Robert Saudek a jeho Diplomati

Robert Saudek ajeho Diplomati* Michal Topor Institut pro studium literatury [email protected] SYNOPSIS Robert Saudek and His Diplomats The present study examines Saudek’s novel Diplomats (1921) from three perspectives: first, with regard to the (biographical) circumstances of its creation and publication; second, in the gradual development of its concrete form and fields of meaning; third, with an emphasis on the ways in which it was realized. The middle part of the study is the most dominant, evoking (in excerpts and comments) specific elements and constraints of Saudek’s novel structure— centred on the feminist intermingling of the story of Pygmalion with Christ’s (or apostolic) gestation, in accordance with atendency of the period to bring together the national and universal horizons of salvation, and to confront the temporal connections and confrontations with stimuli from the outside world. To understand their present and future, the main protagonists of the novel are constructed as initiates in the art of graphology, able to identify the handwriting of famous writers. They believe, moreover, that they can recognize the ‘handwriting of history’: that is, the contours of what is to come. At the same time, they do not want to remain mere contemplative readers of this historical nature, and they go in search of someone who can change the course of the world to meet their ideal, namely that of apeaceful world. They find this in the figure of T.G.Masaryk. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Robert Saudek (1880–1935); Haag; první světová válka; romány; diplomacie; grafologie; T.G.Masaryk / Robert Saudek (1880–1935); Haag; First World War; novels; diplomacy; graphology; T.G.Masaryk. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2023.1.2 Vrozmezí let 1908–1912 publikoval Robert Saudek, rodák ze středočeského Kolína, spodporou několika berlínských adrážďanských nakladatelských domů šestero románů (Und über uns leuchtende Sterne /1907/, Dämon Berlin /1907/, Der Mikado. Ein Seeroman /1909/, Die Spielerin /1910/, Der entfesselte Riese /1910/ aEine Heilige und zwei * Text vznikl vrámci realizace projektu „Robert Saudek. Trasy písma“, financovaného Grantovou agenturou České republiky (reg. č.21-00215S). OPEN ACCESS MICHAL TOPOR 41 Sünder /1912/) avesměs jimi vzbudil přinejmenším dočasný zájem asympatie referentů. VČechách ovšem rezonovaly jen okrajově, ato ještě nepřekvapivě spíše vtisku německojazyčném (viz např.st. 1907; Turszinsky 1907; an. 1910; poslední ze zmíněných románů dokonce vycházel vletech 1911–1912 vPrager Tagblatt na pokračování). Specifické svědectví zpásma česko-německého povědomí představuje pozdější vzpomínka Arneho Nováka: Nevěnoval jsem valně pozornosti jeho prvním literárním úspěchům, ač mně bylo jasno, že vítězství jeho bystrých pedopsychologických obrázků na našem divadle jest něco více než zdvořilá oplátka za propagační služby prokázané hrám Jaroslava Kvapila za hranicemi. Co jsem od Roberta Saudka četl vněmecké románové рróze, mělo vždy příznak senzace, který mne nikdy nedovede získati pro knihu aautora, аza vší tou pololiteraturou se mně rýsoval stále vmysli obchodní horlivec, který nám vBerlíně vykládal о dámských módách zaručeně úspěšných (Novák 1935; kdivadelním momentů aaspektům Saudkova působení srov.Topor 2023). Oproti knihám předválečným se román Diplomati, vydaný vroce 1921 nejprve vMnichově, poté vPraze anakonec také vRotterdamu (Saudek 1921a, b, c),1 již včeskojazyčném prostředí— asnad právě zde— dočkal vydatného zájmu. Následující odstavce mají nejprve ozřejmit biografické zázemí vzniku Saudkovy „románové skrývačky“ či „grafologického“ „románu-hříčky“ (jak byl recenzenty označen), vdalších pasážích bude pozornost upřena— nakonec také vkonfrontaci sfasetami literárněkritických konkretizací— kliterárním akulturněpolitickým parametrům textu. Ten sice vdalších letech byl— vrámci ohlasů Saudkova působení, na jaře 1935 pak vsouvislosti sjeho úmrtím— různě připomínán,2 vdějinách českého meziválečného romanopisectví se nicméně neusadil.3 1 Od počátku tak román může provázet otázka, do jakého literárního, resp.jazykového okruhu vlastně primárně patří. Jde vtomto směru de facto ohybridní událost. Jakub Deml si odeset let později, nad knihou Gisy Pickové-Saudkové Hovory sOtokarem Březinou, poznamenal: „5.dubna 1921. Saudkův román Diplomati napsán byl nejprve německy. Paní Picková, sestra autora, překládala jej do češtiny vJaroměřicích vr.1920. Je-li tento román překladem či přepracováním českým, paní Picková nepovídá“ (Deml 1931, s.14). VHovorech se však neuvádí ani to, co Deml konstatuje; snad znal okolnosti vzniku české verze románu odjinud. Jedině tato verze každopádně zahrnuje úvodní dedikaci adresovanou „sestře Gise“.— Někteří recenzenti budou avizovat také vydání italské, bude řeč oMilánu; avšak na to nedošlo. 2 Autor nekrologu vLidových novinách, který psal oDiplomatech jako oknize přesahující „svým mezinárodním úspěchem vše ostatní [rozuměj Saudkovo]“, konstatuje: „Vtomto díle, čerpajícím zválečného ovzduší, vyznal Saudek svůj obdiv kMasarykovu vystoupení“ (John 1935). 3 Dočista nezmíněn zůstal R.Saudek kupříkladu už vPřehledných dějinách literatury české od nejstarších dob až po naše dny, které Arne Novák připravil kvydání vdruhé polovině třicátých let, připomenut nebyl ani vžádném zpozději vydaných kompendií, vLexikonu české literatury figuruje vhesle věnovaném jeho sestře Gise (srov.Blahynka 2000, s.908). OPEN ACCESS 42 SLOVO A SMYSL 42 ZÁZEMÍ Text románu vznikl vHaagu, kde Saudek strávil většinu světové války iněkolik let poválečných. Kdy přesně do Haagu přibyl, není zřejmé; je pravděpodobné, že se sem přesunul brzy poté, co byl uvolněn zpřímé vojenské služby4, apatrně po krátkém vídeňském pobytu, který by pak bylo možné vyložit jako instruktážní, orientovaný kplánovanému propagačně-zpravodajskému angažmá.5 Haagským domicilem byl již vybaven Saudkův článek Warum die Engländer Deutschland loben, který vyšel počátkem července 1915 vPrager Tagblatt (Saudek 1915). Vtéže době byla rovněž vHaagu založena tisková agentura Hollandsch Nieuws-Bureau (Holandská tisková kancelář), na jejímž provozu se poté— patrně až do roku 1921— Saudek výrazně podílel.6 Vprůběhu válečných let krom toho vdenním tisku na pokračování vycházely holandské překlady jeho starších próz (románu Eine Heilige und zwei Sünder— pod názvem Levenskunst /in De nieuwe courant, 1916, přel. Nelly Rutters-Audretsch/, De Mikado /in Nieuwe Rotterdamsche Courant, 1916–1917/), vnizozemském prostředí Saudek rovněž— byť sporadicky— rozvíjel své divadelní podniky: vr.1916 vbelgickém Gentu vyšel knižně jeho překlad Kvapilových Oblak, vlednu 1918 byla vHaagu aamsterdamském Schouwburgu (srov.von Monsjou 1918) inscenována veselohra De Distel. Pietje de landloper (Tulák Pietje; viz např.an. 1918)— na holandské finalizaci se Saudkem spolupracoval Jan Fabricius. Vzhledem ktomu, jak významnou roli vtopografii románu Diplomati hraje přímo prostředí Haagu, bylo by záhodno mít určitější představu omístních (společenských) trajektorích, vnichž se tu jeho autor pohyboval; avšak vtomto směru panuje důkazní nouze. Zmíněná tisková kancelář po svém založení sídlila ve Van Speijkstraat 7 (místnosti Hollandsch Nieuwsbureau byly také vrotterdamské Schiekade 191). Důvodně lze předpokládat také Saudkovu obeznámenost sinteriéry, jakož ipředstaviteli zdejší rakousko-uherské aněmecké legace,7 takřka najisto byl Saudek vkontaktu sredakcemi místních iokolních deníků. VHaagu— jak již řečeno— Saudek setrval ipo válce asvé zkušenosti se pokoušel zúročit ve zpravodajsko-diplomatických službách československého státu. Vtéto souvislosti také vstoupil do kontaktu sArne Laurinem, šéfredaktorem chystaného deníku Prager Presse (srov.Topor— Řehák 2019, zejm. s.236–250). Vpolovině února 1921 mu Saudek oznámil: 4 Dle záznamů vSaudkově vojenském kmenovém listě byl Saudek, příslušný kpolnímu pluku (Infanterie-Regiment) č.73 se sídly vPraze aChebu, kválečné evidenci povolán 15.