Mudrák, rozkolník a selský prorok. Kojan v Holečkových Našich

Mudrák, rozkolník aselský prorok. Kojan vHolečkových Našich* Michal Charypar Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha [email protected] SYNOPSIS ASage, Schismatic, and Peasant Prophet: Kojan in Holeček’s Naši This study re-examines the existing scholarship on Josef Holeček’s seminal multi-volume novel Naši. In the first part, it considers various approaches to Naši over the course of more than acentury of literary scholarship on Holeček’s work. In this context, it also seeks to clarify and correct interpretations of its protagonist, the peasant Kojan, thus revealing productive antinomies that effectively disrupt the predominately monumentalizing conceptions that have characterized this scholarship to date. Finally, it considers Holeček’s Naši within the scope of various literary -isms and traditions, drawing from the new pluralistic model of poetics for the Czech prose on which this study is based. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Josef Holeček; česká próza; literární věda; interpretace; literární poetiky / Josef Holeček; Czech prose; literary studies; interpretation; literary poetics. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2024.1.3 Sinterpretací Našich Josefa Holečka asjejich přesným zařazením aoceněním vůbec má literární historie dávný, dosud nevyřešený problém, ba dokonce se zdá, že celistvý výklad tohoto autorem neukončeného díla není ani možný. Jde ojeden znejrozsáhlejších literárních textů včeštině, který lze pro jeho úhrnnou délku zhruba pěti tisíc tiskových stran přečíst jednou, nejvýš dvakrát za život. Ktomu přistupují další tisíce stran souvisejících materiálů zveřejněných tiskem irukopisných, uložených vpozůstalostních fondech. Ke zpracování rukopisných pramenů nebudeme ani zde mít příležitost apřenecháme je budoucímu editoru Holečkova opusu magnum nebo výboru zněj. Usilujeme mnohem skromněji ozákladní interpretační shrnutí tohoto díla vjeho tištěné podobě, se zaměřením kjeho ústřední postavě, stožickému sedláku * Publikace vznikla vrámci výzkumného záměru Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, v. v. i. (RVO: 68378068).— Při práci na textu byly využity zdroje/ služby výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie (kód ORJ: 90136). OPEN ACCESS MICHAL CHARYPAR 55 Kojanovi, azároveň ojistou polemiku sněkterými stávajícími výklady Kojana včetně autorových vyjádření oněm vrůzných paratextech kNašim. Náš výklad, akcentující umělecky plodnou rozporuplnost aproblémovost Kojana, lze chápat ijako jistou alternativu knedávné práci Martina Hrdiny (2018). Nedílnou součástí tohoto výkladu je spektrum různých literárních poetik atradic, jež se do Našich promítají. 1. NAŠI VLITERÁRNÍ VĚDĚ Od Holečkovy smrti roku 1929 Naši jako celek1 nevyšli. Objevují se jen jako výbory či neúplné edice, znichž připomeňme zvláště vydání prvních čtyř knih, připravené vletech 1949 až 1959 Františkem Hanušem, advojsvazkový výbor Bohumila Svozila zroku 1973. Setrvale, už od edic počátečních svazků, přitom byli Naši oceňováni kritikou. Jaroslava Janáčková připomněla hned pětici recenzí úvodní části první knihy Jak unás žijou iumírají (1898), vnichž se oHolečkově díle nadmíru příznivě vyjadřují kritici zrůzných názorových pozic ave spektru dobových periodik: vmladočeských Národních listech (Jan Voborník), ve vládních Pražských novinách (Josef Karásek), vapolitickém literárním časopisu Lumír (F.X.Šalda), vrealistické Naší době, jejíž kritik nenalézá vuplynulém roce kHolečkově knize ani přibližné přirovnání (Anonym 1898, s.73), avRozhledech (F.V.Krejčí).2 Doslova tristně přesto dopadal odbyt svazku. Zmíněné recenze podle Holečkových údajů přiměly ke koupi jen asi 60 čtenářů, celkově se prý prodalo nějakých 110 exemplářů. „Očividný nepoměr mezi uznáním kritiky aminimálním zájmem čtenářským (aobchodním)“ (Janáčková 2012, s.153) vedl samého Holečka kvydání článku, až moralistně kritizujícího české literární obecenstvo, že si prý více hledí karet ahospod nežli čtení aže „kmým Našim vpravém slova smyslu obrátilo se zády přes to, že mu byli vážnou kritikou doporučováni“ (Holeček 1 Naši byli vydáni celkem ve dvanácti svazcích, obsahujících devět ukončených knih adalší fragmenty: 1/1 Jak unás žijou aumírají, 1898— Leto (pak jako Frantík aBartoň), společně 1901; 2/2 Bartoň, 1902; 3/3 Výprava, 1903; 4/4 Boubín, 1906; 5/5–6 Adamova svatba, 1907; 6/7 Rok smrti, 1908; 7/8 Mraky. Vojna 1, 1909; 8/9 Emisaři. Vojna 2, 1921; 8/10 Emisaři (pak jako Křtiny). Vojna 3, 1922; 9/11 Máje, 1923; 10/12 Šlechtic asedlák, 1930. Poslední, už posmrtný svazek obsahuje patrně zárodky dvou dalších dílů, nazvaných Samota aŠlechtic asedlák. Jak upozornila vydavatelka svazku, Holečkova dcera Jelena, tyto názvy „jsou autorovy, chystal je pro samostatné díly NAŠICH. Samostatnou knihou, snad dvanáctou, měla býti též ANÝŽČINA SVATBA“ (Holečková 1930, s.436).— Zárodek vstupní části první knihy „Jak unás žijou iumírají“ vyšel odeset let dříve ve sborníku Umělecké besedy, redigovaném autorem (Holeček 1888), apro knižní vydání byl rozšířen na několikanásobek (ke srovnání obou verzí viz Janáčková 1969, s.118–119, rozšířeno 1989, s.121–123). Časopisecky byly rozsáhlé partie Našich publikovány už před první světovou válkou až po kompletní Máje (p. t. Bouře), ato ve Květech (1901, 1905–1906, 1911–1913), Lumíru (1900–1901, 1903), Zvonu (1902) aMoravskoslezské revui (1909–1911; Voborník 1913, s.93–95, zde doplněno). Po dobu trvání války bylo vydávání veškerých Holečkových spisů cenzurně zastaveno, obnoveno bylo teprve vpolovině roku 1918 (Charypar 2015, s.553, 559). 2 Výčet Janáčkové není úplný, můžeme uvést ještě další příznivé recenze Ladislava Quise ve Světozoru nebo Jindřicha Vodáka vBesedách Času. OPEN ACCESS 56 SLOVO A SMYSL 44 1899, s.131).3 Vtémže článku Holeček podává informaci osvé dlouholeté zkušenosti svydáváním knih vlastním nákladem (tamtéž, s.130); tak vyšli iprvní Naši4— asoudíme, že právě zde, vzhledem kabsenci standardní propagace areklamy, jichž by byla schopna zavedená nakladatelství, je spíše třeba hledat příčiny obchodního neúspěchu svazku, kontrastujícího sdobovým úspěchem uměleckým. Sám Holeček se později dohodl na spolupráci srenomovaným pražským nakladatelem F.Topičem aroku 1909 uněho začal vydávat své sebrané spisy, jichž pak vyšlo pětadvacet svazků, zahrnujících také reedice aprvoedice nových knih Našich. Atento počin už nelze považovat za neúspěch, třebaže prodejnost jednotlivých svazků patrně ani zde nebyla závratná aHoleček se jen zlomkem svého díla dovedl zapsat do paměti čtenářů dalších generací. Chvála Našich od kritiků různého věku istanoviska— se