Svépomocné bydlení v době pozdního státního socialismu: responsibilizace, ideologie a beton

Svépomocné bydlení vdobě pozdního státního socialismu: responsibilizace, ideologie abeton1 Tomáš Hoření Samec2, Ivana balgová, barbora vacková Self-help housing provision during late state socialism: responsibilisation, ideology and concrete Self-help housing has been proposed as asolution to provide qualitatively adequate and affordable housing not only nowadays, but also during the late state socialism in the 1970s and 1980s in the former Czechoslovakia. In this article, we focus on how the self-help housing provision was during that era linked with the responsibilisation of households, atechnique of governance usually associated with neoliberal regimes. On the case of self-help housing construction in town Myjava, which was supported by local authorities and initiated by local company eager to attract workers, we show then eventually main burden for management and risks steaming from the construction was carried by the individuals and their (extended) families. Seemingly the ideological contradiction of this individualistic solution was resolved through rigorous standardization of construction projects, which enabled to maintain aself-help housing as one of the regime’s tools for solving the housing question. We argue that in this respect, in the shift of responsibility from the formal institutions to the individuals, the housing system displays continuity between the late socialist and capitalist regimes, thus contributing to emerging body of literature which problematise the strict dichotomy between the socialist and capitalist eras. Keywords self-help housing, responsibility, housing, state socialism, ideology ÚVOD Vsoučasnosti se stále častěji setkáváme ve veřejných isoukromých debatách spojmem krize bydlení, kdy se hovoří oprudkém růstu cen nemovitostí anájmů nejen ve městech jako je Praha nebo Brno, ale vcelé České republice. Vtéto souvislosti se diskutují příčiny nedostupnosti bydlení apřisuzuje zodpovědnost za její řešení různým aktérům: trhu, státu, obcím nebo přímo těm, kteří bydlení potřebují, tedy jednotlivcům arodinám. Vtomto článku podnikáme cestu časem zhruba očtyřicet let zpět, do období, které nazýváme pozdním státním socialismem, konkrétně na Myjavu vtehdejším Československu. Na případové studii státem apodnikem podporované svépomocné výstavby rodinných domů chceme poukázat na některé shodné prvky, které historicky provází řešení otázky nedostupnosti bydlení ajak se přitom uplatňuje 1 Tento text vznikl jako výstup projektu Kutilství ajeho význam pro českou národní akulturní identitu: současný stav, socio-kulturní ahistoricko-politické souvislosti, typologie avyužití potenciálu pro místní rozvoj (NAKI II DG18P02OVV022). 2 Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.; kontakt: [email protected] OPEN ACCESS TOmአHOřENí SAmEC, IvANA bALGOvá, bARbORA vACKOvá 59 praxe svépomocného bydlení. Zaměřujeme se konkrétně na to, komu ajakým způsobem se na Myjavě v70.a80.letech 20.století přisuzovala zodpovědnost za zařízení bydlení. Na tomto základě představujeme kontinuitu mezi pozdním státním socialismem anastupujícím (neo)liberálním kapitalismem, právě co se týče responsibilizace jedinců arodin votázce bydlení. Nejen dnes, ale také vobdobí státního socialismu se ipřes masovou výstavbu modernistických bytových celků (tzv.panelových sídlišť) projevoval nedostatek kvalitního adostupného bydlení (srov.Musil, 1985). Tento nedostatek byl řešen různými způsoby od státem organizované, podnikové, družstevní až po individualizovanou svépomocnou výstavbu (srov.Novotná, 2018). Vtéto studii ukazujeme, že podobně jako vsoučasnosti, tak ivobdobí pozdního státního socialismu docházelo ipřes zdánlivý ideologický rozpor kpřesunu významné části zodpovědnosti za zařízení bydlení na jednotlivce arodiny. Zhlediska ideologických principů státního socialismu je totiž toto přenášení zodpovědnosti oto zajímavější, že bydlení bylo stále deklarovaným nárokem aprávem. Zobecnějšího teoretického hlediska zároveň klademe otázku, zda ado jaké míry je koncept responsibilizace nutné propojovat pouze sneoliberálním způsobem vládnutí, azda je možné hovořit také oresponsibilizaci subjektů vrámci státního socialismu (srov.Kreis, 2018; Offermann, 2019; Samec, Hájek, 2019). Tuto otázku je možné také přeformulovat, ato tak, zda ajak režim pozdního socialismu přebíral neoliberální způsoby vládnutí aneoliberální (expertní) diskurzy (srov.Kopeček ed., 2019; Keller, Nyklová, in review) avjistém smyslu tak prefiguroval nadcházející politicko-ekonomickou změnu. Touto studií přispíváme do historiografické asociálně-vědní diskuze, která problematizuje vytváření striktní dichotomie mezi (pozdním) státním socialismem asystémem (nastupujícího) kapitalismu aliberální demokracie. Včeském prostředí náš argument rezonuje srůznými studiemi, které buď ukazují na společné kořeny organizované modernity státního socialismu iliberálního kapitalismu (Spurný, 2016) nebo diskutují charakter konstrukce vědění vpozdním státním socialismu apřebírání neoliberálních diskurzů (Kopeček ed., 2019) apro dané systémy společné důrazy na ekonomickou efektivitu zajištěnou pomocí expertního technokratického vládnutí (Sommer, Spurný, Mrňka, 2019). Vnášíme do této diskuze kromě aplikace konceptu responsibilizace také empirická data zkontextu bydlení; jedné zklíčových tehdejších isoučasných osobních aspolečenských oblastí. Naší ambicí je tak kromě testování analytických možnosti pojmu responsibilizace také přispět khlubšímu historickému porozumění dynamiky českého systému bydlení. Ten sice vprůběhu transformace v90.letech 20.století doznal zásadních změn (privatizace bytů, restituce nemovitostí, deregulace nájemného, následný rozvoj hypotečního trhu), avšak zhlediska kulturních významů spojených sbydlením azpůsobů responsibilizace aktérů si zachoval pozoruhodnou kontinuitu, například co se týče významné role (rozšířené) rodiny při zařizování