O místech v básních: Místa nesvobody. Podsvětní vězení Títánů; Na východě světa. Upoutaný Prométheus; Rimbaudova idyla v zelené

Omístech vbásních Josef hrdlička Univerzita Karlova Následující tři texty představují upravené adosud nevydané scénáře pro rozhlasové pořady vysílané vletech 2014 a2015 na stanici ČRo Vltava vcyklu nazvaném „Místa ajména“. Větší část zcelkem 90 pořadů tohoto cyklu věnovaných básním omístech vyšla vpublikaci Básně amísta.1— Dva příspěvky Elišky Fulínové se věnují mytické topologii antického světa, třetí text se zabývá idylickými momenty několika Rimbaudových básní. Vlednu 2016 na rozhlasový projekt pod stejným názvem navázala vědecká konference na půdě FF UK (texty z konference shrnuje Soukupová – Špína 2016). Jejím cílem bylo rozpracovat otázku vztahu básní amíst vširší aperspektivě. Vnásledujícím krátkém úvodu stručně rozvíjím některé body ztéto konference anavazuji na úvodní studii citované knihy. Smísty se vbásních můžeme setkat vněkolikerém významu. Jednak pochopitelně básně místa jmenují, zobrazují, poukazují knim. Rétorika apoetika ale využívají tradičně místa ještě jiným způsobem, ato vtermínech topos alocus communis, atoto užití se vbásních omístech svým způsobem vrací. Báseň místo utváří, ato nikoli jen ve fyzickém světě, ale také jako společné asrozumitelné téma. VZákladech rétoriky Quintilianus rozumí místy argumentu (argumentorum locus) obecně to, zčeho lze vzít důkaz pro soudní řeč (ta představuje základní typ projevu, kněmuž se vztahuje; Quintilianus V, 10, 20n.). Metafora místa, řekli bychom dnes, dovoluje popsat představu, že argument se vždy nachází někde. Pro poezii byl topos vblízkém smyslu konvenčního, tedy zavedeného aznámého obrazu, jak jej mnohem později definoval Curtius, po dlouhou dobu ústřední. Na jednu pozdní fázi této tradice upozornily na zmíněné konferenci příspěvky věnované raně novověké poezii, pro niž je příznačná právě velká konvenčnost námětů. Nejpozději od romantismu vstupuje do poezie jiný pohled na místa: často jde oneznámá místa, která jsou význačná tím, že se pojí sprožitkem lyrického mluvčího, avuvedeném smyslu topoi vlastně nejsou. William Wordsworth napsal vroce 1800 cyklus básní nazvaný „Básně opojmenování míst“ (Poems on the Naming of Places). Vnich místům, která jsou neznámá nebo zcela nepovšimnutá, dává jména motivovaná osobním zážitkem. Dalo by se říci, že aktem básně ze se soukromých míst snaží vytvořit místa společná. Místo jako topos 1 Hrdlička— Soukupová— Špína 2015. OPEN ACCESS 148 SVĚT LITERATURY 55 se ovšem drží po celé trvání moderní poezie. Dokládá to například obří antologie, kterou na konci 19. století uspořádal H. W. Longfellow avníž příznačně rozlišuje mezi reálnou lokalitou amytickým či kulturním místem zcela nesoustavně, do jisté míry na základě toho, jak „vzdálené“ je místo od středu jeho kulturního světa.2 Christoph Irmscher ktomu poznamenává „vLongfellowově antologii jsou místa texty ajsou přístupné každému, kdo je schopen otáčet stránky“.3 Obě polohy přítomné vmoderní poezii dávají místu zvláštní dynamiku. Moře, hora, údolí, město či hřbitov nejsou jen topoi vtradičním smyslu, tedy místa, která jsou