Písmák jako sociokulturní typ

Písmák jako sociokulturní typ Zdeněk Beneš THE PEASANT SCRIBE AS ASOCIO-CULTURAL TYPE The paper examines the phenomenon of the peasant scribe, who can be characterised as a‘transitional’ type of the country man of learning in the process of modernisation of Czech society in the 18th and the first half of the 19th century. His interpretations of events and processes are based on his experience of life and the world he lives in. KEYWORDS: peasant scribe; peasant scribe’s historical consciousness; historiography; modernisation of society „Tak jednou vneděli ráno, bylo ožních atuze krásně, prozpěvuje si starobratrskou píseň, přistoupil koknu, hledícímu do zahrady, aby zalil zhliněného džbánku muškát amořskou cibuli, které tam pěstoval. Rostliny však dnes vláhy nedostaly. Postaviltě Žalman džbánek náhle na lavici, anechav všeho, otevřel okénko asáhl ven na dřevěný jeho polštář, kde ležela tlustá kniha vtmavohnědé kůži svázaná. Otevřel ji, nahlédl do ní achvatně ji prohlížel, vnitřek, listy obracel, na přídeští dlouho hleděl — Pak bezděky, sklapnuv knihu, oči do výše obrátil, jako by nebesům děkoval. Obličej jeho všecek oživl, oči se vyjasnily. Chvatně usedl ke stolu na starou židli svyřezávaným lenochem aopět aopět starou knihu přehlížel. Je to ona! Ano je, je! Stará bible, kterou měl rod jeho po několik pokolení. […] Atu na přídeští! Tam starochův zrak tkvěl nejdéle ačetl, jakoby po prvé, vážně, spohnutím odshora dolů vybledlé to písmo několikera rukou, zpočátku dosti úhledné, čím dále však tím drsnější, hrubší. To psaly ruce jeho předků, to čítávaly nejedny oči, anejedny oči také plakaly nad touto starou knihou, hledajíce vní útěchu, nebo když pravice zaznamenávala smutnou zprávu na paměť budoucímu rodu. Tu byla celá historie jeho rodu, stručná sic, ale mluvná.“1 I. Vpostavě starého Žalmana vykreslil Alois Jirásek ve svém F.L.Věkovi2 téměř klasický obraz písmáka, ikdyž jeho literární postava je spíše „jen“ tajný český bratr anikoli písmák ve vlastním slova smyslu. Má však řadu vlastností, které stereotypně spís1 Alois JIRÁSEK, F.L.Věk I, Praha 1953, s.85. 2 Jiráskův Žalman iVěk jsou samozřejmě silně idealizovanými postavami— sociokulturními typy. Kživotním osudům asociokulturnímu prostředí života skutečného F.L.Věka, tedy Františka Vladislava Heka, viz Josef JOHANIDES, František Vladislav Hek, Praha 1976. Oba jsou samozřejmě iaktualizováni kdobě vzniku románu (začal časopisecky vycházet vOsvětě roku 1888). Další silnou aktualizací je stejnojmenný televizní seriál (scénář Ota OPEN ACCESS 10 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 máky spojujeme: životní moudrost— „mudrlandství“— vycházející zhlubokého náboženského cítění azBible jako jeho zdroje, přinejmenším jako původního pramene jím sdílených hodnot aznich vyplývajících životních postojů. Aměl by to být ovšem také nekatolík, tedy disident— jak nám ho ve svých dílech představili Antal Stašek, Teréza Nováková či právě Alois Jirásek. Jednoduše řečeno, byli to uchovávatelé národních tradic anárodního charakteru. Tak také dodnes písmáka definuje etnografie. Je si při tom samozřejmě vědoma, že písmáci nebyli pouze nekatolíky.3 Ostatně František Jan Vavák je toho dokladem Zelenka, režie František Filip, 1970). Například rozhovor mezi Žalmanem,Františkem ajeho matkou probíhá jinak než vJiráskově románu: Žalman se výslovně odvolává na Husa, jeho odsouzení asmrt, ato velmi poučeně. Dostávají se ina otázku rušení klášterů, arozhorlený stařec Josefovo konání komentuje: dostalo se jim spravedlivé odplaty za to, co sami činili (tj.