bydlení. Vtéto studii se zaměřujeme na segment svépomocného bydlení, které chápeme jako praxi, kdy si domácnosti své bydlení zajišťují primárně vlastními silami, byť určitá asistence formálních aktérů (podniků, státu či obcí), není ztohoto procesu zcela vyloučena. Odlišnou praxí, než je svépomocné bydlení, je nákup již existující nemovitosti, stavba či rekonstrukce zajištěná kompletně firmou nebo bydlení vnájmu či podnájmu. Mezi těmito modely dále existuje OPEN ACCESS 60 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2020 řada hybridních praxí, jako je například nákup nemovitosti anásledné více či méně svépomocné opravy zahrnující vlastní práci akoordinaci řemeslníků nebo přátel či rodinných příslušníků, kteří se na rekonstrukci podílejí. Vúvodní části stati představujeme teoretický rámec pracující skonceptem responsibilizace subjektů, který byl vyvinut autory diskutující neoliberální způsob vládnutí aukazujeme, do jaké míry byl zatím aplikován na kontext státního socialismu. Vdruhé části textu vysvětlujeme, co rozumíme pod souslovím “rodinný dům” ajak se tato moderní forma bydlení objevuje vkontextu socialistické ideologie. Vysvětlujeme dále některá specifika standardizované atypizované výstavby ajejí organizace, jednak proto, že je chápeme jako důležitý rys umožňující samotný proces responsibilizace ataké proto, že jde oklíčové charakteristiky vlastní iuváděné případové studii. Třetí část stati je pak věnována studii popisující průběh takto plánované ařízené výstavby, ato sdůrazem na zodpovědnost, která byla na stavebníky vobdobí státního socialismu 80.let 20.století kladena. Základním pilířem této empirické části jsou rozhovory se stavebníky astavebnicemi, kteří své domy plánovali, vyjednávali asvépomocně stavěli vletech 1977–1984 ve městě Myjava na západním Slovensku. Rozhovory byly realizované vrámci diplomové práce jedné zautorek (Balgová, 2019), přičemž od září roku 2018 do února 2019 byly osloveni ti obyvatelé čtvrti Kopánky (městská část Myjavy), kteří své domy stavěli vobdobí socialismu abydlí vnich dodnes. Celkem proběhlo deset rozhovorů skomunikačními partnery, přičemž utřech manželských párů probíhal rozhovor soběma partnery současně. Tuto část, kde prezentujeme analýzu dat, členíme podle druhu aktérů na části zabývající se formálními institucemi, rodinou asociálními sítěmi vpodobě přátel aznámých, abychom dokázali ilustrovat jejich specifické role při podpoře zajištění bydlení pro svépomocné stavitele apředstavili různé způsoby přisuzování zodpovědnosti. RESPONSIBILIZACE: VLÁDNUTÍ POMOCÍ FORMOVÁNÍ ZODPOVĚDNÝCH SUBJEKTŮ Studium způsobů vládnutí (governance) aorganizace formální moci vmoderních společnostech je zásadně ovlivněno prací Michela Foucaulta (Burchell, Gordon, Miller, 1991; Foucault, 1995, 2008) aautorů, kteří dále rozpracovali jeho teoretická východiska aargumenty vkontextu neoliberálních režimů (Dean, 2017; Lemke, 2001; Miller, Rose, 2008; Rose, 1990; Shamir, 2008). Jestliže obsáhlou diskuzi vrámci takzvaných governmentality studies zjednodušíme, tak jedním zjejích základních argumentů jsou foucaultovské úvahy oproměně charakteru avýkonu moci vprůběhu historie (západních) společností. Zmoci více či méně násilně asvévolně ovládající lidské subjekty aobzvláště jejich těla (Deville, 2015) se postupně stává moc disciplinující skrze vědění (ajeho specifickou produkci adistribuci) askrze formování kolektivit (populací), které lze ovládat centralizovaně atedy efektivněji. Rodí se tak moderní stát. Stále se ale jedná omoc, kterou si lze představit jako vertikálně strukturovanou, tedy sjasnou hierarchií. Foucaultem popisovaný moderní stát je založený na vládnutí ve smyslu “vedení” (Foucault, 2007). Jádro jeho práce tkví ve zkoumání geneze jeho principů, vývoje institucí atechnik vládnutí vmocenském modu, ve kteOPEN ACCESS TOmአHOřENí SAmEC, IvANA bALGOvá, bARbORA vACKOvá 61 rém instituce nejsou primárně založeny na trestající funkci, jakkoli sankce je součástí hierarchizovaného systému disciplinačního dohledu, ale na vedení kspecifickým typům jednání, která jsou považována za vhodná (Foucault, 1996). Už vDějinách šílenství (Foucault, 1994) ukazuje zrod zodpovědného jedince, který sleduje sám sebe ahodnotí své jednání vzhledem kvnějším normám, což později rozpracovává jako princip disciplinačního dohledu (1995). Sledujeme-li Foucaultovo myšlení, tak spatříme modernitu jako systém, vjehož samotných základech je obsažen přesun zodpovědnosti na jednotlivce. Ztéto teoretické perspektivy tedy není překvapující, že právě v70.a80.letech minulého století přichází zásadní proměna toho, jak vypovídáme o“západních” či “euroatlantických” společnostech. Foucault (2007, 2008) adalší autoři začínají vtéto době operovat spojmem neoliberalismus aadjektivem neoliberální (Larner, 2000; Lemke, 2001). Těmito pojmy daní autoři označují způsob organizace společnosti založený na specifických diskurzech (zahrnující určité ideologie, politické aekonomické teorie adefinice racionality), které souvisí spraxí, kdy se zmenšuje role státu vroli (re)distribuce veřejných statků, probíhá privatizace veřejného sektoru aderegulace soukromého sektoru (Stonehouse, Threlkeld, Farmer 2015: 394; Trnka, Trundle, 2014, s.137). Vrámci neoliberálního diskurzu apelujícího na svobodu jednotlivců (Pyysiäinen, Halpin, Guilfoyle, 2017, s.219–220) ana uplatnění pravidel aprincipů tržní racionality vrámci všech možných sfér společnosti— bydlení, zdravotnictví, školství (Shamir, 2008) se také formuluje představa o“novém (‘správném’) subjektu”. Subjektu, který je schopný aochotný převzít zodpovědnost nejen za uspokojení svých materiálních potřeb, ale iza vlastní rozvoj, tak aby mohl být vnímán jako “správný” člen společnosti, který na sebe přebírá také rizika plynoucí zfungování společnosti, které je stále více založeno na (finančních) trzích (Kear, 2013; Beggs, Bryan, Rafferty, 2014). Tento proces je nazýván responsibilizací aje identifikován jako “klíčová charakteristika neoliberálního vládnutí” (Brown, 