kterou se vtéto míře patrně nesetkali ani slavnější apopulárnější Holečkovi vrstevníci Jirásek či Rais— přetrvávala po dobu autorova života. Přicházela nejen od recenzentů jednotlivých svazků,5 ale autorovi též přinesla monografická shrnutí jeho činnosti zpera uznávaných badatelů. Ojedinečnosti Holečkových prací imimo rámec české kultury byl přesvědčen Jan Voborník, který podrobil zevrubnému rozboru tehdy známé části Našich apokusil se jako první ojejich souhrnnou interpretaci (až po Máje; Voborník 1913, s.56–119). Povšiml si mimo jiné, že Kojanova filozofie selství, založená na křesťanské schopnosti sebeobětování, nesouhlasí sučením Lva Nikolajeviče Tolstého oneodpírání zlu násilím. Zlo je podle Holečka vduši ajeho činění ve skutečnosti neohrožuje napadeného, nýbrž konatele (tamtéž, s.97–98). Emanuel Chalupný později poměřoval Naše sdíly předních klasiků literatury 19.století, ale isHomérem aMahábháratou. Stavěl je výše než Sedláky (Chłopi 1–4, 1904–09) Władysława Stanisława Reymonta,6 který nedávno předtím, roku 1924, získal za svoji selskou epopej Nobelovu cenu. Naši jsou podle něho „nejen ethnografický obraz, jako Reymontovi Chłopi, snekonečným bohatstvím postav selských ajejich přátel iškůdců, splastickým zpodobením venkovského života jihočeského […], nýbrž zároveň pravá filosoficko-básnická apotheosa českého sedláka, pozdvižená do výšin humanitního ideálu náboženského“ (Chalupný 1928, s.459). Postěžoval si také, že „Holečkova epopej ovenkově českém, jež imonu3 Své zklamání tehdy vylíčil iJ.V.Sládkovi, viz mj.Holeček 1924, s.319–320. 4 Třebaže byla vstupní část prvního svazku Jak unás žijou aumírají vydána roku 1898 samostatně (abyla tak irecenzována), žádná větší knihovna dnes takový výtisk neeviduje. Vykládáme si to nízkým prodejem atím, že autor otři roky později, včervnu 1901, pravděpodobně knerozprodaným výtiskům přivázal nově dopsané Leto aobě části pak distribuoval jako jeden svazek. 5 Příkladem může být F.X.Šalda, obvykle se jinak odklánějící od realistů starší generace. Už uprvních Našich oceňuje prostosrdečnost ačirou poezii knihy, která je údajně „bez pretensí pojatá aprovedená“ ahonosí se „uměním opravdu psychologickým asociologickým“ (Šalda 1951, s.277). Jeho nadšení onic nezesláblo ani po desetiletích, když publikoval hned dvě recenze Májí, vnichž Naše mj.přirovnal khomérským eposům (Šalda 1963a; 1963b). Kvitoval iposlední, posmrtně vydaný svazek Našich (zde Holečka připodobnil mj.kMistralovi) ave výčtu nejhodnotnějších počinů soudobé české prózy jmenoval Naše ajejich autora jako první příklad (Šalda 1991a, s.68; 1991b, s.156). 6 Vprvním českém překladu Karla V.Rypáčka vyšlo toto dílo vletech 1920 až 1921 pod názvem Chłopi. OPEN ACCESS MICHAL CHARYPAR 57 mentální dílo Reymontovo daleko předčí rozměry avýznamem, zůstává nepovšimnuta“ (Chalupný 1926, s.6).7 Už od třicátých let však mimo referáty oposmrtně vydaných knihách zaznamenáváme znatelný úpadek zájmu oJosefa Holečka. Snahu aktualizovat Holečkův odkaz po roce 1948 mj.prozrazuje reedice čtyř svazků Našich, ovšem doslovy, jež ji doprovázejí, hrubě zkreslují smysl díla. Určující tu byl zřejmě doslov Julia Dolanského kBartoňovi, konfrontující ideje Jana Kojana smarxismem. Autor vítá „kojanovštinu“ jako předstupeň údajně nastupujícího sociálního řádu, ale zhlediska marxistické vývojové teleologie odmítá Holečkovu představu oneproměnnosti venkova inedocenění role dělnictva: Není pochyby, že Kojan měl na mysli komunistickou, beztřídní společnost. Ale mylně se domníval, že ji může uskutečnit rolnictvo. Shlediska středního sedláka žádal, aby se dostalo půdy všem, tak, aby neměl nikdo ani mnoho, ani málo (Dolanský 1950, s.468). Dolanský Holečkovo myšlení obrací doslova naruby spomocí přijaté ideologie padesátých let— zatímco Holeček svým Selstvím (1928) iNašimi hlásá obnovu dávných venkovských tradic, jež podle něho stále trvají pod nánosy moderní doby,8 Dolanský Našim imputuje představu obudoucí obrodě, již nepřinesou sedláci se svou neochotou ke změnám amajetnickým vztahem kpůdě, ale dělnický komunismus přicházející zRuska. Dolanský proto Kojana vnímá jako nepravdivou postavu, ač programově trvá na Holečkově realismu. Obdobně postupují autoři doslovů kdalším knihám akritizují pojetí venkova, jež nerozpoznává hrozbu nastupujícího kapitalismu (Hanuš 1958), či „autorovo idealisování minulosti anepochopení současnosti“ (Pohorský 1959, s.459). Holečkův realismus přesto utehdejších literárních historiků zůstává takřka mantrou. Můžeme snad souhlasit, že „pravda“ Našich není přítomna vexplicitních výrocích vypravěče nebo jeho postav, ale musí se hledat ve skrytějších vrstvách textu. Bohužel vdoslovech marxistů byla předzjednaná „pravda“ dosazována podle panující ideologie. Není tak divu, že Jaroslava Janáčková později odmítla realismus Našich, když napsala, že nejsou román realistický ani regionální, ale inklinují kmýtu a„těží zfolkloru, zBible, zmoderní poezie izlyrizované prózy“ (Janáčková 2012, s.149; obdobně už Janáčková 1969, s.139). Její příspěvky oHolečkovi, až do listopadového převratu nejvýznamnější vůbec, jsou vesměs neseny snahou ožánrové určení Našich ne jako románu, ale moderní epopeje. Janáčková znovu objevila apotvrdila 7 Jak doložila Krystyna Kardyniová-Pelikánová srovnáním několika tzv.panoramatických románů, ve skutečnosti má zčeské literatury kSedlákům blíže Rok na vsi bratrů Mrštíků, mj.už svým soustředěním obsahu do ročního cyklu (Kardyni-Pelikánová 1975, s.265–268; tyto poznatky se pokusil srovnáním smodernistickým pojímáním venkova uČechů aPoláků doplnit Poslední 2004). 8 Přemysl Blažíček oHolečkovi právem říká, že „předobraz spásné budoucnosti nachází vmizející minulosti, vpatriarchálním selství, vmoudrosti aživotním řádu předků“ (Blažíček 2014, s.12). Vúvodních kapitolách Selství Holeček přímo hovoří onadcházejícím návratu „zlatého věku“ (Holeček 1928). OPEN ACCESS 58 SLOVO A SMYSL 44 nadprůměrnou uměleckou kvalitu, ne-li až výjimečnost Našich. Ve svých pracích si všímá různých „prostředků poetického ozvláštnění“ všedního (Janáčková 1969, s.134) na všech rovinách textu anaznačuje, že navzdory archaizujícímu námětu Holeček svou básnickou idylou vytvořil dílo vplném smyslu moderní. Tento svůj výklad však Janáčková opakovaně vztahuje pouze kprvním třem „nedějovým“ knihám Našich, jež pokládá za nejvlastnější výraz Holečkovy prózy, aodklání jej od všech navazujících částí. Ty naopak zjejího pohledu působí neumělecky apracují s„tezí, traktátem, ideologizujícím schématem“, jež jsou vrozporu s„intenzívním poetickým zřením“ úvodních knih (tamtéž, s.122). Současně těmto novějším knihám počínaje Boubínem Janáčková přisuzuje zvýšenou míru dějovosti ukazující, že autor vnich literárně slevil způvodních vysokých nároků. Vcelku tak podle jejího názoru pozdější Naši přecházejí „vtotalizující podřizování jedince celku, postavy principu, poetizace beletrizaci aschématu“ (tamtéž, s.140).9 Proto též vpředmluvě ke Svozilovu výboru Janáčková otevřeně říká, že jeho koncepci vedla snaha „vyvázat alespoň zčásti Holečkovy originální básnické prózy ze slovesně imyšlenkově rozporuplného celku“ (Janáčková 1973, s.5). Naznačuje ostatně, že změna ve stylizaci Našich vnovějších částech mohla souviset isautorovým úsilím oprolomení čtenářského nezájmu, tzn.