pro nás společná jako významné rysy krajiny. Tato známost azdánlivá dostupnost zprostředkovaná jazykem akulturou pro některé básníky vsobě skrývá osobní ajedinečný prožitek, který jednotlivé místo odlišuje od všech ostatních, pro další je klamná vtom, že báseň, lidský jazyk akultura již vytvářejí reprezentace amísto jako takové spíše zakrývají (jako vpřípadě Marianne Mooreové, jíž se na konferenci zabývala Mariana Machová). Karl Heinz Bohrer ve studii „Po přírodě“ (Nach der Natur)4 tvrdí, že již vprůběhu romantismu (příkladem je mu Hölderlinova báseň „Polovina života“), narůstá vpoezii pocit, že veškeré pokusy ozachycení skutečného prožitku přírody vedou jen krétorickému cvičení. Poválečná poezie, ne nepodstatně ovlivněná historickými skutečnostmi, se ale obrací ke konkrétní skutečnosti jinými způsoby aněkteré rétorické postupy bere spřekvapivou účinností za své. Přistoupíme-li na omezení, která ssebou báseň jako jazykový útvar nese, můžeme ji chápat nejen jako způsob, jak místo popsat, ale poukázat na ně nebo soustředit pozornost čtenářů ktémuž místu, třebaže viděnému pokaždé jinak jako vperspektivním zmnožení. Vpadesátých letech napsal americký básník Wallace Stevens báseň nazvanou „Báseň, která zastoupila horu“, vníž vytváří imaginární, ale společnou perspektivu. Jiným, dalo by se říci, deiktickým způsobem funguje krátká báseň skotského básníka Kennetha Whitea: Zasněžené ráno vMontrealu některé básně nemají název tento název nemá báseň všechno je tam, venku5 Stephen Burt vrozsáhlé studii omístech vanglofonní poezii zdůrazňuje roli reálného místa právě jako něčeho společného. Pro báseň je pak místo tím, kde se intimní asubjektivní momenty mohou sdílet astát se něčím společným: „prameny poezie spojují vnitřní svnějším, jedinečnou zkušenost se zakoušením místa, které může vprincipu být sdílené.“6 Vjeho pojetí se stará představa společných míst pojí smoderní subjektivitou apoezie svým jedinečným způsobem otevírá ohromnou, složitě vrstvenou pa2 KLongfellowově antologii srov. Burt 2016, s.13n., Básně amísta, s.7n. 3 Cituje Burt 2016, s.13, zde idále překlad Martina Pšeničky. 4 Bohrer 1988. 5 White 2003, s.400. 6 Burt 2016, s.48. OPEN ACCESS JOSEF hRdLIČKAUNIVERZITA KARLOVA 149 měť. Na rozdíl od vnějšně fixovaných historických dat je tato paměť velmi živá aposkytuje průhledy do vzdálené minulosti. „Avskutku ty nejznámější básně— anejen ty současné— oskutečných místech často líčí proces hledání, uvědomování si, že na tomto místě už byl někdo před námi, ne pouze ‚zde‘ na fyzickém místě, ale také ‚zde‘ ve smyslu psychické situace podobné (ne-li shodné) stou naší.“7 LITERATURA 7 Burt 2016, s. 22. Bohrer, Karl Heinz. Nach der Natur. Über Politik und Ästhetik. München: Hanser, 1988. Burt, Stephen. From There: Some Thoughts on Poetry & Place. Vancouver, BC: Ronsdale Press, 2016. Hrdlička, Josef— Soukupová, Klára— Špína, Michal (eds.). Básně amísta: eseje opoezii. Praha: Univerzita Karlova vPraze, Filozofická fakulta, 2015. Quintilianus. Základy rétoriky. Praha: Odeon, 1985. Soukupova, Klára — Špína, Michal (eds.). Hlasy míst: Prostor, místo a geografie ve světové poezii. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2016. Stevens, Wallace. Učenec jediné svíce. Přel. Daniel Soukup. Zblov: Opus, 2008. White, Kenneth. Open World. Edinburgh: Polygon 2003. OPEN ACCESS Místa nesvobody Podsvětní vězení Títánů Eliška Fulínová Univerzita Karlova Devět nocí adevět dní by kovadlo zbronzu padalo zNebe adesátého by dosáhlo Země; devět nocí adní by ipadalo kovadlo zbronzu zpovrchu Země adesátého by vTartaru bylo.1 Tento působivý obraz kosmické symetrie načrtává archaický řecký básník Hésiodos ve své Theogonii neboli Zrození bohů (Θεογονία), rozsáhlé epické skladbě z8. století před naším letopočtem.2 Theogonie není jen genealogickým katalogem řeckých božstev, ale především hymnickou oslavou stávajícího světového řádu: básník, inspirovaný Múzami, zde líčí, jak náš svět vznikl, vyvíjel se azískal svou současnou podobu.3 Smrtelní lidé— pozemšťané obývají centrální rovinu Země. Její povrch se otevírá vzhůru, směrem knebeské klenbě, kde putují nebeská tělesa, dárcové světla aviditelnosti. Uvnitř Země se však skrývá hluboké nitro, Tartaros neboli Podsvětí, prostoupené věčnou temnotou. Představuje lůno Země, dělohu prvotní bohyně- -matky: odsud vše nové vzchází asem se opět navrací, když skončí jemu vymezený čas. Spodsvětím je tak spojen posmrtný osud lidí, ale můžeme tu najít též stopy po předcházejících stádiích vývoje univerza. Kdybychom se odvážili dostatečně hluboko, nalezli bychom zde ikořeny akrajní meze samotné Země aPodsvětí, Moře iNebe. Apoblíž nich se nachází pochmurné sídlo božské generace, která té současné, Olympské, bezprostředně předcházela— vězení Títánů. Tato dávná božstva zprastarých příběhů dřímají vtemných útrobách Země, ukrytá před zrakem lidí ijasných Olympských bohů: Tam jsou iTartaru potemnělého imrákotné Země, tam jsou iMoře nedotčeného ihvězdného Nebe 1 Hésiodos, Theogonie 722–725. Báseň citujeme včeském překladu Julie Novákové (Hésiodos. Zpěvy železného věku. Praha: Svoboda, 1990). 2 Základní referenční edici textu skomentářem představuje Hesiod 1966. 3 Fischerová 2006, s.331–361, zejm. s.336. OPEN ACCESS ELIšKA FULÍNOVá 151 po pořádku těch živlů všech izdroje ikonce, zasmušilé aztuchlé, jichž bohové sami se hrozí. Tam je itřpytivá brána abronzový práh, který způdy vyrostl sám; vní nehynoucími kořeny drží bez pohnutí apřed ním jsou daleko ode všech bohů Títáni sídlem, až za temným chaosem na druhé straně.4 Títáni, doslova Troufalci, tvoří ve vývoji světa jakýsi střední člen. Na samém počátku světa stojí prastará božstva, která představují základní kosmické mocnosti: Chaos aZemě. Chaos je prvotní božstvo ztělesňující neurčitost azející nevymezenost.5 Od něj bere svůj počátek jedna linie rodu bohů: Chaos zrodil Noc aTemnotu, znichž potom povstal Den azářící Jas, anásledně idalší božské síly. Země sTartarem vútrobách pak založila druhou božskou rodovou linii: Země sama zrodila Hory, jež rozrůzňují tělo této obrovské bohyně, ataké dva syny, Nebe aMoře, kteří se později stanou otci jejích dalších dětí: Země zrodila napřed jí samé podobné Nebe — Úrana plného hvězd, kol dokola aby ji halil, aby blaženým bohům byl na věky bezpečným sídlem; mocné pak zrodila Hory, ty rozkošné příbytky