Cesty kořenů Audenovy básnické tvorby: Poetika odkouzlení

CESTY KOŘENŮ AUDENOVY BÁSNICKÉ TVORBY: POETIKA ODKOUZLENÍ Vít, Ladislav. The Landscapes of W.H.Auden’s Interwar Poetry: Roots and Routes. New York— London: Routledge, 2022, 158 s. Michal Peprník Univerzita Palackého vOlomouci [email protected] Zachytit prchavý duch místa je jedním zvelkých projektů poezie. Usiloval oto iW.H.Auden, jeden znejvětších angloamerických básníků 20. století. Až dosud však tento projekt kritici hodnotili spíše jen zformalistického nebo biografického hlediska. Ladislav Vít se ve své brilantní monografii rozhodl využít širšího spektra přístupů, sdominantním postavením tzv.humanistické geografie. Současně si zúžil zkoumané pole na meziválečné období, kdy— jak zjistil apřesvědčivě demonstroval— Audenova tematizace místa předjímá mnohé postupy akoncepty humanistické geografie ajeho meziválečná poezie se jeví jako progresivnější než ta poválečná. Humanistická geografie, obecně řečeno, zkoumá interakci člověka areálně existujících míst, konkrétněji se zaměřuje na problematiku hranic, jedinečnosti míst aprostorového vnímání aprožívání anebyla primárně určena pro zkoumání beletrie, natožpak poezie. Lze nicméně konstatovat, že Vítovi se apropriace teoretických konceptů apřístupů humanistické geografie podařila apomohla mu otevřít nové pohledy na proměny Audenovy meziválečné apoválečné poetiky aposunout audenovské bádání okrok vpřed. Text monografie je rozdělen do pěti kapitol, jimž předchází teoretický úvod. První kapitola objasňuje tzv.Audenovu mytickou geografii apředstavuje tři lokality, jež sehrávají vAudenově poetice klíčovou roli: oblast severoanglického pohoří Penniny, insulární Anglie aseverský Island. Každé lokalitě je věnováno po jedné kapitole. Poslední kapitola se vrací kdvěma důležitým konceptům pojetí krajiny vhumanistické geografie, homofonům roots aroutes (kořeny atrasy) asyntetizuje Audenovu práci sgeografickými lokalitami. Vúvodu je přehledně asrozumitelně, apřitom bez přílišného zjednodušování představen teoretický rámec humanistické geografie aproměny dobového historicko- -společenského kontextu ve vztahu kpřírodě avenkovu. Teoretické koncepty jako hranice, insularita, lokální identita, topofilie či eskapismus Vít čerpá především zYi- -Fu Tuana azDoreen Masseyové. Podobně jako Masseyová se snaží najít kompromis mezi kulturním konstruktivismem aformalistickou analýzou reprezentace místa. Zatímco Tuan tvrdí, že jakékoliv místo se může stát posvátným agenerovat topofilii, tedy vřelý afektivní vztah (s.13), Masseyová, jak ukazuje Vít, se snaží brát vúvahu ijedinečnost místa ve smyslu individuální konfigurace jednotlivých aspektů místa aprocesů vněm probíhajících. UMasseyové také Vít nachází oporu pro opuštění představy místa jako uzavřeného, ohraničeného prostoru, vybudovanéhona hierarchickém kontrastu centra aperiferie. Hierarchizace kontrastu se zakládá napreferování toho, co je uvnitř, na úkor toho, co je venku (s.14), tedy na předpokladu hranice OPEN ACCESS 164 SVĚT LITERATURY 66 mezi tady atam. Tyto významy se potom nejčastěji realizují ve větších celcích, jako je vlast, rodný kraj či ostrov, akonstituují zprogresivistického pojetí nežádoucí geografii odmítání (geography of rejection). Důležitou roli ve Vítově analýze Audenovy tematizace místa má revize představy útěku