února 1915, počínaje březnem t. r. byl poté nicméně naněkolikrát (poté vdubnu t. r. avčervenci 1917) zpřímé vojenské služby uvolněn („beurlaubt“ apod.). 5 Österreichisches Staatsarchiv, Presseleitung 575–797, 1915, sg. AT-OeStA/HHStA MdÄ PL Akten 90. 6 Srov.Hemels 2010, s.52–66 ataké Saudkův dopis Arne Laurinovi z9.února 1921 (Haag, LA PNP, f. A.Laurin).— Vzáhlaví dopisu adresovaného Janu Greshoffovi, kulturnímu referentovi listu De Telegraaf (21.7.1917, Haag, Literatuurmuseum, G 00785 B 2 /Saudek, R./), stojí uSaudkova jména názvy čtveřice evropských periodik— Berliner Lokal Anzeiger, vídeňské Neue Freie Presse abudapešťských deníků Pester Lloyd aAz-est; snad to lze chápat tak, že byl Saudek jejich haagským zpravodajem či zkrátka spolupracovníkem. 7 Nicole Eversdijk (2010, s.189–200) traktuje— na rozdíl od J.Hemelse (2010)— tiskovou kancelář Hollandsche Nieuws-Bureau, pro niž Saudek pracoval, jako projekt nikoli rakousko-uherský, nýbrž primárně říšskoněmecký. OPEN ACCESS MICHAL TOPOR 43 Napsal jsem román Diplomaté, který asi za tři týdny vyjde současně ve čtyřech jazycích avychází teď vpokračováních vNieuwe Courantu vHaagu. Jde oseriózní práci, vjistém smyslu oživotní mé dílo, jež jest svým obsahem ipoliticky silně exponováno. Uveřejnění vholandském listu budí jistou mezinárodní senzaci, dostaly se otom zprávičky do německých ajiných listů ateď mně píše Prager Tagblatt, zdali bych dal redakci rukopis kuveřejnění. České vydání obstará za tři neděle Fr. Borový vPraze. Tiskne už, tuším. / Radil byste mně, vzhledem ke společným našim plánům avzhledem na český tisk, abych přání Prager Tagblattu vyhověl, či-li nic. Anebo bylo by snad lépe, kdybych počkal, až české vydání vyjde— snad tiskem není kritizováno? Jde oknihu, které si naši nejlepší lidé, kupř. O.Březina, velice váží […].8 Zmínka oBřezinovi, na první pohled podivná, má pozadí vBřezinově kontaktu se Saudkovou sestrou Gisou; v„hovorech“ sbásníkem, vydaných knižně oosm let později, Gisa Picková-Saudková— sdatací 5.4.1921— zaznamenala: Moje návštěva byla Mistrovi ohlášena mým mužem atak začíná tím, očem se domnívá, že mne bude nejvíce zajímat, bratrovým románem Diplomati, který četl vrukopise. Mistr knihu zevrubně rozebírá, praví oní, že je tak napínavá, že on, který románů celkem nečte, četl ji bez přerušení dlouho do noci. Chválí spoustu reálných fakt, která jsou bratrovi běžná, milieu zajímavé anápad vůbec originální. „Tak se mi zdá, jako by pan bratr byl vhrdince vykreslil do jisté míry Vás, vidíte, atak nezajdete také beze stopy. Ta Psancová má něco zvaší statečnosti hocha eféba, cosi vjistém smyslu mužného. Kráčí životem bez té obyčejné změkčilosti, rozcitlivělosti, čista aobrácena před sebe. Ta žena se zasvěcuje dílu. Takových vzorů žen je dnes třeba. To přece nelze upřít, že literární dílo, umělecké dílo vůbec tvoří vzory, akaždý ten vzor, tryská-li opravdu zpramenů doby, dojde splnění, dojde ztělesnění, jednou se najde ta bytost lidská, která se vypne kjeho výši. Takových vzorů je nám třeba (Picková-Saudková 1929, s.90). Březinův (údajný) komentář míří in medias res významových polí románu. Ta je ovšem třeba představit zevrubněji. POHYB TEXTU: TECHNIKA VYPRÁVĚNÍ, KONFIGURACE, INTERTEXT APROBLÉM IMPLIKOVANÉHO ADRESÁTA Popatřil na ni. Viděl jí očima až na dno duše. Amezera vjeho životě se vyplňovala. Bílý muž, jenž ho učil znáti západ, umřel, ana jeho místo nastoupila žena, onic nepatrnější jeho (Saudek 1921b, s.471–472). 8 Haag, 18.2.1921, LA PNP, f. A.Laurin.— Román Diplomaten vycházel vdeníku De Nieuwe Courant od 8.ledna 1921. Patrně právě se zřetelem ktomuto časopiseckému uveřejnění se Saudkova románu už na jaře t. r. dovolal vtextu oMasarykovi redaktor deníku Nieuwe Courant: „Hluboký význam osobnosti páně prezidentovy ilustruje Lesturgeon citátem zrománu R.Saudka Diplomati. […] Vtomto románu podává Saudek vědecko-grafologický rozbor vůdčích osob světové války zobou táborů“ (srov.an. 1921a).— OSaudkově kontaktu sredakcí tohoto deníku není nic známo, Laurinova odpověď na Saudkův list se bohužel nedochovala. OPEN ACCESS 44 SLOVO A SMYSL 42 Text je rozčleněn do třiceti tří kapitol. První dvě jsou soustředěny do centrálních partií Berlína, sem se těžisko vrací znovu už jen vkapitolách dvacet advacet jedna, jinak lze konstatovat, že hlavní aktéři povětšinou dýchají haagský vzduch. Chronotop Saudkova románu (srov.Bachtin 1980, s.222) je však přece jen složitější. Věcná er/sie-forma, nejednou snadno pronikající kmyšlenkám postav (včetně pásem polopřímé řeči), se jindy— vesměs na švech kapitol— stává médiem kalendárií, zrychleně sugerujících širý horizont světových událostí, jakéhosi průřezu válečně-politickým děním vletech 1914–1918, pohybů na frontách ajiných velkých scénách— viz úvod šestnácté kapitoly, pozoruhodný také tím, že tu vypravěč ojediněle vystupuje zneúčastné rezervy: Italské pluky na Soči nedostávaly se kupředu, stravujíce se vbezvýsledných bojích, krev britských vojsk napájela dosud kamenité rozsedliny galipolské, sesazený velkokníže Mikuláš poháněl své divize proti Turkům, aby vzkřísil vybledlou svou slávu, dnem inocí děla ve Flandrech aFrancii chrlila své hrůzné výměty, desateronásobné kolony letců kroužily za svitu slunce iměsíce nad zříceninami měst; ale to vše nepůsobilo už vHolandsku dojem. Zvykli jsme si na to, už to nudilo (Saudek 1921b, s.215).9 Je přitom na místě upomenout khistoricitě okamžiku, kdy román vyšel. Válečná léta ještě byla vživé paměti aSaudkův text jako by tak (snad za pomoci analogicky postupující rešerše vdobovém tisku) nanovo odvíjel, přehrával čerstvou minulost. Interiéry (uzpůsobené pro hovor adalší styk) jsou průběžně aopakovaně střídány exteriéry velkých dějin. Tomu odpovídá iberlínská expozice, ačkoli její první tahy jsou pouliční: muž, jejž vypravěč označuje výrazem „excelence“, nasedá před hotelem Kaiserhof do automobilu, uPotsdamer Platz se vůz jen stěží prodírá davem. Srocení je oslavou dílčího vítězství německých vojenských sil, údajného zajetí velkého počtu ruských vojáků: zaznívá Hindenburgovo jméno asluha přináší do auta noviny. Vyprávějící hlas tu dává nahlédnout pasažérovo myšlení— nejprve jako by je citoval („súsměvem uvažoval: ‚Je to zvláštní, prazvláštní: zase ten Hindenburg‘“ /tamtéž, s.8/), poté prostě takřka přenechává svůj part mužovu vnitřnímu monologu: Přimhouřiv oči, zopakoval si vpaměti tah za tahem rukopis pruského generála, za geniálního vojevůdce prohlašovaného, iutvrzoval se znovu vpoznání, že vtomto rukopise neprojevuje se ani vnejmenším tvůrčí, originální duch. / Pravda, ovítězstvích nebylo lze pochybovati avítězství připínala se kHindenburgovu jménu. / Leč přece… něco tu nebylo vpořádku, nemohlo býti, neměl-li člověk celou psychologií povrhnouti jako vědou pro blázny. / Než, vyčkejme (tamtéž). Poprvé— byť zatím jen nakrátko aletmo— jsou tu líčené události či jejich odlesky interpretovány prizmatem grafologie; napříště bude ovšem živlem takto kódovaných výkladů, utvářejících zásadní prvek románu, spíše dialog mezi postavami.10 Tak 9 Vněmecké verzi vypravěčova soupatřičnost takto exponována není, stojí tu: „aber dies alles machte in Holland keinen Eindruck mehr. Man hatte sich schon daran gewöhnt, es lang weilte“ (Saudek 1921a, s.191). 