Příběhy české textologie posledních třiceti let
Abstract
230
Full text
Příběhy české textologie posledních třiceti let Klára Soukupová Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky [email protected] Nová kniha zkušeného editora Michaela Špirita nepředstavuje návod, jak vydávat text či jak pracovat sprameny, ale přináší příběhy vydavatelských projektů české literatury 20.století aznich vyplývající důsledky či možnosti pro textově kritické zpracovávání dalších děl. Ono „dnes“ vtitulu odkazuje ksituaci české textologie po roce 1989, kdy došlo kzásadní proměně fungování knižního trhu inakladatelství. Centrálně řízený, financovaný akoordinovaný, ale také omezovaný acenzurovaný model vydavatelské praxe byl nahrazen svobodným, nicméně leckdy diletantským prostředím „snepřítomností oborné oponentury“ (s. 9). Zautorova výkladu vyplývá, že jde ozačarovaný kruh: učtenářů není pravidlem zamýšlet se nad tím, zda dostávají do ruky hodnověrnou podobu textu knihy akdo či jak do výsledného díla zasahoval. Od toho se odvíjejí iamatérské anestandardní postupy některých vydavatelských domů, ato nejen v„divokých“ devadesátých letech, kdy se dlouho nedostupné tituly vydávaly hlavně rychle abez promyšlené koncepce, ale idnes, kdy bývá impulzem minimalizace nákladů anekritické vzývání digitalizace. Špirit ukazuje, že leckdy jsou úpravy (například „editorů“ po uplynutí 70 let po úmrtí autora) takové, že se čtenář nesetkává stextem daného autora, ale sjakousi bizarní odvozeninou. Tyto postupy jsou nejen zavrženíhodné po odborné stránce, ale také pokřivují trh, protože spolehlivě připravené edice těmto knihám, jejichž vypravení postrádalo ikorektora, nemohou cenově konkurovat. Další zřejmý, ale málo připomínaný fakt je, že na malém českém knižním trhu jedny vydané (ato izpackané) spisy znemožní na několik desítek let publikaci textů daného autora vjiné koncepci, protože starší edice budou jistou dobu dostupné vknihkupectvích aantikvariátech. Stím souvisí ifinanční nákladnost rozsáhlejších edičních podniků, do nichž se soukromá nakladatelství pouštějí světším ekonomickým rizikem než kdysi nakladatelství státně podporovaná (ařízená): „Bez ministerských, grantových nebo různých jiných dotací […] je dnes odborná textologická práce vyloučena, neboť žádný český nakladatel není sto profesionální edici zaplatit sám“ (s. 11). Michael Špirit ve své knize většinou nesleduje konkrétní texty, ale soustředí se na koncepty spisů adlouhodobější projekty, ato vpodstatě od začátku 20.století (aventinské spisy F.X.Šaldy abratří Čapků) po dnešek. Teprve díky této široké perspektivě vyvstávají čtenáři před očima skutečnosti, jež jsou zřejmé až zodstupu. To se týká například nekoncepčního zařazení Poláčkových úvah do 20.svazku spisů, přestože OPEN ACCESS
KLÁRA SOUKUPOVÁ 231 žánrově patří spíše do svazku předchozího. Podobně je možno zúročit informaci, že Hrabalovi vyšlo po sametové revoluci čtrnáct knih během tří let— to, jak autor ukazuje, vedlo kčtenářskému opomíjení Sebraných spisů, jež vycházely od roku 1991. Až vdlouhodobém pohledu získávají příběhy spisů svou „zápletku“, někdy dramatickou více (poválečné „převzetí“ Šaldových spisů, živelné vydávání Škvoreckého vdevadesátých letech), jindy méně (Holan, Seifert). Autor porovnává zamýšlené cíle avýsledky či průběžné proměny koncepcí asleduje, zda odpovídají principu úplnosti, účelnosti apřehlednosti, jejž by měly souhrnné edice vykazovat. Dokládá, jak podstatný je vhodně zvolený pořádací princip spisů, založený na důkladném studiu úplného soupisu autorova díla, bez jehož existence budou jakékoli spisy na vodě anehomogenní. Ve svém výkladu Špirit používá leckdy rartitní, až archaické výrazy (např.rabulistně, aplomb, plaidovat, jestvovat, poputčík), jež kombinuje sironickými výpady: „Pro Kunderu existuje myslím jen jediná možnost, jak ze slepé uličky vycouvat bez poškození karoserie, byť škody napáchané kuchyňskou sdělností jeho manželky jsou už zřejmě ireparabilní“ (s. 170); „Přestože měl tento nakladatelský dům díky Sebraným spisům zlet 1991–1997 vše jako na dlani, nebyl schopen vypravit hrabalovské publikace standardizovanou, třeba jen několikařádkovou ediční poznámkou […], anad jeho síly byl dokonce ijednoduchý aritmetický údaj opořadí vydání“ (s. 72). Vanotaci na záložce stojí, že kniha „může současně sloužit ijako příručka provázející jednotlivými etapami přípravy knihy“. Textologie dnes však není příručkou, která by laikovi osvětlila termíny, pravidla, fáze publikování knihy či spisů, text je naopak určen spíše čtenáři, který se vpojmech, problémech avýzvách textologie orientuje, amůže tedy ocenit Špiritův sumarizující pohled. Je však možné, že ono narativní pojetí výkladu ospisech, jež má svou zápletku, kladné izáporné hrdiny, osvětlující odbočky či špatné idobré konce, přitáhne kexaktní asyntetické disciplíně nebojácné