českým bratřím). Věková je dotčena, avšak František se nad tím zamýšlí amlčky vlastně souhlasí. Zůstává však hlavní idea Jiráskova pojetí scény, „dobří Češi“ si odpustí aznovu spolu žijí jako dobří sousedé— ale jsme vroce 1970! Vyznění scény pro diváka nemohlo být jiné, než navýsost aktuální, „protiokupační“. Autoři webových stránek, na nichž je seriál ke zhlédnutí, jej umístili mezi „komunistické seriály“(!), takže hned vedle např.Okresu na severu. Shistorickými kontexty vzniku televizního seriálu, nakonec silně zcenzurovaného, „připraveného“ dokonce ojeden celý díl, si hlavu evidentně nelámali. Viz také http:// www.sms.cz/serial/f-l-vek [náhled 31.7.2017], jinak interpretuje se riál ičeská wikipedia, srov.https://cs.wikipedia.org/wiki/F._L._V%C4%9Bk_(seri%C3%A1l) [náhled 31.7.2017]. 3 „Písmák je starší název pro člověka, který se pilně zaobíral náboženskými texty; lidové pojmenování hloubavého venkovského čtenáře, laického znalce avykladače bible, postil OPEN ACCESS ZdEněK BEnEš 11 avedle něho to jsou itakový bystřický Martin Ješuta,4 vodokrtský Mašek5 či novopacký František Goll.6 Starého Žalmana nechal Jirásek žít vmalém městě východních Čech, vDobrušce, tedy vpodobném sociálním prostředí jako skutečně žili připomenutí Fr. Goll či M.Ješuta. Maloměstské prostředí se však vmnoha rysech každodenního života příliš nelišilo od života na vsích. Jistě, F.J.Vavák žil vbohatých Milčicích ležících vúrodném Polabí; Dlaskovy Dolánky uTurnova leží na severní hranici staré sídelní oblasti. Ještě dále na sever, vnárodnostně smíšené oblasti, bychom našli Raisovy „zapadlé vlastence“, které nereprezentuje jenom pasecký učitel Věnceslav Metelka (1807–1867), ale třeba ijeho učitel Matěj Hájek či jilemnický J.Vodseďálek. Písmáky ale nalezneme po celých Čechách ina Moravě.7 Přes všechny regionální rozdíly však měly tyto osobnosti— azhlediska jejich sociokulturního prostředí to skutečně osobnosti byly— cosi společné. D.Klímová charakterizuje písmáky— mluví o„písmáckém typu“— jako jedince, kteří jsou „určitým způsobem ve svém prostředí výjimeční, mají vážný vztah kživotu, bývají konzervativních názorů, mají zálibu včetbě, dávají přednost písemným zprávám před ústní tradicí, které si příliš neváží avelmi obezřetně zní vybírají jen od těch osob, jež mají vjejich očích dostatek serióznosti aprestiže. Nikdy nevyprávějí báchorky ani lehkovážné příběhy ave svém projevu dávají přednost písemnému vyjadřování před ústním výkladem.“8 Jaký vliv na tuto jejich mentalitu mělo sociální prostředí, vněmž žili? Odpověď není snadná, protože mezi písmáky najdeme řadu odlišností, které jsou apodobných náboženských spisů. Vširším slova smyslu se p. říkalo každému prostému, ale sečtělému venkovskému člověku, lidovému autodidaktu, přemýšlivě zvažujícímu soudobé politické ahospodářské dění. P. se blížil lidovým vrstvám nejen svým původem, ale také výrazem své povahy aliterárním projevem, jeho myšlení se zpravidla pohybovalo