10 Ve světle pozdějších Saudkových počinů na poli odborné grafologie těžko tyto pasáže nečíst přímo jako zkusmé črty, které později rozvine sexpertní ambicí. Akcentace národních OPEN ACCESS MICHAL TOPOR 45 tomu je ostatně záhy, vbytě hraběnky Kornelie Wuergen-Rostorfové, když se její hovor se starým přítelem (jejž vypravěč představuje jako „Hanibala Jana Dyonisa hraběte zGallu“, posléze jako rakouského vyslance vHaagu), stočí kjeho nedávnému setkání snásledníkem trůnu Karlem. Hraběnka dychtivě naslouchá Gallovu líčení: také otom, jak jej nakonec Karel požádal o„grafologický posudek“ svého rukopisu („Znám jeho čtyři písmena nazpaměť, ve snu bych je napodobil. […] Čtyři písmena avnich je celý, se svojí rozmilou chlapeckou vzdorovitostí, ažel iscelou ohebností, mu vlastní,“ říká hrabě /tamtéž, s.19/). Jakkoli je Gall přítelkyní zjevně obdivován pro jasnozřivost své inteligence, jeho podstatným atributem je od počátku slábnoucí zrak. Ito patrně hraběnku vede ke starostlivému úskoku. Přerušíc konverzaci, předkládá náhle Gallovi krozboru písmo člověka, jenž prý není zkažen „žádnou branží“,11 až je to matoucí: „[…] člověk stojí jako před sopkou: samý výbuch— samý rozpor. Pýcha ipokora, činorodá síla iskleslost, naděje izoufání“. Hledajíc anenalézajíc slov, zajíkala se, až konečně, aby své bezradnosti dala jaksi zvlášť křiklavý výraz, řekla: „Muž ižena! Samý rozpor!“ (tamtéž, s.24). Následně hraběnka ozřejmuje, jak vnastalé nouzi postupovala, atext románu se proměňuje vdemonstraci metody, pojmosloví: vzala jsem arch papíru, rozdělila kolmicí na dvě půle apočala jako žák grafologie klasifikovati: vlevo značky, napravo výklad. Apilně apoctivě zvážila jsem proti sobě: založení, primérní počitky, sekundérní psychomotorické popudy, překážky akposledu třídu (tamtéž, s.24–25). Navazující hovor je roven interpretační disputaci, která se místy vytrácí vpásmu přemítání, jež už patří ryze Gallovi. Rezultát zdůrazňuje absenci „stop […] ješitnosti“ či „pózy“ (tamtéž, s.28), ateprve vté chvíli hraběnka prozradí pisatelčino jméno: „Marie Psancová“ („Maria Psanec“ vněmeckém znění); „zvláštní to jméno— ažena nemohla se podepsati skromnějšími aprostšími tahy. Tvoří aspojuje písmena jedinečným způsobem, nevím, kde by pro to byla nalezla vzor, já alespoň neznám písma podobných tvarů“, podivuje se hrabě (tamtéž, s.29). Jak je vzápětí vyjeveno, právě záhadnou pisatelku hraběnka vyhledala jako přítelovu „soukromou sekretářku“: jako (školsky unifikovaných, schematizovaných) rozdílností vpsaní bude patřit kdůležitému aspektu jeho koncepce— srov.Saudek 1925. Za zmínku jistě stojí fakt, že vdobě, kdy patrně finalizoval text Diplomatů, si Saudek vcelku intenzivně dopisoval sLudwigem Klagesem (viz fond L.Klages, Deutsches Literaturarchiv, Marbach), mj.autorem dvousvazkové práce Handschrift und Charakter. Gemeinverständlicher Abriss der graphologischen Technik (Johann Ambrosius Barth, Leipzig 1917, znovu 1921). 11 Tato hraběnčina charakteristika rozvíjí tezi „branže kazí charakter“, jíž Gall zakončuje své vyprávění o„dvou haličských židech, kteří dohazovali důstojníkům děvčata“; ještě než hraběnka vnese do hovoru téma podivného manuskriptu, súsměvem namítá: „Milý Hanibale, ty se maušlovat nenaučíš […]. Tvá láska kžargonu zůstane věčně nešťastnou“ (tamtéž, s.21). OPEN ACCESS 46 SLOVO A SMYSL 42 tu, jež mu ulehčí vnáročném úřadu, jež mu bude oddána. Je přitom příznačné, že klíčem kvolbě hraběnce byl právě ajen dívčin rukopis— stolika znaky „přímosti ačistoty“ i„dychtivosti po vzdělání“ (tamtéž, s.31). Hrabě souhlasí, že se sdívkou sejde: její rukopis jako by „ani nepocházel znaší doby“, praví (tamtéž, s.33). Návazná kapitola je koncentrována ke Gallovu setkání sMarií, jež je situováno do honosného berlínského hotelu Kaiserhof. Marie sem evidentně nepatří, což vypravěč signalizuje poukazy knedůvěřivosti vpohledech těch, kdo hotel obsluhují: starší „úředník“ vní vidí „dceru nějakého vetešníka“, sluha si „sdespektem“ všímá „její málo elegantní obuvi, obnošené sukně iošumělého kabátu aměkkého, černého širáku“ (tamtéž, s.34). Je uvedena do pokoje, objevuje se Gall apočíná jí osvětlovat, proč by toho, kdo mu bude ku pomoci, raději nalezl v„inteligentní dívce“ než mezi mladými muži: předpokládá totiž, že taková inteligentní dívka se nebude snažit svého „šéfa“ přechytračit, zneužít jeho důvěry ve svůj prospěch— předpokládá uní zkrátka loajalitu aochotu podrobit se „jeho soudu“ (tamtéž, s.36). Evokovaný hovor je průběžně prokládán dívčinými nevyslovenými reflexemi: vnich se vyjevuje jako bytost ostražitá avyhraněná, tady se počíná zvláštní emancipační linka románu, cílící kfiguře jiné dívky, ženy. „Odešlas zdomova arodné země, abys nabyla svobody. Pozor, abys svobody nepozbyla, než opustíš pokoj,“ říká si Marie (tamtéž). Gall se doptává dál, hledá kní cestu analezne ji vhudební zápletce jejího života: to dívka pociťuje jako ohrožení své věcné, obranné postury: „nalézala tu […] svou duši vsázce“ (tamtéž, s.39). Chtě nechtě, doznává se dívka kprotestanskému rodinnému zázemí, protkanému navíc hudební tradicí— sama prý opisovala rukopisy chrámových skladeb. Téma rukopisu přetáčí pozornost ktomu, co prvotně Galla kMarii přivábilo: ke grafologické fascinaci. AMarii (podobně jako čtenáři) je uloženo sledovat Gallův výklad souvislostí, aniž by jí bylo dopřáno reagovat rozvinutěji než krátkými replikami. „Co vím ovnějším vašem životě, pověděla jste mi sama, ale co vím… ovaší duši, to pověděl mi váš rukopis,“ sebevědomě konstatuje Gall azobecňuje: „Ani lístek na haluzi není úplně podoben druhému, žádný člověk není jako soused, ani sourozenci mezi sebou, ani děti rodičům plně se nepodobají. Ave všem, co člověk koná, projadřuje se jeho osobitost. Ale zničeho nepromlouvá bytost člověkova jasněji než zrukopisu“ (tamtéž, s.42). Tomu, kdo vněm umí číst, prozrazuje rukopis povahu, ale také význam pisatele, umožňuje tedy rozlišovat aspojit síly jen stěmi výjimečnými: abrzy tvoříte obec, hrstku lidí, kteří se podněcují kpráci vzájemným porozuměním, tvoříce kolem sebe duševní hráz, oníž se nápor bezvýznamné masy musí roztříštiti. Představte si život, prožitý společně soněmi několika málo výjimečnými, kteří příštím pokolením ukazují nové cesty (tamtéž, s.44). Dívka je představou uhranuta, ale zároveň dává najevo pochybnosti azrazuje hraběte od myšlenky, že právě ona je víc než „průměrná“. Gall vní ještě nějakou dobu doluje, nejeruptivněji vokamžiku, kdy explicitně definuje jako její niterný svorník cit nenávisti. Odtud— po dočasné vládě slz (ona) asebevýčitek (on)— nabyde jejich hovor lehčího tónu, jedná se již také oto, co má obnášet kýžená tajemnická pozice: má jít ofiltraci nové knižní produkce (na rešerše napříč tiskem má prý Gall „svého referenta, dr. Weissensteina“: „Ten čte denně čtyřicatery noviny apoví mi pak vdeseti minutách, čeho se za šest hodin dočetl“ /tamtéž, s.53/) asnad ještě víc oto, aby OPEN ACCESS MICHAL TOPOR 47 vzdor hasnoucímu zraku vyslanec neztratil přístup kpotenciálu grafologické interpretace. Nabízí Marii, že ji do tohoto umění zasvětí. Finále kapitoly patří rozhodnutí: Gallova postava se Marii ve vzpomínce na někdejšího přítele, venkovského učitele Václava Křepelu, prolíná sfaustovským dilematem („Nyní máte svůj kouzelný plášť, který vás zanese do cizích zemí“ /tamtéž, s.60/), převáží nicméně touha „poznávati to nejvýsostnější anejpodlejší, co bůh stvořil: člověka“ (tamtéž, s.59). Marie souhlasí, odjede do Haagu. Další kapitoly stojí již plně ve službách kaleidoskopického vylíčení haagského konzulárního ruchu— se středem vúřadu rakousko-uherského vyslanectví, jeho provozu na nejrůznějších, inejmalichernějších (kariérních) úrovních ave směsi podob asituací; čtvrtá apátá kapitola představují svou epistulární stylizací (jedná se odopisy, jež si vyměnili hraběnka aGall) ozvláštňující odbočku. Interní rakouský- -uherský mikrokosmos je vprostředí Haagu zároveň porůznu aopakovaně konfrontován sexistencí jiných— spojeneckých inepřátelských— diplomatických sborů asnah; mj.jde oschopnost ovlivňovat holandský tisk arozšířit možnosti kapitálového krytí. „Pravda, napachtil ses dost, běhal jsi po redakcích, aby nadávali na Srby, je to záslužné, opatřuješ mocnářství úvěr vholandských zlatých,“ vypočítává královskému radovi Orsayovi (dříve se jmenoval „Orenstein“) jeho žena (tamtéž, s.89).12 