Zákony, zákoníky a jejich aplikační praxe v 18.–20. století v českých zemích

Zákony, zákoníky a jejich aplikační praxe v 18.–20. století v českých zemích Jiří Šouša jr. a kol. Recenzovali: prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. prof. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., LL.M., MA Tato publikace vznikla v rámci projektu č. 260 621 Zákony, zákoníky a jejich aplikační praxe v 18.–20. století v českých zemích Specifického vysokoškolského výzkumu Univerzity Karlovy, řešeného kolektivem pod vedením doc. JUDr. Jiřího Šouši, Ph.D., na Katedře právních dějin Právnické fakulty Univerzity Karlovy, a její vydání rovněž bylo financováno z programu základní institucionální podpory vědy a výzkumu na Univerzitě Karlově Cooperatio Law. Vědní oblast Legal History and Roman Law, koordinátor prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc. Vydala Univerzita Karlova Nakladatelství Karolinum Praha 2023 Redakce Veronika Ptáčková Grafická úprava Jan Šerých Sazba DTP Nakladatelství Karolinum Vydání první This work is licensed under a Creative Commons Attribution 4.0 International License (CC BY 4.0), which permits unrestricted use, distribution, and reproduction in any medium, provided the original author and source are credited. © Univerzita Karlova, 2023 © Jiří Šouša jr. et al., 2023 ISBN 978-80-246-5833-9 ISBN 978-80-246-5834-6 (pdf) https://doi.org/10.14712/9788024658346 Univerzita Karlova Nakladatelství Karolinum www.karolinum.cz [email protected] Obsah Předmluva (Lukáš Blažek, Jiří Šouša jr.) 7 Úvodní kapitola: Normy, jejich výklad a aplikace v českých dějinách 18.–20. století aneb Namísto úvodu (Jiří Šouša jr.) 10 Kapitola I: Usmrcení v judikatuře apelačního soudu v 18. století: vliv Josephiny a Theresiany (Josef Vacek) 26 Kapitola II: Velezrada a urážka majestátu v 19. století (Vojtěch Círus) 40 Kapitola III: Vybrané otázky věcných práv a jejich rozhodovací praxe za platnosti a účinnosti Všeobecného občanského zákoníku rakouského v letech 1812–1938 (Adéla Jevčáková, Jiří Šouša jr.) 51 Kapitola IV: Vybrané otázky vyvlastnění v prvorepublikové judikatuře Nejvyššího správního soudu (Martin Neumann) 77 Kapitola V: Sdružování státu nepřátelské v teorii a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (Jan Beránek) 94 Kapitola VI: Rozhodovací praxe v restitučních věcech mezi lety 1946–1952 (Zuzana Löbling) 110 Kapitola VII: Analýza rozhodovací činnosti československých soudů ve druhé polovině 20. století vztahující se k institutu náhrady škody způsobené provozem dopravních prostředků (Tereza Kočárníková) 130 Kapitola VIII: Státní arbitráž (Marie Sádlová) 149 Kapitola IX: Analýza rozhodovací činnosti Státního soudu v Praze – případ Kafka a spol. (Tereza Blažková) 164 Kapitola X: Jednotný hospodářský plán ve stínu aplikace trestního práva v 50. letech 20. století (Viola Frňková) 177 Závěr (Jiří Šouša jr., Jan Beránek, Zuzana Löbling) 194 Summary 205 Seznam zdrojů (Jan Beránek) 207 Věcný rejstřík (Lukáš Blažek) 224 7 Předmluva Vposledních letech lze vnímat stále intenzivnější vliv, jejž pro živé právo ajeho budoucnost sehrává judikatura. Dynamika postupného prosazování aplikačního výkladu, jehož autoritativní charakter vČeské republice na počátku 21. století posilují inově přijímané vnitrostátní obecně závazné normativní akty asekundární právo Evropské unie, má, zdá se, zatím stále vzestupnou tendenci. Uvedený trend se projevuje také ve vyučovaných předmětech na právnických fakultách, když se vjejich rámci klade stále větší důraz nejen na znalost právních předpisů, ale rovněž na znalost výstupů rozhodovací praxe a práci s nimi. Obdobně narůstá počet vědeckých publikací ispíše prakticky orientovaných článků, jež se problematikou aplikační interpretace normativity zabývají. Přes výše uvedené lze konstatovat, že včeské právní historiografii zůstávala otázka vázanosti, volnosti, legality aracionality soudcovského rozhodování ve vztahu knormě spíše na okraji zájmu. Přitom právní historie je amá být zpovahy věci mezioborovou částí právní vědy. Může napomoci nalézt kořeny platných právních institutů, upozornit na jejich proměny vprůběhu dějin podle místa ačasu, na změny koncepcí, provést diachronní komparaci atím také napomoci případnému formování práva de lege ferenda. Zároveň umožňuje nezapomenout, neboť představy současnosti ominulé právní skutečnosti nemusejí této skutečnosti zcela odpovídat, když tato může být plynutím času itransformacemi paradigmat upravována kprézentnímu obrazu formovanému shodnými subjektivními představami ohledně bývalých právních institutů. Cílem právní historie je pak podávat pokud možno objektivní obraz minulé právní skutečnosti apodávat tím pomocnou ruku odvětvovým vědám jurisprudence asnad iprávní teorii. 8 Autorský tým, složený ze studentek astudentů doktorského imagisterského studia Právnické fakulty Univerzity Karlovy adále rovněž z akademických a vědeckých zaměstnanců a zaměstnankyň Katedry právních dějin PF UK, měl před sebou poměrně neprobádanou oblast aomezený časový prostor pro samotný výzkum. Autorský tým použil přístup, při němž jednotliví autoři aautorky identifikovali azvolili konkrétní instituty vybraných právních předpisů platných včeských zemích v18.–20. století, tehdejší podobu těchto institutů představili aprozkoumali anásledně sondážně srovnali normativní úpravu saplikační praxí, přičemž východiska pro další kapitoly jsou nejprve shrnuta arozvinuta vúvodní kapitole. Vdalších deseti kapitolách pak je popsána aanalyzována právní úprava jednotlivého institutu zvoleného autorem/autorkou, případně spoluautory asondážně rovněž jeho aplikační praxe avztah mezi normativitou aaplikační interpretacívurčitém temporálním rámci. Díky tomu bylo možné pokrýtpoměrně rozsáhlý časový úsek českých právních dějin. Kniha se tak pokouší vyplnit mezeru vnašem současném poznání ačistě právněhistorickým prizmatem aza použití právněhistorických metod na konkrétních, sondážně vybraných institutech vybraných právních předpisů platných včeských zemích vprůběhu 18.–20. století tehdejší podobu těchto institutů představit aprozkoumat apokusit se ověřit, jak vypadala jejich normativní úprava ajaká byla dobová aplikační praxe těchto vybraných konkrétních institutů se týkající. Autorský tým nevynechal ani období let 1948–1989 aučinil několik věcně odlišných sond do notně pozměněného charakteru apodoby práva ado jeho vlivu na soudcovské rozhodování ajeho povahu avázanost normami vtrestních iobčanských věcech arovněž do rozhodování amožného rozsahu uvážení vybraných administrativních orgánů suplujících soudy při rozhodování ve vztahu knormativitě. Kniha je knihou primárně právněhistorickou. Jedná se opilotní počin, který kromě vlastní matérie historického aplikačního výkladu norem regulujících konkrétní právní instituty má přispět do diskuze apokusit se odpovědět na otázku, jakými metodami ajakými postupy zahrnujícími ipodobu apoužití vhodných forem práce stakovými prameny je možné prizmatem právní historiografie zodpovídat položené otázky související saplikační ainterpretační praxí soudů, resp. administrativních orgánů suplujících soudy vminulosti. Vtomto ohledu je tedy nutné nahlížet na předkládanou knihu, která nemá aani nemůže mít ambici představit problém vyčerpávajícím způsobem či suplovat jiné právní obory. Naopak předpokládáme další rozvíjení výzkumu, ato nejen právní historiogra- 9 fií. Autorky aautoři si neosobují monopol na pravdu. Cílem je snaha přiblížit se zhlediska zkoumaného vmaximální míře pravdě relativně objektivní. Vzastoupení autorského kolektivu si dovolujeme předložit knihu laskavým čtenářkám ačtenářům jako příspěvek kpřípadným diskuzím akdalšímu výzkumu voblasti předmětné problematiky, který se přímo nabízí. 16 moprávních, ale rovněž vtrestním právu, kdy odstraňovat vady měl primárně zákonodárce, vkrajních jednotlivých případech byly však soudci při aplikaci práva umožněny po vyčerpání gramatického alogického výkladu další metody, např. okrajově historická, avněkterých případech dokonce výkladové analogie.36 Uvedené normy aprávní předpisy druhé poloviny 18. až první poloviny 20. století bývají právní dogmatikou notorietně zmiňovány jako výraz ideálního modelu vázaného soudcovského rozhodování, jehož produktem byl přístup přísné právní exegeze, dále německé pojmové jurisprudence37 sjejí vírou vlogickou jednotu práva,38 případně též historická právní aposléze novohistorická škola, jež se vnemalé míře objevovaly vjurisprudenci českých zemí, ato až do poloviny 20. století. Vázané soudcovské rozhodování bývá spojováno smetodologickým, teoretickým ahodnotovým pozitivismem39 abývá vymezováno jako formálně validní výsledek deduktivního uvažování vlimitech zákonných norem, jakožto právního komplexního řešení.40 Již na tomto místě však lze říci, že uvedený pohled redukující tehdejší aplikaci ainterpretaci práva na vázaný model soudcovského rozhodování je, minimálně pro české země, třeba vnímat právě jen jako modelový atím logicky izjednodušující. Teze ovázaném soudcovském rozhodování v18. až první polovině 20. století se kromě jiného vnemalé míře opírá oanalýzu azobecnění poznatků zfrancouzskojazyčné právní oblasti, její reality ateorie ipro další kontinentální právní subsystémy, tak jako na nemálo právních institutů, úprav či situací včetně aplikační praxe se tu více či méně zdárně dnes roubují zahraniční, převážně západoevropské či angloamerické pohledy, paradigmata akoncepce.41 Pozice aoptika aplikační praxe byly nicméně vení zákonných pravidel interpretace však obsahovaly již starší zákony. Viz Černoch, Radek: Mocenské zásahy do právní vědy vantickém Římě, in: Dny práva 2011– Days of Law 2011. Ovlivňování sféry soukromého práva právem veřejným vminulosti, Acta Iuridica Universitatis Brunensis, č. 414. Brno: Masarykova univerzita 2012, s. 27–29. 36 Milota, Albert: Výklad aanalogie zákona trestního, in: Sborník věd právních astátních, ročník 22, Praha: Bursík aKohout 1922, s. 58–59, 61 a65. 37 Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, s. 235. 38 Kallab, Jaroslav: Onovějších směrech vmetodologii právní praxe, Právník 56, č. 16–18 (1917), s. 502. 39 Kühn, Zdeněk: Aplikace práva soudcem véře středoevropského komunismu atransformace, s. 4. 40 Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, s. 234. 