2015; Dean, 2010 in Stonehouse, Threlkeld, Farmer 2015: 395). Teze oresponsibilizaci jako hlavním módu operování moci vneoliberální společnosti je sdílena jak “otci zakladateli” daného přístupu, tak jejími následovníky anásledovnicemi. Nicméně panuje jen částečná shoda nad tím, jakým způsobem instituce dosahují toho, že se subjekty stávají zodpovědnými ajak instituce zodpovědnost přisuzují avyžadují. Někteří autoři (Rose, Miller, 1992) hovoří otom, že naše vlastní já (self) se stává určitým projektem, který je potřeba kontinuálně apromyšleně zlepšovat (Kelly, 2017; Joseph, 2014). Přitom zodpovědnost je možné přisuzovat například právě morálním apelem na jednotlivce (Shamir, 2008, s.7–8), kdy ti, kdo zodpovědnost za sebe asvůj rozvoj ablahobyt přebírají, tak jsou chváleni, oceňování apreferováni oproti ostatním. Pyysiäinen, Halpin & Guilfoyle (2017) diskutují také další způsoby, jak jsou lidé činěni zodpovědnými subjekty: je to již zmíněný apel na svobodu jednotlivce, který je lákavý zhlediska možnosti seberealizace. Dále pak hovoří ozpůsobech zahrnující obavy či strach ze ztráty kontroly nad určitou situací, které paradoxně vedou ke stejnému výsledku jako pozitivní motivace, poslušnému subjektu, který se disciplinuje sám od sebe anení jej nutné neustále instruovat. Zhlediska této studie je relevantní sledovat způsoby responsibilizace subjektů vkontextu bydlení: kdy se projevuje často právě skrze moralizaci určitého jednání OPEN ACCESS 62 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2020 aprostřednictvím označování aktérů za morálně správné nebo špatné. Klasickým příkladem je institucionalizovaná preference vlastnického bydlení jako ideálního způsobu bydlení, které je provázeno diskurzem přisuzující zodpovědnost (za péči ovlastní bydlení akomunity) jednotlivcům, ato jak vlastníkům, tak nájemníkům (Flint, 2004; McIntyre, McKee, 2012; Stonehouse, Threlkeld, Farmer 2015). Nejen vpřípadě Velké Británie, Austrálie či Spojených států amerických, ale ičeském prostředí je pak normalizace vlastnického bydlení apotažmo nástrojů kněmu vedoucích— hypotečních úvěrů— převládajícím způsobem referování obydlení, ato jak vmainstreamových médiích (Samec, 2020), tak ve výpovědích (prvo)nabyvatelů bydlení (Samec, 2016). Vjejich výpovědích je pak možné pozorovat výše zmíněnou kombinaci pozitivní anegativní motivace vedoucí kpřebírání zodpovědnosti skrze prožívané afekty formulované do emocí strachu anaděje souvisejících shypotečním úvěrem avlastnickým bydlením. Hypoteční úvěr představuje ambivalentní nástroj zajišťující jak dosažení snu ovlastním bydlení, ale také figurující jako “Damoklův meč” nad hlavou dlužníků (Samec, 2018). Takové nastavení systému (normalizace financializovaného bydlení) pak umožňuje disciplinovat subjekty jak zhlediska morálního (je “správné” být vlastníkem) izhlediska právního (legální postih subjektů, kteří nejsou schopni splácet úvěr; srov.Stout, 2016a, 2016b). Těmito způsoby se instituce zbavují zodpovědnosti hned dvakrát: jak zodpovědnosti za faktické poskytování bydlení (například výstavbou obecního bydlení), tak morálně, kdy po nich daný požadavek ani nelze požadovat či vymáhat, protože se normalizuje určitá představa ozodpovědnosti za poskytování bydlení, kdy je chápáno jako povinnost jedince či rodiny si bydlení zajistit. Pravidla daného diskurzu pak znemožňují představit si aformulovat, že by systém bydlení mohl vypadat odlišně, než je daná “realita”. Výše zmíněné studie podporují tezi oindividualizaci systému bydlení vČeské republice avnáší otázku, zda ajak se operuje případně spojmem responsibilizace na poli českého sociálně-vědního diskurzu. Možná překvapivě, přestože současná česká společnost vykazuje řadu neoliberálních rysů zahrnujících zmíněné diskurzy podporující individualizované tržní řešení aprivatizaci aderegulaci veřejných systémů jako je bydlení, zdravotnictví, sociální ochrany, školství, je pojem responsibilizace užíván spíše vzácně. Výjimkou jsou studie zaměřující se na responsibilizaci klientů sociální práce, respektive lidí, kterým je poskytována nějaká forma sociální ochrany (Šimíková, Vyhlídal, 2010) apak lidí, kterým byla poskytována psychiatrická péče (Honová, Numerato, Kundrátová, 2019), kde ale autorky aautor tvrdí, že včeském kontextu daná péče není “ovlivňován[a] neoliberálními formami responsibilizace… vtakové míře, jak tomu bývá vzahraničních kontextech” azmiňují “jiné formy responsibilizace” odkazující na “stopy socialismu” (ibid. 623). Kpodobnému závěru pak docházejí Hájek akolektiv (2020), kteří označují nedůvěru ve formální instituce atržní mechanismy jako hlavní bariéru vprocesu responsibilizace. Zároveň je pro nás je klíčová vúvodu formulovaná otázka, do jaké míry je koncept responsibilizace nutné aplikovat pouze na neoliberální režimy vládnutí nebo zda je možné hovořit také oresponsibilizaci subjektů vrámci státního socialismu. Případně lze otázku pojímat, jestli je možné vrámci režimu pozdního státního socialismu hovořit opřebírání neoliberálních rysů vládnutí (Keller, Nyklová, in review). Určité rysy (proto)responsibilizace subjektů byly identifikovány vrůzných ekonomických OPEN ACCESS TOmአHOřENí SAmEC, IvANA bALGOvá, bARbORA vACKOvá 63 diskurzech zobdobí státního socialismu (Hájek, Samec, 2017); konkrétně například vpříručkách domácího hospodaření, kdy domácnosti byly konstruovány jako samostatné ekonomické jednotky, které mají zodpovědnost za své ekonomické chování apotažmo vlastní blahobyt (Samec, Hájek, 2019); nicméně až během období post- -krizového liberálního kapitalismu jsou subjekty konstruovány jako individualizované, dynamické aflexibilní, mající zodpovědnost za aktivní zvládání různých typů ekonomických rizik (Hájek, Nekvapil, Kaderka, Samec, 2019, s.206–219). Také studie Stefana Offermanna (2019) ukazuje na sofistikovanou responsibilizaci jedinců vsouvislosti sjejich “managementem zdraví” vNěmecké demokratické republice (NDR) 70.let 20.století. Podobně Reinhilda Kreis (2018) hovoří otom jak praxe DIY