„Věčnost“ Arthura Rimbauda a její české překlady

„Věčnost“ Arthura Rimbauda ajejí české překlady petr Kužel Filosofický ústav AV ČR [email protected] ARTHUR RIMBAUD’S “ETERNITY” AND ITS CZECH TRANSLATIONS The study focuses on the significance of Arthur Rimbaud’s poem “Eternity”. It presents aliteral Czech translation and adetailed commentary of the poem and compares it with other Czech translations. In addition, it describes the cultural context in which the poem was created, and it attempts to prove ahypothesis— based on the analysis of the poem— that “Eternity” is partially based on specific philosophical concepts of temporality, the absolute, and the Self. Consequently, the study implicitly polemizes with the opinion of Vítězslav Nezval, who significantly influenced the reception of Rimbaud in Czechia. Nezval appreciates Rimbaud’s free imagination, but claims there is no logical intention or philosophical background behind the meaning of Rimbaud’s poems. To prove the opposite, the study uncovers and describes the logical order and philosophical implications of the poem. At the end of the study, the author’s own poetic translation of “Eternity” is presented. KLÍČOVÁ SLOVA: Arthur Rimbaud— báseň „Věčnost“— francouzská poezie— filozofie— české překlady Arthur Rimbaud— poem “Eternity”— French poetry— philosophy— Czech translations DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2021.2.7 ÚVOD „Věčnost“ patří mezi nejznámější anejvíce citované Rimbaudovy básně. Někteří ji dokonce neváhají označit za „básnický aživotní vrchol rimbaudovského dobrodružství“1 či „vrchol Rimbaudova umění“.2 Dochovaná je ve dvou základních verzích. První nacházíme vcyklu Svátky trpělivosti (Fêtes de la patience) zkvětna 1872, druhou— poměrně dosti odlišnou— vSezoně vpekle (Une saison en enfer), která vyšla vroce 1873.3 První verze je pak doložena ve dvou variantách, které se vzájemně mírně liší. Va rianta první je pořízena podle rukopisu, jehož faksimile vyšla vrámci vydání 1 Richard 1955, s.189–250. 2 Bernard in Rimbaud 1960, s.435. 3 Rimbaud 1873. OPEN ACCESS pETR KUžEL 105 Rimbaudovy poezie vroce 1919,4 druhá varianta vyšla včasopisu La Vogue vroce 1886 podle rukopisu, jenž je dnes považován za ztracený. Existují tedy celkem tři varianty francouzského originálu. Nejstarší textovou vrstvou je varianta 1 sdatací „květen 1872“. Je jako jediná dochována vrukopisu, bývá považována vjistém smyslu za základní aje to právě tato verze, jež se přebírá do nejrůznějších českých ifrancouzských výborů. Varianta 3 pocházející ze Sezony vpekle je jednoznačně nejpozdější. Varianta2 víceméně ještě textově kopíruje znění 1, ale již zde například dochází kprohození čtvrté apáté strofy, jež je pak zachováno ivposlední variantě. Jsou zde iněkteré další drobnější změny, které pak zachovává varianta 3. Rozdíly budou zřejmé, když si všechny varianty originálu uvedeme vedle sebe. Pokud jde očeská přebásnění, můžeme říct, že překladu jednotlivých Rimbaudových básní se včeské literatuře věnovalo nemálo překladatelů.5 Překlad básně „Věčnost“ však nacházíme pouze uVítězslava Nezvala, Svatopluka Kadlece aGustava Francla. Vzhledem ktomu, že se tato báseň objevuje ivSezoně vpekle, bylo by možno zmínit ipřekladatele Sezony (Josef Marek,6 Vítězslav Nezval,7 Petr Skarlant,8 Aleš Pohorský9). Jelikož se však verze vSezoně vpekle od původní básně již poměrně liší, uvádím níže pouze překlady varianty 1. Za ně připojuji svůj komentovaný doslovný překlad. Následuje systematičtější obsáhlejší komentář kbásni avsamém závěru textu pak mé vlastní přebásnění originálu, jež se opírá opředchozí rozbor. Varianta 1 Podle dochovaného rukopisu publikovaného Messeinem (1919). L’Eternité Elle est retrouvée. Quoi ?