potenciální editory, jimž může Textologie dnes sloužit jako soubor případových studií avarovných příkladů, na jaké problémy je možno narazit, jak důležitá je metodologie, co všechno je třeba zvažovat ajaké kritické reakce mohou vpřípadě chybných rozhodnutí očekávat od recenzentů edicí atextologické práce, které může Textologie dnes ktakové práci také povzbudit. Vysvětlení poněkud matoucího podtitulu najdeme vposlední větě Špiritovy knihy: „Začínajícím editorem není jen ten, kdo stojí před prvním vydavatelským úkolem, nýbrž ten, kdo čelí výzvě každé nové edice“ (s. 219). Páteří Textologie dnes je otázka spisů Josefa Škvoreckého vOdeonu auIva Železného akoncepce potenciálních spisů nových. Na ni jsou pak navěšeny související exkurzy oČeské knižnici, problematice žijícího autora, edičním komentáři či autorských paratextech aospisech K.Poláčka, F.X.Šaldy, P.Rezka, B.Hrabala, V.Nezvala, M.Kundery aJ.Němce (zde by se nabízelo doplnit je náhledem do spisů J.Patočky, L.Klímy či J.Demla, abychom zmínili alespoň nejexponovanější případy, jimž se česká literární veřejnost vdiskusích věnovala). Na základě shrnutí rozvržení spisů T.G.Masaryka aJ.Seiferta (není náhodou, že hlavním editorem byl vobou případech Jiří Brabec) Špirit následně navrhuje uspořádání, obsah itextovou podobu spisů Josefa Škvoreckého, jež jsou podle autora „nejdéle realizovaným souhrnným vydavatelským úkolem novodobé české literatury“ (s. 61). Současně je tato linie věnovaná Škvoreckého dílu izprávou opřípravě spisů sžijícím autorem aopráci na původních edicích, na nichž se Špirit podílel. VTextologii OPEN ACCESS
232 SLOVO A SMYSL 34 dnes tak autor nejen hodnotí cizí pojetí spisů, ale také představuje své, což zlogiky věci nečiní stejně odtažitým faktografickým jazykem. Každý exkurz autorovi nabízí možnost zaměřit se na určitou oblast ediční přípravy textů: uHrabala například naráží na otázku případnosti vysvětlivek vbeletrii; uNezvala se pozastavuje nad výběrem editora Básní vrámci České knižnice (Milan Blahynka se podílel na ideologicky pokřiveném vydávání ainterpretaci básníkova díla); uRezka reflektuje potíže „vydávání sebe sama“, kdy je pořadatelem spisů sám autor; uNěmce zpochybňuje potřebu nové edice Dopisů zRuzyně; uPoláčka zmiňuje neodborné zásahy do textu, jenž se po uplynutí 70 let od smrti autora stává nakladatelsky volným atyto nevhodné úpravy nikdo nesankcionuje („Ajestli je někde ve větě podmiňovací ‚bych‘ místo správného ‚bysem‘ nebo že cirkusoví šašci mají kloboučky ‚malinké‘, přestože Poláček napsal ‚malilinké‘, to je přece jedno“; s. 216). Zde by bylo vhodné text doplnit výkladem autorskoprávního pojetí editorova vkladu; otázky, zda je možné převzít edici bez souhlasu, nebo dokonce udání jména původního editora či zda se na ediční přípravu uzavírá standardní, časově omezená licence, souvisí sproblémem elektronicky šířených děl (jak je „vydává“ Městská knihovna vPraze nebo dává kdispozici Národní knihovna ČR) isneblahou praxí reedic skenovaných, programem OCR zpracovaných atéměř neredigovaných textů. Špirit však ve svém textu není kritický pouze knakladatelskému provozu, ale kcelé situaci české literatury— vedle ediční, knihkupecké, distribuční oblasti negativně hodnotí iúroveň literární kritiky: „Vdnešním Česku se však sousloví ‚literární kritika‘ vytrácí nejen zpraktického života, ale už izobecné slovní zásoby“ (s. 12). Chápeme, že jde ospojené nádoby, ale bez konkrétních dokladů aanalýzy (jež by ovšem autora zavedly kponěkud odlišným tématům) vyznívají dané pasáže jako všeobecné lamentování nad stavem světa aspolečnosti. Při posuzování situace české ediční praxe zastává autor, kritizující jednotlivé projekty avypočítávající jejich nedostatky, pesimistické názory, znichž čtenář nabývá dojmu, že žije vzemi diletantů afušerů: „Kapacity českých editorů, nakladatelů, čtenářů afinancí […] nefungují tak jako vcivilizovaných zemích“ (s. 91); „exotické výjimky zvšeobecně rozšířeného pravidla diletantismu, nevkusu, oportunismu nebo gangsterství vosobitě počeštěné variantě“ (s. 216). Michael Špirit při detekování problematických momentů vývoje české ediční praxe (zhroucení renomovaných nakladatelství, zánik literárních periodik, bulvarizace nakladatelského zaměření) vlastně popisuje „procitání zpostpřevratových iluzí první poloviny devadesátých let 20.století“ (s. 49). Přes svůj pesimistický pohled je vzávěru Michael Špirit nucen konstatovat, že „česká textová kritika nikdy nebyla rozvinuta tak jako dnes“ (s. 219). Naráží na jiné obtíže, než sjakými se museli potýkat editoři před rokem 1989, aje potřeba jinde šířit povědomí ojejích zásluhách amožnostech. Tak jak to dělá Michael Špirit svou editorskou prací, recenzentským působením iknihou Textologie dnes. AD: Michael Špirit: Textologie dnes. Příručka pro začínající editory. Ústav pro českou literaturu, Praha 2019. 272 s. OPEN ACCESS