do přírody jakožto útočiště. Jak odhalil Vít, Auden našel vPenninách typ krajiny, vníž onávratu do náruče nezkažené přírody nelze snít, neboť je to krajina poznamená industriální činností, kde se příroda mísí sopuštěnými objekty důlní činnosti. Je jenom škoda, že Vít nepropojil toto vnímání krajiny sasocionismem preromantického aromantického krajinářství, kde se příroda snoubí sruinami hradů aklášterů, aby objasnil významové posuny takovéto substituce. Zúžením lokací na tři místa (severní Penniny aostrovy Island aAnglie) Vít našel šťastnou topografickou kombinaci, jež vtéto konfiguraci zatím stála stranou zájmu kritiky. Velmi podrobně vysvětluje, jak prostorové představy těchto míst generují určitou formu básnického jazyka, tzv.landguage (termín S.T.Moslunda). Neopomíjí otázku podílu literárního kontextu— dokazuje, že Audenova poetika se utvářela jak vdialogu stradicí přírodní avenkovské poezie aprózy, tak vpolemice smodernismem skupiny Bloomsbury askritickým formalismem. Vít zdůrazňuje, že na rozdíl od formalistů Auden trval na tom, aby poezie čelila faktům současného světa avyhýbala se pastorální sentimentálnosti aidealizující nostalgii po světě, jaký nikdy nebyl. Zobrazení místa proto často slouží jako odrazový můstek kúvahám opovaze skutečnosti, národní aobčanské identitě aobčanské odpovědnosti aangažovanosti (s.11). Velkou předností Vítovy monografie je komplexní přístup, zahrnující tradiční studie literárních vlivů (Thomas Hardy, John Betjeman apřekvapivě iJ.R.R.Tolkien), ale též vyhodnocování biografických faktů (kdy akde Auden pobýval ajak to reflektoval vesejistice, publicistice ivdeníkových záznamech). První kapitola snázvem „The Map of Auden’s Mythical Geography“ (Mapa Audenovy mytické geografie) podrobně rekonstruuje formování Audenovy mytické asakrální geografie atopofilie. Vít podrobně dokumentuje Audenovu tendenci polarizovat Sever aJih apreferovat Sever, což se projevuje vAudenově volbě oblíbených míst: oblast Pennin vseverní Anglii aIsland. Adokonce ivrámci Pennin dává přednost severním Penninám před jižními. Tato oblast se stává jeho „skvělým dobrým místem“ („Great Good Place“, s.37) anabývá charakteru posvátného místa, jež je třeba chránit před necitlivými vetřelci (tj.turisty) apodle humanistické geografie vykazuje základní atributy ostrova jako ohraničeného posvátného prostoru, poskytujícího útočiště před moderním světem. Tato konceptualizace potom vysvětluje Audenův „zvláštní“ vztah kIslandu, který na základě četby uchvátil jeho představivost už vdětství (s.40–41). Určitým problém této části je těkavý pohyb na časové ose. Přestože těžiště práce spočívá vmeziválečném období, příliš často se přeskakuje do poválečného kontextu ane vždy se čtenář dokáže zorientovat, zejména když se retrospektivně cituje izčlánků aesejů, jež byly napsány později. Např.představa ostrova jako „místa nevinnosti apozemského ráje, kde neexistuje rozpor mezi přirozenou touhou amravní povinností,“ (s.37) se cituje ze sbírky esejů The Enchafed Flood zlet 1949–1955, kdy tato představa už nemusí být úplně relevantní pro Audenovo pojetí ostrova ve třicátých letech. Nelehkým úkolem bylo postihnout všechny aspekty zobrazení celku Anglie apřitom Audena nezdiskreditovat vočích dnešního progresivně orientovaného čtenáře. OPEN ACCESS MIchAL PEPRNÍK 165 UAudena lze totiž narazit