Kdy je legitimní vykonávat v sociální práci kontrolu

Kdy je legitimní vykonávat vsociální práci kontrolu Radka Janebová ABSTRAKT Sociální práce je ambivalentní profese, která zahrnuje jak potřebu pomáhat, tak potřebu kontrolovat. Výkon kontroly není včeské teorii sociální práce odpovídajícím způsobem popsán. Cílem předkládané stati je zodpovědět otázku, kdy může být zhlediska odborné literatury sociální práce legitimní přistoupit ke kontrole. Pro dosažení cíle byla využita metoda kvalitativní obsahové analýzy anglických ačeských odborných publikací. Vtextu je formulováno osm možných situací, vyplývajících zkombinace příčin rizikového chování adůsledků rizikového chování, vnichž se jeví kontrola jako legitimní. ABSTRACT Social work is an ambivalent profession, whose stated goals are to both provide individuals and groups with assistance as well as exercise adegree of control over them. Although the sphere of control entails far more risks from the point of view of potential violations of human rights, it appears to be less conceptualized in the literature than is the assistance. The aim of the present paper is to answer the question of when it may be justified to exercise control from the perspective of professional literature of social work.Aqualitative content analysis of Czech as well as international professional sources was undertaken in order to achieve this goal.The text outlines eight possible situations arising from acombination of the causes of risk behavior and the consequences of risk behaviors in which control appears to be justified. ÚVOD Posláním sociální práce je pomáhat lidem fungovat vinterakcích sjejich sociálním prostředím. To může zahrnovat ikontrolní aktivity, které je donucují ne/chovat se určitým způsobem. Tato dvojznačnost bývá často označována jako dilema sociální práce mezi pomocí akontrolou. Přestože se jedná odilema fatální, není včeské sociální práci odpovídajícím způsobem teoreticky konceptualizováno. Vtomto směru lze za užitečné považovat teoretické příspěvky Laana (1998), Úlehly (1999) či některé metodiky kochraně práv klientů vsociálních službách (ale nikoliv vsociální práci). Proto cílem předkládané stati je zodpovědět otázku, kdy může být zhlediska odborné literatury sociální práce legitimní (odůvodněné) přistoupit ke kontrole. Pro dosažení cíle byla využita metoda kvalitativní obsahové analýzy dokumentů (celých článků aknih zpohledu výzkumné otázky). Relevantní zahraniční zdroje byly vyhledávány vanglickém jazyce vdatabázi tří prestižních nakladatelství nabízejících publikace zoblasti sociální práce— SAGE Publishing, Taylor & Francis aOxford University Press. Vyhledávání bylo realizováno pomocí klíčových slov „control“, „coercive“, „self-determination“, „involuntary client“ a„social control“. Některé publikace zahrnovaly vseznamu použité literatury další užitečné odkazy, které byly následně využity. Volba relevantních českých zdrojů zahrnovala všechny knižní publikace oborových nakladatelství Portál, SLON, Grada aAlbert nesoucí vnázvu „sociální práce“ nebo odkaz, že jsou určeny pro sociální pracovníky. Vtextu jsou zdůOPEN ACCESS RaDka JaNEbOvÁ 25 vodu limitovaného rozsahu využity jen vybrané publikace, které byly zvoleny jako reprezentující konkrétní názor. Prvním krokem při hledání odpovědi musí být vymezení pojmu kontrola — ten se jeví vteorii sociální práce jako značně rozporuplný anejednoznačný. Teprve poté bude možné přistoupit ksamotnému cíli. Byť to není primárním cílem této stati, nebude zcela pominuta ani otázka přiměřeného způsobu kontroly vpopisovaných situacích, ato spíše formou otázek, než odpovědí. Ucelenou odpověď na otázku, jak realizovat legitimně kontrolu, tato stať neposkytuje. Centrální pozornost je tedy věnována otázce „kdy“, anikoliv „jak“ realizovat legitimně kontrolu. 