Paměti Františka Jana Vaváka jako filologický pramen

Paměti Františka Jana Vaváka jako filologický pramen Karel Komárek FRANTIŠEK JAN VAVÁK’S MEMOIRS AS APHILOLOGICAL SOURCE Vavák’s Memoirs, written in 1770–1816, can serve by dint of their significance and their scope to describe the development of Czech at that time. The article evaluates the content and language modifications in their modern edition and follows and suggests the use of their language material in grammar books, dictionaries, lexical databases and text corpuses. KEYWORDS: F. J. Vavák; memoirs; Baroque Czech; modern Czech; language evolution; editions of Early Modern-Age texts Paměti milčického rychtáře Františka Jana Vaváka jsou kanonická památka české literatury: probírají se vliterárněhistorických kompendiích iučebnicích, staly se námětem odborných ibeletristických textů. Aprotože jde otext rozsáhlý (zápisy zlet 1770–1816 vsedmi rukopisných knihách, znichž první má 642 asedmá 163 stran) aze značné části původní (samostatně formulované pasáže prokládají opisy zpráv znovin aúředních nebo historických dokumentů), nabízí se možnost, aby se stal pramenem kpoznání češtiny ajejího vývoje vdané době. Cílem tohoto článku je zjistit, nakolik se tato možnost zatím využila, případně ukázat další směry postupu. Vavákovy paměti vznikaly vdobě, kdy se ve vývoji spisovného jazyka chystal přelom: pozdní barokní čeština, poznamenaná jak tradicí vyspělé literatury 16.a17.století, tak následujícími vývojovými proměnami jazykového systému, byla postupně vystřídána novodobou obrozenskou kodifikací. Vavák tedy tvořil vobdobí, které se vperiodizaci dějin národního jazyka obvykle charakterizuje jako rozhraní tzv.střední anovodobé češtiny: zažil významné počiny ustálení spisovné normy, jako byla hlavně mluvnice Josefa Dobrovského (první vydání 1809), ale ne už následující dobu potřebnou ktomu, aby nová mluvnická kodifikace pronikla do praxe uživatelů jazyka.1 Byl současníkem první generace národního obrození (žil vletech 1741–1816), ale obrozenskou češtinu ještě neužíval. Ocitá se tak na příslovečném území nikoho: pro specialisty na barokní češtinu je to pramen příliš pozdní, pro znalce novodobé češtiny zase příliš starý. Je paradox, že zVavákových textů více čerpají slovníky novodobé češtiny než lexikální databáze češtiny doby střední, jak ještě ukážeme. Text Vavákových pamětí je kdispozici jednak vpůvodním rukopisu (Fr. Jan Vavák. Kniha rozličných pamětí, Knihovna Národního muzea, signatura IE 1, též digitální kopie), jednak vnovodobé edici, kterou vydali vletech 1907–1938 Jindřich Skopec (kniha první až pátá) aroku 2009 Stanislava Jonášová aMartin Kučera.2 Jako filologický pra1 Miroslav KOMÁREK, Dějiny českého jazyka, Brno 2012, s.38. 2 Jindřich SKOPEC (ed.), Paměti Františka J.Vaváka, souseda arychtáře milčického zlet 1770–1816, Praha 1907–1938 (kniha první až pátá, 1770–1810); Stanislava JONÁŠOVÁ— Martin KUČERA (edd.), Paměti Františka J.Vaváka, souseda arychtáře milčického, zlet OPEN ACCESS KaREL KOMÁREK 77 men lépe slouží rukopis, protože edice obsahuje rozsáhlé textové úpravy, ale na druhé straně iona přináší údaje ojazykové stránce asvědčí ovnímání vývoje jazyka upozdějších uživatelů, což je pro lingvistickou interpretaci cenné. Proto vnásledujícím výkladu podáme také komentář ktéto edici, hlavně kjazykovým úpravám. 