„Hustý popis“ jako literárněvědná metoda?

„Hustý popis“ jako literárněvědná metoda? Jitka Paitlová Západočeská univerzita v Plzni V předkládané stati si kladu za cíl analyzovat Fechnerovu kritiku Geertzovy literárněvědné interpretační metody „hustého popisu“ v souvislosti s novým historismem. V širším kontextu může tato analýza představovat konkrétní příklad, jak se současná německá literární věda vyrovnává s interpretačním přístupem směru označovaného jako nový historismus. Je třeba hned v úvodu přiznat, že v samém výkladovém postupu se projeví některé charakteristické rysy metody nového historismu (např. střídání snahy o zobecňující výklad a snahy o přiblížení konkrétních příkladů, jež mají demonstrovat „novohistorický“ způsob interpretace). Tato skutečnost sice může na první pohled působit poněkud konfuzně, avšak při bližším zkoumání by měla vyvstat má snaha o co možná komplexní přiblížení natolik roztříštěného fenoménu, jakým nový historismus již z definice je. Stať vychází především z německých zdrojů — zejména je koncentrována na analýzu Fechnerova příspěvku o Geertzově metodě „hustého popisu“, což je doplněno autentickým Geertzovým textem.1 Znovu je třeba zdůraznit, že zaměření na konkrétní případ německého uchopení jedné z metod nového historismu odpovídá samým novohistorickým předpokladům. Za prvé se totiž nejedná o pevně vymezený směr s pevně stanovenými metodami, nýbrž spíše o přístup zahrnující určité základní (více či méně vágní) předpoklady, které jsou specifikovány, dále rozvíjeny a zčásti nově konstruovány v každé konkrétní aplikaci. Nadto jde za druhé o směr, který se orientuje na interpretace partikulárních fenoménů, jež se snaží uchopit právě v jejich jedinečnosti a specifickém kontextu. Jak potvrzuje Jonathan Bolton, bývalo vždy těžké spojit nový historismus s určitou metodologií, neboť „kdo chce opravdu porozumět metodologii nového historismu, musí být ochoten vstupovat do světů bohatě popsaných konkrétními historickými studiemi“.2 Není proto divu, že nový historismus je německými literárními vědci (majícími tradičně sklon k systematizaci) vnímán převážně kriticky. Ve stati několikrát poznamenávám, že právě z metodologického hlediska by nový historismus měl projít určitou revizí. Především by měl být doplněn stále ještě chybějícími katalogy kritérií a definování standardních a alespoň do určité míry závazných 1 Viz Fechner 2001 a Geertz 1987. 2 Bolton 2007a, s. 277. OPEN ACCESS JITKA PAITLOVÁ 53 OPEN ACCESS postupů. Zároveň by bylo vhodné používat nové nástroje pro usnadnění rutinní badatelské činnosti — v době digitalizace velkých knihoven a archivů se nabízejí komfortní a rychlé programy pro opatřování odborných, komplexních a hlavně interdisciplinárních dat. Ta by se následně dala na základě stanovených kritérií katalogizovat a statisticky vyhodnocovat, čímž by se zároveň dostálo i prvnímu zmíněného reviznímu návrhu. Začněme ovšem analýzou konkrétního příkladu, jak byla uchopena jedna z metod nového historismu a úplně nejdřív nastiňme její obecný i specifický kontext. KONTEXT Nový historismus je směr literární vědy, který byl definován a etablován zejména Stephenem Greenblattem na berkeleyské univerzitě počátkem osmdesátých let minulého století. V Německu byl tento směr přijat spíše okrajově až v letech devadesátých. Na rozdíl od amerických literary studies má německá literární věda dlouhou tradici v historické četbě textů (to znamená: četbě textů v historickém kontextu), a tak se nezdál být nový historismus pro praktické literární vědecké bádání nijak mimořádně prospěšný.3 Tento motiv rozvádí německý literární teoretik Moritz Baßler následovně: Když nový historismus