Balochs Minority in Turkmenistan: The Rise of Identity or Assimilation?

OPEN ACCESS Belúdžská menšina v Turkmenistánu: Posílení identity nebo asimilace? Pavla kokaislová — Petr kokaisl ÚVOD Studie se zabývá Belúdži žijícími na jihu Turkmenistánu v Maryjské oblasti a srovnává je s Belúdži žijícími především v Íránu, Afghánistánu a Pákistánu. Turkmenští Belúdžové mají v Turkmenistánu marginální postavení. Tvoří poměrně kompaktní skupinu a udržují si i přes silný vliv turkmenského prostředí svou identitu. Ze strany turkmenského státu se projevují snahy o eliminaci jejich svébytných kulturních projevů (např. hudby, jazyka apod.). Vliv turkmenské kultury na Belúdže je značný a proniká (především u mladé generace) do mnoha oblastí života Belúdžů. Cílem tohoto příspěvku je ukázat, jak turkmenští Belúdžové vnímají svou identitu a jak se tato identita mění v závislosti na okolí. V textu jsou využity především poznatky získané z terénního výzkumu prováděného na území Turkmenistánu a Íránu u Belúdžů v letech 2009–2013. Národní uvědomování Belúdžů žijících na území několika států je v mnoha ohledech specifické. K pochopení identity Belúdžů nám může pomoci srovnání s evropskými národy (etniky). Přitom je ovšem třeba mít stále na zřeteli, že ačkoli mnohé fáze belúdžské etnogeneze se etnogenezi některých evropských národů formálně podobají, v mnoha ohledech se vývoj Belúdžů ubíral odlišně. První výzkumy u turkmenských Belúdžů prováděl I. I. Zarubin krátce poté, co přišli na území dnešního Turkmenistánu z Afghánistánu. Na základě jeho informací byla v letech 1928–1929 vytvořena expedice Ruské akademie věd, jejíž členové realizovali výzkumy u íránojazyčných etnik (Belúdžů, Chazarů, Džamšedů, Barbarů). Členové expedice shromažďovali nejen užitkové předměty Belúdžů, ale zaznamenávali také projevy jejich duchovního života. E. G. Gafferbergová prezentovala své poznatky z výzkumu v publikaci Belúdžové Turkmenské SSR1 a I. I. Zarubin publikoval sbírku belúdžských pohádek.2 L. Rzehak shrnul zkušenosti členů středoasijské expedice Ruské akademie věd z let 1926–1929 a také dalšího pobytu E. G. Gafferbergové u Belúdžů v letech 1958–1961 v knize vydané při příležitosti výstavy pořádané v roce 1993 1 GAFFERBERG, E. G. Beludži Turkmenskoj SSR: Očerki chozjajstva material’noj kul’tury i byta, Leningrad 1969. 2 ZARUBIN, I. I. Beludžskie skazky, Moskva — Leningrad 1949. PAvLA kOkAISLOvá — PETR kOkAISL 85 v Drážďanech. Publikace vznikla na základě spolupráce drážďanského Muzea etnologie a leningradského Muzea etnografie a antropologie. Autor v ní přehledně představuje hlavní nomádská etnika žijící na území Turkmenistánu a stručně pojednává o jejich historii, způsobu života a kultuře.3 PRVKY VYMEZUJÍCÍ ETNIKA A NÁRODNOSTNÍ MENŠINY Menšina jako skupina obyvatel se vyčleňuje (je vyčleňována) vůči svému okolí na základě odlišností. Mezi hlavní a nejvíce patrné atributy vydělující odlišná etnika (menšiny), patří především jazyk, historické povědomí o původu, kultura a tradice, náboženství. Tyto atributy nejsou samozřejmě jediné — dalšími mohou být rasová příslušnost, případně i menší fyziognomické odlišnosti, původnost osídlení určité oblasti a další. JAZYk Specifický jazyk patří mezi charakteristické rysy většiny etnik. Nemusí se jednat jen o úřední (kodifikovaný) jazyk, ale nejrůznější jazykové nuance mohou ukazovat na původ nebo geografickou příslušnost i v rámci jednoho etnika. Jazykem Belúdžů je belúdžština patřící do severozápadní skupiny íránských jazyků (je podobná např. kurdštině). Na jazykovém základě je možné vyčlenit tři hlavní skupiny tohoto jazyka. Východní Belúdžové žijí v počtu 1,8 mil. především v Pákistánu (severovýchodní část provincie Belúdžistán, SZ Sindh, JZ Paňdžáb). Malá část (800 osob) žije v Indii ve státě Uttarpradéš. Západní Belúdžové dosahují počtu 1,8 mil. V Pákistánu (SZ Belúdžistán) jich žije 1,1 mil., další obývají Írán (oblast kolem Gorganu a Mašchad, severní Sístán — 0,4 mil.), Afghánistán (0,2 mil.) a Turkmenistán (kolem 30 000 osob). Jižní Belúdžové — většina (2,77 mil.) z celkového počtu (3,4 mil.) příslušníků této etnické skupiny žije v Pákistánu (především v jižním Belúdžistánu). Významný počet těchto Belúdžů žije také v Íránu (jižní Sístán) — 0,4 mil., v Ománu (0,13 mil.) a ve Spojených arabských emirátech (0,1 mil.). Belúdžský jazyk existoval přibližně do 40. let 20. století pouze v ústní formě. Písemná forma belúdžského jazyka v podstatě neexistovala (v druhé polovině 19. století jsou doloženy pokusy o vytvoření belúdžské gramatiky). V 19. a 20. století používali Belúdžové pro písemné záznamy perštinu, ve druhé polovině 20. století přešli k jazyku urdu. Ve 40. letech se v Pákistánu objevuje první belúdžská literatura zaznamenaná arabským písmem. V Pákistánu žijí Belúdžové patřící k různým dialektovým skupinám. Obývají převážně území Belúdžistánu, Pandžábu a Sindhu. Východní a západní jazyková skupina je od sebe oddělena etnikem Brahui. Jazyk, resp. dialekt, kterým mluví turkmenští Belúdžové, se označuje jako rahšani. Od jiných dialektů belúdžského jazyka (používaných v Pákistánu, jižním Íránu a Afghánistánu) se výrazně liší. Podle I. I. Zarubina4, který se zabýval belúdžským folklórem a pohádkami, je ja3 RZEHAK, L. — PRISTSCHEPOWA W. A. Nomadenalltag vor den Toren von Merw. Belutschen, Hazara, Dschamsched, Dresden 1994. 