— L’Eternité. C’est la mer allée Avec le soleil Âme sentinelle, Murmurons l’aveu De la nuit si nulle Et du jour en feu. 4 Rimbaud 1919. 5 Podrobněji viz Stupka 1962 6 Rimbaud 1918, s.76–77. 7 Rimbaud 1977, s.238–239. 8 Rimbaud 1991b. 9 Rimbaud 2014, s.42–43. Varianta 2 Publikováno včasopise La Vogue (1886) podle rukopisu, který je dnes považován za ztracený. Eternité Elle est retrouvée. Quoi ? L’éternité. C’est la mer allée Avec le soleil. Âme sentinelle, Murmurons l’aveu De la nuit si nulle Et du jour en feu. Varianta 3 Publikováno vSezoně vpekle (1873), ve vydání, které bylo připraveno Rimbaudem. Elle est retrouvée ! Quoi ? l’éternité. C’est la mer mêlée Au soleil. Mon âme éternelle, Observe ton vœu Malgré la nuit seule Et le jour en feu. OPEN ACCESS 106 SVĚT LITERATURY 64 Des humains suffrages Des communs élans Là tu te dégages Et voles selon. Puisque de vous seules, Braises de satin, Le Devoir s’exhale Sans qu’on dise : enfin. Là pas d’espérance, Nul orietur. Science avec patience, Le supplice est sûr. Elle est retrouvée. Quoi ?— L’éternité. C’est la mer allée Avec le soleil. Mai 1872 Věčnost (překlad varianty 1— Svátky trpělivosti) Věčnost (přel. Vítězslav Nezval10) 1112 Už se opět našla? Co? Věčnost. Jsou to moře, zašlá se sluncem. Ó, má strážná duše, šeptejme svůj slib, noci, jež zní hluše, dne, jež nezní líp. Tak se zbavíš zlosti, souhlasů atíh, lidské poslušnosti; poletíš jak vích… 10 Rimbaud 1977, s.195–196. 11 Rimbaud 1959, s.120–121. 12 Rimbaud 2011, s.72–73. FTN 11,12 Des humains suffrages, Des communs élans, Donc tu te dégages : Tu voles selon… Jamais l’espérance, Pas d’orietur, Science avec patience… Le supplice est sûr. De votre ardeur seule Braises de satin, Le Devoir s’exhale Sans qu’on dise : enfin. Elle est retrouvée. Quoi ? L’éternité. C’est la mer allée Avec le soleil. Donc tu te dégages Des humains suffrages, Des communs élans ! Tu voles selon….. — Jamais l’espérance. Pas d’orietur. Science et patience, Le supplice est sûr. Plus de lendemain, Braises de satin, Votre ardeur Est le devoir. Elle est retrouvée ! — Quoi ?— l’Éternité. C’est la mer mêlée Au soleil. Věčnost (přel. Svatopluk Kadlec11) Opětně se našla. Cože? Věčnost přec. Jsou to moře zašlá spolem se sluncem. Duše na číhané, šeptej přiznání noci příliš plané adne vplameni. Tak se zbavíš vletu lidských souhlasů, všechněch všedních vznětů. Vzlétneš po času… Věčnost (přel. Gustav Francl12) Konečně nalezena! Kdo? Cesta kvěčnosti. Hle, jasná mořská vlna se sluncem zatřpytí. Do duše zamyšlené šeptejme vyznání noci, již marnost žene, ahořícímu dni. Osobní dispozice, obecné elány, všeho hleď oprostit se avlastní zvol si dny. OPEN ACCESS pETR KUžEL 107 Zatlasových pecí dýchá povinnost, aniž možno říci: Už je toho dost. Není východiska, není naděje, člověku se stýská… jen klid prospěje. Už se opět našla. Co? Věčnost. Jsou to moře, zašlá se sluncem. Věčnost (doslovný komentovaný překlad varianty 1) (přel. Petr Kužel) Věčnost Je znovu objevena. Co?— Věčnost. Je to moře, jež se sešlo13 Se sluncem. Strážící duše, Šeptejme vyznání Noci tak nicotné14 Adni vplamenech. Od lidské chvály,15 Od všedních nadšení Tu odcházíš Aletíš podle [svého16]. 