že další části mohly vycházet více vstříc většinovému čtenáři, ovšem bez uměleckého úspěchu: Pozdější knihy Našich, konstruované dějově ainspirované zřejmě mj.periferním románem, nasvědčují tomu, že rezignace na masového čtenáře [vúvodních knihách, M.Ch.] neměla dlouhé trvání. Pokus získat ho však nevyšel (Janáčková 1989, s.153). Celkově kvývodům Janáčkové poznamenejme následující: Neodmítáme její proměnlivou charakteristiku Našich, která koneckonců odráží dlouhý vývoj textu, ani rozdílné hodnocení různých částí. Nelze se nicméně soustředit pouze na úvodní knihy, snažíme-li se opochopení Holečkova textu jako relativního celku aojisté syntetizující pojetí jeho protagonisty Kojana, jemuž věnujeme ústřední kapitolu našeho pojednání. Doslova žeň nových poznatků oNašich přinesla práce Přemysla Blažíčka, jediná, navíc teoreticky fundovaná knižní monografie otomto díle. Vznikala na přelomu sedmdesátých aosmdesátých let, vydána však byla teprve po převratu. Vychází zkoncepce „naivity“, již autor nevnímá pejorativně, ale zobecňuje ji vneutrálním smyslu jako něco nezpochybnitelně prazákladního, co je inervem „komplexního smyslu“ Našich (Blažíček 2014, s.32) azdrojem jejich „epičnosti“. Nejde jen onaivitu obsahovou, oto, co dílo „tvrdí“ (tedy na úrovni příběhu, praveno se Seymourem Chatmanem), ale snad ještě více ozpůsob, „jímž se naivita uplatňuje při utváření světa celého cyklu“, oto, „čím dílo je“ (tedy spíše na úrovni vyprávění; tamtéž). „Naivita je nutným výcho9 Není vtéto souvislosti bez významu, že vdoslovu kvýboru zPera Janáčková hovoří oHolečkově osobnostním vývoji arozlišuje mezi mladým aodbojným autorem na jedné astarým a„rozšafným“ na druhé straně, se zjevnou sympatií ktomu prvnímu: „Stává se, že mladého Holečka, plného odbojnosti ačinorodého neklidu, tvrdohlavého, ale tolerantního, občas vPeru zastíní Holeček starý, velebitel patriarchálního selství, konzervativní rusofil aslovanofil, jakým se autor stával od závěru století“ (Janáčková 1976, s.389). OPEN ACCESS MICHAL CHARYPAR 59 diskem umění vůbec“ (tamtéž, s.109), aprávě vní Blažíček nalézá epický řád Našich. Už dětské vidění světa vprvních dvou knihách podle něho „předznamenává naivitu Holečkových sedláků“ (tamtéž, s.22) adodává jeho vyprávění kouzlo prostoty, jež jako by vycházelo ze zdrojů nejstarší epiky: Tak totiž na nás klasická díla epiky, eposy, skutečně působí: protože jsme ztratili smysl pro význam zjevování, zpřítomňování věcí ve starých eposech adomníváme se, že „věc“, oniž jde, je rozvíjení příběhu, pociťujeme epickou šíři jako zbytečné zdržování (tamtéž, s.118). Epická šíře Našich, odrážející autorovo úsilí oco nejpomalejší progresi děje, tak není totéž co nudnost či rozvláčnost, ale vlastně návrat ke kořenům literatury. Přesto ji Blažíček uHolečka traktuje ivnegativním smyslu, neboť vjejím důsledku vzniká ve fikčním prostředí Našich „jediná ajednotná, pevně vymezená viditelná aslyšitelná skutečnost sjednoznačným daným smyslem“ (tamtéž, s.58). Rys apodiktičnosti, prosvítající některými partiemi Holečkova textu skutečně výrazně, jasně kontrastuje smoderním liberalismem doby, kdy Naši vznikali, natož satomizovaným světonázorem dneška. Proto „ani při sebekladnějším hodnocení Našich nelze popřít fakt, že tehdejší atím méně nynější čtenář vnich nenachází tu problematickou nehotovou skutečnost, vníž asníž sám žije, že se při četbě Holečkova cyklu musí přenést jakoby do jiného světa, než je jeho vlastní“ (tamtéž, s.61). Sohledem na výše řečené působí možná překvapivě Blažíčkův poznatek, že největší sugestivita sice náleží počátečním partiím Našich, ale teprve čtvrtá až devátá kniha ssebou „vplné míře přináší onen epicky totalizující nárok, jenž vytváří monumentalitu díla“10 (tamtéž, s.17). Podobně jako před ním Janáčková se nicméně iBlažíček domnívá, že „slabost Našich má na svědomí především Holeček-prorok“ (tamtéž, s.13) zpozdějších partií. Také on vychází více zprvní třetiny Holečkova díla než zjeho novějších knih, třebaže iknim bohatě odkazuje. Svou důkladností aobjevností Blažíčkova studie převyšuje standard ostatních prací oJosefu Holečkovi, právem však nebyla přijímána zcela bez výhrad. Blažíčkovo pojetí naivity plně nevystihuje intenci Holečkova psaní (to zHolečkova pohledu zřejmě vůbec není „naivní“, ale pravdivé azároveň společensky kritické), byť průlomově charakterizuje některé jeho důležité rysy. Blažíčkův postoj, podle něhož jsou aristokratické postavy ve světě příběhu slepé vůči tomu, že se pohybují vtéže skutečnosti jako jim poddaní sedláci, odmítá Daniel Soukup jako „monistický“, nereflektující dostatečně Holečkův sociální „dualismus“ (Soukup 2013, s.158).— Soukup ve své studii oNašich analyzuje zejména Kojanovo pojetí sedláka jako „středu“, úběžníku, okolo nějž je uspořádána celá lidská společnost (tamtéž, s.160n.; pojednáme otomto tématu dále vsouvislosti sKojanem). Tento „střed“, který je nepřehlédnutelně také vesnickou elitou, Soukup poměřuje s„okrajem“ či „podzemím“ společnosti. Příklad 10 Onen „totalizující nárok“ se vkontextu Blažíčkovy práce ukazuje jako negativní. Připomeňme, že realismu obecně bývají někdy vytýkány totalizující tendence při zobrazování světa, které lze však vysvětlit ontologickou snahou realistů onalezení pravdy (Shaw 1999, s.94; srov.Charypar 2021, s.46). VNašich jsou totalizující tendence oslabeny zjevnou multiperspektivní povahou díla (viz níže). OPEN ACCESS 60 SLOVO A SMYSL 44 pro ně nachází ve způsobu zpodobení „cikánského“ stereotypu vSamotě (sv. 10/12), kde do světa Našich epizodně vstupují romské postavy, představující vjihočeské vsi prvek cizorodé exotiky, mj.krásná tanečnice Agnia (tamtéž, s.172n.; Holeček 1930, s.103n.). Dále se zmiňme očlánku Dobravy Moldanové, naznačujícím docela jinou interpretaci, než jakou podávají předchozí badatelé. Moldanová vychází zvnitřní rozeklanosti světa Našich ahodnot, jež ztělesňují jejich postavy. V„rozporu stím, jak autor své hrdiny vymezil“ vúvodní části první knihy, samotné vyprávění ukazuje Naše „jako společenství plné vnitřního napětí, daného tu nejrůznějšími animozitami, často malichernými, které rozdělují