1. CO JE KONTROLA VSOCIÁLNÍ PRÁCI Kontrolu lze obecně vymezit jako „dozor, dohled, přezkoušení, řízení, vliv“ (Kožešník aŠtěpánek 1981, s.197). Vkontextu sociální práce se jedná opojem, který se stal nedílnou součástí profesní terminologie vsouvislosti sambivalentním posláním sociální práce pomáhat ikontrolovat. Přestože se sociální práce sebeprezentuje jako pomáhající profese, bývá pomoc limitována jejím závazkem vůči normám ahodnotám daného státu/společnosti (např.Clark 2000, Banks 2001, včeštině např.Úlehla 1999, Laan 1998). To neplatí jen pro mainstreamové funkcionální či konsensuální pojetí sociální práce, které kontrolu chápe jako legitimní nástroj sociální práce kdosažení společenské rovnováhy mezi potřebami lidí apožadavky společnosti (Leonard 1976), ale ipro kritické proudy sociální práce, které připouští, že vurčitých situacích závažného porušování norem musí být jednáno kontrolně (např.Higgins 1980, Fook 1993, Dalrymple aBurke 2006, Dumbrill 2011). Paradoxně je kontrola při vymezování sociální práce spíše ignorována nebo zahrnuta velmi implicitně.1 Zřetelnější aspekt kontroly lze najít například vdefinici Boehma zroku 1958 (in Payne 2006, s.37), který ho zahrnul do formulace aktivit sociálních pracovníků „prevence sociálních dysfunkcí“. Ještě jasněji vyplývá zvymezení britské Centrální rady pro vzdělávání avýcvik vsociální práci (CCETSW), která vroce 1989 vložila do definice větu oodpovědnosti „vykonávat pravomoc na základě zákona“ (in Payne 2006, s.41). Explicitně zahrnula do vymezení sociální práce aspekt kontroly například Oko2 (2008), která svou funkcionálně orientovanou definici doplnila odovětek, že intervence sociální práce může zahrnovat užití zákonné kontrolní moci. Pojem „kontrola“ lze více či méně viditelně nalézt ivetických kodexech sociální práce.3 Zajímavé je, že ty kodexy, které mají lépe rozpracovány zásady práce skontro1 Byly zvažovány definice rekapitulované Paynem (2006) za 20. století vjeho knize Modern Social Work Theory. 2 Ta ji chápe jako profesionální aktivitu zahrnující práci jak sdospělými, tak sdětmi, která jim pomáhá řešit praktické ainterpersonální obtíže, aby fungovali aparticipovali více efektivně. Může se tak dít jak na individuální rovině nebo uvnitř rodin, či prací se skupinami či komunitami ke zlepšení jejich intersociálních nebo personálních kompetencí skrze zajištěné služby aintervence. 3 Konkrétně byly zkoumány český, slovenský, mezinárodní, britský, švédský, kanadský aaustralský kodex vaktuálním znění. OPEN ACCESS 26 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2017 lou, tento pojem explicitně nepoužívají, zatímco ty, které zásady práce zpracovány nemají, termín kontrola užívají zpravidla vsouvislosti setickými dilematy sociální práce na samém konci. Příklady mohou být český Etický kodex sociálních pracovníků (Společnost sociálních pracovníků 2006), který včásti C uvádí, že „Sociální pracovník má ve své náplni roli pracovníka, který klientům pomáhá asoučasně má klienty kontrolovat“, slovenský kodex (Slovenská komora sociálních pracovníků 2015), který včásti 3 zahrnuje mezi etické problémy adilemata skutečnost, že úloha sociálních pracovníků je zároveň pomáhající ikontrolní či tzv.mezinárodní etický kodex (IFSW 2012), který vPředmluvě vztahuje pomoc akontrolu kfunkcím sociální práce. Výjimkou zpodrobněji rozpracovaných kodexů je kanadský průvodce etickou praxí Guidelines for Ethical Practice (CASW 2005), který včlánku 1.4.2 explicitně uvádí zásadu minimalizace užívání kontroly, kdy musí být každé rozhodnutí omezující občanská či zákonná práva klientů přijato po uvážlivém vyhodnocení situace. Ostatní rozpracované kodexy nahrazují pojem kontrola například pojmy omezení, dohled, nátlak, opatření či užití moci. Včeské izahraniční odborné literatuře často dochází ktomu, že je tento termín užíván, aniž by byl definován, nebo je opisován pouze skrze