Učedník už není mučedník. Příprava mládeže pro dělnická povolání a pozdněsocialistická stabilita jako generační problém.

Učedník už není mučedník. Příprava mládeže pro dělnická povolání apozdněsocialistická stabilita jako generační problém. Filip keller KEY WORDS: Czechoslovakia— State Socialism— Working Class— Youth— Schooling Psaní soudobých dějin skýtá vzhledem kjejich minimálnímu časovému odstupu od žité současnosti jistá úskalí.1 Předně zde konstrukce minulosti ajejí interpretace přestávají být výlučně historickou disciplínou. Jen stěží se totiž vyhnou konfrontaci s(jakkoliv zatíženou) živou pamětí přímých účastníků zkoumaných dějů. Vpřípadě společenských zlomů se pak soudobé dějiny navíc chtě nechtě stávají součástí širšího procesu následného vypořádávání se s„minulostí“ akromě vlastního předmětu bádání se tak nutně vyslovují rovněž klegitimitě idejí ahodnot, na nichž staví nově se utvářející společenský řád. Je nasnadě, že obojí dodává již beztak vzrušeným historickým debatám ještě více polemický náboj. Platí to ipro české soudobé dějiny zabývající se komunistickou diktaturou, aobzvlášť pro výzkum tzv.normalizace, kde měla podle některých vyjádření živá paměť vdůsledku úzkých vazeb někdejšího disentu na aktéry polistopadové politiky avědy dokonce hrozit stíráním hranice mezi historickou vědou aosobní zkušeností.2 Samozřejmě to neznamená, že bychom snad kvůli těmto úskalím měli nebo chtěli na výzkum komunistické minulosti rezignovat. Přesvědčivým dokladem je nakonec isama polistopadová historiografická produkce. Vjejím rámci se pro konceptualizaci dějin komunistické diktatury postupně objevily adiskutují především dva přístupy. Ten první, totalitně-, případně totalitárněhistorický, chápe komunistické panství vprvní řadě jako politický projekt, jehož cílem bylo „totální“ ovládnutí společnosti.3 Od toho se pak odvozuje nutnost zkoumat především komunistickou moc amechanismy jejího působení. Pro totalitněhistorické pojetí je zde určující vyloučení poli1 Tento výstup vznikl vrámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2017-260422 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 2 Viz Markéta Spiritova, Hexenjagd in der Tschechoslowakei: Intelektuelle zwischen Prager Frühling und dem Ende des Kommunismus, Köln— Weimar— Wien 2010, S.17. 3 Krůzným pohledům na „totalitu“ komunistické diktatury viz Jan Dobeš, Miloš Havelka, Bianca Hoenigová, Jan Holzer, Bedřich Loewenstein, Jiří Koubek, Jan Pauer, Petr Pithart, Dieter Segert, Clemens Vollnhals, Marína Zavacká, Milan Znoj ajejich příspěvky kotázce „Existovala vnejnovějších českých dějinách epocha totalitarismu?“, Soudobé dějiny 16, 2009, No.4, pp.607–733. OPEN ACCESS FILIP kELLEr 35 tické soutěže, ideologický monopol, administrativně řízené zestátněné hospodářství apoužití represivních složek. Skrze jejich výzkum jsou pak dokumentovány různé formy násilí aútlaku komunistického režimu, jeho odpůrci aoběti. Druhý, sociálněči kulturněhistorický, vychází zteoretických konceptů, které „totálně“ ovládnuté akontrolované společnosti přiznávají určitou míru subjektivity akomunistickou moc chápou jako výsledek (nerovné) interakce mezi mocenskými nároky stranické avládní elity avlastními očekáváními azájmy „obyčejných“ lidí.4 Vcentru pozornosti pak stojí každodennost, sociální praxe ajazyk, popřípadě další symbolické formy, vnichž se analyzují strategie prosazení těchto zájmů aosvojení mocenských nároků prostřednictvím svébytných významů, které jim lidé připisovali. Kontroverze, vnichž na jedné straně sociálněči kulturněhistoričtí „revizionisté“ odmítali totalitněhistorické pojetí kvůli jeho příliš úzkému aschematickému („zlý“ režim, jeho odpůrci, „mlčící“ většina apod.) zaměření na politickou moc arepresi, zatímco jeho zastánci vyčítali „revizionistům“ naopak jejich relativizaci apřehlížení,5 zdá se, pozvolna utichají.6 Co zůstává, je mezi jiným ipotřeba nějak uchopit avysvětlit specifickou dynamiku státněsocialistické společnosti, vyznačující se poměrně dlouhou stabilitou normalizačního období aposléze rychlým pádem komunistické moci vposledních měsících roku 1989. Teze o„nové společenské smlouvě“, omezující sociální praxi normalizační společnosti na práci (respektive její „předstírání“), konzum, různé volnočasové aktivity arekreaci, bezpochyby vmnoha případech obstojí. Je však na místě se ptát, jak aproč byla tato „smlouva“ vlastně uzavřena. Šlo opolitický kalkul avelkorysou sociální politikou podporovaný nástroj stranického vedení, který měl pomocí „pohodlného“ avrámci daných ekonomických možností příjemného „úniku“ držet občany stranou opozičních aktivit? Nebo to byla reakce na obecný vývoj moderních společností, směřujících od „společnosti práce“ kmasové spotřebě a„společnosti volného času“?7 Otázky vyvolává izhroucení komunistické diktatury 4 Petr Heumos, Ksociálněhistorickému výzkumu komunistických systémů, Soudobé dějiny 15, 2008, No.3–4, pp.686–702; Pavel Kolář aMichal Kopeček, Socialismus jako myšlenkový svět, Soudobé dějiny 19, 2012, No.2, pp.189–195. 5 Michal Pullmann, Sociální dějiny atotalitněhistorické vyprávění, Soudobé dějiny 15, 2008, No.3–4, pp.703–717; Pavel Kolář aMichal Pullmann, Co byla normalizace? Studie opozdním socialismu, Praha, 2016; Petr Placák, Pullmannův Pán much aneb Historie asvět dětí, Paměť adějiny 7, 2013, No.1, pp.123–128; Karel Hrubý, Ovšedním životě vsocialismu: Jaká byla komunistická diktatura? Dějiny— Teorie— Kritika [online], 2014, No.2, pp.269–292 [Cit.04-09-2017], dostupné z: http://www.dejinyteoriekritika.cz/Modules/ViewDocument.aspx?Did=458. 6 Veronika Pehe, Marxismus už není zakázané slovo, A2larm [online], 1.8.2017 [Cit.31-10-2017], dostupné z: http://a2larm.cz/2017/08/marxismus-uz-neni-zakazane-slovo/. Pro změnu pozice Ústavu pro studium totalitních režimů viz též Vědecká rada ÚSTR se staví za názorovou pluralitu [online], 27.10.2017 [Cit.31.10.2017], dostupné online z: https://www.ustrcr.cz/ vedeni-ustr-se-ohrazuje-vuci-kampani-vedene-proti-historicce-blaive/. 7 Peter Hübner, Norm, Normalität, Normalisierung. Quellen und Ziele eines gesellschaftspolitischen Paradigmenwechsels im sowjetischen Block um 1970, Potsdammer Bulletin für Zeithistorische Studien, 2003, Nr. 28/29, S.24–40. Dostupné z: https://zzf-potsdam. de/sites/default/files/publikation/Bulletin/huebner_28.pdf; Milan Otáhal, Dělníci avolný OPEN ACCESS 36 WISOHIM/ESHP 26 vroce 1989. Bylo skutečně tak náhlé anenadálé, nebo se komunistická moc začala hroutit již mnohem dříve a„sametová revoluce“ byla jen konečným vyústěním celého procesu? Apokud ano, kdy toto hroucení začalo? Vdobě tzv.přestavby, když reformní debaty odhalily vyprázdněnost ideologického jazyka akomunistické elity tak zůstaly tváří vtvář přestavbovým výzvám „němé“ anečinné?8 Nebo snad ještě dříve? Bylo by jistě naivní, očekávat jednoznačné odpovědi. Jestliže byla normalizační společnost nepochybně vmnoha ohledech politickým konstruktem,9 potom je stejně nepochybné, že při uskutečňování svých politických cílů nebyla komunistická strana „všemocná“. Existující mocenský monopol jí sice zaručoval výlučnost při tematizaci avýběru řešení zásadních společenských problémů, vpraxi však tato řešení narážela na četné komplikace amnohdy zůstávala pouze „na papíře“.10 Pověstný „trn zpaty“ se pak často vytahoval za pomoci různých „improvizací“, neformální sociálních sítí či jiných kompenzačních mechanismů.11 