13 Výraz alleé je minulé participium slovesa jít. Doslova tedy: moře, jež šlo se sluncem. Vyjadřuje, že slunce amoře jsou vnějakém smyslu spojené. Ve třetí variantě Rimbaud nahradil tento výraz explicitnějším výrazem mêlée: moře, jež se smísilo se sluncem. 14 Podle řady interpretací je noc kvalifikovaná jako nicotná (nulle) právě proto, že ustupuje ohnivému dni. Jednalo by se pak osvítání, nikoli ozápad slunce. 15 Knižně značí výraz suffrage pochvalu či souhlas. Vběžné řeči znamená hlas (ve volbách) či hlasování (při volbách apod.). Hlasuje-li někdo pro někoho, vyjadřuje mu svůj souhlas, pochvalu či projevuje uznaní. 16 Jedná se oneúplné vyjádření, chybí zde další určení. Sugeruje volnost, svobodu— letíš „jen tak“. Vpodstatě ne příliš logická tečka vprvní variantě je vdalších zněních nahrazena pěti tečkami. Verš Et voles selon je vdalších variantách nahrazen Tu voles selon. Ve třetí Atlasové žáry, to vy měníte povinnosti vpáry, aniž díme: hle! Bez naděje, běda, bez orietur! Věda věčně hledá, muka jistá jsou. Opětně se našla. Cože? Věčnost přec. Jsou to moře zašlá spolem se sluncem. Neboť zvlastního klína, jemně ihorečně povinnost sama vzlíná, aniž díš: konečně! Krok, který vede kcíli, nikdo přec neřídí. Věda nic nedocílí, stává se trestnou zdí. Konečně nalezena! Kdo? Cesta kvěčnosti. Hle, jasná mořská vlna se sluncem zatřpytí. OPEN ACCESS 108 SVĚT LITERATURY 64 Poněvadž zvás samých, Saténové uhlíky, Povinnost vyvane, Aniž se řekne: konečně. Není tu očekávání. Žádné orietur.17 Věda strpělivostí,18 Muka jsou jistá. Je znovu objevena. Co?— Věčnost. Je to moře, jež se sešlo Se sluncem. FRANCOUZSKÁ POEZIE VDOBĚ RIMBAUDA AJEJÍ VZTAH KFILOZOFII Báseň se pro svou mnohovýznamovost dočkala řady interpretací. Není mou ambicí ktěmto interpretacím přidávat svou vlastní. Pouze bych rád rozvedl některé významové souvislosti, na něž jsem při překladu narážel akteré považuji za podstatné, vztáhl je ke kontextu Rimbaudovy tvorby— zejména ktěm básním, které časově vzniku „Věčnosti“ bezprostředně předcházely či po ní následovaly nebo byly uspořádány tak, že s„Věčností“ tvoří významový celek. Zejména se tedy jedná oSvátky trpě livosti, vnichž se objevuje varianta 1, aSezonu vpekle, vníž se objevuje varianta 3. Pro to, jaký zvolíme kbásni přístup, je mimo jiné důležité uvědomit si širší kontext tehdejší francouzské poezie azejména její vztah ktehdejší filozofii. Vdaném období (řekněme zhruba vdobě po smrti G.F.W.Hegela) se filozofie vztahuje především kproblematice věd apolitiky, zatímco problematiku metafyzickou ne-li přímo opouští, tedy velmi silně upozaďuje, apoezie ji tak od filozofie do určité míry přebírá.19 Nastává tak období pro poezii zcela výjimečné, kdy poezie „není vždy ve vlastním verzi se Rimbaud rozhodl proměnit irýmovou strukturu: střídavý rým vtéto strofě nahradil rýmem sdruženým. 17 Kvýrazu orietur viz níže. 18 Science může rovněž znamenat jasné arozlišené, jisté anezaujaté poznání, ale také vědění, umění apod. Výraz trpělivost je významný vkontextu předchozích anásledujících básní. Nezapomeňme, že báseň je zcyklu Svátky trpělivosti. Do těchto souvislostí se zde však již nechci pouštět. Výrazem patience vjednotlivých básních zcyklu Svátky trpělivosti se zabývá Frey1968, zejm. s.858–860. 