příklady, jak může být kontrola realizována. Například Howe (1986) rozlišuje přímou anepřímou kontrolu, kdy je pro prvně jmenovanou typický otevřený nátlak na klienta knějakému ne/chování(příkladem může být rutinně vykonávaný „dohled“ voblasti Probační amediační služby), zatímco nepřímá kontrola je založena na ovládání jazyka azpůsobu komunikace jednou stranou interakce (např.sociálním pracovníkem), která nutí druhou stranu (např.klienta) hovořit auvažovat ovlastní osobě asituaci zhledisek první strany. Příkladem může být sociální pracovnice sociálně právní ochrany dětí, která definuje, jak vypadá „normální“ péče odítě. Zliteratury lze vyvodit tři úrovně, jak může být kontrola chápána. První nejobecnější zahrnuje vnímání kontroly jako nevyžádaného jednání ze strany sociální pracovnice (např.Úlehla 1999). Vtomto pojetí může být zperspektivy klienta za kontrolu považována inevyžádaná informace. Druhé užší se vztahuje ke vnímání kontroly jako omezené svobodě volby, kdy je vurčitém ohledu omezeno právo klienta na sebeurčení, aten osobě nemůže rozhodovat vtakové míře, vjaké by chtěl (např.Behroozi 1993, Burman 2004, Akademikerförbundet 2015). Třetí nejužší ukazuje vnímání kontroly jako nařízené spolupráce apracuje skonceptem nedobrovolného klienta (např.Willshire aBrodsky 2001, Trotter 2006, Van Hall et al. 2013). Při hledání odpovědi na otázku, kdy je kontrola legitimní (ospravedlnitelná), bude pojem kontrola užíván vÚlehlově (1999) nejširším slova smyslu, vzhledem ktomu, že zahrnuje celou škálu od nejmírnějších podob kontroly kjejím nejdirektivnějším formám ajako nadmnožina inkluzivně zahrnuje obě další úrovně. 2. KDY JE KONTROLA LEGITIMNÍ Vodborné literatuře lze nalézt dva pohledy na legitimitu kontroly, přičemž se oba vztahují krizikovému chování klienta. První se zaměřuje na příčiny rizikového chování, zatímco druhý kdůsledkům rizikového chování, kterým má kontrola předcházet. Vzávěru kapitoly bude ukázáno, že oba pohledy lze docela dobře kombinovat asituace legitimity kontroly dále specifikovat. OPEN ACCESS RaDka JaNEbOvÁ 27 2.1 LEGItIMIta kONtROLY vYPLÝvaJÍCÍ zPŘÍčIN RIzIkOvÉhO ChOvÁNÍ Ke kontrole může být vsociální práci přistupováno zřady dílčích příčin. Obecně je dobře rozlišil Johnson (1998), který nutnost kontroly spojuje srizikovým chováním vznikajícím ze dvou hlavních důvodů:(1) Za prvé znekompetence klienta a(2) za druhé zjeho sociální nezodpovědnosti. Johnsonovo (1998) dělení příčin se zpohledu kritických proudů sociální práce (respektive reformního paradigmatu) může jevit jako značně individualistické či psychologizující aimplicitně vedoucí kvinění oběti. Definovat příčiny problémů vindividuálních termínech může vést ktomu, že strukturální příčiny jsou transformovány na individuální, rodinné či skupinové nekompetence či nezodpovědnosti (Donoghue 2008). Při posuzování příčin sociálních problémů je třeba mít na paměti ivliv faktorů širšího sociálního prostředí. Proto je vhodné doplnit Johnsonův (1998) koncept otřetí podstatnou příčinu, ato (3) kontextuální či strukturální faktory, které ovlivní chování klienta takovým způsobem, že se začne chovat společensky rizikově. Mezi takové příčiny mohou patřit extrémní chudoba, hlad, snaha ochránit druhé či osobní zoufalství. Níže budou tyto tři příčiny stručně vymezeny apopsány na příkladech. Nekompetence klienta jako příčina kontroly Nekompetentní klient je osoba, která se důvodů věku, zdravotního, mentálního či duševního stavu nebo akutní krize (případně zjiných příčin) nachází vsituaci, kdy není schopna posoudit svou situaci aučinit taková rozhodnutí, aby ochránila své zájmy, své bezpečí či neohrožovala druhé (Johnson 1998). Nekompetence může vyplývat izkrize, takže může mít spíše dočasný charakter, nebo může vzniknout vdůsledku nemoci, postižení či úrazu, apak je pravděpodobnější její dlouhodobost či trvalost. Knekompetenci