na řadu konzervativních názorů apředstav. Vpozdějších článcích (asi po roce 1939) tyto aspekty sílí tak, že lze hovořit oetnocentrickém pojetí domova, jedinečném ahierarchicky nadřazeném všemu, co leží za hranicemi (s.47). Tento příklon knostalgickému pohledu na slavnou minulost ake glorifikaci insulárního charakteru Anglie pramení— jak vysvětluje Vít— zobavy ze ztráty národní identity pod tlakem globalizace, jež podle Audena překvapivě zahrnuje ipřistěhovalectví. Auden se obával, že globalizace akosmopolitismus anglickou kulturu neobohacují, nýbrž spíše jen ředí (viz s.49). Byl přesvědčen otom, že Anglie už vyniká kulturní aregionální rozmanitostí ata se stává obětí globalizace. Ostrovní Anglie je tedy Audenem etnocentricky tematizována jako hierarchicky dominantní centrum (s.50–51), aimplikuje Evropu jako periferii. Tuto nepochybně dobově podmíněnou představu Vít vyvažuje jinými, progresivnějšími aspekty Audenovy poetiky. Upozorňuje, že mytizace kraje dětství (pohoří Pennin) se přece jenom odehrává vjiném konceptuálním rámci, ato vrámci tematizace Pennin jako periferie, anikoliv jako privilegovaného centra. Během mapování Audenovy mytické geografie Vít účelně využívá řadu pojmů humanistické geografie, jejichž prototypy nachází ivAudenově poezii— trajektorie, trasy, obyčejnost aprofánnost, jež nahrazují tradiční atributy lokální jedinečnosti, výjimečnosti aohraničenosti. Jestliže první kapitola zkoumala ideová východiska Audenovy mytické geografie atopofilie, jak se prezentovala převážně vpróze, druhá kapitola se soustřeďuje na otázku, co se stěmito východisky děje vpoezii, jak formují jeho landguage aco se snimi děje vbásnickém jazyce. Pečlivou analýzou Audenovy rané poezie zdvacátých let (především básně „Watershed“) Vít přichází spřekvapivým závěrem, že vpoezii ztohoto období je koncepce krajiny Pennin jiná, než jak ji Auden prezentoval retrospektivně vesejích apublicistice čtyřicátých apadesátých let. To, co je zdrojem topofilie aregenerace, není humanizovaná krajina (krajina poznamená lidskou průmyslovou činností), nýbrž příroda bez stop lidské činnosti (tráva, stromy, les, zvěř, jaro), zatímco humanizovaná krajina není obdařena znaky privilegovaného aposvátného místa, anaopak se jeví jako „zkažená aneuspokojující“ („flawed and unsatisfactory“). Jde okontrast tak silný, že Vít hovoří oantinomii (s.56). Paradoxně, jak tvrdí Vít, uAudena takto pojatá dichotomie nevede kneoromantickému návratu kpřírodě, ale kuvědomění, že člověk se vprůběhu vývoje již tak vzdálil přírodě, že není cesty zpátky, ale jen cesta vpřed, dále od přírody (s.58). Relikty industriální činnosti vkrajině Pennin se tak stávají znaky pokroku, snahy jít vpřed aproměnit přírodu v„uspokojující habitat“ (s.58). To je Vítův fascinující objev, ikdyž ivtomto případě se nakonec opírá otextové důkazy spíše zprózy (deníky) než zpoezie. Vdruhé části této kapitoly Vít reprezentaci humanizované krajiny zajímavě doplňuje odalší tematický aspekt: člověkem poznamenaná krajina neumožňuje obnovit ztracenou jednotu spřírodou; stává se pastí aprůmyslové relikty znakem lidské marnosti dosáhnout změny, což opět vypovídá oproměnách Audenovy poetiky místa. Třetí kapitola se zaměřuje na další vývoj pojetí místa vtřicátých letech. Řeší otázku, jak Audenova rostoucí společenská angažovanost ovlivňuje tematizování