1. JINDŘICH SKOPEC Vydat knižně rukopis Vavákových pamětí se rozhodl P.Jindřich Skopec (1873–1942), profesor českého gymnázia Minerva, adjunkt archivu svatovítské kapituly, žák Josefa Kalouska aJosefa Pekaře.3 Dědictví Svatojanské, které se vydání ujalo, bylo účelové církevní nakladatelství: vycházely tu životy svatých, sbírky kázání, rozjímavá četba, též tzv.svatojanská Biblí česká (1888–1889). Většinu knih tiskla arcibiskupská knihtiskárna vPraze, jednotlivé tituly měly schválení církevní cenzury.4 Ztoho plynul ediční přístup, formulovaný vúvodu takto: „Paměti mají býti vydány vDědictví především jako četba lidová, mají však býti také zároveň spolehlivou edicí kbádání vědeckému.“5 J.Skopec tedy provedl rozsáhlé úpravy textu: obsahové ajazykové. OBSaHOvÉ ÚPRavY: ad uSuM dELPHInI Rozsah obsahových úprav naznačil editor vúvodu: „Hranaté závorky označují vše, co jsem já do textu vložil, buď abych jej doplnil […], buď opravil (chybná data, hrubá slova ataková místa dobrý vkus urážející, která by jistě ijiný vydavatel vynechal, azvláště včetbě do rodin určené […] Vytečkování značí vypuštění jednotlivých hrubých výrazů […] Jsou-li některá místa příliš rozvláčená aje-li jejich obsahu potřebí pro souvislost, uvádím jej svými slovy vostrých závorkách.“6 Edice tedy zdaleka nepřináší kompletní Vavákův text aje třeba brát srezervou Skopcovo ujištění ohledně úprav: „Vše to hlásím zároveň vždy vpoznámce.“7 Původní znění vypuštěných nebo parafrázovaných pasáží najdeme jedině vrukopise. Vytečkovaná apřeformulovaná místa obsahuje— mimo mnohé jiné— protipapežská píseň Vzhůru, Čechové, vzhůru, „kterou jsem teď na počátku máje dostal akterou oni [nekatolíci, pozn. autora] chutně zpívají,“ píše Vavák roku 1782, načež si celou píseň o52 slokách opisuje. Srovnejme na krátkém úryvku její znění vedici avrukopise: 1770–1816, Praha 2009 (kniha šestá asedmá, 1810–1816). Dále užíváme zkrácené citace: uedice rok vydání svazku astranu vněm (například Paměti, 1907, s.20), urukopisu letopočet zápisu ačíslo strany vdaném svazku (například rkp., 1780, [50]). Rukopis snázvem „Fr. Jan Vavák. Kniha rozličných pamětí“ je uložen vKnihovně Národního muzea vPraze pod signaturou IE 1. 3 Paměti, 2009, s.444–445. 4 Vladimír FORST akol., Lexikon české literatury 1, A–G, Praha 1985, s.521. 5 Paměti, 1907, s. VII. 6 Tamtéž. 7 Tamtéž. OPEN ACCESS 78 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 Papežencové [však místo toho vedou život neřestný], svůdci alháři falešní.8 Papežencowe mjſto Manželky, Kurwice magi ſnjma Pankharty: naplodj zKubiěny, Swudcy aLhárži faleſſnj.9 Opsanou píseň pak Vavák verš po verši komentuje, přičemž sám užívá expresivní výrazy, které editor opět neutralizuje; původní znění doplňujeme vkulatých závorkách: Kterak oni obstojí, když i[vmanželství hřeší?] (prži Manželkách Kubiěny magi?) Znám já mnohé nynější evangelíky nebo helvety, znichž někteří teď za doktory držáni jsou, aco bych mohl onich říci! Hanba jest mi to psáti, oni pak za hanbu nekladli skutkem to páchati. Jeden, jenžto jest jich všech sláva, ten umne jednou na noclehu jsa, … (giſtau Kurwicy za Kamny ležícý, tak dlauho) pokoušel … (až ze Swietnice vtectj muſyla:) Jiné věci mlčením pominu, amohl bych jim to do očí mluviti adokázati.10 Editor vypouštěl hlavně vulgarismy, ale ojediněle ipasáže, kdy sám Vavák píše kriticky okatolické církvi, například oklášterech, jejichž zrušení za Josefa II. vysvětluje jako nápravné