 1934 vládla ustanovená vládní komise. Během této doby se objevila imyšlenka připojit ostrov ajeho teritorium Labrador ke Kanadě, ale krealizaci této možnosti nedošlo. Situace se změnila až po druhé světové válce, kdy se po výsledcích hlasování vreferendech stal vroce 1949 Newfoundland aLabrador desátou kanadskou provincií. 12 GARCEAU, Oliver, The Ottawa Conference: An Experiment in Indirect Imperialism, in: Harvard Business Review, Vol.13, Iss.3, 1935, s.385. OPEN ACCESS 24 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 misní adočasná řešení, po kterých nenásledovaly takové úspěchy, jaké byly zpočátku předpokládány. Obchod uvnitř impéria sice zaznamenal určitý vzestup, ale nastavený preferenční systém následky krize neodvrátil. Jeho postupné opouštění Kanaďany iBrity nakonec ukázalo, že budoucnost těchto zemí přece jen spočívá ve světovém volném obchodu. KANADA ABRITSKÁ POLITIKA APPEASEMENTU Význam spolupráce Velké Británie sdominii ve třicátých letech 20.století nespočíval jen vekonomické oblasti, ale také ve společném postupu, kdyby mezinárodní situace kdekoliv ve světě vyústila do válečného konfliktu. Zatímco kanadská ekonomika se vtomto období stále vzpamatovávala zhospodářské krize, britská diplomacie byla konfrontována sřadou potencionálních hrozeb světové kolektivní bezpečnosti, znichž hlavní představovaly nástup Adolfa Hitlera kmoci vNěmecku, expanzionistické plány Itálie na rozšíření svého koloniálního panství vAfrice ivlivu vněkterých okolních státech avneposlední řadě také výboje militaristického Japonska na Dálném východě. Britská zahraniční politika nesoucí se ve znamení usmiřování agresivních států bývá vobdobí 2. poloviny třicátých let 20.století označována jako politika appeasementu. Hlavní snahou Britů tehdy bylo vyhnout se válečnému střetu svýbojnými státy azdominií se jim dostalo vtéto záležitosti podpory. Členové britské vlády si byli vědomi zhoršující se mezinárodní situace ve světě, proto vroce 1934 ustanovili vrámci Výboru imperiální obrany užší výbor pod názvem Výbor pro obranné požadavky (Defence Requirements Committee), který měl analyzovat mezinárodní situaci ajejí dopad na ozbrojené složky. Podle závěrečné zprávy, kterou sepsali zástupci zřad politiků ivšech ozbrojených složek, bylo označeno za největšího potenciálního protivníka Německo, proti němuž měla být dlouhodobě vedena obezřetná obranná politika. Druhou vážnou hrozbu představovalo podle zprávy Japonsko.13 Od dubna do května roku 1935 se během oslav stříbrného výročí 25 let od nástupu krále Jiřího V. sešli vLondýně ministerští předsedové zemí Commonwealthu. Hlavním tématem jejich setkání byla zahraniční politika vůči Německu aJaponsku. Bennetta na toto setkání nedoprovázel jako obvykle podtajemník zkanadského ministerstva zahraničí Oscar Douglas Skelton, který měl velký vliv na formování vlastní zahraniční politiky. Před odjezdem kanadského premiéra do Londýna mu Skelton předal memorandum obsahující nejdůležitější body anázory na vývoj světových událostí.14 Skelton vněm poukazoval na provázanost problémů ohledně Německa iJaponska. Oba státy označil za nebezpečné pro mezinárodní vztahy. Japonsko kvůli jeho výbojům viděl jako hrozbu pro všechny státy vPacifiku. Japonská expanzionistická politika byla však podle jeho názoru určována strachem ze Sovětského svazu, který se podle něj pro změnu obával útoku ze strany Německa na západní hranici. Skelton 13 NEVILLE, Peter, Hitler aAppeasement: Britský pokus zabránit druhé světové válce, Líbeznice 2008, s.43. 14 HILLMER, Norman, O.D.Skelton: The Work of the World, Montreal 2013, s.267. OPEN ACCESS MArTin ŠubrT 25 tedy zastával názor, že situace na Dálném východě je úzce propojena sotázkou vzestupu nacistického Německa vEvropě.15 Britští politikové si uvědomovali, že vpřípadě válečného střetu sNěmeckem, Japonskem či Itálií nemohou čelit všem těmto státům najednou. Vpolovině třicátých let 20.století se obávali především spojení Hitlera aMussoliniho vEvropě. Snažili se tak najít soběma totalitními státy rozumnou řeč. Britské pozornosti nemohla uniknout italská snaha ovybudování velké koloniální říše vAfrice, kde chtěl Mussolini odčinit staré národní trauma zpotupné porážky vbitvě uAduy zkonce 19.století. Vprosinci 1934 proběhla šarvátka mezi italskými aetiopskými vojáky upramenů Wal Wal (někdy též Walwal či Welwel) na jasně nedefinované hranici mezi Etiopií aitalským Somálskem, apřestože se ještě nejednalo oskutečný válečný střet, byl tento incident znamením, že by kněmu mohlo vblízké době dojít. Vlétě roku 1935 neustále