Vkaždém případě je dnes pád komunistické diktatury většinou symbolicky spojován především se studentskou demonstrací 17. listopadu 1989 na Národní třídě vPraze. Daleko od pravdy by však nebylo ani tvrzení, že éra komunistické moci vČeskoslovensku skončila, stejně jako začala, generální stávkou. Stím podstatným rozdílem, že zatímco 25. února 1948 stávkovali dělníci za ustavení vlády zcela kontrolované komunistickou stranou, vgenerální stávce 27. listopadu 1989 se postavili naopak proti ní aspolečně sjiž stávkujícími studenty aostatní veřejností podpočas vobdobí tzv.normalizace. In: Miroslav Vaněk (ed.), Obyčejní lidé …?! Pohled do života tzv.mlčící většiny. Část 1, Praha 2009, pp.251–283; Jan Rychlík, Každodennost vČeskoslovensku vobdobí tzv.normalizace. In: Jaroslav Pažout (ed.), Každodenní život vČeskoslovensku 1945–1989, Praha–Liberec 2015, pp.34–47; Srv.Mary Fulbrook, Arbeiter in sozialen und politischen Konfliktkonstellationen. Einführung. In: Peter Hübner, Christoph Klessman aKlaus Tenfelde (Hg.), Arbeiter im Staatssozialismus: Idelogischer Anspruch und soziale Wirklichkeit, Köln— Wien 2005, S.347–356. Kpojmu „společnost práce“ atezi opřechodu ke konzumní společnosti viz Hannah Arendt, The Human Condition, London— Chicago 1958; srv.John Brewer, Microhistory and Histories of Everyday Life, Cultural and Social History 7 [online], 2010, No.1, pp.87–109 [Cit.11-12-2016], dostupné z: http://dx.doi.org/10.2752/147800410X477359. Kdobovým diskuzím na téma volného času vČeskoslovensku viz Martin Franc aJiří Knapík, Volný čas 1957–1967: Dobové diskuse avymezení, Dějiny— Teorie— Kritika [online], 2012, No.1, pp.269–292 [Cit.04-09-2017], dostupné z: http://www.dejinyteoriekritika.cz/DesktopDefault.aspx?TabIndex=1&TabId- =2&Jid=13&Aid=174&Mid=12 . 8 Michal Pullmann, Konec experimentu. Přestavba apád komunismu vČeskoslovensku, Praha 2011. 9 Simone Barck— Dietrich Mühlberg, Arbeiter— Bilder und Klasseninszenierung in der DDR. In: Peter Hübner, Christoph Klessman aKlaus Tenfelde (Hg.), Arbeiter im Staatssozialismus: Idelogischer Anspruch und soziale Wirklichkeit, Köln— Weimar— Wien 2005, S.163–189. 10 Thomas Lindenberger, Die Diktatur der Grenzen. Zur Einleitung. In: Thomas Lindenberger (Hg.), Herrschaft und Eigensinn in der Diktatur, Köln 1999, S.13–44 (cit.S.20). 11 Annette Schuhmann (Hg.), Vernetzte Improvisationen: Gesellschaftliche Subsysteme in Ostmitteleuropa und in der DDR, Köln— Weimar— Wien 2008. OPEN ACCESS FILIP kELLEr 37 řili požadavky Občanského fóra. Tato změna vpříklonu dělníků ke komunistické straně avládě tak nabízí jedno zmožných východisek pro zkoumání výše naznačené problematiky trvání apádu komunistické moci vČeskoslovensku. Ato přesto, že normalizační komunistická strana byla všechno možné, jen ne „dělnická“.12 Jak dokládá známá cesta tajemníka městského výboru KSČ vPraze Miroslava Štěpána 23. listopadu 1989 za zaměstnanci pražského závodu ČKD Lokomotivka, vposledku totiž komunistické vedení hledalo oporu pro své mocenské postavení vždy především udělníků. Ztéto perspektivy je psán inásledující text, zabývající se přípravou mládeže na dělnická povolání vČeskoslovensku vsedmdesátých letech. Pozornost je věnována zejména dobovému fenoménu tzv.výchovy kvolbě povolání, praktikám užívaným při náboru nových učňů aformám acílům „politicko-výchovného“ působení vučňovských zařízeních, jež poskytují vodítka kanalýze procesu obnovy základních ideologických vzorců po „krizovém období“ let 1968/69 imezí jejich přijetí areprodukce. Na této „hranici diktatury“13 pak předkládaný text zkoumá proměny vkonstrukci dělnické identity, oníž chtěla komunistická strana opřít svůj mocenský nárok vpodmínkách „vědecko-technické revoluce“ aprobíhající generační obměny. I. Sedmdesátá léta vČeskoslovensku jsou obvykle líčena jako doba stagnace. Chápeme- -li vtéto souvislosti výraz stagnace jako ustrnutí, setrvávání na místě, pak nutně vyvolává dojem, jako by normalizační společnost neměla kam směřovat, neměla budoucnost. Takový pohled rychle najde isvé zdůvodnění— vkomunistickou utopii nebo socialismus, budovaný znovu na „leninských principech“, věřil po zmařených nadějích roku 1968 již jen málokdo ajinou vizi budoucnosti „konsolidovaná“ komunistická strana nepřipouštěla. Přesto, pokud chtěla vládnout, nemohla strana pouze účtovat sreformní, popřípadě stalinskou minulostí. Projev člena ÚV KSČ aministra školství ČSR Josefa Havlína, vněmž vdubnu 1974 vOstravě na závěr celostátního aktivu kučňovskému školství zdůrazňoval, že by „vminulosti hledali těžko období, kdy naše strana, její ústřední výbor, stranické orgány vkrajích aokresech istátní orgány stakovou naléhavostí nastolily problematiku výchovy avzdělávání naší mladé generace“,14 dokládá, že za těchto okolností patřila pozornost stranického vedení více než kdy jindy především mládeži. Na zasedání ÚV KSČ ve dnech 3. a4. července 1973 použil vúvodním přednesu zprávy předsednictva ústředního výboru Jan Fojtík slogan „Socialismus dává mladé 12 Milan Šimečka, Obnovení pořádku, Londýn 1984, pp.33–34. 13 Kpojmu „hranice diktatury“ viz Thomas Lindenberger, Die Diktatur der Grenzen. Zur Einleitung. In: Thomas Lindenberger (Hg.), Herrschaft und Eigensinn in der Diktatur, Köln 1999, S.13–44. 14 Závěrečné vystoupení ministra školství ČSR ing. Josefa Havlína, Učitelské noviny, 2.5.1974, p.6. OPEN ACCESS 38 WISOHIM/ESHP 26 generaci jasnou životní perspektivu“.15 Zrovna tak však mohl říci, že to byla naopak mladá generace, azejména ta připravující se pro dělnická povolání, která měla dát životní perspektivu socialismu. Vtomto smyslu se také ke schůzi ústředního výboru vracel za necelý rok na zmiňovaném aktivu kučňovskému školství vOstravě místopředseda federální vlády Matej Lúčan: Na zasedání ÚV KSČ včervenci minulého roku byla věnována mimořádná pozornost právě zdokonalení socialistické výchovy apřípravy mládeže pro dělnická povolání. Považujeme tuto oblast péče omladou generaci za jednu znejzávažnějších nejen proto, že se týká nejpočetnější části naší mládeže, ale iproto, že jde oreprodukci dělnické třídy, která má vnaší společnosti vedoucí postavení aje rozhodujícím činitelem vjejím dalším politickém aekonomickém rozvoji.16 Důvody mimořádného zájmu omládež byly zřejmé. Pro další budování „rozvinutého socialismu“ potřebovala komunistická strana zachovat ideologické ukotvení své mocenské pozice adostatek pracovní síly. Jinými slovy, potřebovala dělníky a„dělnickou třídu“. Nastupující generace však nebyla tou, oníž se mohla strana opřít vúnoru 1948. Neměla vživé paměti brzká úmrtí rodičů, nezaměstnanost, stávky za vyšší mzdy, členství apráci vkomunistické ilegalitě aprotifašistickém odboji, ani zakládání lidových milicí nebo únorovou generální stávku.17 Lidé jako Václav Urban, od roku 1941 frézař apozději údržbář vpardubické Tesle aod května 1945 člen KSČ nebo Bohumila Jüpnerová smanželem Josefem, dělníkem pardubické „Prokopky“, později přejmenované na Továrny mlýnských strojů, zakládajícím členem KSČ, ano: Neuvěřitelně rychle plyne čas, třebaže byste ve vlasech dvaaosmdesátileté Bohumily Jüpnerové sotva našli stříbro. Uběhlo už hezkých pár desítek let od chvíle, kdy na ostřešanské tancovačce potkala vojáka. Jmenoval se Josef, byl kovářem asnil otom, že jednou bude studovat. Jenže měl, stejně jako ona, holé ruce. Doma bylo ještě sedm sourozenců aotec, který byl kameníkem, zemřel, když byly Josefovi dva roky. Bohumila byla zjedenácti dětí. Atak musela vápeníkova dcera vykročit do života vpatnácti letech, aby se uživila posluhou. Po svatbě, jak už to bývá, přišly děti […] Ne, nebylo to lehké, život samá svízel. Josef Jüpner byl pro levičácké názory často vysazován zpráce, takže ruce jeho ženy musely samy vydělávat na celou rodinu. Ikdyž strádání bylo odplatou za jeho činy anázory, nezměnil se. Dál četl knihy Marxe aEngelse ana 1. májích rozdával rudé karafiáty. […] Za 15 Socialistická výchova mladého pokolení ajeho příprava pro život apráci vrozvinuté socialistické společnosti. Zpráva předsednictva ÚV KSČ přednesená soudruhem Janem Fojtíkem na zasedání ÚV KSČ dne 3. července 1974, Rudé právo, 5.7.1974, p.3. 