19 Myslím, že není bez zajímavosti připomenout, že ti filozofové, kteří nechtěli na metafyzické otázky rezignovat ve prospěch epistemologie, filozofie vědy či politické filozofie, se vtomto období vyjadřují jazykem aforistickým avpodstatě básnickým. Typickým příkladem je Nietzsche. Není mimochodem také náhodou, že ještě uHeideggera, díky němuž se ontologie vrací vrámci filozofických zkoumání do popředí zájmu, hraje vtomto návratu kontologické problematice básnický živel ajazyk stále dost zásadní roli. OPEN ACCESS pETR KUžEL 109 smyslu poezií, stejně jako básníci nejsou vždy zcela básníci“, ale jejich dílo je podle Alaina Badioua „bezprostředně identifikovatelné jako dílo myšlení […] abáseň je pro ně— tam, kde filozofie selhává— jazykovým prostorem, na jehož půdě jsou rozvíjeny soudy obytí ačase“.20 Jak uvádí Badiou dále, filozofie pojímala celou epochu jako dobu soudržnou apředevším jasně pozitivně orientovanou. Byla to doba pokroku, smyslu dějin, anástupu nového světa. Realitou té doby však byla mnohem spíše nesoudržnost adezorientace. Atuto bytostnou dezorientaci pojmenovala avyslovovala primárně poezie, „alespoň tedy poezie ‚metafyzická‘, poezie nejkoncentrovanější, intelektuálně nejvypjatější ataké nejtemnější“.21 Byť má poezie pochopitelně vlastní specifika, domnívám se, že je nutné podívat se na Rimbauda— akonkrétně na báseň „Věčnost“— právě izhlediska filozofických implikací, ato svědomím, že poezie přebírala některé funkce filozofie abyla zároveň vurčitých ohledech iprostředkem destrukce nejrůznějších iluzí afalešných nadějí spojených srozvojem vědy, společenského pokroku ilidské emancipace.22 František Götz dokonce uvádí, že Rimbaudova básnická metoda spočívá vtom, že „do skutečnosti tak dlouho bije, dokud zní neotluče všechno pozlátko, všechny iluzivní barvičky adokud neohmatá pravdu toho, co opravdu existuje“.23 Domnívám se, že dosavadní překlady „Věčnosti“ nejen tento destrukční, ale vůbec icelkový významový aspekt natolik zamlžily azacházely spřekladem mnohdy tak volně, že významy, které jsou vbásni skryty, jsou ztěchto překladů takřka nerozpoznatelné. Již uVítězslava Nezvala se projevuje představa, že vRimbaudovi prý „není myšlenky“,24 neboť se „osvobodil od filozofie, od náboženství, od řádu vůbec“.25 Podle mého názoru může být Nezvalovo hodnocení stěží vzdálenější skutečnosti. Snad je to tím, že— jak sám přiznává— nemůže „číst Rimbaudovy verše voriginále“, že vjeho okolí „jich nikdo nezná“, takže se musí „spokojit sdohady“.26 Na Rimbaudovi pak oceňuje především „samočinně se pohybující obraznost básníka“. Souhlasím naopak s Jiřím Pelánem, že toto Nezvalovo přesvědčení se s„Rimbaudovou poetikou dosti zásadně míjí“, aže naopak, jak píše Pelán dále, podstatnou složkou Rimbaudovy poezie je, že „vnich není náhodného alibovolného, že jsou podřízeny dokonalému formálnímu řádu ajejich sémantická hustota je plodem jedinečné výrazové ekonomie“.27 Vtextu níže se proto pokusím představit poněkud jiný pohled na Rimbauda, než jaký zastával Nezval. Rimbaudovy básně mají jasnou významovou strukturu, každý verš má pevnou pozici vrámci celku ajednotlivé složky se vzájemně významově podmiňují. Řetězec 20 Badiou 2014, s.62. 21 Tamtéž, s.64. 22 Tyto iluze dostaly citelnou ránu po krvavém potlačení Pařížské komuny, kterou Rimbaud nejen podporoval, ale dokonce se jí aktivně účastnil. Reflexi této porážky přináší například jeho básně „Pařížské orgie čili Paříž se znovu zalidňuje“ (L’Orgie parisienne ou Paris se repeuple) či „Mé srdce, řekni mi, co je to pro nás krev…“ (Qu’est-ce pour nous, mon Cœur, que les nappes de sang…) aj. 23 Götz 1959, s.160–161. 24 Nezval 1977, s.349 25 Tamtéž, s.355. 26 Tamtéž, s.351. 