proplouvaly Suezským průplavem transportní lodě převážející italské vojáky, kteří se společně smnožstvím válečného materiálu rozmisťovali podél východních hranic Etiopie.16 Když 3. října roku 1935 skutečně vpadla italská vojska do Habeše, členského státu Společnosti národů, očekávaly se reakce ostatních zemí této organizace, mezi něž patřila Velká Británie iKanada. Všechny zastoupené země ve Společnosti národů, vyjma Itálie, přijaly 7. října 1935 vŽenevě zprávu, kde označily Itálii za agresora. Následně došlo kaktivování článku 16 Paktu Společnosti národů, podle něhož byli všichni povinni uvalit na agresora sankce.17 Dne 10. října 1935 pak proběhlo ve shromáždění Společnosti národů odhlasování společných opatření proti Itálii austanovení Výboru osmnácti (Committee of Eighteen), který měl docílit mírového řešení.18 Výbor, mezi jehož členy patřili izástupci Kanady, začal svou práci pod předsednictvím portugalského diplomata Augusta de Vasconcella hned následující den. Náplní jejich práce měl být společný postup při naplňování sankcí aminimalizování jejich dopadu na ekonomiku států souhlasících snimi.19 Do Spojeného království přišly události ohledně etiopské krize adiskuse ve Společnosti národů vdobě, kdy se blížily všeobecné volby, během nichž Stanley Baldwin zdůrazňoval, že zájmem Velké Británie je zabránit válce aspomocí Společnosti národů zachovat mír ve světě.20 VKanadě zase probíhal poslední týden Bennettovy administrativy. Dosluhující kanadský premiér se vyjadřoval oangažovanosti své země ve Společnosti národů kladně, zatímco jeho rival Mackenzie King přistupoval ktéto organizaci surčitou dávkou skepse apozději ji dokonce dával za vinu druhou světovou válku.21 15 Tamtéž, s.268. 16 CHURCHILL, Winston S., Druhá světová válka: Blížící se bouře, sv. 1, Praha 1992, s.156. 17 JOHNSON, Gaynor, Philip Noel-Baker, the League of Nations and the Abyssinian Crisis, 1935–1936, in: STRANG, G.Bruce (ed.), Collision of Empires: Italy’s Invasion of Ethiopia and its International Impact, New York 2013, s.59. 18 CHURCHILL, W.S., c. d., sv. 1, s.160. 19 JOHNSON, G., c. d., s.61. 20 CHURCHILL, W.S., c. d., sv. 1, s.163. 21 STACEY, Charles Perry, Canada and the Age of Conflict: aHistory of Canadian External Policies, Volume: 2, 1921–1948, The Mackenzie King Era, Vol.2, Toronto 1981, s.112. OPEN ACCESS 26 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 Dne 14. října 1935 vyhráli ve volbách vKanadě liberálové ajejich předseda se tak mohl stát po pěti letech vopozici premiérem. Po vítězství Mackenzie Kingových liberálů rezignoval kanadský vysoký komisař vLondýně Howard Ferguson aministerský předseda jmenoval do této funkce Vincenta Masseye, kterého chtěl na tuto pozici už vroce 1930, ale jeho plán se tehdy neuskutečnil vzhledem kvítězství Bennettových konzervativců.22 Ferguson krátce předtím vedl kanadskou delegaci ve Společnosti národů, ale po jeho návratu do Londýna anásledné rezignaci připadla pozice hlavního zástupce Kanady vŽenevě Walteru Alexanderovi Riddellovi, jenž se řadil mezi zkušené kanadské delegáty vtéto mezinárodní organizaci, neboť zde působil již od roku 1924.23 Na konci října 1935 představil Výbor osmnácti plán sankcí, který byl většinou členských zemí přijat. Sankce měly vstoupit vplatnost 18. listopadu 1935.24 Dne 2. listopadu 1935 požadoval Riddell od své vlády instrukce ohledně zamýšleného návrhu ropných sankcí, ale dříve, než dorazily, vyjádřil se před svými kolegy zostatních členských států Společnosti národů, že bez ropy, uhlí, železa ioceli je seznam sankcí nekompletní. Navrhl proto jeho rozšíření právě otyto suroviny.25 Vmezinárodním tisku se objevily zprávy tlumočící ropné sankce proti Itálii jako kanadský návrh, což rozzlobilo iMackenzieho Kinga. Riddellovi proto vzkázal: „Musíte si uvědomit, že zastupujete kanadskou vládu, ne nějakou jinou vládu, delegaci nebo výbor.“26 Někteří Britové se obávali, že by případné ropné sankce proti Itálii arostoucí vojenská přítomnost britského námořnictva ve Středozemním moři mohly být chápány Mussolinim jako přípravy na vyhlášení války.27 Stálý státní podtajemník na britském ministerstvu zahraničí Robert Vansittart se domníval, že rozšíření sankcí by mohlo vést kválce sItálií, na což podle něj nebyla Velká Británie vžádném případě připravena.28 Poradci na kanadském ministerstvu zahraničí Oscar Douglas Skelton aLoring Christie si vykládali situaci jako britskou snahu oprosazení ropných sankcí skrze kanadské delegáty, sčímž nesouhlasili.29 Zároveň si byli vědomi toho, že mezinárodní hlas jejich země nemá takovou váhu jako hlas některé zvelmocí.30 Kanadský premiér se tak rozhodl pověřit vysokého komisaře vLondýně Vincenta Masseye, aby informoval vládu Jeho Veličenstva, že Riddellovy návrhy nemají podporu kanadské vlády.31 22 Tamtéž, s.168. 