4 ZARUBIN I. I. K izučeniji beludžskovo jazyka i folklora: Zapisky kolegii vostokovodov, GAFFERBERG, E. G. (ed.) Beludži Turkmenskoj SSR, Leningrad 1969. 86 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 zyk Belúdžů Chorásánu5 a Turkmenistánu stejný a je typický pro západní dialektovou skupinu. Tyto dvě skupiny se však mezi sebou liší foneticky. Menší odlišnosti jsou mezi jazyky turkmenských a íránských Belúdžů, největší odlišnosti v jazyce (velmi často za hranicí srozumitelnosti) reflektují turkmenští Belúdži při hovoru s pákistánskými Belúdži. Ve 30. letech 20. století byla pro turkmenské Belúdže vytvořena abeceda na základě latinky. V Ašchabádu a v Mary vycházely belúdžské noviny a turkmenští Belúdži byli prvními Belúdži, kteří se mohli učit číst a psát ve své řeči. Tato politická „konstelace“ ale netrvala dlouho — pouze do roku 1938. Během tohoto období bylo vydáno několik učebnic a brožur s politickým obsahem.6 V roce 1937 se sovětská politika změnila a národní osobitost, různost a pestrost jiných kultur byla považována za překážku v budování socialismu. Až do konce 80. let 20. století mohli turkmenští Belúdžové svůj jazyk používat pouze v ústní podobě. V souvislosti s politickým uvolňováním v SSSR se v 80. letech 20. století objevila pro turkmenské Belúdže naděje na vybudování vlastního školství. Byla jim přislíbena možnost výuky belúdžského jazyka na základě belúdžských slabikářů v azbuce. Po vytvoření samostatného Turkmenistánu však nenašly tyto přísliby uplatnění. Ve školách se vyučuje turkmensky a jako cizí jazyk ruština a angličtina.7 Přesto si Belúdžové svůj jazyk ve vysoké míře uchovali. Podle posledního sčítání obyvatel v roce 1989 uvedlo 96,9 % z celkového počtu 29 000 Belúdžů, že je jejich rodným jazykem belúdžština. Takto vysoký podíl byl v SSSR typický spíše pro příslušníky hlavních národností svazových republik; u mnoha jiných národností žijících na území SSSR bylo procento mluvčích podstatně nižší (např. Tataři — 83 %, Ukrajinci 81 %, Bělorusové 71 %, Němci 49 %, Slováci 38 %, Češi 35 %, Číňané 33 %, Poláci 30 %…). I přesto, že se belúdžský jazyk předává v Turkmenistánu jen ústní formou, převážná většina belúdžských dětí i mladých lidí hovoří mezi sebou a s rodiči belúdžsky. Hlavním důvodem toho, že se belúdžština mezi turkmenskými Belúdži stále udržuje, je především pospolitost a úzké propojení belúdžských rodů a rodin a také fakt, že většina vesnic je „čistě“ belúdžských. Tam, kde ve vesnicích žijí Belúdžové společně s Turkmeny, převládá turkmenština. Situace ve městě je oproti belúdžským vesnicím odlišná — na trhu, ve školách a všude tam, kde se běžně Belúdžové setkávají s Turkmeny, používají turkmenštinu. Jazyk turkmenských Belúdžů tvoří velice výraznou složku jejich etnické identity a jeho prostřednictvím se Belúdži výrazně vymezují vůči turkmenské většině. Belúdžský jazyk používají v Turkmenistánu i příslušníci etnika Brahui.8 Jejich předci přišli do Turkmenistánu společně s belúdžskými kočovníky z Indie a Af5 Chorásán je historické území ve střední Asii s rozlohou 268 000 m², které dnes leží na území Iránu, Afghánistánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu. 6 Izdan pervyj perevod Evangelija ot Luki na beludžskij jazyk, <http://www.mospat.ru/archive/10105.html>, [2011]. 7 Belúdžština jako úřední jazyk je používána pouze v pákistánském Belúdžistánu, v íránském Sístánu a Belúdžistánu je uznávaná jako jazyk menšiny žijící v Íránu. 8 Brahui je etnikum drávidského původu i jazyka. Brahui i Belúdžové mají přes odlišný původ mnoho společného, v době kmenové společnosti to byla například sociální struktura PAvLA kOkAISLOvá — PETR kOkAISL 87 ghánistánu na přelomu 19. a 20. století. Ještě ve 30. letech 20. století nosili Brahui v Turkmenistánu své typické oblečení, používali svůj jazyk. Proces jejich asimilace byl ukončen v 60. letech 20. století. V této době se už Brahui považovali za Belúdže rodu Brahui, mluvili belúdžsky, i když někteří staříci si ještě svůj jazyk zachovávali.9 Velká část dnešních turkmenských Brahui si už vzpomíná pouze na některá slova z jejich původního jazyka, jako např. loma — matka (belúdžsky mát, más), bava — otec (belúdžsky pet, pess), čok — velbloud (belúdžsky hošter), jara — chléb (belúdžsky naan — i když zde se může jednat o převzetí z turkických jazyků). Brahui jsou svým původem etnikum hovořící jazykem patřícím do skupiny severodrávidských jazyků a na místech, kde žijí, jsou obklopeni etniky indoíránskými a turkickými. Ostatní drávidojazyčná etnika obývají především jižní část Indie. Belúdžové jsou v tomto ohledu ve „výhodě“ oproti etniku Brahui, protože na území Pákistánu, Íránu nebo Afghánistánu, kde často sdílí společná území, probíhá většinou asimilace Brahui, kteří přebírají belúdžský jazyk. Příslušníci etnika Brahui jsou dvojnebo trojjazyční, podle úředního jazyka státu, kde žijí (např. Brahui v íránském Mašchadu mluví