asvépomoci byla vNDR ideologicky mobilizována apolitizována tak, aby mohla být využita jako nástroj zachování areprodukce režimu: jak zhlediska materiálního (například komunitní brigády, svépomocné opravy vdomácnosti irekonstrukce bydlení), tak zhlediska legitimizačního (étos aktivních občanů podílejících se na budování socialistické pospolité společnosti). Kreis (2018, s.61–64) ale hovoří také opotenciální ambivalenci svépomocných praktik, které mohly mít opět materiálně iideologicky subverzivní charakter vzbuzující otázku, zda proces responsibilizace jednotlivců během socialismu umožnil efektivněji vládnout nebo přispěl spíše kdelegitimizaci režimu vjeho pozdní fázi. Obloukem se tak vracíme zpět knašemu tématu: svépomocnému bydlení, interakcím vpřisuzování zodpovědnosti (za zařízení bydlení) mezi institucemi ajedinci azdánlivým ideologickým kontradikcím spojeným se svépomocnou výstavbou rodinných domů za socialismu. RODINNÝ DŮM AJEHO VÝSTAVBA VSOCIALISTICKÝCH SYSTÉMECH Jedním zcílů této stati je navázat na diskuzi responsibilizace jako procesu, který nemusí být vnímán jako typický pouze pro neoliberální politicko-ekonomické systémy, ale že je možné jej identifikovat ivpozdním státním socialismu. Dále se domníváme, že obzvláště patrné je to voblasti svépomocného pořizování vlastního bydlení. Dříve, než se dostaneme kempirické části textu, zaměříme se ještě více na specifický typ bydlení, kterému je výzkum věnován, ato bydlení vrodinných domech. Vysvětlíme, co přesně pro nás znamená rodinný dům ajak chápeme jeho postavení vrámci spektra socialistické ideologie. NOvá KOLEKTIvITA AINDIvIDUALIzOvANÉ RODINNÉ bYDLENí Vtéto stati chápeme rodinný dům jako specifický prostor pro život rodiny, který se objevil vmoderním městském prostředí 19.století adále se pak vyvíjel do podob, které známe dnes. Začal se formovat ve chvíli, kdy se místo práce odděluje od místa života rodiny. Jeho vývoj také úzce souvisí se vznikem sociální skupiny, kterou jsme si zvykli označovat jako „střední třída“. Rodinný dům nebývá nutně vícegenerační avobdobí svého vzniku nemá být napojen na výdělečnou činnost. Je důležité si uvědomit, že tento městský rodinný dům není totéž, co venkovský dům, který byl historicky vždy spojen shospodářstvím aze své podstaty byl vícegeneračním OPEN ACCESS 64 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2020 bydlením (například instituce “vejminku”). Vpřípadě, že se objevuje typický rodinný dům na venkově, pak jde spíše oprojev urbanizace venkova (vdobovém kontextu např.Slepička 1981; přehledově např.Ouředníček, Špačková 2013, s.16–24). Především autoři věnující se procesu suburbanizace, ve kterém podoby rodinného domu hrají významnou roli, upozorňují na to, že jde omodel bydlení svázaný sétosem buržoazní střední třídy, sživotním stylem rodící se kapitalistické společnosti. Jeho existence je interpretována jako důsledek procesu individualizace (srov.Galčanová, 2012). Přesto se obraz individuálního rodinného bydlení objevuje ivněkterých proudech socialistické ideologie. Zideálně typického hlediska je tato ideologie (ve smyslu jednoho zmannehimovských typů moderního vědění; srov.Mannheim, 1991) jednou zcest hledání nové kolektivity vprostředí industriální moderní společnosti 19.století, která rozrušila tradiční vazby anastolila nové formy nerovností. Nejde přitom pouze omarxistické pojetí třídního boje mezi těmi, kdo ne/vlastní výrobní prostředky. Vmoderních společnostech se objevují nové typy zdrojů, které jsou také nově interpretovány jako nedostatkové. Příkladem může být přístup ke sanitárním zařízení (kanalizaci) nebo pitné vodě. Neznamená to, že by předmoderní města neřešila otázky spojené skvalitou ovzduší, vody, ale proměnil se důraz kladený na tyto základní potřeby. Zajištění této infrastruktury již není něco navíc pro nejvyšší vrstvy, ale stává se potřebou všech. Čistá voda je nedostatkovým zdrojem, na který ale vzájmu celku mají mít nárok všichni. Jak vjednom ze spíše popularizačních rozhovorů Foucault (2000) podotýká oarchitektuře, přičemž je ale možné tuto myšlenku parafrázovat ve vztahu kmnoha dalším institucím moderny, to, co bylo v18.století nové, nebyla architektura či urbanismus, ale to, že se jejich řešení stalo součástí politik na mnoha úrovních. Podobně se tak jedním ztěchto nedostatkových zdrojů, asoučasně politických témat, stalo právě bydlení avše, co souvisí sjeho infrastrukturou. Nejde ale pouze onedostatek kvalitního či “únosného” bydlení. Kolem bydlení, jeho podoby avýznamu se postupně začal rozvíjet výrazně moralizující diskurz zatížený představou otom, co je dobré bydlení, jak má vypadat, pro jaký typ rodiny má být (přehledně na toto téma např.Galčanová 2012). Můžeme tak konstatovat, že ivnejrůznějších více či méně aplikovaných verzích socialismu od konce 19.století po první tři dekády 20.století byly koncepce bydlení vždy chápány jako jeden zhlavních nástrojů proměny společnosti: skrze bydlení ajeho kvalitu nastolovat nový sociální řád (srovnej např.Miljutin, 1933, 55–54 jako primární zdroj; Choay, 1969). Ten měl představovat emancipovanou společnost, ve které bude pozornost věnována dříve (mocensky) znevýhodněným skupinám iměstským ivenkovským prostorům; zároveň tento prostor bude předmětem pečlivého plánování. Příkladem je konstruktivistické pojetí kolektivního domu jako na jednu stranu místa vysoce individualizovaného života jednotlivců, kteří jsou však součástí nové celospolečenské kolektivity. Idea „koldomu“ vsobě neobsahuje jenom teoretizování oformách bydlení anesměřuje pouze ke kvalitě anaplnění požadovaného životního standardu. Současně je vyjádřením vztahu krodině, jako svého druhu historického přežitku zatíženému třídním dědictvím předmoderní, což vdobové představě znamená zaostalé, minulosti. Tento typ kolektivního domu je materiálním obrazem společnosti, ve které je rodina (apředevším její možné negativní vlivy na OPEN ACCESS TOmአHOřENí SAmEC, IvANA bALGOvá, bARbORA vACKOvá 65 výchovu mladých lidí) oslabena či dokonce rozpuštěna (srov.např.Buchli, 2000). Na druhé straně tohoto „socialistického ideologického spektra“ ale můžeme najít např.koncepci fabiánskou včele se známým Howardovým Zahradním městem, ve kterém právě individualizované rodinné bydlení hrálo zásadní roli. Ve skutečnosti byl ale tento koncept do velké míry inspirován právě raně kapitalistickou představou otom, jak má vypadat dělnická rodina— výstavbu podobných kolonií podporovali afinancovali především paternalističtí podnikatelé ado značné míry je tak materializovaným obrazem jedné fáze euro-amerického kapitalismu (srov.např.Vacková, 2013). VHowardově představě nová kolektivita nebyla tvořena mezi sebou rovnými jedinci, jako tomu bylo později např.uvýše zmíněného Miljutina, ale rodinami. Je to právě přístup krodině, který by mohl sloužit jako jedno změřítek „radikálnosti“ různých socialistických koncepcí společnosti (dalším může být např.vztah kvlastnictví vrámci rodin či kolektivit). Socialistická ideologie ve vztahu kurbanismu, architektuře abydlení rozhodně není monolitická, ajak Spurný ukazuje pro období 50.až 70.let státního socialismu vČeskoslovensku, střetávají se zde různé hodnotové iestetické koncepce (Spurný, 2016, s.156–164). Nicméně, jak dále Spurný na příkladu budování nového Mostu ukazuje, pro období (pozdního) státního socialismu je charakteristický paternalistický stát (“diktatura péče”) deklarující princip práva na (důstojné) bydlení pro každého (ibid. s.164–173); nicméně ivdané případové studii se ukazuje rozpornost mezi ideologií apraxí (respektive mezi praktikováním ideologie na různých úrovních politických struktur), kdy určité skupiny obyvatel (mostečtí Romové) jsou vyloučeny znároku na stejné bydlení jako ostatní ajsou segregovány na specifické místo (sídliště Chanov) mající specifický (disciplinační) režim (ibid. s.173–180). Pokud tedy budeme osocialistické ideologii přemýšlet jako oširokém spektru idejí, které se mohly různě projevit na různých místech ahistorických dobách, tak rodinné domy vždy patřily do její výbavy. Ostatně aktéři státního socialismu museli vzít vpotaz preferenci bydlení vrodinných domech, která je dlouhodobým apřetrvávajícím rysem (české) společnosti. Některé zestátněné podniky po roce 1945 pro svou potřebu zpracovávaly výzkumy, které opakovaně poukazovaly na preferenci rodinného bydlení vsamostatných domech (Guzik, 2018). Některé státní podniky, zejména vrurálních oblastech, tak proto přistupovaly kvýstavbě individuálních domů anikoli bytových domů (sídliště firmy Moravia vMariánském údolí uOlomouce, viz Guzik, 2018). Ostatně ivrámci zmíněného nového Mostu byla následně kritizována nevyváženost počtu bytových jednotek vbytových arodinných domech anepřímo tak ipřílišná rovnost astereotypnost bydlení (Spurný, 2016, s.167). Zároveň však koncepty irealizované rodinné domy měly ale vždy své jasné charakteristiky. Podobně jako bytové domy, byly často typizované astandardizované, jejich výstavba byla organizována družstvem či podnikem, popřípadě státem či municipalitou podporována. Nešlo ovelkorysé domy typu vila, šlo ojednoduché bydlení často směřující až ke koncepcím minimálního bydlení (srov.např.Teige, 1932, Honzík, 1947, Macharáčková, 2007). Většina ztoho jsou ostatně icharakteristiky, které splňuje zkoumaná výstavba na Myjavě. Přitom standardizace atypizace jsou nástroje, které celý proces výstavby bydlení výrazně zefektivňují. OPEN ACCESS 66 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2020 CESTOU STANDARDU Typizace astandardizace je univerzální cestou krychlé aefektivní výstavbě, která byla aje využívána ve všech politicko-ekonomických systémech ajinak tomu nebylo ani vprostředí Československa před ipo druhé světové válce (podrobněji ktématu především Zarecor, 2015). Včeském prostředí má standardizace stavebních postupů atypizace jednotlivých dílů silné kořeny ve stavebním oddělení firmy Baťa, kde byla rozvíjena jako nástroj masové výroby avýstavby ajak ukazuje Spurný, byla významnou (nepřiznanou) inspirací pro architekty, urbanisty aplánovače za socialismu, přičemž paradoxně ve Zlíně byla koncentrace moci umožňující stavět typizovaně/ standardizovaně adisciplinovat nové obyvatele ještě větší, než vobdobí státního socialismu (Spurný, 2016, s.148–149). Standardizace není tedy typickým znakem socialistického stavebnictví, mnohem spíše je znakem stavby vobdobí modernity, kdy se ibydlení stává svého druhu spotřebním, často nedostatkovým, zbožím. Vsocialistických podmínkách deklarovaného nároku na bydlení je samozřejmě standardizace stejně vítaným nástrojem. Stále jde ale onástroj, který umožňuje efektivní zpřístupnění bydlení, ať už ve formě hromadné panelové výstavby či formou nabídky katalogových domů. Standardizovaná výstavba aprodukce stavebních materiálů však vyžaduje specifické formy organizace aprodukce, především vysokou míru centralizace řízení. Je to ovšem jediný způsob výstavby, který může zajistit relativně rychlou výstavbu bydlení pro velké množství obyvatel. Po roce 1945 byl, stejně jako jiné obory, československý stavební průmysl, včetně architektonické aurbanistické činnosti, zestátněn. Byla tím ostatně naplněna představa již před válkou působících levicových architektů, kteří byli významnými postavami českého stavebního průmyslu směřujícího ke standardizované (typizované iprefabrikované) výstavbě, Karla Janů aJiřího Voženílka, před válkou sdružených vPracovní architektonické skupině (PAC; uskupení levicových architektů založené vPraze vroce 1931) apracujících pod hlavičkou Devětsilu, vpřípadě Voženílka iBaťova koncernu (Zarecor, 2015, s.43). Jinými slovy, státní instituce, které byly součástí stavebního aprojekčního průmyslu, navazovaly jak personálně, tak ideologicky na předválečnou levicovou architektonickou avantgardu asoučasně čerpaly ze zkušenosti shromadnou výstavbou např.baťovských sídlišť. Součástí hledání vzorů pro standardizaci atypizaci výstavby byly např.iopakující se typy domů známé zvenkovské architektury (Musil, 1985, s.36–42; Zarecor, 2015, s.121–122). Nejznámější příklady standardizované výstavby rodinných domů jsou pak tzv.finské domky apozdější typizovaný domek stavěný zdřevěných prefabrikátů OKAL (např.Horáček, 2013, s.265) či tzv.