se někdy vztahuje tzv.koncept zranitelnosti klientů. Za zranitelné jsou zpravidla automaticky považovány děti (byť vzávislost ina věku aindividuální vyspělosti), ale například vBritánii řešili otázku, kdy je třeba za zranitelnou považovat dospělou osobu. Vzhledem ktomu, že užívání jakýchkoliv diagnóz se jeví jako nevhodné, postavili definici zranitelnosti na potřebě komunitní péče aschopnosti sebe-ochrany. Vroce 1995 byla legislativně vymezena jako zranitelná dospělá osoba jakákoliv osoba nad šestnáct let, která využívá, nebo by mohla potřebovat komunitní službu sociální péče; nebo není, či by nemusela být schopna postarat se osebe, či není schopná se bránit před závažnými újmami nebo vážným zneužíváním (McLaughlin 2010). McLaughlin (2010) upozorňuje na riziko nadužívání konceptu zranitelnosti azneužívání kontroly nad klienty, kteří na základě vágních definic budou onálepkováni jako zranitelní. Kompetence je včeském jazyce pomnožné podstatné jméno, takže neříká nic opočtu kompetencí, kterými by měl klient disponovat. Pravděpodobně by bylo zjednodušující chápat kompetenci jako jednotnou či nestrukturovanou (např.Laan 1998, Robison aReeser 2002) aglobální charakteristika klienta (O’Sullivan 1999). Například Laan (1998) rozlišuje tři typy kompetencí, kterými by měli disponovat klienti kuvážlivému rozhodnutí: Instrumentální (znát fakta aumět je vyhodnotit), sociální (schopnost posoudit normativitu situace) aexpresívní (schopnost autentického jednání). Robison aReeser (2002) chápou kompetence vsouvislosti smentální kompetencí (kdy by daná osoba měla být schopna jasně aakceptovatelně zdůvodnit, proč odmítá pomoc OPEN ACCESS 28 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2017 nebo volí rizikové řešení situace, aje schopna zhodnotit toto riziko), sinformovaností adobrovolností (znamená to, že někdy mohou být rozhodnutí klienta limitována dalšími osobami či okolnostmi ovlivňujícími jeho situaci). Zároveň zdůrazňují, že někdy posuzovaná osoba může zdánlivě vykazovat všechny kompetence apřesto může být nekompetentní. Stanovení kompetencí je problematické avelmi subjektivní. Pro někoho je nekompetentní člověk, který se rozhodne vystoupat na osmitisícovku bez kyslíkové masky, pro jiného nikoliv. Aby mohla být posouzena mentální kapacita člověka, měla by být zkoumána jeho schopnost zdůvodnit azhodnotit uvážlivě rizika. Čím vyšší riziko škody hrozí, tím jasnější důkazy kompetence, informovanosti adobrovolnosti klientky by měli sociální pracovníci požadovat. Jindy lze nekompetenci odhalit viracionálních východiscích argumentace. O’Sullivan (1999) upozorňuje, že kompetence by se měly vždy vztahovat kparciální části životní situace klienta. Tato situační ukotvenost kompetence je velmi podstatnou připomínkou. Nekompetence by vždy měla být posuzována ve vztahu ke konkrétní situaci rozhodování vživotě klienta. Ten samý klient může mít například kompetenci zajistit vlastní sebeobsluhu, ale nemusí mít kompetenci hospodařit sfinancemi. Posuzování kompetencí nešťastně vychází dle některých autorů (např.Kendall aHugman 2013) zhodnot bio-medicínské etiky, které mohou být pro perspektivu sociální práce nevhodné. Stouto etikou je spojeno balancování hodnot individuální autonomie vs. zodpovědnosti za léčbu nemoci, která ohrožuje osobu. Kompetence je vtéto etice základní proměnnou, takže se nedobrovolná léčba ospravedlňuje nekompetentností osoby, ajejím cílem má být ochránit ji do té doby, než bude schopna učinit kompetentní rozhodnutí. Nicméně klíčovým znakem této etiky je, že nedobrovolná léčba se zdá vždy ospravedlnitelná, pokud je ohrožen život člověka. Mnohdy se ovšem zapomíná na hodnotu kvality tohoto života (například uchronických pacientů, kde léčba selhává). Kendall aHugman (2013) pak kladou několik otázek: Jsou sociální pracovníci schopni odlišit situace, kdy léčbu