41 Vtéto souvislosti lze zmínit např. proces konstruování aprosazení testů proporcionality či racionality uÚstavního soudu nebo vrámci limitů svobody projevu ajednání ve vztahu kbezpečnosti státu koncepci bránící se demokracie převzatou od adenauerovského německého Spolkového ústavního soudu. Viz např. Výborný, Štěpán: Konceptualizace bránící se 17 komplikovanější améně modelové již ve zmíněném časovém období. Ato nejen bereme-li vpotaz empirické aspekty soudního rozhodování, prvky spočívající vzásadě vsubjektu interpreta, jako bylo jeho vzdělání, socioekonomické pozadí či hodnotové představy (tzn. předporozumění)42 anebo vědomí, že „…aplikování práva při řešení skutečného případu… je dynamičtější proces, než pouhé použití právního sylogismu… či užívání uspořádané právní metodologie,“43 nýbrž právě isohledem na samotné normativní limity výkladu ana metodologii. Tak za prvé, jestliže skutečně výdobytkem Francouzské revoluce zhlediska výkladu zákonů bylo omezení aplikační praxe při interpretaci na gramatický výklad, kdy vpochybnostech justice neměla používat analogii práva ani různé, ať již objektivně zjištěné, či subjektivně konstruované principy aúmysl zákonodárce, ale měla se obrátit přímo na zákonodárce, který otázku vyřešil použitím tzv. le référé législatif, tzn. výkladového zákona čili legislativního (zákonného) souhrnu,44 článek 4 Code civil vlastně vázaný výkladový režim liberalizoval, když umožnil vlastní soudní výklad, nikoliv však precedenty.45 Je vhodné dodat, že zákonný souhrn byl součástí francouzského právního řádu vletech 1790–1800 aznovu vletech 1807–1828, kdy ovšem výklad podávala Státní rada.46 Obdobně také vABGB se sice nepočítalo sobecnou závazností rozhodovací praxe soudů, nicméně ustanovení § 7 ABGB stanovilo pořadí výkladových metod, kdy po gramatickém výkladu bylo možné použít analogii, avkrajních případech poté dokonce právní principy (tzn. analogii iuris), což sice pořád znamenalo normativní rámec diskrece soudní interpretace anebylo příliš využíváno vpraxi, nicméně současně šlo ovýznamné odchýlení se od teoretického modelu vázaného soudcovského demokracie, Právník 151, č. 5 (2012), s. 441–452; Výborný, Štěpán: Koncept bránící se demokracie vjudikatuře Ústavního soudu ČR, Časopis pro právní vědu apraxi 20, č. 2 (2012), s. 157–163; Mareš, Miroslav– Výborný, Štěpán: Militantní demokracie ve střední Evropě, Brno: Centrum pro studium demokracie akultury 2014; nebo stať Wintr, Jan:Koncept bránící se demokracie vjudikatuře Ústavního soudu aNejvyššího správního soudu, in: Elektronický sborník. Výstupy ze semináře „Politická práva abránící se demokracie– dochází vČR knepřiměřenému omezování politických práv?“ konaného dne 13. 5. 2010 vPoslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (online), s. 6–13, https://www.wintr.cz/index.php/publikace/prehled-publikacni-cinnosti-ii. 42 Zima, Marek: Očem mluví Ústavní soud, když mluví oanalogii iuris, in: Žák Krzyžánková, Katarzyna akol.: Lidská práva na roz(s)cestí, Praha: Auditorium 2022, s. 170. 43 Ibid., s. 171. 44 Čapek, Jiří: Interpretace socialistického práva, s. 19. 45 Ibid., s. 19. 46 Viz Référé législatif (online), https://fr.wikipedia.org/wiki/Référé_législatif. 18 rozhodování47 směrem kdotváření práva soudem.48 Zhlediska odůvodnění pak lze doplnit, že rakouská ačeskoslovenská judikatura včeských zemích je zhlediska odůvodnění označována za model tzv. tolerantní zákonnosti, umožňující vedle normativních odkazů, založených na formalismu technicistní znalosti předpisů ajejich dodržování, navíc právě iodkazy na doktrinární argumentaci.49 Lze ktomu dále dodat, že šlo bezpochyby oreflexi výše řečených specifik právní úpravy výkladových zásad vaplikační praxi. Hlavní obecné východisko pro výklad práva v19. aprvní polovině 20. století soudní praxí zhlediska právní dogmatiky, kníž soudy, jak již bylo uvedeno svrchu, přihlížely, představovala včeských zemích paradigmata významné osobnosti právní vědy Carla Friedricha Savignyho. Savigny jakožto představitel historické právní školy definoval výklad práva včetně aplikační interpretace jako na základě historického aanalytického přístupu provedenou50 rekonstrukci myšlenky obsažené vzákoně arozlišoval čtyři metody výkladu– gramatickou (jazykovou), logickou, historickou a systematickou.51 Zatímco Savigny primárně preferoval standardní metody výkladu pro postup rozhodovací praxe, tj. gramatické alogické metody výkladu apokud možno striktní dodržení textu, neodmítal za předpokladu, že nebude možné si vystačit suvedenými metodami, ani výklad historický52 avýklad tzv. racionální, který pro účely této monografie považujeme za výklad teleologický.53 Výklad teleologický někteří autoři přitom již považují za výklad překračující rámec zákona, resp. minimálně jeho norem.54 Savigny byl při svých koncepcích interpretace zjevně ovlivněn svým zaměřením na pandektistiku abyl inspirován pasážemi vjustiniánských Digestech, které zmiňovaly vedle 47 Viz Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, s. 250 aKühn, Zdeněk: Aplikace práva soudcem véře středoevropského komunismu atransformace, s. 21. 48 Když judikatura contra legem je krajní podoba soudcovského dotváření práva. Viz Zima, Marek: Očem mluví Ústavní soud, když mluví oanalogii iuris, s. 152–153. 49 Bobek, Michal: Oodůvodňování soudních rozhodnutí, s. 207. 50 Holländer, Pavel: Právník vbludišti postmoderní dekonstrukce aSavignyho Ariadnina nit, in: Právo vměnícím se světě, ed. Gerloch, Aleš– Žák Krzyžánková, Katarzyna, Plzeň: Aleš Čeněk 2020, s. 52. 51 Wintr, Jan: Canones of Savigny as the Basis for Interpretation of the Law in European Continental Culture, in: Historical and Philosophical Foundations of European Legal Culture, ed. Bunikowski, David, Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing 2016, s. 118. 52 Ibid., s. 127. 53 Na tento výklad jsou různé názory, někteří autoři jej považují za výklad systematický. Viz ibid., s. 118. 54 Ibid., s. 121. 19 slov též účel zákona.55 Jak již bylo řečeno výše vtextu, Justinián však ve skutečnosti zakázal své kodifikace komentovat, atak úvahy oúčelu zákona měly končit právě súčinností justiniánské kodifikace. Úmysl zákonodárce nadto Savigny nekonstruoval subjektivně, ale měl být podle jeho názoru nalézán vpůvodní verzi osnovy, resp. vkomparaci právního stavu před vyhlášením apo vyhlášení příslušného právního předpisu, jehož účel byl hledán.56 To odpovídalo základu historické právní školy, která byla reflexí romantismu avpodstatě jí bylo cizí samostatné kritické posouzení normy.57 Podle právněteoretických zobecňujících závěrů bylo vázané soudcovské rozhodování postupně opouštěno58 ve prospěch posilování volného soudcovského rozhodování, založeného na teleologickém výkladu, práci sanalogií aprincipy,59 aještě spíše ve prospěch racionálního alegálního soudcovského rozhodování.60 Přitom volné uvážení soudů bylo chápáno jako konkretizace práva vmezích a možnostech daných od zákonodárce.61 Při posouzení volnosti výkladu aplikační praxe, tzn. rozsahu amíry diskrece rozhodujícího orgánu, je přitom fundamentální otázkou význam principů pro rozhodnutí.62 Jestliže bývá při takovém posunu některými autory kupříkladu zdůrazňován švýcarský občanský zákoník,63 lze stím souhlasit sdovětkem, že stejně jako další kodexy 19. a počátku 20. století byl i švýcarský civilistický kodex projevem synergie působení různých, nezřídka protichůdných právních koncepcí a paradigmat. Zatímco v ABGB zvítězilo spíše paradigma oslabující 55 Ibid., s. 123. 56 Ibid., s. 102. Též viz Wintr, Jan: Metodologie interpretace práva amoderní hermeneutika, in: Metodologie interpretace práva aprávní jistota, ed. Gerloch, Aleš– Tryzna, Jan– Wintr, Jan, s. 102. Naproti tomu lze zmínit Alberta Milotu, který takové zkoumání úmyslu zákonodárce vrámci aplikačního výkladu odmítal aúmysl zákonodárce hledal ve srovnání celého právního předpisu, příp. právního řádu. Viz Milota, Albert: Výklad aanalogie zákona trestního, s. 66. 57 Stammler, Rudolf akol.: Systematische Rechtswissenschaft, s. VII. 58 Kühn, Zdeněk: Aplikace práva soudcem véře středoevropského komunismu atransformace, s. 8. 59 Kanalogii adalším elementům avýznamu vteleologickém výkladu např. Wintr, Jan: Canones of Savigny as the Basis for Interpretation of the Law in European Continental Culture, s. 124–126. 60 Legální aracionální aplikace práva vidí jako slabiny jak statiku vázaného soudcovského rozhodování, tak extrémní míru diskrece uvolné aplikace práva. Viz Večeřa, Miloš akol.: Nové trendy vsoudcovské tvorbě práva, s. 68. Klegálnímu aracionálnímu rozhodování viz také např. Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, s. 232 a241. 61 Bulín ml., Hynek: Právní teorie apraxe, s. 42–43. Shodně viz Peklo, Bohuslav: Právní výklad asoustava vědeckého poznání práva, s. 72. 62 Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, s. 230. 63 Kühn, Zdeněk: Aplikace práva soudcem véře středoevropského komunismu atransformace, s. 21 nebo Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, s. 249. 20 překračování normativity právních předpisů při výkladu aplikační praxe, ve Švýcarsku byla vdebatě původně dominující obdobná hierarchická konstrukce interpretačních nástrojů nakonec poražena.64 Určitý posun lze vtomto směru vnímat ivčeských zemích, ato již ve 20. století.65 Včeských zemích ovšem, také vdůsledku odlišného politického vývoje, došlo krenesanci aveliké extenzi soudcovské diskrece při interpretaci práva na rozdíl od západní Evropy66 až na konci 20. ana počátku 21. století. Zhlediska sociologického přístupu kprávu lze vobou případech směřovat úvahu ikmožnému významu změny dominantního politicko- -ekonomického vlivu, který vedle dalších sfér ovlivnil bezpochyby isféru práva.67 Specifickou situaci ohledně aplikace normativity lze pak v českých zemích spatřovat vobdobí stranickopolitické amocenské dominance komunistické strany vletech 1948–1989. Zatímco vletech 1945–1948 lze vnímat vdoktríně ivaplikační praxi mísení dogmat dřívějších inově nastupujících,68 lze od roku 1948 snovým ohniskem práva, novým společensko-ekonomickým apolitickým rámcem isprávními předpisy vidět uaplikace normativity novou historickou etapu, kterou je potřeba posuzovat vkontextu dalších aspektů evoluce (nejen) práva. Jestliže zatímní výzkumy z poslední doby týkající se podoby vázanosti rozhodovací praxe při výkladu textů právních předpisů dospěly kjisté kategorizaci uvedeného období na etapu tzv. stalinského antipozitivismu aaktivismu atzv. normalizačního právního formalismu včetně statické koncepce interpretace práva,69 lze uvést, že jak vjurisprudenci, zabývající se vletech 1948–1989 interpretací aaplikací práva, tak zvláště vaplikační praxi se objevovaly vpředmětném období značně protichůdné teze apřístupy. Koncepčně znich lze vnímat jistý utilitarismus ado jisté míry iprávní 64 Viz Čapek, Jiří: Interpretace socialistického práva, s. 20–22. 65 Např. vdobě tzv. první Československé republiky. Viz Kühn, Zdeněk: Aplikace práva soudcem véře středoevropského komunismu atransformace, s. 21. 