belúdžsky, brahui a persky, někteří Brahui v turkmenské Topchaně mluví brahui, belúdžsky a rusky, jiní ve vesnici Zanali umí jen belúdžsky a rusky). Nejvíce Brahui žije v pákistánském Belúdžistánu, kde se jazyk brahui dělí na dva podobné dialekty — severní sahlawan a jižní jahlawan. Díky tomu, že žijí Brahui obklopeni nedrávidojazyčnými etniky, je jen 10 % slov ve slovní zásobě drávidského původu, 20 % pochází z belúdžštiny, 30 % z perštiny a arabštiny a zbytek slov má nejasný původ.10 Turkmenští Brahui žijí hlavně ve vesnicích Topchana, Kujbyšev, Zanali, Karakumi, Turkmenkala a v Jolotanu v Mervské oáze. Mezi hlavní brahuiské rody v Turkmenistánu patří Baradzi, Ajdozi a Čanal. Na území Turkmenistánu jsou dnes Brahui na stejné úrovni jako představitelé ostatních belúdžských rodů a uzavírají s nimi sňatky. Brahui jsou v současnosti v Turkmenistánu téměř úplně asimilováni s Belúdži a i v cestovních pasech uvádí svoji národnost jako Belúdžové. HISTORICkÉ POvĚDOMí Kulturní paměť nezprostředkovává skutečné dějiny, ale pokouší se o jejich výklad pomocí motivů (porážka, zrada, pomsta, moudrý vládce a zlatý věk, oběť), na které nabaluje zajímavé nebo přitažlivé prvky. Někdy může být kulturní paměť upravena nebo dokonce vymyšlena. Vzniká tak národní mýtus, který historii často zjednodušuje a přikrašluje, přizpůsobuje momentálnímu vývoji. Belúdžové spadali během staletí pod různé vládce a byli součástí několika říší. V 18. století přešli od rodové společnosti k feudálnímu zřízení, i když dělení na rody si ponechali. Vznik belúdžských kmenů a jejich otevřenost vůči přijímání příslušníků cizích etnik. I když v Kelatském chanátu, společném státě Brahui a Belúdžů existujícím od poloviny 18. století přibližně do poloviny 20. století byli početně silnější Brahui, společný stát Belúdžů a Brahui dostal od Britů název Belúdžistán. 9 GAFFERBERG, E. G. Beludži Turkmenskoj SSR, Leningrad 1969. 10 ELFENBEIN, J. Brahui, SANFORD, B. S. (ed.) The Dravidian Languages, London 1998, pp. 388–414. 88 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 kmenů můžeme sledovat zároveň ve dvou rovinách, v rovině mýtů, prostřednictvím myticky odvozeného původu a v rovině namáhavého zkoumání rodokmenů a etnologických bádání. Je zajímavé, že první písemné zmínky o belúdžském etniku nacházíme v 10. století, až po příchodu Arabů a islamizaci území, na kterém se dnes nachází Írán, Pákistán a Afghánistán. Tato skutečnost koresponduje i s představou Belúdžů o jejich arabském původu. V dílech perského učence Nizam al-Mulka z 11. století a arabského filozofa Ibn Muskaveicha (Ibn Miskawayh, Ebn Meskavayh, Ibn Miskaveich, Ибн Мискавейх, 5 belúdžsky a rusky). Nejvíce Brahui žije v pákistánském Belúdžistánu, kde se jazyk brahui dělí na dva podobné dialekty – severní sahlawan a jižní jahlawan. Díky tomu, že žijí Brahui obklopeni nedrávidojazyčnými etniky, je jen 10 % slov ve slovní zásobě drávidského původu, 20 % pochází z belúdžštiny, 30 % z perštiny a arabštiny a zbytek slov má nejasný původ.10 Turkmenští Brahui žijí hlavně ve vesnicích Topchana, Kujbyšev, Zanali, Karakumi, Turkmenkala a v Jolotanu v Mervské oáze. Mezi hlavní brahuiské rody v Turkmenistánu patří Baradzi, Ajdozi a Čanal. Na území Turkmenistánu jsou dnes Brahui na stejné úrovni jako představitelé ostatních belúdžských rodů a uzavírají s nimi sňatky. Brahui jsou v současnosti v Turkmenistánu téměř úplně asimilováni s Belúdži a i v cestovních pasech uvádí svoji národnost jako Belúdžové. Historické povědomí Kulturní paměť nezprostředkovává skutečné dějiny, ale pokouší se o jejich výklad pomocí motivů (porážka, zrada, pomsta, moudrý vládce a zlatý věk, oběť), na které nabaluje zajímavé nebo přitažlivé prvky. Někdy může být kulturní paměť upravena nebo dokonce vymyšlena. Vzniká tak národní mýtus, který historii často zjednodušuje a přikrašluje, přizpůsobuje momentálnímu vývoji. Belúdžové spadali během staletí pod různé vládce a byli součástí několika říší. V 18. století přešli od rodové společnosti k feudálnímu zřízení, i když dělení na rody si ponechali. Vznik belúdžských kmenů můžeme sledovat zároveň ve dvou rovinách, v rovině mýtů, prostřednictvím myticky odvozeného původu a v rovině namáhavého zkoumání rodokmenů a etnologických bádání. Je zajímavé, že první písemné zmínky o belúdžském etniku nacházíme v 10. století, až po příchodu Arabů a islamizaci území, na kterém se dnes nachází Írán, Pákistán a Afghánistán. Tato skutečnost koresponduje i s představou Belúdžů o jejich arabském původu. V dílech perského učence Nizam al-Mulka z 11. století a arabského filozofa Ibn Muskaveicha (Ibn Miskawayh, Ebn Meskavayh, Ibn Miskaveich, Ибн Мискавейх, ﮫﻪﯾﻳوﻭﻮﻜﺴﻣ ﻦﺑاﺍ) (kolem 932/936–1030) z 10.–11. století jsou Belúdžové zmiňováni jako divocí a bojovní kočovníci žijící v potulných hordách. Tvořili skupiny buď na základě pokrevní příbuznosti, nebo se seskupovali kolem vůdčích osobností a tvořili bolaky. Bolaky žily z lupu, přepadávání, dobývání a byly etnicky jednotné. K bolaku se připojovaly další skupiny jim podřízené, např. otroci. K dobrým a odvážným vůdcům se připojovaly i cizí 10 ELFENBEIN, J. Brahui, SANFORD, B. S. (ed.) The Dravidian Languages, London 1998, pp. 388–414. ) (kolem 932/936–1030) z 10.