odmítá kompetentní klient? Nestává se odmítání léčby automaticky symptomem nemoci? Pro klienty sociální práce se může taková situace stát Hlavou XXII, kdy jejich jakékoliv rozhodnutí povede ke stejnému výsledku— kléčbě. Takový příklad uvádí Robison aReeser (2002) na kazuistice duševně nemocné Dorothy (upraveno): Dorothy byla diagnostikována rakovina konečníku, prošla ozařováním apřitom se stala velmi depresivní. Měla sebevražedné tendence, načež jí byla zjištěna méně závažná forma schizofrenie. Měla vlastní byt, auto, pečovala odvouletou dceru aprocházela rozvodem. Po čase se vrátila do nemocnice sneléčitelnou rakovinou jater, ale snažila se dostat domů apřerušit léčbu. Byla poslána na psychiatrii. Psychiatrička ji chtěla přimět kchemoterapii, ale ona odmítla stěmito argumenty: „Nechci to dělat. Pokud tím budu znovu procházet, mohu si prodloužit život maximálně ošest měsíců. Předchozí chemoterapie byla velmi bolestivá atak velké bolesti nestojí za tak krátké prodloužení života.“ Chtěla jít zpátky domů, ale psychiatrička ji odmítla pustit, dokud neprojde chemoterapií, protože její přání klasifikovala jako sebevražedné jednání vdůsledku psychiatrické diagnózy. Dorothy na ni podala stížnost asituaci začal řešit multidisciplinární tým nemocnice. Sociální pracovnice na situaci nahlížely zhlediska kompetencí Dorothy adošly kzávěru, že by Dorothy měla být propuštěna domů. Dorothy dle jejich názoru jasně reflektovala možnost volby, její informovanost oprůběhu idůsledcích léčby ipřerušení léčby byla evidentní azcela racionálně zváOPEN ACCESS RaDka JaNEbOvÁ 29 žila utrpení chemoterapie vůči přínosu vdélce života. Její argumenty působily jasně aupřímně. Přestože sjejím rozhodnutím nemusely souhlasit, respektovaly, že je to ona, kdo bude trpět aosituaci jasně přemýšlí. Přes jejich stanovisko, že je Dorothy kompetentní, byla etickou komisí nemocnice vyhodnocena jako nekompetentní adonucena kléčbě. Uvedená kazuistika ukazuje využití alternativního způsobu etického uvažování, než je bio-medicínská etika. Kendall aHugman (2013) navrhují nahrazovat bio-medicínskou etiku afirmativní postmoderní profesionální etikou, která je na jedné straně kritická vůči modernistickým „pravdám“, ale zároveň klade důraz na konkrétní hodnoty anerezignuje na normativní volby (například Baumanův přístup postavený na morálním „self“). Tak nevylučuje situace, kdy je třeba jednat ochranným způsobem bez ohledu na přání klienta. Ne/kompetence nelze automaticky spojovat sněkterými znaky klienta, jako je věk, mentální, duševní či zdravotní diagnóza či krize. Iosoby svážnými mentálními nemocemi mohou být kompetentní. Kompetence musí být vždy profesionálně asituačně posouzeny. Kendall aHugman (2013) mají ještě jednu podstatnou výtku kposuzování kompetencí klienta, ato že otázka kompetencí zpravidla vyvstává pouze tehdy, když klient nesouhlasí srozhodnutím sociální pracovnice. Málokdy si klademe otázku ojeho kompetenci, když snámi klient souhlasí. Souhlas klienta může být dán jeho kompetencí, ale může také vycházet znekompetence, neinformovanosti, neschopnosti vyhodnotit informace, strachem, nátlakem či jinými kontextuálními aspekty. Při vyhodnocování přiměřenosti kontroly je zpravidla brána vúvahu ne/kompetence klienta, ale zapomíná se na kompetence sociálních pracovnic. Vřadě případů nemusí být zcela kompetentní ani sociální pracovníci (Robison aReeser 2002). Prostřednictvím sebereflexe by tedy měli ioni sami zkoumat, zda mají odané situaci dostatek informací pro uvážlivé rozhodnutí či zda není možnost nebo potřeba získat ještě další informace (to, co Laan 1998 označuje jako instrumentální kompetence). Měli by reflektovat, jak se na jejich posuzování „správnosti“ či „nesprávnosti“ klientčina chování podílejí jejich vlastní stereotypy, předsudky, hodnoty, životní zkušenosti, víry atd. avedle toho své pojetí „správnosti“ balancovat se společenskou představou, co je vdané situaci správné, tedy sširším společenským kontextem, kulturním, organizačním, politickým aprofesionálním kontextem (Laanovy sociální kompetence). Aza třetí, by měli přemýšlet osvé vlastní autenticitě vdané situaci, nad svými motivy pro rozhodování (Laanovy expresívní kompetence). Sociální nezodpovědnost klienta jako příčina kontroly Sociálně neodpovědný klient je dle Johnsona (1998) osoba, která disponuje potřebnými kompetencemi, ale přesto se rozhodne porušit nějakou sociální normu. Svou volbou může ohrožovat sebe sama, své děti, jiné blízké, obyvatele zařízení jako domov pro seniory či škola, nebo společnost jako celek. Zda avjaké míře bude uplatňována kontrola, bude pravděpodobně záviset na míře ohrožení. Rodiče mohou ohrožovat své malé děti tím, že jim nedávají vzimě čepici, ale také tím, že je nechávají chodit po parapetu vsedmém patře panelového domu. Vprvním případě bude riziko ohrožení pro děti relativně nízké, zatímco ve druhém případě je riziko velmi vysoké. Klientka může ohrožovat zájmy společnosti tím, že se rozhodne podvádět při žádosti osociální OPEN ACCESS 30 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2017 dávky, ale také tím, že plánuje loupežné přepadení. Izde bude riziko pro společnost podstatně vyšší ve druhém případě. Lidé mohou porušovat různé typy sociálních norem, tedy pravidel regulujících lidské chování vurčité situaci (Geist 1992, s.248). Sociální normy se zpravidla dělí na obyčeje, mravy, zákony atabu (např.Geist 1992, Soukup 2010, Urban 2011), vzhledem knimž lze diskutovat přiměřené kontrolní reakce ze strany sociální práce. Obyčeje jsou normy specifikující vhodné/nevhodné chování voblastech, které považuje společnost za relativně málo významné (více viz například Geist 1992, Soukup 2010, Urban 2011). Zpravidla se vztahují ke slušnému chování, takže pro oblast sociální práce lze jako příklad uvést zdvořilost či pravidla osobní hygieny. Například člověk bez domova může porušovat obyčej, že lidé by měli chodit čistě oblečení aneměli by zapáchat. Zhlediska sociální práce je při porušení této normy otázkou, zda ajak kontrolně intervenovat. Přiměřenou reakcí může být například verbální intervence ve smyslu Úlehova (1999) vyjasňování (nevyžádaná informace) či přesvědčování (nevyžádaná motivace). Mravy specifikují správné/nesprávné chování ve vztahu kpodstatným pravidlům ve společnosti, ale ještě nejsou oproti zákonům soudně vymahatelné (více viz například Geist 1992, Soukup 2010, Urban 2011). Vsociální práci mohou být mravní normy zvažovány například vsituacích, kdy klienti žijí rizikovým sexuálním způsobem, chovají se agresivně vůči jiným lidem, neplní dojednané dohody, nechtějí pracovat, vstoupili do sekt, které regulují výchovu jejich dětí apod. Zde si lze představit přiměřené kontrolní reakce sociální práce jak na verbální rovině od nevyžádaného vyjasňování kpřesvědčování až kdozoru (nevyžádaná kontrola odpovědnosti klienta) ve smyslu Úlehly (1999), tak vrovině praktického jednání zahrnujícího zákazy či příkazy nějakého jednání (například zákaz vstupu do klubu vpřípadě agresivního jednání). Oproti předchozím dvěma typům norem jsou zákony vnaší kultuře výhradně psanými normami, jsou formálně vynutitelné zákonnou autoritou ajsou charakterizovány polaritou zakázáno/povoleno (více viz například Geist 1992, Soukup 2010, Urban 2011). Jejich překračování nebo nedodržování je trestně sankcionováno vinstitucích ktomuto účelu zvlášť zřízených (např.věznice, výchovné ústavy, Probační amediační služba apod.). Způsob kontroly ze strany sociální práce je tedy stanoven příslušnými zákony. Otázkou je, jak realizovat kontrolu, pokud jsou zákony formulovány diskriminačně, nejednoznačně, vágně či černobíle. Normou snejvyšší mírou závaznosti je tabu, za které je označováno vše, co je vdané