„Motykou proti traktoru.“ Diskuse o vzdělávání neslyšících dětí v Československu na počátku padesátých let*

„Motykou proti traktoru.“ Diskuse ovzdělávání neslyšících dětí vČeskoslovensku na počátku padesátých let* Pavel Šinkovec “THE HOE VS. THE TRACTOR.” DISCUSSION ABOUT EDUCATION FOR DEAF CHILDREN IN CZECHOSLOVAKIA IN THE EARLY 1950S In the early 1950s, Stalinist Czechoslovakia saw adiscussion about what form education for the deaf should take in the socialist future, which was then allegedly being rapidly built. The answer to this question was not offered by official ideology or party programmes, and was therefore negotiated by anumber of different actors: in addition to experts, whose involvement is not surprising, there were also those whose voices would normally not be heard— parents and the deaf themselves. Together, they raised the question of hearing impairment, its (ab)normality in socialist society and argued about the possibilities, means and indeed the need to “correct” it. KEYWORDS: education for the deaf; hearing impairment; activism; sign language; oral method; Stalinism Vítězný únor roku 1948 představoval vdějinách Československa zásadní milník. Právě tehdy se měla naplnit nevyhnutelnost dějinného vývoje astávající „buržoazní“ kurz dějin měl být přesměrován vstříc kšťastnějším socialistickým zítřkům. Přinejmenším byla takovýmto mýtem prostupována československá společnost počátku padesátých let.1 Za jakési ztělesnění nastupující dějinné éry pak lze označit nového socialistického člověka; normativní ideál jedince disponujícího kvalitativně novými vlastnostmi azejména pak „zdravým“ poměrem ke kolektivu aobecně světu.2 Koncept nového člověka byl obzvláště energicky uchopen vprostředí nově sjednocené celostátní organizace sambicí sdružovat všechny občany Československa srozličnými typy tělesných asmyslových postižení, Ústřední jednoty invalidů (dáleÚJI).3 Výmluvně na téma „nových“ invalidů hovořil František Vašecký, nevidomý člen ÚJI, který na stránkách organizačního časopisu Zpravodaj vroce 1950 srovnával předúnorovou dobu sérou budování socialismu: „Ještě nedávno vyřazovala tělesná či smyslová vada člověka navždy zpráce astavěla jej na samý okraj lidské společnosti. * Text vznikl vrámci projektu Disability als gesellschaftliche Kategorie in Tschechien/der Tschechoslowakei (č.322181307) vrámci Německé výzkumné agentury (Deutsche Forschungsgemeinschaft— DFG). 1 Vladimír MACURA, Šťastný věk (ajiné studie osocialistické kultuře), Praha 2008, s.9–16. 2 Kfenoménu nového socialistického člověka zkulturně-historické perspektivy viz Denisa NEČASOVÁ, Nový socialistický člověk: Československo 1948–1956, Brno 2018. 3 Tato masová organizace, jejímž cílem bylo sdružovat všechny tělesně asmyslově „vadné“ vČeskoslovensku, její vývoj, činnost aideové horizonty vpadesátých letech 20.století jsou předmětem autorovy dizertace vznikající na Christian-Albrechts-Universität vKielu. 10 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 Naproti tomu naše první pětiletka dává každému postiženému příležitost, aby pracoval, aby si na sebe vydělal. […] Já už jsem ten nový invalida, který ipři své vysoké invaliditě dovede pracovat ataké pracuje.“4 ZVašeckého komentáře lze vytušit hlavní ideovou tezi sjednoceného invalidního hnutí: tím, že se invalidé nyní budou masově zapojovat do procesu budování socialismu— zejména vstupem do pracovního procesu—, stanou se pro společnost užitečnými, na ní skrze výdělek nezávislými, čímž překonají své dosavadní historické ponížení, vykořisťování amarginalizaci. Třebaže zmedicínského hlediska zůstávala jejich tělesná či smyslová „vada“ stále aktuální. Jinými slovy, socialismus nabízel československým invalidům recept na vyřešení problematických jevů spojovaných sjejich postižením.5 Předmětem této studie není zkoumat krajně problematické naplňování emancipačního potenciálu práce vpraxi, jako spíše poukázat na inherentní limity tohoto utopistického výhledu vpřípadě jedné konkrétní skupiny invalidů— sluchově postižených. Na příkladu vmnoha ohledech vyostřené diskuse opovaze poúnorového speciálního školství pro neslyšící děti, probíhající vletech 1950 až 1951, lze demonstrovat hned několik věcí. Jednak to, že platnost teze otzv.Vítězném únoru coby přelomové události rozhodně nemusela platit vpřípadě zvláštního školství pro neslyšící, potažmo celého nazírání na sluchové postižení, adále pak, že zapojení do pracovního procesu samo osobě coby vstupenka do „normální“ společnosti vjejich případě zdaleka nestačilo. Následující stránky jsou věnovány právě diskusi obudoucí podobě acílech vzdělávání na školách aústavech pro hluchoněmé děti vobdobí budování socialismu. Probíhala od jara 1950 do března následujícího roku na stránkách veřejných periodik iza zavřenými dveřmi ministerských kanceláří. Stávající systém institucionalizovaného vzdělávání hluchoněmých dětí měl nejpozději od poloviny dvacátých let ustálenou podobu, na níž nic nezměnily ani události mezi Mnichovem akvětnem 1945. Ba co více, prakticky žádný vliv zprvu neměl ani nástup komunistické diktatury vúnoru 1948 anásledné školské reformy. Odůvodech konsensu vtéto otázce, sdíleném většinou pedagogických alékařských expertů istátních úředníků, bude ještě řeč. Nicméně na počátku padesátých let, tedy vdobě, která přála boření starých adomněle přežitých pořádků ajejich nahrazování novými aprogresivními, proti stávající praxi vehementně vystoupili mnozí neslyšící absolventi škol aústavů— tehdejší aktivisté ÚJI— avnemenší míře rodiče žáků se sluchovým postižením. Chtěli (znovu)zavést znakový jazyk do škol, vytěsněný aodmítaný jak vdobě liberálně-demokratické první republiky, tak iběhem „socializace“ zvláštního školství. Vnázvu diskuse, jenž se pro ni záhy vžil, se odráželo základní rozcestí, na němž se vpoúnorové době nacházelo vzdělávání neslyšících. Titul debaty vtisku iinterních poradách zněl: „slovo, nebo posunek?“ Snaha rozplést toto dilema nebyla bleskem zčistého nebe, notabene visícím jen nad Československem. Šlo oprojev sporu, který provází vzdělávání neslyšících 4 František VAŠECKÝ, Noví invalidé, Zpravodaj Ústřední jednoty invalidů 1, 1950, č.10, s.1. 5 Více ke specifickému nazírání na postižení vprostředí státního socialismu (nejen) vČeskoslovensku viz Kateřina KOLÁŘOVÁ— Martina WINKLER (edd.), Re/Imaginations of Disability in State Socialism, Frankfurt am Main 2021. PaVEL ŠInKOVEc 11 veuro americkém prostoru nejpozději od konce 18.století, tedy od počátků moderní institucionální péče o„hluchoněmé“. Na jedné straně stáli astojí tzv.oralisté neboli zastánci orální metody, jíž se mají děti se sluchovým postižením odborně vést primárně kovládnutí mluvené řeči majority (tedy vpřípadě sledované diskuse češtiny aslovenštiny) zejména pomocí odezírání anacvičení hlasité mluvy. Právě oralismus představoval od dvacátých do počátku padesátých let vČeskoslovensku (respektive přinejmenším včeském prostředí) onen závazný rámec vzdělávání neslyšících. Jako protipól dogmaticky uplatňovaného oralismu lze označit výuku prostřednictvím „mateřského jazyka“ neslyšících, tj.specifických vizuálně-pohybových prostředků, zejména znakového jazyka. Mezi oběma přístupy existovaly principiální rozpory avzájemná slučitelnost byla po dlouhou dobu vnímána jako vlastně nemožná. Oba totiž chápaly sluchové postižení žáka jinak apodle toho také odlišně přistupovaly křešení „problému“. Jedná se ovelice komplexní speciálněpedagogický, potažmo společenský problém, který není zdaleka rozlousknut ani dnes. Obě metody— orální ipomocí znakování— mají své přednosti iúskalí, přičemž záleží nejen na individuálních zvláštnostech vzdělávaných žáků, ale převážně na stupni jejich sluchové vady. Vzdělávání tou či onou metodou pak má poměrně výrazný vliv na další život jedince. Žáci si zpravidla osvojí různou míru všeobecných znalostí akulturního