66 Ibid., s. 8. 67 Zvlášť zřetelně se takový vliv ukázal např. vproměnách inspiračního zdroje atím inásledné metamorfóze právního řádu vJaponsku 19. a20. století. 68 Za příklad může posloužit např. článek Peklo, Bohuslav: Právní výklad asoustava vědeckého poznání práva, s. 52–83. 69 Kühn, Zdeněk: Aplikace práva soudcem véře středoevropského komunismu atransformace, s. 19, 43, 54–55, 75, 88–89, 107 ad. Též Kühn, Zdeněk: Formalismus aantiformalismus vsoudcovské argumentaci, in: Metodologie interpretace práva aprávní jistota, ed. Gerloch, Aleš– Tryzna, Jan– Wintr, Jan, s. 206. Adále Gábriš, Tomáš: Iusmarxismus jako právný realismus, in: Gábriš, Tomáš akol.: Nedogmatická právna veda. Od marxizmu po behaviorálnu ekonómiu, Praha: Wolters Kluwer 2017, s. 36–39. 21 realismus sui generis.70 Možná právě jiný pohled, totiž náhled akonceptuální důrazy optikou právního realismu sui generis, mohou vysvětlit zdánlivou protichůdnost aplikačních přístupů nejen vprůběhu evoluce režimu 1948–1989, ale ivtéže jeho etapě. Snaha opřílišné zobecnění těchto antagonistických prvků, jejich stavění do protikladu (bez vnímání současné jednoty, tento boj protikladů doprovázející) ana tom založená evoluční kategorizace mohou vést vněkterých případech kzjednodušení, jehož důsledkem pak může být skrytí části mozaiky. Při zkoumání dobové aplikace aaplikační interpretace práva pak mohou být nadto předmětem diskuze rozličná hlediska arůzné aspekty aplikace normativity.71 Prokazatelným je každopádně, minimálně vprvní polovině 50. let 20. století, akcent na tzv. třídní povahu práva arovněž koherentní provázanost rozhodovací činnosti soudů scelkovým dobovým systémem aposláním justice, ale idalších orgánů. Protichůdnost trendů soudcovského rozhodování zhlediska vázanosti či volnosti ve vztahu knormativitě vletech 1948–1989 do určité míry také zrcadlí počáteční spory ohledně této otázky arbitrárnosti aplikační praxe vsovětském právu, jež hrála jistou inspirační roli včeskoslovenském právu po roce 1948.72 Jedná se onotorietně známý střet Pašukanisovy koncepce třídního vědomí a koncepce socialistické racionální zákonnosti Andreje Vyšinského73 spojené též sakcentem na Stalinovu teorii zostřujícího se třídního boje,74 který se vprávní sféře přetavil do 70 Blíže viz Gábriš, Tomáš: Iusmarxismus jako právný realismus, s. 24–42. 71 Předmětem diskuze např. může být, zda aplikace ústavní normy před zákonnou je projevem soudcovského aktivismu anebo vzásadě aplikace na základě derogace podle obecného pravidla, že lex superior derogat legi inferiori, které se nemusí týkat jen celého zákona, ale třeba jen jeho některé části. Důležitost hierarchie právních norem pro interpretaci, zejm. ive vztahu kplynutí času akonstitucionálním změnám vyjádřili iFrantišek Rouček aJaromír Sedláček, když upozornili na skutečnost, že aplikační praxe nepřihlížela kústavě za absolutismu, kdy ústava neexistovala, ale včase ústavnosti by toto činit měla právě pro dodržení textu ústavy. Viz Rouček, František– Sedláček, Jaromír: Komentář kčeskoslovenskému obecnému zákoníku občanskému aobčanské právo platné na Slovensku avPodkarpatské Rusi, I. (§§ 1 až 284), Praha: V. Linhart 1935, s. 129–130. Ktéto otázce se vyjádřil dále např. Kühn. Viz Kühn, Zdeněk: Aplikace práva soudcem véře středoevropského komunismu atransformace, s. 35–36. 72 Tuto úlohu sovětského práva není možné ani opomíjet, ale ani absolutizovat. Např. československé trestní právo nikdy nedosáhlo úrovně sociologického přístupu vtrestním právu ve 20.letech 20. století vSovětském svazu. 73 Např. viz Kraft, Valeria: Andrej Vyšinskij– právní teoretik období stalinismu, diplomová práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Praha 2014, s. 41–42, kde je odkázáno např. na Vyšinskij, Andrej Januarjevič: Otázky státu apráva vdílech klasiků marxismu-leninismu, Praha: Svoboda 1951. Obdobně Kühn, Zdeněk: Aplikace práva soudcem véře středoevropského komunismu atransformace, s. 26–27. 74 Viz např. Kühn, Zdeněk: Aplikace práva soudcem véře středoevropského komunismu atransformace, 22 podoby Vyšinského tzv. represivní teorie práva státu.75 Některé teze však měly oba přístupy společné. Např. vnímání práva včetně jeho aplikace vrámci komplexních vztahů ve společnosti ahospodářství, což bylo výrazem marxistické teorie základny anadstavby.76 Historickomaterialistický přístup, typický pro období 1948–1989 vČeskoslovensku, totiž nechápal právo jako izolovaný normativní systém, ale jako systém surčitými vlastnostmi, který vznikal apůsobil ve společenském prostoru vkoincidenci sdalšími systémy asubjektivními aobjektivními faktory.77 Nakonec vyšla zkonfrontace obou pohledů vítězně Vyšinského koncepce, která podle některých autorů překonala rozpor mezi do té doby dominujícím revolučním utilitarismem asocialistickou zákonností, když je dokázala pro účely fungování režimu skloubit,78 což se projevilo rovněž vaplikační praxi. Jevgenij Pašukanis měl rozhodující roli především na začátku bolševické revoluce azkoumal, proč sociální vztahy nabývají podobu právní regulace, aodvozoval je od zbožní výměny,79 což byla obdoba vázanosti práva na produkční vztahy ana třídní charakter společnosti,80 tj. právě na zmíněnou marxistickou teorii ekonomiky jako základny apráva jako nadstavby. Obdobný poměr hospodářství apráva zastával iVyšinský, ovšem na rozdíl od Pašukanise neabsolutizoval ekonomickou stránku, ale prosazoval ivýznam práva jako vhodného nástroje pro sociální experimenty režimu apro případný postih toho, kdo se jim bude snažit zabránit. Dobová teorie, vycházejíc z Marxe,81 ale též z Vyšinského a jeho epigonů,82 formulovala definici práva jako projev vůle vládnoucí třídy, čehož vyjádřením byla právě izmíněná koncepce významu třídního původu vaplikační praxi trestněprávních předpisů.83 Dobový přístup pak s. 26–27. 75 Kraft, Valeria: Andrej Vyšinskij, s. 27. 76 Podle Karla Marxe: „Není to vědomí lidí, které určuje jejich bytí, nýbrž právě naopak jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím.“ (překlad autora) V originále viz Marx, Karl: Zur Kritik der politischen Ökonomie. Vorwort, http://www.mlwerke.de/me/me13/me13_ 007.htm. 77 Čapek, Jiří: Interpretace socialistického práva, s. 7. 78 Kraft, Valeria: Andrej Vyšinskij, s. 43. 79 Buckel, Sonja: Neo-Materialistische Rechtstheorie, in: Neue Theorien des Rechts, ed. Buckel, Sonja– Christensen, Ralph– Fischer-Lescano, Andreas, s. 119. 80 Ibid., s. 120. 81 Vyšinskij, Andrej Januarjevič: Otázky státu apráva vManifestu komunistické strany, Praha: ÚSČsS 1950, s. 7. 82 Kraft, Valeria: Andrej Vyšinskij, s. 30–31. 83 Naproti tomu pozdější autoři aautorky vnímají rovněž vliv dalších skupin na právo. Např. 23 vnímal interpretaci aaplikační praxi práva jako podmíněnou vztahem mezi abstraktní částí právního řádu (normami) ajedinečným výsledkem konkretizace normy při její aplikaci vindividuálních případech ajako objektivně podmíněnou mimoprávními hledisky. Výklad měl cílit na poznání práva, jeho cíle, principů inorem aprimárně vycházet zesmyslu slov avýrazů, dále zlogické rekonstrukce, dokazování avyvracení hypotéz azkonkretizace aabstrakce, přičemž pravidla výkladu byla dána zčásti ze zákona, zčásti právní vědou.84 Slovy dobové jurisprudence: „Konkretizace musí probíhat vrámci vymezeném textem normativního aktu, vjejím průběhu nesmí docházet kodchýlení od smyslu právní normy.“85 Jinak by došlo knarušení socialistické zákonnosti.86 Úkolem soudce vrámci rozhodování měla být interpretace práva vsouladu se socialistickou zákonností, nikoliv jeho tvorba.87 Teoreticky pak bylo rozlišováno volné soudcovské uvážení vrámci aplikace práva soudy, které bylo považováno právě za projev libovůle aza rozporné se socialistickou zákonností apřípustné uvážení vmezích zákona.88 Jestliže dobová teorie uznávala možnost přínosu aplikační praxe amožnost sekundární soudcovské, příp. iadministrativní (např. ustátní arbitráže) tvorby práva89 vrámci institutu socialistické zákonnosti, resp. rozšiřujícího či zužujícího výkladu, činila tak jednak vrámci zákona,90 jednak na základě koncepce tzv. kvantitativní změny. Podle ní bylo zhlediska hodnocení interpretace práva vrámci aplikační praxe klíčové, zda se jednalo oodchýlení se jednotlivců vdůsledku neznalosti či jiných subjektivních či objektivních faktorů, anebo omasové odchýlení se od původního výkladu, omasovou změnu právního nazírání vrámci změny právního vědomí. Taková interpretace však nesměla být správním předvýznamná socioložka Andrea Maihofer uvedla, že právo je jako projev vůle vládnoucí třídy, ale také jako určitá reflexe výdobytků dalších skupin obyvatel. Buckel, Sonja: Neo-Materialistische Rechtstheorie, s. 125. 84 Čapek, Jiří: Interpretace socialistického práva, s. 9, 11–13. 85 Ibid., s. 11. Totéž Boguszak, Jiří: Uvážení při aplikaci práva, Socialistická zákonnost 15, č. 2 (1967), s. 73. 86 Boguszak, Jiří: Uvážení při aplikaci práva, s. 65. 87 Haderka, Jiří: Soudce aprávo, Socialistická zákonnost 15, č. 5 (1967), s. 272. 88 Boguszak, Jiří: Uvážení při aplikaci práva, s. 67. Zde lze snad spatřovat jistou obdobu skoncepcí Z. Kühna ohledně uvážení soudu vsilnějším slova smyslu ave slabším slova smyslu. Viz Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, s. 230–231. 89 Čapek, Jiří: Interpretace socialistického práva, s. 64. Též viz Kraft, Valeria: Andrej Vyšinskij, s.42–43. 90 Kdy např. uextenzivního či zužujícího výkladu musel tento přímo vyplývat zurčitých systémových vazeb amísta norem právního předpisu. Viz Čapek, Jiří: Interpretace socialistického práva, s. 76. 24 pisem ve zřejmém rozporu. Toto bylo vprvní polovině 60. let 20. století chápáno jako právně aideologicky přípustná změna právního předpisu, když šlo oodraz změny vhospodářských aspolečenských vztazích, snimiž se dřívější výklad stal rozporným.91 Klíčovou obecnou interpretací ovšem byla, stejně jako např. podle ABGB, autochtonní interpretace moci zákonodárné.92 Výklad neměl nahrazovat legislativu, ale jeho úkolem bylo odborné poznání obsahu norem, tj. poznání obsahu norem vkvalitativně vyšší rovině zhlediska uplatňování právních předpisů. Aplikační výklad měl meze dány principem socialistické zákonnosti anutnosti používat interpretační metody komplexně, nikoliv izolovaně. Možná byla přitom subsidiarita vrámci téhož právního předpisu.93 Uznávalo se zároveň, že judikatura reaguje na změny vhospodářských aspolečenských vztazích pohotověji, akjejí změně stačí proto menší nenormativní vnější změny, než jsou potřeba ke změně zákona.94 Vzhledem kvýše řečenému se domníváme, že má smysl se pokusit na konkrétních, sondážně vybraných institutech vybraných právních předpisů platných vdaném období včeských zemích tehdejší podobu těchto institutů představit aprozkoumat apokusit se ověřit, jak vypadala jejich normativní úprava ajaká byla dobová aplikační praxe těchto vybraných konkrétních institutů se týkající. Tedy, zda aplikace ainterpretace ajejich výsledky byly včeských zemích v18.