začíná počátkem osmdesátých let klást vehementně otázku po dějinnosti textů (Geschichtlichkeit von Texten), dohání tím jen to, co zanedbal a čehož se německá literární věda nikdy nedopustila. Přesto není jeho nová otázka jednoduše naší starou otázkou. Její komplexita vyplývá totiž teprve z té teoretické situace, na kterou odpovídá. To znamená před problémovým horizontem post-strukturální teorie s jeho premisou textuality dějin (Textualität von Geschichte).4 Během doby tak němečtí literární historikové rozpoznali potenciál nového historismu pro novou orientaci literární vědy jako vědy kulturní. Konkrétně se zde zaměříme na příspěvek Thomase Fechnera-Smarslyho (dále jen Fechner): Clifford Geertz’ „Dichte Beschreibung“ — ein Modell für die Literaturwissenschaft als Kulturwissenschaft?5 Tento příspěvek je součástí sborníku6 prací západoevropských literárních vědců věnovaných novému historismu, který vydal roku 1999 Jürg Glauser, profesor nordistiky v Curychu a Basileji, a Annegre Heitmannová, profesorka nordistiky v Mnichově. Název sborníku Verhandlungen mit dem New Histo3 Srov. Fluck 2001. 4 Baßler 2001, s. 8–9. 5 Tzn. „Hustý popis“ Clifforda Geertze — model pro literární vědu jako kulturní vědu? 6 Sborník s názvem Verhandlungen mit dem New Historicism: Das Text-Kontext-Problem in der Literaturwissenschaft je tvořen celkem čtrnácti příspěvky literárních vědců ze čtyř západoevropských zemí, zástupců pěti literárněvědních disciplín anglistiky, amerikanistiky, germanistiky, komparatistiky a nordistiky. 54 SVĚT LITERATURY 54 OPEN ACCESS ricism: Das Text-Kontext-Problem in der Literaturwissenschaft7 je promyšlenou spojnicí k centrálnímu pojmu Sthephena Greenblatta, který programově zformuloval ve své knize Shakespearean Negotiations (1988), tedy k pojmu vyjednávání (Verhandlungen, Negotiations). Jeho pojem „pojmenovává komplexní, napětím nabitý poměr mezi uměleckými díly a jejich kulturním a sociálním kontextem, který má být rekonstruován, abychom mohli vysvětlit přetrvávající životnost a účinek určitých artefaktů“.8 Tato titulní metafora signalizuje otevřené a reciproční procesy a zároveň se obrací proti determinismu a kauzalitě, což je základní programově metodologický charakter nového historismu.9 Dříve než přejdeme k Fechnerově kritice, je zajímavé — zejména pro pochopení základních intencí nového historismu — zmínit originální pojetí designu sborníku Verhandlungen mit dem New Historicism, neboť velmi názorně explikuje těžko uchopitelnou metodologii nového historismu. Na titulní straně je barevná reprodukce žánrového obrazu holandského malíře Matthyse Naiveua s názvem De Stoffenwinkel10 (vizobrázek níže). Dílo samo o sobě není mimořádné kvality a platí již proto, že vzniklo v roce 1709, za dílo epigonské v relaci k hlavním dílům žánrového malířství Jana Vermeera či Rembrandta. Zajímavý je však námět — koupě zlatého brokátu mladou dámou v doprovodu manžela a malého synka v krámu se suknem, který vede postarší manželský pár obchodníků. Atmosféra smlouvání či vyjednávání obchodu je příhodnou vizualizací titulní metafory. Ale nejen to, je to i skvělá demonstrace samotné metody nového historismu, která se koncentruje na marginální a málo známé jevy, aby následně rozvinula svou historizující četbu. Právě typ žánrového obrazu je analogií k anekdotě, dalšímu významnému pojmu nového historismu. Znázorněná epizoda na obrazu — smlouvání při koupi boží — je z materiálního hlediska evidentní. Ale na tuto všední skutečnost lze napojit ještě řadu diskursů, v tehdejší době typických, které vytvářejí rovinu vyjednávání mezi samým uměleckým dílem a jeho sociálním a kulturním kontextem. Na prohlížení (čtení) obrazu lze navázat analýzou diskursů, jejichž formu převzal nový historismus z Foucaultovy historické praxe a — jak brzy uvidíme — taktéž z Geertzova „hustého popisu“. Obraz na obálce důkladně analyzuje editorka Heitmannová a následně provádí hustý popis mnoha skrytých dat, které na obrazu nalezla. Objevuje výpovědi o Holandsku z druhé poloviny 17. století jako evropské obchodní velmoci, jako technicky vyspělé zemi, která zvládá obchod s orientem a bohatne etc. Interpretuje pečlivě i scénu na obrazu se všemi jejími figurami.11 Pokud si pečlivě prohlédneme každý detail, může být naše interpretace zčásti rozdílná. Copak se nedíváme dost pečlivě? Nikoli, jen se ří7 Tzn. Vyjednávání s novým historismem: Text-kontext-problém v literární vědě. 8 Heitmann 1999, s. 10. 9 Je možné, že za určitou skepsí vůči novému historismu v německém prostředí stojí recepční estetika Rezeptionsästhetik, jejímž cílem je podobně jako u nového historismu obnovit literární historii, ale na rozdíl od poněkud intuitivního přístupu nového historismu vše souvisí se vším užívá jasněji definované a promyšlené nástroje recepční horizont, horizont očekávání atd.. 10 Tzn. Obchod s látkami. 11 Srv. Heitmann 1999. JITKA PAITLOVÁ 55 OPEN ACCESS díme vlastními asociacemi a nacházíme proto jinou symboliku. Právě v tom však podle mě tkví největší slabina literárně interpretační metody hustého popisu: individualita interpreta nikdy neposkytuje objektivní nález, nýbrž relativizující, pouze asociativní a partikulární pohled. To je ovšem samými představiteli nového historismu nejen přiznaný, nýbrž můžeme dokonce říci, že i záměrný, ba dokonce programový rys tohoto směru, který lze v kontextu označit za veskrze „postmodernistický“. K tomuto problému se ještě několikrát vrátím a v závěru stati se pokusím navrhnout jeho řešení. Na základě výše uvedeného jistě nepřekvapí, že Fechnerův příspěvek začíná anekdotou, která pro nový historismus představuje významný badatelský objekt a zároveň nástroj k vytváření konceptu — když už totiž nejsou v módě velká vyprávění, zůstávají alespoň anekdoty: Tato kniha spočívá na zážitku z léta 1963, ze zastávky autobusu v městečku Albuquerque. Poté co jsem celý den prolezl jeskyně v Puyé, seznámil jsem se náhodně s indiánem z kmene Yerbatero, který si právě přinášel kávu a přisedl ke mně. Zpočátku jsme se bavili o banalitách, než jsem se ho zeptal, zda by mi nepomohl najít nějakou rodinu v pueblu severně od Santa Fé, u které bych mohl nějaký čas pobývat, neboť jsem se chtěl dozvědět něco o nočních tancích v podzemních kivách. […] Indián na mě krátce pohlédl a s úsměvem odvětil, že 56 SVĚT LITERATURY 54 OPEN ACCESS nejpříhodnějším místem v pueblu, kdy bych se mohl něco dozvědět o kiva-tancích, je podle něho jistě univerzita v Jižní Kalifornii ve vsi naší paní, královny andělů. […] Jeho slova mě velmi překvapila a téměř urazila. […] Nevím, jestli to bylo kvůli mé poraněné pýše, ale na každý pád jsem ještě téže noci nastoupil na autobus, který je směrem na Arizonu, a tak se stalo, že tato kniha vznikla méně na zážitcích, které jsem v kivách prožil […], ale více na tom, co jsem zažil v knihovnách Los Angeles a jiných nešťastných místech.