sousedy, rozbíjejí letitá přátelství azasévají mezi nimi nehasnoucí nenávist, tu výraznými konflikty hlubších příčin avážnějších dopadů. Navíc je toto prostředí velmi nepřátelské ktěm, které tak či onak vnímá jako jiné“ (Moldanová 1999, s.267). Jde nejen ovýslovnostní spory mezi „pudáky“ a„půjďáky“, ale též ohostilitu sedláků vůči Židovi (Lepoldka) či Romům. Holečkovi „naši“ jsou tak současně výrazem odporu vůči „cizím“, obrazem předsudků anesnášenlivosti, jenž je jaksi vedlejším produktem díla, které chtělo „utvrzovat národní uvědomění“ (tamtéž, s.270). Vúvaze Moldanové, jež se svou lehkou podvratností možná jeví jako modernější dnes než před čtvrtstoletím, kdy byla napsána, jsou tedy Naši nejzajímavější svým nezamýšleně kritickým obrazem české sebereflexe: „dílo, které bylo míněno jako oslava našich národních, nebo alespoň krajových ctností, nastavuje bezděky zrcadlo negativním rysům českého provincionální[ho] izolacionismu, přílišnému zahledění do sebe“ (tamtéž). Konečně upozorněme na pozoruhodnou studii Martina Hrdiny, zabývající se recepcí Našich ajejich autora zhlediska krajové paměti avtomto smyslu podávající též interpretaci Kojanovy ideologie selství (Hrdina 2018).11 Hrdina připomíná významný komemorační akt, založení vesnice Holečkov vkraji Našich, acituje zejména ty složky Kojaných úvah, které propojují selskou tradici sbudoucností aknimž se vněkterých případech veřejně hlásil isám spisovatel. Ve snaze odefinování ideového jádra Našich tak trasuje možné souvislosti mezi různými tematickými prvky díla od učení náboženských reformátorů Husa aještě více Chelčického přes soudobou problematiku fideikomisů až po chiliastickou vidinu světového řádu založeného na obnoveném vztahu kpůdě. Jsou to zároveň prvky, jimiž měl Kojan ladit sHolečkovým vlastním smýšlením. Pasáže agrárnické ideologie však vnímáme jako nejméně umělecky produktivní složku Našich, zatíženou nadto silným didaktismem. Vnašem výkladu se ve snaze připojit jiný možný pohled na Kojana ataké (velmi volně) ve stopách vzpomenuté práce Moldanové naopak obrátíme ktomu, čím je uKojana rozrušováno harmonizační abezproblémové pojímání jeho osoby. Holečkův sedlák nás tu bude zajímat především po poetologické stránce, způsobem svého fungování vtextu díla. 11 Některé další Kojanovy reflexe oselství komentuje Hrdina ipozději (Hrdina 2021, s.223n.).— Jako etnohistorickým dokumentem oživotě jihočeských venkovanů vdruhé polovině 19.století se— pro nás diskutabilně— Našimi zabýval Pavel Novák (2000). OPEN ACCESS MICHAL CHARYPAR 61 2. KOJANOVSKÉ ANTINOMIE Vpřednášce pronesené vlednu 1928 Josef Holeček osvém Kojanovi říká: Mluvčím jihočeské— amožno říci ičeské— národní moudrosti je vNašich sedlák Jan Kojan.12 Prvky kojanovštiny našel jsem usvého nebožtíka otce, znich bylo nutno vypracovati celý systém myšlení avybudovati celého muže (Holeček 1928, s.374). Vknize Selství, kde je tato přednáška otištěna, hovoří Holeček orodové inspiraci Našich také vsouvislosti se svou dětskou procházkou sotcem na kopec poblíž rodných Stožic, která patřila kjeho iniciačním vzpomínkám zdoby před rokem 1860: […] věnoval jsem se vypravování otom světě, na který mi oči otevřel můj nebožtík otec, když mne onoho nezapomenutelného dne vyvedl na Bušavou, ukázal mi svět, který se nám pod nohama rozkládal, avtiskl mi do ruky klíč od něho (tamtéž, s.298). Je pravděpodobné, že do postavy Kojanova syna Bartoně vložil Holeček některé prvky ze své autobiografie. Např.osvých raných stavech snění, blízkých těm Bartoňovým, nebo obsáhle osvém dětském náměsíčnictví píše ve vzpomínkovém Peru (Holeček 1922, s.92n.). Zásadní je pak vztah kotci jako knejvyšší autoritě. Přestože interpretaci Našich ztoho vyvozovat nelze, témata potenciálně autobiografická nebo otevřeně vyjadřující autorské postoje se vnich jednoznačně objevují. Videové struktuře díla byla včleněna do patriarchální idyly. Tak bývají Holečkovi Naši odedávna bráni coby „obraz ctnosti asilných stránek národních“ ajejich mluvčí Kojan jako „buditel, idealista areformátor“ (Voborník 1913, s.65, 121), jako archetyp selství apříkladný Čech, aodlesk tohoto pojímání Kojana se zpětně odrazil též vkulturněpaměťovém obrazu autora. Vžitá představa oKojanovi jako onezpochybnitelném vzoru jihočeského sedláka však podle našeho názoru neodpovídá podání vNašich. Nemůžeme ani splnou jistotou tvrdit, že je Kojan jejich čelný protagonista— tak se jeví jen vněkterých partiích, vjiných ale figuruje okrajově nebo vůbec.13 Žádná zknih není po něm pojmenována, zato najdeme vNašich části snázvy Bartoň, Boubín či Adamova svatba. Protagonisté jednotlivých knih akapitol porůznu zastiňují Kojana personálně inázorově. Děje se tak vsouladu scelkovou kompozicí Našich, jejichž části na sebe většinou nenavazují jako pokračování, ale častěji poskytují alternativy adoplnění kdějům líčeným dříve sjiným důrazem. Linearitu děje takto vNašich nahrazuje multiperspektivní paralelnost, jež znemožňuje koncentrovat příběh okolo jediné ústřední postavy ajejího 12 Jinde Holeček píše osvé myšlence „básnicky vytvořiti typ českého člověka, který by byl vtělením národní moudrosti české“ azároveň „blízký rodák Petra Chelčického“ (Holeček 1919a, s.29). 13 Dobrava Moldanová označuje jako hlavní docela jiné postavy: „Ústřední příběh, který se táhne všemi deseti knihami Našich aje jejich svorníkem, je příběh lásky Anýžky Bakulouc kVítkovi Tenderouc, jihočeské Julie aRomea ze Stožic. Je příběhem sousedské nesnášenlivosti, hloupé aješitné zášti dvou bohatých furiantů, kteří málem zničí život svým dětem“ (Moldanová 1999, s.267). OPEN ACCESS 62 SLOVO A SMYSL 44 subjektivního stanoviska. Ipřes své nebývalé rozměry též proto dílo pokrývá jen relativně krátký časový úsek let 1860 až 1866 apouze vletmých retrospektivách vypravěče nebo postav tematizuje idvě předchozí dekády. Vyprávěný čas se může jevit až jako nehybný,14 ve skutečnosti se však rekurentně vrací avdalších fázích vyprávění přináší vždy nové pohledy na události apostavy— včetně Kojana, který se takto ku prospěchu díla vyjevuje jako problematický anejednoznačný. Blažíčkovo tvrzení, že postavy Našich „jsou jakoby zjednoho kusu, vyhraněné, bez komplikovanější psychiky abez vývoje“ (Blažíček 2014, s.40), odpovídá spíše jen vnějšímu dojmu, jaký lze získat čtením některé jednotlivé knihy Našich. Holeček vůbec vykresluje své postavy pouze napohled jako pevné aurčité. Vhorizontu celku podléhají změnám arelativizacím vlastního určení vději. Podle F.X.