šumperák projektanta Josefa Vaňka. Právě posledně jmenované domy jsou příkladem standardizace, která souvisí svýstavbou individualizovanou. Přestože byl Vaňkův šumperák svého druhu výjimečný „privátní“ počin jednoho konstruktéra, tak ve své podstatě byl standardizovaným plánem, který bylo možné realizovat díky dostupnosti typizovaných stavebních prvků, byť si jej bylo možné, právě proto, že šlo osoukromé stavebníky, na rozdíl od projektů na Myjavě, částečně individualizovat (viz Pospěch, Mertová, 2015). Co se týče originální individualizované výstavby, tak samozřejmě ita vsocialistickém bloku existovala. Mnozí individuální stavebníci se právě snažili stavět své OPEN ACCESS TOmአHOřENí SAmEC, IvANA bALGOvá, bARbORA vACKOvá 73 ZÁVĚR: DIS/KONTINUITA RESPONSIBILIZACE VSOUVISLOSTI SBYDLENÍM Vyprávění orodinných apřátelských závazcích, státních půjčkách, betonu akachličkách svépomocně formovaných do podoby rodinných domů nám umožňuje nahlédnout charakter distribuce zodpovědnosti za poskytování bydlení mezi různé aktéry. Stát apodniky poskytují formální (infra)struktury (půjčky, pozemky, právní rámec); rodina aširší sociální vazby jsou zodpovědné za hladký průběh stavby formou dílčích výpomocí, anakonec svépomocní stavebníci, kteří musí žonglovat stermíny, zajistit dostupnost materiálu akoordinovat “ansámbl” melouchářů arodičů pečujících ojejich děti. Tato situace tedy není zásadně odlišná od současné svépomocné stavby; možná jen stím rozdílem, že tehdy byly jako nevyhnutelné vnímány právě neofi ciální melouchářské práce, zatímco dnes je jako nevyhnutelné na cestě kvlastnímu bydlení vnímáno využití hypotečního úvěru (avpřípadě svépomocné stavby často taktéž “melouchy”). Vtéto studii tak ukazujeme, že přestože byl hlavní díl zodpovědnosti za zařízení arealizaci stavby nakonec vždy na budoucích obyvatelích domu, tak svépomocné bydlení neznamená, že by do celého procesu nebyli zapojeni další aktéři, kteří přebírají dílčí zodpovědnost vprůběhu stavby. Svépomocné bydlení jako praxe bylo, apravděpodobně stále je, zasazeno do spletité ahusté sítě ne/formálních sociálních vazeb, finančních alegálních struktur. Zároveň svépomocné bydlení, jako určitá sociální praxe formující zodpovědné subjekty (ato ve smyslu zodpovědné “za něco” tj.zařízení bydlení izodpovědné “sami osobě” tj.že jsou definovatelní jako “zodpovědný člověk”) měla charakter jak disciplinační, ale ipotenciálně subverzivní. Disciplinační ve smyslu, že přidělením zodpovědnosti domácnostem je formátovala do určitého jednání akonvenční životní dráhy reprodukující dráhu “správného (socialistického) občana” (srov.Spurný, 2016, s.156–180). Svépomocní stavitelé byli vázáni státní půjčkou na práci vurčitém podniku akvůli standardizaci projektů si nemohli postavit dům zcela podle svých představ (což platilo především pro exteriér domu). Zároveň na sebe svépomocní stavebníci přebírali značnou část rizika při realizaci stavby— riziko, že neseženou stavební materiál, riziko že nebudou kdispozici stavební dělníci nebo meloucháři, riziko, že se vrámci své vícegenerační rodiny rozhádají aztratí podporu. Jinými slovy vkontextu svépomocného bydlení nesly výrazné morální aekonomické náklady právě domácnosti aformální instituce (stát, obce apodniky) tak fakticky ustupují zoficiálně deklarované pozice práva na bydlení zajištěného socialistickým státem. Na druhou stranu, vporovnání se současností, byla tehdy role oficiálních institucí významná zhlediska infrastruktury pro převzetí zodpovědnosti; jinými slovy bez financí abez pozemku poskytnutým státem či podnikem by se svépomocná stavba nemohla uskutečnit. Subverzivní potenciál svépomocného bydlení je pak především vjeho síle ukázat, že stát, respektive oficiální instituce “jsou nazí”; že ipřes investice vložené do masové výstavby nedokáží dostatečně rychle zajistit adekvátní bydlení pro všechny zájemce aže ti si je musí zařídit sami. Vpřípadě našich respondentů se nejednalo ovědomou acílenou subverzi ve smyslu podrývání režimu; jejich jednáním se však materializují praktické limity státního socialismu (neschopnost dostát závazku na bydlení pro všechny) atím se ukazují trhliny vlegitimitě režimu (srov.Kreis, 2018, s.61–64 pro kontext NDR). Na druhou stranu zde ale stále zůstává široký prostor pro OPEN ACCESS 74 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2020 vyjednávání austavování legitimity režimu. Půjčka apozemek mohou fungovat jako dostatečný výraz aktérství formálních institucí azároveň nárok na dostupné bydlení pro všechny byl tak ambiciózní, že jeho nedosažení nemuselo legitimitu režimu zásadně ovlivnit, protože byl obecně vnímán spíše jako deklarace než reálný cíl. Vjistém smyslu tak lidé mohli přebírat zodpovědnost prostě jen znutnosti apřípadně znedůvěry právě ve schopnost státu ainstitucí jim bydlení zajistit. Je také nutné reflektovat, že koncept responsibilizace je spjatý především sanglofonním prostředím ajeho automatické přejímání může být problematické. Touto studií se však snažíme ilustrovat, že je daný koncept relevantní ipro analýzu procesů apraxí pozdního státního socialismu. Přispíváme tak do diskuze napříč různými humanitními asociálně-vědními obory, kde se rozvíjí argument opodobnosti státního socialismu a(neo)liberálnho kapitalismu (Kopeček ed., 2019; Spurný, 2016; Sommer, Spurný, Mrňka, 2019) iprávě otázka omožnostech aplikace konceptu responsibilizace na kontext státního socialismu (Kreis, 2018; Offermann, 2019; Samec, Hájek, 2019). Pomocí konceptu responsibilizace lze ukazovat na mnohé (dis)kontinuity voblasti bydlení: nedůvěru ve formální instituce, co se týče možnosti zajistit kvalitní adostupné bydlení pro všechny, výraznou roli rodiny ve formování preferencí ohledně bydlení apři jejich dosažení anakonec kontinuitu vtom, že proces responsibilizace jedinců votázce zajištění