vúzce regionálně vymezeném prostředí. Písmáci byli často současně lidovými kronikáři aautory literárních děl zachycujících reálie vesnického života afolklorní látky. Působili vdobě, kdy se lidé stále zřetelněji sebevědomě hlásili knáboženským adějinným tradicím. Proto byli písmáci četně zastoupeni mezi nekatolíky aprosluli svou úctou ke knihám husitským abratrským, které kupovali, shromažďovali auchovávali po celé generace jako duchovní poklady. Znich čerpali duchovní posilu, vědomí jazykové příslušnosti aúctu kodkazu předků.“ Heslo „Lidová kultura“, in: Stanislav BROUČEK— Richard JEŘÁBEK akol. (edd.), Národopisná encyklopedie Čech, Moravy aSlezska II, Praha 2007, s.731. 4 Viz Josef PETRÁŇ, Dějiny českého venkova vpříběhu Ouběnic, Praha 2011, s.19–21. 5 František KUTNAR, František Jan Vavák, Praha 1941; Luděk ŠMÍD, Lidoví kronikáři středního Polabí I: František Jan Vavák— typ selského autodidakta aregionálního kronikáře, Poděbrady 1967; Bedřich SLAVÍK, Písmáci selského lidu, Praha 1940. 6 Zdeněk BENEŠ, Dějiny Nové Paky I, Nová Paka 2012. 7 Kbohaté škále písmáckých záznamů viz Eduard MAUR, Kronikářské záznamy lidové provenience jako historický pramen, Historická dílna I, Plzeň 2006, s.76–97. Zdaleka neúplný jejich výčet najdeme uKutnara. František KUTNAR, Cesta selského lidu ke svobodě, Praha 1948, s.81–82. Viz též Markéta aMilan MACHOVCOVI, Utopie blouznivců asektářů, Praha 1960, passim. 8 Dagmar KLÍMOVÁ, Ohlas tereziánských ajosefínských reforem vlidových pověstech, in: Josef Petráň akol., Počátky českého národního obrození 1770–1791, Praha 1990, s.208. OPEN ACCESS 12 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 namnoze iryze individuální, osobnostní povahy. Lze však vytknout některé obecnější charakteristiky.9 Vzhledem kcharakteru osídlení českých zemí byli totiž téměř všichni „venkovany“; žili v„městečkách na dlani“, ve stínech kostelních věží apředevším vbytostné hospodářské akulturní sounáležitosti sokolním zemědělským prostředím. Vprůměrné české obci žilo 350 obyvatel, většina městeček nedosahovala ani počtu 2000 obyvatel.10 Ostatně, na malých městech, zejména vjejich okrajových částech, byla drobná hospodářství, charakterizovaná chovem drobného hospodářského zvířectva aužitkovým zahrádkařením, až do poloviny 20. století zcela běžná. Měli bychom tedy charakterizovat— dobově, dodejme— venkovanství jako svébytný sociokulturní typ. Výjimkou je samozřejmě Praha (ta měla roku 1754 necelých 60 000 ave dvacátých letech 19. století asi 100 000 obyvatel11), ikdyž ivní F.Kutnar písmáka určil— mlynáře atajného evangelíka Tomáše Zíchu. Někam na pomezí písmáctví, mezi staré letopisecké záznamy anovodobé reflexe dění opřené orodící se moderní informační základnu (tisk atp.) ainterpretující zaznamenávané dění na základě širších než jenom osobních zkušeností arodinných tradic bychom mohli zařadit pražské měšťany Jana Rulíka12 aF.V.Felíře.13 Městské prostředí jistě vytvářelo jiný kulturní prostor než prostředí venkovsky- -maloměstské. Explicitní či implicitní ohlasy tohoto rozdílu vpísmácké literatuře snadno postřehneme, zejména při líčení— zpravidla obsáhlém— velkých dějinných událostí, jako byla například revoluce 1848.14 VKřečkově vylíčení průběhu revoluce 9 Vyvozovat zregionálně sociografických