“12 Tak měla také etnologie poznat, že se neprodírá pouze v reálných džunglích neprobádaného, nýbrž že je také textovou vědou. Po výše zmíněných studiích knih vznikla opět kniha, a to značných dimenzí — více než 400 stran textu, ale z toho nicméně pouze 160stran textu vlastního, dalších 200 stran poznámek malým písmem a k tomu ještě 60stran bibliografických údajů. Jedná se o typický produkt německé (důkladné) učenosti, který je však prakticky nečitelný. Netypický byl však velký úspěch knihy i mimo disciplínu samu. Autorem je Hans Peter Duerr, zmíněná kniha nese název Traumzeit13 a pojednává o hranici mezi civilizací a divočinou. Tato hranice je pro vědu podstatná, neboť dělí významné od nevýznamného, pojmenovatelné od nepojmenovatelného, sémiotické od symbolického a v neposlední řadě vědoucích od barbarů. Podobné hranice vznikají právě v knihovnách a archivech. Zde povstává vyloučení reálného světa, který je natolik složitý, že se v důsledku jeví být chaotickým a neuchopitelným. Znamená to, že v textech se pak objevují pouze zjednodušená a povrchní pojmenování, kterými reálný svět nesmírně redukujeme. I to je problém, na který nový historismus prostřednictvím metody hustého popisu reaguje. Jak ale uvidíme, omezuje tím sice reduktivní a zjednodušující tendence, avšak ve svém důsledku sklouzává k nevědeckému relativismu. GEERTZŮV „HUSTÝ POPIS“ JAKO ZÁRODEK METODY? Fechner se dále ptá: „Jaký je nový přínos etnologie (identické s anglosaskou sociální antropologií) pro literární vědu, obzvláště pak jaký je přínos ‚hustého popisu‘ pro zacházení s texty na pozadí takzvaného antropologického obratu?“14 A odpovídá, že to byl zejména etnolog Clifford Geertz, který ve své knize Works and lives (1988)15 nejdůklad12 Fechner 1999, s. 81. 13 Tzn. Čas snů. 14 Fechner 1999, s. 84. Problematiku antropologického obratu vysvětluje Doris Bachmannová: „S antropologickým obratem bylo v literární vědě aplikováno etnologické bádání, které samo již prošlo ‚cultural turn‘. Analýza symbolických řádů ukázala, jak se reflektuje a představuje kultura až po její společenské praktiky jako souvislost významů. Také pro ‚cultural turn‘ v jiných sociálních vědách byla — pro jejich vzrůstající nasměrování na kolektivní systémy — kulturně-antropologická představa ‚kultury jako textu‘ zvratová. To vedlo k porozumění konstruktivního charakteru kulturních ‚daností‘, ale především k obsáhlému rozšíření pochopení textu a nové pozornosti ke kategoriím kulturní a v užším smyslu i literární reprezentace.“ Viz Bachmann-Medick 2004, s. 298. 15 Německy Die künstlichen Wilden: Anthropologen als Schriftsteller (Umělí divoši: Antropolog jako spisovatel). JITKA PAITLOVÁ 57 OPEN ACCESS něji prozkoumal dilema své disciplíny. Etnologovi jako spisovateli jde podle něho především o otázku: Jak se dostane svět do textu? To je rozhodující otázka pro vědu, která sama sebe definuje na základě zkoumání v terénu. Ale i vědci operují s literárními formami a formulemi či metaforami, používají tedy prostředky jako romanopisci. Jsou tedy etnologické knihy nakonec fikcí? Jak je to s autorstvím takovéhoto díla? Existuje poetika antropologického psaní? Geertz to řeší elegantním (a poněkud zjednodušujícím) trikem — vše, co nachází v cizích kulturách, v celých jejich komplexních strukturách, je pro něj textem (což je i pro literárního vědce vítaná perspektiva). Kultura je tedy strukturou významů v různých rovinách (materiálních, dějových, textových atd.). Podle Geertze je pro takové znázornění kultury třeba takzvaného „hustého popisu“, to znamená popisu co nejdetailnějšího a co možná komplexního, zachycujícího onu strukturu významu v co největším spektru rovin. Geertz nebyl pouze etnologem a religionistou, nýbrž i jedním z ředitelů Institut for Advanced Study, známé Denkfabrik v Princetonu a mimo jiné se zasloužil o etablování nového historismu. Fechner zmiňuje fakt, že například Kiernan Ryan uvádí ve výčtu inspirátorů nového historismu právě Geertzovo jméno na prvním místě spolu s takovými prominenty, jako je Michel Foucault, Louis Althusser, Jacques Derrida či Walter Benjamin; teprve potom zmiňuje Greenblatta a jeho kolegy.16 Za