bydlení je zároveň umožňuje disciplinovat ve “správné občany” reprodukující konvenční životní dráhy ato jak vobdobí státního socialismu, tak vneoliberálním kapitalismu. Role oficiálních institucí vprocesu ne/ zajištění bydlení aprocesu responsibilizace domácností se ukazuje jako relevantní směr pro další výzkumy. Zvyprávění myjavských svépomocných stavebníků se zdá, že role formální instituce je upozaděna aaktivitu přebírají stavebníci ajejich rodiny. Stejně tak vprůběhu transformace se může zdát ústup institucí urychlen privatizací státních aobecních bytů, nicméně restituce či regulace nájemného představují jen jinou formu participace oficiálních institucí vrámci systému bydlení, stejně tak jako podpora nově vznikajícího financializovaného systému založeného na hypotéčních úvěrech (aúsporách rodin). Zhlediska nastavení afungování současného systému bydlení vtéto stati tedy ukazujeme, že kolektivně sdílená představa otom, že při řešení bydlení je žádoucí spoléhat “se sám na sebe” (ana svou rodinu) má své kořeny už vpraxi svépomocného bydlení vprůběhu státního socialismu, přestože pro režim to mohlo být vurčitém smyslu “nouzové řešení” dané problematiky. Aže se nejedná jen odílčí aspekty například pouze onefunkční pořadníky, ale ocelou strukturu daného systému apřesouvání zodpovědnosti na jedince, který dané společně sdílené vědomí otom, jak rozumět ne/jistotám vrámci poskytování bydlení, vytvářel. Spoléhání na sebe asvou rodiny asvépomocné zajištění bydlení je ivsoučasnosti významná praxe, kdy, přestože je možné vybírat zmyriády stavebních prvků adoplňků vkatalozích, tak stále se nelze spoléhat, že otázku bydlení vyřeší formální veřejné instituce jako je stát aobce nebo volný trh. Poděkování Tato stať vznikla vrámci projektu NAKI II Kutilství ajeho význam pro českou národní akulturní identitu: současný stav, socio-kulturní ahistoricko-politické souvislosti, typologie avyužití potenciálu pro místní OPEN ACCESS TOmአHOřENí SAmEC, IvANA bALGOvá, bARbORA vACKOvá 75 rozvoj, financovaného Ministerstvem kultury ČR (č. projektu DG18P02OVV022). Chceme vyjádřit poděkování editorům tohoto vydání, anonymním recenzentkám aKarin Hoření za podnětné akonstruktivní komentáře, které nám výrazně pomohly zpřesnit argumentaci. Zodpovědnost za veškeré nedostatky či nepřesnosti zůstává na nás. LITERATURA Balgová, I. 2019. Ideológia vbetóne: Skúsenosť svýstavbou rodinného domu za socializmu. Brno: Masarykova Univerzita— Fakulta sociálních studií. Diplomová práce. Beck, U. 2004. Riziková společnost. Praha: SLON. Beggs, M., Bryan, D., Rafferty, M. 2014. “Shoplifters of the world unite! Law and culture in financialized times”. Cultural Studies 28 (5): 976–996. Brown, W. 2015. Undoing the Demos: Neoliberalism’s Stealth Revolution. New York: Zone Books. Buchli, V. 2000. Materializing culture. An archeology of Socialism. Oxford, New York: Berg. Burchell, G., Gordon, C., Millder, P.1991. The Foucault Effect: Studies in Governmentality. London: Harvester Wheatsheaf. Dean, M. 2010. Governmentality: Power and Rule in Modern Society. London: SAGE. Dean, M. 2017. “Governmentality” Pp 1–2 in The Wiley‐Blackwell Encyclopedia of Social Theory. Published online: Wiley. Deville, J. 2015. Lived Economies of Default: Consumer Credit, Debt Collection and the Capture of Affect. New York, NY, & Oxon, United Kingdom: Routledge. Flint, J. 2004. “Reconfiguring Agency and Responsibility in the Governance of Social Housing in Scotland”. Urban Studies 41 (1): 151–172. Foucault, M. 1994. Dějiny šílenství vdobě osvícenství: hledání historických kořenů pojmu duševní choroby. Praha: Lidové noviny. Foucault, M. 1995. Discipline and Punish. New York: Pantheon. Foucault, M. 1996. Myšlení vnějšku. Praha: Herrmann & synové. Foucault, M. 2000. Moc, subjekt asexualita. Bratislava: Kalligram. Foucault, M. 2007. Security, territory, population. Palgrave Macmillan. Foucault, M. 2008. The Birth of Biopolitics. New York: Palgrave MacMillan. Galčanová, L. 2012. “Proces suburbanizace vkulturní perspektivě— teoretická přehledová stať.” Sociológia / Slovak Sociological Review 44 (1): 5–33. Guzik, H. (ed.) 2017. Bydlet spolu. Kolektivní domy včeských zemích aEvropě ve 20.století. Arbor vitae. Guzik, H. 2018. “Architecture and public opinion polls in Czechoslovakia shortly after second world war.” Umění/Art LXVI (3): 175–192. Hájek, M., Kaderka, P., Nekvapil, J., Samec, T. 2019. Kdo šetří, má za tři?: diskurz šetrnosti vproměnách české společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Hájek, M., Samec, T. 2017. “Discourses of Thrift and Consumer Reasonability in Czech StateSocialist Society”. Sociologický časopis / Czech Sociological Review 53 (6): 805–832. Hájek, M., Šrám, K., Kolomoiets, M., Cuker, I. 2020. “Uneasy Neoliberal Governance in aLow-Trust Society: Barriers to Responsibilisation in the Czech Republic”. Sociological Research Online 25 (2): 201–218. Harvey, D. 2000. Spaces of Hope. Berkeley: University of California Press. Honová, P.A., Numerato, D., Kondrátová, L. 2019. “Zkušenost, expertiza aparticipace uživatelů: případ české reformy psychiatrické péče”. Sociologický časopis / Czech Sociological Review 55 (5): 615–640. Honzík, K. 1947. Tvorba životního slohu. Praha: Václav Petr. Horáček, M. 2013. Za krásnější svět. Tradicionalismus varchitektuře 20.a21.století. Brno: Barrister aPrincipal. OPEN ACCESS 76 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2020 Choay, F. 1969. The Modern City: Planning in the 19th century. New York: George Braziller. Joseph, M. 2014. Debt to Society: Accounting for Life under Capitalism. Minneapolis, MN: University of Minnesota Press. Kear, M. 2013. “Governing homo subprimicus: Beyond financial citizenship, exclusion, and rights”. Antipode 45 (4): 926–946. Keller, F., Nyklová B. (under review). “Czech engineers abroad. Transculturation as aconsequence of international exchange in applied chemical research under Cold War.” Slavic Review. Kelly, P.2017. “Growing up after the GFC: responsibilisation and mortgaged futures”. Discourse: Studies in the Cultural Politics of Education 38 (1): 57–69. Klímová, B. 2011. My jsme tím projektem žili. Stavba rodinného domu vobdobí normalizace. Praha: Zlatý řez. Komisia výstavby pri MNV. 1975. “Stavebníkom do pozornosti: Sústredená individuálna výstavba Kopánka.” Myjavské hnutie: Časopis pracujúcich (27) 34: 3–4. Slovenská armatúrka Myjava. Kopeček, M. 2019. Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu vČeskoslovensku. Praha: Argo, FF UK, ÚSD AV ČR. Kreis, R.2018. “A‘call to tools’: DIY between state building and consumption practices in the GDR.” International Journal for History, Culture and Modernity 6 (X): 49–75. Larner, W. 2000. “Neo-liberalism: Policy, Ideology, Governmentality” Studies in Political Economy 63: 5–25. Lemke, T. 2001. “The birth of bio-politics: Michel Foucault’s lecture at the Collège de France on neo-liberal governmentality.” Economy and Society 30 (2): 190–207. Macharáčková, M. (ed.) 2007. Jiří Kroha (1893–1974). Architekt, malíř, designér, teoretik vproměnách umění 20.století. Brno: ERA, Muzeum města Brna. Mannheim, K. 1991. Ideologie autopie. Bratislava: Archa. McIntyre, Z., McKee, K. (2012). “Creating sustainable communities through tenuremix: The responsibilisation of marginal homeowners in Scotland”. GeoJournal 77 (2): 235–247. Miljutin, N.A. 1931. Socgorod. Otázky stavby socialistických měst. Základy racionelního plánování nových sídlišť vSSSR. Praha: Knihovna levé fronty. Miller, P., Rose, N. 2008. Governing the present: Administering economic, social and personal life. Cambridge: Polity Press. Možný, I. 2009. Proč tak snadno… Některé rodinné důvody sametové revoluce: sociologický esej. Praha: SLON. Musil, J. akol. 1985. Lidé asídliště. Praha: Nakladatelství Svoboda. Myjavské hnutie: Časopis pracujúcich. 1976. “Postup prideľovania podnikovo-družstevných stabilizačných bytov.” Myjavské hnutie: Časopis pracujúcich. (28) 27: 5.Slovenská armatúrka Myjava. Novotná, E. 2018. Česká bytová výstavba 1958–1970. Praha: Univerzita Karlova. Disertační práce. Offermann, S.2019. “Socialist responsibilization: the government of risk factors for cardiovascular diseases in the German Democratic Republic in the 1970s.” Rethinking History 23 (2): 210–232. Obvodné Oddelenie Stavebný aj Štatistický Úrad (OO SŠÚ). 1977. „Byty splnené na výbornú“ Myjavské hnutie: Časopis pracujúcich (29) 3: 6. Slovenská armatúrka Myjava. Obvodné Oddelenie Stavebný aj Štatistický Úrad (OO SŠÚ). 1978. „Obytovej otázke“ Myjavské hnutie: Časopis pracujúcich (30) 2: 4.Slovenská armatúrka Myjava. Ouředníček, M., Špačková, P.2013. “Teoretické přístupy asoučasné témata výzkumu suburbanizace.” Pp.13–36 in M.Ouředníček, P.Špačková, J.Novák. (eds.) Sub Urbs: Krajina, Sídla, Lidé. Praha: Academia. Ouředníček, M., P.Špačková, J.Novák. (eds.) 2013. Sub Urbs: Krajina, Sídla, Lidé. Praha: Academia. Pospěch, T., Mertlová, M. 2015. Šumperák. Praha: PositiF. Pyysiäinen, J., Halpin, D., & Guilfoyle, A. 2017. “Neoliberal governance and ‘responsibilization’ of agents: reassessing OPEN ACCESS TOmአHOřENí SAmEC, IvANA bALGOvá, bARbORA vACKOvá 77 the mechanisms of responsibility-shift in neoliberal discursive environments.” Distinktion: Journal of Social Theory 18 (2): 215–235. Rose, N. 1990. Governing the Soul: The Shaping of the Private Self. London: Routledge. Rose, N., Miller, P.1992. “Political power beyond the state: Problematics of government.” The British Journal of Sociology 43: 173–205. Samec, T. 2016. “Construction of Home and Middle-Class Identity in Post-Socialist Context”. Cargo. Journal for Cultural and Social Anthropology 14 (1–2): 23–54. Samec, T. 2018. “Performing housing debt attachments: forming semi-financialised subjects”. Journal of Cultural Economy 11 (6): 549–564. Samec, T. 2020. “Normalization of Mortgages in Media Discourse through Affects and Instructions”. Housing, Theory and Society 37 (2): 180–197. Samec, T., Hájek, M. 2019. Performing financialized subjectivities in household economy manuals under state socialism and neoliberal capitalism. Competition & Change 23 (5): 441–459. Slepička, A. 1981. Venkov a/nebo vesnice. Praha: Svoboda. Shamir, R.2008. “The age of responsibilization: On market-embedded morality.” Economy and Society 37 (1): 1–19. Sommer, V., Spurný M., Mrňka J. 2019. Řídit socialismus jako firmu: technokratické vládnutí vČeskoslovensku, 1956–1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Spurný, M. 2016. Most do budoucnosti: laboratoř socialistické modernity na severu Čech. Praha: Univerzita Karlova vPraze, Nakladatelství Karolinum. Stonehouse, D., Threlkeld, G., Farmer, J. 2015. “‘Housing risk’ and the neoliberal discourse of responsibilisation in Victoria’.” Critical Social Policy 35 (3): 393–413. Stout, N. 2016a. “#Indebted: Disciplining the Moral Valence of Mortgage Debt Online.” Cultural Anthropology 31 (1): 82–106. Stout, N. 2016b. “Petitioning agiant: Debt, reciprocity, and mortgage modification in the Sacramento Valley.” American Ethnologist 43 (1): 158–171. Szelényi. I. 1983. Urban inequalities under state socialism. New York: Oxford University Press. Šimíková, I., Vyhlídal, J. 2010. “Sociální konstrukce systému sociální ochrany: Administrace klientů jako prostor interpretace.” Sociální studia/Social Studies 7 (2): 135–156. Šmídová, O. 1999. “Co vyprávějí naše byty.” Pp.171–203 in: Konopásek, Z. (ed.) Otevřená minulost: autobiografická sociologie státního socialismu. Praha: Karolinum. Teige, K. 1932. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr. Trnka, S., Trundle, C.2014. “Competing Responsibilities: Moving Beyond Neoliberal Responsibilisation.” Anthropological Forum 24 (2): 136–153. Vacková, B. 2013. “Idea bydlení za městem akoncept zahradního města.” Pp.37–60 in M.Ouředníček, P.Špačková, J.Novák. (eds.) Sub Urbs: Krajina, Sídla, Lidé. Praha: Academia. Zarecor, K.E. 2015. Utváření socialistické moderny. Bydlení vČeskoslovensku vletech 1945–1960. Praha: Academia. OPEN ACCESS