určení nějaké dalekosáhlé důsledky je tak ošemetné. Vpolovině padesátých let minulého století rozlišili M. aM.Machovcovi mezi českými písmáky dva jeho základní typy: jihočeský „cimburovský“ typ, který byl spíše „ekonom“, aseverovýchodní typ „filosofa“, tedy onoho klasického mudrlanta, ovlivněného protestantismem ařekněme „prostonárodním“ náboženským blouznivectvím. Machovcovi vycházeli vtéto typologizaci pravděpodobně zrozdílu mezi utopickým avědeckým komunismem, jak jej klasicky vymezili Marx aEngels vKomunistickém manifestu: moderní blouznivci apísmáci 20. století (např.vobci Stradouň na Vysokomýtsku) dovedli vnímat problémy moderní doby, řešení sociálních problémů, ale vnerealizovatelných formách adobově neadvekvátních myšlenkových podobách. Nepochybně také navazovali na koncept „české lidové filozofie“ Zdeňka Nejedlého, vyjádřené vproslulé přednášce „Slovo očeské filosofii“ zroku 1946. 10 Viz Otto URBAN, Kněkterým aspektům životního stylu českého měšťanstva vpolovině 19. století, in: Milena Freimanová (ed.), Město včeské kultuře 19. století, Praha 1983, s.34–43; Ludmila FIALOVÁ akol., Dějiny obyvatelstva českých zemí, Praha 1998, s.141–155; též Barbora MLYNAŘÍKOVÁ, Geografický horizont prostého člověka vČechách vletech 1740–1830, 2 sv., Praha 2001; Eduard MAUR, Vlast, národ astát vČechách vočích lidového kronikáře na konci existence tradiční společnosti (1740–1830), in: Karel Malý— Ladislav Soukup (edd.), Vývoj české ústavnosti vletech 1618–1918, Praha 2006, s.250–286. 11 L. FIALOVÁ akol., Dějiny obyvatelstva českých zemí, s.150. 12 KJ.Rulíkovi viz Lexikon české literatury III/2, Praha 2000, s.1337–1339. 13 František Vácslav FELÍŘ, Letopis 1723–1756, ed. Jan Vogeltanz, Praha 2011. 14 Viz např.Kroniku Václava Křečka zDobrušky, in: Antonín ROBEK, Městské lidové kronikářství na Rychnovsku. Prameny lidové provenience IV: Edice etnografických pramenů, Národopisná knižnice 32, Praha 1978, s.71–85. OPEN ACCESS ZdEněK BEnEš 13 vširokém středoevropském prostoru najdeme ijeden detail, který má symbolickou platnost. Praha žije revolučním kvasem aSlovanským sjezdem, vDobrušce se ustavuje Národní garda a14. června se konají volby do říšského sněmu. „Zvolil se volenec anebo zastanec ňákej Palacký, spisovatel, aten to nepřijal. Tak zas ňákého Václava Tomka, též zPrahy, zvolili, též spisovatel, tj.českej národ, zastavatel, anic nepořídil.“15 Opár stánek dál (s.77) se kvolbě vrací ve stejném duchu: „Tak zvolili ňákýho pana Palackýho aňákého pana Václava Tomka, ato samý doktory písma.“ Psal by takto otěchto mužích Pražan? Venkovan byl daleko pevněji než s„velkými dějinami“ svázán se svým sousedským okolím, které určovalo jeho život, jeho postavení vkomunitě avdůsledku toho všeho ijeho mentalitní nastavení (duchovní svět). Dále byl vázán svým rodinným prostředím, majícím transgenerační rozměr, vněmž se pevně svazovaly generace minulé (historie rodu) sgeneracemi budoucími. Jak příznačně na začátku své pamětní knihy poznamenal František Lesovský (* 1754) zMěstce Králové, začal ji roku 1793 psát proto, aby „moji potomkové zvěděli, kterak to mé živobytí po všechen čas trpké bylo aco hned od mladosti jsem zkoušel, asice čím dál tím víc, což každý když čísti bude, snadno porozumí, ačkoli snad se mnohému zdát bude, že nějaké smyšlené povídačky jsou. Ale opravdu ať se žádný nemejlí, nebo se zavazuji svým dobrým svědomím, že nic křivého, tím méně lživého psáti nemíním.