–20. století vkonkordanci snormativní podobou vybraných konkrétních právních institutů, zda judikatura byla vuvedených konkrétních případech konzistentní, když správnost soudcovského rozhodování vždy měla vyžadovat právní přijatelnost, uniformitu astabilitu,95 azda se skutečně jednalo jen ovázané soudcovské rozhodování96 jakožto rozhodování deduktivního charakteru,97 či zda mohlo docházet vněkterých případech ktzv. racionálnímu alegálnímu, anebo dokonce kvolnému soudcovskému rozhodování, případně pokusit se identifikovat, zda ajak se proměňovaly trendy vývoje práva, 91 Štajgr, František: Občanské právo procesní. Učebnice pro vysoké školy, Praha: Orbis 1964, s. 12. 92 Tak např. ještě v80. letech 20. století byl vSSSR klíčový výklad Prezidia Nejvyššího sovětu, do60. let 20. století vČeskoslovensku výklad předsednictva Národního shromáždění apoté výklad Národního aposléze Federálního shromáždění, zatímco stanovisko Nejvyššího soudu nebylo chápáno jako obecný interpretativní akt. Viz Čapek, Jiří: Interpretace socialistického práva, s. 67–70. 93 To byly mj. závěry VII. plenárního zasedání Pracovněprávní sekce Právního ústavu Ministerstva spravedlnosti ve dnech 24.–26. června 1968. Viz Žvachta, Vlastimil: Pracovněprávní sekce zasedala, Socialistická zákonnost 16, č. 8 (1968), s. 502. 94 Štajgr, František: Občanské právo procesní, s. 13. 95 Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, s. 244. 96 Rozhodování mj. ve shodě se Savignyho paradigmatem. 97 Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, s. 231–232. 25 interpretace aaplikace vtomto směru. Právě to je účelem této knihy. Pro období 1948–1989 je pak vknize, rovněž vsondážně vybraných příkladech zaplikační praxe, posouzen vliv právních předpisů arepresivního charakteru práva na soudcovské rozhodování ajeho povahu arovněž charakter rozhodování amožného rozsahu uvážení při něm ve vztahu knormativitě jiných, totiž arbitrážních orgánů, postavených tehdy na roveň soudům vhospodářském právu. Akcentován byl, pokud možno, ispolečenský kontext, in eventum další vlivové možnosti. Kniha má být příspěvkem, který se snaží sondážně pomoci ověřit obecné teoretické teze na praktických příkladech z české právní historie, apředstavovat východisko pro další zkoumání vtomto směru, ato nejen pro právní historii, ale ipro teorii práva, právní filozofii, případně pro jednotlivé oborové právní vědy. 32 Josephinou. Ačkoli nebyl obžalovaným uložen trest za vraždu, mohli být sankcionováni zjiného, přidruženého důvodu. To byl případ Jana Kaliska, který nedostal trest za vraždu, nýbrž za nepozorné zacházení se zbraní, za což měl strávit tři měsíce výkonem nucených prací adostat dva pardusy, tedy výprasky. Podobně pak Jan Ulmann dostal trest za neoprávněné držení zbraně, ato odnětí svobody vdélce šesti týdnů. Večtyřech dalších případech pak byli obžalovaní odsouzeni ktrestu smrti, ato navíc ve všech případech ve zostřené podobě– všichni čtyři muži měli být popraveni ajejich tělo mělo být vpleteno do kola, dva znich však měli být na popravní místo přivlečeni koněm zabalení do hovězí kůže. Jediný, kdo zůstal na pomezí mezi trestem smrti aosvobozením, byla Josefa Hošpesová, která byla za poranění aúmyslnou vraždu odsouzena ke třem letům pobytu vkázeňském domě, kde měla každého půl roku dostat deset ran karabáčem. Jistě není náhodou, že to byla právě jediná žena, která vtomto období stanula před apelačním soudem, kdo byl ušetřen kapitálního trestu. Po zavedení Theresiany se situace výrazným způsobem proměnila. Předně ubylo kauz, které se dostaly před apelační soud. Mezi lety 1770–1778 evidujeme pouze devět případů. Výrazným je však též pokles počtu osvobozujících rozsudků, které padly pouze dva. Ve zbývajících případech byl čtyřikrát uložen trest smrti, opět výhradně ve zostřené podobě, ve třech dalších případech pak soud uložil trest nucených prací vdélce 1 až 3 let, doplněný ofyzické trestání. 1.3 Vražda příbuzného (parricidium) Vražda příbuzného, parricidium, jakožto trestný čin speciální vůči deliktu obecné vraždy, byla vJosephině upravena vustanovení čl. XIX § 9. Na tomto místě byl zejména vymezen okruh osob, které byly považovány za blízké příbuzné ajejichž zavraždění tak vedlo kaplikaci předmětného ustanovení– pod uvedené ustanovení spadaly případy vraždy manžela, vlastního otce imatky, dítěte115 ajiného blízkého příbuzného. Podstata byla totožná jako vpřípadě obecné vraždy, tedy že se jednalo oprotiprávní usmrcení některé zvyjmenovaných osob. Co se ovšem lišilo, byl trest, kterým mělo být namísto popravy mečem lámání kolem.116 Vpřípadě 115 Zvláštním typem vraždy příbuzného– dítěte bylo infanticidium, tedy vražda novorozeněte, oníž je pojednáno samostatně dále. 116 Trest probíhal tím způsobem, že kat velkým kolem postupně zlámal údy odsouzeného, který byl následně do tohoto kola vpleten. Josephina rozeznávala dvě varianty, asice lámání shora 33 nevlastních rodičů, švagrů, snoubenců avzdálenějších příbuzných mělo být užito trestu mírnějšího, jeho konkrétní podoba však stanovena není (lze uvažovat opět opopravě mečem spřípadným zpřísněním vpodobě vlečení na popraviště, vypálení znamení, useknutí ruky či jiných eventualit). Theresiana vymezila okruh osob, jejichž vražda měla být stižena zvláštní sankcí, obdobně jako Josephina, do výčtu tak zařadila vlastní rodiče aexplicitně též prarodiče, manžela, resp. manželku atéž potomky, obecně jsou uvedeni též další blízcí příbuzní.117 Sankce se lišila sohledem na pohlaví pachatele– pokud čin spáchal muž, měl být lámán kolem (shora či zdola vzávislosti na způsobu spáchání činu ablízkosti příbuzenství), zatímco žena měla být nejdřív uštknuta rozpálenými kleštěmi na prsou, dále jí měla být utnuta ruka, sťata hlava atyto vystaveny na kolo.118 Po roce 1700 řešil do zavedení Josephiny apelační soud celkem sedm případů vraždy příbuzného, přičemž všechny měly společného jmenovatele, atím byla oběť– manžel (mariticidium), resp. manželka (uxoricidium). Ve dvou nejstarších případech se jednalo opouhé podezření, adůkazy tak nestačily kodsouzení obžalovaných, kteří byli osvobozeni. Bez trestu také vyvázl Matěj Plossberger, který byl podezřelý ze zastřelení své ženy. Na důkaz toho, že se tak mělo stát pouhou nešťastnou náhodou, měl složit tělesnou přísahu, po které měl být rovněž osvobozen.119 Vdalších dvou případech byl uložen trest nucených prací na dva roky. Poslední dva odsouzení, Zuzana Sedláková zBudkova aJan Rubeš zHolešova, byli odsouzeni ktrestu smrti ve zostřené podobě.120 Počet případů se vobdobí po zavedení Josephiny mírně zvedl na devět, proměna trestání je však ivtakto nízkém počtu zjevná. Ve dvou případech došlo kosvobození domnělého pachatele, tím však podobnost spředcházejícím obdobím končí. Vsedmi zbylých případech byl vždy vynesen trest smrti, ato zpravidla se zostřením výkonu trestu. Paradoxně jediným, komu nebyl trest zostřen abyl popraven, jako by spáchal obecnou vraždu, tedy stětím mečem, byl Jan Vaníček, ato pro vraždu své manželky přeslicí od kolovratu.121 Zpravidla byl obětí opět manžel, azdola, které značily pořadí úderů. Za příznivější se obecně počítala varianta lámání shora, neboť první rána směřovala na hruď odsouzeného, čímž došlo ke smrti, zatímco při lámání zdola byly nejdříve zlomeny dolní končetiny, následně horní asmrt nastávala až posledním úderem. 117 Čl. 86 § 1 Theresiany. 118 Čl. 86 § 3 Theresiany. 119 Národní archiv, fond Apelační soud Praha, inv. č. 147, Ortele anaučení, 1706–1708, fol. 36. 120 Zuzana Sedláková svého manžela otrávila (spáchala tedy mariticidium vsouběhu sveneficiem). Kveneficiu srov. čl. XIX § 16 Josephiny. 121 Národní archiv, fond Apelační soud Praha, inv. č. 149, Ortele anaučení, 1712–1714, fol. 6. 34 resp. manželka, setkáváme se však též skauzou Lidmily Juklové, která před soudem vLedči nad Sázavou stanula pro sestrovraždu (sororicidium), za kterou byla popravena ajejí utnutá ruka měla být přibita ke kůlu, na nějž byla položena její hlava.122 Další, blíže nespecifikovanou vraždu příbuzného (obecně označenou jako parricidium) spáchal Jan Šmíd, za což byl vpleten do kola.123 Vobdobí před zavedením Theresiany jsou kauzy vražd příbuzných řešených před apelačním soudem dochovány pouze ve čtyřech případech. Vjednom znich byl osvobozen Martin Švihla, který byl podezřelý ze zastřelení svého švagra Hynka Šestce, vina mu však nebyla prokázána.124 Naopak kusvědčení Barbory Svačinové důkazy postačovaly, pročež byla odsouzena pro vraždu své starší sestry Anny (šlo tedy osororicidium), za což jí měl být před radnicí vNymburku vypálen cejch do pravého ramene anásledně měla být sťata mečem.125 Ve třetím případě se jednalo ovraždu manželky, které se dopustil Jiří Walnut, jenž měl být za tento svůj čin vlečen vhovězí kůži koněm na popraviště azde po stětí vpleten do kola.126 Za blíže neurčené parricidium pak byl ktrestu vpletení do kola odsouzen iMichal Mann zJablonného vPodještědí.127 Konečně po roce 1770 se vnásledujících letech dochovalo sedm případů řešených upražského apelačního soudu. Ve třech případech byl pachatel odsouzen ktrestu nucených prací, ato vrozpětí od dvou do šesti let. Ve zbylých čtyřech kauzách byli obvinění odsouzeni ktrestu smrti. Způsoby vykonání popravy byly relativně rozmanité– od prosté popravy (pro Josefa Šafaříka za usmrcení manžela své dcery)128 přes lámání vkole zdola za vraždu manželky po stětí anásledné vpletení do kola či utnutí pravé ruky. 122 Ibid., fol. 91–92. 123 Ibid., fol. 181. 124 Národní archiv, fond Apelační soud Praha, inv. č. 177, Kniha českých ortelů, 1764–1765, fol. 41. 125 Národní archiv, fond Apelační soud Praha, inv. č. 176, Kniha českých ortelů, 1762–1763, fol. 52–53. 126 Ibid., fol. 59. 127 Národní archiv, fond Apelační soud Praha, inv. č. 177, fol. 103–104. 128 Národní archiv, fond Apelační soud Praha, inv. č. 181, Kniha českých ortelů, 1776–1780, fol. 50. 