23 McKENZIE, Francine, ‘The Last Ditch Defender of National Sovereignty at Genevaʼ: The Realities behind Canadian Diplomacy during the Ethiopian Crisis, in: STRANG, G.B., Collision…, s.167. 24 JOHNSON, G., c. d., s.61. 25 McKENZIE, F., c. d., s.168. 26 Tamtéž, s.169. 27 JOHNSON, G., c. d., s.63. 28 STRANG, G.Bruce, “The Worst of All Worlds”: Oil Sanctions and Italy’s Invasion of Abyssinia, 1935–1936, in: Diplomacy and Statecraft, Vol.19, Iss.2, 2008, s.216. 29 McKENZIE, F., c. d., s.177. 30 Tamtéž, s.179. 31 STACEY, C.P., Canada…, s.185. OPEN ACCESS MArTin ŠubrT 27 Kanadský ministr spravedlnosti Ernest Lapointe pronesl dokonce 2. prosince 1935 na půdě parlamentu vOttawě projev, kde označil Riddellem navrhnuté sankce pouze za jeho návrh, který nijak nereprezentuje stanoviska kanadské vlády. Svou roli vdistancování se od Riddellova plánu hrály ivnitropolitické důvody. Lapointe jako premiérův poradce pro záležitosti Québecu si byl totiž vědom zdejší silné italské menšiny, podporující Mussoliniho astavějící se výrazně proti jakýmkoli protiitalským sankcím. Lapointe již předtím přesvědčoval Mackenzieho Kinga, aby zabránil tomu, aby byl někdy nějaký Kanaďan poslán do cizí války mezi Itálií aEtiopií. Pro kanadského ministerského předsedu tak bylo snazší nesouhlasit sRiddellem než ztratit Lapointeho aQuébec.32 Postup proti Mussolinimu po jeho napadení Habeše byl uBritů sice plný gest aprohlášení, ale neúčinnost sankcí aobava zválky vedla kpoškození prestiže Velké Británie atím ijejího impéria. Vprosinci roku 1935 byla na základě smlouvy, nejčastěji pojmenovávané po jejích hlavních aktérech jako Hoare-Lavalův plán, nabídnuta značná část Habeše Italům výměnou za stažení jejich jednotek. Tento plán územního uspořádání se nesl ve stylu tradičního koloniálního obchodování velmocí. Jeho zveřejnění ve francouzském anásledně britském tisku vzbudilo odsouzení ze strany veřejnosti.33 Dne 24. prosince proběhlo vLondýně neformální setkání vysokých komisařů dominií snově jmenovaným britským ministrem zahraničí Anthony Edenem aministrem pro dominiální záležitosti Malcolmem MacDonaldem. Když se rozhovory dostaly kHoare-Lavalově smlouvě, poukázal Eden na nutnost přehodnocení celé situace ohledně etiopské krize. MacDonald tvrdil, že pokud by se dodržovaly všechny navrhnuté sankce, Mussolini by nepřistoupil na jednání omírových podmínkách anavrhl proto, aby jeden zmenších států předložil vŽenevě koncept opuštění rozšířených sankcí, což se nelíbilo kanadskému vysokému komisaři Vincentu Masseyovi, neboť podle jeho názoru měly předcházet zájmy Společnosti národů zájmům Londýna.34 Zhoršení mezinárodní situace mělo za následek kanadský odstup od evropských záležitostí azároveň odmítnutí vojenských sankcí.35 Nakonec kžádnému uvalení ropných sankcí na Itálii nedošlo aneefektivní postup Společnosti národů proti agresorovi tak vedl kúplnému ovládnutí Etiopie Italy vkvětnu roku 1936.36 Svůj podíl na celkovém neúspěšném postupu proti Itálii měly iSpojené království aKanada. Vroce 1936 řešila britská veřejnost krizi monarchie kvůli abdikaci krále EdwardaVIII., ale schválením zvláštního zákona onástupnictví ve Spojeném království anásledně ivKanadě se povedlo situaci vyřešit. Krátce po korunovaci nového krále Jiřího VI. proběhla vobdobí od května do června 1937 imperiální konference vLondýně, kam přijeli nejen zástupci dominií, ale také Indie, Jižní Rhodesie aBarmy. Jednání se naopak nezúčastnila delegace Irského svobodného státu. Po slavnostním 32 McKENZIE, F., c. d., s.180. 33 ELLINGER, J., c. d., s.87. 34 SLOANE, W.Neville, The Paradox of Peaceful Co-existence: British Dominionsʼ Response to the Italo-Abyssinian Crisis 1935–1936, in: STRANG, G.B., Collision…, s.198. 35 LLOYD, L., c. d., s.293. 