insulární Anglie vjeho poezii ztohoto období. ZVítovy analýzy jednotlivých topograficky situovaných básní Auden vychází jako společenský kritik ademytizátor, jenž kriticky hodnotí projevy insularity aizolacionismu, dehumanizující vliv industrializace OPEN ACCESS 166 SVĚT LITERATURY 66 amasové kultury, ztrátu individuální nezávislosti ajedinečnosti, rostoucí pasivitu lidu anezájem ověci veřejné, jejichž kořeny spatřuje vrozpadu komunitního života (s.82–83). Stranou Audenovy kritiky nezůstávají ani poetická topoi tematizující starou dobrou Anglii jako „dobré místo“ („Good Place“, s.86). ZVítovy analýzy vyplývá, že toto demytizující významové směřování se vytrácí na počátku druhé světové války, kdy se Audenův poetický jazyk vamerické emigraci proměňuje, sílí konzervativní akcent na posvátnost místa astále více se prosazuje topos ostrova Anglie. Vít tento obrat přisuzuje Audenově náboženské konverzi anovým ideovým kontextům, snimiž se Auden seznámil během pobytu vzahraničí (s.69). Topos Pennin začíná sloužit, jak Vít trefně poznamenává, propedeutice lásky (s.69). Nicméně, jak připouští, vpoezii třicátých let lze najít iojedinělé patriotické oslavy insularity atypicky anglických lokalit, tyto však, dle jeho názoru, nevykazují atribut hranic azůstávají „otevřené“ aktuálnímu dění ve světě. „Básnická díla nezdůrazňují etnocentricky lokální specifičnost aidentitární opozici ‚my uvnitř‘ a‚oni venku‘. Ipřes Audenovu neutuchající kritiku globalizace ajeho důraz na jedinečnost insulární krajiny akultury Anglie vpozdější tvorbě ve třicátých letech nepropagoval ani jedno ztoho. Vjeho básnickém jazyku nenajdeme žádné jiné stopy hranic označujících takovouto diferenciaci anadřazenost než takové, jež jsou určeny ke smazání“ (s.102). Vít tuto tezi demonstruje vpronikavé analýze básně „Dover“ (1937). Jako přístav Dover představuje stráženou hranici ostrova, kde panuje řád, ale je ispojnicí skontinentem, procházejí jím tedy různé trajektorie, jež ho zaplétají (enmesh) do mezinárodního prostoru (s.80). Ve čtvrté kapitole, jež se zaměřuje na Island jako severský ostrovní topos, Vít citlivě rozkrývá napětí mezi okouzlením zjiného, primitivnějšího světa blíže přírodě, tedy pohybem uvnitř ostrovních hranic, atrajektoriemi, jež vedou ven, za hranice ostrova, od konkrétního kobecnému, od blízkého ke vzdálenému. Audenův zájem oIsland byl podnícen Tolkienovými přednáškami na Oxfordské univerzitě, ale teprve vroce 1936 Auden našel příležitost ostrov poprvé navštívit anechat se okouzlit. Auden přijel súkolem napsat oIslandu cestopis. Analýza tohoto velmi neobvyklého multižánrového cestopisu završuje explikaci Audenovy poetiky místa. Letters from Iceland (Dopisy zIslandu) jsou literární koláží kombinující básně sdeníkovými záznamy, komentáři afotografiemi. Inspirován Marshou Bryantovou Vít pozorně rekonstruuje Audenovo metapoetické přemýšlení ospecifických možnostech zobrazování alimitech literárních druhů, textového aobrazového média. Dochází kdalšímu překvapivému závěru, že ipřes Audenovo prověřování možností zobrazení místa není jeho hlavním cílem ani tolik snaha ověrnou reprezentaci Islandu jako krajiny aspolečnosti utvářené krajinou, klimatem aživotním způsobem, jako spíše potřeba reflektovat možnosti ameze různých žánrových forem zobrazit výjimečnost určité krajiny alokalit (s.118). Vít