povědomí, což vede kjinému průběhu amíře socializace do řad slyšící společnosti (tj.té většinově vnímané jako „normální“). Stupeň osvojení mluveného jazyka majority také ovlivňuje profesní vyhlídky, sociální setkávání isdružování amá vliv na celkové hodnocení jedince jakožto „postiženého“, respektive „normálního“.6 Vhled do dotyčné diskuse je tedy místně ahistoricky velmi specifickým řezem do univerzálnějšího problému, který sdílejí poslední cirka dvě století moderní společnosti kapitalistické isocialistické, na Západě ina Východě. Co takováto sonda do zdánlivě partikulární záležitosti může přinést? Za prvé, zvýše nastíněného je patrné, že vdiskusi šlo ostřet zastánců různých pohledů na sluchové postižení ve specifickém dobovém, geografickém asocio-kulturním kontextu. První léta komunistického panství vČeskoslovensku na přelomu čtyřicátých apadesátých let představovala období relativně radikální proměny nejen sociálních aekonomických vztahů, ale ihodnot. Vdiskusi se zrcadlí poměrně široká škála představ aočekávání, jak by se mělo vsocialistické budoucnosti (vnové společnosti) nazírat na někoho, kdo neslyší ani nemluví, zda ajak by měl být „napravován“ ajaké priority by měla tato „náprava“ sledovat. První okruh otázek, které lze diskusi slovo, nebo posunek klást, zní: jakým způsobem přešel oralismus— produkt ryze medicínského pojímání sluchového postižení ještě z18 a19.století— do praxe poúnorového Československa? Nutno připomenout, že šlo oprostředí, vněmž „tradiční“ koncepce musely (mnohdy obtížně) hledat avyjednávat kompatibilitu snovým ideologickým nastavením. Záměrně provokativně lze pátrat po tom, proč mělo být nadále důležité, aby absolventi ústavů za každou cenu mluvili jazykem slyšící většiny, když 6 Pro základní orientaci vtěchto dvou pohledech na vzdělávání dětí se sluchovým postižením apostižení samotné viz Harlan LANE, Pod maskou benevolence. Zneschopňování neslyšící komunity, Praha 2013. Zčeských autorů stojí za pozornost vynikající práce Josef FUL KA, Když ruce mluví. Gesto aznakový jazyk vdějinách západního myšlení, Praha 2017. 12 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 jedince ve společnosti směřující ksocialismu primárně definoval— alespoň deklarativně vobecné, teoretické rovině7— nikoli jeho jazyk, ale pracovní zapojení do budovatelského úsilí? Objevilo se během diskuse nějaké radikální zpochybnění nejen samotné orální metody, ale icelého dosavadního „buržoazního“ nazírání na hluchotu? Vedle těchto otázek, inspirovaných deafadisability studies, se lze na problematiku podívat kulturněasociálněhistorickou optikou zaměřenou na samotné aktéry diskuse. Jde vzásadě odvě skupiny lidí. Vprvní řadě se jedná olékařské apedagogické experty, kteří byli vlastně bez výjimky zastánci oralismu. Napříč diskusí je věnována pozornost tomu, jak se oralisté vypořádali směnící se terminologií, společenskými hodnotami aparadigmaty po roce 1948. Jak, případně zda vůbec, odívali oralisté svou metodu do nově vyžadovaného, či přinejmenším očekávaného socialistického hávu? Co vlastně bylo prezentováno jako socialistické na do značné míry „tradičním“ učení hluchoněmých mluvenému slovu? Bylo ve snaze oobhájení orální metody nějak odkazováno ksovětské praxi nebo tamní legislativě? Ahrál vůbec sovětský model nějakou roli vpraxi? Pokud ne sovětský, co jiné země Východu či Západu? Druhou skupinou lidí, kteří vdiskusi vystupovali, různě argumentovali aktomu využívali specifické strategie, byly samotné osoby se sluchovým postižením. Ruku na srdce, jde oosoby, jejichž hlas vhistoriografii— přinejmenším československého stalinismu— nezaznívá často.8 Včláncích ina finální poradě se opakovaně ukazovalo, ojak různorodou skupinu se vlastně jedná. Jednotliví lidé srůznými stupni sluchového postižení měli poměrně rozdílné představy otom, jak azda vůbec je žádoucí, aby „splynuli“ se slyšící většinou pomocí mluvené řeči. Nepanoval jednotný názor, nakolik by se lidé se sluchovým postižením měli vůbec sdružovat ve specifických organizacích, zda je vhodné či naopak škodlivé, aby se spolu veřejně dorozumívali znakováním, případně nakolik by se mělo československé zvláštní školství, případně islyšící lidé přizpůsobovat potřebám neslyšících, například učením se posunkování. Rozdílné představy šly ruku vruce srozdílnými zájmy. Otázka tak zní, jakými argumenty (respektive jakým slovníkem) podpírali tyto různé, často protichůdné pohledy účastníci diskuse? Jakou roli sehrála celostátní organizace ÚJI? Ta koneckonců vznikla spojením dosavadních roztříštěných spolků nevidomých, neslyšících atělesně postižených ve snaze získat silnější politický hlas. Jak jednotně ale organizace— deklarující navenek svou jednotu— ve skutečnosti smýšlela? 7 Kobecnému významu práce ve společnostech státního socialismu viz Martin KOHLI, Die DDR als Arbeitsgesellschaft? Arbeit, Lebenslauf und soziale Differenzierung, in: Hartmut Kaelble (ed.), Sozialgeschichte der DDR, Stuttgart 1994, s.31–61. Konkrétně ktématu role práce vpostavení osob spostižením viz Carolin WIETHOFF, Ziele, Praxis und Schwierigkeiten der beruflichen Rehabilitation in der DDR, Deutsche Rentenversicherung 71, 2016, č.2, s.61–73. 8 Čestnou výjimku představuje sice hodnotově aemočně zaujatá, přesto badatelsky velmi zdařilá přehledová práce Jaroslav HRUBÝ, Velký ilustrovaný průvodce neslyšících anedoslýchavých po jejich vlastním osudu I, Praha 1997. PaVEL ŠInKOVEc 13 ORALISMUS DOGMATEM VE VZDĚLÁVÁNÍ HLUCHONĚMÝCH Aby bylo možné odpovědět na některé zprávě vytčených otázek, je třeba se alespoň letmo ohlédnout dále do minulosti. Následující řádky jsou tedy věnovány pohledu na etablování— chceme-li dogmatizaci— akontinuitu orální metody včeskoslovenské speciální pedagogice, roli expertů azajištění jejich exkluzivního postavení na poli odborného vedení vzdělávacího procesu. Ještě na počátku první republiky byly na ústavech pro hluchoněmé včeských zemích vedle sebe užívány obě ústřední metody— orální (zvaná též Německá či Heinickeho podle jejího duchovního otce) iznaková (Francouzská či l’Epéeho).9 Ústavy aškoly byly vté době, stejně jako prakticky ve všech ostatních evropských zemích, zřizovány převážně soukromými spolky anadacemi, zejména církevními. Stát do volby metody nijak zásadě nepromlouval aužívání té či oné metody tak záleželo na rozhodnutí zřizovatelů aředitelů ústavů. Vnejednom případě docházelo vrámci jedné instituce kužívání či kombinování obou metod. Ačkoli se zastánci obou metod vůči sobě vymezovali již tehdy, neměla až do osmdesátých let 19.století žádná ze stran jasnou převahu.10 Jako významný zlom vtéto „mírové koexistenci“ bývá vdějinách neslyšících často uváděn Druhý mezinárodní kongres učitelů neslyšících (podle místa konání označován též jako Milánská konference), konaný roku 1880. Na tomto setkání výhradně slyšících učitelů alékařů zněkolika evropských zemí převážil názor oralistů. Orální metoda byla prohlášena za vhodnější kzačlenění hluchoněmých do společnosti. Ovládnutí mluvené komunikace sluchově postiženým jedincem, respektive schopnost odezírat aslovně se vyjadřovat se měla dle zúčastněných stát prvořadým cílem moderní, odborně vedené výchovy hluchoněmých. Byla prohlášena za kvalitativně nadřazenou vizuálně-manuálním způsobům komunikace aty měly být naopak na ústavech do budoucna zakázány. Milánskou konferencí tak byl na více jak století vytyčen vektor směřování moderní péče ohluchoněmé děti vEvropě aSeverní Americe.11 Zajímavé ovšem je, že až do dvacátých let (přinejmenším včeských zemích) nedošlo kžádnému autoritativnímu zásahu, který by rozhodnutí expertů prosadil.12 Změna nastala záhy po první světové válce; konfliktu, který zotázky rehabilitace „postižených“ těl učinil významné politikum.13 Reformátory systému vzdělávání neslyšících se vnově vzniklém Československu stala nepočetná, ovšem rozhodujícím způsobem vlivná zájmová skupina expertů. Již vroce 1915 došlo kzaložení Zemského spolku pro péči ohluchoněmé. Ten, jak název napovídá, nesdružoval samotné lidi spostižením, nýbrž byl profesní organizací lékařů, rehabilitačních pracovníků, 9 J.HRUBÝ, Velký ilustrovaný průvodce, s.52–56. 