36 STRANG, G.B., The Worst of All Worlds…, s.227. OPEN ACCESS 28 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 zahájení konference následovaly proslovy předních státníků zúčastněných zemí aodsouhlasily se také hlavní body jejich téměř měsíc apůl dlouhého zasedání, mezi něž patřila zahraniční politika, otázka společné obrany, analýza obchodu uvnitř impéria ikoloniální záležitosti.37 Skelton, účastnící se konference skanadskou delegací, se vyjádřil už vdubnu 1937, tedy ještě před začátkem konference, že těmi hlavními diskutovanými tématy budou vLondýně především zahraniční politika aspolečná obrana.38 Skeltonův předpoklad se potvrdil vBaldwinově zahajovacím projevu, kde předseda konference mluvil otom, že ačkoli bude pozornost věnována idalším tématům, obrana azahraniční politika by měly být těmi nejdůležitějšími body jednání.39 Všichni delegáti svých zemí se shodli, že „prvním cílem pro každého člena Commonwealthu je ochrana míru“.40 Už se ovšem nedebatovalo nad systémem kolektivní bezpečnosti, jenž byl dříve chápán jako určitý garant míru.41 Vprůběhu jednání oobraně se Australský svaz aNový Zéland zaměřily na imperiální jednotu ana bližší vojenskou spolupráci smateřskou zemí, ale Kanada byla proti těmto plánům aodmítla přijmout koncepci společné obrany. Mackenzie King se ktéto záležitosti vyjádřil slovy: „Kdykoliv akdekoliv vEvropě nastane konflikt, nemůže být očekáváno, že Kanada pošle nějaké ozbrojené síly, aby pomohla řešit spory evropských států, onichž skoro nic neví […] zejména, když mocná země jako Spojené státy americké žádné podobné povinnosti nemá.“42 Kanadský ministerský předseda soudil, že otázky obrany by měly rozhodovat vlády jednotlivých zemí. Již poněkolikáté se tak odvolával, že rozhodnutí závazná pro Kanadu musí rozhodnout parlament vOttawě. Jeho přání se nakonec stalo skutečností vpodobě závěrečného prohlášení.43 Zde se potvrdilo, že jednotlivé parlamenty „několika zemí Britského společenství národů mají rozhodovat osměru vlastní obranné politiky“.44 Výsledkem londýnské konference zroku 1937 tak zůstalo pouze potvrzení závěrů zminulých imperiálních konferencí. Období následující po londýnské imperiální konferenci se vyznačovalo rychlými změnami rozložení sil ve světě. Německo iJaponsko se stávaly vzhledem ke svým krokům na mezinárodní scéně stále většími hrozbami pro britské impérium apokračující politika appeasementu Nevilla Chamberlaina, který se ve funkci předsedy vlády Jeho Veličenstva vyznačoval na rozdíl od svého předchůdce Stanleyho Baldwina aktivním vměšováním do zahraničněpolitických záležitostí,45 jim dovolovala postupně stupňovat své nároky. Nebezpečí války chtěli však Britové spodporou dominií zažehnat. 37 Parliamentary Papers (dále jen PP) A–07, Imperial Conference, 1937: Summary of Proceedings. Wellington 1937, s.6. 38 HILLMER, N., c. d., s.346. 39 PP A–07, s.7. 40 SOWARD, Frederick H., The Imperial Conference of 1937, in: Pacific Affairs, Vol.10, No.4, Dec.1937, s.446. 41 Tamtéž, s.446. 42 LLOYD, L., c. d., s.294. 43 SOWARD, F.H., c. d., s.448. 44 PP A–07, s.12. 45 ELLINGER, J., c. d., s.113. OPEN ACCESS MArTin ŠubrT 29 Během svého pobytu vhlavním městě Spojeného království se vkvětnu 1937 setkal Mackenzie King sněmeckým velvyslancem vLondýně Joachimem von Ribbentropem, který ho vprůběhu rozhovoru pozval na návštěvu Německa, při níž by se mohl setkat sHitlerem. Možnost takové schůzky uvítali iChamberlain sministrem zahraničí Edenem. Oba se totiž domnívali, že by mohl dát Mackenzie King Hitlerovi najevo, že pokud by nastal válečný konflikt sNěmeckem, bude Kanada stát za svou mateřskou zemí. Ministr pro dominiální záležitosti Malcolm MacDonald zmínil, že by měl Mackenzie King Hitlerovi sdělit, že vpřípadě války sNěmeckem budou na britské straně všechna dominia.46 Ke schůzce kanadského premiéra sněmeckým říšským kancléřem došlo vBerlíně 29. června 1937, přičemž rozhovor obou státníků trval asi hodinu apůl. Mackenzie King si později zapsal do deníku, že na něj Hitler udělal dojem jako „hluboce upřímný aryzí vlastenec“.47 Během jejich rozhovoru mu zmínil na základě britského přání společný postup dominií vpřípadě války Německa se Spojeným královstvím, ale zůstává otázkou, jak to celé německému diktátorovi formuloval azda to zjeho slov Hitler pochopil.48 Často se studie zaměřují především na krizi konce třicátých let 20.století vEvropě, ale situace začala být vtomto období vyhrocená ina Dálném východě. Vlétě roku 1937 začala bez oficiálního vyhlášení války ofenziva Japonců vČíně. Když japonské jednotky zaútočily na Šanghaj, Britové se začali obávat osvé ekonomické zájmy voblasti. Kanaďané věnovali větší pozornost rovněž vývoji situace vEvropě, ale už předchozího roku obdržel Mackenzie King varování od Spojeného štábního výboru (Joint Staff Committee), že vpřípadě válečného konfliktu vTichém oceánu bude pro Kanadu nemožné se bránit sama či udržet neutralitu.49 Postoj Ottawy vůči dálněvýchodní krizi byl značně vyhýbavý. Premiér ijeho poradci Skelton aChristie se obávali možnosti uvalení sankcí proti Japonsku, které se vzáří 1937 na žádost čínského vyslance projednávaly