společnosti považováno za natolik zavrženíhodné (například vrozporu správními, etickými náboženskými normami), že se otom ani nemluví, je ktomu nulová tolerance aje to sankcionováno vysokým trestem (více viz například Geist 1992, Soukup 2010, Urban 2011). Izde je zpohledu sociální práce kontrolní postup dán zákony. Měly by být předmětem sociální práce situace, kdy klient zapáchá či je špinavý? Nebo nikoliv, apozornost by měla být věnována až situacím, kdy klient porušuje morální zásady například tím, že jedná agresivně, je promiskuitní či nedrží dané slovo? Anebo by neměly být předmětem sociální práce ani dobré mravy, vzhledem ktomu, že pak hrozí riziko nelegitimní disciplinace klientů ze strany sociální práce, arelevantní zhlediska kontroly by se měly stávat až situace, kdy se chování klienta dostává do rozporu splatnými zákony? OPEN ACCESS RaDka JaNEbOvÁ 31 Včeském kontextu lze nalézt odpověď například uIvana Úlehly (1999), který vyjasňuje, že cílem sociální práce je uvádět do rovnováhy způsoby lidí (klientů) spožadavky (respektive normami) společnosti. Sociální pracovník by měl být prostředníkem mezi normami aklienty, měl by vést dialog mezi tím, co žádá společnost aco si přeje klient. Zjeho teorie vyplývá jasný závazek pro sociální práci— zabývat se normami společnosti, motivovat či vést klienty ktomu, aby společenské normy respektovali. Není ovšem jasné, kterých norem se tento závazek týká. Oněco konkrétnější je Johnson (1998), který jako jednu zodpovědností sociálního pracovníka uvádí odpovědnost za zprostředkování náhledu na situaci, aby byl klient informován otom, jak je jeho situace vnímána ze strany druhých lidí (myšleno společnosti ajejích sociálních norem), jaké má možnosti řešení rizikové situace ajaká pozitiva či rizika zjednotlivých voleb mohou vyplynout (vpodstatě se jedná opopis důsledků jednotlivých voleb). Předmětem další diskuze by mělo být, jak reflektovat, na kterých normách vindividuálních situacích klienta trvat aukterých naopak jejich vyžadování lze považovat za nelegitimní ukázňování či opresivní jednání. Stejně tak by měla být diskuze rozvíjena kotázce, jaký způsob kontroly vdané situaci optimálně zvolit. Kontextuální/strukturální faktory jako příčina kontroly Kontextuální/strukturální příčiny vedoucí kpotřebě kontroly nesouvisejí snekompetencí, ani nezodpovědností osoby chovající se rizikově. Jsou to okolnosti, které obklopují klienta na mikro, mezo imakro úrovni, které nemá pod svou kontrolou. Společnost nefunguje vřadě oblastí spravedlivě, naopak vsobě může mít zakomponovánu řadu strukturálních nespravedlností, postavených na sociální třídě, genderu, etnicitě, věku, sexuální identitě apodobně, které klienty mohou vést knucené volbě rizikového jednání (Donoghue 2008). Rizikové chování může být paradoxně vyústěním klientské odpovědnosti vneřešitelné situaci. Vsociální práci je někdy zřetelný diskurs všemocnosti, který předpokládá, že všechny situace jsou řešitelné. Reálně lze najít mnoho situací, které zcelé řady strukturálních příčin vyřešit nejde. Klienti pak mohou hledat řešení, která jsou vrozporu se společenskými hodnotami anormami, ale přesto mohou být rozhodnutími odpovědnými, protože klient při rozhodování zvažuje dvě či více zlých variant avolí tu nejméně špatnou. Ta ale zcelospolečenského hlediska stále zůstává variantou špatnou. Příkladem může být rozhodnutí zadlužené svobodné matky nenahlásit Úřadu práce dlužné alimenty vymožené exekucí, protože by byly započítávány do výše příjmů rodiny, což by vedlo ke snížení dávek hmotné nouze. Taková matka zvažuje dvě škody ve vztahu ksituaci její rodiny. Na jedné straně ví, že se jedná ozneužití systému sociálních dávek aže vpřípadě odhalení bude muset vyplacené peníze vrátit (což by do budoucna její situaci mohlo dále velmi zkomplikovat), na straně druhé stávající nízké příjmy adluhy zlet, kdy