16 Za vyšší úroveň přípravy mládeže na dělnická povolání. Projev místopředsedy vlády ČSSR dr. Mateje Lúčana, Učitelské noviny, 2.5.1974, pp.1–4. 17 Jolana Nováková, Žít pro vznešené cíle, Kovák, 13.10.1978, p.11; Únor 1948 ve vzpomínkách pamětníků, Kovák, 3.2.1978, pp.1–2; srv. Květa Wiendlová, Hrdina všedních dnů, Plzeň 1976. OPEN ACCESS FILIP kELLEr 39 okupace unikl jen ovlásek zatčení. Těžká [pravděpodobně myšleno ‚Těžkou‘] doba vystřídala ještě těžší.18 Václav Urban, syn dělníka, se musel ve svém mládí životem doslova prodírat. Nebylo to lehké, aproto raději nevzpomíná. „To víš,“ povzdechl si, „nikdo z[dnešních] mladých neprožil to, co my máme za sebou. Dnešní mladí měli to dobré od samého začátku.19 Tyto výpovědi byly samozřejmě formovány specifickou (vrámci dané generace asociální vrstvy však mnohokrát sdílenou) historickou zkušeností a„to dobré“ Václava Urbana jistě nemuselo být „dobré“ pro dospívající mládež. Spíše, než ovzájemné poměřování šlo ale oto, do jaké míry byla ona historická zkušenost přenosná. Tvořila totiž součást kolektivní paměti,20 jež měla dokládat zásadní společensko-historickou roli „dělnické třídy“ astvrzovat tak výsadní společenské postavení auznání dělníků ajejich práce. Otu však, jak stále přesvědčivěji dokládaly rostoucí počty uchazečů ostředoškolské studium, mladí nejevili přílišný zájem. Sblížícím se koncem školního roku se pravidelně objevovaly zprávy opotížích snaplňováním plánovaných početních stavů nových učňů, rozebíraly se příčiny, hledala řešení. Výsledky sociologických výzkumů idotazovaní pracovníci základního aučňovského školství se shodovali vtom, že problém spočívá hlavně vnízké společenské „prestiži“ (užívaly se rovněž výrazy „atraktivita“ nebo „popularita“) dělnických povolání aproto „podstatně větší část mládeže spojuje své životní perspektivy se studiem střední školy“.21 Obzvlášť nízký byl zájem oobory jako soustružník, frézař nebo slévač. Výmluvný doklad „prestižní degradace“ bylo možné nalézt ivrostoucí diskontinuitě dříve obvyklých rodinných tradicích těchto dělnických profesí: Také pracovníci slévárny [NHKG Ostrava] stárnou. Letos oslaví dvacet lidí, převážně slévačů, padesátku. Shodou okolností jich bude každým rokem nejméně tolik přibývat aza deset let začnou velké odchody do důchodu. Mluvilo se otom na jedné besedě brigády socialistické práce— není bez zajímavosti, že žádný syn těchto otců se nestal slévačem, ačkoliv pro Ostravsko byly typické hutnické aslévačské dynastie.22 Autor této reportáže ovšem psal ionamáhavé práci vprašném ašpatně vytápěném prostředí, očtyřech slévačích snemocí zpovolání během posledních dvou let ařadě dalších, kteří trpěli zdravotními problémy spáteří. Nelze se tedy příliš divit, že slévači hledali pro své děti jinou budoucnost. 18 Když růže nekvetly, Kovák, 16.4.1976, p.7. 19 Eva Kalhousová, Věrnost za věrnost, Kovák, 16.4.1976, p.7. 20 Krůzným teoretickým konceptům kolektivní paměti viz Nicolas Maslowski, Jiří Šubrt akol., Kolektivní paměť. Kteoretickým otázkám, Praha 2014. 21 Zájem mládeže ostrojírenství, Kovák, 16.11.1979, p.13. 22 Pavel Tománek, Nad problémy sléváren, Kovák, 26.5.1972, p.5. OPEN ACCESS 40 WISOHIM/ESHP 26 Rodiče hráli při tzv.volbě povolání žáků vycházejících ze základní školy přirozeně důležitou, aněkdy dokonce rozhodující roli.23 Apřistupovali kní se vší vážností: Všechna svá rozhodnutí anázory musíme sdělovat dětem arodičům velmi taktně. Někdy jsou totiž daleko větší potíže srodiči než sdítětem. Je jim třeba velmi těžké vysvětlit, že ten jejich Jirka, Pepík či Vláďa budou šťastnější, budou-li se učit řemeslu než studovat na gymnasiu.24 Zkušenost podobnou citovanému vyjádření zástupkyně ředitele liberecké základní devítileté školy (ZDŠ) Na Perštýně Šorejsové měli ina odboru školství Severomoravského KNV: Nutno také říci, jak to bylo umnohých zřejmé hlavně při podávání námitek proti nepřijetí do 1. ročníku výběrové školy […], že někteří absolventi ZDŠ— především jejich rodiče— se velmi bránili přechodu do učebního oboru (jako na něco méněcenného) avyvíjeli značné úsilí, aby se dostali na výběrovou školu, ato popřípadě aspoň na některou jinou, než si původně volili, anemuseli jít do učebního oboru.25 Je pak otázkou, zda usnesení celozávodního výboru KSČ ocelárny Dříň kladenské Poldi SONP, že „členové KSČ budou působit na ostatní zaměstnance, aby pomohli při získávání svých dětí do učňovského poměru vpodniku“,26 nebylo právě jedním ztěch řešení, která nakonec zůstala pouze „na papíře“. Tím spíše, vezmeme-li vúvahu, že pro děti zrodin stranické elity bylo středoškolské anavazující vysokoškolské vzdělání jednoznačnou ataké jedinou životní perspektivou.27 Zuvedených citací je kromě negativního postoje kučňovským oborům patrné iurčité napětí ve vztahu rodičů azákladní školy. To bylo výsledkem obnovení administrativních praktik vpodobě tzv.komplexního hodnocení a„doporučení“ ke studiu, jejichž opětovným zaváděním měly být počty astruktura uchazečů ostudium na středních školách znovu regulovány podle politických atřídních hledisek: 23 Ve výzkumu Ústavu pro výzkum veřejného mínění zroku 1978 pětina respondentů uváděla, že při volbě povolání by mladí měli brát vúvahu vprvní řadě přání rodičů. Český sociálněvědní datový archiv (dále ČSDA)[online], fond IVVM, sbírka Starší výzkumy IVVM, rok 1978, Názory občanů na přípravu mládeže pro dělnická povolání, závěrečná zpráva, p.24 [Cit.13.7.2017], dostupné z: http://dspace.soc.cas.cz:8080/xmlui/handle/123456789/2967 24 Jan Sochůrek, Škola avolba povolání, Učitelské noviny, 20.6.1974, p.4. 25 Josef Kurka, Kvolbě povolání, Učitelské noviny, 16.11.1972, p.1. 26 Příprava mládeže vPoldi, Kovák, 9.3.1979, p.13. 27 Podle Jana Rychlíka „není znám žádný případ, že by rodiče náležející ke komunistické nobilitě nechali svého syna nebo svou dceru vyučit se nějakému řemeslu azapojit se mezi ‚vládnoucí třídu‘. Právě naopak: ve všech případech se snažili, aby jejich děti dosáhly, pokud možno, kvalitního vysokoškolského vzdělání avěnovaly se intelektuální práci nebo řízení.