bohyň, příbytky nymf, které vroklinatých si libují horách. Povila ona inetknuté Moře, vlnami vzduté, Pontos, bez rozkoše alásky.6 Vpozadí tohoto dění pak stojí ještě jedna nesmírně mocná síla: bůh Erós, který vedle Chaosu aZemě doplňuje trojici nejstarších bohů. Erós ztělesňuje touhu amoc plodit, dávat zrod něčemu novému. Svádí dohromady iZemi ajejího syna, Nebe neboli Úrana. Když tento manželský pár přivádí na svět své potomky, kosmické dějiny vstupují do nové fáze. Nejprve se ztohoto svazku zrodilo šest synů ašest dcer, které ovšem otec Úranos znenávisti násilím zatlačil zpět do matčina lůna. Nejmladší azároveň nejstrašnější zdětí, Kronos, se později odvážil troufalého činu, který dal celé této generaci jméno: vystoupil proti krutému otci ajediným švihnutím břitkého ostří jej zbavil mužství, atím iplodivé síly ajeho výlučného postavení vrámci kosmické rodiny.7 Tím, že se Kronos svým násilným činem úspěšně postavil proti otci, zaujal zcela novou pozici božského světovládce, ale jeho opovážlivost nemohla zůstat bez odplaty: je souzeno, že proti tomuto tyranovi, který znezměrné touhy po moci polyká vlastní děti askrývá je do vlastních útrob, vytáhne nejmladší syn.8 Když se chlapec narodil, pošetilý Kronos místo něj zhltnul jen vplenkách zabalený kámen. Pod ochranou pra4 Hésiodos, Theogonie 807–814. 5 Konrádová 2008, s.18–29. 6 Hésiodos, Theogonie 126–132. 7 Ktématice Úrana jako toho, jehož postavení se opírá čistě oplodivou otcovskou moc, viz např. Vernant 1981, s.491–495. 8 Dvojznačné postavení Krona vrámci hésiodovské kosmogonie mapuje např. Luhanová 2011, s.25–52. OPEN ACCESS 152 SVĚT LITERATURY 55 máti Země pak na svaté Krétě dorostl Zeus, příští vládce bohů ilidí, hlava nastupující generace Olympanů. Když dozrál čas kvýměně na pozici světového suveréna, otřásla celkem světa mohutná válka bohů. Proti sobě nyní nestojí jen Kronos aZeus, otec asyn, jde okolektivní generační střet, který je zpočátku bolestně vyrovnaný: Dlouho se totiž bili aúmornou lopotu měli bozi Títánové ati, co se zrodili zKrona, stojíce čelem naproti čelu vmohutné vřavě, na vrchu Orthye jedni— to Títáni podivuhodní, na vrchu Olympu druzí— to bohové, dárcové dobra, které povila vlasatá Rheia, objata Kronem; ti tedy palčivý hněv jedni kdruhým živíce tehdy, plných deset let spolu válčili nepřetržitě; nebylo rozuzlení ni konce té svízelné vojny těm ani oněm avrovnováze byl výsledek války.9 Zeus se však od svého předchůdce odlišuje vjedné základní věci: spíše než násilím dosahuje svých cílů sužitím rozumné úvahy.10 Kde je to možné, netvoří si nepřátele, ale spojence. Tak získá na svou stranu sourozence Títánů, další prastaré děti Země aNebe, které nenávistný otec zahnal kdysi pod zem azpozdilý bratr Kronos opomněl osvobodit. Kyklópové, bohové sjediným okem uprostřed čela, darovali Diovi na oplátku hrom ablesk, mocné zbraně isymboly jeho výsostného postavení. Trojice Hekatoncheirů, děsivých oblud ostu rukách apadesáti hlavách, se pak přímo zapojila do boje na straně Olympanů— akonečně zvrátila průběh bitvy vjejich prospěch. Právě tato hrůzná stvoření ve službách Olympanů udolala svou ohromnou silou božstva títánské generace, svrhla