35 1.4 Vražda novorozence (infanticidium) Infanticidium neboli vražda novorozence byla vtehdejším právním řádu zvláštním typem vraždy příbuzného, který byl však natolik častý129 aspecifický, že jej bylo nutno vyčlenit do samostatného ustanovení. Předně Josephina počítala stím, že pachatelem takového činu mohla být pouze žena (matka dítěte), přičemž muž mohl být při tomto trestném činu nanejvýš vroli návodce. Pachatelka takového činu měla být sťata mečem, následně vložena do hrobu, kde jí mělo být probodnuto srdce kůlem atakto měla být zahrabána. Vpřípadě kruté vraždy mělo dojít kpředchozímu uštknutí rozpálenými kleštěmi, useknutí ruky či obdobnému ztížení trestu.130 Theresiana hned vúvodu příslušného článku odůvodnila potřebnost samostatné úpravy, kterou vysvětluje zejména rozdíly oproti obecné vraždě, resp. vraždě příbuzného.131 Argumentace distinkčními znaky je obdobná argumentaci, sníž se vsoučasné jurisprudenci lze setkat při vraždě novorozeného dítěte matkou.132 Vymezení znaků skutkové podstaty je shodné sJosephinou, tj. šlo oúmyslné usmrcení dítěte matkou při porodu nebo krátce po něm. Základním trestem bylo rovněž stětí anásledné probodení kůlem azahrabání do hrobu, pokud by ke smrti dítěte došlo omisivním jednáním, měla být žena sťata bez dalšího. Zhlediska četnosti se jednalo onejčastější zdeliktů proti životu. Tvořil dokonce většinu všech trestných činů ztéto skupiny. Jako relativně problematické se přitom ukázalo možné zaměnění tohoto deliktu snedovoleným přerušením těhotenství, ato zejména kvůli užívané terminologii. Vobou případech totiž rozhodnutí hovořila zpravidla ousmrcení plodu (něm. Frucht, resp. Leibfrucht), avšak zkontextu zpravidla vyplývalo, že šlo ousmrcení již narozeného dítěte (něm. Kind), tedy plodu v obecnějším slova smyslu, současně napomáhalo latinské označení, které se případně alternativně objevilo vjednotlivých rozhodnutích či misívech (infanticidium, resp. abortus). Typickou pachatelkou infanticidia byla neprovdaná žena, která utajila jak své těhotenství, tak zejména samotný porod. Ačkoli byla kojenecká úmrtnost v18. století ještě stále poměrně vysoká, jasným indikátorem bylo právě utajení těchto okolností 129 Zhlediska četnosti se jedná onejrozšířenější trestný čin proti životu– infanticidium tvořilo většinu těchto trestných činů. 130 Čl. XIX § 10 Josephiny. 131 Čl. 87 § 1 Theresiany. 132 Srov. např. Šámal, Pavel akol.: Trestní zákoník. Komentář, 3. vyd., Praha: C. H. Beck 2023, s. 1910 anásl. 36 azejména skutečnost, že se jednalo oneřádně nabytý plod, tedy otěhotnění mimo svazek manželský. Tendence žen zatajit těhotenství azbavit se jeho následků (ať už přerušením těhotenství či usmrcením dítěte) pramenila zdobového vnímání počestnosti akladení nároků na mladé ženy, ato jak ve venkovském, tak ivměstském prostředí. Před zavedením Josephiny (mezi lety 1700 a1707) vynesl apelační soud rovných 50 rozhodnutí ve věci usmrcení vlastního dítěte, přičemž pouze vpěti případech došlo kosvobození souzené ženy, pouze vjediném případě pak nařídil zaopatřit vyšetřovanou ženu na cti. Vpolovině případů byl uložen trest smrti, ato vzákonné výměře. Žena, která dítě usmrtila, měla být popravena mečem, její srdce probodnuto kůlem atakto měla být zahrabána do hrobu. Tímto způsobem soud rozhodl vcelkem 25 případech, přičemž alespoň symbolického zmírnění trestu smrti se dočkala jako jediná Kateřina Jindrová, která měla být pouze sťata, probodení kůlem se již konat nemělo.133 Pokud byly ženy odsouzeny, byly kromě trestu smrti ukládány ještě tresty vypovězení z místa, veřejné práce a vězení. Společným rysem těchto případů je skutečnost, že se jednalo opouhá důvodná podezření ze spáchání infanticidia. Vina tedy nebyla spolehlivě prokázána, postačilo, že dítě bylo nemanželské, žena těhotenství tajila před svým okolím, kporodu nikoho nezavolala adítě bylo mrtvé. Za tuto nanejvýše podezřelou konstelaci mohla žena zpohledu soudu sama, pročež ivsituaci, kdy nebylo jednoznačné, zda došlo kúmyslnému usmrcení dítěte, padl trest, který postihoval různé související jevy. Jednak mimomanželský styk apočetí, jednak utajení celé záležitosti akonečně též samostatnou možnost, že žena dítě úmyslně usmrtila.134 V dobovém vnímání byl nejpřísnější trest vypovězení, které bylo zpravidla doprovozeno dehonestačním trestem. Samotná dehonestace spočívala vpředstavení odsouzené na pranýř,135 vypovězení pak probíhalo vymrskáním metlami změsta. Trest vypovězení spočíval vzákazu vstupu apobytu na vymezeném území, přičemž vpřípadě nepovoleného návratu hrozil odsouzenci trest smrti.136 Hranice zapovězeného území 133 Národní archiv, fond Apelační soud Praha, inv. č. 147, fol. 147–148. 134 Toto lze ověřit srovnáním ukládaných trestů za prosté smilstvo či závažnější jednostranné cizoložství, za kterážto provinění byly ženám ukládány obvykle tresty vpodobě několikatýdenního vězení, tedy podstatně mírnější než vdále popsaných případech. 135 Apelační soud ve svých ortelech určoval počet takovýchto „vystavení“ na pranýř adélku, případně další okolnosti. 136 Vrozsudcích bývá často odkazováno na ustanovení P. XXX. Koldínových Práv městských Království českého, kde je upraven příslušný postup. 37 byla určována individuálně, mohlo jít oměsto ajeho okolí, konkrétní panství, zemi či celé soustátí zemí Koruny české. Oněco mírnějším trestem pak byly veřejné práce, jež byly ukládány vrozsahu od několika málo týdnů až po 12 měsíců. Posledním anejmírnějším byl trest vězení, jenž byl ukládán vdélce nepřesahující 6 týdnů aunějž lze dovodit, že byl ukládán primárně za spáchané smilstvo či cizoložství, anikoli za smrt dítěte či tajení těhotenství aporodu, formálně však věc byla posuzována jako infanticidium. Uvedené tresty byly vpraxi kombinovány ajejich délka byla určována silně individuálně dle okolností každého jednotlivého případu. Po zavedení Josephiny se situace žen souzených pro infanticidium zhoršila. Přibylo případů, jež se dostaly před radu nad apelacemi (nárůst přesáhl 20 %, celkem evidováno 61 kauz), asoučasně ubylo osvobozujících rozsudků. Úplné osvobození bez dalšího trestu se dochovalo pouze jediné atýkalo se Marie Kolářské, jež byla ovšem předtím podrobena útrpnému výslechu usoudu ve Zbraslavicích, při kterém setrvala na své nevině.137 Zproštěny obžaloby stran infanticidia či zatajení těhotenství aporodu byly ještě další tři ženy, žádná znich však neušla trestu za smilstvo, resp. cizoložství. Trestů smrti padlo ve srovnání s předcházejícím obdobím rovněž více, celkem 45, znichž drtivá většina byla uložena vzákladní sazbě, tedy obligátní stětí, probodnutí srdce kůlem azahrabání. Pouze tři ženy se dočkaly zmírnění trestu smrti na „pouhé“ setnutí hlavy, jedna, Anna Chalupová, naopak měla trest zpřísněn opředcházející uštknutí rozžhavenými kleštěmi na pravém prsu.138 Ani vostatních trestech nedošlo ke zmírnění ukládaných sankcí, ba naopak, nucené veřejné práce byly vprůměru ukládány na delší dobu (zpravidla 6 či 12 měsíců) atrest odnětí svobody byl vcelém souboru aplikován pouze jedinkrát. Druhé sledované období let 1762 až 1778, tedy období před zavedením apo zavedení Theresiany, je ve srovnání sprvním příznačné citelným úbytkem řešených případů. Celkem je zaznamenáno 33 případů, 19 znich před zavedením a14 po zavedení Theresiany. Vdobě těsně před účinností Theresiany (atedy stále za účinnosti Josephiny) lze sledovat stav, který je znatelně odlišný od období krátce po roce 1707. Vprvní řadě ubylo hrdelních trestů, které nově tvořily zhruba 40 % všech trestů. Rovněž přibylo případů, kdy padl trest nikoli za usmrcení dítěte, nýbrž za utajené těhotenství aporod, ačkoli předmětem trestního stíhání bylo 137 Národní archiv, fond Apelační soud Praha, inv. č. 149, fol. 157. 138 Národní archiv, fond Apelační soud Praha, inv. č. 148, fol. 57. 38 právě infanticidium. Krom toho, že došlo knárůstu počtu těchto případů, zpřísnily se ukládané sankce. Minimem nově byl jeden rok nucených prací (dřívější maximum), horní hranici pak činily tři roky. Jakmile však soud dospěl kzávěru, že bylo spácháno infanticidium, následoval výhradně trest smrti, zpravidla vpodobě stětí mečem snásledným probodnutím srdce, případně zmírněný na pouhou dekapitaci; od ostatních druhů trestů bylo upuštěno. Z19 případů řešených před apelačním soudem skončily úplným osvobozením pouze dva. Theresiana nastolený trend převzala adále prohloubila. Od roku 1770 již vdochovaném souboru rozhodnutí apelačního soudu neevidujeme žádné osvobození. Nejmírnějším uloženým rozsudkem se stal jeden rok nucených prací pro Veroniku Šimkovou, která se k činu dobrovolně přiznala av její prospěch svědčily (dále nespecifikované) polehčující okolnosti.139 Novým standardem se staly 2 až 4 roky nucených prací, resp. pobyt vkázeňském domě za utajené těhotenství aporod, které mohly být doplněny ofyzický trest vpodobě opakovaných ran karabáčem. Počet trestů smrti zůstal na podobné úrovni jako před účinností Theresiany– činil přibližně 40 % všech trestů (6 ze 14 rozsudků). 1.5 Dílčí závěr Provedené analýzy dokládají, že zavedení nové trestněprávní úpravy mělo povětšinou významný vliv na rozhodovací praxi apelačního soudu usledovaných deliktů. Situace je však poněkud paradoxní, neboť zrozboru trestních zákoníků plyne, že vmateriálníprávní úpravě nedošlo k zásadnějším posunům. Skutkové podstaty trestných činů uvedené vJosephině byly Theresianou upřesněny, nikoli však zásadním způsobem změněny, stejně tak tresty za ně byly vzásadě shodné (spřihlédnutím ke skutečnosti, že vobecné části byly obsaženy trestněprávní korektivy)– čistě pohledem teorie tak ke změnám po zavedení nových předpisů docházet vzásadě nemělo. Po srovnání vývoje rozhodovací praxe lze dojít kzávěru, že soudci často vybočovali zrámce stanoveného zákonem, ato zřejmě ve snaze najít optimální řešení. Tato skutečnost byla umožněna aumocněna faktem, že předpisy stanovovaly za většinu deliktů trest smrti. Ten však nebyl ukládán bezvýjimečně, naopak se často setkáváme se střední variantou 139 Národní archiv, fond Apelační soud Praha, inv. č. 180, Kniha českých ortelů, 1772–1775, fol. 120. 