“16 15 Tamtéž, s.73. 16 Viz Antonín ROBEK, Lidové kronikářství na Poděbradsku. Prameny lidové provenience V: Edice etnografických pramenů, Národopisná knižnice 37, Praha 1978, s.9. Lesovského KniDobová pohlednice Nové Paky (© archiv autora). OPEN ACCESS 14 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 F. Kutnar zde mluvil vcelku příznačně oprocesu „subjektivizace“ historického dění,17 tedy ointerpretačním mechanismu, vjehož perspektivistickém ohnisku je, jak jsme právě viděli na uvedeném příkladu, osobní asdíleně generační, tedy irodinná, zkušenost. Vtakovém duchovním ovzduší bylo málo místa pro princip objektivity— konstituovaný vrodící se historické vědě— jakožto pravdivostní kritérium. Naopak, „nejbezpečnější zárukou pravdivosti akritičnosti“18 byla písmákovi síla adůslednost vlastního přesvědčení vycházejícího zosobní zkušenosti. Pro vymezení písmáka jako sociokulturního typu jsou podstatnější jeho interpretační vzorce dění, nikoli místo jeho života či region, vněmž ten či onen písmák žil. Velké dějiny se do jeho každodenního života, určovaného náboženstvím, vlastní hospodářskou činností asituací, rodinnými poměry, počasím, přírodními pohromami akatastrofami, valily jakoby zvnějšku. Integroval je do svého světa jako amalgám, vněmž se všechny uvedené okolnosti jeho života prolínaly— tak jak to znal ze svého vlastního života— aneexistoval mezi nimi žádný striktní předěl. Aať už je vnímal jako pohromu aneštěstí,19 anebo vnich spatřoval životní pozitiva,20 nebyl to „jeho“ svět, ale okolnosti apodmíněnosti jeho žitého světa. Tuto subjektivizaci lze rozpoznat už vsamotné struktuře písmáckých textů, vnichž se— zejména vjejich starší vrstvě vznikající ve druhé polovině 18. ana počátku 19. století— vedle sebe objevují buď jenom vchronologickém pořádku, anebo včasových návratech vyvolaných různými náhodnými okolnostmi zprávy všech tematických okruhů. Asamozřejmě především vinterpretacích prožívaných či zaznamenávaných událostí. Odvolání se na Boha vzávěrečných větách jednotlivých zpráv, morální soudy, povzdechy nad zkažeností lidí jsou trvalou součástí těchto textů anahrazují tak nějaké hodnocení objektivizující. Jako předzvěsti dění vnímal písmák ineobvyklé astronomické ameteorologické jevy, čímž je vřazoval do hlubších, lidskému duchu skrytých rovin světového řádu. Písmácké záznamy jako typy historických textů jsou ovšem souborem velmi různorodým, ato zobecňování značně ztěžuje. Nicméně najdeme idoklady toho, že autor si omezenost vlastního vidění historického dění uvědomoval. Již připomenutý Fr.Lesovský psal okonci francouzského krále Ludvíka XVI. s— řekněme— historickým odstupem: ha pamětí zahrnuje léta 1775–1804 aje mimo jiné pozoruhodná svým velmi osobním tónem vyprávění, který překračuje prosté textové oznamování autorových prožitků. 17 F. KUTNAR, Cesta selského lidu ke svobodě, s.67; TÝŽ, František Jan Vavák, s.56–57. 18 F. KUTNAR, František Jan Vavák, s.56. 19 „Tak dva dni taková bitva trvala, že po městě Perlíně [tj.Berlíně— pozn. autora] krev tekla jako potokem, apotom se ještě strh voheň aty ministry chytali aházeli je do vohně. Tak ten nepokoj trval tři dni. Vostalo lidu na place 18 000. […] Všechno dopuštění boží na nás za naše hříchy.