–11. století jsou Belúdžové zmiňováni jako divocí a bojovní kočovníci žijící v potulných hordách. Tvořili skupiny buď na základě pokrevní příbuznosti, nebo se seskupovali kolem vůdčích osobností a tvořili bolaky. Bolaky žily z lupu, přepadávání, dobývání a byly etnicky jednotné. K bolaku se připojovaly další skupiny jim podřízené, např. otroci. K dobrým a odvážným vůdcům se připojovaly i cizí skupiny, bolaky se zvětšovaly a tvořily tumany, které potřebovaly důkladnější organizaci. Tumany měly svoje jádro, jeden hlavní bolak. K němu se připojovaly další cizí skupiny hledající ochranu.11 Ve 12. století se rozkládala na území osídleném Belúdži Chorezmská říše a ve 13.–14. století území dnešního severního Belúdžistánu patřilo pod vládu Čingischána a později Timura Lenka. V souvislosti se vpádem Čingischánových vojsk je i pravděpodobný přesun Belúdžů ze Sístánu a Kermanu12 do oblasti Makranu.13 V belúdžských baladách a hrdinských eposech vyprávějících o událostech z 15. a 16. století se objevuje název bolak pro označení rodu. M. Longworth-Dames14 uvádí, že Belúdžové měli původně 40 bolaků a 4 bolaky otrocké (Gopang, Dashtis, Gadhis, Ghabrs). Za jádro Belúdžů v 15. století je považováno pět kmenů-tumanů: Rind, Lashari, Hot, Korai a Jatoi, jejichž zakladateli byli podle legendy čtyři synové Mira Čakara: Rind, Lashar, Hooths, Korais a dcera Jatois, která se provdala z synovce Mira Čakara15 Murada. Mir Čakar je i hlavním hrdinou lidových vyprávění v belúdžském eposu Hani a šáh Murid, obdobě evropského příběhu Romea a Julie o čisté a tragické lásce. V encyklopedickém díle tádžického filozofa a orientalisty M. S. Asimova a anglického orientalisty a historika C. E. Boswortha se také objevuje podrobnější zmínka o vládě Mira Čakara a občanské válce mezi belúdžskými kmeny. V druhé polovině 15. století byl vytvořen belúdžský stát pod vládou Mira Čakary z belúdžského kmene Rind. V tomto státě žili příslušníci kmene Rind společně s belúdžským kmenem Lašari (Lashari). Tento stát zanikl v důsledku občanské války mezi oběma kmeny. Po bojích (označovaných jako třicetiletá válka) osídlily kmeny Lašarů 11 BALOCH, M. K. B. M. The Balochis through Centurie, SCHOLZ, F. Belutschistan (Pakistan), Göttingen 1974. 12 Kermán (Kirmán) je íránské město, obývané v 11. století kermánskými Seldžuky, kteří vytlačili příslušníky gháznovské dynastie na východ. 13 V souvislosti s příchodem Arabů a islamizací Persie a k ní přilehlého území se v 7. století objevuje název Makran pro pouštní suché oblasti při pobřeží Arabského moře (v antické době nazývané Gedrosie). 14 LONGWORTH-DAMES, M. The Baluch Race, London 1904, pp. 5, 39. 15 KUMAR, R. Encyclopaedia of Untouchables Ancient, Medieval and Modern, Delhi 2008, p. 337. PAvLA kOkAISLOvá — PETR kOkAISL 89 a Rindů především oblast Sindhu a Paňdžábu.16 V 15. století se podařilo Miru Čakarovi z kmene Rind spojit belúdžské kmeny a vybudovat belúdžskou říši na území, na kterém dodnes Belúdžové žijí (JV Persie, J Afghánistán, dnešní pákistánský Belúdžistán), jak uvádí belúdžský autor M. K. B. M. Baloch.17 Říše se ovšem po smrti Mira Čakary rozpadla. Během staletí až do současnosti prošly belúdžské rody velkými změnami. Strukturu rodů na území obývaných Belúdži měnily často války i špatné životní podmínky v závislosti na vládě jednotlivých chánů nebo vpádů cizích národů. Některé rody se rozpadly, jiné se rozdrobily na menší, další se spojily nebo promíchaly s příslušníky cizích rodů. M. G. Pikulin uvádí, že tento proces způsobil zánik původních belúdžských bolaků a vedl k vytvoření nových menších skupin.18 Ty se v Afghánistánu a Íránu nazývají tajfa a v Belúdžistánu tumen. Nové skupiny už nevycházely primárně z rodového původu, ale spíše z rozdělení politického, podle toho, ke kterému chánovi patřily. V druhé polovině 18. století založil představitel Kalátu, jednoho z belúdžských knížectví, stát, který zahrnoval všechna území obývaných Belúdži. V roce 1838 začali pronikat na území Belúdžistánu Angličané a jeho východní část byla v roce 1947 připojena k nově vzniklému Pákistánu. Podle legendy sahají kořeny belúdžského etnika až do syrského města Alleppa. Tam žil Mir Hamza, strýc chalífa Alího, který byl bratrancem proroka Mohameda. Ten se u řeky při koupání setkal s vílou, která se do něj zamilovala, Mir Hamza si ji vzal za ženu a z jejich manželství se narodil syn, ze kterého pochází všichni Belúdžové. Mir Hamza se později odstěhoval z Allepa do oblasti Makranu v dnešním Pákistánu. Další legenda vysvětluje původ označení etnika Belúdž. Slovo Belúdž má kořeny v perském slově bar-iluč („někdo s nahým trupem“). V době Mohameda, když Belúdžové bojovali na jeho straně proti Peršanům, nosili košile, které měly jen levý rukáv. Pravá paže zůstávala obnažená, aby měli při zacházení se šavlí více volnosti. Kromě toho svazovali dlouhé konce své košile, aby ji neztratili. Proto tedy bar-iluč (obnažená hruď) a odvozený název etnika Belúdžové.19 O původu Belúdžů existuje mnoho teorií; jedny mluví o arabském, jiné o indickém nebo íránském původu. Někteří Belúdžové označují jako vlast svých předků Sýrii. Podle V. A. Frolové20 je pravděpodobná íránská verze vzniku Beludžů. V 5.