Vprostoru rozechvívaném nuancemi vztahů, intrik, ambic atěkavých konverzací se Marie vynořuje jako záhadná konkurentka: irituje některé zžen, muže vábí khovorům. Výraznou součinitelku tohoto nervního společenství je „malá hrbatá komtesa“— sestra legačního rady hraběte Fetukowicze. Vypravěč vní buduje protřelou pletichářku, zároveň ji činí aktérkou nečekaně intenzivní erotické, lesbické scény, jež vdalších partiích románu nemá obdoby. Komtesa hodlá Marii zdiskreditovat (princ Laudon se vsadil, že ji svede), východiskem má být „večírek“ ve vile jejího bratra (situována do Bankastraat). Scéna je komponována jako sled konverzačních konfigurací (vrámci jedné znich Gall brání Holanďany proti invektivě vznesené pruským hrabětem /o„lichvářských cenách neutrálů“/: „Holanďané mají hlubokou duchovní podstatu, kterou nepoznáte na první pohled […] snad proto, že nedělají kulturní propagandy. Jim záleží na tom, aby od sebe odvrátili reflektory“ /tamtéž, s. 104/), témata se vracejí vdozvucích avariacích, jedno znich se odvíjí od zmínky o„židovských hudebnících“. Marie vypráví udivenému princi opropletenci mezi její ajeho rodinou: Když císařský dvůr po smrti RudolfaII. přesídlil zPrahy do Vídně, byl kníže Petr Vok zLaudonu jediným knížetem vČechách, který měl hudební kapelu. Atato kapela dala základ české hudbě. Byli to samí židovští muzikanti, jen kapelník byl Čech. Můj praděd (tamtéž, s.107). Marie pokračuje aposluchačů přibývá; přehraje poté něco znotového zápisu, který si přinesla: prvotní prostota postupně dorůstá rysů „chorálu“ (tamtéž, s.111). Aprinc 12 Uvozuje tuto rodinnou sekvenci, vypravěč vykládá pohyb vmysli Orsayovy ženy pomocí Freudovy teorie vtipu (tamtéž, s.84), což není znalost, již by bylo možné— co se týče vypravěčské instance— považovat za samozřejmou. Později vypravěč připíše vzpomínku na „Freudovu teorii o‚symptomatických projevech‘“ také Marii (tamtéž, s.338). OPEN ACCESS 48 SLOVO A SMYSL 42 nabývá sympatie kdívce, jež iostatní překvapuje neuhýbavostí vřeči ajemu samotnému uměla nazpět vyvolat rozmyté rodinné vzpomínky. Gall ji nicméně poté během jízdy vkočáře13 přátelsky odrazuje od exponovaného češství: „kdybyste takto pokračovala, ocitnete se za dva měsíce na seznamu osob zmezinárodního pacifismu velmi podezřelých“ (tamtéž, s.115).14 Česká (ba docela ivlastenecká) linka nicméně odtud tvoří zásadní významovou vrstvu vyprávěného, výrazně artikulována hned vdalší epistulární vsuvce— Mariině dopisu adresovaném Václavu Křepelovi (datováno: květen 1915). Vlastně poprvé tu naplno asoustavněji proznívá dívčin názor, základní naladění listu je přitom polemické: Marie zpětně vpříteli oceňuje jeho někdejší „důkladnost“, bez ní by se prý „byla jako mátoha potácela mezi stem zájmů, ale bez opravdové práce“, avšak zdá se jí, že jeho rozvaha, „vnitřní ucelenost“, je pryč. Demonstruje mu to zevrubnou grafologickou srovnávací analýzou jeho staršího anedávného rukopisu ačrtá vzájemnou cézuru: Ještě vzimě, jaký jsi to byl spokojený, šťastný, harmonický tvor! Jak jisté acitlivé byly tvoje tenké tahy vrovných linkách psané, jak volil jsi pudově nejjednodušší, harmonické tvary písmen, zpola typografické, zpola vpodobách řecké abecedy, jak nechybělo jediné sečny na písmeně t. Ajak přesně seděla každá tečka nad i, ani nízko, ani vysoko, anikde zakaňkaná. „Jako tištěné?“ tážeš se. Ano, jako tištěné, poněvadž panu učiteli, který den ze dne seděl nad svými knihami, typografické tvary ařecká písmena tou měrou vryla se do mozku, poněvadž ve světničce za sedleckou kaplí klasikové všech dob anárodů byli denními hosty aponěvadž bezděky dožívali vtobě […] / Adnes? / Tahy tvoje nejsou již tenounké, ale rozeřvané vášní, tečky nad inedočkavostí atouhou letí okilometr napřed, nesouvislé háčky skáčou po papíře, vše dýše horečnou dynamikou, jen vybuchnouti, jen prasknouti. / Můj pane učiteli, kam jen, kam spějete? […] jsem, pravda, teprve kratičkou dobu vcizině, ale jest to poblouznění, co vy doma myslíte. Není kulturního společenství mezi Rusy aČechy.— Politicky jest při dnešních převratných událostech všecko možno, niterně: ne, můj milý! Vzejde-li nám jednou slunce, nevzejde na Východě. / Žiji nyní na Západě. Duševně, místně icitově. Akrev mi praví, že sklidím-li kdy něco pro svou vlast, něco, co nás učiní zralejšími ašťastnějšími, že to mohu nalézti jen zde (tamtéž, s.119–121). VMariině dopise nechybí hold Gallovým vychovatelským schopnostem, vzávěru se Marie definuje poukazem kNietzschovu rozlišení lidí nalézajících atěch, kterým je dáno ustavičně hledat: našla se vdruhé zmožností. Mariina dráha nemá, přinejmenším co do půdorysu, daleko krománovému typu, jejž György Lukács vTeorii ro13 Paralelně se do svých příbytků nočním Haagem ubírají princ Laudon alegační tajemník Szirmay ado jejich hovoru náhle vstupuje konkrétní exteriér: míjejí „Vyver, měsíčním světlem zalitý“, Szirmay se tu zastavuje apotěšeným gestem upozorňuje na „siluetu nádvoří, vystupující vjímavé kráse na pozadí oblohy ihladiny vodní“, jeho komentář má ovšem, jak se záhy ukazuje, především provokovat: nabízí prostor jako místo dostaveníčka (tamtéž, s.116). 14 Srov.: „Ich fürchte, Sie haben sich zu offen gegeben, als Sie von Böhmen sprachen. […] Aber wenn das so weiter geht, so stehen Sie in zwei Monaten auf der Liste derer, die des ‚internationalen Pazifismus dringend verdächtig sind‘“ (Saudek 1921a, s.103). OPEN ACCESS MICHAL TOPOR 55 že dohoda dnes požaduje osvobození porobených Slovanů.— / Byl to jeho příklad, jenž Křepelovi ukazoval cestu za hranicemi? Bylo to zjeho rozkazu, že čeští zajatci vRusku, ve Francii aItálii hlásili se kdobrovolnému zápasu proti Rakousku? / Adělo se to vše kpožehnání? Byla to setba boží, jež měla vzejíti abyl on tím jediným, zázračným, povolaným, který dle učení Páně měl „dáti příklad“? / Nebo byla jeho víra mrtvou věrou, určenou, aby jeho národu přinesla bídu azánik? / Dějiny nejsou toliko vítězícími myšlenkami, ale též vítězící hrubou mocí… / Byl Masaryk, burcuje svůj lid kodporu, unášen pouhou vírou, či měl jistotu, že nezápasí marně? / Znovu zahloubala se do rukopisu. / Gall to řekl správně: nic podstatného nechybělo. Při všem spěchu, při vší horlivosti stoupajících linek: ani háčku, ani puntíku, ani sečny nescházelo, kde toho vyžadovala jasnost. Byl-li kde smysl pro detail, tož tady. Oproštěné jako kostry byly jeho tahy, žádná ozdůbka ani fráze. Jen věcnost, střízlivá prostota, prosáklá dobrotivostí. / Jako na zázrak zírala na tento nepojatelný souzvuk vlastností, onichž učila věda, že se navzájem vylučují, ajež, tak různorodé, splývaly tu vjediný proud života kobsáhlému chtění akonání (tamtéž, s.356–357). Když vypravěč následně líčí Mariino rozpoložení, pracuje se zvláštním pojmovým konglomerátem. Předně chválí „přírodu“ za to, jak se jí Marie— toto „krásné stvoření“— „nádherně vydařilo“, její schoulení do spánku propojuje spředstavou „zvířete“, jež se načas uložilo kzimnímu spánku, „až potom sluneční paprsek společně svůní prsti azvuky přírody probouzí jeho smysly. / Jako zvýparů ornice stoupá vprvním předjaří spícímu zvířeti ve smysly omlazující síla, tak vnikalo jí vmysl poslání Slovanstva zrukopisných tahů Masarykových…“ (tamtéž, s.359). Řád zvířecí analogie je podržen také vnavazující představě psů, natolik silných, aby se utrhli ze řetězu anásledovali kolemjdoucího vyjícího vlka: „to síla předků vnich ožila, ježto krev rasy zavolala“ (tamtéž). Druhého dne, „unášena nočními vidinami, zušlechtěna irozrušena“, se Marie vydává kNio-Hu-Sanovi; jejich úsporný rozhovor poté simuluje několik základních časových českých dilemat. Vpozadí Mariina rozhodování, zda se vydat za Masarykem do Londýna, se rýsuje jednak její národně aktivistické pojetí životního úkolu („Naše náboženství učí, že jest nám hledati říši Boží, že máme býti dělníky ve žních Páně, anaši světští učitelé nám káží, že žeň Páně, oníž jest nám