Šaldy jsou také díky tomu „jen málokde schématy“: ipříkladný zlotřilec kníže Egon se ukazuje jako „člověk přístupný lidskému cítění“, mj.pokud jde ojeho nemanželskou dceru (Boubínovu ženu Marjandl) avnuka,15 apodobně ani jeho protipól Kojan není „žádný hastroš dokonalosti“. Je sice „[č]lověk veliké vnitřní jemnosti, hloubavý amyslivý, něžný asebeobětovný, dokonalý křesťan trochu kpodobě Chelčického, apřece, když jej urazí pacholek, skočí po něm abije ho rozporkou, div ho neubije…“ (Šalda 1963a, s.333). Isám Blažíček dospívá kvíceznačnému chápání Kojana prostým srovnáním první adruhé knihy Našich. Jestliže vpočátečních vystoupeních, údajně ukazujících jeho bezelstnost aneschopnost přetvářky, Kojan odpovídá jeho koncepci naivity, už vBartoňovi se stává „profesionálním diskutérem“, jenž „vrozsáhlých monolozích16 přivádí všechno, včem se ostatní mýlí, na pravou míru“. Zde podle Blažíčka spisovatel „udělal zKojana hlásnou troubu svých teoretizujících vývodů“, aKojan se tak nyní se svou cílenou agitací jeví jako „docela jiný, vkaždém případě nenaivní člověk“ (Blažíček 2014, s.25). Shodnocením Kojana vdíle je to však ještě složitější. Už od svých prvních vystoupení je konfrontován súsudky jiných postav, jež mnohdy nejsou vůči němu pří znivé, ba staví se kněmu rezervovaně ipřímo odmítavě. Spíše negativně vnímá Kojana už soused Skoba17 ajeho malý syn Frantík, chovající zášť též vůči svému vrstevníku Bartoňovi. Skoba popisuje Kojana jako svého bývalého kamaráda adobrého člověka, který se ale se svou dobrotou příliš vynáší apřetvařuje se (Holeček 1898/1901, s.178, 14 Nápadné je např.to, jak se už na konci šesté části (Rok smrti) hovoří ozačínající válce sPruskem, která pak nad dalšími tisíci stran Našich visí jako neustálá hrozba, ksamé válce ale přesto děj nikdy nedospěje. Příklady subjektivně pociťovaného bezčasí jsou vstupy do dětských myslí Frantíka aBartoně vprvních dvou knihách. 15 KŠaldovu hodnocení Egona se vyslovuje nesouhlasně Daniel Soukup— lidské gesto projevené pouze vůči vlastní rodině nedělá ještě zEgona kladnou postavu—, upozorňuje ale také na závěrečnou proměnu myslivce Boubína, jenž se vEmisarech (8/10) obrací pro Holečka příznačně od lesa kselství, byť zřejmě ne „zcela přesvědčivě“ (Soukup 2013, s.166). Jiným příkladem je ospalá anetečná Anýžka, která si po dlouhém odmítání dohazovaných nápadníků samostatným výběrem ženicha zajišťuje emancipované postavení ve světě Našich. 16 Připomeňme vtéto souvislosti jinde podané Holečkovo tvrzení opřirozené výřečnosti jižních Čechů, dědících prý po staletí „umění vypravovatelské“: „Každý strýc uměl vypravovati plynně, plasticky, jasně, souvisle, logicky vyvozovati jedno zdruhého, aněkteří uměli kořeniti vtipem ahumorem“ (Holeček 1915, s.67). 17 Kprvkům kontrastace mezi Skobou aKojanem viz Hrdina 2018, s.75n. OPEN ACCESS MICHAL CHARYPAR 69 olbřímí délkou, snahou ozachycení všech vrstev lidské společnosti od knížete po bezzemka (byť autor jasně straní sedlákům jakožto silnému „středu“ asoučasně elitě soudobého českého venkova) isamotným způsobem výstavby textu, kladoucím celá dějová pásma „vedle sebe“ (nebeneinander). Tam izde narážíme na víceproudý, rekurentní postup vyprávění, uvádějící do děje stále nové postavy aperspektivy, vracející se inečekaně kdávno odbytým událostem (vNašich se např.některá témata apostavy zpočátečních knih znovu připomínají teprve vMájích) azpůsobující enormní růst textu, jejž je takto nutné členit do mnohasvazkových kompozic. Souvislost smladoněmeckým románem přesto chápeme jako vnějškovou. Přímou inspiraci Naši zjevně těží zdomácí tradice venkovské realistické prózy aze soudobého ruského románu (viz níže). Svou exponovanou ideovostí zapadají Naši zřetelně do kontextu ideálního realismu,28 který se včeské próze zvláště výrazně prosazoval od padesátých let 19.století.29 Lze tu mluvit ovíceméně propojené ideologii selské, vlastenecké anáboženské, která mnohde proráží dílem až proklamativně. Kojan své názory postuluje spřímočarostí blížící se kazatelství akaratelství sektářů, koneckonců sjeho popsaným vzestupem vposledních knihách se projasňuje ideová stránka celého díla. Protagonisté jsou částečně pojednáni jako ideové postavy: mimo zásadové sedláky typu Kojana či Králence jsou to ifigury vysloveně záporné, které přes různé sociální postavení (šlechtic Egon, jezuitský kněz Kroiher, židovský kramář Lepoldka), jež už samo vtextu vytváří ideo vé schéma, dovedou jednat vsoučinnosti, mají-li společný zájem (např.uchvácení Kbelnice). Současně je ale až nápadné, že se postavy vždy nedrží svých „rolí“ anejednou vykračují zpředem určených mantinelů (tak zjevně Kojan). Ideálněrealistické směřování Našich podporují také další prvky. Jako podstatný se tu jeví ambivalentní vztah kidyle, leckde cíleně rozrušované, někde však iznovu nastolované na podporu ideově-obsahové stránky díla. Holečkovi je blízký Hálkův apodiktický idealismus, pro charakter Našich je ale též zásadně důležitá souvislost srománem Václava Vlčka Zlato vohni (1876, knižně přeprac. 1882), zasazeným do válečného roku 1866 akomponovaným částečně na základě konfrontací životních názorů katolického kněze Čackého aevangelického pastora Svobody (vKojanovi jako by oba byli sliti dohromady). Častěji byla komentována podobnost mezi Kojanem aCimburou (souhrnně Scheinostová 2004), ač je Baarův protagonista na rozdíl od Kojana zbudován jako výslovný vzor jihočeského sedláka bez jediné vady. Přesto vJanu Cimburovi (1908) najdeme iscénu, vníž se zrcadlí výjev zHolečkovy Výpravy (1903).30 28 Vdalším výkladu se opíráme onové schéma poetik české prózy po roce 1860 (Charypar 2023; 2024). Jako volnou analogii ktam podané koncepci ideálního aanalytického realismu lze chápat starší Hrdinovo vymezení synteticko-harmonizujícího aanalyticko-kombinatorického pojetí realistické literatury, zpracované na základě kritických diskusí do roku 1891 (Hrdina 2015). 29 Sám Holeček včlánku Moji sedláci poněkud expresivně uvádí, že jeho cílem vNašich nebyla romantická milostná idyla nebo naturalistické počítání chlupů vnose, ale ani realistická dokumentárnost připomínající exekučního odhadce, nýbrž neidealizovaná krása obsažená vpravdivosti (Holeček 1919b, s.17–18). 