“. Jan Rychlík, Každodennost vČeskoslovensku vobdobí tzv.normalizace. In: Jaroslav Pažout, Každodenní život vČeskoslovensku 1945–1989, Praha— Liberec 2015, pp.34–47, zde cit.p.43. OPEN ACCESS FILIP kELLEr 41 Každoročně je přijímací řízení na střední školy středem pozornosti […]. Je to pochopitelné. Jde jak oosobní zájem velkého množství lidí, tak ojeden znástrojů kádrové politiky, výrazně ovlivňující celkový profil středoškolsky vzdělané inteligence pro všechny oblasti národního hospodářství, kultury apolitiky sdlouhodobými důsledky. Je to zároveň základna pro výběr ke studiu na vysokých školách. Není proto divu, že se přijímací řízení stalo vr. 1968 a1969 jednou zvýrazných oblastí vlivu azájmu pravicově oportunistických sil. […] Trnem voku bylo vtehdejším přijímacím řízení komplexní hodnocení uchazeče, které bylo ve směrnici zr. 1968 nahrazeno prý objektivnější adokonalejší přijímací zkouškou. Bylo argumentováno tím, že jakákoliv třídní hlediska jsou překonána, že je třeba zajistit všem stejné podmínky při rozvoji individuálních schopností, zájmů aže je nutno zavést takový způsob, který nebude vrozporu sVšeobecnou deklarací lidských práv. […] Ve skutečnosti byl zaveden takový způsob přijímání, který zvýhodňoval menší skupiny dětí, především zrodin inteligence, aznačně znevýhodnil děti zdělnických idružstevních rodin. Vdůsledku toho šlo oopatření hluboce třídní, ale namířené proti dělnické třídě adružstevním rolníkům.28 Od roku 1970 tvořilo komplexní hodnocení žáka znovu součást přijímacího řízení a„doporučení“ ke studiu dokonce nezbytnou podmínku jeho přijetí. Hned vprvním roce se tato nová pravidla ukázala jako problematická. Pedagogičtí pracovníci na středních školách si stěžovali, že komplexní hodnocení jsou „šablonovitá“ apříliš obecného rázu. Mnoho znich také zůstávalo inadále přesvědčených, že opřijetí uchazeče by měly rozhodovat pouze výsledky přijímací zkoušky. „Doporučení“ ke studiu jako nutná podmínka přijetí na střední školu byla dokonce hned po prvním roce své platnosti zrušena: Vroce 1970 byla uplatněna zásada, že žáci, kteří nejsou doporučeni ke studiu, nemohou být přijati apřihláška se středním školám vůbec neodesílala. Zkušenosti však ukázaly, že se tato zásada neosvědčila, ato zněkolika důvodů. […] Ukázalo se, že pro mnohé ředitele škol požadavek zaujmout jasné stanovisko aprojednat ho otevřeně srodiči je příliš náročný araději proto doporučili ke studiu iděti, které neměly být doporučeny. Navíc byly zjištěny ipřípady, že této zásady naopak bylo zneužito proti dětem zpoliticky angažovaných rodin, které nebyly pod různými záminkami doporučeny ke studiu. Vzhledem ktomu se od této zásady vletošním roce upouští apožádají-li oto rodiče, budou odeslány na střední školu ipřihlášky nedoporučené. Střední škola pak musí přihlédnout kvěcným argumentům vkomplexním hodnocení, anikoliv pouze knedoporučujícímu závěru.29 Ipřes tyto úpravy zůstaly ředitelům základních škol při rozhodování omožném přijetí žáka na střední školu poměrně značné pravomoci. Byli přitom vnezáviděníhodné pozici. Ostudium na středních školách byl velký zájem, ředitelé však měli mít při doporučování přihlášek kromě nadání, schopností azájmů žáků na zřeteli také ona 28 Josef Ernest, Pro všechny „stejné“ podmínky, Učitelské noviny, 7.5.1970, p.3. 29 Josef Ernest, Ke změnám vpřijímacím řízení na střední školy, Učitelské noviny, 22.4.1971, p.3. OPEN ACCESS 42 WISOHIM/ESHP 26 „třídní“ hlediska apotřebu naplnit „nepopulární“ učební obory.30 Nutně tak vznikaly konflikty. Zástupci školy se tyto konflikty snažili vykládat jako výsledek tendence mnohých rodičů své děti přeceňovat.31 Rodiče naopak cítili nepříznivé komplexní hodnocení nebo „nedoporučení“ dítěte ke studiu jako křivdu, sníž se, pokud disponovali potřebným sociálním kapitálem, nehodlali smířit. Výchovný poradce základní školy Za Zelenou Liškou vPraze 4 Josef Fiala mluvil například opraxi, kdy „rodiče často […] přijdou do školy asdělí, že svého chlapce či dívku dostanou tam, kam chtějí, protože mají známé“.32 Zinformace odboru středních aučňovských škol Ministerstva školství ČSR, že se vsouvislosti snovými pravidly přijímacího řízení aneuspokojenými zájemci ostudium objevila „kritika rodičů uchazečů ajejich příbuzných“,33 lze dovodit, že kintervenci ve prospěch svých dětí mobilizovali rodiče také členy širší rodiny. Podle zástupce ředitele střední hotelové školy vMariánských Lázních nechyběla ani „praxe, vkteré se někdy uměle vylepšují známky žákům, odcházejícím na studium“.34 Zatímco střední školy tak mohly být po právu označovány jako „výběrové“, neboť „si měly […] možnost opravdu vybírat“,35 vedoucí učiliště n. p. Agrostroj vProstějově Alois Vožda „bil na poplach“: Dále chci poukázat na velký počet mládeže připravené do výběrových škol. Je jistě správné, že počítáme do budoucna, aby bylo dostatek techniků arůzně vzdělaných pracovníků. Zdostupných čísel však vidíme, že manuálně pracujících máme stále méně, aptám se, kdo bude vnaší společnosti manuálně pracovat.36 Voždův rétorický dotaz byl samozřejmě poněkud přepjatý ataké ne zcela přesný. Mladých lidí ochotných manuálně pracovat bylo stále poměrně dost. Problém spočíval spíše ve výběru konkrétních učebních oborů. Mezi chlapci byl největší zájem oautomechanika, mechanika elektronických zařízení, malíře pokojů, kuchaře-číšníka nebo instalatéra, udívek pak hlavně okadeřnici. Tyto preference ovlivňovala kromě jiného pravděpodobně iočekávání příjmů z„druhé“ ekonomiky, jež byly stěmito profesemi běžně spojovány astaly se dokonce námětem různých celovečerních 30 Kpraxi naplňování „třídních“ hledisek při přijímání studentů ke středoškolskému studiu viz přepis rozhovoru sJosefem Baslarem ze dne 18. října 2007. Digitální sbírky Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR[online], sbírka rozhovorů, projekt Průzkum české společnosti vobdobí tzv.normalizace. Biografická vyprávění příslušníků dělnických profesí ainteligence [cit.31.10.2017], dostupné po registraci z: http://www.coh. usd.cas.cz/projekt/dai/. 31 Antonín Smažík, Ze zkušeností výchovného poradce, Učitelské noviny, 15.11.1973, p.3. 32 Josef Fiala, Než se rozloučíme, Učitelské noviny, 14.6.1973, p.4. Oproblému přijímání na střední školu „ze známosti“ se Josef Fiala zmiňoval také vrozhovoru pro Učitelské noviny, který vyšel zhruba orok dříve viz Antonín Smažík, Patnáctiletí volí povolání, Učitelské noviny, 12.10.1972, p.4. 33 Opřijímacím řízení, Učitelské noviny, 6.1.1972, p.3. 34 Zdeněk Bicek, Kpřijímacím zkouškám na střední školy, Učitelské noviny, 29.6.1972, p.8. 35 Pavel Špaček, Stačí hmotná zainteresovanost?, Učitelské noviny, 19.11.1970, p.8. 36 Alois Vožda, Problémy snáborem učňů, Učitelské noviny, 21.5.1970, p.7. OPEN ACCESS FILIP kELLEr 49 pak zejména pro rodiče, kteří jinak museli obojí za své děti v„nepreferovaném“ učebním poměru platit. Pro učně samotné byla však mnohem důležitější okolnost, že internát— ať placený, či zdarma— představoval určitý druh režimové zařízení. Ačkoliv se pravidla, jejich vyžadování adohled nad dodržováním učiliště od učiliště lišily, je nasnadě, že mladí lidé je většinou přijímali jako „nutné zlo“. Apokud měli pocit, že překračují pro ně únosnou mez, neváhali protestovat. Učnice třetího ročníku, podepsané jako „Celé patro děvčat ze SOU“, psaly do oblíbené rubriky pro mladé časopisu Mladý svět Dopis pro Sally: Když jsme sem vprvním ročníku nastupovaly, věděly jsme, že na internátě se bude vyžadovat kázeň aposlušnost, ataké jsme stím počítaly. Postupem času to ale začínalo být neúnosné. Jsme od sedmi do čtyř vdílnách […] vycházky máme pouze ve středu do půl osmé. Za sebemenší přestupek jsme musely být dřív vinternátě. Teď dokonce musíme mít vodjezdových denících odjezd zinternátu apodpis vychovatele, příjezd domů apodpis rodičů, kdy jsme odjely. Připadáme si tu jako za trest. Byl nám zakázán některý druh oděvu, přezůvek, trhali nám dopisy na kousíčky, když na nich bylo něco namalováno, dokonce nám dělali namátkové kontroly. Když si něco přepereme ado rána to neuschne, můžeme si to strčit, kam chceme, protože na topení to kvůli bodování nesmí být. Boduje se přísně, ale nikoho nezajímá, že spíme na matracích, které nebyly klepány snad od postavení internátu. Nesmíme tu hýbat snábytkem. Adát si nějaký obrázek na stěnu? To už vůbec ne. […] Co všechno se píše opřístupu dospělých kmladým, ale tady kolem sebe vidíme jen příkazy anadřazenost. […] Je tu jakási bariéra.