pracovati, jest národ“; Nio-Hu-San namítá: „Nepovstala-li tato válka ztoho, že každý měl na mysli toliko žeň svého národa“ /tamtéž, s.363/), jednak otázka, zda se vůbec političtí představitelé českého národa identifikují srazancí Masarykových návrhů (Marie ví, že to tak nejednou není; vjejích pojmech jde přitom o„slabost těch, kdož měli býti vyproštěni“ /tamtéž, s.364/). Nakonec se Marie Nio-Hu-Sanem nicméně nechá přesvědčit: přistupuje na roli „poslední rezervy“, má být jedním z„mladých lidí“, „zálohou pro větší práci, která nastane potom, až učitel [jejího] národa dospěje cíle“ (tamtéž, s.365). Znovu se tak potvrzuje, že Marie je vSaudkově románové struktuře— pro své patrony, jakož ipotenciálně pro implikovaného čtenáře— andělskou figurou naděje, atedy potomnosti, jež se prostě dává kuvěření (srov.: „naděje je nadějí důkazům navzdory. Povstává, když se rozcházíme sminulostí. Provádí se určitý řez“ /Richter 2022, s.192— zde citováno jako výrok Alphonsa Lingise/): „Měl pravdu, neuhodila ještě její hodina. Jest jí ještě čekati apřipravovati se na onu nastávající svatební noc, kdy se této strašlivé době zasnoubí“ (Saudek 1921b, s.365). OPEN ACCESS 56 SLOVO A SMYSL 42 Další kalendářní průlet nedávnými dějinami upomíná— krom jiného— kmomentu vstupu USA do války20 akruským převratům (rukopisy předáků revoluce— především Leninův /označen za „původce chaosu“/— však „vrukopisném archivu Gallově“ chybějí). Součástí Mariina zrání jsou inadále styky sprincem Laudonem: symbolem jejich pokračujícího kontaktu je dům, jehož rekonstrukci princ koordinuje— tak, aby tu mohla také Marie mít své zázemí. Princ ostatně vytrvale snuje paralelní Mariinu trasu (apředstavu sebe sama jako jejího průvodce po Miláně, Benátkách; jeho pohled na ni zůstává výrazně tělesný: „ona vbílé sukni ahalence. Jak jí sluší panama“ /tamtéž, s.381/), její perspektiva má však jiný základ: „ti, kteří jsou dost silní, aby kráčeli životem sotevřenýma očima, nemají práva, aby jenom snili,“ říká (tamtéž, s.384). Zvažuje přece jen cestu za Masarykem, tentokrát už do Ruska, artikuluje své výčitky, iniciované právě také vzorem Masarykovým: „Žije toliko svému úkolu. Nepřisuzuje si právo žíti životem práce ve vlastním okruhu, natož aby se oddával sladkému snění, ajá, která vidím úkol aznám povinnost, já sedím vKorneliině koutku uvašich růží ajsem tak špatná, že při tom pociťuji ještě kus štěstí“ (tamtéž, s.385–386). Marie vřeči míří do středu altruismu, atedy sebezapření, doslova: „vstříc osudu trpitelskému“. „Leč kdož mne učinili vidoucí, odřízli mi zpáteční cestu ke štěstí nepatrných tvorů,“ zdůrazňuje Marie jednosměrnost svého pohybu (tamtéž, s.389): jako definitivní zasnoubení pygmalionské zápletky sgestací kristovskou (či možná spíše: apoštolskou). Tuto (auto)stylizaci princ rozhodně neruší, když uhranutě deklaruje: „Kterýsi básník prý kdysi řekl, že když vkročí do domu velký, čistý člověk, ten dům že potom jest jako vysvěcený chrám. To jste učinila dnes vy vprvý den zmého domu“ (tamtéž). Vstříc Mariině pozornosti jde zanedlouho znovu— jako další zpřátelských pomocníků— také Weissenstein, prostředkující jí text „výzvy českých spisovatelů“. Marii jej horoucně, radostně čte jako doklad nového odhodlání: „Tož vpadly duševní mocnosti národa poslancům do zad, znemožňujíce jim každičké vyjednávání sVídní aznajíce se veřejně kprogramu Masarykovu. / Dal jim příklad“ (tamtéž, s.392). Weissenstein současně Marii prostředkuje důležité setkání s„doktorem zBirkenfeldu“, jehož znala jako „skromného člověka osmutných, hlubokých očích“; nyní má před sebou muže „[z]trhaných tváří, kolem úst rýhu, do níž se vryl těžký, duševní zápas aktomu planoucí oči“ (tamtéž, s.393). Birkenfeld je bytost skepse (ve vztahu kjakékoli „psychologii lidské“: „Zažijete věci, které nepochopíte, věci makavé“ /tamtéž, s.394/), zároveň bytost krize: Marie vtazích jeho rukopisu nakonec identifuje rysy sebevražedné, avšak další běh věcí ozřejmí, že má jít osebevraždu vsociálním smyslu, přeryv od melancholie kodvaze: Birkenfeld při první příležitosti nabourá diskurz své národně-vojenské komunity, předpokládá, že bude za trest povolán na frontu, ale nehodlá dezertovat— se zvláštní argumentací: „německému akademickému občanu německé dějiny posledních sto let vězí příliš vkostech“ (tamtéž, s.408). Je příznačné, že Weissensteina, který je rozhořčen očekávatelným osudem svého přítele, Marie konejší dalšími slovy zříše svatosti: „vykonal svůj podíl na žni Páně. Dal příklad“ (tamtéž, s.410). 20 Za povšimnutí stojí vypravěčův výčet zpravodajských agentur, distribuujících do světa jedno zWilsonových prohlášení: „Associated Press kabelovala znění do Londýna, Reuter vrhla je do Amsterodamu, de la Mar do Berlína, Wolfova kancelář rozšířila je po Německu“ (Saudek 1921b, s.367)— Saudkovo Hollandsch Nieuwsbureau zmíněno není. OPEN ACCESS MICHAL TOPOR 57 Interpretační mřížku, prostupující románovou rozpravu, nepřestajně utváří jazyk aprizma grafologického rozboru; Marie přitom neustále zvyšuje své umění, pod bdělým dohledem Gallovým— viz například jeho metodické poznámky nad rukopisem Clémenceauovým: „Co není vpísmě, po tom ti při analýze nic není. To bychom mohli hned jíti za Schermanem aprovozovati místo vědy inspiraci“ či: „Třeba se rozhodnouti mezi praktickou grafologií ateoretickou psychologií“ (tamtéž, s.417, 418). Ipřes výhrady je Gall fascinován znaky rozvoje Mariiných schopností— tentokrát její schopností nahlédnout „jednotlivce jako médium rasy“ (Marie vykládá Clémenceaua jako toho, kdo „vdechne […] národu francouzskému novou víru apovede jej až do konce války“ /tamtéž, s.419/). Ivdalších kapitolách utvářejí referované klíčové události světového vývoje posuvný kontext, vdotycích snímž lze Marii adalší aktéry jejího plánu probouzet kjejich výstupům. „Pozdní jeseň, zima, vánoce, Nový rok. / Věcně prolévána krev anižádné odpovědi na otázku, kčemu? pro jaký cíl? / Jen pro změny na hranicích apro přesunutí moci?,“ předesílá vypravěč svému sumáři, který se již otevírá poslednímu roku války (tamtéž, s.421). Pro Marii aGalla trvá záhada Leninova zjevu; zaznamenán je také průběh brestských jednání, včetně vystoupení Lva Davidoviče Trockého, pozoruhodného naprostou rezignací na tradiční diplomatickou úměrnost: „Trockij pronesl knepřátelským delegátům řeč ojejich prolhanosti, neúprosnou, logickou, břitkou řeč: duchaplnou atemperamentní. Diplomati nevěděli kudykam. Měli ordre, maršrutu, že musejí přinést domů úspěch, podpis“ (tamtéž, s.425). Spíše než se zřetelem kruskému impulzu se Marie nicméně smyslu své cesty dobírá vkorelaci skřesťanským diskurzem širšího, světového dosahu: upíná se kpředstavě „duše“ čelící řádu kast avypočítavosti; podporou ve směřování ktakto emblematizovanému „zlidštění člověka“ je jí další rozhovor sNio-Hu-Sanem, zdůrazněna je přitom indická vrstva jeho osobnosti /tamtéž, s.431/). Tady se již postava Marie— takto Saudkova loutka nového člověka— přibližuje rysům soudobých reprezentací postapokalyptického, nadnárodního univerzalismu, literárněhistoricky spínaného spojmem expresionismu (srov.Vietta— Kemper 1990, s.186–188). Spolu sGallem zkoušejí vrukopisech rozpoznávat šifry dobré budoucnosti jakoby už bez ohledu na dosavadní řád věcí (stárnoucí aslábnoucí Gall je úředníky ajinými představiteli svého aněmeckého mocnářství příznačně nahlížen jako pošetilec apacifista); jde oto, „ve stále ještě slabých znameních“ rozeznat stopy „mužů, kteří zbudou pro obrodu světa“ (Saudek 1921b, s.437). Společný rozbor Wilsonova rukopisu21 přitom obnažuje hybridnost představy, na níž jejich vyhlížení mužů budoucnosti stojí: eschatologii podpírá darwinismus. „Byly tisíceré možnosti, aby se jimi projevila velikost aryzost tohoto muže. Bezpočetné byly cesty akombinace, jež příroda si mohla vyvoliti, aby dosáhla stejného cíle,“ uvažuje Marie (tamtéž, s.440–441). Wilson se stopařům vyjevil jako