30 Máme na mysli scénu divoké tancovačky, kde se ve Výpravě (Holeček 1904, s.278n.) avJanu Cimburovi (Baar 1985, s.27n.) objevuje příhoda sobdobnými typy ačástečně ijméOPEN ACCESS 70 SLOVO A SMYSL 44 Vprvní části Emisarů (sv. 8/9) se orealismu vliteratuře přímo pojednává. Hovoří oněm ale pruský agitátor Uhlík, tedy postava, od níž nelze dobře očekávat vyjádření autorových postojů anázorů. Inženýr Uhlík tu promlouvá kvesnickému společenství, které mu zvětšiny nerozumí, aopakuje německé estetické koncepce zpadesátých let oprostoupení realismu idealismem, které bohatě rezonovaly ivčeském prostoru ještě zhruba vdobě konání Našich. Holeček už na počátku 20.století musel tyto myšlenky vnímat jako neaktuální apřekonané. Přesto není od věci připomenout je právě ivsouvislosti sideálněrealistickým rozměrem Našich. Své tvrzení, že „[r]ealism vliteratuře sloužiti musí idealismu“, Uhlík později poopravuje výrokem: „Literatuře netřeba lidi idealisovat, ale ideály musí [literatura, M.Ch.] svatě chovat, za ně bojovat, víru vně rozšiřovat“ (Holeček 1929a, s.112, 163). Jinde Uhlík pozoruhodně— aza hlasitého nesouhlasu druhého „emisara“ Semeráka— adoruje prózu, jež prý vporovnání sveršem nenutí spisovatele „knatahování apřepínání“, ale umožňuje mu ovládnout jazyk adosáhnout svobodného ipřesného výrazu. Právě od ní proto očekává budoucí „povznesení literatury“. Zatímco lyrická poezie podle něho nahlíží „jen na vlastní nitro“ básníka, má prý vepické próze, jež „nazírá na věci iživot mimo sebe“ (tamtéž, s.152), vyvstat jakýsi vyšší subjektivismus, který posune literaturu od pouze osobních pocitů kširšímu, plně realistickému zření asoučasně kvyjádření ideálních národních cílů. Zde lze přece jen potenciálně nalézat autorský komentář kcelkovému pojímání epičnosti vNašich, včleňující do nich zároveň „obranu tendenčně vyznívajících částí“ jejich „textury“ (Hrdina 2018, s.71). Holeček trvale zastával obecně realistické postoje vliteratuře aodmítal samoúčelný estetismus. Byl to nejspíše on, kdo roku 1885 vNárodních listech vobšírném anonymním článku Ohmotných poměrech naší literatury31 odvrhl názor, že spisovatel „může psáti bez poznání potřeb obecenstva abez ohledu na ně“ (Anonym 1885, č.353). Umění provozované čistě apouze pro krásu je pro něho nepřijatelné: Spisovatelstva našeho zmocnil se omyl, že jediným cílem jeho má býti krása, akrása že je sama osobě účelem. Heslo to příliš abstraktní, než aby mohlo býti pravé. Kdo viděl krásu absolutní? Krása musí poutána býti pravdou, aby byla pochopitelnou iprospěšnou. Proto spisovatel musí míti tendenci, ovšem dobrou, chvály hodnou, vznešenou. […] Spisovatel, je-li upřímný, nebude zastávati samoúčelnosť literatury (tamtéž, č.359). ny postav: bláznivá žebračka, divoký chasník Vít / Jíra, děvečka uKojanů / Kovandů Marjána, vširším kontextu dále Anýžka či uHolečka Viktora (ve vydání zr.1904 ještě jako Pištora), jehož silácké kousky se podobají Cimburovým, aj.— Sám Baar se oNašich vyjadřoval svelkým uznáním. Vreferátu oMracích (sv. 7/8) zroku 1908 označuje Holečkův počin za „podivuhodné dílo— celou skladbu románovou— kterou bych srovnal sohromnou, monumentální gotickou kathedrálou“, za dílo, jež vsobě propojuje odbornou studii sbeletrií a„vsoudobé literární produkci převyšuje všecko svojí originalitou— půvabem avelikolepostí“ (Baar 1913, s.41–42). 31 OHolečkově přednášce téhož názvu vUmělecké besedě informovaly oněkolik dní dříve Národní listy 25, 1885, č.306, 7.11., s.3. Některé myšlenky už také vjeho podání zazněly předtím (viz Holeček 1881b). OPEN ACCESS MICHAL CHARYPAR 71 Estetického působení literatury se přitom Holeček nijak nezříká, mělo by však podle něho vyplývat izjejích etických kvalit. Skutečný realismus totiž podle jeho výroku ze září 1901 neulpívá na materiální stránce života, ale zkoumá duševní hodnoty člověka: Já, ponechávaje svým postavám skutečný jejich zevnějšek, pátrám avyšetřuji methodou realistickou, jaký jest jejich duševní ispolečenský ráz, adocela jako realista dospívám kzávěru: český lid jest idealista areformátor. Ato je mi reálný fakt, poznatek, zkterého vycházeje zkoumám dál abuduji (Voborník 1913, s.73). VHolečkově komplexním pohledu na realismus se tedy propojuje pozorovatelná vnější skutečnost, její sociálně-ideový dosah aniterné prožívání. Zhlediska poetologické charakteristiky lze tudíž tvrdit, že se tu vedle ideálního realismu uplatňuje též analytický apsychologický realismus. Poetice analytického realismu odpovídají některé klíčové charakteristiky, jež platí víceméně pro celé Naše. Nalézáme zde maximální míru detailnosti při líčení osob amotivace jejich jednání, kníž je třeba připočíst ipodrobnou analýzu všech druhů souvislostí. Zřetelná je dále snaha opokud možno úplné zaplnění rámce pojednávaných událostí, vněmž jako by nic nesmělo zůstat nevysvětleno aneokomentováno (volná kompozice celku Našich však přesto čtenáři ponechává dosti značný prostor pro interpretaci). Holečkova drobnohledná charakterologie rozrušuje schematismy, na nichž bývá někdy založeno pojetí postav videálním realismu. Tato skutečnost je oto zřejmější, že Naši částečně ztěchto schematismů vycházejí: dosud zde nalézá uplatnění tradiční dělení postav na dobré azlé, ale zatímco trojice ústředních padouchů (Egon, Kroiher, Lepoldka) je až vzorově nesporná, nelze proti nim vHolečkově lidském světě postavit snad žádnou výhradně kladnou postavu, děti nevyjímaje. Spíše se zdá, jako by vtomto směru fungovala korelace mezi Našimi aNašimi furianty Ladislava Stroupežnického. Jen málo postav uHolečka uniká biči kritiky, který ovšem žíhá nejpalčivěji na vysokých příčkách sociální hierarchie, uknížete Egona ajeho zvrácené družky Ady. Ostentativně furiantsky se vNašich projevují pyšní sedláci Králenec či Špírek ajistě iAnýžka Bakulová, tvrdošíjně odmítající ženichy. Jako furiantství lze vykládat Kojanovo neochvějné přesvědčení ovlastní pravdě, sníž nesouhlasí postavy vjeho okolí. Celkově je možné říci, že morální kredit, spjatý snárokem na myšlenkovou pravdivost asprávnost konání, se vNašich nesoustředí do jednotek postav, kde by pro čtenáře byl snadno rozpoznatelný apřijatelný, ale je mezi nimi volně roztroušen, proměňuje se iujedné postavy od pasáže kpasáži. Na otázky, vdíle pouze naznačené, nedostává čtenář ihned svoji odpověď. Musí na ni čekat adedukovat ji ze vzdálených souvislostí, ale ani tak se někdy nedobere přímého poznání. Ideová osnova se tím zneprůhledňuje anabývá na komplexnosti spolu spostavami adějovou zápletkou. Názorně jsme to viděli na traktování Kojana vtextu: Kojan je zde ostatními postavami soustavně srážen zpiedestalu, na nějž se sám umíněně staví, apřece se posléze stává mluvčím (takřka) celého vesnického společenství adokonce exemplárním dokladem panské zvůle činěné na sedlácích, když je kvůli zištnosti knížete Egona uvězněn. Vliterárním odboru Umělecké besedy vkvětnu 1887 se Holeček, prosazující vybrané aktuální trendy ve světové literatuře, vyslovil pro realismus anaturalismus OPEN ACCESS 72 SLOVO A SMYSL 44 ve smyslu L.N.Tolstého, nikoli však Zoly (Pražák 1913, s.169).32 Orůzných afinitách Holečkových Našich kruské psychologické próze vůbec jsme se průběžně zmiňovali, někdy se dokonce mluvívá opřímých textových souvislostech.33 Tyto afinity ukazují nejenom na přítomnost analytického, ale též psychologického realismu vNašich. Projevuje se to opět ina způsobu utváření postav. UHolečka zřetelně převažuje zájem