39 mezi zproštěním viny (či neuložením trestu) na straně jedné aodsouzením ktrestu smrti na straně druhé, asice nucenými pracemi, případně jiným trestem. Celkově však rozptyl ukládaných trestů dospěl kjistému zúžení, kdy způvodní palety trestů aplikované na počátku 18. století přečkaly do poslední třetiny 18. století pouze tresty smrti anucených prací, jakkoli vrozličných podobách. Určitou cestu ztohoto zúžení našli soudci apelačního soudu vkauzách podezření ztrestného činuinfanticidy. Pokud se vprůběhu řízení nepovedlo prokázat, že žena úmyslně usmrtila své dítě, byly tresty ukládány nikoliv za vraždu novorozeněte, nýbrž za souběh spáchaného smilstva (které nutně muselo těhotenství předcházet), utajeného těhotenství aporodu, kněmuž si ženy nepřivolaly pomoc; uostatních deliktů se spodobným přístupem lze setkat spíše výjimečně. Vražda příbuzného byla ze sledovaných deliktů tím nejméně četným, přesto lze sledovat ve vývoji jejího trestání určité tendence. Spříchodem Josephiny došlo krazantnímu zpřísnění udílených trestů, které byly nově ukládány výhradně vsouladu spředepsanými normami. Vnejbližších letech po roce 1707 padaly výhradně tresty smrti, ato ve zpřísněné podobě, jak Josephina předpokládala. Vývoj ve druhém sledovaném období směřoval naopak krozvolnění tohoto přístupu. Po roce 1770 se však ve větší míře objevovaly též nehrdelní tresty, vzhledem kčetnosti ovšem nelze dovozovat dalekosáhlé závěry, přesto se však lze domnívat, že je zde opět přistoupeno kracionalizaci celé věci anamísto trestu smrti byly ukládány častěji tresty alternativní vpodobě nucených prací. Obdobnou zásadní proměnu přineslo zavedení Josephiny utrestání trestného činu infanticidy. Nejvýraznějším trendem bylo izde zvýšení počtu odsouzených žen ktrestu kapitálnímu, který narostl zpoloviny na tři čtvrtiny všech rozsudků. Vedle toho stojí za upozornění, že bylo zcela upuštěno od dehonestujících trestů aod vypovězení zmísta, takřka úplně absentuje též odnětí svobody. Prodloužila se též doba, na kterou byly ženy odsouzené za tento zločin posílány na nucené práce. Lze tak pozorovat jisté upuštění od individuálního posuzování jednotlivých případů, ve smyslu aplikace rozšiřujícího soudcovského uvážení, kaplikaci předepsaných norem, neboť došlo kunifikaci udílených trestů. Po zavedení Theresiany se lze setkat též se zpřísněním trestu nucených prací, ovšem pokud byl prokázán trestný čin infanticida, nastupoval trest smrti, tak jak bylo stanoveno vzákoně. Jediným pozitivem ve srovnání spočátkem 18. století zůstává skutečnost, že hrdelní trest již netvoří většinu udílených trestů, avšak hodnoty zůstávají vysoké, neboť kapitální trest činil itak zhruba 40 %. 40 Kapitola II Velezrada a urážka majestátu v 19. století 2.1 Vstupní úvahy Tato kapitola si klade za cíl prozkoumat, jak byla hlava státu chráněna v19. století vnašich zemích140 azda lze vzhledem krozhodovací praxi soudů skutečně hovořit ohypertrofii trestní represe vtéto oblasti, jak by to bylo možné dovozovat např. znotoricky známých pasáží Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška.141 Devatenácté století přitom bylo pro účely této kapitoly vymezeno léty 1803–1914. Počáteční rok tohoto období označuje rok, kdy byl vydán Zákoník ozločinech atěžkých policejních přestupcích, dle císaře Františka I.142. Začátkem I. světové války v roce 1914, pokud jde o praxi ukládání trestů, došlo kvýznamnému posunu. Pro ilustraci, mezi 26. červencem 1914 a31. prosincem 1916 bylo pro politické trestné činy jen vČechách vyšetřováno 4598 osob, znichž bylo 979 odsouzeno. Největší podíl vyšetřovaných trestných činů tvořilo sice výtržnictví, když představovalo 37 % zcelkového počtu vyšetřovaných, ale do té doby vaplikační praxi spíše méně četná skutková podstata urážky majestátu se umístila hned na druhém místě se14,14 % zcelkového počtu vyšetřovaných (138osob). 140 Výzkum pro tuto kapitolu byl prováděn varchivech vČechách, zároveň však pro něj byly prostudovány knihy Adama Strašáka (Strašák, Adam:Urážka císaře aprezidenta: kontinuita adiskontinuita kulturních stereotypů, Praha: Academia 2019), který studoval urážení císaře na Moravském Slovácku (konkrétně jde opřípady řešené ukrajského trestního soudu vUherském Hradišti po roce 1890), arakouského historika aprávníka Phillipa Czecha, jenž pojednává opřípadech uzemského soudu vSalcburku vletech 1852–1918. Czech, Phillip: Der Kaiser ist ein Lump und Spitzbue: Majestätsbeleidigung unter Kaiser Franz Joseph, Wien: Böhlau Verlag 2010. 141 Např. Hašek, Jaroslav: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, I, Praha: Československý spisovatel 1971, s. 28–29. 142 Dále též jen jako Franciscana. 41 Obdobně tomu ostatně bylo uzločinu velezrady,143 která se na celkovém počtu vyšetřovaných případů podílela 8,79 %, tj. 86 osob, což byla čísla naposledy známá zrevolučních let 1848–1849.144 Navíc do výkonu justice výrazným způsobem zasahovaly ina některých místech úřadující vojenské soudy.145 Vdaném kontextu nehrály význam ani novely Franciscany, včetně vpodstatě nového hmotněprávního kodexu trestního práva– zákona č. 117/1852 ř. z., ozločinech, přečinech apřestupcích, vněmž sice došlo kjisté, zhlediska legislativního nikoli nepatrné změně uurážky panovníka, na trestnosti apostižitelnosti těchto činů se však neměnilo nic. Důvody, proč byl panovník v konsekvenci též k svému, později dokonce ústavně zaručenému, posvátnému statusu, byly analyzovány opakovaně. V19. století byl útok na panovníka, na jeho život, zdraví či čest považován vRakouském císařství (resp. Předlitavsku) za trestný čin acísař před ním byl chráněn. Snad trochu nadneseně, ale pravdivě lze říci, že útok na život císaře byl útokem na život státu asnižování jeho cti bylo isnižováním cti státu.146 Použitou metodou zpracování této kapitoly byla kritická ahistorická analýza normativních textů arozsudků, vycházející primárně zjudikatorní činnosti vrchního zemského soudu v Praze ve 2. polovině 19. století. Zhlediska výzkumu předmětného právního institutu je totiž třeba upozornit na skutečnost, že zatímco zdruhé poloviny 19. století jsou do značné míry kompletně zachovány avesměs zpracovány všechny potřebné soudní spisy, před rokem 1850 tomu tak není. Varchivu hlavního města Prahy jde odosud nezpracovaný, tedy iveřejnosti nepřístupný fond. Jediným oblastním archivem ve středních Čechách, jenž má zpracované soudní spisy zdoby před rokem 1850, je Státní okresní 143 Např.vletech 1909–1912 byl mezi případy řešenými uZemského soudu vPraze nalezen pouze jediný obviněný pro zločin velezrady, jistý Jaroslav Turnovský. Viz Státní oblastní archiv Praha, fond Zemský soud trestní (ZST) Praha, knihy obviněných, č.141. 144 Šedivý, Ivan: Češi, české země aVelká válka 1914–1918, Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2014, s. 194. 145 Láznička, Alois:Proměny rakouského auherského práva vletech první světové války (1914–1918), diplomová práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Praha 2020, s. 46 an. 146 Podrobněji kdůvodům ochrany akonsekvencím viz např. Círus, Vojtěch:Služkou nebo družkou?. Austrokatolicismus jako model katolického státu nebo státního katolicismu?, diplomová práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Praha 2021, s. 17an a168. Nebo dále: Kysela, Jan:Dělba moci vkontextu věčného hledání dobré vlády, Praha: Leges 2019, s. 88–89; Kantorowicz, Ernst:Dvě těla krále: studie středověké politické teologie, Praha: Argo 2014; Roux, Jean-Paul:Král. Mýty asymboly, Historické myšlení, Praha: Argo 2009; Bloch, Marc:Králové divotvůrci: studie onadpřirozenosti přisuzované královské moci, zejména ve Francii aAnglii, Historické myšlení, Praha: Argo 2004. 48 znižších společenských vrstev,186 více muži než ženy.187 Nezřídka to byly iosoby posilněné alkoholem, ikdyž část obviněných působí spíše dojmem, že se snažila demonstrovat své „tvrďáctví“. To je typický případ již předtím trestaného at. č. nezaměstnaného dělníka Karla Anderleho, který dne 7. června roku 1913 po čtvrté hodině ranní potkal nažižkovské Karlově ulici strážníka Jana Příba apočal ho obtěžovat svými řečmi. To se Příbovi příliš nelíbilo, tak Anderleho napomenul, aby toho nechal, načež ten zareagoval slovy: „Voni troubo, voni mě poroučet nebudou.“ Nato ho strážník zatknul pro urážku veřejné osoby dle § 312. Zatčený si ale nedal pokoje apokračoval: „Voni troubo jeden, snim nepůjdu, ani scísařem pánem ne, on je takový všivák, jako jste vy, vy jste na mne hloupý.“ Následně se Anderle snažil hájit tím, že byl úplně opilý aže si na nic nepamatuje. Věděl totiž, žeopilost je polehčující okolnost, přičemž urážky majestátu vopilosti někdy končily izproštěním viny.188 Leč Příb, stejně jako službu konající inspektor František Voříšek, který sepisoval protokol, dosvědčili, že pan obviněný byl zcela střízliv, neblábolil, mluvil zřetelně, nepotácel se asrozumitelně odpovídal na všechny otázky. Soud tedy Anderleho obhajobu odmítl aposlal ho na rok apůl za mříže.189 Je to pouze jeden příběh, ale řada dalších je mu velmi podobná.190 Dosti obvyklé např. bylo, že císaře uráželi bývalí vojáci, zejména vtěžké sociální situaci, kteří se dostali do konfliktu se správními orgány ado osoby císaře si promítali celou státní moc, která je, dle jejich názoru, nedostatečně odměňovala za jejich služby. Urážením císaře tak dávali najevo svou nelibost nad tím, jak snimi bylo jednáno. Např. 31. srpna 1872 poslal soud na několik měsíců za mříže jistého Františka Satra, který poté, co mu okresní hejtmanství vKutné Hoře odmítlo vydat požadovaný pas, vyšel na ulici azačal tam pokřikovat: „Císař Franz Josef je lump. Já jsem mu přísahal asloužil, ateď mě nechtějí dáti pas,“ což slyšeli nejen dvě ženy, ale též jejich nezletilí synové.191 Urážky císaře se dopouštěly též ženy, byť, jak již bylo řečeno, stávalo se tak méně často, než tomu bylo vpřípadě mužů. Ivpřípadě odsouze186 Jistou výjimkou tak je farář Antonín Sachs, který vroce 1868 vhostinci prohlásil: „Císař ajeho úředníci jsou špatní amohou mi políbit prdel.“ Velková, Alice: Ženy proti majestátu. 187 Srov. Strašák, Adam: Urážka císaře aprezidenta, s. 110–111. 188 Velková, Alice: Ženy proti majestátu. 189 Státní oblastní archiv Praha, ZST Praha, Vr XIX 1913/757. 190 Srov. Strašák, Adam: Urážka císaře aprezidenta, s. 253 an. nebo např. případ Josefa Moravce, který měl urazit císaře dne 7. ledna 1872 vhospodě na Lokti. Státní oblastní archiv Praha, ZST Praha, C 1872/295. 191 Ibid., Vr 1872/177. 49 ných pachatelek však platí premisa, že šlo oosoby spíše nižšího sociálního postavení, jako tomu bylo např. u zjevně negramotné Kateřiny Plačkové, odsouzené vříjnu 1857, která protokol ovýslechu podepsala třemi křížky.192 Slečna Plačková byla služebná. Se svou paní se však dostala do křížku, načež byla zjejí strany obviněna zkrádeže. Celá kauza by pro ni ale pravděpodobně dopadla dobře, soud totiž konstatoval, že krádež se nepodařilo prokázat, kdyby ovšem během svého zadržení nezačala na četníky pokřikovat, že jsou „stejní lumpové, jako je císař pán“. Zprofilu nižších sociálních vrstev nevybočoval ani 66letý Ignác Král, který byl odsouzen pro urážku majestátu vsrpnu 1868.193 Král byl vmládí domkářem, na rozdíl od Kateřiny Janebové, která ho udala, uměl číst apsát, ale vurčité fázi svého života přišel otéměř veškerý majetek aposléze se potuloval podhůřím Orlických hor ažebral. Na konci zimy, dle Kateřiny Janebové to bylo někdy po sv. Josefu, tj. po 19. březnu, roku 1868 přišel do Žamberka, aprotože padal sníh, několik dní přebýval usvých známých, manželů Janebových. Přitom si často stěžoval na svůj osud, přičemž jednoho dne mimo jiné řekl, že až bude mít nový kabát aboty, půjde na císaře pána, aby mu vrátil zpátky jeho domek. Na to začal císaři nadávat, že je to zloděj aholomek, protože takoví jsou ijeho úředníci, akdyby císař pán zlodějem nebyl, takové lumpy by si nedržel. Král se sice posléze před soudem bránil, že oničem neví, nic takového nikdy neříkal aže Janebová ho udala, protože mu dluží spoustu peněz, ale to soudce nepřesvědčilo. Svou roli možná též sehrálo to, že samotný Král byl již několikrát trestán za nejrůznější přestupky, byť dle svého vyjádření pokaždé nevinně. 