–8. století se Belúdžové postupně stěhovali z jižního pobřeží Kaspického moře ze severu Iránu do míst jejich dnešního rozmístění na jihu Íránu, Afghánistánu a Pákistánu. Belúdžové žijící dnes na severu Íránu poblíž Gorganu, v Mašchadu i Belúdžové v Turkmenistánu, odvozují sami svůj původ od Mohameda, jeho jméno opakují každodenně při modlení muslimské modlitby namáz. Během terénního výzkumu v Turkmenistánu jsme u místních Belúdžů zaznamenali dvě hlavní historické události, které je spojují. Jedním historickým mezníkem je 16 ASIMOV, M. S. — BOSWORTH, C. E. History of Civilizations of Central Asia: The historical, Social and Economic Setting, Delhi 1999, pp. 304–305. 17 BALOCH, M. K. B. M. The Balochis through Centurie, SCHOLZ, F. (ed.) Belutschistan (Pakistan), Göttingen 1974. 18 PIKULIN, M. G. Beludži, Moskva 1959. 19 ŠULC, G. K. Polevije zapisy, Moskva 1929, 1 152, s. 212. 20 FROLOVA, V. A. Beludžskij jazyk, Moskva 1960, s. 7. 90 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 příchod belúdžských kočovníků na území Turkmenistánu. Všichni turkmenští Belúdžové mají předky, kteří přikočovali do Turkmenistánu většinou z Afghánistánu, někteří z Íránu a prošli transformací životního stylu, postupnou sedentarizací, rozpadem sociální struktury kmenů a byli nuceni se přizpůsobit požadavkům sovětského režimu. Některé změny a události ze 30. a 40. let 20. století jsou dnes Belúdži vnímány pozitivně (např. zlepšení životní úrovně, zdravotní péče, zajištění teplé stravy a teplého oblečení pro ženy a děti v dobách hladu), ale násilné opouštění zaběhlých tradic a tradičního způsobu života, znevýhodňování Belúdžů oproti Turkmenům, potlačování belúdžské identity a znemožnění výuky belúdžského jazyka ve školách jsou vnímány negativně. Výraznou osobností, která je mezi turkmenskými Belúdži všeobecně známá, je Kerimchán, který byl považován za „dobrého a moudrého otce Belúdžů“ právě v době jejich začátků v Turkmenistánu. Kerimchán se účastnil basmačského21 odboje a bojoval proti Rudé armádě. Za národního belúdžského hrdinu je Kerimchán považován také kvůli události, která se odehrála v roce 1929 při útěku Kerimchána a jeho rodiny a ostatních Belúdžů z Turkmenistánu do Afghánistánu. Ze zpracování vojenských dokumentů vojáků Rudé armády z událostí a bojů, které se odehrály v říjnu roku 1930 v poušti u Kušky, je patrné, že šlo o boj, při kterém Rudá armáda pronásledovala Kerimchána a jeho lidi a k boji nasadila několik letadel: „… 6. září 1930 se Kerimchán setkal spolu s dalšími 30 chány ve svém domě pod záminkou vzpomínky na zemřelého příbuzného. Plánovali útěk do Afghánistánu. 10. října 1930 v 02:00 se Kerimchán se 100 domácnostmi, 300–400 velbloudy a 60 ozbrojenými basmači dali do pohybu směrem do pouště. — 13. října letecký průzkum objevil, kde se Kerimchán se svými lidmi pohybuje. Když Kerimchán uviděl vojenská letadla, jeho ozbrojení muži začali pálit z kulometů. Nato se spustila palba z letadel. Ztráty na straně Kerimchána: zabito 90 lidí, vězněných 258 lidí, 210 velbloudů, 33 mul, 13 koní, 9261 ovcí a osobní věci Kerimchána a jeho kufr s korespondencí. Na straně Rudé armády jeden voják zraněn, zabavena jedna bojová puška s náboji, zabit jeden kůň, zabaveni dva. Každému z mrtvých mužů Kerimchána zabavena puška se 100 až 200 náboji. Kerimchán s s 20 basmači a 13 hospodářstvími dostal za hranice.“22 Mezi Belúdži se už přes osmdesát let předává vyprávění o jejich hrdinovi a kdekdo je hrdý na to, že jeho dědeček nebo babička Kerimchána znali. Respondentka z bajram-alijského okresu nám sdělila, že její manžel byl mulla23, a když se scházel se svými přáteli, vyprávěli si mezi sebou často o Kerimchánovi: „Belúdž Kerimchán byl jedním z největších a nejlepších chánů na území Turkmenistánu a se svou družinou osvobozoval z vězení i Turkmeny, bojující proti sovětské vládě. Vládl velké skupině Belúdžů v jolotanském okrese. Sjíždělo se k němu mnoho lidí, aby rozsoudil jejich spory a řešil jejich těžkosti. Byl označen za basmače a utíkal do Afghánistánu a spolu s ním i mnoho rodin a dobytka. Traduje se, že ještě před hranicí s Afghánistánem, kde sovětští vojáci postříleli z letadla spoustu belúdžských žen, dětí i starců, je dodnes slyšet nářek a koně se plaší a nechtějí pokračovat v cestě.“ 21 Hnutí proti sovětské vládě ve Střední Asii. 22 IVANČIŠIN, P. A. — ČUGUNOV, A. I. Pograničnye vojska SSSR, 1929–1938: Sbornik dokumentov i matěrialov, Moskva 1972; <http://mmg-kalai-naw.ucoz.ru/publ/1918_1978/dejstvija_ pogranichnikov_v_turkmenii_merv_takhta_bazar_v_1929_1938_gg/11–1-0–40>, [2014]. 