typologický (vytvářející vtomto případě spíše archetyp nežli stereotyp) nad povahokresebným. Přesto se Holeček zdá být místy výrazně inspirován psychologismem postav Dostojevského, poháněných vnitřními vášněmi apochybnostmi, postav silných asoučasně rozporuplných, jednajících tu plánovitě ajindy zcela iracionálně. Typická Holečkova postava působí na čtenáře jako monument, avšak zároveň jako člověk poněkud bizarní, vyvolávající podiv svými vyslovovanými názory nebo konáním. Podrobněji jsme tyto rysy sledovali uKojana aupozornili jsme také na Bartoně, srozkoší zakoušejícího bolest zvýprasku (sv. 2/2), nebo týraného Pavlíka, sváděného pyromanií (sv. 7/8), vněmž Holeček podává vynikající psychologickou studii opět podle vzoru Dostojevského. Mimoto lze vsouvislosti spsychologickým realismem vNašich shledat iprvky vyprávění, jimiž se do díla uvádějí niterné prožitky avnímání postav. Zvláště pozorování azaujaté přemítání Frantíka vprvní knize nebo následně Bartoňovy sny achiméry se řadí kvýjevům, které utkví vpaměti snad každému čtenáři Našich. Projevuje se vnich vnitřní perspektiva postav, podávaná mj.prostřednictvím psychonarace či vnitřní řeči aspečlivostí dbající stejně na věrohodnost aspecifika dětského vnímání jako na estetický potenciál sdělení (další poetologické anaratologické postřehy uvádí Janáčková 1969). Vsouvislosti snimi se musíme též ptát po Holečkově vztahu kmodernismu. Uvážíme-li, že idobový psychologický realismus vycházel vmnohém vstříc požadavkům na moderní „psychologické“ umění, po jakém se unás vdevadesátých letech volalo od Šaldy po dekadenty vModerní revue, je tato otázka ještě důvodnější. Jaroslava Janáčková, jak bylo řečeno, se už koncem šedesátých let ohrazovala proti doznívající „panrealistické“ doktríně aupozorňovala na fantazijní prvky vNašich, na využití mýtu ana básnickou inspiraci folklorní izcela soudobou. Nověji se oHolečkovi vyjádřila jako onovoromantikovi (Janáčková 2004, s.117), měla tu však na mysli spíše parnasistický literární úzus než modernismus zpřelomu století (jako novoromantiky jinde uvádí Arbesa či Zeyera, autora série „obnovených obrazů“). Pokládáme za nadnesené hovořit uNašich oprostřednictví „modernistického vyprávění, díky impresionistickému stylu apreexpresionistickým prvkům dobové umělecké narace“ (Poslední 32 Je důležité, že také vprologu Našich Jak unás žijou iumírají Holeček zřejmě kritizuje Zolovo zpodobňování venkova, až protichůdné jeho vlastnímu pojetí selství: „Emil Zola vrománě ‚Země‘ vylíčil příšernými barvami hltavosť půdy francouzského sedláka, jenž aby nabyl pídi země, je schopen nejbídnějších zločinův akrajní zvrhlosti citu“ (Holeček 1898/1901, s.95). 33 Dolanský hovoří oruských inspiracích už uraného Holečka avNašich shledává pasáže odpovídající údajně konkrétním Turgeněvovým povídkám (Kojana srovnává sněkterými postavami zLovcových zápisků, jako jsou Kasjan či Ovsjanikov) nebo polemizující sTolstého myšlenkami, jeho Levinem ad. (Dolanský 1958; 1950, s.462n., 469n.; 1949). Byla též shledána typologická intertextuální podobnost mezi kapitolou Posvícení uKojanů zVýpravy aDostojevského Zápisky zpodzemí (Janáčková 2004). OPEN ACCESS MICHAL CHARYPAR 73 2004, s.168). Zmodernistických rysů však spatřujeme vNašich vcelku průkazně právě stopy impresionismu, byť jen vurčitých pasážích. Tento impresionismus nemusíme spojovat pouze sbarevnou sytostí některých líčení jako František Všetička, který vtom směru poukazuje kzávěrečné části druhé knihy „Svatý Bartoň na poušti“ (Všetička 2011, s.28; 2022, s.197), ale vdané pasáži též svnitřními citovými dojmy dítěte isjeho subjektivně pohádkovým či legendistickým zřením světa aobecněji pak se známkami komplexního smyslového vnímání, splenérovým zobrazením krajiny asplývavým viděním předmětů. Pro Holečka je nicméně celkově určující jeho průběžně zmiňovaný niterný vztah kruské literatuře akultuře vůbec, vtehdejší slovanské střední Evropě nijak výjimečný (stačí tu jen vzpomenout na slovenského tolstojistu Alberta Škarvana). Ipřes svůj otevřeně kladný postoj kruskému slavjanofilství byl však Josef Holeček vknize úvah Národní moudrosť, již označil za „vedlejší produkt“ Našich,34 schopen ivzácného kritického nadhledu, jenž nepostrádá na aktuálnosti ani vdobě nejsoučasnější: Chtěl bych, aby poměr Ruska nejen knám Čechům, nýbrž ke každému slovanskému národu byl upraven normálně […]. Iradím Rusku, aby pro žádný slovanský národ nepodnikalo, oč není jeho uznanými azplnomocněnými představiteli požádáno. Jsem přesvědčen ošlechetné slavjanofilské duši Dostojevského, ale neodporučuji Rusku, aby činilo, jak on hlásal, aosvobozovalo Slovany třeba proti je[jich] vůli. Takového osvobození Slované by nikdy neuznali (Holeček 1919a, s.248). PRAMENY 34 Spolu sknihami Selství aČeská šlechta, knimž jsme výše poukazovali (Holeček 1928, s.367, 369, 374). Anonym [Josef Holeček?]: Ohmotných poměrech naší literatury. Národní listy 25, 1885, č.311, 12.11., s.6; č.313, 14.11., s.3; č.340, 11.12., s.3; č.346, 17.12., s.5; č.353, 24.12., s.5; č.359, 31.12., s.5. Anonym (Z.): Nezavrhuji umění… Naše doba 6, 1898/99, č.1, 20.10.1898, s.73–77. Baar, Jindřich Šimon: Pruské usilování ozemě koruny Svatováclavské. In týž: Trnky. Hrsť fejetonů. Gustav Francl, Praha 1913, s.41–46. Baar, Jindřich Šimon: Jan Cimbura. Jihočeská idyla. Československý spisovatel, Praha 1985. Holeček, Josef: Zrcadlo naší národní společnosti. Edv. Grégr, Praha 1881a. Holeček, Josef: Onašich literarních poměrech (Místo předmluvy). In týž: Rozmanité čtení 1. Vl. nákl., Praha 1881b, s. III–XIV. Holeček, Josef: Jak unás žijou iumírají. In týž (ed.): Literární premie Umělecké besedy vPraze na rok 1888. J.Otto, Praha 1888, s.129–149. Holeček, Josef: Naši 1. Jak unás žijou iumírají— Leto. Vl. nákl., Praha 1898/1901. Holeček, Josef: Knašim literárným poměrům. Rozhledy 9, 1899/1900, č.4, 15.11.1899, s.129–133; č.5, 1.12., s.171–177. Holeček, Josef: Naši 3. Výprava. Vl. nákl., Praha 1904. Holeček, Josef: Naši 6. Rok smrti. Vl. nákl., Praha 1908. Holeček, Josef: Naši 2. Bartoň. F.Topič, Praha 1912. Holeček, Josef: Husův kraj alid. In: August Žalud (ed.): Mistr Jan Hus vživotě apamátkách českého lidu. Český čtenář, Praha 1915, s.59–79. OPEN ACCESS 74 SLOVO A SMYSL 44 Holeček, Josef: Česká šlechta. Výklady časové ihistorické. Českomoravské podniky tiskařské avydavatelské, Praha 1918. Holeček, Josef: Národní moudrosť. Studie aúvahy 1. F.Topič, Praha 1919a. Holeček, Josef: Moji sedláci. Cesta 2, 1919b, č.1, s.17–19; č.2, s.35–37; č.3, s.58–59; č.4, s.76–79; č.5, s.95–98; č.8, s.158; č.9, s.177–179. Holeček, Josef: Pero. Román— paměti 1. Pražská akciová tiskárna, Praha 1922. Holeček, Josef: Naši 7. Mraky. F.Topič, Praha 