10 Tamtéž, s.66–89. 11 KMilánskému sjezdu ajeho konsekvencím pro nazírání na sluchové postižení vevropském iamerickém kontextu viz James G.KYLE— Bencie WOLL, Sign Language. The Study of Deaf People and Their Language, Cambridge 1985; Richard G.BRILL, International Congresses on Education of the Deaf. An Ananalytical History, 1878–1980, Washington 1984. 12 Tato badatelská rukavice zatím nebyla českou historiografií zdvihnuta. 13 Filip HERZA, Imaginace jinakosti. Pražské přehlídky lidských kuriozit v19.a20.století, Praha 2020, s.105–107. 14 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 pedagogů avychovatelů. Jednoduše abeze stopy skromnosti účel spolku shrnula jeho vůdčí osobnost, dlouholetý předseda, lékař, pedagog aspoluzakladatel několika ústavů pro hluchoněmé Karel Výmola (1864–1935): „Zřízením tohoto spolku dostala se výchova, vzdělání asociální péče ohluchoněmé do rukou obětavých lidumilů, kteří se snaží dohoniti to, co bylo po dlouhou dobu vČechách zanedbáváno.“14 Ono dohnání modernizačního dluhu vůči okolnímu světu se dle Výmolova spolku mělo dít vúzké součinnosti se státem. Ten neměl stát stranou, ale dohlížet aaktivně vymáhat odborné vedení procesu edukace hluchoněmých— tedy orální metodu. Jakožto poradní sbor ktomuto účelu povolal právě Karla Výmolu adalší osobnosti sdružené v„jeho“ spolku. Za všechny lze zmínit Viktora Parmu (1880–1963), ředitele Ústavu pro hluchoněmé vDolní Lukavici, který se od svého jmenování zemským inspektorem péče ohluchoněmé vČechách roku 1919 projevil jako nesmlouvavý odpůrce výuky znakováním na všech ústavech. Snaha vyvrcholila vzáří 1923, kdy Český zemský správní výbor rozhodl ozákazu užívání posunkové řeči na ústavech pro hluchoněmé děti. Porušení tohoto zákazu mělo být dokonce sankcionováno.15 Nově konstituovaná státní politika vůči ústavům aškolám pro děti se sluchovým postižením se opírala oexpertní vědění. To neprodukoval prakticky nikdo jiný než opět odborná obec sdružená ve zmíněném spolku. Není divu, že první polovina dvacátých let, tedy doba odstraňování posunků ze škol aústavů anutnosti tuto politiku obhájit, byla obdobím konjuktury odborných prací na téma vzdělávání hluchoněmých. Všechny pak prezentovaly orální metodu jako moderní, pokrokovou akvalitativně nadřazenou; řeč znakovou pak jako veskrze škodlivou. Jednou zprvních azároveň nejvýznamnějších prací tohoto druhu byla vroce 1921 vydaná kniha Odětech hluchoněmých. Její autor, Otakar Kutvirt (1867–1929), přední český otiatr, vní shrnul představy českých oralistů. Nebyla to absence nebo deficit smyslu, který dle Kutvirta vyčleňoval osoby se sluchovým postižením ze společnosti, ale neschopnost přijímat avysílat mluvené signály.16 Vnaučení odezírání avýslovnosti hlasité mluvy spatřoval on iostatní oralisté jedinou cestu ke „znormalizování“ hluchoněmých, respektive k jejich plnohodnotné existenci vmoderní kulturní společnosti.17 Proti posunkům aobecně znakování se Kutvirt velmi důrazně ohradil. Anešlo jen opřídavná jména jako „nepřirozená“, „opičí“ či „zlodějská“, která ve spojitosti se znakovou řečí on idalší oralisté běžně užívali. Posunky vnímali jako něco apriori cizího, podezřelého, vyřazujícího z„řádné“ lidské společnosti. Znakování některých neslyšících bylo dokonce považováno za riziko pro ostatní hluchoněmé, protože „útěkem“ kposunkům mohlo docházet kotupování pracně osvojených schopností odezírat amluvit.18 Větší část absolventů opouštěla ústavy mluvící avrůzné míře odezírající, za což oralisté sklízeli ovace odborné ilaické veřejnosti, nejčastěji od rodičů dětí „zázračně“ rozmluvených.19 Ostatně samo jejich soustavné užívání slova „hluchoněmý“ odkazo14 Karel VÝMOLA, Dějiny výchovy avzdělání hluchoněmých, Praha 1925, s.18. 15 J.HRUBÝ, Velký ilustrovaný průvodce, s.208–209. 16 Otakar KUTVIRT, Odětech hluchoněmých, Praha 1921, s.29. 17 Tamtéž, s.17–18. 18 Josef DOVRTĚL, Péče ohluchoněmé anaše snahy, Noviny pro hluchoněmé 8, 1925, č.2–3, s.7. 19 J.HRUBÝ, Velký ilustrovaný průvodce, s.30. PaVEL ŠInKOVEc 15 valo ktomu, jaké bylo oralistické vnímání postižení: jako vždy ajedině deficit, který oni pomocí své metody úspěšně překonali. Zhluchoněmého dítěte se stal člověk vizuál ně „slyšící“ amluvící. Daní za velmi náročný proces osvojení těchto schopností byla nutnost osekání kurikula, respektive umenšení výuky všech všeobecně-vzdělávacích předmětů svýjimkou českého (či slovenského) jazyka atělesné výchovy. Důsledkem byla skutečnost, že žáci sice vrůzné míře byli schopni komunikovat vjazyce většinové společnosti, ale jejich znalosti byly prakticky ve všech předmětech zpravidla mizerné. To ovšem nebylo oralisty vnímáno jako problém.20 Profesně tak velká část absolventů směřovala do manuálních profesí nevyžadujících abstraktnější apojmové znalosti. Výuka orální metodou nefungovala vpřípadě všech žáků aoralisté si toho byli vědomi.21 Nicméně neschopnost některých žáků— převážně těch neslyšících tzv.prelingválně, tedy od narození— naučit se odezírat amluvit, byla oralisty prezentována různě, jen ne jako nedostatek metody samotné. Užáků „zaostalých“, „slabomyslných“, či „hluchoněmých dětí typu nejnižšího“, jak je nazývali, připouštěli používání tzv.kombinované metody, tj.za asistence posunků. Mělo se tak ovšem důsledně dít ve zvláštních třídách či ústavech, stranou těch „schopnějších“.22 Vpraxi ovšem tyto zvláštní ústavy skombinovanou metodou— alespoň soudě dle oficiálních dokumentů— nevznikaly. Je nasnadě, že vzhledem kneustálému převisu poptávky po umístění dítěte vústavu nad kapacitními možnostmi ústavů pro hluchoněmé byly děti nezpůsobilé ke vzdělávání orální metodou propouštěny ajejich výchova ponechána na rodinách či soukromých učitelích. Aprávě ztohoto prostředí se již od dvacátých let ozývaly nejčastější výhrady koralistickému dogmatismu, který se zabydlel ve školství pro neslyšící. ZNAKOVÁNÍ VDEFENZIVĚ Navzdory oficiálnímu zákazu užívání znakového jazyka na školách aústavech zůstával tento způsob komunikace prokazatelně užíván vněkolika domácnostech tvořených zcela anebo částečně neslyšícími osobami, azejména pak vkomunitách aspolcích neslyšících soustředěných vněkolika větších městech tehdejšího Československa.23 Dospělí absolventi ústavů, kteří nepřijali filozofii oralismu za svou či pro ně bylo odezírání amluvení kvůli velké redukci sluchu nemožné či neúměrně 20 František LÁTAL, Osnovy škol pro hluchoněmé, Revue pro vzdělávání avýchovu hluchoněmých 1, 1923, č.1, s.5. 21 Ze statistiky— od počátku výhradně oralistického— Ústavu pro hluchoněmé vIvančicích vyplývá, že z563 chovanců, kteří ústavem procházeli mezi lety 1894 až 1930, bylo 91 propuštěno „pro nevzdělatelnost řečí orální“. Jan VÁLEK, Ze statistiky ústavu hluchoněmých vInvačicích od jeho založení, Zájmy hluchých 1, 1930, č.3, s.1; cit.dle J.HRUBÝ, Velký ilustrovaný průvodce, s.200. 22 O.KUTVIRT, Odětech, s.31. 23 Základní přehled významných osobností neslyšící komunity ajejich spolkového života vmeziválečném Československu přináší J.HRUBÝ, Velký ilustrovaný průvodce, s.102–130. 