přízemní, „sterilní“ člověk, na něhož nelze příliš sázet akterý nedosahuje Masarykovy „tvořivé síly“; pro vyslance to znamená rozpad „naděje, že spatří vycházeti červánky nové doby“, opuští jej „zvídavost“ (tamtéž, 21 Saudek se tu nepokrytě vztahuje ke grafologické rozpravě, cituje zprací Hanse H.Busseho (Wie beurteile ich meine Handschrift? Volkstümliches Lehrbuch der Graphologie, 1920) aJulesa Crépieuxe-Jamina (Les Bases fondamentales de la Graphologie et de l’expertise en écritures, 1921). OPEN ACCESS 58 SLOVO A SMYSL 42 s.447). Svět nicméně spěje ke konci válečných dní. IMarie jako by ztrácela síly— tráví čas uvyhasínajícího přítele, na okamžik dokonce zatouží po společné cestě, kterou jí nabízel princ Laudon— aby ještě jednou odolala. Hektická, rupturní světodějná přítomnost kMarii doléhá ve zvláštním prostupu sintimním faktem blížící se ztráty blízkého člověka; finále Saudkova románu je snad iproto vlastní silná delirantní vrstva. Marii se zdá oVáclavu Křepelovi, stojícím „včele legionářů“: „Vojáci zpívali starou husitskou píseň Kdož jste boží bojovníci aKřepela jí kynul, aby se knim přidala“ (tamtéž, s.453); ženy, snimiž se předtím potkávala vhaagských diplomatických kruzích, ji zahrnují láním (jako zrádkyni); usíná uGalla, jako „náměsíčná“, „bez pláště abez klobouku“ jde potom za princem, padá mu bezvládně do náruče, odtud znovu běží na vyslanectví, ještě naposledy mluví sGallem: zamilovaně, vděčně, ztraceně. Sluha jí poté předává „ošumělou, rozedranou knížku“, učebnici ruštiny, aona tomuto pokynu rozumí: Ruské muže aruské ženy měla se naučiti znáti, měla zapustiti jim do duše olovnici, aby změřila, jak byly hluboké. / Na nich měla se sama, bez něho dopátrati odpovědi na otázku, již jim nebylo dopřáno zodpověděti společným úsilím, na otázku po „ zítřku“. / Gall iKřepela, vědoucí ivěřící, oba tušili zítřek na slovanském východě. Starý svět musil se rozpadnouti, nežli se dvé samostatně hledajících nalezlo na stejné cestě… (tamtéž, s.462). Spící Marie se poté propadá do neklidného snu, rozhazuje vněm rukama, vzbudí se, sahá po šatech, padá kzemi…: ve stejné chvíli, kdy vyslanec umírá. Je to čas (Mariina) zhroucení. Nad jejím tělem, po řadu dní zmítaným horečkou, zasedá koncilium— anelze přehlédnout ironizující podtón této sekvence (psychiatrova kazuistika kupříkladu spočívá vtom, že je „děvče neukojeno“: „Měla se dávno provdati“ /tamtéž, s.464/). Mariina mysl bloudí vtřeštivém sledu vidin: vydán byl její mozek furiím, honícím před jejíma zrakoma divým letem vyštvané obrazy. / Úryvky zdětství, zdívčích let, zjejího zrání, jejích zápasů, úprkem po sobě následovaly. Viděla je skrze rudé mlhy. Jen tu atam prosvitaly rudými závoji oči prince Laudona. Lákalo to ahrozilo, dojímalo alekalo aletělo atřeštilo anedalo se zachytiti. / Nic zhroutícího se venku světa nevnikalo kní, jen zbytky vlastních smyslových zkušeností (tamtéž, s.465). Vypravěč vypočítává události, jež Marii míjejí; nazpět do vnějšku ji vytrhuje teprve pocit, že její tělo omakávají „cizí ruce“, „že cizí ruce, ohmatávajíce ji, zneuctívaly její tělo“ (tamtéž, s.466–467). Vmístnosti však nikdo není, kapitola se uzavírá příchodem avlídnými gesty ošetřující sestry. Tlumočníkem proměněného světa je jí potom Weissenstein: Plnou hodinu jí vykládal. Omomentech historických, lidských, malicherných, otřásavých ikomických: život zmatených dnů posledního zhroucení, konec hřmění děl, ohorečném spěchu zbohatlíků politických, kteří honem ještě spěchali ukrýti kořist před bouřkou, ošílení osvobozených živlů (tamtéž, s.468). OPEN ACCESS MICHAL TOPOR 59 Epilog načrtává Mariin plán. Ve Weissensteinovi iprinci Laudonovi má oddané spolupracovníky— in potentia; hodlá nyní „pracovati na žni Páně“ jen dle svých sil avůle. Vosvojeném sebeobraze se předsvědčení ovýsostné schopnosti („Putuji světem skouzelným proutkem vruce asolovnicí, abych změřila hloubku lidských duší. Kasandra jen vskrytu truchlila. Já nepotřebuji naříkat, mně jest dáno, abych nepominula velkého člověka, avím, že tvůrčí člověk očisté duši nezanikne beze stopy. Mám prostředky, abych lidem ryzím sklidila zcesty prvé vnější překážky“ /tamtéž, s.469/) snoubí sjakoby programně deklarovanou náklonností kurčitému okruhu českého světa (těžko tu přeslechnout názvuk de facto Saudkova kritického poměru ktěm, kteří se vnové republice ujali vlády): Marie odchází do Čech, chce vidět (jak vysvětluje Nio-Hu-Sanovi) „při práci“ venkovské učitele, ty, kteří „sejí, nikoliv ty, kdož chtějí pročachrovati žeň. Žije více ryzích povah na českých vesnicích než ve světě na ministerských křeslech“ (tamtéž, s.472). Ale to vše je jen příslib: text uzavírá Mariina chvála potřebného odpočinku aradost ztoho, že po letech znovu uslyší českou hudbu.22 KŘIVKY REZONANCE První referáty oSaudkově románu se objevily vněmeckojazyčném prostředí, vněmž bylo možné očekávat nejprudší odpor. Avšak dokladů takového střetu se nedostává. Jako první na Diplomaty vpolovině dubna 1921 patrně upozornil referent listu Prager Tagblatt Richard Katz. Povšiml si, že název románu může mylně sugerovat žánr „společenského románu“ nebo „memoárů“, jde však především oknihu „válečnou“— knihu „politicky interesantní“ a„napínavou“. Saudka Katz označil za „Čechoslováka“, odtud odvodil československý akcent románu. Postřehl nicméně, že „česká revoluce“ je tu zobrazena „bez kokrhání [ohne Krähwinkelei]“, ve specifických „perspektivních řezech“, jakoby zdálky— ostatně podobně jako válka, která utváří leda „temné pozadí“ intimněji pojaté vrstvě Mariina příběhu. Ocenil Saudkův vypravěčsko-grafologický trik, pochybnosti— co do přesvědčivosti— vyslovil nad tématem aristokratova hledání „cesty kryzí lidskosti“ pod dívčiným vlivem. Věštil každopádně knize úspěch (Katz 1921). Referent listu Deutsche Zeitung Bohemia— patrně August Ströbel— se zprvu koncentroval kpostavě české dívky. Předpokládal přitom, že nabytý duchovní iekonomický kapitál zúročí Marie zřetelněji vdalším svazku avizovaného triptychu. Zaznamenal, že Saudkův obraz diplomatických kruhů nebudí přílišné sympatie, vyjma několika málo postav— zejména Gallovy (již autor obdařil snad vším dobrým, co znal); připodobnil vtom směru román kpróze Bernharda Kellermanna Der 9.November (1920). Zaujal jej pasus masarykovský, povšiml si letmé invektivy neurčitě namířené kMasarykovým „pomocníkům“ (Ströbel 1921). Příkladem reflexe přicházející zpoza československých hranic budiž recenze, již Saudkově románu vKölnische Zeitung věnoval Karl von Perfall. Postavil jej do 22 Na konci německého textu (Saudek 1921a, s.425) se praví: „Tato kniha je prvním samostatným svazkem románu, který bude zahrnovat svazky tři.“— Je tedy možné, že Saudek skutečně měl vplánu Marii asnad idalší postavy využít pro rekognoskaci poválečných poměrů; zdá se však, že se tento projekt brzy naprosto rozplynul. OPEN ACCESS 60 SLOVO A SMYSL 42 sousedství Zweigovy knihy Romain Rolland. Der Mann und das Werk (vydané téhož roku)— jako „další zděl pacifistického zaměření“, jež se nicméně— „ipřes ostrou kritiku předních osobností války“— rétorice radikálního paficismu spíše vyhýbá. Perfall naznačil možnost číst text jako „klíčový román“, avšak sám si touto cestou jít netroufal. Zaujala jej postava Gallova avůbec instalace grafologie jako mřížky pro výklad povah iudálostí, ve zkratce zmínil charakteristiky některých státníků. Nepřehlédl pak, že je to Masaryk, nynější „český prezident“ (stojí tu: „der Präsident der Tschechei“), kdo je vknize uviděn jako „velký muž, předurčený kvyřešení světového zmatku“, „vůdce slovanského světa“ aproponent „nového věku“: „Je tu naznačeno, že to, co se děje ve slovanském světě, předznamenává změny dalekosáhlejší“— vtom ohledu Perfall váhal snějakým finálním hodnocením: poukázal na to, že Saudek avizuje další dvě pokračování, vnichž patrně „speciální slovanský program“ dojde určitějšího podání (Perfall 1921). Vpolovině června se ke knize vPrager Presse vyslovil Oskar Senski. Dějinnou topografii evropského románu dovedl ktezi ozemi s„ornou půdou“ sycenou možnostmi harmonie aspásy— o„zemi české, zemi Komenského, českých bratří, Tomáše Masaryka“. Jmenoval dva velké prozaiky této země— Ernsta Weisse aHermanna Ungara. Připomněl, že jsou oba Židé, stejně jako „slovanský Žid“ Robert Saudek, jenž svými Diplomaty docílil „lecčehos ztoho, od čeho si lze slibovat literární, potažmo kulturní obrodu [Regeneration]“. Významová pole románu Senski evokoval vzrušeně stylizovaným výčtem literárních analogií adůležitých momentů azápletek, jež vSaudkově pojetí „ideál českého bytí [Idealtypus böhmischen Wesens]“ vystihují lépe než všechny politické fráze (Senski 1921). Teprve vlétě 1921— vsouvislosti sčeským vydáním— se kSaudkovu románu začali obracet čeští recenzenti. Josef Kodíček ho vTribuně představil jako „jednu znejzajímavějších knih, jež unás vposledních letech vyšly“. Cenil si její „napínavosti“, tj.