Boží dopuštění. Literární historik Jiří Horák upozornil na rýmované vylíčení rozmařilého života mnichů, které nebylo do edice zařazeno, auvádí ve své studii její „transkribovaný text přesně podle znění rukopisného“: […] že jsou spíše sMartou vKuchyni vězeli, než by sMagdalenou uNoh Paně ležely— Jiní sJidášem peníze vMěšec cpali, nežli by sJánem na Prsech Paně Mleko Moudrosti ssali. Jiní sFilipem ochleby se starali, nežli by sPavlem slovo Boží kázali.11 J.Skopec zdůvodňuje vypuštění uvedené pasáže vapologetickém duchu, který byl pro tehdejší katolické historiky typický: „Je to jistě ozvěna tehdejších řečí ovadách řeholníků, mnohdy zveličovaných aivymýšlených, apak bylo snad líto Vavákovi nechati vpéře několik dalších vět vždy na konci se rýmujících, vnichž ostrými, jinak vtipnými (ač iuněho ne již původními) antithesemi srovnává povinnosti řeholníků snedobrým jich plněním.“12 Literární kritik Timotheus Vodička ve svém rozboru, hájícím Vavákovo katolictví, konstatoval, že Vavák zapisuje své zážitky „istěmi nejdrastičtějšími podrobnostmi, jež ovšem vydavatel Pamětí neprávem vynechává“.13 Vdaných podmínkách, které jsme nastínili, ovšem nebylo reálné vydat Vavákův text vúplnosti. Vodičkovo „neprávem“ se tedy týká kritických edičních zásad. Je to jeden zvýhledů, který nemůže naplnit tento článek: shromáždit pasáže Vavákových pamětí, které byly ve Skopcově edici vypuštěny nebo přeformulovány, aotisknout je podle rukopisu. 8 Paměti, 1908, s.68. 9 Rkp., 1782, [410]. 10 Paměti, 1908, s.72 + rkp., 1782, [419]. 11 Jiří HORÁK, Zdějin literatur slovanských, Praha 1948, s.472. 12 Paměti, 1910, s.88. 13 Timotheus VODIČKA, František Vavák ajeho paměti, Akord 9, 1941–1942, č.3–4, s.97–103, zde s.98. OPEN ACCESS KaREL KOMÁREK 79 jaZYKOvÉ ÚPRavY: PROjEv dOBOvÉHO PuRISMu Vavákův rukopis, psaný kurentem aneustálenou kombinací spřežkového adiakritického pravopisu, bylo nutno pro knižní lidové vydání ve 20. století samozřejmě transkribovat. Ale J.Skopec daleko překročil ediční zásadu pro památné literární texty, která ostatně vjeho době nebyla obecně uznávaná anavíc se na primárně soukromé zápisky nemusela vztahovat: měnit pravopis, neměnit jazyk.14 Ve svém vydání přizpůsobil soudobé kodifikaci spisovné češtiny také hláskosloví, tvarosloví aslovní zásobu. Posun hranice mezi úpravami pravopisu ajazyka plyne zúvodu: „Pravopis aúprava grammatická vůbec řízeny dle nynějších pravidel. Avšak všude ahlavně co do skladby jednáno dle zásady: Pokud možno, nehýbati původním zněním slov avět, aspíše, neuráží-li příliš, je ponechati; stane-li pak oprava vážnější či záměna celého slova či vazby větové, ohlašuji vždy vpoznámce.“15 Zdrojem „nynějších pravidel“ vdobě přípravy edice mohla být Pravidla hledící kčeskému pravopisu atvarosloví sabecedním seznamem slov atvarů (1902), která zpodnětu ministerstva kultu avyučování připravila komise vedená Janem Gebauerem, aGebauerova Příruční mluvnice jazyka českého (1900). Ale počátkem 20. století dozníval ještě— často vkonzervativních kruzích— vliv těsně předcházejícího purismu, který představoval tzv.matiční Brus jazyka českého (tři vydání 1877, 1881 a1894, připravená filologickou komisí Matice české). Purismus znamenal čištění češtiny od cizích vlivů abrusičství úsilí o„vybroušený“ jazyk, kodifikovaný podle vrcholných děl národní literatury istarších období. Obě tyto tendence můžeme vpřístupu J.Skopce