16 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 obtížné, raději ve styku sjinými neslyšícími užívali posunky. Teprve vkontaktu se slyšícími přecházeli dle možností do mluvené řeči, písemného styku anebo využily asistence třetí— slyšící nebo ineslyšící— mluvící osoby.24 Také samotní žáci na ústavech pro hluchoněmé se přes oficiální zákaz arozličně přísné trestání podle několika retrospektivních svědectví mezi sebou dorozumívali znaky, zejména mimo výuku, opřestávkách ana internátech. Údajně sneslyšícími dětmi pomocí znakového jazyka „hovořili“— vzdor zákazu— také někteří učitelé.25 Není na místě pokoušet se zde rekonstruovat každodennost tohoto „vzdorovitého“ používání znakového jazyka. Ostatně, pro historika je to vzhledem ke zcela útržkovitým svědectvím poměrně obtížné. Podstatné je, že užívání znakového jazyka se zejména mezi zcela neslyšícími inadále těšilo nezměněné popularitě, bylo pro ně primárním způsobem komunikace amnozí znich jej považovali za svůj „mateřský jazyk“. Stím se pojí izcela jiné pojetí sluchového postižení, které jej spíše než jako deficit vnímá jako jinakost. Neslyšící (psáni svelkým N) jsou vtomto pojetí pojímáni spíše jako jazyková či kulturní menšina než skupina hodná jakéhokoli „normalizování“.26 Náznaky tohoto vnímání lze vystopovat již vmeziválečné republice. Za všechny takto uvažující aveřejně argumentující osobnosti lze zmínit jednoho zústředních organizátorů spolkového života neslyšících Bohumila Bažila (1890–1962), dlouholetou (slyšící) aktivistku ve prospěch znakového jazyka Jitku Haunerovou-Staňkovou (1880–1948) avneposlední řadě jejího ohluchlého syna, novináře Viléma Bohumíra Haunera (1903–1982). Rozsah článku bohužel neumožňuje se těmto pokusům zevrubněji věnovat. Postačí zmínit, že ani těmto nejvýznamnějším aktivistům či rodičům neslyšících dětí, pro něž se orální metoda ukázala být nevhodná akteří volali po revizi dogmatického oralismu, se ve dvacátých až čtyřicátých letech nepodařilo zasednout sodborníky zlékařských aspeciálně-pedagogických oborů kjednomu stolu jakožto rovný srovným. Dokonce ani pokusy oodbornou disputaci nebo argumentaci pozitivními zkušenostmi ze zámořské Gallaudet University,27 na níž se neslyšící vzdělávali za pomoci znakového jazyka, nevedly knavázání dialogu. Veřejné reakce ze strany odborníků byly vtomto období spíše výjimkou aivnich byla polemika vzásadě smetena ze stolu spoukazem na absenci odborné erudice či dlouholeté zkušenosti ve škole či ústavu. Rodiče neměli vkultivaci hluchoněmých dětí překážet, jak podotkl jeden znejradikálnějších oralistů Jaromír Flégl (1901–1952): „Chceme-li přirovnání, tedy hluchoněmé dítě je pacient, svěřený do péče lékaře, jímž vdaném případě nemůže být nikdo jiný než odborný učitel hluchoněmých. Astejně jako si lékař nedá rodiči předepisovati způsob léčení, tak si ani my nenecháme mluviti do svého oboru.“28 Vtéto logice už dítě se sluchovým postižením nepatřilo toliko rodičům, ale 24 Rozhovor sJaroslavem Paurem vedl Pavel Šinkovec, červenec 2021, osobní archiv autora. 25 J.HRUBÝ, Velký ilustrovaný průvodce, s.40–41. 26 Tamtéž, s.38–42. 27 Více otéto světoznámé průkopnické instituci vzdělávání neslyšících viz David ARMSTRONG, The History of Gallaudet University. 150 Years of aDeaf American Institution, Washington 2014; případně stručné přiblížení vJ.HRUBÝ, Velký ilustrovaný průvodce, s.62–63. 28 Jaromír FLÉGL, Kdo je strůjcem Osudu hluchoněmých dětí?, Obzor hluchoněmých 11, 1929, č.8, s.1. PaVEL ŠInKOVEc 17 jeho výchova byla věcí zcela veřejnou askrz naskrz politickou. Používání znakového jazyka tak lze zFléglova pohledu chápat jako vzásadě protispolečenskou subverzi. Nutno podotknout, že oporu pro odmítání znakování nacházeli oralisté jak mezi rodiči, kteří „rozmluvení“ svých dětí vnímali jako žádoucí, zdařilé apřínosné, tak imezi samotnými sluchově postiženými. Ti považovali mluvenou řeč za prostředek, díky němuž bylo možné postižení překonat, či přinejmenším zmírnit. Na rozdíl od spolků znakujících neslyšících daleko úžeji spolupracovali sučiteli, logopedy adalšími odborníky, pořádali kurzy odezírání, případně svým členům pomáhali sobstaráním sluchadel adalších kompenzačních pomůcek, které by jim komunikaci mluvenou řečí usnadnily. Znakový jazyk pro ně nebyl tématem, akdyž ano, pak vnegativním slova smyslu— hluchoněmé děti ineslyšící dospělé vyděloval ze společnosti slyšících. Mezi takto uvažujícími apromlouvajícími lze zmínit především dlouholetého tahouna moravských neslyšících komunit Františka Kopřivu (1903–1970). Jeho obsáhlé polemiky na stránkách časopisů pro neslyšící svýše zmíněným Bohumilem Bažilem29 jsou příznačné pro roztříštěnost anejednotnost názoru na žádoucí metodu výuky dětí se sluchovým postižením dokonce imezi samotnými neslyšícími či jejich rodiči. Pro expertní oralisty tak vlastně nebylo po dlouhá léta obtížné příležitostným výpadům proti jejich metodě vzdorovat. VNOVÉ SPOLEČNOSTI POSTARU Vývoj expertní komunity stojící za vzděláváním neslyšících může sloužit jako ukázka toho, jak málo se ity nejdramatičtější politické události jako rozpad státu, celosvětový konflikt nebo změna režimu mohou dotknout určité výseče života společnosti. Přes úmrtí některých výše představených bojovníků proti znakování ještě během meziválečné republiky, například Výmoly či Kutvirta, lze hovořit ovelké kariérní apersonální kontinuitě formovačů výchovy hluchoněmých ido období po letech 1938, 1945 i1948. Jména jako Viktor Parma, Antonín Přecechtěl, Miloslav Seeman, Jaromír Flégl, Stanislav Svačina či Alois Novák lze nalézt pod články prosazujícími orální metodu a– mnohdy nevybíravě— útočící na znakování jak ve dvacátých, tak na konci čtyřicátých let. Byli to právě tito oralisté, kteří vprotektorátu, vsamostatném Slovenském státě iposléze vobnoveném Československu nadále publikovali učebnice arukověti pro odezírání či vyučování mluvené řeči. Za všechny lze vtomto ohledu zmínit osobnost Viliama Gaňa (1893–1966), pedagoga adlouholetého ředitele Štátneho ústavu hluchonemých ve slovenské Dubnici. Od třicátých let se coby autor odborných publikací avysokoškolských skript mimo jiné podílel na formování nové generace odborných učitelů hluchoněmých. Během Slovenského státu vtéto úloze pokračoval, pořádal přednášky, znichž následně sepsal několik přehledových učebnic.30 Ty pak byly vydávány aužívány ipo válce, přičemž Gaňo sám byl vroce 1945 školskými úřady 29 Přiblížení dlouhodobých sporů těchto dvou nestorů českých amoravských spolků neslyšících poskytuje J.HRUBÝ, Velký ilustrovaný průvodce, s.113–114. 30 Viliam GAŇO, Malá náuka ovzdelávaní hluchonemých, Bratislava 1943; TÝŽ, Odeziranie súst uhluchonemých. Špeciálne číslo časopisu Slovenský učiteľ, Bratislava 1945. 24 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 jednak proto, že vtom nalézám osobní uspokojení, ajednak proto, že bych dokázala svým příkladem, ikdyž ne prvním ani ojedinělým, že neslyšící svedou totéž, co slyšící. Amohla bych potom pracovat pro ně, hájit jejich zájmy apropagovat mezi nimi touhu po činnosti avzdělání. Chtěla bych pro ně vystavět nový svět, otevřít jim celé kulturní bohatství.“49 Vskutku, Tesárková se následně stala pravidelnou přispěvatelkou do Práce invalidů, známou neslyšící prozaičkou aautorkou autobiografie.50 Zde jsou zhlediska tématu důležité dva momenty. Tesárková se vprvní řadě dotkla tehdy běžné praxe vpodobě takřka automatického zaměstnávání sluchově postižených vmanuálních profesích. To bylo důsledkem— jak bylo již naznačeno— nastavení školních osnov sledujících primárně naučení mluvené řeči. Tato skutečnost byla idalšími aktéry diskuse kritizována. Za druhé jde ozdánlivě malichernou nuanci— Tesárková sama sebe považovala za neslyšící, ačkoli ohluchla již plynně mluvící, píšící ačtoucí avystudovala (sice sobtížemi) běžnou školu spolu se slyšícími, což pro prelingválně neslyšícího představovalo vtehdejších poměrech takřka nemožný úkol. Tento moment je hodný zapamatování. Eva Tesárková posléze vdiskusi tvrdě hájila mluvenou řeč aodmítala znakování. „ODSTRANĚNÍ KŘIVD PO KAPITALISTICKÉM ŘÁDU“ Diskuse samotná byla odstartována vdubnu 1950 článkem spříznačným názvem Slovo nebo posunek?. Referent Výzkumného ústavu pedagogického (dále VÚP) vBrně Ladislav Štejgerle (1913–2004) vněm reagoval na stejnojmennou, „vposlední době často přetřásanou otázku“ ajeho úmyslem— coby zdánlivě nezaujatého odborníka— bylo posoudit potenciál znakového jazyka podle čtyř jím vytyčených kritérií: „1) jako prostředek vzájemného dorozumívání se společností, 2) jako prostředek, jímž jedinec nabývá účasti na kulturním životě národa avytváření nových hodnot, 3) jako nástroj myšlení, 4) jako nástroj aprostředek sebevzdělání.