ve shromáždění Společnosti národů.50 Dne 5. října 1937 vzbudila celosvětový ohlas řeč prezidenta Spojených států amerických Franklina Delano Roosevelta vChicagu, vníž volal po mezinárodní karanténě proti agresivním státům, jejichž kroky byly vrozporu smírovými úmluvami. Vzhledem kizolacionismu, typického pro americkou předválečnou politiku, však zůstává Rooseveltův proslov nejasným, jelikož prezident později vyloučil, že by jeho „mezinárodní karanténa“ měla znamenat uvalení ekonomických sankcí proti agresorům.51 Mackenzie King váhal skonkrétní odpovědí na Rooseveltovu řeč a12. října sdělil Skeltonovi, že Kanada se nebude podílet na žádných opatřeních, která by mohla 46 STACEY, C.P., The Divine Mission: Mackenzie King and Hitler, in: Canadian Historical Review, Vol.61, No.4, s.505. 47 Tamtéž. 48 Tamtéž, s.506. 49 MEEHAN, John D., Steering Clear of Great Britain: Canada’s Debate over Collective Security in the Far Eastern Crisis of 1937, in: The International History Review, Vol.25, No.2, 2003, s.256. 50 Tamtéž, s.264. 51 Tamtéž, s.265. OPEN ACCESS 36 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 dvou konvojích tzv.první kanadská pěší divize (1st Canadian Infantry Division), které velel generálmajor Andrew George Latta McNaughton.97 Dne 21. září 1939 obeslal Chamberlain premiéry dominií sinformací, že jeho válečný kabinet přezkoumal dosavadní úroveň spolupráce mateřské země sostatními členy Britského společenství národů anavrhl, aby každý dominiální předseda vlády určil jednoho ze svých ministrů, který by odcestoval do Londýna, kde by zastupovat přímo svou zemi ve společných diskusích sbritskou vládou adalšími dominiálními kolegy.98 Mackenzie King odpověděl na Chamberlainovu výzvu 4. října 1939 sdělením, že určil pro tuto funkci svého ministra těžebního průmyslu Thomase Alexandera Crerara. Zkušený liberální ministr se ovšem stavěl kformě podobné spolupráce uvnitř Commonwealthu skepticky.99 Vbritském tisku se pak objevily zprávy referující opříjezdech dominiálních ministrů jako oformování určitého typu imperiálního válečného kabinetu, jako tomu bylo během první světové války. Mackenzie King však vydal prohlášení, ve kterém tyto informace popřel tvrzením, že žádný návrh ke zformování nějaké obdoby imperiálního válečného kabinetu neexistuje.100 Proti vzniku podobného tělesa ajakýmkoli centralizačním krokům ze strany mateřské země se totiž Mackenzie King vždy vymezoval. Už před válkou se stavěl proti schůzím vysokých komisařů zdominií vLondýně, které podle něj připomínaly určitou obdobu imperiální rady. Obával se, že na těchto schůzích by mohli vysocí komisaři prezentovat návrhy, dříve nekonzultované se svými vládami, nebo by zavázali svou vládu kpostupu odporujícímu směru její vlastní politiky. To byly také důvody, proč od roku 1936 naléhal na kanadského vysokého komisaře vLondýně Vincenta Masseye, aby se těchto setkání neúčastnil nebo na nich aktivně nevystupoval.101 Setkání dominiálních ministrů vLondýně během listopadu 1939 však připomínalo spíše než formování imperiálního válečného kabinetu malou imperiální konferenci. Své zástupce zde měly kromě Velké Británie iKanady také Australský svaz, Nový Zéland, Jihoafrická unie aIndie. Crerar zde ovšem hájil především ekonomické zájmy své země, jelikož jeho hlavním cílem bylo vyjednat sBrity co nejvýhodnější podmínky ohledně dovozu pšenice zKanady do Spojeného království.102 Britové ovšem snávrhy kanadské strany nesouhlasili, což ohrozilo probíhající jednání mezi oběma vládami na téma leteckého výcvikového plánu vKanadě (tzv.Empire Air Training Scheme nebo též někdy British Commonwealth Air Training Plan), jelikož Mackenzie King podmínil přijetí plánu dosažením dohody odovozu pšenice.103 Vyjednávání ohledně leteckého výcvikového plánu vKanadě navazovalo na neúspěšné pokusy ojeho zavedení před druhou světovou válkou. Na začátku října roku 97 STACEY, C. P., Arms…, s.14. 98 Tamtéž, s.143. 99 Tamtéž. 100 Tamtéž, s.144. 101 FEDOROWICH, Kent, Sir Gerald Campbell and the British High Commission in Wartime Ottawa, 1938–1940, in: War in History, Vol.18, Iss.3, 2011, s.364. 102 STACEY, C.P., Canada…, s.286. 