kVavákovu jazyku postřehnout. Nahrazování cizích slov českými (například ilatinských názvů měsíců) bylo jistě motivováno ohledem na lidového čtenáře, který ostatně sleduje spíš hlavní text než poznámky: vnich se původní výrazy pravidelně uvádějí astejně tak rukopisné podoby slovních tvarů, které editor vhlavním textu opravil na „správné“ podle soudobých pravidel. Opravy suvedením původní formy vpoznámce se týkají hlavně přechodníků avůbec tvarů substantiv asloves, které Vavák užíval podle úzu své doby aovšem ivmezích svých znalostí. Ale řadu dalších oprav editor už vpoznámkách nekomentuje ajenom je globálně charakterizuje vúvodu: „Chyby důsledně se vyskytující jsou již bez poznámky opravovány, například předložka mimo vrukopise sgenitivem, zájmena jenž aan vrukopise nesklonná, nebo rukopisné čtení čechský, prahský, vloni (loni) apodobně.“16 Ztohoto výčtu dnes můžeme za opravdové „chyby“ pokládat jenom příklady neústrojné slovotvorby čechský, prahský; ostatní jsou vsouladu se spisovným územ Vavákovy doby isvývojovými tendencemi patrnými dodnes (tvar vloni je už spisovný, vazba mimo sgenitivem obvyklá vsubstandardních komunikátech). Puristé sklonku 19. století proti nim bojovali (vpřípadě jenž pro všechny rody ovšem právem), ale odvažujeme se odhadovat, že lidový čtenář Vavákových pamětí by je jako chyby nevnímal. Převádění pozdně barokního textu do spisovného jazyka počátku 20. století nutně způsobí, že edice je obtížně použitelná pro filologické bádání. Kritizoval to hned po 14 Rudolf HAVEL akol., Editor atext, Praha 1971, s.137. 15 Paměti, 1907, s. VII. 16 Tamtéž. OPEN ACCESS 80 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 vydání prvních svazků recenzent Časopisu Matice moravské sšifrou -k- (pravděpodobně redaktor František Kameníček): „Ale edice tato po stránce jazykové, zfilologického hlediska, je úplně pochybena anedostatečná […]; veškerý text […] jest porušen, zkomolen, překompilován, slátán do nových novočeských tvarův aslov; měla být zachována přesně dialektická afonetická stránka originálu aodchylky uvedeny pod čarou.“17 To by byl ovšem přesně opačný ediční záměr, než který sledoval J.Skopec. Zmíněný J.Horák také konstatuje filologické nedostatky edice, ale zároveň editorův postup chápe: „Po stránce historické jest vydání Pamětí vzorné, avšak filologa naprosto neuspokojuje. Ráz aúčel sbírky, vníž Paměti vycházejí, znemožnil p. vydavateli přesný otisk […] Ze spolehlivých zpráv vím ovšem, že p. vydavatel nemohl jednati jinak. Maje na vybranou buď nevydávati vůbec, nebo upraviti text, rozhodl se pro tuto eventualitu, aby aspoň historikům aethnografům učinil Paměti přístupnějšími. Škoda, že nebylo možno uskutečniti vydání vědecké, ale kdo ví, jak dlouho bychom na ně byli čekali?“18 Komu naopak zásahy do textu nevadily nebo spíš jejich míru nevnímal, byl Josef Pekař: „Je to jedna zmálo historických edic unás, která bude lidem vskutku čtena se zájmem, aproto vydavatel korigoval pro našeho čtenáře tu atam zastaralé či cizí termíny Vavákovy. Ale vpoznámkách svědomitě registruje tvar původní.