tuto pozici vděčí Geertz svému programovému textu Thick Description: Toward an Interpretive Theory of Culture.17 V této stati formuluje Geertz s odvoláním na Maxe Webera svoji definici kultury: Pojem kultury, který zastávám a jehož užitečnost chci ukázat v následujících esejích, je v podstatě sémiotický. Míním spolu s Maxem Weberem, že člověk je bytostí, která je zamotána do tkaniva významů, které si sama utká, přičemž tímto tkanivem je kultura. Zkoumání kultury tedy není experimentální vědou, která hledá zákony, nýbrž interpretační vědou, která hledá významy.18 Tím Geertz zásadně rozšiřuje objektovou oblast nového historismu. Nikoli sama literární díla, nýbrž veškeré texty, jako například dobové dokumenty, daňové dokumenty i pouhé anekdoty a historky mohou být zahrnuty do vědeckého čtení, které má interpretační charakter. Zde však musíme kriticky zdůraznit absenci nějakého závazného katalogu kritérií relevantnosti jednotlivých druhů textů určených k interpretaci, neboť právě výběr toho „pravého“ materiálu je v kompetenci literárního vědce. Z pohledu nového historismu nemá tedy kultura pevné struktury (nebo ještě nebyly objeveny), z nichž by bylo možné odvodit, jaký kontext by byl přiměřený určitým textům. Nadto si etnologie, potažmo literární věda vždy musí být vědoma své kontingence nejen v oblasti svých objektů (textů), nýbrž i v oblasti metodologické (interpretace), neboť právě literární badatel je vždy „determinován“ mimo jiné i historickým stanoviskem, dobou, kdy bádání probíhá, která s sebou vždy přináší době poplatné hodnotové 16 Srv. Fechner 1999, s. 85. 17 Česky: Hustý popis: Poznámky k interpretační teorii kultury. V tomto článku vycházím z německého překladu tohoto textu a dalších Geertzových textů, které byly souborně vydány v knize Dichte Beschreibung. Beiträge zum Verstehen kultureller Systeme. Viz Geertz 1987. 18 Geertz 1987, s. 9. 58 SVĚT LITERATURY 54 OPEN ACCESS a ideologické systémy. Jedno z možných řešení rozporu mezi potřebou objektivních kritérií a nevyhnutelným hodnotovým zabarvením literární vědy se pokusím navrhnout v závěru své stati. V této souvislosti Fechner poukazuje, že pojem kultury je pro Geertze shodný s definicí Carstena Lenka: „V první linii je kultura významovou strukturou, méně než kulturou v nejpřísnějším smyslu funkcionalismu a strukturalismu, ale spíše je to mnohovrstevná síť významů, jejíž otevřenost jako přediva či tkaniva naznačují organické metafory.“19 Právě tak otevřená a metaforická, a tedy spíše jen ilustrativní je celá Geertzova terminologie. Významovou strukturu tvoří jak materiální artefakty, jako například keramika či nástroje, tak projevy duchovní kultury, jako například ságy, tance či písně. „Hustota“ pro něj znamená sémantickou hustotu, z níž musí vyplynout odpovídající hustota znázornění (popisu). Samotný pojem „hustý popis“ převzal Geertz od Gilberta Ryleho. Geertz na příkladu slavného popisu kohoutích zápasů na Bali demonstruje, jak vzniká nutná sémantická hustota z komplexity popisovaného. Pro tento (pro Evropana) nadmíru komplikovaný rituál zavádí Geertz pojem deep play, což má označovat hry vážné (někdy smrtelně vážné), ale nikoli nutně rozumné. Geertz to vysvětluje následovně: „Pouze na první pohled se zdá, že proti sobě bojují kohouti, ale ve skutečnosti jsou to muži. Nikomu, kdo na Bali strávil určitý čas, neunikne hluboká psychologická identifikace mužů s jejich kohouty.