27 Pelán 2017, s.28. OPEN ACCESS 110 SVĚT LITERATURY 64 významů představuje jakýsi uzel. Jelikož si však linearita řeči přeci jen určitý začátek vynucuje abáseň tuto linearitu respektuje, začněme tedy vnašem rozboru tímto „začátkem“— prvním veršem. BÁSEŇ „VĚČNOST“ AJEJÍ VÝZNAMOVÁ STRUKTURA Vprvním verši se proklamuje, že se něco znovu objevilo.28 Nevíme zatím co, aprvní verš tak přirozeně implikuje otázku: Co se znovu objevilo? Ta skutečně přichází hned vdruhém verši: Co? (Quoi?) Užití tohoto zájmena zřetelně odkazuje kněčemu neživému (na rozdíl od zájmena qui), kněčemu, co nemůže být „vžádném smyslu osobou“.29 Odpověď přichází vzápětí: objevila se věčnost (nikoli věčná zem, jak čteme uPohorského,30 ani cesta kvěčnosti, jak překládá Francl). Zcelkové souvislosti textu je zřejmé, že se nemůže jednat onic předmětného. Rimbaud hned dodává, co tato znovu objevená věčnost je: Je to moře, které se schází, spojuje, propojuje či mísí (mêler) se sluncem. Vidíme zde spojování protikladných smyslových kvalit, které je ostatně pro Rimbauda typické: chladné ahoroucí, vlhké aohnivé, noc aden, horizontála avertikála. Pokud bychom verš pojali jako tradiční přirovnání, šlo by pak ovýchod slunce.31 Má-li být onou opět nalezenou věčností rozbřesk, může tím být myšlen— jak snad vysvitne zřetelněji vsouvislosti sdalšími verši— jednak nekonečný, věčný proces přirozeného povstávání nového dne, jednak poněkud komplikovanější pojetí věčnosti, které si však prozatím dovolím nechat stranou. Každopádně to, co se tak znovu objevuje, je imanentní věčnost— pojetí, které je protikladné představě věčnosti jako něčeho transcendentního, jako něčeho, co je mimo přírodní či přirozený (nature) řád. Ne náhodou Rimbaud vSezoně vpekle ve větě, která bezprostředně uvádí právě báseň „Věčnost“ píše o„zlaté jiskře přirozeného světla“32 (zvýrazněno Rimbaudem). Tato původní přirozená věčnost, ona rimbaudovská „mystika vdivokém stavu“, jak se vyjádřil Claudel,33 byla podle Rimbauda západní křesťanskou, filozofickou avě28 Cituji-li zRimbauda jednotlivé verše či kratší slovní spojení, nepoužívám pro větší plynulost textu uvozovky, nýbrž pouze kurzívu. Tu pak užívám vcelém textu výhradně pro účely citování veršů či jejich překladů. Není-li uvedeno jinak, jsou překlady veršů překladem autora tohoto textu. 29 Meyer 1991, s.32. Meyer upozorňuje ina další možný vedlejší význam tohoto Quoi?. Je to Co?, kterým člověk reaguje, když neslyší či nerozumí, co mu druhý říká. Kadlec proto oprávněně překládá jako Cože?. Quoi může být také citoslovečný výraz pro úlek, údiv apod. Překlad Co? nicméně více odpovídá originálu azachycuje lépe dané významy vtomto dialogickém rámci. Oproti tomu Franclův překlad Kdo? ani vkontextu jeho vlastního překladu nedává příliš logický smysl. Na otázku „Kdo se objevil?“ není možné odpovědět „Cesta kvěčnosti“. Už vůbec to není možné vposlední strofě, kde už je předem známo, že oosobu skutečně nejde. Poezie sice umožňuje inaprosto nelogická spojení, ale není to postup, který by zde využíval Rimbaud. 30 Rimbaud 2014, s.42 31 Teoreticky by se mohlo jednat vtuto chvíli ještě iozápad slunce, ale zdalšího kontextu je zřejmé, že se jedná orozbřesk. 32 Rimbaud 1991a, s.433. 