je pod zem aspoutala nezlomitelnými pouty: Tamti vprvních řadách se dali do líté bitvy, Kottos, Briaréos aválky nesytný Gygés, kteří tři sta let, kus vedle kusu, balvany na ně házeli, na Títány, azrukou svalnatých všecky střelami těmi je zastínili aposlali pod zem širokých cest, kde je spoutali okovy bolestivými, pěstmi je udolavše, ač velice bujně si vedli.11 Ti ze starých bohů, kteří se odmítli podvolit Diovi apřizpůsobit novému světovému řádu, zůstanou už provždy skryti vpodsvětní temnotě, při okrajích univerza, daleko od ostatních bohů. Způdy tu vyrostl nevyvratitelný práh, pevně zakotvený svými hlubokými kořeny. Poseidón zde pak zasadil třpytivou bronzovou bránu aTítány obemkla se všech stran mocná zeď. Storucí Diovi pomocníci budou nadále střežit poražená božstva, nesmrtelné pamětníky dávno ztracených časů. Spící poloza9 Hésiodos, Theogonie 629–638. 10 Viz též Luhanová 2014, s.89–111. 11 Hésiodos, Theogonie 713–719. OPEN ACCESS ELIšKA FULÍNOVá 153 pomenuté hrozby, předchůdci stávajícího pořádku, nyní obývají odvrácenou stranu jasného olympského světa. Síly, které není možné zkrotit ani zkultivovat, je totiž třeba spoutat asilnou mocí držet pod povrchem— taková je nemylná vůle moudrého Dia: Tam tedy bozi Títánové jsou vmrákotném stínu skryti zúmyslu Dia, dle vůle vladaře mračen, na místě nevětraném, až na kraji olbřímí Země. Vyjít jim není možno, tam zasadil bronzové dvéře Poseidáón azeď je obmyká po obou stranách. Tam tedy bydlí avěrně je hlídají spojenci rázní bouřného Dia, Briareós aGygés aKottos.12 LITERATURA 12 Hésiodos, Theogonie 729–735. Hesiod. Theogony. Ed.and Comm. Martin L. West. Oxford: Clarendon Press, 1966. Hésiodos. Zpěvy železného věku. Přel. Julie Nováková. Praha: Svoboda, 1990. Fischerová, Sylva. „Kosmos mých slov: Srovnání Hésiodovy Theogonie aParmenidovy básně Opřírodě“, Filosofický časopis, 2006, 54, s.331–361. Luhanová, Eliška. „Světovládci apolitikové: Setkání Platóna sHésiodem“. Listy filologické, 2011, 134/1–2, s.25–52. Luhanová, Eliška. Zrození světa: kosmologie básníka Hésioda. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014. Konrádová, Veronika. Kosmogonické atheogonické motivy vHésiodově Theogonii. Ústí nad Labem: Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, 2008. Vernant, Jean-Pierre. „Théogonie et mythes de souveraineté en Grèce“. In Dictionnaire des mythologies, vol. II. Éd. Yves Bonnefoy. Paris: Flammarion, 1981. PLACES WHERE FREEDOM LACKS ThE UNdERWORLd PRISON OF ThE TITANS The present paper deals with the cosmological role of the Titans in Hesiod’s Theogony. Starting from their imprisonment in the Underworld, the Titans are depicted as an intermediate generation of gods, situated midway between the primordial divine powers like Heaven and Earth and the complexly developed cosmos under the rule of Zeus and the Olympian generation. Their role being mainly transitional, these gods under the rule of Cronos can’t be fully incorporated into the new world-order, and they had to be locked away in the peripheral underground regions of the world, where hidden memorials of the cosmic origins are maintained. KLÍČOVÁ SLOVA: Řecké kosmogonické