“19 Výrazy „tu atam“ nebo „svědomitě“ prozrazují dosti velkorysý pohled. Uvedené výhrady J.Skopec vnásledujících svazcích částečně akceptoval (pokud šlo oregistraci jazykových úprav), ikdyž výchozí ediční koncepci zachoval. Naznačil to vkomentáři kčtvrté knize pamětí: „Všechny opravy aúpravy mají vpoznámkách přesné znění původní; filolog si znich již sestaví, oco šlo. Vydávati Paměti je dnes možno, myslím, jediné tak: upraviti je za dobrou četbu nejširším vrstvám lidovým— tak by si to asi myslil Vavák sám atak toho dociluje desetitisícový náklad vDědictví (pro mne sama výhodou to není)— aspolu nezbaviti jich spolehlivosti ipro práci dějepisnou aodborů příbuzných.“20 Následující stručný výběr příkladů jazykových úprav má ukázat rozdíly mezi češtinou doby Vavákovy aSkopcovy aovšem též rozdíly mezi spisovným jazykem avyjadřováním lidového písmáka. Charakter úprav nám dovoluje, abychom tentokrát přebírali původní Vavákovy formy ze Skopcových poznámek vedici (tam jsou transkribovány), nikoli přímo zrukopisu: Odstranění protetického vvpomístních jménech: Vostrovy > Ostrovy (1907, s.1), sVobíckou > sObíckou (1907, s.6), na Vohrádce > na Ohrádce (1907, s.14). Úprava dobových hláskových podob na současné: Neposskwrněneho (zdvojené ss signalizuje výslovnost [š]) > Neposkvrněného (1936, s.73); nepoškvrněný, poškvrna apod.byly časté varianty už ve staré češtině. Úprava instrumentálu plurálu maskulin: psima > psy (1907, s.4), trestami > tresty (1907, s.52). Dnes chybné tvary na -ma nebo -mi byly ovšem vdobových textech ob17 (k), Recense Pamětí Frant. J.Vaváka, Časopis Matice moravské 35, 1911, č.2, s.259–261, zde s.260. 18 J. HORÁK, Zdějin literatur slovanských, s.463. 19 Josef PEKAŘ, Paměti Františka Jana Vaváka, Český časopis historický 13, 1907, č.2, s.434–439. Citováno podle Josef PEKAŘ, Postavy aproblémy českých dějin, Praha 1990, s.271. 20 Paměti, 1936, s.183. OPEN ACCESS KaREL KOMÁREK 81 vyklé abarokní gramatikové je uváděli jako dublety.21 Navíc je to vývojová tendence: spisovné tvary typu se sousedy se včeských nářečích vyskytují naprosto okrajově (Valašsko, jižní Čechy).22 Tzv.přivlastňování podmětu: například ve větě kdybych [...] nemusil pro nedostatek času kpsaní mému je tvar zájmena opraven na svému (1907, s.19) podle platného pravidla, ale je otázka, zda se mělo toto pravidlo mechanicky aplikovat také vpřípadě biblického citátu: plačte [...] pro bídy vaše > plačte [...] pro bídy svoje (1907, s.18). Přechodníky opravoval J.Skopec důsledně anaštěstí také důsledně uváděl vpoznámkách původní Vavákovy tvary. Ovšem rozlišování tvarů přechodníku podle rodu, čísla avidu (nesa— nesouc— nesouce, chvále— chválíc— chválíce, poslav— poslavši— poslavše, přišed— přišedši— přišedše) se ve spisovné češtině ujalo až po kodifikaci J.Dobrovského. Včeštině doby střední tu bylo značné kolísání avývoj postupoval tak, že zkaždé trojice systémových tvarů převažoval jenom jeden (většinou na -ouc a-íc nebo -ouce a-íce) apřechodník minulý se nepoužíval skoro vůbec.23 Tuto vývojovou tendenci Vavák potvrzuje (původní tvary uvádíme vzávorkách): Do domu přišedše (přijdouce) zase lid ten iděti vidět musili (1907, s.8); asdobrým ziskem prodavše (prodajíce), teprv do důchodu peníze odvedli (1907, s.10); Nato páni hospodářští oficíři, vzavše (vezma) zprávu od poddaných, […] takovou do krajských ouřadů podali (1907, s.10); očemž zvěděvše (zvědouce) lidé ve vesnicích […], sešli se uvelikém množství (1907, s.16); čehož dověděv (dovědíce) se rychtář tamní […] aopatrovník […] ašafář, za nimi běželi (1907, s.16); Atak vzav ho isručnicí (vezma ho iskverem) na záda, jej nesl […] apřešed (přejda) na druhou stranu vody do olšin utekl (1907, s.17); aji zvozu na vůz