“20 Následuje strhující popis pro Evropana příliš zběsilé a krvavé podívané, plné krve a létajícího peří, sázek a zákazů, intimity a brutální animality. Při kohoutích zápasech — na život a na smrt (pařáty kohoutů jsou nastaveny přivázanými ostrými břity) — nejsou v sázce jen (často velké) peníze, ale zároveň i respekt, čest a důstojnost, tedy společenský status sázejícího. Kohoutí zápasy na Bali nabízejí skutečně výborný příklad, jak lze zacházet s kulturními formami v podobě textů, vzešlých ze sociálního materiálu. Podle Geertze tak „kulturu národa tvoří soubor textů, které jsou ve své podstatě opět soubory, a etnolog se je pokouší číst přes rameno těch, pro něž jsou vlastně určeny“.21 Fechner se domnívá, že „v popisu takových souborů tvoří ‚thick description‘ a ‚deep play‘ dvě strany téže mince“.22 Jsou to analogické pojmy, které cílí na komplexní hierarchicky navrstvené sociální praktiky, kterým můžeme přisoudit tak dalece textový charakter, jak dalece je lze „číst“ jakožto tkanivo významů. To je běžná praxe literárního vědce, avšak novinka pro terénního etnologa, orientovaného na fakta. Ale jak tedy pozná badatel, co je podstatné a co nikoli? Domnívám se, že se jedná o další slabinu této metody. I zde chybí jakýsi katalog nároků na profesní způsobilost badatele, to znamená přiznání a potvrzení kompetence (v důsledku též v oblasti literární vědy) na straně jedné a jakýsi seznam standardních otázek na straně druhé, na něž by vědec musel vždy opakovaně hledat odpovědi. Tato standardizace by jistě zvýšila metodičnost tohoto interpretačního přístupu. Řečeno ještě jednou a důrazněji: kultura podle Geertze není jen jakousi sbírkou předmětů (artefaktů), nýbrž je ztělesněním toho, jakým způsobem individua nebo 19 Fechner 1999, s. 85. 20 Geertz 1987, s. 209. 21 Geertz 1987, s. 259. 22 Fechner 1999, s. 87. JITKA PAITLOVÁ 59 OPEN ACCESS skupiny interpretují svět, neboť „kultura sama je již interpretací světa“.23 Na základě toho Geertz tvrdí: Etnologické spisy jsou též interpretacemi, navíc interpretacemi sekundárními či dokonce terciárními. Jsou to fikce, a to v tom smyslu, že jsou „něčím vytvořeným“, „něčím vyrobeným“, což je původní význam slova fictio, nikoli tedy ve smyslu, že by byly nepravdivé, že by neodpovídaly skutečnostem, že by to byly pouhé pseudo-myšlenkové experimenty.24 Etnologie je tedy podle Geertze též textová věda a část jejího poselství je již obsažena v médiu samém. FECHNEROVA KRITIKA Fechner konstatuje, že metoda hustého popisu je svého druhu sekundární pozorování, neboť vlastně interpretuje interpretace. A právě zde je podle něj onen zásadní styčný bod mezi hustým popisem a novým historismem. Když například Stephen Greenblatt hovoří o sebe-vytváření nebo sebe-stylizaci kultury: „Společenské aktivity jsou samy vždy vřazeny do systému veřejného významu a jsou chápány prostřednictvím interpretačních aktů, dokonce i těmi, kteří je provádějí.“25 Také Geertz klade důraz na pozorování kulturních praktik, tedy na jejich četbu. Jeho hustý popis je tedy zobrazením takové četby, ale pro toto zobrazení nemá Geertz žádný model, žádnou teorii. Tento způsob zobrazení je čistou praxí (ale jak se zdá, fungující). S nadsázkou lze takový postup přirovnat k anesteziologické praxi, která je dnes a denně úspěšně celosvětově prováděna, aniž existuje jednoznačné vědecké vysvětlení, jak anestetické účinky v mozku pacienta přesně fungují. Geertz tento nedostatek bez vytáček přiznává: „Musíme se omezit na náznaky, neboť nejsme schopni formulovat teorie.“26 Podle Geertze samozřejmě neexistuje žádný důvod, proč by neměla být pojmová struktura kulturní interpretace zrovna tak formulovatelná, jako třeba u biologických výzkumů či fyzikálních experimentů. Jako pokus o další elegantní řešení Geertz píše: „K provedení takových formulací nám úplně či téměř úplně chybí patřičné pojmy.