“ Kronika Václava Křečka zDobrušky, in: A.ROBEK, Městské lidové kronikářství na Rychnovsku, s.73. 20 „On nás všechny osvobodil, takže ani naši potomci nevědí, jaké milosti nabyli, ba ani za našich časů mnohdy sobě povážit neumějí, jakých dobrodiní požívají ajakého jha zbaveni jsou. Nebo do panování Josefa Druhého nemohl žádný poddaný svého štěstí jinde vyhledávati, obzvláště chudý…“ Fr. Lesovský, in: A.ROBEK, Lidové kronikářství na Poděbradsku, s.40. OPEN ACCESS ZdEněK BEnEš 15 „Po skončení pak turecké vojny zase hned nám nastala vojna hrozná akrvavá, totiž sFrancouzi, když oni krále svého Ludvíka XVIho nechtěli mít, ano jeho do vězení dali, ato bylo roku 1791, kteréhožto oni také nevážně na smrt odsoudili aodpravili jako jednoho zločince hanebně, ato se stalo roku 1792 dne 20. ledna, atotéž se stalo jeho paní manželce hned budoucího roku, očemž nemíním tuto dále vypravovat. Mám ale za to, že otom dost obšírně vypsáno bude skrze spisovatele, kteří to vcelé knihy dosti řádně uvedou azapíšou. Za druhé mám také příčinu tak nechat, poněvadž já vten čas toto píšu, když tyto věci se dějí. Aprotož já nic jistého vypsat otom nemůžu. Popřeje-li mně ale pán Bůh zdraví aživobytí, tedy se neodříkám hlavnější příběhy ipravdivé věci vznámost uvésti.“21 Mluvíme-li osubjektivizaci historického dění vpísmáckém historickém vědomí, musíme mít na paměti ivnitřní diferenciaci písmáka jako sociokulturního typu. Ato jak zhlediska sociálního statusu, tak zhlediska jeho postavení vdynamice vývoje písmácké literatury. Schematicky lze její vývoj rozdělit do dvou etap. Jak jsme již předznamenali, ta první vyplňuje zhruba druhou polovinu 18. apočátek 19. století, na ni navazující druhá končí někde po jeho polovině. Určit nějaké přesnější ohraničení je přirozeně obtížné, anení to pro účely tohoto textu ani nezbytně nutné. Zhlediska sociálního statusu lze rozlišit zhruba čtyři kategorie písmáckých autorů: Do první, řekněme exkluzivní skupiny patří ti, kteří se svou činností ze svého původního sociálního prostředí vydělovali— ajako takoví byli isvým okolím vnímáni. Patří sem F.J.Vavák či Josef Dlask. Symptomatickým rysem jejich výjimečného postavení jsou například bližší osobní styky svrchností či vrchnostenskými úředníky. UDlasků se stavoval zvláště oposvícení hrabě František Desfours avrodině doláneckého rychtáře trávil odpoledne uklavíru astancem avrozpravách.22 Podobně milčický rychtář Vavák udržoval úzké styky spoděbradským vrchním Baierweckem, je zván na poděbradský zámek, je přijat císařem Leopoldem II., stává se ičestným občanem Plzně.23 Jistě, jejich pozici usnadňoval rychtářský úřad, který zastávali. Ale ten sám osobě ktak exkluzivní pozici nepostačoval. Byl ale vhodným prostředím ktomu, aby byl jeho držitel či člen obecního nebo městského zastupitelstva anebo starosta, kvedení záznamů „přiveden“. Tito činovníci tvoří druhou kategorii písmáků. Ve třetí najdeme řemeslníky, obchodníky, sedláky, dokonce iovčáka.24 Ti nemuseli nějaký veřejný úřad zastávat, ale dnes leckdy už nerozpoznatelné motivy, předpokládejme, že povýtce rodinné, je kpamětním zápiskům přiváděly. Konečně čtvrtou, zvláštní, sociální skupinou, byli učitelé. Specifickou proto, že sama tato kategorie procházela ve sledovaném období asi nejvýraznější sociální dy21 Fr. LESOVSKÝ, in: A.Robek, Lidové kronikářství na Poděbradsku, s.44. 