„souvislosti se životem“, věda, že „není zděl ryze estetického řádu“: „Nemá-li však plné výše umělecké atemné hloubky myslitelské, jest nadána životní zralostí, zkušeností; jest to kniha velmi ostrého psychologického vidění, značného materiálu životního,“ nepostrádající „delikátnosti“. Mj.si Kodíček povšiml zvláštní ztajenosti vodvíjení vztahu mezi Marií aGallem: „pouhým nadechnutím jest tu vylíčena blízkost lidí, vníž jest jemně smíšen asetkán Eros iCharis. Láska aoddanost. Do poslední chvíle není jisto, okterý ztěchto citů tu běží.“ Nakonec vyzdvihl portrétní um soustředěný vgrafologických analýzách; „nejvýznačnější osobnosti světové války[…] jsou tu grafologickou cestou kresleny virtuózním psychologickým žurnalismem. […]Psychologické analýzy, jež tu jsou podány, jsou namnoze rázu definitivního“, uzavírá Kodíček svůj komentář— aby poté své tvrzení doložil rozsáhlými citáty- -ukázkami těchto portrétů (Kodíček 1921). Další zrecenzentů, Václav Tille ve Venkově, kupodivu Saudka označil za „německého autora, jenž vydává tentokráte své dílo jako český originál“ a„projevuje vněm našemu národu velmi vřelé sympatie“. Autorovi krom toho přiznal svěží znalost života „rakouské kolonie“ vHaagu, postavy vyslance Galla, hraběnky Cornelia aprince Laudona se mu však jevily jako ne právě pravděpodobné— co se Galla týče, nevěřil, že „staré Rakousko“ mělo takové muže. Co ovšem Tilleho vyloženě iritovalo arušilo potěšení z„živé drobnokresby“, „upřímného přesvědčení asrdečného poměru klidem idějům“, byla grafologická fixace románu. „Grafologie jest patrně autorovou láskou, OPEN ACCESS MICHAL TOPOR 61 přičítá jí zázračnou moc odkrývat nejtajnější hlubiny lidské duše, pronikat povahu nejmocnějších duchů tak přesně, jak oni sami sebe neznají,“ odhadoval; kvitoval by ji jako „zajímavou románovou pomůcku“ (avýsledné „povahové rozbory“ jej přesvědčovaly oautorově „bystrém duchu“), ale žádat od čtenáře, aby také uvěřil v„její neomezenou moc“, když jde přitom jen o„módní šarlatánství“, jež si nezadá „svěštícími babami ajasnovidci“— to už pro Tilleho bylo příliš. „Přesto,“ konstatoval nakonec, „čte se kniha pěkně, ač čeština je místy tvrdá, atvoří ve válečné literatuře čestnou výjimku“ (Tille 1921). Ještě příkřeji očeštině románu soudil vModerní revui Jarmil Krecar („ukazuje frazeologií, výrazy, germanismy, ano ivětami beze smyslu, že práce byla původně napsána německy“), děj označil za „obsáhlý, ač bezobsažný“, grafologickou linku odbyl ironickou figurou anavrhl román nadepsat „Diplomatova svěřenka“— dle „modropunčochové literatury, jejíž líbeznou ušlechtilostí se tu žije adýchá“. Naprosto— spřídechem antisemitismu— odmítl románový obraz světového dění ačeské otázky: Čte-li se kauzální souhrn světového dění, pochycovaný touto grafologickou stanicí haagského vyslanectví, takměř humoristicky, mají-li posudky omocnářích astátnících příchuť kavárenské fámy, zaráží, jaká zpatlaná představa se předkládá domácímu icizímu čtenářstvu oČeších, onárodní povaze, odějinné tradici apolitickém smýšlení za války. Autor vČechách udomácnělý má očeských věcech znalosti tak pohádkové jako Shakespeare vXVI. století aještě je přebarvuje německo-židovským nazíráním. Kde se zmiňuje oMasarykovi ajeho poměru knárodnímu celku […], lze pochybovati, že jde jen ozkreslení, zaviněné nepochopením nebo pouhou nevědomostí. Grafologická důmyslnost stelepatickými úkazy, šarlatánské pomíšení dějin sžurnalistickými klepy, řemeslná literárnost sposteriorní „ideologií“, neostyšná, všeho zneužívající chtivost senzace činí ztéto práce rázovitý produkt určité plemenné odnože, která onde vyrábí pálenku, zde literaturu, obé stejné jakosti, účelu avýznamu (Krecar 1921). IS.K.Neumann sice připustil, že nelze vSaudkově románu „neviděti pohodlnosti tvárního postupu, papírovosti hlavních hrdinů, dutého zvuku etických momentů“, že zkrátka není radno román hodnotit „zhlediska slovesně uměleckého“. Avšak— „jako dobrou populární četbu“, jež má bavit, poučit apovzbudit, jej byl sto doporučit: iproto, že neholduje „obvyklým nacionálním, náboženským, politickým, sociálním nebo mravním předsudkům“, ba vykazuje „pěknou, byť nikoli právě revoluční, byť poněkud iopatrnou moderně světoobčanskou úroveň“. Riziko spatřoval vmomentech, kdy autor imaginativně opouštěl sféru své zkušenosti abezprostředního postřehu skutečnosti— tam se podle něj Saudek takřka stýká s„kýčaři necudnými atlachavými“. Tah směrem k„dobrému mezinárodnímu artiklu“ dle Neumanna přiměl „opatrného“, „chytrého“ autora obrousit leckterou hranu, nedovolil také, aby se „mužněji vyrovnal sMasarykem aneuhnul před Leninem“. Přesto mu byl Saudkův román příkladem knihy, jež „není zducha maloměšťáckého aprostou mysl chytí izaujme pro myšlenky vyššího řádu“ (Neumann 1921).23 23 27.července 1921 se vPrager Tagblattu (s.3) objevila noticka, že Robert aSenta Saudkovi oznamují narození dcery Rainy Kvety. OPEN ACCESS 62 SLOVO A SMYSL 42 J. O.Novotný— coby referent Lidových novin— naopak takové „mravní plus“, mocnost „ukazovati nové širší obzory a[…] někam vésti“ vSaudkově knize dočista postrádal. Uvažuje poté oSaudkových záměrech, odhadl autorovu potřebu vnějaké podobě zúročit válečné „dojmy azkušenosti“ („jistě ne nezajímavé“), uplatnění grafologického momentu chápal jako způsob, jak dát věci „nátěr originálnosti“ a„soudům pronášeným oté které osobě aspoň zdání pevnosti ajistoty“. Nedojala jej nikterak ani postava Marie Psancové— jakožto figura ustavičného odkladu (J.O.Novotný 1921). Koncem téhož roku se potom ještě oDiplomatech rozepsal Novotný Miloslav. Hned vúvodu se přiznal, že odedávna chápe grafologii jako „hříčku“, „pýtickou praktiku“ a„dobrý prostředek, aby se básnilo aomamovalo“: „Ale kam stím na nás? My toužíme po Descartovu claire et distincte“ a– navázal— román „česko-německého spisovatele“ jej ztéto „nedůvěry“ nevyvedl, učiniv z„víry“ vmoc grafologie svou „můru, marotu, fixní ideu“. Něco jiskřivých míst nemůže podle Novotného vykoupit celkovou únavnou jednotvárnost tohoto „[r]ománu bez života, bez krve. Šedivého jako jeho obálka. Román-hříčku“ (M.Novotný 1921b).24 Vúvodu roku 1922 si cestu kSaudkovu románu našel také Karel Sezima. Saudka letmo identifikoval jako „českého Němce“ ajeho evokaci zvoleného prostředí přiřkl sytost apoutavost, konstatoval autorův „kombinační um ivypravovatelskou obratnost, aby vší té mozaice dodal výrazného epického vzorce románového“, co se postav týče, rozporoval jejich nadsazenost aschematičnost vrozvíjení „dušeslovných pochodů“: „nepřesvědčují pro svůj zřetelný apriorism apřímočarou plánovitost, kterou citelně proráží snaha po symbolizaci“. Iritovalo jej ostatně, jak je „veškera psychologie“ románu monotónně prostoupena „naukou grafologickou“, jíž je přisouzena „moc až zázračná“; znechuceně— aniž zohlednil jejich specifickou funkci— Sezima zavrhl pasáže zabředající— podle něj— „vreferentskou zběžnost aodosobněnou