argumentuje, že vAudenově poetice se prosazuje představa, že hlavní předností poezie je její schopnost negace— odmítnutí existujících konvencí zobrazení amytologizace míst, neboť poezie prezentuje subjektivní akonkrétní pohled na místo jako geografický aspolečenský prostor akrajina vrací subjekt ksobě samému ajeho vnitřnímu světu asociací avzpomínek. Jak tvrdí Vít (adokládá to bohatými textovými odkazy), krajina funguje jako spouštěč obrazotvornosti. Audenovy obrazy Islandu neromantizují apředstavují přírodní alidský svět jako „neklidnou arozmarnou entitu“ (s.128). Tyto závěry ometapoetické povaze Audenovy poezie mi připadají jako poplatné postmoderní optice, nepochybně OPEN ACCESS MIchAL PEPRNÍK 167 vAudenově poezii figurují, ale nabízí se otázka, do jaké míry jsou opravdu tak dominantní, jak je Vít prosazuje. Poslední kapitola „Roots, Routes and Landscapes“ (Kořeny, trasy akrajiny) je vlastně závěrem ashrnuje výše uvedené, tj.vývoj od přístupu anticipujícího metody akoncepty progresivistického křídla humanistické geografie vpoezii dvacátých atřicátých let ke konzervativnější mytizaci asakralizaci oblíbených míst po roce 1939 apříklonu ktopofilii. Vít však znovu připomíná, že ani tento konzervativnější obrat nic nezměnil na Audenově kritice „romantizujících geografií aidealizací historie“ (s.135). Pro tuto tendenci našel Vít vAudenově próze pěkné obrazné pojmenování— odkouzlení (disenchantment) (s.135), což se děje vAudenově poezii postupem od konkrétního kobecnému prostřednictvím paraboly (s.136). Lze ovšem namítnout, že tato metoda je poezii vlastní apřínos spočívá spíše vaktualizovaném pojmenování, jež sugestivně naznačuje, že okouzlení je jenom formou poblouznění, aproto je třeba rituály odkouzlení provádět. Četba textu byla zajímavá, ale nelehká práce, ne vždy se vhoušti detailních analýz daří vést nit souvislostí dostatečně zřetelně. Určité orientační problémy pro čtenáře spočívají také vtom, že se vývoj Audenovy poetiky neprezentuje vpřehledné chronologii. Vprvní kapitole vlastně jako by začínal od konce, neboť předkládá Audenův mýtus místa, který se však plně zformoval až za hranicemi zkoumaného období, tj.po roce 1939, ato ještě převážně vesejistice apublicistice. Pak následuje druhá kapitola, jež funguje jako retrospektiva, neboť se vrací do dvacátých let aprokazuje, že vrané poezii tento mýtus vlastně chyběl akrajina promlouvala kAudenovi „jiným jazykem“. Vtřetí kapitole se osciluje mezi mýtem adeziluzí rané tvorby. Krekonstrukci Audenovy poetiky místa Ladislav Vít využívá široké škály literární kritiky, teorie, historicko-biografických faktů asamozřejmě ipojmový aparát humanistické geografie jako trasování, poréznost ahybridnost. Vít se vyjadřuje hutně, precizně. Text monografie je opatřen pečlivě dokumentovaným, bohatým poznámkovým aparátem aje psán excelentní angličtinou. Vinterpretaci básní je Vít natolik přesvědčivý, že nedává čtenáři mnoho příležitostí zapochybovat osprávnosti úsudků. Je třeba vyzvednout, že kniha vyšla vpěkném grafickém provedení vediční řadě Perspectives on the Non-Human in Literature and Culture prestižního angloamerického vydavatelství Routledge. Není pochyb, že Vítova monografie vevropské konkurenci obstojí. Široký interdisciplinární záběr ihloubka analýzy zní činí náročnou tematickou studii poetiky místa aprostoru. OPEN ACCESS