23 Muslimský duchovní. PAvLA kOkAISLOvá — PETR kOkAISL 91 NábOŽENSTví Rozsáhlé území dnešní Střední Asie bylo islamizováno s příchodem Arabů v 7. století. Vzhledem k rozdílným geografickým podmínkám (hory, poušť, nížiny) docházelo i k nepravidelnému osídlování středoasijského území a potažmo i rozložení usedlého a kočovného obyvatelstva. Islám v oblasti dnešního Uzbekistánu vykazoval značné rozdíly od území kočovného Kyrgyzstánu a Kazachstánu. V Uzbekistánu měl islám silný vliv mezi usedlým obyvatelstvem ve městech, kde byly školy a stavěly se mešity. Islám „hrál“ také důležitou roli v soudnictví, ve kterém se uplatňovalo islámské právo šaríja a v politickém uspořádání státních celků a ve vykonávání moci prostřednictvím kazijů.24 V oblastech dnešního Turkmenistánu a Tádžikistánu byla během historického vývoje náboženská situace poněkud odlišná od oblastí dnešního Uzbekistánu. Nomádská část turkmenského obyvatelstva žila v roztroušených komunitách, zůstávali „vlažnými“ muslimy a řídili se prostřednictvím bijů25 zvykovým právem adat. Usedlé obyvatelstvo na území dnešního Turkmenistánu většinou nevytvářelo žádná významná města a náboženská centra. Turkmenský muslim byl považován „západními“ i sovětskými etnografy za „polovičního“ muslima, který nezná svou víru. I když se velká většina Turkmenů tradičně hlásí k sunnitskému islámu a považují ho za součást svého kulturního dědictví, mnozí z nich dodržují (respektují) pouze vnější muslimské tradice. Pro Turkmenistán bylo v posledních dvaceti letech (přelom 20. a 21. století) specifické ještě jedno „náboženství“: náboženský kult prezidenta Saparmurata Nijazova (Turkmenbašiho). Ten od 80. let 20. století vykonával vysoké stranické funkce a v roce 1990 byl zvolen prvním a doživotním prezidentem Turkmenistánu. Jeho kult neustále sílil a kniha, kterou napsal, Ruchnama, byla stavěna na roveň Bible či Koránu. Stala se povinnou ve školách, lidé se jí učí nazpaměť a mullové ji předčítají v mešitách a na svatých místech.26 Kromě sunnitů se vyskytuje v Turkmenistánu i nepočetná skupina šíitů, která byla sunnitským obyvatelstvem v 19. století pro svou víru pronásledována. Dnes jsou šíité v Turkmenistánu zastoupeni převážně na západě země skupinou Ázerbájdžánců, Íránců a Kurdů. E. Fait v této souvislosti podotýká, že v 2. polovině 19. století: „…bývalo za skutek bohulibý považováno pronásledovati a hubiti nevěřící, zvláště šíity.“27 Belúdžové (obdobně jako většina ostatních íránojazyčných obyvatel Turkmenistánu) se od většinového obyvatelstva Turkmenistánu v náboženském ohledu příliš neliší. Jsou muslimy hanafitského směru a podobně jako Turkmeni jsou považováni spíše za „vlažné“ muslimy. I dnešní Belúdžové neznají dobře Korán, nechodí často do mešit a nemají mnoho vzdělaných muslimských duchovních. Ženy i muži se přesto pravidelně pětkrát denně modlí namázy a modlitba zaujímá v jejich životě důležité místo. Při terénním výzkumu v Turkmenistánu popisovala jedna belúdžská respondentka, jak se modlí turkmenští Belúdžové a jakým způsobem se předává znalost 24 Kazijové — soudci, kteří soudili usedlé obyvatelstvo podle muslimského práva šaríja. 25 Bijové — soudci, kteří soudili kočovné obyvatelstvo podle zvykového práva adat. 26 KOKAISL, P. — PARGAČ, J. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán, Praha 2007, s. 154–158. 27 FAIT, E. Středoasijští národové, zvláště v území ruském, Praha 1910. 92 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 sunnitských modliteb. Respondentka je po otci Peršanka (Fars)28 a po matce je Belúdžka — sunnitka z rodu Reki. Respondentka měla velmi ráda svého otce (zemřel 2012), v žádném případě se však nechce hlásit k perskému původu jeho matky a o sobě říká, že je sunnitka z rodu Reki po své matce. Respondentka považuje Belúdže za potomky Mohameda. Při modlitbě Belúdžové vyslovují jméno Mohameda; na rozdíl od šíitů, kteří vyslovují jméno Allího. Namázy se modlí pětkrát denně na koberečku, který pro ně představuje Boží dům, svaté místo. Muži i ženy se modlí zvlášť, ale stejnou modlitbu. Korán nemají, modlit se naučí od rodičů nebo starších známých. Na modlitbu si ženy berou čistý šátek, muži čepici. Zajímavé informace, postřehy týkající se náboženského života turkmenských Belúdžů, uvádí ve svých denících E. G. Gafferbergová a G. K. Šulc, členové středoasijské expedice Ruské akademie věd, kteří v letech 1926–1929 pobývali v Turkmenistánu u Belúdžů a dalších íránojazyčných etnik. U E. G. Gafferbergové se nachází následující poznámka: „Ghulam Ali a Nazar Surab byli jednou daleko od domova a něco zařizovali. Nakonec byli pozváni na oběd. U muslimů je zvykem, že nejstarší v místnosti pronáší modlitbu před jídlem. Nazar Surab byl nejstarší, ale neuměl odříkat žádnou modlitbu, protože celý život prožil jen s ovcemi. Poté, co si všichni umyli ruce a usedali ke stolu, řekl potichu Nazar Surab Ghulam Alímu: ‚Ty víš, že neumím žádnou modlitbu. Já teď skloním hlavu, budu počítat potichu do dvaceti a budu dělat, jako bych se modlil. Nesměj se mi.‘ A pak sklonil hlavu, sepnul ruce a potichu počítal. Všichni si ale mysleli, že se modlí.