2.4 Dílčí závěr Za prvé lze konstatovat, že na základě provedených statistik zpoužité literatury ize Státního oblastního archivu vPraze zatím nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by byla zkoumaná trestní úprava nějakým způsobem nadužívána, zneužívána či soudy vykládána přespříliš restriktivně, což platí zejména uzločinu velezrady. Zároveň však nelze mluvit otom, žeby šlo omrtvé anepoužívané ustanovení. Naopak, pokud byl prohřešek prokázán, mohl pachatel očekávat zpravidla několik měsíců za mřížemi. 192 Ibid., C 1857/94. 193 Ibid., C 1868/171. 50 Za druhé lze říci, že ve zkoumaných případech nebylo nalezeno nic, co by nasvědčovalo tomu, že soudci nějak vybočovali ze zákonné úpravy či že se rozhodování některých soudců zcela odlišovalo od rozhodování soudců jiných. Naopak, lze uzavřít, že zdochovaných akt je zřejmé, že se soudci víceméně striktně drželi norem, které upravovaly průběh soudního řízení, arozhodovali vesměs na základě svědeckých výpovědí. 51 Kapitola III Vybrané otázky věcných práv a jejich rozhodovací praxe za platnosti a účinnosti Všeobecného občanského zákoníku rakouského v letech 1812–1938 3.1 Vstupní úvahy Další otázkou, kníž se přesuneme při zkoumání vázanosti soudů vzákonech zakotveným normativním obrazem práva, je oblast občanského práva v19. aprvní polovině 20. století. Jestliže představují právní principy, na nichž bylo postaveno občanské právo, za platnosti aúčinnosti Všeobecného občanského zákoníku rakouského194, podle judikatury Ústavního soudu iv rámci aplikace práva v České republice dodnes zásady zcela odpovídající demokratickým hodnotám státu alze znich vycházet, ato zejména vpřípadech, kde „současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem“,195 tím spíše představovala právní úprava norem ametanormativních složek práva vABGB vdobě jeho platnosti aúčinnosti, tj. vletech 1811–1950 (resp. uslužební smlouvy do roku 1965196), zcela zásadní kodex pro občanské právo nejen psané, ale ipro rozhodovací avýkladovou činnost soudů. Zcela vsouladu scitátem připisovaným francouzskému civilistovi Jeanu-Josephovi Bugnetovi: „Je ne connais pas le droit civil, je n’enseigne que le Code civil“197 ABGB vustanovení § 12 uváděl, že soudní rozhod194 Císařský patent č. 946/1811 ř. z., všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, dále též jako „ABGB“). 195 Nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97. 196 Kslužební smlouvě ajejímu konci viz Vojáček, Ladislav: Když služební smlouva dosluhovala, in: 200 let Všeobecného občanského zákoníku, ed. Dvořák, Jan– Malý, Karel, Praha: Wolters Kluwer 2011, s. 230–240. 197 Jakab, András– Kirchmann, Lando: Die Unterscheidung zwischen öffentlichem Recht und Privatrecht als genetischer Fehler in der DNA kontinentaler Rechtsordnungen. Und wie Rechts anwender mit positivierten rechtsdogmatischen Inkonsequenzen mithilfe von Tradition und Analogie umgehen sollten, Der Staat 58, č. 3 (2019), s. 363. Ve skutečnosti však Bugnet 52 nutí nejsou pramenem práva anemohou se vztahovat na rozhodování vjiných případech (byť třeba analogických) ana rozhodování ojiných osobách než otěch účastnících, kterých se konkrétní rozhodnutí týkalo. V období platnosti a účinnosti ABGB, a to konkrétně v letech 1812–1938, jimiž se budeme vtéto kapitole zabývat, proto teoreticky neměla být soudní rozhodnutí závaznými východisky pro budoucí aplikační praxi, ato ani co do výroku, ani zhlediska odůvodnění. Za jeden zdůvodů takového koncepčního přístupu snad můžeme považovat historicky užší pojetí občanských práv, než je tomu vsoučasnosti vprávním řádu ČR, a rovněž dobovou koncepci relativního přirozeného práva aformálního přirozeného práva,198 kdy neexistovalo subjektivní právo účastníka řízení znát řádné odůvodnění rozhodnutí.199 Existence odůvodnění, stejně jako jeho obsahové náležitosti považované za standardní se vyvinuly vprůběhu dějinné evoluce postupně abyly dány požadavky na řádnou podobu rozhodnutí jako takového, evidenční rolí azajištěním jednotného standardu podoby správních/soudních aktů200 apřezkoumatelnosti ze strany státních orgánů. Vkonkrétních případech však mohli rakouští soudci využít § 7 ABGB,201 který stanovil pořadí výkladových metod, kdy po gramatickém výkladu následovala analogie anakonec, uvedl vdané době používané aposléze pod vlivem historických dějů opuštěné označení Code Napoleon. Viz Sources et autorités du droit aux XIXème et XXème siècles : doctrine, jurisprudence et coutume (online), https://cours.unjf.fr/repository/coursefilearea/file.php/154/Cours/10_item /globalprintcom.htm. 198 Dobová koncepce přirozeného práva při přijetí ABGB byla koncepcí formálního přirozeného práva, tzn. práva sice vrozeného, daného rozumem, jehož existence byla ovšem dána rozhodnutím osvíceného panovníka ajeho zakotvením vnormách, oktrojovaných apanovníkem aprobovaných, arelativního přirozeného práva, tzn. práva, jehož podoba byla relativní, závisela na místě ačase. Viz Olechowski, Thomas: Rechtsgeschichte. Einführung in die historischen Grundlagen des Rechts, 2. vyd., Wien: Facultas Verlagsund Buchhandels AG 2008, s. 137. 199 Kpočátkům aexistenci práva na soudní odůvodnění rozsudku viz Bobek, Michal: Oodůvodňování soudních rozhodnutí, s. 204–211. 200 Je třeba si uvědomit, že historicky se soudy vydělily ze státní správy ajustice byla považována za specifický druh státní služby, stejně jako např. státní lékaři, učitelé, správní úředníci apod. Viz Šouša, Jiří: Vývoj právní úpravy státních civilních úředníků od 18. století do roku 1938 včeských zemích, disertační práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Praha 2011, s. 40 nebo 175, rovněž viz Megerle von Mühlfeld, Johann Georg: Handbuch für alle kaiserlich-königliche, ständische und städtische Beamte, deren Witwen und Weisen oder Darstellung aller ihnen durch die allerhöchsten Gesetze vom Jahre 1822 bis 1828 zustehenden Rechte und obliegenden Verbindlichkeiten, III, Wien: Witwe von Mößle 1830, s. 59–82. 201 § 7 ABGB uváděl: „Nelze-li právní případ rozhodnout ani podle slov, ani podle přirozeného smyslu zákona, musí se zohlednitpodobné, vzákonech určitě rozhodnuté, případy, adůvody jiných, stím příbuzných zákonů. Zůstane-li právní případ ještě pochybný, pak musí takový být rozhodnut podle přirozených právních zásad, se zřetelem kokolnostem pečlivě shrnutým azrale uváženým.“ 53 když nic jiného nebylo možné, bylo možné se při rozhodování řídit přirozenými právními zásadami, což umožňovalo, byť až jako poslední možnost, rozšířit uvážení soudců oproti klasickému modelu vázaného soudcovského rozhodování.202 Přítomnost tohoto ustanovení byla dána synkretickou podobou výsledného textu ABGB.203 Obecně bývá právě úprava vABGB uváděna jako jeden zmodelů způsobujících avysvětlujících vázané soudcovské rozhodování ainterpretaci norem vobdobí 18.–20. století, kdy soudcovský výklad by byl na rovni svýkladem doktrinárním apod.204 Díky zmíněnému § 7 ABGB nicméně civilní soudci včeských zemích nemuseli být jen exegetickými vykladači,205 byť vpraxi se vletech 1812–1938 uvedené ustanovení oproti tradičním interpretačním modelům příliš nevyskytovalo,206 což bylo dáno ivzákoně předepsaným pořadím postupu soudu při interpretaci, kdy nejprve bylo třeba rozhodovat dle zákona (vázaně). Principy nebylo vaplikační praxi možné použít ani tehdy, pokud zákonodárce „mlčel úmyslně“.207 Naopak obecně závazné důsledky, tzn. nadřazenou úroveň závaznosti, měla mít podle ABGB pouze interpretace autentická. Autentickým výkladem se rozumí interpretace prováděná normotvůrcem samým, ato dle § 8 ABGB.208 Kpodrobnějšímu obecnějšímu zkoumání typu civilistického soudcovského rozhodování včeských zemích vobdobí 18.–20. století však prozatím nedošlo, nicméně dosavadní publikace tématu se dotýkající označují rakouskou ačeskoslovenskou judikaturu včeských zemích zhlediska odůvodnění za model tzv. tolerantní zákonnosti, umožňující oproti francouzské judikatuře vedle normativních odkazů, založených na formalismu technicistní znalosti předpisů ajejich 202 Viz Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, s. 250 aKühn, Zdeněk: Aplikace práva soudcem véře středoevropského komunismu atransformace, s. 21 atéž Rouček, František– Sedláček, Jaromír: Komentář kčeskoslovenskému obecnému zákoníku občanskému, s. 140. 203 Rouček, František– Sedláček, Jaromír: Komentář kčeskoslovenskému obecnému zákoníku občanskému, s. 142. 204 Blažková, Kristýna: Teorie soudcovského rozhodování se zřetelem kpraxi českých soudů, disertační práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Praha 2021, s. 46. 205 Kühn, Zdeněk: Aplikace práva soudcem véře středoevropského komunismu atransformace, s. 21. 206 Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, s. 250. Též Kühn, Zdeněk: Právotvorba soudcovská, s. 92. 207 Rouček, František– Sedláček, Jaromír: Komentář kčeskoslovenskému obecnému zákoníku občanskému, s. 145. 208 § 8 ABGB stanovil, že: „Jen zákonodárci náleží moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným. Takovým projevem nutno se říditi ve všech právních případech dosud nerozhodnutých, pokud zákonodárce nepřipojil, že jeho projev nemá býti vztahován na rozhodování takových právních případů, jejichž předmětem jsou konání učiněná apráva uplatňovaná před oním projevem.