[…] Nikdo neví, že některé holky potají pláčou […] Máme společný internát schlapci. Jsme mladí lidé, anemáme možnost se pobavit. Tak svoje nejlepší mladé roky trávíme zde. Máme jen po celé dny zkaženou náladu […] když je večerka, chodí vychovatelé adiv nám nezatlačují oči, abychom vpřesně určenou dobu spaly. Do nového dne jsme probuzeny opravdu rázně, protože vychovatel vlítne do pokoje, rozsvítí naráz všechny světla akřikne budíček. […] Má to být náš druhý domov, ale takový domov by nechtěl nikdo. Nejsme přece vězni, ale učni […] žijeme tak, že se nám to vůbec nelíbí.64 Obzvlášť těžce nesli učni hlavně zákaz opouštět internát mimo dobu vyhrazenou pro vycházky či plnění povinností souvisejících svýukou, případně zájmovou činností. Nemálo znich se také snažilo nařízení vtomto směru různými způsoby obcházet. Fejeton, příznačně nazvaný Únik zintru, líčil například příběh šestice učňů druhého ročníku, jejichž „veškeré pokusy oúnik zintru po večerce vposlední době ztroskotaly.“65 Okna vpřízemí, kde měli hoši pokoj, byla zamřížovaná, aidalší „cesta“ ven byla uzavřena: Dalo by se sice jít přes pokoj prváků, co spí oposchodí výše, jsou tam okna normální [bez mříží] apod nimi římsa, po které dostat se kdrátu hromosvodu je maličkost. Jenže ouha, od určité doby je ten drát „okrášlen“ ostnáčem.66 64 Jiřina Hanušová, Milá Sally. Aneb dobrá rada nad zlato, Praha 1988, pp.112–114. 65 Ilja Doležal, Únik zintru, Učitelské noviny, 14.9.1972, p.10. 66 Ibid. OPEN ACCESS 50 WISOHIM/ESHP 26 Šestice se nakonec rozhodla prolézt oknem vumývárně vpřízemí, které, jak zjistili, zůstalo nezamřížované. Když však viděl po „večerce“ hochy jít do umývárny— že prý se chtějí osprchovat— vychovatel, rychle se dovtípil. Onezamřížovaném oknu věděl stejně dobře jako oni. „Teplá voda už neteče […] To jste teda hrdinové, na to si počkám.“ Noční dobrodružství tak pro mladíky skončilo studenou sprchou. Ani jindy, jak lze dovodit znelibé zmínky „Celého patra děvčat SOU“ opovinnosti dokládat návštěvy urodičů podpisem vodjezdovém deníku, nebývali vychovatelé naivní. Není divu. Srůznými režimovými opatřeními asnahami učňů je obcházet měli většinou dostatek zkušeností. Takto vzpomínal jeden znich na své začátky vpadesátých letech: Byly to například „hlášenky“ na vrátnici. […] Učeň, který měl vtýdnu určitý počet trestných bodů za nepořádek, nekázeň, pozdní nástupy, za špatnou hygienu nebo neprospěch ve škole, nesměl jet na neděli domů krodičům. Aaby nemohl jít ve městě ani do kina, musel se každou hodinu nebo půlhodinu hlásit ve vrátnici a„hlášenku“ mu musel vrátný podepsat. Později jsme přišli na to, že takové metody se míjí účinkem. Nehledě na to, že vrátný je také jen člověk amá-li rád pivo aučňové jsou vynalézaví, pak za půllitr podepíše ihlášenku.67 II. Vprůběhu sedmdesátých let se absolutní počty učňů vdůsledku dospívání populačně slabších ročníků sice nevyhnuly určitým propadům, relativně však zůstaly víceméně stabilní, ave druhé polovině měly dokonce zčásti stoupající tendenci (viz Tabulka 1). Mohlo by se tak zdát, že zájem odělnická povolání (azvláště ta „preferovaná“ ze skupiny A) mezi mladými nijak zvlášť neupadal. Tady je však třeba vzít vúvahu již výše pojednaná administrativní opatření. Učně znáboru totiž doplňovali uchazeči, kteří nedostali „doporučení“ nebo zjiných důvodů nebyli přijati na střední školu, případně do některého z„atraktivních“ učebních oborů. Spíše, než ve statistických přehledech se pak jejich nezájem projevoval vlhostejnosti během odborné přípravy abrzkých odchodech ze závodu ařemesla, snímž nespojovali žádné profesní cíle ajež si vmnoha případech ani sami nezvolili: Při průzkumu mezi učni třetího ročníku v Chodosu odpovědělo 90 % chlapců záporně na otázku, zda by si znovu zvolili obor, kterému se učí, kdyby měli možnost volby. […] Zpodniku odešlo za dva roky 83 mladých lidí, kteří se vněm vyučili ajejichž výuka stála tři miliony korun.68 Lze jen odhadovat, kolik zoněch devadesáti procent učňů mělo svýběrem svého oboru podobnou zkušenost, jakou učinil třeba frézař Gustav zpřerovské Meopty: „Chtěl jsem být elektromontérem, ale nepřijali mne. Tak rodiče navrhli— jdi do 67 Jiří Jarouš, Když jsem se na ně díval, Kovák, 18.4.1975, p.16. 68 Výchova kpovolání vpopředí, Kovák, 11.6.1971, pp.7 a10. Srov.Pavel Špaček, Stačí hmotná zainteresovanost?, Učitelské noviny, 19.11.1970, p.8. Pavel Špaček, Ohlasy knáboru učňů, Učitelské noviny, 11.6.1970, p.5. OPEN ACCESS FILIP kELLEr 51 Meopty.“69 Vkaždém případě však představovaly nezájem o„zvolený“ učební obor afluktuace dlouhodobý problém. Podle výzkumu provedeného vZávodech vítězného února vHradci Králové vroce 1986 zvažovala či byla rozhodnuta kodchodu ze závodu více než polovina (59 %) vyučenců. Příčiny se hledaly na prvním místě „voblasti náborové […] Hlavním důvodem je odchod do místa bydliště, nebo na jinou profesi […] Tito chlapci ponejvíce již vdobě náboru přijali umístění vučilišti spíše jako východisko ‚znouze‘“.70 Rok Mladí ve věku 15 let Učni celkem Ve strojírenství akovovýrobě Vhutnictví Vhornictví 1970 265 825 348 670 109 165 3 248 880 1972 243 966 358 905 104 984 4 790 814 1974 212 053 344 810 97 664 3 942 984 1976 218 249 336 626 95 029 5 732 1 351 1978 238 219 350 507 103 068 5 614 1 544 Tabulka 1.Počty patnáctileté mládeže aučňů vČSSR Zdroj: Statistická ročenka Československé socialistické republiky, Praha 1971, 1973, 1975, 1977 a1979, pp.147–148 (1971), 128–129 (1973), 151–152 (1975), 190–192 (1977), 554–557 (1979). Odchodům vyučenců měly bránit dohody osetrvání vpracovním poměru, vnichž se učni zavazovali odpracovat po vyučení vmateřském závodu určitý počet let.71 Účinnost těchto dohod však měla své meze. Předně byla doba setrvání vzávodu, kníž mohl být učeň dohodou zavázán, omezena dle platného právního rámce na nejvýše tři roky. Dohoda navíc nemohla být podmínkou přijetí do učebního poměru abez ohledu na její uzavření či neuzavření měl mateřský závod povinnost učně po řádném ukončení učebního poměru zaměstnat. Odchod vyučence před uplynutím dohodnuté doby byl pak sankcionován povinností, připadající většinou jeho novému zaměstnavateli, uhradit mateřskému závodu náklady spojené svyučením. Kromě problematického stanovení jejich výše však existovala iřada výjimek, které tuto tzv.refundační povinnost rušily. Ktěm důležitým patřilo zejména lékařské potvrzení (jehož získání při trvalém nedostatku řemeslníků, početných neformálních sítích arozšířené praxi vzájemných protislužeb nemuselo být pro manuálně zručného aktéra nijak složitou záležitostí) otom, že vyučenec nemůže danou práci ze zdravotních důvodů nadále vykonávat, nebo porušení povinnosti mateřského závodu zajistit pro vyučence práci odpovídající jeho odborné kvalifikaci (což nebývalo při notorických problémech se špatnou organizací práce vdůsledku trvalého nedostatku pracovních sil, váznoucích dodávek materiálu, opožděného zprovozňování nových výrobních zařízení atechnologií apod. vždy jednoduché). 