přeloživ (přeložíce) domů vzal (1907, s.18); Někteří lidé užívajíce té vody (užívajíc tu vodu) nepoznali žádného příbytku (1907, s.21); Někdo dav (dadouc) ji do kvasu chlebního […] tak nyní napekl 12 [pecnů] (1907, s.21); atam sťav (setna) jakous olši, uní mrtvý nalezen (1907, s.33). Příklady ukazují, že Vavák měl náležitý cit pro syntaktické užití přechodníků, ale pokud šlo ojejich morfologickou stránku, podléhal rozkolísanému úzu své doby. Přechodník minulý jsme uněho našli ojediněle: Dne 18. Zářj, bywſſi Já w Praze, gſſel gſem, Panu Hraběti zKanallu, za to Poděkowat, On ale doma nebyl (1810, [10]). Náhrady cizích slov českými uvádíme vilustrativním výběru zprvního svazku edice. Zatímco slova přejatá zlatiny aněmčiny byla včeských textech Vavákovy doby běžná (řada příkladů pochází zdobových novin aúředních dokumentů, které si Vavák do pamětí opisoval), editor už mohl navázat na výsledky obnovy českého lexika, kterou provedla zvláště Jungmannova generace, asvým způsobem též na úsilí puristů druhé poloviny 19. století. Ze dvou možností (cizí slova nahradit vtextu auvést vpoznámkách, nebo naopak) zvolil tu první jistě zohledu na lidového čtenáře. Nahrazené výrazy uvádíme vzávorkách: 21 Bohuslav HAVRÁNEK, Vývoj českého spisovného jazyka, Praha 1980, s.74. 22 Jan BALHAR akol., Český jazykový atlas, díl 4, Praha 2002, s.274–280. 23 M. KOMÁREK, Dějiny českého jazyka, s.206 a217. OPEN ACCESS 82 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 pan vrchní […] do zástavy (do fantu) jednoho písaře […] snimi poslati musil (1907, s.47); řád duchovní, jenž sloul tovaryšstvo Ježíšovo, vůbec jesuité […] ze všech jiných starodávnějších řeholí vnejvětším květu (floru) stál (1907, s.36); nemoci rozličné adivné jednak po celém království se rozmáhaly (grassírovaly) (1907, s.24); Jeho Svatost papežská zobzvláštního povážení amyslopatření některé roční svátky vyzdvihnouti azrušiti (cassirovati) ráčila (1907, s.29); vojenský od infanterie průvod (vojenská […] komfoj […] šla) odtud až do Prahy šel (1907, s.54); tehdy největší nával (kvalt) vody obrátil se zté nové struhy (1907, s.14); regimenty vojenské do táborů (logru) polních (1907, s.35); [zeměměřiči] sedli apsali sčítajíce (sumujíc) provazce (1907, s.6); do Vídně jela spolu sním od strany svého pana otce prositi (suplicirovati) (1907, s.28); co která půda neb grunt vynésti může, vyzkoumati (vyprubovati) (1907, s.3). Zvláštní případ náhrady cizích slov českými jsou tzv.exonyma— domácí adaptace cizích zeměpisných jmen.24 Editor čerpal iztohoto zdroje, ale třeba vnásledujícím případě uvedl do hlavního textu exonyma dobová, která se během následujícího století přestala používat: vPraze, Olomouci, Vídni, Hradci, Celovci (1936, s.73); vpoznámkách uvedena rukopisná znění Grácu (míněn Štýrský Hradec, dnes častěji Graz) aKlangenfurtu (Klagenfurt). 2. STANISLAVA JONÁŠOVÁ AMARTIN KUČERA Edici zbývajících částí Vavákových pamětí— knihy šesté asedmé— dokončila ve čtyřicátých letech historička Stanislava Jonášová (1904–1985), žačka J.Skopce na gymnáziu aJ.Pekaře na filozofické fakultě.25 Za protektorátu ani za komunistické diktatury se ale knižní vydání nezdařilo. Od devadesátých let začal edici S.Jonášové důkladně revidovat Martin Kučera adovedl ji kvydání vuniverzitním nakladatelství Karolinum (2009). Vtomto svazku už Vavákův text neredukuje obsahová cenzura, jakou prováděl J.Skopec, ale poznamenaly ho jazykové úpravy, které limitují jeho využití jako filologického pramene. Také některé vysvětlivky nejsou zcela adekvátní právě zdůvodů filologických. Vdoslovu se píše: „Skopec předstihl svoji dobu vtom, že Vavákovu rukopisu propůjčil transliterační formu, nyní nejen běžnou, nýbrž ivyžadovanou.