“29 Mnohoženství se v muslimských zemích praktikuje s odkazem na Korán, a to i v případech, že oficiálně povoleno není. U Turkmenů se polygynie vyskytuje zřídka, u Belúdžů častěji. Muž si bere obvykle dvě, ojediněle tři ženy. U některých mužů je mnohoženství příležitostí k prezentaci ekonomické prosperity.30 Belúdži praktikují rovněž zvláštní formu mnohoženství, ve které je iniciátorem sňatku ovdovělá (rozvedená) žena. Ta si za pomoci zaříkávání získá přízeň ženatého muže, který ji pak pojme za svou druhou manželku. Aby se dosavadní manželka před příchodem „konkurentky“ ochránila, uchyluje se k pověrečným praktikám. „Muž, který měl se svou ženou čtyři děti, si ‚našel‘ druhou ženu, se kterou má dvě další děti. Když kvůli tomu chtěla od něj jeho první žena odejít, zjistila od muže i od známých, že její muž byl druhou ženou ‚očarovaný‘. Ta šla s jeho fotkou za zaříkávačem, zaplatila mu a on pronášel jakési ‚modlitby a kouzla‘, aby si ho k sobě připoutala, aby s ní chtěl žít. … Podobný případ se stal v jedné rodině u dvou bratrů. V prvním případě spolu obě ženy nemluví, v druhém ano, ale obě dvě to vnímají jako velkou zátěž, se kterou se učí žít. Podle rad starších prý jde ‚kouzlo‘ zrušit, ale je to nebezpečné a nedoporučuje se to. … Zaříkávání a očarovávání bylo zaznamenáno i v jiných případech, pokud chtěl dotyčný změnit danou situaci nebo tradici — v jednom případě skončilo sebevraždou 28 Farsové — Peršané, jedná se o etnikum íránského původu. Název Fars odvozen od názvu provincie Fars (dřívější Persida) na jihu Íránu, kde původně Peršané žili a dali základ mocné říši. Dnes většina Peršanů vyznává šíitský islám. 29 GAFFERBERG, E. G. Polevye zapisy, Moskva 1929, 1, 2, 154, s. 378. 30 Podle Koránu smějí mít muslimové nejvíce čtyři ženy, ovšem jen v případě, pokud na to mají dost prostředků a uživí je. PAvLA kOkAISLOvá — PETR kOkAISL 99 Íránské belúdžské nevěsty nosí slavnostní bílý oděv, pod který si oblékají bílé kalhoty. Paty nenosí, nemusí mít ani čádor. To, co íránským belúdžským nevěstám zůstalo z belúdžské tradice, je nošení zub a tradice vytrhávání obočí před svatbou jako znak vdané ženy. Belúdžové, kteří bydlí v Íránu u pobřeží Kaspického moře v oblasti Gorganu, už z belúdžské svatební tradice uchovávají jen to, že na svatbě hrají muzikanti z rodu Luri. Paty ani zub nevěsty nenosí a partnery si vybírají sami. Mezi tradiční belúdžské hudebníky patří muzikanti z rodu Luri. V rodové feudální společnosti Belúdžů se Luri zabývali výrobou hudebních nástrojů, pracovali jako zlatníci a kováři. Na hudební nástroje také sami hráli a k hudbě tancovali. Za své umění dostávali finanční odměnu. V sociální hierarchii neměli Luri vysokou prestiž. Tradičním dřevěným belúdžským nástrojem je buben (dol), potažený vydělanou kůží. Dříve sloužil i při jiných příležitostech (např. při ohlašování požáru nebo jako prostředek ke svolávání). Mezi další tradiční hudební nástroje Belúdžů patří dřevěný strunný nástroj suroz, který připomíná housle. Nástroj je opřený o kolena a hraje se na něj smyčcem. Dutar je také strunný nástroj (du — dva, tar — struna). Dřevěný dechový nástroj podobný píšťale se jmenuje surna. Dva bratři Belúdžové z Turkmenistánu vzpomínali na své svatby (cca před 15 lety). „Jeden z bratrů měl na svatbě ještě muzikanty Luri, kteří hráli na dol a surnu, druhý z bratrů pozval jako muzikanta na svatbu jen staříka ze sousedství, který hrál na surnu.“ Dnes převládají na belúdžských svatbách spíše turkmenští muzikanti a soudobější hudba, i když pálkový tanec si muži zatancují s velkou chutí a na málokteré belúdžské svatbě chybí. I přes asimilaci, ke které bezpochyby dochází i u turkmenských Belúdžů, právě oni zachovávají ještě na svatbách tradici belúdžských hudebníků, tanců a hudebních nástrojů. V íránském Mašchadu je mezi Belúdži ještě dnes rozšířena hra na dutar a v oblasti Gorganu stále patří mezi tradiční muzikanty příslušníci rodu Luri. Belúdžské povědomí si turkmenští Belúdžové udržují především díky řeči, některým obřadům a také díky některým tradičním léčitelským postupům a pokrmům, které připravovali jejich předci. Dnešní Belúdžové se snaží udržet si v paměti a uchovat pro další generace alespoň některé z tradic a jiné z nich stále zachovávají a řídí se jimi ve svém životě. Kočovné národy měly své speciální způsoby, jak uchovávat mléko, maso a další produkty, které sloužily za potravu pro celou rodinu. Belúdžové uchovávali např. ve vaku z kozí kůže (isaku) kozí a ovčí mléko. Z něho pak získávali smetanu a vyráběli máslo. Máslo smíchali se šťávou z melounů a pak požívali po celý rok. Kromě tohoto receptu uchovávají Belúdžové i recept na výživnou kaši kašk, která „vydrží“ přes zimu a posiluje nejen ženy po porodu, ale i ostatní členy rodiny. Podobné účinky má také sladký sirup s cukrem a bylinkami tasapi. Některé belúdžské léčebné praktiky se podobají evropským „babským receptům“. Při zápalu plic a zánětech inhalují Belúdžové páru z mátového vývaru, drží dietu, nepijí studené nápoje, 3 dni leží a nemocnému dávají speciální kaši (kašk). Revmatismus léčí pomocí mrtvého hada, kterého dají do vyhloubené jámy na rozpálené žhavé uhlíky a na něj položí ještě kořen lékořice. Jáma se přikryje tak, aby si nahoru mohl lehnout pacient. Hadí maso se také jí. Jako prostředek proti rakovině se kouří vodní dýmka, do které se přidává hadí maso. Hadí kůže je Belúdži používaná při léčení 100 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 chromých ovcí (místo, kde ovce leží, se vykouří dýmem z hadí kůže). Na oteklá varlata přikládali Belúdžové