33 Claudel 1965, s.514 OPEN ACCESS pETR KUžEL 111 deckou tradicí potlačena, zapomenuta, amusí proto být— ataké Rimbaudem byla (jak se alespoň domnívá)— znovu objevena. Proto také Rimbaud vSezoně vpekle, jíž je báseň „Věčnost“ součástí, píše: Navrátil jsem se kOrientu akpůvodní avěčné moudrosti, byť (jak dodává otři řádky níže) jsem neměl na mysli levobočkovou moudrost Koránu,34 kdy Korán chápe jako určitého levobočka Bible ažidovsko-křesťanské tradice. Proto také tamtéž uvádí: Filosofové, vy patříte na váš Západ. Aoněco výše: Všechno to je velmi daleko od myšlení moudrosti Východu, prapůvodní vlasti. Otázkou může samozřejmě být, co si konkrétně Rimbaud představoval pod oním myšlením moudrosti Východu. Jeho pojetí věčnosti by odpovídalo pojetí taoistickému či buddhistickému (viz níže), nicméně vzhledem konomu dovětku ivzhledem kdalším jeho textům, kde často píše opohanství, se zdá pravděpodobnější, že má na mysli jakousi původní přírodní mystiku spojenou smyšlením primitivních, přírodních národů. Rimbaudovské pojetí je tak vostrém protikladu nejen ke křesťanským, ale obecně všem metafyzickým koncepcím. (Rimbaudova téměř až nenávist knáboženství je známá ajeho kritika avýsměch jsou námětem řady jeho básní.)35 Přijetí perspektivy oné znovuobjevené (koncepce) věčnosti vurčitém mystickém vytržení nás pak zbavuje nejen Povinností— znichž se právě přijetím této perspektivy vyvazujeme— daných mnohdy touhou po lidském uznání, ale osvobozuje nás iod běžných (emocionálních) vzruchů aspolečenských aspirací. Tímto odpoutáním se zbavujeme ivšech iluzorních společenských nadějí, příslibů či očekávání. Dochází tak kurčitému vyvázání se zpohledu ostatních anahlížení vlastních (společenských aspolečností vlastně vnucených) Povinností zperspektivy věčnosti— zperspektivy nekonečně se opakujícího přírodního cyklu, vněmž pouze nicotná noc ustupuje ohnivému dni avše ostatní je zbaveno tíživé závaznosti. Vtéto perspektivě jakákoli Povinnost (svelkýmP) mizí (překladatelé přítomnost majuskule bohužel ignorují), stává se bezpředmětnou azcela přirozeně vyvane či vydechne (s’exhaler). Ztrátou této primordiální touhy vbezprostředním mystickém splynutí spřírodou ajejím řádem dochází ktomu, že se člověk vyváže ze všech tlaků, které jsou mu jakoby vnější. To však není neproblematické, jelikož jsou to tlaky, které si člověk zvnitřnil akteré ho zároveň konstituují. (Dichotomie vnitřní–vnější je ve skutečnosti popřena.) Osvobozením od těchto tlaků tak vlastně dochází uRimbauda kradikální desubjektivaci Já.36 Kjakési hegelovské „noci světa“. Rimbaud to vbásni „Májové korouhve“ (Bannières de mai) vyjadřuje následovně: Nechme mých strastí. / […] Ať skrze tebe co nejvíc, ó Přírodo, […] zemřu. / […] Chci, aby roční období mě pohltila. / Tobě, Přírodo, se odevzdávám; / Asvůj hlad avšechnu svou žízeň…37 34 Rimbaud 1991a, s.440. 35 Viz například báseň „První přijímání“ (Les premières communions): Kristus! Ó Kristus, věčný zloděj energie (Rimbaud 1991a, s.235); nebo řadu míst vSezoně vpekle: Nevzpomínám si na nic vzdálenějšího, než je tato zem akřesťanství. […] Neuvidím se nikdy vKristových radách (tamtéž, s.406); Nikdy jsem nebyl jako tito lidé, nikdy jsem nebyl křesťanem (tamtéž, s.409). 36 Ve svém překladu jsem se snažil tento aspekt vyjádřit určitou dvojznačností slova rozletíš. 