mýty— Titáni— Podsvětí— Hésiodos Greek cosmogonical myths— Titans— Underworld— Hesiod OPEN ACCESS 154 SVĚT LITERATURY 55 Eliška Fulínová (* 1982) absolvovala doktorské studium filosofie na Katedře filosofie a dějin přírodních věd PřF UK a na oddělení současné filosofie Université Paris I, Panthéon-Sorbonne. Zabývá se současnou fenomenologií a řeckou filosofií. Jejím hlavním tématem je problematika prostoru azpůsobů jeho prožívání. Je autorkou knihy Zrození světa: Kosmologie básníka Hésioda (Mervart, 2014). OPEN ACCESS Na východě světa Upoutaný Prométheus Eliška Fulínová Univerzita Karlova Blankyte jasný, větry rychlokřídlé, úsměve nesčíslných mořských vln, prameny řek aZemě, matko všeho, ivševidoucí Kruhu sluneční, vás za svědky si beru: pohleďte, jak trpím, zkouším od bohů— já bůh!1 Těmito hořkými slovy vzývá Títán Prométheus celý svět, aby se slitoval nad jeho utrpením: přikovaný pevnými pouty na strmém vrcholku vysoké hory, vydán na pospas spalujícímu slunečnímu žáru, odpykává si trest za to, že se protivil Diově vůli. Příběh opotrestání vzpurného boha vypravuje drama Upoutaný Prométheus (Προμηθεὺς Δεσμώτης), které složil tragický básník Aischylos v5. století před naším letopočtem.2 Títán Prométheus je tu představen jako lidumilný kulturní hrdina: proti vůli nejvyššího zOlympských bohů daroval smrtelníkům oheň asním idovednosti ařemesla: naučil je, jak si postavit obydlí, aodhalil jim pravidelný zemědělský cyklus, zasvětil je do tajů matematiky ipísma, ale také třeba obdělávání kovů či využívání zvířat kpráci, poučil je, jak léčit nemoci avykládat božská věštebná znamení... Krátce, 1 Aischylos, Upoutaný Prométheus 88–92. Tragédii přeložil do češtiny již v19. století Václav Bolemír Nebeský (Prometheys, tragoedie Aischylova. Praha: vkomisí Fr. Řivnáče, 1862. Dostupné z: http://kramerius.nkp.cz/). Zde citujeme vmodernějším překladu Ferdinanda Stiebitze (1996), který kreativně dobásnil některé poškozené, pouze fragmentárně dochované pasáže originálního textu adoplnil prolog aepilog, jež mají nahrazovat první azávěrečný díl původní prométheovské trilogie (viz pozn. 2). 2 Aischylovo drama Upoutaný Prométheus tvořilo patrně druhý díl prométheovské trilogie, jež ve třech navazujících dramatech líčila Prométheův dar ohně lidem, Títánovo následné potrestání afinální osvobození Diovým synem Hérakleem. Komentář ashrnutí diskuse ohledně Aischylova (zpochybňovaného) autorství apovahy celé trilogie nabízí např. Anthony J. Podlecki (2005). OPEN ACCESS 162 SVĚT LITERATURY 55 Vpáté strofě pak přicházejí motivy blízké „Mé bohémě“— nejen schoulení skoleny uzubů, ale také hudba— zelenaví pianisté smutně klapu prsty do židle vrytmu barkaroly ajejich hlavy se kymácejí jako na moři.