22 Václav VANĚK, Zápisky Josefa Dlaska, rolníka vDolánkách uTurnova, Turnov 1898; též J.Pekař in: František KUTNAR (ed.), Paměti sedláka Josefa Dlaska, Praha 1941, s.10. 23 F. KUTNAR, František Jan Vavák, s.36–45. 24 Viz F.KUTNAR, Cesta selského lidu ke svobodě, s.81. OPEN ACCESS 16 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 namikou.25 Způvodních kantorů se na konci tohoto období stávají skuteční učitelé, absolventi učitelských ústavů, tedy lidé spotřebnou odbornou průpravou ajakožto státní zaměstnanci také sinstitucionální autoritou. Vedle kněží, lékařů, lékárníků či technické asprávní inteligence tak vytvářejí novou venkovskou honoraci, spadající už do jiné sociokulturní situace. Všichni byli venkovany, jak jsme řekli, žijícími ve stínech kostelních věží avsítích sousedských vztahů. Jenomže duchovní autarknost venkovského života byla modernizačními procesy velmi rychle aradikálně narušována. Na rozšiřování znalostního okruhu dosavadních venkovanů se začalo podílet hned několik souběžných faktorů: osobní zkušenost sprůniky vlastnímu žitému světu vnějších („cizích“) rysů života, jak je přinášely reformy státní správy, od regulovaných magistrátů josefínské reformy až po vybudování moderní státní správy vpadesátých letech 19. století. Svůj velký podíl měl rozvoj školství, které stále více seznamovalo soním vnějším, zkušenostně bezprostředně nedosažitelným světem vrovině nových apotřebných znalostí inázorného seznamování se sním, tehdy zejména ve formě školních obrazů.26 Stím souvisela včeských zemích rychle se rozšiřující znalost čtení apsaní anásledně rozvoj četby novin, knih (jsou zakládány městské či spolkové knihovny, objevují se ivelké knihovny soukromé); prostřednictvím tisku se šíří samozřejmě izprávy ovelkých událostech vzahraničí, například oVelké francouzské revoluci arevolucích dalších. Na venkov pronikají iryze městské formy, jakými jsou divadlo, zpěvácké spolky apod. Svoji roli sehrála také válečná střetnutí, nejprve slezské války, ale pak zejména války napoleonské anakonec prusko-rakouská válka. Jedno apůl století, které tu sledujeme, tak mělo svou— užijme alegorického termínu J.Šusty— „složitou polyfonii“,27 jejíž vnitřní dynamiku jsme se pokusili právě načrtnout. Počáteční osobnostně-regionalistický interpretační přístup se začal zabstrakt ňovat, uplatňovaly se vněm zřetele kobecnějším sociálním souvislostem.28 Hlubší vzdělání autorů textů ijejich širší informační základna je vedly— alespoň statisticky řečeno— ikvyšší stylistické avůbec literární úrovni textů. 25 Srov.např.Kronikářské zápisky Jana Lůžka, učitele ve Vorasicích aHřivicích, aPaměti Karla Václava Lůžka in: A.ROBEK, Lidové kronikářství na Lounsku. Prameny lidové provenience III: Edice etnografických pramenů, Národopisná knižnice 28, Praha 1977, s.194–221; též Věnceslav METELKA, Ze života zapadlého vlastence, Praha 1982. 26 Zdeněk BENEŠ, Školní obraz, in: Miroslav Šmied— František Záruba (edd.), Obrazy uctívané, obdivované ainterpretované, Praha 2015, s.445–459. 