“26 Tady ijinde jde ozáměnu termínů pro stupně přepisu: transliterace je paleografický přepis například zkurentu do latinky (gjwau), kdežto Skopcova itato edice uvádí původní text vtranskripci do současného pravopisu (jívou). Dále: „Vavákovy germanismy nahrazoval [Skopec, pozn. KK] českými výrazy— například slovo erdteple čili běžné erteple neadekvátním výrazem zemčata.“27 Příruční 24 Petr KARLÍK— Marek NEKULA— Jana PLESKALOVÁ (edd.), Encyklopedický slovník češtiny, Praha 2002, s.131. 25 Paměti, 2009, s.446–447. 26 Tamtéž, s.460. 27 Tamtéž, s.460. OPEN ACCESS KaREL KOMÁREK 83 slovník jazyka českého (dále PSJČ 1935–1957) vykládá slovo zemče jako „brambor, zemák“ sdoklady mj. zNerudy, Herrmanna aČapka-Choda.28 „Zvláštní otázku obrozeneckých textů obecně tvoří přechodníky. Tady jsme se rozhodli pro současný úzus, ač se Rudolf Havel domníval, že je to zbytečné […] Normativní přechodníkový tvar je soudobému zájemci srozumitelnější azpřehledňuje Vavákovu větu.“29 Jak ukazují naše zkušenosti se studenty české filologie, většina současníků normativní přechodník spontánně neutvoří. Kromě normalizace přechodníků byly provedeny idalší jazykové úpravy, které podle současných edičních zásad nejsou nutné. Několik příkladů vybraných namátkou (citáty rukopisu převzaty zpoznámek): držane byly > držány byly (2009, s.59; náležitý přepis: držané byly); aHolka budiwſſi ho > a[když] holka budila ho (2009, s.63); […] kolami > mezi těmi koly (2009, s.87); […] Mlegnjch > vmenších mlejnech (2009, s.58). Budivši je další ojedinělý přechodník minulý, navíc správně utvořený, análežitý přepis mlejních by zaznamenal tehdy obvyklou koncovku tvrdých maskulin (Gebauerova mluvnice dokládá její ústup během 18. a19. století).30 Dokonce iSkopec ponechal vtextu podobný tvar vambitích (1936, s.64) = vambitech. Následují vybrané příklady vysvětlivek, ukterých se editor nemohl vždycky opřít oslovníky češtiny, protože ty vykládají dané výrazy nejednoznačně nebo vůbec: Dne 19. srpna, vneděli 10. po sv. Duchu, nad městečkem Mníškem na vrchu […] založena jest kapla Marie Panny. Jan Cipelius, děkan místa toho, posvětil základní kámen, potom vrchní Mors spanem Chválkovským jej založili, vdp. Frant. Kautský, farář ovenecký, měl kázání ap. konsekrátor děkan velikou mši aTe Deum laudamus dole vkostele vMníšku. Poznámka 174: „Konsekrátor (vrkp.: Consekrator) byl kněz, který proměnil při bohoslužbě víno ahostii vkrev atělo Páně.“ 31 Podle kontextu slovo označuje spíš kněze, který posvětil (konsekroval) základní kámen kaple. Vzápisu okorunovaci Leopolda II. roku 1791 je ivysvětleno: při arcibiskupovi jakožto konsekrátorovi (posvěcovateli).32 [Hrom] 4 malé oltáře sešel, štoky dřevěné vnich polámal, na jednom pak štok rozbil akámen vcelosti nechal ana jiném kámen přerazil aštok nechal. Pozn. 525: „Štokem autor mínil zřejmě dřevěnou část oltářního stolce, podle Jungmannova Slovníku štok = špalek.“33 Vbarokních kostelích jsou oltářní stoly kamenné, ale ze dřeva někdy bývají stupně, na kterých stojí kněz. Podle kontextu je možné vyložit slovo štok jako „oltářní stupeň“. Na den sv. Matouše navečer tichý deštíček přišel. Pozn. 634: „Svatého Matouše evangelisty je 29. 