103 Tamtéž, s.287. OPEN ACCESS MArTin ŠubrT 37 1939 odcestovala do Kanady zLiverpoolu mise pod vedením průmyslníka znajícího velmi dobře poměry vnejstarším dominiu, Arthura Balfoura, prvního barona Riverdala, scílem, aby co nejrychleji dospěla skanadskou vládou vtéto věci kdohodě.104 Vlistopadu 1939 však zůstaly debaty mezi členy mise akanadskými politiky na mrtvém bodě kvůli otázce financování celého plánu. Odhadovaná částka vrozmezí od 900 milionů do 1 miliardy kanadských dolarů, která byla nesprávně pochopena některými politiky vOttawě jako částka za první rok, kterou by měla Kanada zaplatit, byla mezi nimi považována za příliš vysokou pro zemi spouhými 11 miliony obyvatel. Odhad částky se však netýkal jednoho roku, ale rozmezí tří apůl let. Mělo dojít také kjejímu rozdělení mezi Velkou Británii, Kanadu, Australský svaz aNový Zéland.105 Vlistopadu 1939 členové mise uznali, že finanční náklady by mohly představovat pro zemi těžce postiženou hospodářskou krizí problém, proto informovali kanadskou vládu otom, že chystají provést změny votázce financování předkládaného plánu. Seznámili jí tak snávrhem, kde celková finanční zátěž pro Kanadu činila 313 milionů kanadských dolarů.106 Mackenzie King se však stavěl kplánu stále skepticky. Pracovníci britského ministerstva pro dominiální záležitosti ibritský vysoký komisař vOttawě Gerald Campbell už přestávali věřit vmožnost, že se vtéto věci dospěje knějakému řešení.107 Plán byl nakonec přijat až po dalších úpravách krátce po půlnoci 17. prosince 1939, kdy jej Mackenzie King podepsal. Po šesti týdnech vytrvalého vyjednávání tak nakonec došlo mezi oběma stranami kdohodě. Otazník však visel nad otázkou, zda se znovu pozměněnou smlouvou budou souhlasit členové britského válečného kabinetu, ale ministr pro dominiální záležitosti je varoval, že jejich odmítnutí by mohlo vést kúplnému zrušení plánu adohoda tak nakonec byla ponechána ve znění, se kterým kanadský premiér souhlasil.108 Díky jeho přijetí byla za celé trvání druhé světové války vycvičena třetina pilotů zcelého britského impéria na 107 základnách, rozmístěných po celé Kanadě.109 Na jaře roku 1940 válka vEvropě pokračovala Hitlerovým napadením Dánska aNorska. Dne 10. května spustili Němci svůj Blitzkrieg ina západní frontě. Téhož dne nahradil Nevilla Chamberlaina ve funkci ministerského předsedy Velké Británie Winston Churchill. Fronta ve Francii byla ovšem prolomena ana konci května došlo kohromné evakuaci britských expedičních sil upřístavu Dunkerque. Po této události zaslal Winston Churchill Mackenziemu Kingovi zprávu, kde mu sdělil své pochyby, zda se podaří udržet Francii vkonfliktu. Zároveň mu ovšem vzkázal, že má „pevnou důvěru vbritskou schopnost pokračovat ve válce, bránit ostrov iimpérium“.110 Dne 13. června 1940 se sešli členové kanadského válečného výboru (Canadian War Committee) spředáky opozice aspolečně se shodli na tom, že Kanada bude stát po boku 104 STEWART, A., c. d., s.743. 105 FEDOROWICH, K., c. d., s.371. 106 STEWART, A., c. d., s.745. 107 Tamtéž, s.746. 108 Tamtéž, s.750. 109 Tamtéž, s.739. 110 CHURCHILL, W.S., Druhá světová válka: Jejich nejskvělejší hodina, sv. 2, Praha 1993, s.143. OPEN ACCESS 38 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 své mateřské země ivpřípadě, když Velká Británie zůstane vboji sama.111 Dalšího dne vstoupila německá vojska do Paříže a22. června francouzská vláda podepsala sNěmci příměří. Po vyřazení Francie zkonfliktu avstupu Itálie do války na straně Německa se najednou ocitly země Britského společenství národů vboji osamoceny. OGDENSBURGSKÁ SMLOUVA Po pádu Francie vzrostly uKanaďanů obavy, že pokud by se Němcům podařilo dobýt ibritské ostrovy, dalším terčem útoku by se stala jejich země.112 Není proto divu, že obrana Severní Ameriky nabyla na vážnosti ive Spojených státech amerických. Prohlubující se spolupráce ve vojenské oblasti mezi Kanadou ajejím jižním sousedem se tak stala důležitým tématem pro vlády obou zemí. Užší kooperace mezi Kanadou aSpojenými státy americkými se začala projevovat ve druhé polovině třicátých let 20.století nejdříve vekonomické oblasti. Vroce 1935 došlo kpodepsání obchodní smlouvy; otři roky později ji následovala další. Ve vojenské oblasti měly však kontakty obou zemí mnohem menší tradici. Po většinu 19.století se vKanadě naopak počítalo seventualitou válečného konfliktu se Spojenými státy americkými. Během první světové války sice existoval program výcviku Kanaďanů pod britskou záštitou vTexasu, někteří Američané byli zase recipročně cvičeni vKanadě, ale jednalo se vždy obritskou iniciativu ana hlubší kontakty ve vojenské oblasti mezi dominiem aSpojenými státy americkými neměla první světová válka příliš velký vliv.113 Otázka nutnosti spolupráce obou zemí vobranných záležitostech vyvstala až koncem třicátých let 20.století. Když přijel Mackenzie King vroce 1938 do Washingtonu podepsat obchodní dohodu, mluvil sRooseveltem na téma společné obrany amerického