69 Jiří Děrda, Dva zpřerovské Meopty, Kovák, 17.9.1976, p.13. 70 Anketa mezi učni avyučenci SOU 1986. SOA Zámrsk, fond ZVÚ Hradec Králové, inv. j. č.1886 (dílčí inventární seznam č.VI). 71 Kdohodám sučni osetrvání vpracovním poměru, Kovák, 5.3.1976, p.5. OPEN ACCESS 52 WISOHIM/ESHP 26 Vztah učňů kprofesi amateřskému závodu měl být usměrňován také vrámci rozsáhlé agendy „politicko-výchovné“ práce. Motivace úsilí přivést učně kpocitu hrdosti na řemeslo asounáležitosti se závodem však vtomto případě pramenila zvíce než jen potřeby závodů získat audržet si kvalifikovanou pracovní sílu. Obě tyto loajality byly vsilně politizovaném prostředí dělnické práce konstruovány tak, aby spolu snimi učni přijali zároveň ispecifickou „třídní“ identitu. Od ní si pak pro dělnický dorost komunistické vedení slibovalo mnohé: vysoké pracovní nasazení, další sebevzdělávání, aktivní angažmá ve společenských organizacích aveřejném životě asamozřejmě také podporu pro politiku avládu komunistické strany. Uvážíme-li, že většina lidí— amladých obzvlášť— si politicko-výchovnou práci vobdobí normalizace spojovala skaždodenní záplavou stále se opakujících vyprázdněných ideologických hesel afrází, jimž věnovala jen minimální „nutnou“ pozornost, pak stáli členové tzv.„výchovné trojky“ (třídní učitel, mistr odborného výcviku avychovatel) afunkcionáři příslušných závodních organizací KSČ, ROH či učňovské SSM, na nichž ležela hlavní tíha politicko-výchovné práce sučni, před ne zrovna lehkým úkolem. Vprincipu šlo oto naplnit ideologické šablony asnimi svázané instituce odpovídající sociální praxí. Vrejstříku metod politicko-výchovné práce to znamenalo především zapojit učně do socialistického soutěžení ahnutí brigád socialistické práce, získat je pro mimoškolní zájmovou činnost, aktivní členství apráci vSSM aROH auvybraných jednotlivců ipro pozdější vstup do KSČ. Pravidelně se tak objevovaly zprávy oocenění nejlepších učňů aučňovských kolektivů soutěžících vprospěchu, odborné zručnosti nebo ideologicky podmíněném všeobecném přehledu (tzv.politické či učňovské akademie) nejprve vrámci vlastního učiliště, poté sostatními učni aučilišti nadřízené výrobně-hospodářské jednotky (VHJ) anakonec vrámci celého rezortu příslušného ministerstva; opočtu brigádnických hodin, jež učni odpracovali při údržbě azvelebování prostor učiliště, závodu nebo patronátních organizací ajejich účelových zařízení (rekreační objekty, kulturní domy, mateřské školky apod.); ooceněných výrobcích nebo zlepšovacích návrzích učňů vsoutěžích technické tvořivosti; očinnosti učňovských zájmových kroužků (hudebních, fotografických, dramatických) asportovních oddílů (kopané, hokeje, basketbalu, stolního tenisu, střelby, kulturistiky); nebo počtech aprocentuálním zastoupení učňů vROH, SSM anavržených kandidátech členství vKSČ. Aniž by se jedna od druhé nějak výrazněji lišily, omezovaly se zprávy opoliticko- -výchovné práci na učilištích většinou na strohý výčet aktivit akvantifikaci výsledků. Již samotná jejich jednotvárnost azkratkovitý charakter nepůsobily příliš přesvědčivě. Doslova „medvědí službou“ pak byla snaha některých autorů, dodat jim punc „opravdovosti“ vymezováním se proti tehdy hojně kritizovanému tzv.formalismu. Výroky jako: „Nejde jim ohonbu za čísly, očárku vkolonce ‚plnění‘ […] Aopět tu nejde oto, zaškrtnout vpříslušném hlášení určitou kolonku“,72 totiž vkontextu bezpočtu dalších výkazů oplnění politicko-výchovných úkolů formalismus nepopíraly, ale naopak přiznávaly. Ztohoto „začarovaného kruhu“ přitom nevedla cesta ven. Alespoň potud, pokud nechtěla komunistická strana veřejně připustit, že formální vykazo72 Antonín Smažík, Usilujeme okvalitní politickou práci sučni, Učitelské noviny, 1.2.1973, p.8. Zdeněk Gruša, Společný zájem, společný cíl, Učitelské noviny, 26.4.1973, p.8. OPEN ACCESS FILIP kELLEr 53 vání příslušných aktivit bez ohledu na to, zda skutečně naplňují svoje ideologické zadání, bylo nutným výsledkem osvojení politicko-výchovné práce vpodmínkách, kdy, jak již bylo výše uvedeno, nepoutala oficiální propaganda více než minimální „nutný“ zájem. Amnohdy dokonce iminimální „nutnou“ podporu, jak si stěžoval například předseda ZO KSČ učňovské školy vPísku Vladimír Záruba: Spolupracujeme se závodními organizacemi na závodech, především tam, kde se ovýchovu učňů málo dbá. Nemůžeme si totiž zastírat, že plnění ekonomických ukazatelů zůstává pro některé podniky stále prvořadým úkolem, výuka [použito vkontextu vyučování občanské výuky, jež představovala jeden zdůležitých nástrojů ideologické indoktrinace učňů]— avolím mírný výraz— zůstává druhořadá. […] Taková pracoviště— vedle některých rodin— nejenže škole ve světonázorové výchově nepomáhají, ale přímo odporují našemu snažení.73 Prvořadost plnění ekonomických ukazatelů, již zmiňoval Záruba, navíc nebyla jen překážkou politicko-výchovné práce, ale také eufemismem, za nímž se skrývala vmnoha závodech rozšířená praxe využívat učně jako dodatečnou pracovní sílu. Podobně jako uformalismu najdeme ivtomto případě příklady jejího stvrzování vnegativním vymezení. „Připomínáme, že učně ani jednou vhistorii učiliště ‚nevyužíval‘ podnik kplnění výrobních úkolů“,74 zdůrazňovalo se například vreportáži zodborného učiliště Povážských strojíren. Redaktoři, kteří navštívili učiliště Okresního stavebního podniku Teplice vDuchcově, naopak přiznávali: „Mezi negativní vlivy patří ivyužívání učňů. Proč si zamlčovat fakt, že někdy je to přímo podnik, který potřebuje plnit plán, akdyž ‚hoří jeho plnění‘, pošle tam učně.“75 Vedle ideologického zadání astrategie jeho osvojení (formalismu) lze vpoliticko- -výchovné práci rozlišit ještě jednu analytickou vrstvu— přijetí na straně samotných učňů. Klíčovou roli tu samozřejmě hrála hodnotová orientace asní spojené vzorce jednání, jež si nastupující generace postupně utvářela aosvojovala. Jestliže byla však jedním zdůležitých faktorů tohoto formativního procesu nápodoba jednání dospělých (ktomu podrobněji dále), pak ipřes generační specifika (umladých byla často zdůrazňována například jejich vysoká míra kritičnosti) nemuselo být vkonečném důsledku (generačně) „specifické“ vždy nutně zároveň (prakticky) „jiné“. Názorné je vtéto souvislosti zejména přejímání všudypřítomného formalismu. Kaktivitě učňů vodborové organizaci na již zmiňované písecké učňovské škole uváděl nyní pro změnu předseda tamního ZV ROH Jindřich Mladý: Organizovanost učňů je značná: z641 učňů je 464 členy odborové organizace. Ale většinou toto členství spočívá pouze vtom, že učeň zaplatí měsíčně 1 Kčs avylepí si příspěvkovou známku do legitimace. Ofunkci odborů, ojejich podílu na řízení závodu, opolitickém vlivu nemají vnaprosté většině ani ponětí.76 73 Eva Horčičková aMarie Bulínová, Jednotně ve výchově učňů, Učitelské noviny, 25.1.1973, p.12. 74 Uplatnit se vpráci, Kovák, 28.11.1980, p.13. 75 Antonín Smažík aFrantišek Hrdlička, Duchcovské zastavení, Učitelské noviny, 27. l. 1972, p.10. 76 Eva Horčičková aMarie Bulínová, Jednotně ve výchově učňů, Učitelské noviny, 25.1.1973, p.12. OPEN ACCESS 54 WISOHIM/ESHP 26 Bez větší osobní aktivity přistupovali učni také kplnění tzv.