27 Použil tohoto termínu vinterní recenzi Kutnarova Obrozenského vlastenectví anacionalismu vroce 1942. Viz Zdeněk BENEŠ, Střípek osudu. Habilitace Františka Kutnara na Univerzitě Karlově, in: Jiří Šouša st.— Ivana Ebelová (edd.), Inter laurum et olivam, Acta Universitatis Carolinae, Philologica et historica 2002, č.1–2, Praha 2007, s.597–605. 28 Viz František KUTNAR, Lidoví písmáci akronikáři vnárodním obrození; TÝŽ, Problematika, současný stav aúkoly bádání onárodním obrození severovýchodních avýchodních Čech. Obojí in Fontes Musei Reginaehradecensis 8, 1971 (Národní obrození severovýchodních avýchodních Čech. Sborník příspěvků zvědecké konference, konané ve dnech 18.–20. června 1968 vHradci Králové, Krajské muzeum vHradci Králové 1971, s.34–44 a74–79). OPEN ACCESS ZdEněK BEnEš 17 II. Naznačenou dynamiku vývoje písmáckých zápisků ajejich transformaci vhistorické texty nového typu, tj.vregionální historiografii či vlastivědu, můžeme sledovat na jednom mikropříběhu, jímž jsou písmácké zápisy aprvní pokusy oregionální historii městečka Nová Paka vPodkrkonoší. Jistěže tento mikropříběh nemůže postihnout všechny aspekty vývojové dynamiky písmácké literatury ajejí literární kultury, nabízí ale možnost nahlédnout do jejich charakteristik.29 To proto, že jde vpodstatě okontinuitní záznamy areflexe dění malého prostoru, kde mladší text vznikal na základě znalosti textů předchozích. Jde celkem ošest autorů; ojejich posloupnosti azařazení do sociokulturního prostoru nejsnáze informuje následující tabulka: písmáci povolání časový horizont zápisků František Goll (1774–1819) punčochář 1653–1800 Jan Havel (1823–1907) rolník aměšťan 1809–1866 Matěj aAntonín Šádkovi pláteníci aobchodníci splátnem 1772–1841 historici P. Josef V.Beran (1841–1907) novopacký katolický farář Paměti města Nové Paky (1871) → 1871 Antonín Kotík (1840–1919) Obraz minulosti města Nové Paky vrámci národních dějin nakreslil (před 1914, rkp.) → 1913 (chronologicky, ale spíše tematické kapitoly) Zatímco první tři uvedení autoři byli novopackými měšťany, účastnili se místního dění aoni sami či jejich rodinní příslušníci zastávali různá místa vměstské radě asvé zápisky psali „pro domo sua“ apro paměť svým potomkům,30 další dva autory lze už označit za regionální historiky. Jejich vzdělanostní azkušenostní horizont byl zcela jiný. P.J.Beran byl novopackým farářem, posléze děkanem ve Dvoře Králové, vychovatelem vrodině J.Skrejšovského, ředitelem královéhradeckého diecézního Ústavu pro hluchoněmé, aktivně se účastnil politického anárodního hnutí. Přispíval do řady časopisů aje autorem iněkolika učebnic adalších knih. Ještě zajímavější osobností je A.Kotík. Také on je novopackým rodákem, vletech 1856–1862 pobýval vKrakově, kde se seznámil se svým celoživotním přítelem A.Staškem, byl domácím učitelem vrodině hraběte Thurn-Taxise, roku 1862 se stal redaktorem Národních listů. Roku 1867 29 Rukopisy astrojopisné přepisy jsou uloženy vMěstském muzeu vNové Pace. Vycházím ze strojopisných přepisů, na jejichž stránkování dále také odkazuji. 30 „Tato kniha pamětní jest založena asepsána […] skrze Matěje Šádka pro jeho dítky, aby, když takovou čísti budou, upamatovali se na moc Boží ajeho velké milosrdenství […] též také na spisovatele smodlitbou atéhož, okom se vypravuje, nezapomněli“, stojí na počátku záznamů Šádkových. OPEN ACCESS