37 Rimbaud 1991a, s.302. („Fi de mes peines. / […] Que par toi beaucoup, ô Nature, […] je meu re. / […] Je veux bien que les saisons m’usent. / Àtoi, Nature, je me rends; / Et ma faim OPEN ACCESS 112 SVĚT LITERATURY 64 URimbauda tak dochází kdestrukci suverénního subjektu.38 Konkrétně kní dochází „faktickým zmnožením subjektů“.39 Patrné je to hned vbásni, která na „Věčnost“ navazuje, vbásni „Zlatý věk“ (Âge d’or), vníž je subjektivita roztříštěna do řady vnitřních hlasů, které nemají vnitřní soudržnost (jeden znich dokonce zpívá německým tónem). Nesjednocuje je žádné transcendentální ego, přesto je však každý znich charakterizován slovy: jedná se omě. URimbauda je to, co bychom mohli vnávaznosti na Kanta nazvat transcendentálním egem, chápáno jako čistá iluze. Slavné Rimbaudovo: Já je někdo jiný— snímž si tolik „vyhrál“ Jacques Lacan, aby na něm demonstroval svou tezi, že sebeidentifikace ega je vždy něčím imaginárním, že je výsledkem imaginárního (ne)rozpoznání se40— není ničím jiným než právě radikálním popřením tohoto suverénního Já. Ono Já jakožto subjekt je vždy něčím jiným. Rimbaud jde však ještě dále. Já pro něj není dokonce ani subjektem myšlení vdescartovském smyslu. Zcela explicitně destruuje iDescartovo ego cogito, když například píše: „Je chybou říkat: Já myslím: mělo by se říkat myslí to ve mně.“41 Vdopise Paulu Demenymu z15.května 1871, vněmž je vyslovena ona myšlenka, že Já je někdo jiný, Rimbaud uvádí, že „ti staří imbecilové našli vJá jen klamný význam“.42 Althusserovsky, respektive hegelovsky řečeno, myšlení je jen jakýsi „proces bez subjektu“.43 Vrimbaudovské snaze destruovat suverénní subjekt však můžeme spatřovat ibuddhistické motivy, jak jsme již naznačili. Jedním ze základních axiomů buddhismu je právě tvrzení, že Já (átman) ve vlastním smyslu neexistuje, protože je pouze kauzální výslednicí spojení pěti psychofyzických složek (skandh), ato, co zakoušíme jako své Já, je tedy ve skutečnosti pouze produkovaná iluze. Tato iluze Já vytváří jáské vztahování ke skutečnosti a„žízeň“, „touhu“ či „žádostivost“ (tršná), jež způsobuje utrpení (duhkha).44 Suvědoměním, že Já je iluze, zaniká jak tato primordiální touha, která je základem jáských představ, tak pociťování veškerého utrpení— koneckonců chybí subjekt, který by toto utrpení zakoušel. Toto poznání lze pak přirovnat kpoznání nágárdžunovské prázdnoty (šúnjatá), která je především prázdnotou od všech substanciálních určení (svabháva), kdy svět je při dosažení nirvány vnímán jen jako komplexní kauzální síť (karman), kdy vše na sebe přirozeně působí afakticky mizí kategorie subjektu iobjektu, respektive subjekt iobjekt jsou chápány jen jako průsečíky voné kauzální síti. Tento proces kauzálního působení, respektive „podmíněného vznikání“ (pratítjasanutpáda) však není „podložen“ žádnou substancí, žádným transcendentním subjektem, který by stál metafyzicky „za ním“. Nepředpokládám, že by Rimbaud skutečně znal detailněji buddhistickou filozofii, ale jeho zážitek věčnosti, který je vbásni popsán, se dle mého názoru skutečně vmnoha podstatných rysech et toute ma soif.“) Báseň „Májové korouhve“ je první ze čtyř básní cyklu Svátky trpělivosti. „Věčnost“ je třetí. Obě básně jsou ze stejné doby— květen 1872. 38 Je zde jistě možné spatřovat významnou paralelu sMallarméem ajeho výrokem o„zmizení básníka vřeči“ („disparition élocutoire du poète“). Viz Mallarmé 1945, s.366. 39 Badiou 2014, s.70. 40 Lacan 1966, s.93–100, zejm. s.94. Viz též s.118. 41 Dopis Izambardovi, květen 1871. Viz Rimbaud 1991a, s.183. 42 Dopis Demenymu, 15.května 1871. Tamtéž, s.187. 43 Althusser 1982, s.49–71; týž 1973, s.91–98. 