„socialistických závazků“. Ato často ivpřípadě, že brigádnická práce měla vést ke zlepšení materiálních podmínek výuky, odborné přípravy či ubytování na internátě. Své tu jistě sehrál případný nezájem odaný obor, ale třeba ijiž výše pojednaná skutečnost, že spíše, než jak internát zvelebit učně zajímalo, jak jej, pokud možno, co nejčastěji opustit. Na rozdíl od odborářské schůze, která se dala „odsedět“, navíc museli při plnění závazků odvádět určitý pracovní výkon. Kcitovaným „příkořím“, onichž psalo „Celé patro děvčat SOU“ do Mladého světa, tak přibyla další: Anavíc se po nás chce, abychom uklízely hřiště, záhony aještě zašívaly cíchy. Dokonce nás už žádali, abychom se připravili na to, že budeme stavět plot kolem internátu.77 Na druhou stranu však učni dokázali nezáživným politicko-výchovným aktivitám přidávat pro sebe smysluplný rozměr. Návštěva žáků druhého ročníku odborného učiliště motocyklových závodů ČZM ve Strakonicích upatronátního útvaru Pohraniční stráže, jež měla dle ideologického zadání vučních upevňovat „socialistické vlastenectví“, se pak mohla proměnit vpříjemný výlet do šumavské přírody, korunovaný nevšedním zážitkem vstupu do „zakázaného pásma“: Nás kluky zajímali především zbraně, ale také samozřejmě psi. Jeden byl obzvlášť krásný avšem se líbil. […] Na všeobecnou žádost vyfotografoval pan Blahník, jinak podnikový fotograf, toho krásného psa isjeho psovodem. Snímek se líbil především holkám znaší školy, ale myslím, že více pokukovaly po psovodovi, než po černém krasavci. […] Vdoprovodu několika vojáků jsme se šli podívat kČernému jezeru […] bylo to tam moc hezké […] Nezapomenutelným zážitkem byl výstup na jezerní stěnu. […] Pak jsme šli ještě kpramenům Vltavy. To už bylo vpásmu, kam se hned tak každý nepodívá.78 Ani účast na zájmové činnosti nemusela být— zejména pro učně surčitou zálibou nebo talentem— vždy jen vytrpěnou povinností. Oblíbené byly například fotografické kroužky (připomeňme explicitní zmínku ofocení během návštěvy upohraničníků na Šumavě). Vhudebních kroužcích se zase učni mohli učit hrát třeba na kytaru, zdatnějším hudebníkům pak nabízely uplatnění učilištní nebo závodní orchestry. Pokud se podařilo vtěsnat ji do mantinelů oficiální kulturní politiky asnimi spojených žánrových preferenci aomezení, pak bylo možné jako zájmovou činnost provozovat ivlastní hudební skupinu.79 Sminimem ideologických intervencí (pomineme-li hromadný ná77 Jiřina Hanušová, Milá Sally. Aneb dobrá rada nad zlato, Praha 1988, pp.112–114. 78 Zdeněk Sichinger, Výlet, Kovák, 15.6.1973, p.10. 79 Ke specifickým žánrovým subkulturám viz Ondřej Daniel akol., Kultura svépomocí: ekonomické apolitické rozměry včeském subkulturním prostředí pozdního státního socialismu apostsocialismu, Praha 2016; též Vladimir 518 akol., Kmeny 0: městské subkultury anezávislé společenské proudy před rokem 1989, Praha 2013. OPEN ACCESS FILIP kELLEr 55 cvik avystoupení na spartakiádách)80 se pak učni setkávali voblasti sportu. Jako omezující až vylučující faktor tu působila spíše kritéria tělesné způsobilosti avýkonu: Když chlapec vněkterém sportu vyniká, stane se jeho koníčkem, je ochoten obětovat mu všechno. Ale je většina těch, kteří nechtějí přiznat, že to neumějí, ztrácejí zájem, stanou se pasivními. Překonat takovou pasivitu je velmi obtížné.81 Ti „vynikající“ naopak vučňovských sportovních oddílech nezřídka započali úspěšnou amatérskou, nebo, jako například vyučený nástrojař SOU Tesly Pardubice apozdější hokejový reprezentant Vladimír Martinec, dokonce profesionální sportovní kariéru.82 Zcela stranou však nemuseli zůstat ani ti „pasivní“: Velké překvapení pro obyvatele zokolí připravil klub [mladých ‚KIM‘ při SSM Slovenských energetických strojíren vTlmačích] uspořádáním I. tlmačských sportovních her. Uskutečnili se 11.8.1973 na louce uřeky Hron asoutěžilo se vrecesistických disciplinách. Disciplíny jako překážkový běh spodlézáním, běh dozadu, hod válečkem na cíl ajiné vzbudily zaslouženou pozornost udiváků.83 Idalší, ve srovnání srecesistickými sportovními hrami mnohem formálněji laděné akce mládežnických klubů naznačují, že recepce politicko-výchovné práce představovala směs formalismu, odmítání astrategického prostoru pro uplatnění vlastních zájmů apředstav učňů otrávení volného času. Ztéto perspektivy je pak srozumitelné, proč například vtlmačském KIM klubu závěr soutěže sjasným politickým podtextem „Co víš oSSSR“, prokládané pásmy poezie, anekdot avystoupení folklorních pěveckých atanečních souborů, „tvořila tradiční taneční diskotéka spopředními nahrávkami světové adomácí taneční abeatové hudby.“84 Nebo že se mohla vprogramu pořadu „Škola bez vysvědčení“, cyklu devíti tematických večerů pořádaných vkulturním domě ZVÚ Hradec Králové pro učně ZVÚ astudenty zpatronátních škol, objevit vedle besedy súčastníky Pražského aSlovenského národního povstání nebo československými delegáty X. světového festivalu („pokrokové“) mládeže astudenstva vBerlíně také beseda sčeskoslovenskými závodními jezdci, kteří se zúčastnili pětidenní motocyklové soutěže vamerickém Daltonu, módní přehlídka prodejny Damon nebo večer shudební produkcí studentů hradecké střední odborné školy stavební.85 80 Více ktématu spartakiád viz Petr Roubal, Československé spartakiády, Praha 2016. 81 215 tisíc korun— 50 procent učňů, Kovák, 2.9.1971, pp.5 a9. 82 Milan Otáhal, Dělníci avolný čas vobdobí tzv.normalizace. In: Miroslav Vaněk (ed.), Obyčejní lidé …?! Pohled do života tzv.mlčící většiny. Část 1., Praha 2009, pp.270–272; Milan Červenka, Aby vyrůstali další Martincové, Kovák, 23.2.1973, pp.8–9; Jaroslav Mach, Úctyhodná bilance legendy českého hokeje, Pardubický deník.cz [online]. 4.10.2010 [Cit.18.10.2017], dostupné z: https://pardubicky.denik.cz/hokej_region/uctyhodna-bilance-legendy-ceskeho-hokeje20100103.html. 83 Eduard Samlek, Klubová činnost mládeže ve službách socialismu, Kovák, 28.6.1974, p.13. 84 Ibid. 85 Oldřich Riesner, Škola bez vysvědčení, Kovák, 28.6.1974, p.13. OPEN ACCESS 56 WISOHIM/ESHP 26 Nenechme se mýlit, že by snad tento způsob politicko-výchovné práce vítali straničtí ideologové spověstnou „otevřenou náručí“. Usnesení ÚV KSČ, opakovaně vyzývající kposilování politicko-ideové složky práce smládeží, se však většinou míjela potřebným účinkem. Kromě politicko-výchovných „kolonek“ totiž vkulturních domech vyplňovali také „kolonky“ týkající se návštěvnosti, nákladů avýnosů uváděných pořadů. Atak, podobně jako bylo pro závody prvořadé „plnění ekonomických ukazatelů“, rozhodovaly— zejména vsilně konkurenčním prostředí kulturní nabídky ve velkých městech astále stoupajícího vlivu televizního vysílání— oprogramu závodních kulturních domů spíše než stranická usnesení „peněženky“ a„nohy“ učňů (astudující mládeže).86 Ke zmiňovanému konkurenčnímu prostředí kulturní nabídky lze vjistém smyslu přiřadit ispecifický habitus, jež si učni avyučenci osvojovali vpracovním azejména mimopracovním styku se staršími dělníky. Jeho neodmyslitelnou součástí byly cigarety aspolečné posezení upiva, jež navzdory veškeré politicko-výchovné práci zůstávaly důležitým faktorem utváření kolektivní identity dělníků. „Kluk chodí spartou na pivo, smí jako oni kouřit, nadávat na vedení závodu, na poměry“, líčil praxi jejího přejímání mladými učni vedoucí učňovského střediska ZVIL n. p. Škoda Plzeň František Hrubec.87 „Partu“, „pivo“ ataké tvrdou, „chlapskou“ práci jako další atribut dělnické identity bychom našli imezi mladými horníky učiliště Dolu Antonína Zápotockého vHavířově: Dobývání uhlí je „chlapská robota“— chce to sehranou partu. Odjakživa ji tvoří dobří kamarádi, kteří mají ksobě blízko ipo práci. Aoto, aby to nebylo jenom upiva, se učiliště snaží vmimoškolní amimopracovní výchově vsouladu scíli komunistické výchovy.88 Výmluvné je iprovedení rekonstrukce mládežnického klubu třineckých hutníků: Třinecká mládež se dnes schází vpěkných nově adaptovaných místnostech klubu mladých hutníků. […] Hlavní část klubu hutníků je vbývalém kinu Klub. Nyní se jeho prostory renovují, avšak zanedlouho již budou otevřeny. Bude zde jeviště, určené pro malé jevištní formy aútulný sál pro 100 osob. Tento trakt bude všestranně vybaven izhlediska restauračních služeb.89 86 Výroční konference pražského Domu kultury kovoprůmyslu, Kovák, 6.3.1981, pp.8–9. Kstále většímu vlivu televize poznamenal například zástupce vedoucího duchcovského učiliště Okresního stavebního podniku Teplice Antonín Charouzek, že „žáci velmi dobře umějí vysvětlit takové pojmy, okterých se vtelevizi často hovoří— třeba oRVHP, ale jiné pojmy, které se vtelevizi neobjevují, ač jsou pro dospělého člověka běžné, jim zůstávají zcela neznámé“. Diskutujeme oučňovském školství, Učitelské noviny, 3.2.1972, p.7. 