“51 Ve všech čtyřech kritériích Štejgerle vyhodnotil znakový jazyk kvůli jeho domnělé neschopnosti obsáhnout abstraktní pojmy vjejich celistvosti jako nevyhovující akvalitativně podřadnější mluvené řeči. Praktickou využitelnost znakování spatřoval jedině vúplných počátcích výchovy zcela hluchého dítěte před jeho nástupem do ústavu pro hluchoněmé. Používání posunků dospělými pak hodnotil jako element odcizující je většinové společnosti. Chápal znakující neslyšící jako jazykovou menšinu, ovšem vnegativním slova smyslu. Použil při tom analogii českých dělníků pracujících vcizině, kteří se mezi sebou dorozumívali česky ajejichž kulturní úroveň bez vnějších podnětů stagnovala. Cizí jazyk tamní národnostní většiny pak neobratně využívali pouze při uspokojování základních potřeb anikoli kproniknutí do tajů kultury. Neslyšící se tedy podobně jako uzavřená komunita dělníků vzahraničí sami zříkali přináležitosti kcelku aochuzovali se ojeho kulturu.52 49 Eva TESÁRKOVÁ, Hovoříme osobě, Práce invalidů 1, 1950, č.3, s.67. 50 TÁŽ, Sosna, Praha 2002. 51 Ladislav ŠTEJGERLE, Slovo nebo posunek?, Práce invalidů 1, 1950, č.4, s.76–77, zde s.76. 52 Tamtéž, s.77. PaVEL ŠInKOVEc 25 Nesouhlasné reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Vkvětnovém čísle Práce invalidů se do korekce Štejgerleho názorů pustil Jan Myška. Vprvní řadě sice uznal prospěšnost mluvení pro osoby se sluchovým postižením, ovšem připomněl, že „[n]ekaždý neslyšící je nadán dokonalou bystrostí zraku imozku, aby byl schopen běžně odezírat, ane každá ústa slyšících se při mluvení utvářejí tak plasticky, aby mluva byla odezíratelná. Ztoho lze usoudit, jak namáhavé je odezírání aproč neslyšící si rád zaposunkuje všude, kde ktomu má příležitost.“53 Onenahraditelnosti aoblíbenosti posunkové řeči ve společenském styku mezi neslyšícími pak blíže referoval na základě svých osobních zkušeností: „[n]eslyšící vyhledávají svoji společnost. Atam přijde posunková řeč kdokonalému uplatnění. Od souseda ksousedu, od stolu ke stolu, přes celý sál pohybují se ruce vypravěčů, ažádné námitky estetika či důsledného školometa ty pohyby nezastaví.“54 Popularitu aaktivní používání posunků neslyšícími ipřes jejich oficiální vytěsnění ze škol atrestání žáků za jejich používání považoval Myška za projev životaschopnosti anezdolnosti tohoto způsobu komunikace. Argumentaci mnohých oralistů— vyčítajících znakovému jazyku neuspořádanost anejednotnost— pak postavil na hlavu, když „anarchičnost“ znakového jazyka připsal na vrub právě zákazům avytěsnění jazyka do polooficiální sféry. Vneposlední řadě se přimlouval za důslednější diferenciaci hluchoněmých dětí, znichž ti beze zbytků sluchu či sjinými komplikacemi při učení by mohli přejít na speciální ústavy svýukou ve znakovém jazyce. Do poněkud radikálnější polemiky se Štejgerlem se pak pustil vnásledujícím čísle časopisu sám ústřední tajemník ÚJI Jan Tomáš Auředníček. Oproti Myškovi, který na Štejgerleho reagoval coby insider komunity neslyšících, Auředníček oponoval zpozice marxisty. Svůj stylisticky aodborně vytříbený text doprovodil odkazy na významné lingvisty Wilhelma Wundta aFrantiška Jílka-Oberpfalcera, „tradiční“ pedagogické auto rity, například Komenského, idobově frekventovaná „esa“ zřad marxistů, zejména Stalina či Engelse. Právě citátem zEngelsova eseje Podíl práce na polidštění opice otevřel svou úvahu otom, zda je vprocesu výchovy hluchoněmých směřováno vprvní řadě kmluvení, či kbudoucímu pracovnímu uplatnění. Primát přikládal spolu sklasikem kolektivní užitečnosti. Dle Auředníčka se tehdejší školství hluchoněmých přehnaně orientovalo pouze na rozmluvení jedince. Kritizoval nezpůsobilost orální metody ktomu, aby hluchoněmým dětem předala— vedle dovednosti odezírat amluvit— dostatečné množství znalostí.55 Jednostranně zaměřený oralistický dril dle Auředníčka neslyšící děti nikoli integroval, ale— sodkazem na Stalinovu definici národa jako společenství sdílejícího společnou kulturu— naopak svou neschopností předat jim kulturní dědictví je znárodního těla vyděloval.56 Ve vzetí posunků na milost na školách aústavech pro hluchoněmé coby výpomocného nástroje tak spatřoval zefektivnění snah ojejich „znormalizování“. Dětem hluchým od narození či prelingválně ohluchlým totiž bylo dle Auředníčka možné předávat znalosti aseznamovat je svýznamem pojmů nejlépe za součinnosti mluveného a znakového (tj.jejich „ mateřského“) 53 Jan MYŠKA, Posunková řeč neslyšících, Práce invalidů 1, 1950, č.5, s.100–101. 54 Tamtéž, s.101. 55 Jan T.AUŘEDNÍČEK, Slovo iposunek!, Práce invalidů 1, 1950, č.6, s.126–129, zde s.126. 56 Tamtéž, s.128. 26 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 jazyka. Argumenty oralistů opodřadnosti posunkování tajemník ÚJI uznal, ale svým způsobem je označil— obdobně jako Myška— za spoluviníky daného stavu. Příčinu nerozvinutosti znakového jazyka přímo spojoval sdřívějším vykořisťováním neslyšících avyzval odborné učitele, aby se spolu sčinovníky ÚJI podíleli na odstranění těchto „křivd po kapitalistickém řádu“.57 Auředníčkův poměrně radikální článek mířil vjistém ohledu ido vlastních řad. Ještě ve spojitosti se Stalinovou koncepcí národa dal jasně najevo, že sluchově postižení by se neměli přehnanou fixací pouze na posunky izolovat od většinového národního kolektivu: „Může být uvažováno ovětším rozsahu použití gestikulace v[ústavech], ale vyloučit zněho mateřštinu [tj.češtinu či slovenštinu, pozn.aut.] úplně, bylo by velmi závažným klopýtnutím. Nechceme přece vytvářet nakonec zvláštní národ Neslyšících!!!“58 Poselství bylo jasné— znakový jazyk bylo třeba vnímat primárně jako pomocníka vintegraci do národního těla, nikoli naopak jako příznak jazykové nebo kulturní odlišnosti. Reakce Myšky aAuředníčka na Štejgerleho článek představují pomyslné překročení Rubikonu. Ve veřejném prostoru se objevila explicitní kritika avolání po revizi stávající metodiky vzdělávání hluchoněmých dětí, což bylo novum proti dosavadní opatrné avzásadě pozitivně orientované propagaci posunků. To nemohlo ze strany oralistů pochopitelně zůstat bez reakce. Na začátek srpna 1950 proto bylo svoláno do Ivančic setkání odborných učitelů ze všech československých ústavů pro hluchoněmé, na němž se dotyční měli poradit odalším postupu. Zcela neočekávaným „zásahem shůry“, jenž značně rozšířil jejich protiznakovací argumentační arzenál, se stalo čtvrteční vydání Rudého práva ze dne 3.srpna 1950. Vněm byla československá veřejnost seznámena saktuálně probíhajícím rozruchem vodborné, zejména jazykovědné komunitě vSovětském svazu.59 Ovpravdě paradigmatické zemětřesení se postaral Stalin, když reagoval na výzvu několika mladých sovětských lingvistů, aby se vyjádřil kotázce marxismu vjazykovědě.60 Poselství Stalinových dopisů jazykovědcům bylo na první pohled jednoznačné. Do té doby dominantní pojetí sovětské lingvistiky— marrismus— bylo Stalinem označeno jako chybné aodporující marxismu. Vjednom zdílčích bodů pak označil Stalin „jazyk slov“ či též „zvukový jazyk“ za „jediný jazyk lidské společnosti schopný sloužit jako plnocenný dorozumívací prostředek lidí“. Zvukový jazyk dále interpretoval jako „vdějinách lidstva jednu ze sil, které pomohly lidem oddělit se ze světa zvířat, vyniknout nad něj, sjednotit se ve společnosti, rozvinout své myšlení, organizovat společenskou výrobu, vést úspěšný boj spřírodními silami adosáhnout takového stupně pokroku, na kterém jsme nyní“. Naproti tomu označil za chybné považovat blíže neurčený „jazyk gest“, či vnázvosloví marrismu „ruční jazyk“, za jakkoli rovnocenný jazyku slov.61 Stalinovy dopisy 57 Tamtéž, s.129. 58 Tamtéž, s.127. 