kontinentu, ale nejednalo se ještě ohlavní náplň jejich rozhovoru. Roosevelt se ale vyjadřoval vtom smyslu, že vzrůstající nebezpečí podpory nacismu ze strany jihoamerických států by mohlo představovat problém pro celý kontinent. Podle prezidentova názoru by tak měla Velká Británie iKanada zvýšit svou výrobu vojenského letectva. Vpodobném duchu mluvil Roosevelt sMackenzie Kingem ivčervnu 1939, když kanadský premiér doprovázel královský pár při jeho návštěvě uprezidenta vHyde Parku ve státě NewYork.114 Přístup ktématu obrany Severní Ameriky proti případnému útoku ze strany nacistického Německa byl ovšem vobou zemích odlišný. Zatímco Washington spoléhal na to, že Velká Británie zvládne svoji obranu sama ahlavní pozornost věnovali zajištění samotného severoamerického kontinentu, Ottawa počítala především sobranou britských ostrovů.115 Na začátku srpna roku 1940 probíhaly ve Washingtonu debaty mezi politickými ivojenskými představiteli Spojených států amerických azdejším 111 STACEY, C.P., Arms…, s.32. 112 SANDWELL, Bernard K., Canada, London— New York— Toronto, s.116. 113 STACEY, C.P., Arms…, s.95. 114 Tamtéž, s.98. 115 SANDWELL, B.K., c. d., s.116. OPEN ACCESS MArTin ŠubrT 39 britským velvyslancem Philipem Kerrem, jedenáctým markýzem zLothianu, znichž vzešel návrh, že americká strana by mohla poskytnout Velké Británii padesát torpédoborců výměnou za pronájem strategických základen na ostrovech vKaribiku ana Bermudách. Vroce 1940 byly Spojené státy americké stále neutrální, ale předání padesáti válečných plavidel Velké Británii, které proběhlo vzáří 1940, bylo podle Churchilla milníkem na cestě Spojených států od neutrality kzatím neválčící straně.116 Vpoledne 16. srpna 1940 svolal Roosevelt tiskovou konferenci, kde informoval odebatách mezi Washingtonem aLondýnem ohledně získání námořních ileteckých základen kobraně západní polokoule aPanamského průplavu. Oznámil také, že kvůli obraně celého severoamerického kontinentu vede vláda Spojených států amerických jednání skanadskou vládou.117 Poté Roosevelt požádal telefonicky Mackenzieho Kinga oschůzku následujícího dne ve městě Ogdensburgu ve státě New York, nacházejícím se těsně uhranic sKanadou.118 Oba státníci zde podepsali 17. srpna 1940 tzv.Ogdensburskou smlouvu (někdy uváděnou také jako Ogdensburgská deklarace), vníž se konstatovalo, že kanadský „ministerský předseda aprezident diskutovali ovzájemných problémech obrany ohledně bezpečnosti Kanady aSpojených států“ arozhodli se ustanovit pro obě země Stálý společný obranný výbor (Permanent Joint Board on Defence), který se bude „vširokém smyslu zabývat obranou severní poloviny západní polokoule“. Dohodli se také, že kaž dá země vněm bude zastoupena čtyřmi nebo pěti členy. Závěr jejich prohlášení zněl, že se výbor „sejde brzy“.119 Kromě mezinárodní politické situace hrál roli vpřibližování Kanady ke Spojeným státům americkým ifakt, že kanadského premiéra pojilo sprezidentem přátelství, které můžeme označit za tak blízké, jak jen může mezi dvěma představiteli dvou zemí být.120 Jelikož oba státníci nekonzultovali před odjezdem do Ogdensburgu své kroky svlastními vládami, můžeme považovat vzniklou dohodu za iniciativu Roosevelta aMackenzieho Kinga.121 VKanadě ive Spojených státech amerických byla smlouva přijata skladnými ohlasy, přestože někteří přesvědčení američtí izolacionisté neskrývali své pochybnosti. Pozitivně se otéto dohodě psalo ivbritském tisku, ale Churchill si později postěžoval, že Kanaďané smlouvu nekonzultovali sBrity. Na příkladu události ze srpna 1940 je však vidět, že pro Kanadu už nehrály vazby smateřskou zemí tak velkou roli. Mnohem důležitější se jí jevil rozvoj vztahů se Spojenými státy americkými.122 Společný obranný výbor se poprvé sešel vOttawě 26. srpna 1940. Během tohoto setkání si zástupci obou stran vzájemně vyměnili vojenské poznatky, které pak mohli předat svým vládám. Dále se dohodli oposílení obrany Newfoundlandu, na které se 116 CHURCHILL, W.S., c. d., sv. 2, s.383. 117 Tamtéž, s.387. 118 STACEY, C.P., Arms…, s.338. 119 Tamtéž, s.339. 120 BOTHWELL, Robert, Foreign Affairs aHundred Years On, in: BUCKNER, Phillip, Canada and the End of Empire, Vancouver 2005, s.27. 121 STACEY, C.P., Canada…, s.312. 