87 František Hrubec, Příspěvek kdiskusi ovýuce učňů, Učitelské noviny, 2.9.1971, p.4. 88 Soběslav Fürst, Cestami hornického mládí, Učitelské noviny, 18.3.1971, p.10. Pití piva jako součást kolektivní identity horníků zobrazuje také například film Parta hic. Hynek Bočan, Parta hic, Československo 1976. 89 Jan Krystek, Klub mladých hutníků, Kovák, 11. 7. 1980, p.15. OPEN ACCESS FILIP kELLEr 57 Nebo hned první zápis tzv.hlídky reflektoru mladých, jednoho zmnoha aktivizačních opatření, vtomto případě vedeného snahou využít „kritičnost“ mladých lidí pro zvyšování efektivity výroby, produktivity práce atd., vocelárně NHKG Ostrava: 7. ledna 1973— zásah č.1. Žádáme vedení závodu, aby nechalo opravit automat na cigarety, který je ve vstupní hale ocelárny (nádraží). Pokud nelze patřičně využít, nabídnout tento automat kprodeji.90 Zhlediska politicko-výchovné práce představovalo „vysedávání po hospodách“ učňů určitou hranici. Pro její asi nejvýstižnější vyznačení se nabízí dobový výraz „lhostejnost“. Za ní, již zcela mimo dosah oficiálních výchovných programů, ležela představa bezprizorní („zanedbané“) mládeže, ponechané vlivům avýchově „ulice“: Morální profil se většinou zhoršuje, projevuje se to nadávkami, vzájemnou neúctou, nemorálním vztahem kdívkám.91 Od „lhostejnosti“ avýchovy „ulicí“ měl pak být již jen pověstný krůček ke kriminalitě.92 Tady nezbývá, než odkázat na práce jiných autorů (například vpředcházející poznámce citovaného Ondřeje Daniela), neboť téma trestné činnosti mládeže přesahuje vymezení badatelského pole tohoto příspěvku. Vjedné své specifické formě— šikaně, azejména jejích excesivních případech, se však našeho pojednání přece jen dotýká. Ačkoliv znamenalo psychické afyzické týrání mladších učňů staršími závažné selhání komunistické výchovy, nesnažila se, alespoň ve fázi pozdního socialismu, média kontrolovaná komunistickou stranou tento problém nijak tabuizovat. Oproblému šikany se mohla veřejnost dozvědět zfilmové atelevizní tvorby zabývající se učňovskou mládeží,93 ale také znovinových soudniček, neboť psychické afyzické násilí provázející šikanu mohlo být klasifikováno jako trestný čin ajeho aktéři postaveni před soud. Takový byl ipřípad agresora, vystupujícího vsoudničce pod jménem „Tomáš“: Tomáš patří ktomu typu příslušníků druhého ročníku učebního poměru, kteří […] jednají snováčky sjistou noblesou. Když tedy Tomáš pozval učně prvního ročníku Leomíra do restaurace kosobnímu důvěrnému pohovoru, všeobecně se očekávalo, že dojde ktomu, co Tomáš nazývá jemným nářezem „po anglicku“. Už po prvním pivu položil Tomáš nováčkovi Leomírovi dotaz, na kterou část těla by chtěl jemný nářez […] „největší zájem je ošest facáků plochou dlaní, taková nakládačka 90 Procházka archivem Reflektoru mladých, Kovák, 25.11.1977, p.13. 91 215 tisíc korun— 50 procent učňů, Kovák. 2.9.1971, pp.5 a9. 92 Více ke kriminalitě mládeže vdobě pozdního socialismu viz Ondřej Daniel, Násilí československé mládeže na konci státního socialismu. Bezpečnostní riziko atéma společenské kritiky. In: Ondřej Daniel, Tomáš Kavka, Jakub Machek akol., Populární kultura včeském prostoru, Praha 2013, pp.274–290, zvl. p.278: „Mládež se ke kriminalitě měla často uchylovat znedostatku jiné činnosti.“ 93 Vladimír Drha, Mezek, Československo 1985; Karel Smyczek, Třetí patro, Československo 1985. OPEN ACCESS 58 WISOHIM/ESHP 26 skoro ani nezabolí, neboť se rovnoměrně rozloží na obě tváře. […] Nechceš? […] Potom můžeš dostat rohy.“ Žádosti obližší vysvětlení tohoto druhu trestu Tomáš vyhověl tím, že vysvětlil, jak vyklepává polévkovou lžící nováčkům na čele rohy [tj.výrony mízních kapilár, lidově známé jako „boule“].94 „Licitace“ měla pokračovat až do chvíle, kdy se po dalších třech odmítnutých „nabídkách“ Tomáš bez dalšího rozhodl pro „výprask kulečníkovým tágem.“95 Na ten sice nakonec nedošlo, neboť při manipulaci stágem shodil Leomír cínovou konvici, jejíž pád způsobil Tomášovi lehký otřes mozku, itak však ocelé záležitosti nakonec rozhodoval okresní soud. Tomáš byl odsouzen kpodmíněnému trestu odnětí svobody. Zjiné soudničky je patrné, že ušikany nikdy nešlo ojednorázový akt násilí, ale odlouhodobě problematické chování se stoupající intenzitou agresivity. Násilník, který si pod pohrůžkou nebo přímou agresí vynucoval od ostatních učňů různé úsluhy, tentokrát vystupoval jako „Jirka“. Za toto své jednání byl Jirka za jediný školní rok šestkrát kázeňsky trestán. Co přitom začalo chycením pod krkem apolíčkem kvůli housence lezoucí nad Jirkovou postelí, kterou na jeho výzvu odmítl jeden ze spolubydlících na internátu zabít, skončilo ublížením na zdraví. To, když se nováček „Milan“, další zřady obětí, podvolil, aby Jirkovi ustlal postel, odmítl však utoho zpívat písničku „Ovčáci, čtveráci“. Jirku taková neposlušnost rozčilila na nejvyšší míru. Uchopil Milana aotloukal jeho hlavu orozestlanou postel. Vznikla ztoho pořádná rvačka aposléze dvoutýdenní pracovní neschopnost pro „neposlušného“ Milana. Dostalo se však ina Jirku. Tomu okresní soud uložil za trestný čin ublížení na zdraví osm měsíců podmíněně na jeden rok.96 Vrátíme-li se khlavnímu cíli politicko-výchovné práce, tedy snaze opropojování ideologických vzorců se sociální praxí, pak je třeba zmínit také různá inscenovaná setkávání učňů spředstaviteli vedení komunistické strany. Každoroční vyznamenávání vítězů rezortních soutěží onejlepšího učně, učňovský kolektiv aučiliště nebo společný akt přijímání nových avyřazování odcházejících učňů patřily mezi klíčové rituály, které sloužily nejenom jako symbolická reprezentace sepětí strany sdělnickou třídou, ale při slavnostním vyřazování, kdy si čerství vyučenci spolu svýučním listem přebírali také průkaz člena dělnické třídy askládali slib věrnosti dělnické třídě, tuto „dělnickou třídu“ iformálně spoluvytvářely. Politickému významu těchto rituálů odpovídaly ireprezentativní prostory, vnichž byly pořádány. Učiliště Libereckých automobilových závodů využívalo pro tyto účely například velký sál novorenesančního hotelu Praha vJablonci nad Nisou, třebíčský Elitex zase historický Kamenný sál tamějšího renesančního zámku.97 Nebyly to však pouze reprezentativní prostory, 94 Lekce, Kovák, 27.6.1980, p.14. 95 Ibid. 96 Ovčáci, čtveráci, Kovák, 13.11.1981, p.14. 97 Stanislav Šetina, Na ukončení učební doby, Kovák, 6.8.1976, p.12; Vlastimil Vlnař, Slavnostní chvíle, Ibid. OPEN ACCESS