59 Dopis soudruhu Sanžejovi, Dopis soudruhům D.Bělkinovi aS.Furerovi, Dopis soudruhu A.Cholopovovi, Rudé právo 30, 3.8.1950, č.182, s.3. 60 Originální text uveřejněný vPravdě dne 20.6.1950 je dostupný online: česky— http://sas. ujc.cas.cz/archiv.php?art=636 [náhled 4.5.2023]; anglicky— https://www.marxists.org/ reference/archive/stalin/works/1950/jun/20.htm [náhled 4.5.2023]. 61 Dopis soudruhům, s.3. PaVEL ŠInKOVEc 27 otřásly nejen českou lingvistikou,62 ale především zasáhly ido podzimní fáze debaty slovo, nebo posunek. Jednalo se ofázi argumentačně nejvyhrocenější aco do počtu příspěvků aúčastníků nejhojnější. „MOTYKOU PROTI TRAKTORU“ Září 1950 lze bez větší míry přehánění označit za ofenzívu oralistů. Práce invalidů věnovala prostor kvyjádření odborným učitelům, kteří se předcházející měsíc radili vIvančicích. Za celý svůj kolektiv se takřka tradičně vyjádřili ve prospěch mluvené řeči, umožňující abstraktně uvažovat asyntakticky lépe pojímat okolní svět, zatímco posunky co do míry abstrakce apřesnosti sdělení nebyly dle jejich názoru sto vmoderní době obstát avše musely dlouze ačasto nepřesně „opisovat“. Přibyl ale nový argument podporující jejich teze: „Vtéto souvislosti můžeme upozornit na dopis J.V.Stalina soudruhům D.Bělkinovi aS.Furerovi ze dne 22.července 1950, který byl zaslán jako příspěvek kdiskusi ojazykovědě, vněmž J.V.Stalin přirovnává ‚jazyk gest‘ kmotyce a‚zvukový jazyk‘ ksoudobému pásovému traktoru spětiradlicovým pluhem atraktorovou sečkou.“63 Kiniciativě jednotné organizace invalidů ve věci kodifikace znakového jazyka vpodobě slovníku se vyjádřili skepticky. Varovali před vytvářením syntetického, umělého znakového jazyka, kněmuž by pokusy okodifikaci jinak „přirozené“ aživelné posunkové řeči mohly dle nich snadno sklouznout. Odkázali při tom na francouzské pokusy v19.století, které dle nich vyústily do slepé uličky vzdělávání hluchoněmých auzavíraly hluchoněmé do „ghetta osob stejně postižených“.64 Jinak ale reakce učitelů nepřinesla vzásadě nic nového. Sponěkud zajímavější reakcí na kritiku svého prvotního článku přišel Ladislav Štejgerle. Oproti nezaujaté sebestylizaci předchozího článku zde reagoval daleko rozhodněji ve prospěch mluvené řeči ve vzdělávání hluchoněmých avíce konfrontačně, zejména vůči článku tajemníka ÚJI Auředníčka. Na Štejgerleho zářijovém článku jsou nejzajímavější tři momenty. Za prvé se vjeho odpovědi plně projevil vliv Stalinových dopisů. Samu diskusi slovo, nebo posunek vjejich světle vzásadě označil za nadále bezpředmětnou avyřešenou, přesto považoval za vhodnější sargumenty polemizovat ane je šmahem shodit ze stolu. Štejgerle se však jakoby mimochodem nyní uchýlil kužívání pojmu „gestikulační řeč“ (opět sjasným odkazem na Stalinovy dopisy) ajazykovědné autority, knimž odkazoval Auředníček, označil za „překonané aideologicky nevyhovující“.65 Druhým klíčovým bodem Štejgerleho reakce bylo důrazné ohrazení proti Auředníčkově tvrzení otom, že se dětem vzdělávaným orální metodou dostává jen 27–30 % elementárních znalostí ve srovnání sdětmi slyšícími. To údajně pramenilo ztajemníkovy naprosté neznalosti ústavního prostředí. Naopak, sodvoláním na samotnou 62 K.JASTŘEMBSKÁ, Kritika strukturalismu, s.18. 63 „Sekce učitelů hluchoněmých“, Učitelé hluchoněmých kotázce posunkové řeči, Práce invalidů 1, 1950, č.9, s.198–200. 64 Tamtéž, s.198–199. 65 Ladislav ŠTEJGERLE, Ano— slovo iposunek!, Práce invalidů 1, 1950, č.9, s.195–196. 28 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 produkci časopisů ÚJI, vníž byli neslyšící představováni jako zcela kompetentní aúspěšní pracující, autor tvrdil, že drtivá většina absolventů se dobře uplatňovala jako dělníci, rolníci, ale také jako umělci či vedoucí pracovníci vadministrativě.66 Nutno podotknout, že vtomto ohledu byla Štejgerleho vzletná slova onemanuálně pracujících spíše rétorickým obratem. Sám jistě dobře věděl, že naprostá většina absolventů ústavů pro hluchoněmé končila vmanuálních profesích. Koneckonců otom jen oněkolik týdnů později psal oralistický časopis Obzor hluchoněmých.67 Třetí moment představuje nová narativní taktika. Možná vreakci na Myškovu argumentaci vlastní empirickou zkušeností aemočním prožíváním celé záležitosti samotnými neslyšícími přišel Štejgerle sněčím obdobným. Článek doprovodila fotografie stitulkem „Po prázdninách se opět děti setkaly se svým učitelem“, na níž mohli čtenáři spatřit dvě šťastně vypadající děti vobjetí staktéž se široce usmívajícím mužem, jímž byl snejvětší pravděpodobností sám Štejgerle.68 Názorná ukázka vřelého citového pouta mezi žáky aučitelem měla otupit výpady snášené na hlavy odborných učitelů, jež jim vyčítaly údajně přehnanou přísnost, zejména vpřípadě trestání posunkujících dětí. Štejgerle se také odvolával na hlasy rodičů hluchoněmých dětí, znichž byly dle něj patrné „obavy ztoho, aby se [vústavech, pozn.aut.] místo řeči nenaučily ukazovat“. Tvrdil, že tyto rodiče nebylo možné podezírat zpředpojatosti, nezasvěcenosti či snad vypočítavosti. Jejich obavy naopak údajně svědčily ojejich „zdravém instinktu, kterým vycítili, že přílišným přimknutím křeči gestikulační se obyčejně udítěte (audospělého též) ztrácí chuť kmluvení adůsledkem toho pak je do určité míry vyřazení postiženého ze společnosti lidí slyšících se všemi společenskými důsledky.“69 Předznamenal tak vstup rodičů isamotných mluvících neslyšících do diskuse, neboť začaly zaznívat také jejich hlasy, hájící orální metodu. Tím prvním byl článek Slovo především! zpera výše představené Evy Tesárkové, novopečené aktivistky invalidního hnutí apo několik měsíců již pravidelné přispěvatelky do Práce invalidů. Pozoruhodný byl hned jeho úvod, vněmž možná překvapivě na adresu Myšky aAuředníčka podotkla: „Nevím, zda [tito] autoři byli neslyšící, aproto bych ktomu chtěla podotknout něco sama.“ Zvěty lze vyčíst mimo jiné to, že se patrně nikdy nesetkala avlastně ani neznala vůdčí osobnosti organizace, vníž se angažovala— jak tělesně postiženého ústředního tajemníka Auředníčka, tak desítky let aktivního sluchově postiženého Myšku. Zato váhu svého názoru vzápětí zdůraznila zmíněním vlastního sluchového postižení. Sama se imezi neslyšícími pohybovala akonstatovala, že mnoho znich se mezi sebou skutečně dorozumívalo primárně posunky. Přisoudila to nicméně jejich čisté pohodlnosti.70 Cena, která za to byla podle Tesárkové placena— vyčleňování zkolektivu slyšících akomunikační problémy při styku snimi— byla dle ní příliš vysoká. Nesouhlasila se zaváděním 66 Tamtéž. 67 Marie VESELÁ, Výchova naší mládeže, Obzor hluchoněmých 31, 1950, č.10, s.1. 68 Srov.Osobnosti města Lipník nad Bečvou— Ladislav Štejgerle, dostupné online: https:// www.mesto-lipnik.cz/stejgerle-ladislav/d-1069/p1=2223 [náhled 4.5.2023]. 69 L.ŠTEJGERLE, Ano, s.195–196. 70 Eva TESÁRKOVÁ, Slovo především!, Práce invalidů 1, 1950, č.9, s.197–198. PaVEL ŠInKOVEc 29 posunků do škol, sama je odmítala používat aktémuž vyzývala iostatní neslyšící: „Přála bych si, aby všichni neslyšící přijali můj článek vdobrém. Neodsuzuji posunek, ale stavím jej až na poslední místo jako výpomoc znouze. Naučte se všichni odezírat amluvit! Trochu té námahy se vyplatí. Budete mít možnost žít společenským životem skaždým, nejen sneslyšícími nebo stěmi, kdož ovládají posunek.