kronikářskou šeď“ (Sezima 1922). Záhyby české recepce románu sledovatelné zhruba vrozmezí druhého půlletí roku 1921 lze doplnit onáhled způsobů, jimiž byl román čten ve stejné době vholandském prostředí. Tak recenzent deníku Nieuwe Rotterdamsche Courant knihu nejprve doporučil jako čtení na cesty (patrně proto, že mu východiskem bylo německé vydání, operoval pisatel stím, že jde oprvní část „triády“), navozuje zvláštní analogii sFlaubertovou L’Éducation sentimentale: podobně jako tam revoluce, tak vSaudkově románu válka zůstává pouhým pozadím: „trávíme většinu času vHaagu“. Spochybnostmi registroval „okultní“, mystické“ prvky, grafologii označil za „kompas“, který se občas plete, Mariin příběh prostě za krásný. Evidoval stylovou aktualitu aromantickou modernost knihy; patetické pojetí některých postav (např.Masaryka) podle něj vyvážil kriticismus formující obraz prostředí, vněmž se pohybují. Speciální pozornost pak věnoval tragickému příběhu hraběnčiny lásky amateřství (an. 1921b). Hendrika Kuyper-van Oordt vlistu De Tijdspiegel poněkud jízlivě poznamenala, že je škoda, že kniha vyšla až po válce apovahu ačiny jejích protagonistů už není třeba vykládat zjejich rukopisů; efekt grafologického prvku proto označila za „dětinský“. Ocenila humoristický půvab některých partií, sHaagem však podle ní román „nemá 24 M.Novotný svůj soud shrnul už oměsíc dříve vnoticce otištěné vČeské revui, mj.konstatoval: „Grafologický román, tj.není vněm než grafologie. Román se děje aosoby historické […] ivybájené vystupují, jen aby si mohl spisovatel ověřovat povahy asvé naděje pomocí této pseudovědy“ (M.Novotný 1921a). OPEN ACCESS MICHAL TOPOR 63 nic společného“— „krom toho, že vtomto městě opravdu sídlí diplomaté“ (Kuyper- -van Oordt 1921). „Haagský“ atribut románu zpochybnil také Frits Lapidoth, považující jej za text rázu spíše kosmopolitního než lokálního. Ačkoli Saudek— jehož „domovinou“ je „Česko-Slovensko“— už léta působí vHaagu „jako dopisovatel novin, zná velmi dobře náš jazyk, zná naši zemi azná mnoho našich krajanů“, psal Lapidoth, do jeho knihy se to příliš nepromítlo, cílí totiž do specifického prostředí aani vtom směru není nějak drobnokresebný. Konstatoval „mimořádně příznivé“ přijetí knihy ašíři diskusí, jež vyvolala, ocenil originalitu perspektivy. Grafologické lince recenzent neupřel zajímavost, postavu Marie četl prizmatem nespecifikovaného pojmu romantismu (Lapidoth 1921). Henri Smissaert, jemuž byla Saudkova kniha vesměs sympatická, byl předně uhranut úrovní Saudkovy, tedy „cizincovy“ holandštiny, kvitoval „univerzální“ význam jeho „úžasného, překvapivého avmnoha ohledech mimořádného románu“ (Smissaert 1921; mnohem stručněji, nicméně stejně povzbudivě zvala kjeho četbě také noticka vlistu De indische Mercuur /an. 1921c/). Ani vjednom zholandských případů nebyl nijak reflektován český stimul Saudkovy knihy. GRAFOLOGICKÝ DOVĚTEK AEISNEROVA „T.G.MARIA“ Jak řečeno, na Diplomaty Saudek beletristicky nenavázal. Grafologie jako interpretačního klíče ke světu politiky adiplomacie se však nikterak nezřekl; ostatně již vkvětnu 1922 vPrager Presse publikoval analýzy rukopisů účastníků janovské konference (které se sám jako korespondent deníku zúčastnil).25 Deprimovat, zdá se, Saudka nemohla ani opožděná pozornost, již jeho románu věnoval vdruhé polovině roku 1923 filozof František Krejčí. Ten své výhrady nemířil proti grafologii vůbec, varoval však před pavědeckou přílišností: někdy prý „grafologové řeší svou metodou otázky psychologie individuální do takových podrobností ado takových důsledků, že místo logických přesných závěrů nastupuje čirá hra víceméně duchaplné fantazie. Užije-li se pak těchto fantazií grafologických vrománě za psychologický podklad líčení povah amotivů jednání osob tam vystupujících, je patrno, že to je náhrada nedostatečná aže se estetickému zřeteli psychologické pravdivosti nemůže učiniti zadost“. Vtom světle zdůraznil magicko-věšteckou povahu Gallovy postavy: „Spojí-li se to adoplní-li okultistickými předpoklady, máte látku, zníž je vystavena budova Saudkova románu“ (Krejčí 1923). Koncem roku 1926— tedy vdobě, kdy se už knihou Vědecká grafologie etabloval vpoli expertním— Saudek poskytl Masarykovu sborníku „pokus ografologický životopis T.G.Masaryka“ (Saudek 1926; srov.též Polák 2003), na důvěře ve vlastní inter25 Srov.Saudek 1922b, viz též: „Vtěchto dnech obdržíte grafologické portréty státníků. […] Článek je vázán na určitý den, protože vyjde současně vsedmi jazycích“ (R.Saudek A.Laurinovi, Janov, 13.5.1922, LA PNP, f. A.Laurin; text vyšel přinejmenším česky vLidových novinách /Saudek 1922a/). Na Saudkovy rozbory se poté odvolal autor článku Diplomacie agrafologie, otištěného vTribuně, který byl ovšem primárně reakcí na speciální kauzu: „po návratu zjanovské konference pustili se do Dra Beneše ostře naši Němci ajejich mluvčí Dr. Kafka dovolával se dokonce imoderní grafologie na důkaz Benešových negativních vlastností“ (-san1922, s.2). OPEN ACCESS 64 SLOVO A SMYSL 42 pretační, tj.také předvídavé schopnosti (jež ovšem nemusely být jistě nutně vázány na substrát grafologický) stavěl zjevně isvé trvající angažmá politického komentátora— viz slova zdopisu, jejž— patrně vroce 1929— adresoval A.Laurinovi: „zpravodajství středoevropské onynější situaci spočívá na falešných předpokladech. Upozorňuji také na to, že jsem vP[rager]. P[resse]. předpovídal Hooverovu akci vdobě, kdy taková předpověď taktéž platila za šílenou fantazii apod.“.26 Vtom smyslu vlastně Saudek nikdy neopustil Gallův vztah ke světu: superiorní vykladačskou pozici. Vytrácení Saudkova románu zliterární paměti načas vroce 1930 pozastavil Pavel Eisner, když mu věnoval jednu zkapitol své knihy Milenky (Saudek se tu ocitl jako jedna z„povah subjektivně-konfesijních“ po boku hvězd zdejší německojazyčné literární scény, počínaje Paulem Leppinem aFranzem Werfelem konče /srov.Eisner 1930, s.32/). Vsouladu sfokusem Milenek Eisner středem dané kapitolky učinil Marii. „Co jen lze nakupiti světla na ženskou postavu,“ připsal prý Saudek právě jí— věren „apoteotickému vidu panenství, zabarvenému politicky“— astvořil „krásnou, cudnou, ničím neposkvrněnou“, „neohroženou dívku stělem Sokolky“, současně „hluboké duše apronikavého intelektu“, stvořil— „ženského Masaryka“: bytost, jež „[š]íří kolem sebe světlo“ a„je sama zdrojem tajemného světla nad apokalyptickou válečnou nocí“ (tamtéž, s.107–108). ARCHIVNÍ PRAMENY 26 LA PNP, f. A.Laurin. Literární archiv Památníku národního písemnictví, Praha— fond Arne Laurin. Literatuurmuseum, Haag— fond Jan Greshoff. Österreichisches Staatsarchiv, Wien— fond Presseleitung. LITERATURA an.: [Spielerin]. Bohemia 83, 1910, č.313, 13.11., s.33. an.: [Aus dem Haag wird uns telegrafiert]. Pester Lloyd 65, 1918, č.18, 22.1., s.10. an.: Holandský tisk opanu presidentovi Československé republiky. Sborník zahraniční politiky spřílohou Úřední věstník Ministerstva zahraničních věcí R.Č.S.2, 1921a, č.7, 12.5., s.136. an.: [Diplomaten]. Nieuwe Rotterdamsche Courant 78, 1921b, č.220, 10.8., s.9. an.: [Diplomaten]. De indische Mercuur 44, 1921c, č.40, 9.12., s.838. Assoun, Paul-Laurent: Der perverse Diskurs über die Weiblichkeit. In: Jacques Le Rider aNorbert Leser (eds.): Otto Weininger. Werk und Wirkung. Österreichischer Bundesverlag Gesellschaft, Wien 1984, s.181–196. Bachtin, Michail Michajlovič: Román jako dialog, přel. Daniela Hodrová aVladimír Svatoň. Odeon, Praha 1980. Blahynka, Milan: Gisa Picková-Saudková. Lexikon české literatury 3/II, red. Jiří Opelík. Academia, Praha 2000, s.907–908; šifra mb. Deml, Jakub: Šlépěje, sv. 16.Pavla Kytlicová, Tasov 1931. Eisner, Pavel: T.G.Maria. In týž: Milenky. Německý básník ačeská žena. Miloslav Dolínek, Praha 1930, s.106–108. Eversdijk, Nicole: Kultur als politisches Werbemittel. Ein Beitrag zur deutschen kulturund pressepolitischen Arbeit in den Niederlanden OPEN ACCESS