— Vmomentu schoulení se překvapivě setkává Rimbaud-chodec se sedavým životem měšťáka. Shodná je tu zřejmě touha po klidu, ke které vprvním případě dochází vharmonickém souladu spřírodou, ve druhém vkřečovitém propletení těla se židlí. Vstát by bylo katastrofou: „Anenechte je vstát! To značí ztroskotání…“.14 Rozdíl je samozřejmě vpoužitých termínech— proti fyzickým až živočišným kolenům, zubům, břichu apysku stojí srdce. To uRimabauda nelze nečíst alespoň částečně metaforicky. „Noha usrdce“ znamená nejen schoulení, ale také obraz intimního pohybu, niterné chůze vsrdci. Rimbaud, malý jako Paleček se smíchem vkládá sám sebe do jakési krajiny srdce, je stále vpohybu, ikdyž se schoulí pod hvězdami aironicky shazuje vznešenou náladu drnkáním na rozedrané botky. Embryonální poloha starců-seďáků naopak evokuje spíše úzkost ze života, který je od počátku nehybný. Idyla ale nemá vRimbaudově překotném básnickém životě dlouhé trvání— uvedený protiklad jen předznamenává následující vývoj. Rimbaud jako by během několika měsíců rychle dospěl achvíle až dětsky prostého utkvění beznadějně propadly minulosti. Důležitý je chvat, neustálý pohyb někam vpřed, kiluzorní aunikající budoucnosti. Pohyb, který tentokrát nenachází svou idylu. Opilý koráb se řítí exotickými končinami, ajakmile jeho šílený úprk poleví, padá do studené kaluže, vníž si malý hoch pouští křehkou loďku. Toužím-li po vodách Evropy, toužím vskutku po černé, studené kaluži ukřoví, vníž vonným soumrakem hoch pouští si, pln smutku lodičku křehoučkou jak motýl májový.15 Vbásni „Komedie žízně“, onecelé dva roky později— to už můžeme mluvit opozdních básních, tak rychlá byla Rimbaudova básnická dráha— píše oZelené hospůdce ještě jednou: — Jak zbytečné je snění Neboť je to jen ztráta! Kdybych se znovu stal tím starým tulákem, hospůdka zelená uzavře mi svá vrata.16 14 Rimbaud 1981, s.83. 15 Přel. František Hrubín, Verlaine— Rimbaud 1961, s.80. 16 Rimbaud 1981, s.153. OPEN ACCESS JOSEF hRdLIČKA 163 LITERATURA Hejda, Zbyněk. Prózy apřeklady. Praha: Triáda, 2013. Rimbaud, Arthur. Œuvres. Ed.S. Bernard, A.Guyaux. Paris: Garnier, 1981. Rimbaud, Arthur. Doušek jedu. Výbor zdíla. Uspořádal Aleš Pohorský. Praha: Československý spisovatel, 1985. Rimbaud, Arthur. Má bohéma. Přel. V. Nezval. Praha: Československý spisovatel, 1977. Rimbaud, Arthur. Výbor. Přel. Svatopluk Kadlec. Praha: Mladá fronta, 1959. Rimbaud, Arthur. Cestou bez konce. Přel. Gustav Francl. Praha: Vyšehrad, 2008. Starkie, Enid. Arthur Rimbaud. New York: New Directions Book, 1961. Topinka, Miloslav. Vedle mne jste všichni jenom básníci: (zlomky askici kJeanu Arthurovi Rimbaudovi). Praha: Trigon, 1995. Verlaine, Paul, Rimbaud, Arthur. Mé tuláctví: Paul Verlaine aArthur Rimbaud vpřekladech F.Hrubína. Praha: Mladá fronta, 1961. RIMBAUD’S IDYLL IN GREEN Rimbaud’s poem “Au cabaret vert” presents asort of idyll connected with harmonic movement, which can be found also in other Rimbaud’s poems from this period, e.g. the well-known “Ma Bohème”. Counterpart of these poems are the poems like “Les Assis” representing anxious existence fixed to the chair. However, both groups of poems share similar motif of curling— with significantly different connotations. This complementarity prefigures subsequent development of Rimbaud’s poetry where the idyll has no place any more. KLÍČOVÁ SLOVA: báseň— místo— J. A. Rimbaud— chůze— idyla poem— place— J. A. Rimbaud— walking— idyll Josef Hrdlička (* 1969) působí na Ústavu české literatury akomparatistiky FF UK, kde vyučuje kompartistiku. Zabývá se teorií lyriky aproblematikou poezie vexilu. OPEN ACCESS