“71 Problémem stanoviska Evy Tesárkové, jak jí bylo později vyčteno, však bylo, že svou specifickou zkušenost— ohluchnutí vmladém věku, kdy již mluvila— vztahovala na všechny neslyšící. Normativ spisovné řeči, který měla zvnitřněný akněmuž se upínala coby kprostředku, jenž jí pomáhal přiblížit se ke kolektivu slyšících, považovala za univerzálně platný. Oexistenci alternativního nazírání na postižení (jakožto na jinakost) aneslyšící (jako na jazykovou menšinu) prokazatelně věděla, pouze je po celý svůj život odmítala.72 Říjnové číslo pak věnovalo prostor reakci zastánců posunků, ato analogicky jak zřad „profesionálních“ neslyšících aktivistů, tak „obyčejných“ invalidů. Druzí zmínění, mezi něž patřila například ohluchlá dopisovatelka Jiřina Vecková, se vymezovali proti nedávnému vystoupení Evy Tesárkové. Vyčetla jí zjednodušené nazírání na problematiku vtom smyslu, že svou vlastní poměrně specifickou zkušenost vztahovala ina jiné neslyšící.73 Vedle toho Vecková otevřela doposud opomíjenou otázku— špatné schopnosti velké části neslyšících srozumitelně psát česky aporozumět písemnému textu. Hlas Veckové kproblematice čtení apsaní ovšem zůstal vdiskusi osamocen. Další zpřispěvatelů, ohluchlý Karel Lípa, zaměřil svou pozornost na téma vdiskusi doposud opomíjených osob— těch, kteří přicházeli osluch vpokročilém věku apro něž již bylo prakticky nemožné naučit se odezírat. Za situace, kdy sluchadla adalší sluchové kompenzační pomůcky byly poměrně vzácností, hodnotil pozitivně praktičnost posunků, jelikož ty se istarší lidé poměrně snadno naučili. Tito ohluchlí však těžce nesli problém stigmatizace znakování na veřejnosti, což Lípa považoval za relikt minulosti, jenž bude vsocialismu odstraněn.74 Vříjnu se do diskuse poprvé veřejně zapojil do té doby spíše vyčkávající Josef Zeman. Jeho vystoupení patří knejpozoruhodnějším. Zpočátku možná překvapivě zdůraznil, že alfou aomegou ve vzdělávání hluchoněmých by skutečně mělo být vedení dětí kmluvené řeči, „protože nikdo nemůže žádat, aby slyšící uměli znakovou řeč“. Vzápětí ovšem podrobil kritice nikoli samotnou ideu oralismu, ale nedokonalost dané metody. Praxi posunkování, stejně jako existenci komunit neslyšících ajejich zájmových organizací pak Zeman interpretoval jako snahu neslyšících kompenzovat neschopnost stávající orální metody splnit svůj ideologický záměr— vyvést neslyšící ze sociální izolace skrze odstranění komunikační bariéry mezi nimi aslyšícími.75 Za situace, kdy orální metoda nebyla schopna uspokojivě „normalizovat“ neslyšící skrze 71 Tamtéž, s.198. 72 „Když někde čtu, nebo odezírám prohlašování, že sluchově postižení jsou menšina, tak dostávám nepřekonatelný vztek. […] Nejsem žádná menšina, ale Češka.“ E.TESÁRKOVÁ, Sosna, s.61. 73 Jiřina VECKOVÁ, Odezírání je pouhé hádání ze rtů, Práce invalidů 1, 1950, č.10, s.223. 74 Karel LÍPA, Neodmítejte posunkovou řeč, Práce invalidů 1, 1950, č.10, s.222. 75 Josef ZEMAN, Význam posunkové řeči vpraktickém životě, Práce invalidů 1, 1950, č.10, s.223. 30 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 mluvenou řeč, bylo dle Zemana na místě hledat jinou cestu. Tu spatřoval nikoli vhlasité řeči, ani bezprostředně vužitečnosti národnímu kolektivu— která uabsolventů ústavů hluchoněmých spočívala většinou vmanuální práci. Cestu, jak neslyšící vymanit zokrajového společenského postavení vnově budované společnosti, spatřoval Zeman vtom, že škola dá hluchoněmým dětem stejné znalosti, dovednosti acivilizačně-kulturní základ jako „běžná škola“ zprostředkovávala dětem slyšícím. Jak ale bylo vprůběhu této studie již zmíněno, penzum znalostí, které si hluchoněmé děti ze škol odnášely, zůstávalo při používání čistě orální metody zcela nedostačující.76 Zeman narážel na praxi, kterou potvrzují iněkteří pamětníci— slovní zásoba atedy ischopnost hluchoněmých dětí chápat jakoukoli složitější látku předkládanou jim vpro ně „cizí řeči“, tj.hlasité mluvě, byla žalostně malá.77 Jinými slovy, při čistě mluveném výkladu byly děti schopny slova odezírat, na vyžádání je nahlas zopakovat, ale většině znich nerozuměly avýklad tak postrádal na účinnosti. Cestou bylo dle Zemana doprovázení výkladu posunky: „Jelikož […] zústavů vycházejí děti, jejichž slovní zásoba je tak nepatrně malá akdalšímu vzdělání nedostačující, je to jedině ajen posunková řeč, tedy jejich přirozená řeč, která jim otevírá cestu kdalšímu poznávání avzdělání.“ Kromě lepší pochopitelnosti pak kombinaci mluveného aznakovaného výkladu přisuzoval ivyšší tempo. Základním předpokladem, jehož ambicióznosti aobtížné prosaditelnosti si byl Josef Zeman vědom, bylo, aby se odborní učitelé aideálně islyšící rodiče hluchoněmých dětí naučili posunkovat.78 Vdiskusi slovo, nebo posunek představuje Zemanův článek nejoriginálnější anejdále jdoucí koncepci. Budoucí „král tlumočníků“ ovšem nebyl žádným fantastou— kjejímu realizování podnikal konkrétní kroky. Stačí připomenout jeho práci na slovníku znakového jazyka, jehož kompletaci nepřerušila ani kritika, respektive sebekritika Zemanova spolupracovníka prof. Skaličky za dřívější přihlášení se kmarris mu aněkdejší tvorbu vduchu lingvistického strukturalismu.79 Na konci roku 1950 bylo dokončeno anásledně dáno do tisku ukázkové číslo slovníku posunkové řeči sněkolika sty znaky.80 Vyčerpávající prací na slovníku měl Zeman vúmyslu vyrazit zruky argument, který odborní učitelé hluchoněmých předkládali proti jeho nápadu, aby se učili znakovat. Ten zněl na počátku padesátých let, stejně jako vnásledujících dekádách, takto: „zčeho se máme znakový jazyk učit, když není ani kodifikován, achybí byť jen základní slovník či učebnice?“81 Zemanovu ideu je ale především možné vnímat jako projev konkrétních dobových představ omožném směřování— zde vzdělávání hluchoněmých dětí— vměnící se společnosti, jako ukázku toho, co bylo možné artikulovat, co bylo považováno za (výhledově) reálně uskutečnitelné. Zemanem představená idea emancipace nikoli skrze mluvu nebo jakoukoli pracovní 76 „Denně vidíme takové mezery atakové nedostatky, že se marně tážeme, zda orální metoda dává neslyšícím dětem alespoň minimum vzdělání azda je schopna objasnit jim povšechné znalosti, které se očekávají od člověka průměrně vzdělaného. Oto nám jde.“ Tamtéž. 77 Rozhovor sJaroslavem Paurem vedl Pavel Šinkovec, červenec 2021, osobní archiv autora. 78 J.ZEMAN, Význam, s.223. 79 Vladimír SKALIČKA, Ke kritice strukturalismu, Tvorba 20, 18.10.1951, č.42, s.1011–1012. 80 Rudolf TYL, Slovo nebo posunek, Práce invalidů 2, 1951, č.4, s.74–76, zde s.74–75. 81 Rozhovor sJaroslavem Paurem vedl Pavel Šinkovec, červenec 2021, osobní archiv autora. PaVEL ŠInKOVEc 31 užitečnost, ale skrze individuální vzdělání, jež ve výsledku bylo ku prospěchu všem, předběhla svoji dobu. Poslední dva měsíce roku 1950 už žádné inovativní příspěvky ani dramatické zvraty nepřinesly. VPráci invalidů iObzoru hluchoněmých se dále objevovaly hlasy zastánců iodpůrců oralismu, nyní již převážně zřad samotných „obyčejných“ neslyšících. Našly se mezi nimi ido této doby zcela opomíjené osoby— hluchoněmé děti amladiství, žáci škol aústavů. Byl to přinejmenším případ autorky, jež se podepsala jako „Patnáctiletá“, občanským jménem Věra Procházková. Včlánku stitulem Neslyšící— nebojte se mluvit! představila svůj životní příběh— diagnózu hluchoty ve dvou letech, následně výchovnou péči na několika ústavech pro hluchoněmé anynější studium na „normální“ střední škole spolu se slyšícími spolužáky. „Patnáctiletá“ vyjádřila svou vděčnost aobdiv kosobnostem, které zní pomohly udělat běžnou mladou dívku82— šlo zejména ofoniatra dr. Seemana nebo ředitele ústavu pro hluchoněmé Prinicha. Napříč textem opakovaně zdůraznila, že se tak podařilo pouze díky orální metodě adůslednému zdržování se posunkování. Vzávěru pak vduchu Evy Tesárkové vyzývala ostatní neslyšící ktémuž.83 Pro ilustraci šířky argumentačního repertoáru oralistů pak lze zmínit ještě jeden podzimní příspěvek. Odborný učitel zpražského ústavu pro hluchoněmé Jaromír Flégl, jenž byl již zmíněn výše vsouvislosti sodmítáním vměšování rodičů aaktivistů do organizace vzdělávání ve dvacátých letech, prokázal, že ze svých krajně oralistických pozic necouvl za čtvrt století ani opíď. Vříjnovém Obzoru hluchoněmých se podepsal pod článek snázvem Jazyka dar svěřil nám Bůh, vněmž se vyjádřil onadřazenosti mluvení oproti znakování apaternalistické úloze pedagogů coby „zachránců“ žáků „vjejich nešťastném osudu“. Ne až tak obsah sdělení, ale především slovník avzývané autority musely vdobě vydání článku— vlistopadu 1950— působit již poněkud cizorodě: „Správné je vypěstovat dar jazyka, svěřeného nám Bohem, knejvětší lidské dokonalosti. Možné to je, jen chtít. Pustit se do toho anepovolit!