sušené žloutky z želvích vajec. Většina z výše uvedených receptů již upadla v zapomenutí a předává se jen mezi zkušenými léčiteli. ZÁVĚR Cílem tohoto příspěvku bylo ukázat, jak turkmenští Belúdžové vnímají dnes svou identitu a jak se tato identita mění v závislosti na okolí. Prostřednictvím shrnutí celého příspěvku se pokusíme odpovědět i na několik podotázek týkajících se tématu. Jak se v dnešní době odlišují Belúdžové od Turkmenů v Turkmenistánu? Do jakých oblastí belúdžského života zasáhla asimilace a nakolik se proměnil život Belúdžů podle „vzorce“ sovětské politiky? Jak ovlivňuje život této národnostní menšiny autoritativní režim turkmenských diktátorů? Za dob Sovětského svazu „prošli“ turkmenští Belúdžové zásadní změnou ve způsobu svého života, a to přechodem od kočování k usedlému hospodaření. Tato vynucená změna přinesla s sebou kromě obtíží a částečného zpřetrhání sociálních vazeb a pout mezi Belúdži i pozitivní prvky (zabezpečení v době neúrody a hladu, lepší bydlení, oblečení, zdravotní péči). Hodnocení „sovětského období“ Belúdži-pamětníky rozhodně vyznívá pozitivně. Vláda S. Nijazova a současného turkmenského prezidenta G. Berdymuhamedova přináší národnostní menšině Belúdžů potlačování identity, uzavřenost a ztíženou možnost cestovat, studovat, veřejně udržovat a rozvíjet svoji kulturu, jazyk a tradice. Paradoxně možná právě proto si Belúdžové v belúdžských vesnicích v Turkmenistánu udržují svoji řeč a snaží se (přes částečnou asimilaci s turkmenským prostředím, pronikající do všech oblastí života) uchovat svou belúdžskou identitu a předávat novým generacím Belúdžů tradice, které jsou dodnes živé. Nejvíce patrná je belúdžská tradice při svatbách, při kterých Belúdžové tancují tradiční tance (mužský tanec s pálkami a tanec sajčapi), většina belúdžských nevěst si obléká svatební belúdžský oděv a zachovává svatební zvyky a obyčeje. I když se současný život turkmenských Belúdžů v mnohém podobá životu Turkmenů, právě tradičním tancem se Belúdžové od Turkmenů liší (Turkmeni národní tanec nemají). Další odlišností je také jazyková kompetence. Turkmeni hovoří zpravidla pouze turkmensky a někteří rusky, téměř všichni Belúdžové hovoří turkmensky, belúdžsky, někteří rusky a persky. Ze srovnání íránských a turkmenských Belúdžů vyplývá, že asimilace zcela přirozeně ovlivňuje způsob života Belúdžů v obou státech. V Turkmenistánu se paradoxně právě „díky“ snaze sovětské a turkmenské politiky „vykořenit“ belúdžskou identitu Belúdžům daří udržovat belúdžské povědomí, jazyk a některé tradice. V Íránu pod vlivem státního náboženství asimilovaly i ženy (na ulici nerozeznáme Belúdžku od Peršanky). Belúdžské ženy musely přizpůsobit svůj oděv íránským tradicím (nosí černý čádor), ale na rozdíl od turkmenských Belúdžů, iránští Belúdži nosí (především v oblasti Gorganu) tradiční bílý oděv s čalmou (pokrývka hlavy z dlouhého pruhu látky). V Íránu se rovněž více než v Turkmenistánu užívají tradiční belúdžské hudební nástroje. Někteří íránští Belúdžové převzali šíitské náboženství, v Turkmenistánu jsou všichni Belúdžové sunnité. Turkmenští Belúdžové si nestaví gedany ani PAvLA kOkAISLOvá — PETR kOkAISL 101 při svatebních obřadech, v Íránu můžeme nalézt (kromě slavnostních svatebních gedanů) i pastevecké gedany (především u turkmensko-afghánsko-íránské hranice nedaleko od hraničního přechodu Sarachs). Íránští Belúdžové žijící poblíž Sarachsu odcházejí se svými stády v létě ze svých vesnic a několik měsíců tráví ve stanech, turkmenští Belúdžové žijí celoročně ve svých vesnicích. Na závěr je možné konstatovat, že se turkmenští Belúdžové přizpůsobili svým způsobem života podmínkám státu, ve kterém žijí. I přesto, že vnější podmínky nejsou rozvíjení kultury a utvrzování identity národnostní menšiny „nakloněny“, daří se jim uchovávat jazyk, belúdžské povědomí i některé tradice. Největší zásluhu na tom, že v Turkmenistánu nedošlo k úplnému „vykořenění“ Belúdžů, mají Belúdžové- -pamětníci předávající potomkům historii předků, belúdžští mullové, muzikanti, učitelé a vzdělaní lidé, kterým záleží na transmisi belúdžské kultury. BALOCHS MINORITY IN TURKMENISTAN: THE RISE OF IDENTITY OR ASSIMILATION? The main objective of the paper is to show how the Balochs from Turkmenistan perceive their ethnic identity and how this identity varies depending on the area. This will serve as a comparison with Balochs living as an ethnic minority in the territory of other states — especially in Iran. The national self-awareness of the Balochs, who live in several countries and have no statehood, is very specific in many ways. The problem of their identity can be better understood in the context of certain parallels between them and European peoples (ethnic groups), since their ethnogenesis displays certain common features. We should bear in mind, however, that the formation and development of the Balochs differed in many respects from those of the European peoples. This paper focuses primarily on language, historical consciousness, religion and cultural traditions of the Turkmen Balochs. KEYWORDS Turmenistan — Minoriry — Balochs — Identity — Assimiliation