122 Tamtéž. OPEN ACCESS 40 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 kromě Kanady měla brzy podílet iamerická strana.123 Někteří historici jsou toho názoru, že rozhodnutí navázat spolupráci voblasti společné obrany se Spojenými státy americkými představuje pro Kanadu posun od britského dominia knové Kanadě jako americkému protektorátu.124 Ogdensburgská smlouva byla vurčitém smyslu završením jedné etapy britsko-kanadských vztahů véře po vydání Westminsterského statutu. Téměř desetileté období zahrnující hospodářskou krizi, ekonomické zotavování, snahy zabránit ozbrojenému konfliktu ve světě aspolečný vstup obou zemí do druhé světové války potvrzovaly, že mezi Velkou Británií aKanadou existovaly stále silné vazby na základě společné historie atradic vrámci Britského společenství národů, ale volnost ve směřování vlastní zahraniční politiky dala kanadským politickým představitelům možnost hlubší spolupráce se Spojenými státy americkými. Spolupráce spočívající vjednotné politice obrany Severní Ameriky ze srpna 1940 byla orok později následována dohodou zHyde Parku, zaměřenou na úzkou spolupráci vekonomické oblasti. Po vojenské integraci tak následovala hlubší integrace severoamerických ekonomik. Kanada se tím ale de facto dostala vobou oblastech pod silný americký vliv.125 Ogdensburgská smlouva byla tak pouze jedním zněkolika mezníků, které měly za následek přiblížení obou zemí, jasně patrné po roce 1945, kdy došlo kpostupnému odstranění všech bariér vzájemného obchodu azavedení volného obchodu mezi oběma zeměmi.126 Smlouva zOgdensburgu symbolizovala ito kjaké válčící straně mají Spojené státy americké blíže. Když vprosinci roku 1941 vstoupily po boku Velké Británie iKanady do konfliktu, začalo se rozložení válčících sil měnit aamerický vstup do války výrazně přispěl ke konečné porážce Itálie, Německa iJaponska. Přestože druhá světová válka uspíšila přechod Kanady zbritského vlivu pod vliv americký, vzájemné vazby smateřskou zemí nebyly přetrhány aKanada dále pokračovala vpodpoře mateřské země vtěžkých chvílích. Po druhé světové válce byla ovšem pozice bývalé koloniální mocnosti na mezinárodní scéně oslabena, zatímco Kanadě účast ve válce pomohla překonat následky světové hospodářské krize. Propojení kanadských ekonomických, obranných ave velké míře ipolitických zájmů sAmeričany výrazně ovlivnilo idalší vývoj Kanady po druhé světové válce ajejí pozici nejen vměnícím se Britském společenství národů, ale také na mezinárodní scéně. ABSTRAKT VELKÁ BRITÁNIE AKANADA OD WESTMINSTERSKÉHO STATUTU KOGDENSBURGSKÉ SMLOUVĚ Studie se zaměřuje na analýzu vývoje zahraničněpolitických vztahů mezi Velkou Británií aKanadou od přijetí Westminsterského statutu vobou zemích roku 1931 do uzavření obranné smlouvy mezi Kanadou aSpojenými státy americkými vOgdensburgu vsrpnu roku 1940. Studie zkoumá přístup 123 STACEY, C.P., Arms…., s.344. 124 STEWART, Gordon T., ‘An Objective of US Foreign Policy since the Founding of the Republic’: The United States and the End of Empire in Canada, in: BUCKNER, P., Canada and the End…, s.94. 125 Tamtéž, s.101. 126 Tamtéž. OPEN ACCESS MArTin ŠubrT 41 obou zemí ke klíčovým událostem zvoleného období: Velká hospodářská krize, imperiální ekonomická konference vOttawě vroce 1932, imperiální konference vLondýně roku 1937 ahrozby válečného střetu ve světě. Když vzáří 1939 vypukla druhá světová válka, vstoupila do ní Kanada po boku své mateřské země. Rychlé změny měly však za následek přibližování Kanady ke Spojeným státům americkým vekonomické ivojenské oblasti. KLÍČOVÁ SLOVA Velká Británie; Kanada; William Lyon Mackenzie King; britsko-kanadské vztahy; kanadsko-americké vztahy; Commonwealth; Westminsterský Statut; Ogdensburgská smlouva ABSTRACT GREAT BRITAIN AND CANADA FROM THE STATUTE OF WESTMINSTER TO THE OGDENSBURG AGREEMENT This article analyses the development of political relations between Great Britain and Canada in the era between the Statute of Westminster in both countries (1931) and the signing of the defensive agreement in Ogdensburg between Canada and the United States of America (August 1940). The article discusses the attitude of both countries to the key events and developments of the period: the Great Depression, the Imperial Economic Conference in Ottawa (1932), the Imperial Conference in London (1937) and the threat of another world war. When the Second World War started in September 1939, Canada joined the war on the side of its mother country. The rapid changes, however, had made Canada move closer to the United States of America in the economic and military spheres. KEYWORDS Great Britain; Canada; William Lyon Mackenzie King; british-canadian relations; canadian-american relations; Commonwealth; Statute of Westminster; Ogdensburg Agreement Martin Šubrt Institute of World History, Faculty of Arts, Charles University [email protected] OPEN ACCESS