“84 Fléglova neústupnost byla projevem širší tendence. Během podzimní konfrontace prokázali účastníci diskuse mnoho, jen ne schopnost či ochotu dosáhnout vpřetřásané otázce kompromisu. Vlistopadu tak padlo vredakci Práce invalidů rozhodnutí odočasném přerušení diskuse. Představenstvo ÚJI pak požádalo inspektora Františka Ludvíka osvolání mezioborové porady súčastí obou znesvářených táborů astátních úřadů za účelem projednání aposouzení celé věci, případně vyvození praktických závěrů.85 Ludvík jejich návrhu vyhověl. 82 „Nyní jsem šťastna amám radostný život, neboť se všeho účastním. Chodím do divadla ina opery, do biografu ana výstavy, cvičím aráda tančím. Hrozně ráda chodím do školy amezi spolužačkami mám dobré přítelkyně. Že iony jsou se mnou spokojeny je vidět ztoho, že mi svěřily různé školní funkce.“ „PATNÁCTILETÁ“, Neslyšící— nebojte se mluvit!, Práce invalidů 1, 1950, č.11, s.246. 83 Tamtéž. 84 Jaromír FLÉGL, Jazyka dar svěřil nám Bůh, Obzor hluchoněmých 31, 1950, č.10, s.1–2. 85 František LUDVÍK, Slovo či posunek, Práce invalidů 1, 1950, č.12, s.267–268. 32 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 JALOVÉ FINÁLE DISKUSE Dne 13.března 1951 se vPraze konala dlouho očekávaná porada za účasti zástupců MŠVU, Ministerstva práce asociální péče (dále MPSP), VÚP, Sociodiagnostického ústavu (dále SDÚ), Logopedického ústavu, Krajského pedagogického sboru, ÚJI, Výmolova spolku, sdružení rodičů apřátel (dále SRPŠ) obou pražských ústavů pro hluchoněmé, Kroužku rodičů apřátel neslyšících dětí, redakcí Práce invalidů aObzoru hluchoněmých advou tlumočníků do znakového jazyka. Existují dvě zprávy oprůběhu jednání, posléze publikované právě ve zmíněných časopisech. Obě se kprůběhu vyjad řují tendenčně vzávislosti na svých autorech— R.Tylovi, respektive A.Přibáňové-Sojkové.86 Vakcentech aněkterých detailech se také liší, při jejich srovnání lze ale bezpečně zobecnit, že argumenty ztehdy již rok probíhajícího sporu byly vzásadě znovu zopakovány anových podnětů padlo jen málo. Prakticky nikam neposunuli svou linii zastánci stávající metody vzdělávání, mimo jiné odborní učitelé Václav Prinich, Stanislav Svačina aVáclav Souček, skrze zaslaný dopis foniatr Miloslav Seeman, zástupci SRPŠ ústavů pro hluchoněmé Přibáňová-Sojková, Drda aVebrová nebo funkcionář Výmolova spolku Melichar Bednařík. Hned vněkolika jejich vystoupeních znovu zazněl argument Stalinových dopisů ojazykovědě. Zástupce ÚJI ajejí ústřední tajemník Auředníček na tyto výpady zareagoval precizně připraveným rozborem dopisů, vněmž prokázal svou orientaci vmarxisticko-leninské konceptualizaci světa. Výpady do určité míry obrátil proti jejich původcům, když na konkrétních pasážích vdopisech či jiných Stalinových dílech poukázal na zvulgarizovanou, nepřesnou nebo zcela účelovou povahu výkladu Stalinových myšlenek ze strany oralistů.87 Ve prospěch zavedení posunků do škol pak vystoupili— asvůj postoj vzásadě také spíše zopakovali— vedle Auředníčka také aktivisté Jan Myška, Josef Zeman amanželé Kladivovi. Svou premiéru vdiskusi si odbyl iFrantišek Gottwald, jenž nevystupoval coby činovník ÚJI, ale jako „neslyšící úderník zBrna“. Vystoupil také někdejší matador aktivismu neslyšících Bohumil Bažil, jenž krevizi orálního dogmatismu vyzval ve stejném duchu, jako již vmeziválečné době. Zejména dvě vystoupení zastánců posunkování vyvolalo emotivní reakce. Prvním bylo Auředníčkovo svědectví, vněmž tlumočil názory nejmenovaných absolventů ústavů otom, „že vztah hluchoněmých kbývalým učitelům se často mění vnenávist. Důvod podle něho tkví vorální metodě— učitel zůstává vpozici nadřízeného.“88 To se pochopitelně setkalo spřekvapenou aodmítavou reakcí dotčených přítomných učitelů. Odruhé vypjaté vystoupení se postarala předsedkyně Kroužku rodičů apřátel neslyšících dětí paní Kladivová, matka neslyšícího chlapce. Sdílela zkušenost svou vlastní adalších rodičů tehdy již dospělých neslyšících. Dle zprávy uvedla, že „orální methoda nedala jejich dětem takovou průpravu, aby se mohly uplatňovat vnormálním praktickém životě, 86 R.TYL, Slovo nebo posunek, s.74–76; A.PŘIBÁŇOVÁ-SOJKOVÁ, Slovo nebo posunek, Obzor hluchoněmých 32, 1950, č.4, s.1–2. 87 Jan T.AUŘEDNÍČEK, Posunková řeč hluchoněmých zhlediska Stalinových dopisů ojazykovědě, Zpravodaj ÚJI 2, 1951, č.3, s.1–3. 88 A.PŘIBÁŇOVÁ-SOJKOVÁ, Slovo nebo posunek, s.2. PaVEL ŠInKOVEc 33 atrpce litovali toho, že na popud učitelů zabraňovali svým dětem zdokonalovat se vposunkové řeči aže sami se této řeči neučili aneumožnili svým dětem větší vzdělání. Přiznali se, že vdobě, kdy jejich děti navštěvovaly školu, zastávali stejný názor jako dnešní zástupci rodičů neslyšících žáků.“89 Oreakci přítomných rodičů hájících orální metodu se zprávy nezmiňují. Stanoviska zástupců ministerstev apřizvaných výzkumných ajiných ústavů byla oběma zprávami hodnocena rozdílně, rozhodně ale nikoli jednoznačně. To byl především případ referentky MPSP S.Teplé adr. Novákové ze SDÚ, jejichž postoj byl hodnocen jako neutrální, případně lehce ve prospěch reformy. Zástupci VÚP Doležal aJelínek se— podobně jako jejich zde nepřítomný, ale v diskusi aktivní kolega Štejgerle— profilovali jako zastánci stávajícího modelu. Doležalův výstup stojí za pozornost zjednoho jediného důvodu— zatímco do té doby bylo vdiskusi odkazováno vždy kvývoji českého prostředí, případně kMilánskému kongresu vroce 1880, Doležal vůbec poprvé odkázal na legislativu apraxi uplatňovanou vSovětském svazu: „Zmínil se […] ousnesení Všeruského sjezdu pracovníků vpéči ohluchoněmé vroce 1938, který kritizoval odchylky od ‚čisté orální metody‘. Jeho kritika [sjezdu sovětských učitelů] však byla nesprávně vyložena, aproto došlo kuvolnění vužívání posunků. Tuto skutečnost velmi kriticky odsuzuje příručka zr.1948.“90 Poznámka následně vdiskusi poněkud zapadla, respektive Auředníček ji odbyl stím, že diskuse vSSSR se týkala něčeho jiného, kdežto vČeskoslovensku dle Auředníčka „dnes bojujeme proti dogmatu, [kčemuž jsme] povinni jako socialisté akomunisté“.91 Ústřední tajemník ÚJI byl patrně seznámen se situací vSSSR. Historička Claire Shaw, která mapovala dějiny tamní organizace neslyšících, zmíněný spor mezi zástupci ústavů, surdopedagogy, defektology atamním ministerstvem sociální péče interpretuje podobně jako Auředníček spíše jako diskusi odefinování sluchového postižení udětí, jejich klasifikaci ataké diferenciaci ústavů než jako úvahu oorální metodě.92 Po vystřídání všech mluvčích aspříchodem večera se závěrečného slova zhostil František Ludvík. Obě zprávy referující oprůběhu porady hodnotí jeho pozici jako nezaujatou; po celou dobu se snažil svým moderováním přispět knalezení kompromisní pozice. Za sebe výsledek debaty spatřoval ve dvou bodech: „1) orální metoda je nezbytný předpoklad pro zapojení hluchoněmých do budovatelského kolektivu a2)posunková řeč jako pomocný prostředek je nutná, zejména umenších dětí akde to jinak nejde zjiných důvodů.“93 Jednání bylo následně Ludvíkem kvůli pokročilé hodině ukončeno. Obě strany byly zdebaty, která nepřinesla žádný průlom, rozčarovány. Velmi obecný aneurčitý vývod zdiskuse, přednesený vzávěru Františkem Ludvíkem, totiž neznamenal prakticky nic. Formální pozice posunků jakožto pomocné metody vpřípadech, které si to vyžadovaly, totiž již byla zakomponována ve stávajících školských předpisech— vpřípadě zvláštních škol pro hluchoněmé 89 R.TYL, Slovo nebo posunek, s.76. 90 A.PŘIBÁŇOVÁ-SOJKOVÁ, Slovo nebo posunek, s.1. 91 Tamtéž, s.2. 92 Claire L.SHAW, Deaf in the USSR. Marginality, Community, and Soviet Identity, 1917–1991, Ithaca 2017, s.114–120. 93 A.PŘIBÁŇOVÁ-SOJKOVÁ, Slovo nebo posunek, s.2.