“27 Po takovémto přiznání a de facto rezignaci na řešení problému ale vyvstávají otázky: Jak dostatečně hustý má hustý popis být, aby bylo dosaženo stupně úplného nasycení? Kolik musí být interpretací k dosažení konzistence? Vystačí zde vůbec zkušenost badatele v terénu? To je místo, slabina, jako stvořená pro kritiky, jakým je například Fechner, který ironicky konstatuje: „‚Hustý popis‘, který sice implicitně cílí na významové struktury, ale přitom se zříká přesného zdůvodnění svých operací, může být jen druhem ‚pozi23 Fechner 1999, s. 87. 24 Geertz 1987, s. 22–23. 25 Fechner 1999, s. 89. 26 Geertz 1987, s. 35. 27 Geertz 1987, s. 35. 60 SVĚT LITERATURY 54 OPEN ACCESS tivismu symbolična‘.“28 Také další slabinu komentuje Fechner sarkasticky: „Potkali jsme nespolehlivého vypravěče, a tento vypravěč jsme my. Otázka, která se přirozeně vynořuje, zní: Jak může někdo, kdo tomu všemu věří, vůbec něco napsat, natož jít tak daleko a napsané zveřejnit.“29 To by ale podle Fechnera znamenalo, že by model hustého popisu nebyl pro literární vědu vůbec použitelný, neboť literární věda má neustále co do činění s nespolehlivými vypravěči. Nicméně je zde poukázáno na rozhodující bod nejen pro Geertze, ale všeobecně i pro sociální vědy, neboť vyprávění musí být — i jako zpráva informátora v etnologii — vyprávěno spolehlivým vypravěčem. Ale jak můžeme vědět, zda je informátor spolehlivý? Právě to na první pohled oslabuje autoritu vědy, která usiluje o pravdivost poznatků, jíž se pokusím zachránit v závěru stati. SMÍŘENÍ Ačkoli v závěru svého příspěvku Fechner ještě jednou definuje slabiny Geertzovy metody, jeho kritika neústí v rezolutní odmítnutí hustého popisu samého. Fechner zde vidí velký potenciál možností a míní, že Geertz toho v případě této metody udělal příliš málo. Geertz pouze zavádí kombinaci pojmu „popis“ a metafory „hustý“, která se stává bodem obratu (tedy jakýmsi převodovým kloubem), v němž je reálné převáděno do vědeckého textu. Analogicky k tomu je konstruována jeho kombinace pojmu a metafory „deep play“. Co je ale hlubokého na hře? Domníváme se, že zde jde o rozpor. Vždyť právě slovo hra implikuje na rozdíl od vážnosti vší reality jakési momenty povrchnosti, lehkosti a nezávaznosti. Deep play a thick description jsou však podle Fechnera zároveň podařené příklady toho, jak věda — když zavádí nové metody — svůj předmět a své metody skrze takové metafory sama přestrukturuje. Používání takových metafor poetizuje i celkový styl badatele. Zde nicméně poznamenejme, že i veskrze exaktní věda, jakou je například astrofyzika, nezřídka při pojmenovávání zcela nových poznatků poetizuje bez jakýchkoli zábran — názvy, jako „mléčná dráha“, „bílý trpaslík“ či „rudý obr“ jsou dnes všeobecně uznávané a běžně frekventované názvy a své nositele trefně popisují. Avšak podle Fechnera spočívá problém v tom, že Geertz se vehementně brání odvodit z těchto nově zavedených pojmů nějaký upotřebitelný modelový charakter. Vše zůstává ve formě jaksi neurčité nálepky společné pro všechny možné formy a popisy textualizace. Právě tak vágní je jeho hermeneutický koncept, se kterým operuje. Podle Fechnera „jedná Geertz spíše eklekticky než striktně, spíše pragmaticky než systematicky“.30 V každém případě, a to je druhá Fechnerova námitka, musí někdo, někdy a nějak udělat řez v „unmarked space“. Geertz se spoléhá na empatii etnologa, což se v literární vědě označuje jako „vcítění“. Tuto vlastnost ale získáme (nebo také ne) až mnohaletou zkušeností. Tento cit pro správné rozlišování a pozorování či literární kvalitu je proto podle Fechnera nutné mnohem precizněji specifikovat. Fechnerův příspěvek ovšem končí smířlivě a optimisticky: 28 Fechner 1999, s. 89–90. 29 Fechner 1999, s. 94. 30 Fechner 1999, s. 96.