nedostávala výživné, mohou vést kohrožení dětí po fyzické, psychické, sociální imateriálně ekonomické stránce, takže se přikloní krozhodnutí, které je hodnoceno jako protispolečenské. Vpraxi kontroly je třeba věnovat pozornost itěmto kontextuálním příčinám, aby se sociální práce vyvarovala obviňování obětí. Otázkou je, jak rozpoznat kontextuální příčiny vrizikovém chování ajak snimi kontrolně pracovat. OPEN ACCESS 32 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2017 2.2 LEGItIMIta kONtROLY vYPLÝvaJÍCÍ zDŮSLEDkŮ RIzIkOvÉhO JEDNÁNÍ Legitimní užití kontroly může vyplývat izpotenciálních důsledků rizikového jednání. Stevenson (in Dalrymple aBurke 2006) rozlišuje tři základní důsledky lidského chování, kdy je vhodné vsociální práci kontrolně intervenovat, přičemž se vjejich odlišení stávají klíčové dvě proměnné: míra ohrožení asubjekt aobjekt ohrožení. Ohrožení je možno chápat jako kontinuum rizika, na němž se daná situace může nacházet. Může se pohybovat od nízké míry ohrožení (například vpřípadě porušování obyčejů amravů) kvysoké míře ohrožení (vpřípadě zákonů atabu). Rizika se mohou lišit zhlediska oblasti, do které zasahují jejich následky. Pak lze podle Dalrymple aBurke (2006) identifikovat (a) environmentální rizika, která jsou charakteristická tím, že neohrožují samotného klienta, ale jeho sociální prostředí (například kriminalitou, psychickým či fyzickým násilím, zneužíváním či zanedbáváním, zdravotním ohrožováním, zneužíváním společenských zdrojů, tzv.nepřizpůsobivým chováním atd.), arizika ohrožující bezprostředně osobu klienta voblasti (b) fyzické, (c) emocionální, (d) sociální a(e) materiálně ekonomické. Fyzická rizika (ad b) se vztahují kohrožení zdraví či života (např.riziko znásilí, riziko úrazu, onemocnění, sebepoškození), emocionální (ad c) kpsychickým následkům prožívaného ohrožení (např.deprivace, stres), sociální rizika (ad d) kmožnostem uplatnění ve společnosti (například izolace, osamění, nefunkční vztahy, šikana, mobbing) amateriálně ekonomická (ad e) kohrožení ekonomických standardů běžných vdané společnosti (např.ztráta bydlení, ztráta zaměstnání, zadlužení, hlad, chudoba). Kontrola může vyplývat znásledujících rizikových důsledků (Stevenson in Dalrymple aBurke 2006): (1) Je realizována vzájmu osoby, která je (či by mohla být) ohrožována chováním ostatních lidí; (2) ke kontrole dochází proto, že nějaká osoba svým chováním ohrožuje (či by mohla ohrožovat) sebe samu; anebo (3) je kontrola vykonávána nad osobou, která ohrožuje (či by mohla ohrožovat) jiné konkrétní osoby či společnost jako celek. Tyto důsledky jsou teoreticky rozpracovány níže sdůrazem na nejzávažnější formu fyzických rizik. Kontrola je realizována vzájmu osoby, která je (či by mohla být) ohrožována chováním ostatních lidí Ohrožení dané osoby může být fyzické, emocionální, sociální imateriálně ekonomické. Zatímco rizika fyzického charakteru lze řešit nejen udětí, ale iudospělých, tak vpřípadě sociálních aemocionálních rizik jsou kontrolní zásahy udospělých komplikovanější (Stevenson in Dalrymple aBurke 2006). Vodborné literatuře sociální práce si největší místo získávají situace, kdy vedou fyzická rizika vdůsledku ohrožení jinou osobou ke smrti dítěte. VBritánii byly diskutovány dvě kauzy, které ukázaly na potřebu uvážlivého posuzování situace dětí apochybení sociálních pracovnic, které nezvolily adekvátní způsob kontroly. Jednalo se okauzy Baby P. aVictorie Climbié. Vprvním případě se jednalo osedmnáctiměsíčního Petera Connelyho, který zemřel vLondýně po týrání přítelem jeho matky Tracey Conelly. Případ upoutal pozornost veřejnosti rozsahem zranění, které Peter měl, ataké tím, že spadal do působnosti stejných orgánů sociálně-právní ochrany dětí (dále SPOD) vLondýně jako Victoria Climbié, která zemřela sedm let před tím. Peter žil smatkou, jejím přítelem SteveOPEN ACCESS