44 Viz výše: Nechme mých strastí […] [odevzdávám] svůj hlad avšechnu svou žízeň. OPEN ACCESS pETR KUžEL 119 Věčnost (přel. Petr Kužel) Znovu se objevila. Co? Věčnost. — Moře se propojila se sluncem. Strážící duše má, šeptejme vyznání noci, vníž mizí tma vohnivém svítání. Uznání, oněmž sníš, ivšední rozkoše… — Vté záři zmizí vše! Aty se rozletíš… Ze saténových uhlíků Povinnost vydechne, aniž se řekne: Nebude již dne. Žádná očekávání. Žádné orietur. Trpělivost poznání jsou muka bez kontur. Znovu se objevila. Co? Věčnost. — Moře se propojila se sluncem. OPEN ACCESS 120 SVĚT LITERATURY 64 LITERATURA: Althusser, Louis. „Sur le raport de Marx àHegel“. In týž. Lénine et la philosophie: Marx et Lénine devant Hegel. Paris: Maspero, 1982, s.49–71. Althusser, Louis. „Remarque sur une catégorie: ‚Procès sans Sujet ni Fin(s)‘“. In týž. Réponse àJohn Lewis. Paris: Maspero, 1973, s.91–98. Badiou, Alain. „La méthode de Rimbaud l’interruption“. In týž. Conditions. Paris: Éditions du Seuil, 1998. Badiou, Alain. Manifest za filosofii ajiné texty. Přel. Ondřej Krochmalný. Praha: Herrmann asynové— Sdružení pro levicovou teorii, 2014. Claudel, Paul. Œuvres en prose. Paris: Gallimard, 1965. Dufková, Vlasta. „Prokletý básník: Poznámky kčeskému Verlainovi“. Svět literatury, 19, 2009, č.40, s.66–93. Frey, Hans-Jost. „Rimbaud’s Poem ‚L’Éternité‘“. Comparative Literature, 83, 1968, No.6, p.848–866. Götz, František. „Jean-Arthur Rimbaud“. In Rimbaud, Arthur. Výbor. Přel. Svatopluk Kadlec. Praha: Mladá fronta, 1959. Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Malá logika. Přel. Jaromír Loužil. Praha: Svoboda 1992. Lacan, Jacques. Écrits. Paris: Éditions du Seuil, 1966. Lee, Gonou. „Rimbaud, langage de l’âme et silence— Métaphysique de l’orient et esthétique, Soong-Sil (Corée du Sud): Soong-Sil Université presse, 1990“. Parade Sauvage, 1994, No.9, s.126–127. Lee, Joon-Ho. Rimbaud, langage de l’âme et silence— Métaphysique de l’orient et esthétique, Soong-Sil (Corée du Sud): Soong-Sil Université presse, 1990. Mallarmé, Stéphane. Œuvres complètes. Paris: Gallimard, 1945. Matarasso, Henri— Petitfils, Pierre. Život Rimbaudův. Přel. Lumír Čivrný. Praha: Odeon 1968. Meyer, Bernard. „L’Eternité de Rimbaud“. Parade Sauvage, 1991, No.7, s.31–47. Pelán, Jiří. „Překlady Vítězslava Nezvala. Rimbaud, Baudelaire, Mallarmé“. Česká literatura, 65, 2017, č.1., s.5–47. Richard, Jean-Pierre. Poésie et profondeur. Paris: Seuil, 1955. Rimbaud, Arthur. Œuvres. Ed. Suzanne Bernard. Paris: Garnier Frères, 1961. Rimbaud, Arthur. Cestou bez konce. Přel. Gustav Francl. Praha: Vyšehrad, 2011. Rimbaud, Arthur. Má bohéma. Přel. Vítězslav Nezval. Praha: Československý spisovatel, 1977. Rimbaud, Arthur. Œuvres complètes. Ed. Antoine Adam, Paris: Gallimard, 1972. Rimbaud, Arthur. Œuvres. Ed. Suzanne Bernard. Paris: Classiques Garnier, 1983. Rimbaud, Arthur. Œuvre-Vie. Ed. Alain Borer. Paris: Arléa, 1991a. Rimbaud, Arthur. Poésies. Paris: A.Messein, 1919. Rimbaud, Arthur. Sezóna vpekle— Iluminace— Dopisy vidoucího. Přel. Aleš Pohorský. Praha: Garamond, 2014. Rimbaud, Arthur. Sezóna vpekle. Přel. Petr Skarlant. Praha: Supraphon, 1991b. Rimbaud, Arthur. Une Saison en enfer. Bruxelles: Alliance typographique J.Poot & Cie, 1873. Rimbaud, Arthur. Všechna prosa: Pouště lásky, Záblesky, Pobyt vpekle. Přel. Josef Marek, Praha: Nakladatelství Kamilly Neumannové, Praha, 1918. Rimbaud, Arthur. Výbor. Přel. Svatopluk Kadlec. Praha: Mladá fronta, 1959. Stupka, Vladimír. „Rimbaud ajeho čeští tlumočníci“. In Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: Řada literárněvědná, 11, 1962, č. D9, s.66–78. Topinka, Miloslav. „Vedle mne jste všichni jenom básníci“: Zlomky askici kJeanu Arthurovi Rimbaudovi. Praha: Revolver Revue, 2020. OPEN ACCESS