1923. Holeček, Josef: Pero. Román— paměti 3. Srážky. Pražská akciová tiskárna, Praha 1924. Holeček, Josef: Selství. Československá akademie zemědělská, Praha 1928. Holeček, Josef: Naši 8. Emissaři 1. F.Topič, Praha 1929a. Holeček, Josef: Naši 8. Emissaři 2. F.Topič, Praha 1929b. Holeček, Josef: Naši 10. Šlechtic asedlák. F.Topič, Praha 1930. Holeček, Josef: Naši 4. Boubín. SNKLHU, Praha 1959. Holečková, Jelena: Doslov. In: Josef Holeček: Naši 10. Šlechtic asedlák. F.Topič, Praha 1930, s.435–436. LITERATURA Blažíček, Přemysl: Knihy oepice. Naši— Švejk— Zbabělci, ed. Michael Špirit. Praha, Triáda 2014. Dolanský (Heidenreich), Julius: Holečkova cesta k„Našim‘“. In: Josef Holeček: Naši 1. Úvod: Jak unás žijou aumírají. Frantík aBartoň. Orbis, Praha 1949, s.339–348. Dolanský (Heidenreich), Julius: Kojanova báseň apravda vHolečkových „Našich“. In: Josef Holeček: Naši 2. Bartoň. Orbis, Praha 1950, s.462–471. Dolanský (Heidenreich), Julius: Holečkovi Naši aL.N.Tolstoj. In: Artur Závodský (ed.): Franku Wollmanovi ksedmdesátinám. Sborník prací. FF BU— SPN, Brno— Praha 1958, s.286–294. Hanuš, František: Doslov. In: Josef Holeček: Naši 3. Výprava. SNKLHU, Praha 1958, s.320–324. Hrdina, Martin: Mezi ideálem anahou pravdou. Realismus včeských diskusích oliteratuře 1858–1891. Academia, Praha 2015. Hrdina, Martin: Prorocké gesto Holečkových Našich ajeho reflex vkulturní paměti jižních Čech. Česká literatura 66, 2018, č.1, s.70–92. Hrdina, Martin: Krajina paměti jako svědectví oemancipaci rolníků po roce 1848. In: Petr Čornej— Václava Kofránková akol.: Místa paměti vprocesu formování moderního českého národa. Historický ústav AV ČR, Praha 2021, s.185–232. Chalupný, Emanuel: Dílo Josefa Holečka. Vl. nákl.— ČAVU, Praha 1926. Chalupný, Emanuel: Josef Holeček. In: Josef Holeček: Selství. Československá akademie zemědělská, Praha 1928, s.457–460. Charypar, Michal: 1863–1918. Vzájmu širší aužší vlasti. Literární cenzura véře měšťanského liberalismu amodernismu. In: Michael Wögerbauer akol.: Vobecném zájmu. Cenzura asociální regulace literatury vmoderní české kultuře 1749–2014, sv. 1. 1749–1938 Academia— Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2015, s.477–560. Charypar, Michal: Co je realismus ve fikci (některé koncepce vangloamerické literární vědě). Slovo asmysl 18, 2021, č.36, s.43–63. Charypar, Michal: Conceptualizing Literary History: ASurvey of Poetics in Czech Fiction 1860–1910. Part One. Bohemistyka 23, 2023, č.3, s.394–409. Charypar, Michal: Conceptualizing Literary History: ASurvey of Poetics in Czech Fiction 1860–1910. Part Two. Bohemistyka 24, 2024 (vtisku). Janáčková, Jaroslava: Poetizace vHolečkově idylické epopeji. Česká literatura 17, 1969, č.1, s.118–140. Janáčková, Jaroslava: Josef Holeček. In: Josef Holeček: Naši. Výbor zepopeje 1, ed. Bohumil Svozil. Československý spisovatel, Praha 1973, s.3–7. OPEN ACCESS MICHAL CHARYPAR 75 Janáčková, Jaroslava: Doslov. In: Josef Holeček: Pero. Román-paměti. Výbor. Československý spisovatel, Praha 1976, s.385–391. Janáčková, Jaroslava: Idylická epopej ajejí osud. In táž: Román mezi modernami. Studie zhistorické poetiky. Československý spisovatel, Praha 1989, s.121–161. Janáčková, Jaroslava: Lidé z„podzemí“ vHolečkově Výpravě. Nejen kmorfologii Našich. In: Ondřej Macura— Tereza Riedlbauchová (eds.): Jaroslav Vrchlický aJosef Holeček (1853–2003). Sborník ke 150.výročí narození dvou protichůdců. Desktop Publishing FF UK, Praha 2004, s.113–122. Janáčková, Jaroslava: Holečkovy spory očtenáře asčtenářem. In táž: Návraty. Kčeské literatuře od K.J.Erbena po Ladislava Fukse. Filip Tomáš— Akropolis, Praha 2012 [1970], s.142–155. Kardyni-Pelikánová, Krystyna: Panoramiczne powieści chłopskie wCzechach iwPolsce na przełomie XIX iXX wieku (Naši J.Holečka, Do třetího ačtvrtého pokolení J.Herbena, Rok na vsi A. iV.Mrštíków aChłopi W.S.Reymonta). Slavia 44, 1975, č.3, s.259–273. Moldanová, Dobrava: Jiní acizí ve světě (Holečkových) Našich. In: Marie Čechová— Dobrava Moldanová et al. (eds.): Jinakost, cizost vjazyce avliteratuře. Univerzita J.E.Purkyně, Ústí nad Labem 1999, s.266–270. Novák, Pavel: Josef Holeček— Jak unás žijí aumírají (sonda sociální situace na jihočeské vesnici druhé poloviny 19.století). Studie ksociálním dějinám 5, 2000, s.61–92. Pohorský, Miloš: Nepřátelství feudálního aselského světa vHolečkových Našich. In: Josef Holeček: Naši 4. Boubín. SNKLHU, Praha 1959, s.457–464. Poslední, Petr: Holečkovi Naši apolská chłopománie jako fenomény literární kultury. In: Ondřej Macura— Tereza Riedlbauchová (eds.): Jaroslav Vrchlický aJosef Holeček (1853–2003). Sborník ke 150.výročí narození dvou protichůdců. Desktop Publishing FF UK, Praha 2004, s.167–172. Pražák, Albert: Dějiny literárního odboru Umělecké besedy. In: Hanuš Jelínek (ed.): Padesát let Umělecké besedy 1863–1913. Umělecká beseda, Praha 1913, s.139–257. Shaw, Harry E.: Narrating Reality: Austen, Scott, Eliot. Cornell University Press, Ithaca, NY— London 1999. Scheinostová, Alena: Jan Cimbura, Kojanův pozapomenutý bratr. In: Ondřej Macura— Tereza Riedlbauchová (eds.): Jaroslav Vrchlický aJosef Holeček (1853–2003). Sborník ke 150.výročí narození dvou protichůdců. Desktop Publishing FF UK, Praha 2004, s.144–156. Soukup, Daniel: „Silný střed“: selský ideál ajeho rozrůzňování vHolečkových Našich. In týž: „Cikáni“ ačeská vesnice. Konstrukty cizosti vliteratuře 19.století. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2013, s.153–184, 212–220. Šalda, František Xaver: Josef Holeček. Naši. 1.část: Kterak žijí aumírají. In týž: Soubor díla13. Kritické projevy 4. 1898–1900, ed. Rudolf Havel. Melantrich, Praha 1951 [1899], s.277. Šalda, František Xaver: Patriarcha. In týž: Soubor díla 22. Kritické projevy 13. 1925–1928, ed. Emanuel Macek. Československý spisovatel, Praha 1963a [1928], s.327–334. Šalda, František Xaver: Josef Holeček ajeho selský epos. In týž: Soubor díla 22. Kritické projevy 13. 1925–1928, ed. Emanuel Macek. Československý spisovatel, Praha 1963b [1928], s.335–341. Šalda, František Xaver: Poznámky. In týž: Šaldův zápisník 3. 1930–1931. Československý spisovatel, Praha 1991a [1930–1931], s.68–72. Šalda, František Xaver: Dnešní stav krásné prósy české. In týž: Šaldův zápisník 3. 1930–1931. Československý spisovatel, Praha 1991b [1930–1931], s.153–161. Voborník, Jan: Josef Holeček. F.Topič, Praha 1913. Všetička, František: Krománovému cyklu Josefa Holečka. In týž: Ariadnino arkanum. Okompoziční poetice české prózy vprvním desetiletí 20.století. Fontána, Olomouc 2011, s.21–29. Všetička, František: Počátek Holečkova cyklu Naši. In týž: Rázovité refugium. Okompoziční poetice české prózy 19.století. H & H, Jinočany 2022, s.190–197. OPEN ACCESS