10.“34 Správné datum je 21. 9. Viz chronologicky následující údaj 28 Heslo „zemče“, in: Příruční slovník jazyka českého, Praha 1935–1957, 29 Paměti, 2009, s.461. 30 Jan GEBAUER, Historická mluvnice jazyka českého III. Tvarosloví I.Skloňování, Praha 1960, s.60. 31 Paměti, 2009, s.49–50. 32 Paměti, 1915, s.30. 33 Paměti, 2009, s.92. 34 Tamtéž, s.106. OPEN ACCESS 84 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 na další straně: Na den sv. Václava… Podobně: Na den sv. Řehoře… Pozn. 1020: „Svatého Řehoře Nysského (4. st.) je 9. 3.“35 Ne: odstavec začíná datem 11. března, je tudíž míněn papež Řehoř Veliký, jehož památka je 12. 3. Poslední příklad se týká citátu bible. Vavák uněho uvádí iknihu akapitolu: Pane, když nás tresceš, nepřátely naše mnohem tíže trápíš, abychom dobrotu tvou soudíce sobě rozjímali, akdyž bychom souzení byli, abychom doufali vmilosrdenství tvé. (Moudro, 12.kap.). Pozn. 1017: „Jde oautorské využití smyslu citátu ze SZ, kn. Přísloví (podle kralického vyd. Moudrosti), 12, 21–22. Vekumenickém překladu místo zní: „Žádná ničemnost nezasáhne spravedlivého, kdežto svévolníci okusí zlého vrchovatě. Zrádné rty se Hospodinu hnusí, kdežto zalíbení má vtěch, kdo prosazují pravdu.“ Vavák citát pozoruhodně zpracoval po vzoru učených teologů, snimiž se stýkal (případně jej přímo převzal zkázání).“36 Tato poznámka je zcela vykonstruovaná. Vdeuterokanonických částech Starého zákona totiž skutečně existuje Kniha moudrosti aVavákem citované místo (Mdr 12,22) zní vnovodobém překladu Jana Hejčla takto: Kdežto tedy nás tresty polepšuješ, šviháš nepřátele naše tisíceronásobně, abychom trestajíce dobrotivost tvou na paměti měli, atrestáni jsouce doufali ve tvé milosrdenství.37 Také první, šestidílné vydání Kralické bible obsahuje Knihu moudrosti atento překlad: Protož nás káraje, nepřátely náše tisíckrát více šviháš, abychom to rozsuzujíce dobrotu tvou bedlivě rozvažovali, souzení pak jsouce, čekali milosrdenství.38 Editoři Vavákových pamětí byli (jsou) především historikové apo stránce historické je vydání připraveno nesrovnatelně lépe než po stránce textologické. Probíhaly konzultace sfilology (vdoslovu kposlednímu svazku jsou zmíněni Rudolf Havel aAlexandr Stich), ale scházela přímá účast specialisty na vývoj češtiny. VYUŽITÍ JAZYKOVÝCH DAT ZVavákových pamětí mohou čerpat dokladový materiál diachronní mluvnice, výkladové slovníky, lexikální databáze asouvisející korpusy textů. Výběrový průzkum ukázal, že tento zdroj se zatím příliš nevyužíval. Příčinou může být výše zmíněné rozhraní ve vývoji spisovné češtiny, na kterém se text nachází. Gebauerova Historická mluvnice jazyka českého (1894–1929) je zaměřena především na staročeské období (do konce 15. století), ale uvětšiny probíraných jevů dokládá jejich vývoj ivdalších stoletích včetně období „jazyka kleslého“ v18. století. Prezentace hojných dokladů ztextů je pro ni typická. Mezi prameny zkonce 18. století se ale Vavák nenachází, ačkoli ho Gebauer jistě znal. Přesto jsme objevili údaj, který je třeba 35 Tamtéž, s.170–171. 36 Tamtéž, s.170. 37 Bible česká, Praha 1936, s.361. 38 Hans ROTHE— Friedrich SCHOLZ (edd.), Biblí české díl pátý, vněmž se knihy, ty kteréž sou nazvány Apokryffa, pokládají. Vnově vydaný léta MDLXXXVIII, Paderborn— München 1995. OPEN ACCESS