“ 54 dodržování, navíc právě iodkazy na argumentaci doktrinární.209 Zčehož lze vyvozovat, že nemuselo jít očistě vázané soudní rozhodování, neboť zákon, jak již bylo řečeno výše, stanovil ohledně závaznosti rozhodnutí atím isoudcovské diskrece poněkud něco jiného, než vyplývá zkoncepce tolerantní zákonnosti. Cílem této kapitoly je proto učinit sondu do rozhodovací praxe ovybraných otázkách věcných práv včasovém úseku účinnosti ABGB od roku 1812 do roku 1938 asledovat vní, zda existovalo čistě vázané rozhodování či při zachování právního konvencionalismu, tzn. důrazu na právní jistotu astabilitu,210 se přece jen judikatura neodchylovala od čisté normy, přihlížela k doktrinárnímu výkladu, příp. k přirozeným právním principům, což se projevuje mj. odlišností rozhodování ostejném právním institutu, obvykle ve spojení snějakými (ať již skutečně existujícími, či soudem pro účely odchýlení se od předchozího rozhodnutí umně zkonstruovanými) distinkcemi. Jako zmíněné referenční otázky byly vybrány některé problémy vlastnického práva, konkrétně jeho dobový pojem adruhy, adále otázka možnosti originárního nabytí práva odpovídajícího služebnostem. První část kapitoly vkrátkosti popíše relevantní historickou právní regulaci uvedených otázek astručně ji analyzuje, druhá se pak zaměří na empirickou kritickou analýzu judikatury apokusí se reflektovat, nakolik soudy stroze sledovaly normy azásady ABGB jako příslušného obecně závazného normativního aktu anakolik se od něj případně odchýlily, ať již směrem ktolerantní zákonnosti, racio nální vázanosti, in eventum, případně ještě dále. Třetí část, vycházející ze stati Jiřího Šouši Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem podle Všeobecného občanského zákoníku rakouského zroku 1811 azčásti na ni navazující,211 se pokusí ukázat proměny judikatury týkající se vydržení práva odpovídajícího služebnostem vletech 1812–1938, což dále může napovědět čtenáři ohledně přístupů rakouských soudů při rozhodování oobčanskoprávní problematice spočívající vhmotněprávní úpravě ABGB vpředmětném období. 209 Bobek, Michal: Oodůvodňování soudních rozhodnutí, s. 207. 210 Blažková, Kristýna: Teorie soudcovského rozhodování se zřetelem kpraxi českých soudů, s. 46. 211 Šouša jr., Jiří: Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem podle Všeobecného občanského zákoníku rakouského zroku 1811, in: Proměny soukromého práva. Sborník příspěvků zkonference ke 200. výročí vydání ABGB, ed. Vojáček, Ladislav– Tauchen, Ja romír– Schelle, Karel, Acta Universitatis Brunensis. Iuridica. Č. 393, Brno: Masarykova univerzita 2011, s. 202–210. 55 3.2 Základní představení právní úpravy pojmu vlastnictví a jeho druhů v ABGB a její vývoj do roku 1938 Vlastnictví bylo vABGB zařazeno do ustanovení ověcných právech,212 tedy právech majetkového charakteru, poskytujících oprávněnému bezprostřední právní panství nad věcí samou apůsobících vůči všem (erga omnes). Kombinací romanistických (přesněji řečeno pandektních)213 agermanistických koncepcí byly vymezeny následující znaky věcných práv: věcná práva a) měla tzv. absolutní účinky, tj. působila vůči všem, akaždý jednotlivec měl proto povinnost zdržet se (omitere) rušení těchto práv, b) byla speciální, tzn. lpěla vzásadě na konkrétní věci (svýjimkou tzv. obecné hypotéky), c) jejich výčet byl taxativní, tzn. zákoník obsahoval numerus clausus věcných práv, d) obsah jednotlivých věcných práv byl pevně dán, nebylo možné se od něj odchýlit dle autonomie vůle, leda tak připouštěl zákon (můžeme tedy hovořit okogentnosti), e) měla princip formální publicity, tj. veřejnost, poznatelnost, že se jedná ověcné právo pro každého,214 f) platila unich zásada priority ve smyslu prior tempore, potior iure (svýjimkou zákonem daných privilegií pořadí, např. uzástavního práva), g) každé založení, změna či zcizení vyžaduje určitý právní důvod (titulus) ajistou formu (modus), h) na rozdíl od ABGB byla vyžadována kauzální tradice, podložená platným právním titulem, nestačila abstraktní tradice.215 Vlastnictví bylo dle ABGB věcným právem kvěci vlastní ajako takové náleželo vedle věcných práv kvěci cizí216 mezi nejdůležitější věcná práva. Vustanovení § 353 ABGB bylo vymezeno vlastnictví tak, že vlastnic212 Ustanovení § 285–858 původního znění ABGB, počítáme-li mezi věcná práva v souladu stehdejší isoučasnou doktrínou rovněž právo dědické, spoluvlastnictví aimise. 213 Ostatně iuprávních institutů akoncepcí uváděných obvykle jako „římskoprávní“ není situace zcela jednoznačná. Např. Jaroslav Kallab ohledně tvrzené recepce římského práva uváděl, že: „… jak stále jasněji se vidí, nebylo recipováno právo, jež vŘímě skutečně platilo, nýbrž byzantská jeho redakce, vzniknuvší vmyšlenkovém ovzduší… jež má mnoho podobného sosvícenským absolutismem 18. století.“ Viz Kallab, Jaroslav: Onovějších směrech vmetodologii právní praxe, s. 500. Obdobnou myšlenku ostatně najdeme vposlední době iuPavla Holländera. Viz Holländer, Pavel: Právník vbludišti postmoderní dekonstrukce, s. 43. 214 Ta byla zajišťována zápisem ve veřejných seznamech–pozemkových knihách, ve starší době pak zápisem, tzn. Gewere, tj. držby, uvedení vní, práva držby asoučasně vlastnického práva, příp. zástavního práva, což bylo historické pojetí držby před prosazením institutu possessio, tzn. moderní držby díky recepci římskoprávních koncepcí. Viz Hanel, Jan Jaromír: Gewere, in: Ottův slovník naučný, X, Praha: J.Otto 1896, s. 95. 215 Olechowski, Thomas: Rechtsgeschichte, s. 342–343. 216 Dvořák, Jan akol.: Občanské právo hmotné, III. Věcná práva, Praha: Wolters Kluwer 2015, s. 19. 56 tvím je vše, co někomu náleží, všechny jeho hmotné inehmotné věci,217 av§354 ABGB bylo vymezeno vlastnické právo jako oprávnění nakládat spodstatou apožitky věci podle své vůle akaždého jiného ztoho vyloučit.218 Přitom ovšem je třeba si hned na tomto místě uvědomit dvě klíčové otázky. Za prvé že už uvedená definice v§ 354 ABGB byla zpohledu jurisprudence ajudikatury nepřesná, neboť vlastnické právo samozřejmě logicky zůstalo zachováno itam, kde požitky náležely jinému subjektu než vlastníkovi (např. pachtýři), amohlo tedy být vprávním životě vlastnictví omezeno jinými věcnými právy,219 což vyplynulo izjudikatury. Tedy již zde lze říci, že soudy musely využít teleologickou interpretaci, obvykle spojovanou s§ 7 ABGB ve spojení s§ 6 ABGB. Úmysl zákonodárce však vdobě přijetí ABGB byl chápán jinak než vdnešním slova smyslu,220 azůstává proto legitimní otázkou, zda už jen tímto logickým, zcela přirozeným azdnešního pohledu lze říci, že ikonvenčním přístupem nepřekročily soudy zákonem (ABGB) stanovené limity. Uvedená definice vlastnictví vABGB byla nepřesná izpohledu druhé otázky, sníž se vnávaznosti na novelizaci ABGB pak musely soudní orgány rakouského císařství, a tedy i českých zemí apozději Československé republiky nepochybně vypořádat ve své rozhodovací praxi. Totiž vzhledem k existenci právního institutu děleného vlastnictví. Dělené vlastnictví bylo zakotveno vustanovení § 357 ABGB, který tím potvrzoval platnost aúčinnost tohoto zdoby středověku přežívajícího právního institutu ipro kodifikované občanské právo. Předmětný paragraf uváděl: „Je-li právo kpodstatě věci spojeno správem kpožitku vjedné atéže osobě, je vlastnické právo úplné a nerozdělené. Náleží-li však jedné osobě pouze právo kpodstatě věci; druhé osobě naproti tomu kromě práva kpodstatě náleží výlučné právo kjejím požitkům, pak je vlastnické právo dělené apro obě osoby neúplné. Ona osoba se nazývá vrchním vlastníkem; tato osoba užitkovým vlastníkem.“ Dělené vlastnictví se týkalo pouze nemovitostí221 azterminologického hlediska je potřeba uvést, že přesnější by bylo používat namísto označení užitkové vlastnictví pojem požitkové vlastnictví (šlo o onu 217 Zde se však jednalo spíše ovymezení majetku. 218 Skaloš, Martin: Historicko-právny pohľad na vývoj inštitútu vlastníckeho práva na území dnešnej Slovenskej republiky aČeskej republiky, in: Proměny soukromého práva, s. 175–176. 219 Randa, Antonín: Právo vlastnické dle rakouského práva vpořádku systematickém, 7. vyd., Praha: Česká akademie pro vědy, slovesnost aumění 1922, s. 3–4, reprint: Spáčil, Jiří (ed.): I. Držba dle rakouského práva vpořádku systematickém. II. Právo vlastnické dle rakouského práva vpořádku systematickém, Praha: ASPI 2008. 220 Viz ktomu podrobněji Úvodní kapitola. 221 Olechowski, Thomas: Rechtsgeschichte, s. 352. 57 středověkou Gewere, tj. soudem chráněné spojení práva držby avlastnického, příp. zástavního práva, blíže ktomu viz dále vtextu).222 Vrchní vlastník neboli vlastník podstaty (substance) nemovitosti mohl věc zcizit izastavit, rozhodoval rovněž ohospodářském určení věci, ale měnit je mohl jen se souhlasem užitkového vlastníka.223 Užitkový vlastník jako vlastník užitků byl chráněn vlastnickou žalobou proti jejímu rušení, mohl své vlastnictví zcizit či zastavit, pokud neplatil zákaz tohoto, nemohl věc zničit či znehodnotit, pokud by šlo věc užívat, resp. požívat ana rozdíl od usufruktáře224 mu náležely řádné imimořádné užitky anesl veškerá veřejnoprávní břemena lpící na nemovitosti (tj. právě zrustikálu platili poddaní daně, které byly uloženy).225 Vzhledem kexistenci několika významných textů ohledně děleného vlastnictví ivmoderníčeské právněhistorické jurisprudenci, znichž lze zmínit zejména články astatě zpera Ondřeje Horáka,226 je možné se pro účely této kapitoly omezit na několik základních úvah. První vyslovená myšlenka směřuje kpoznatku, že uvedený institut děleného vlastnictví, který odrážel vlastnickou koncepci typickou včeských zemích pro konstrukci feudálních práv apovinností cca od 12. století do 19. století (ať již vpodobě lenního práva mezi privilegovanými příslušníky společnosti, nebo vpodobě dědičného pachtu rustikálu rozdělujícího vlastnictví mezi vrchnost apoddané asním spojených dávek, především po prosazení ius theutonicum, resp. emfyteuse neboli purkrechtu227 anebo vpodobě 222 Šouša jr., Jiří: Několik úvah kinstitutupoddanstvíaněkterým dalším právním otázkám zobdobí předosvícenského absolutismu, Právněhistorické studie 47, č. 2 (2017), s. 38–39, shodně též Vančura, Josef: Vlastnické právo, in: Ottův slovník naučný, XXVI, Praha: J. Otto 1907, s. 812. 223 Rouček, František– Sedláček, Jaromír: Komentář kčeskoslovenskému obecnému zákoníku občanskému aobčanské právo platné na Slovensku avPodkarpatské Rusi, II. (§§ 285 až 530), Praha: V. Linhart 1935, s. 219. 224 Viz § 511 ABGB. 225 Rouček, František– Sedláček, Jaromír: Komentář kčeskoslovenskému obecnému zákoníku občanskému, II, s. 219. 226 Viz zejm. Horák, Ondřej: Tzv. dělené vlastnictví v19. a20. století (kproměnám chápání tradičního pojmu vdomácí právní vědě), in: Dny práva– 2010– Days of Law, Brno: Masarykova univerzita 2010, s. 1513–1523; Horák, Ondřej: Kproměnám koncepce vlastnického práva od rakouských ústav do současnosti, Právník 156, č. 12 (2017), s. 1109–1123; Horák, Ondřej: Proměny koncepce vlastnictví vobdobí rakouské ústavnosti, in: Stát aprávo vletech 1848–1918 ve středoevropském kontextu. Sborník příspěvků zmezinárodní konference konané vBratislavě 1.–2. června 2006, ed. Vojáček, Ladislav– Schelle, Karel, Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva 2007, s. 95–102 nebo Horák, Ondřej: Vlastnictví dělené, in: Encyklopedie českých právních dějin, XX, Plzeň: Aleš Čeněk 2020, s. 648–650. 227 Kemfyteutickému právu podrobněji viz např. Graus, František: Dějiny venkovského lidu vČechách vdobě předhusitské. II. Dějiny venkovského lidu od poloviny 13. století do roku 1419, Praha: Československá akademie věd 1957, s. 114–158. 64 Otom, že ne vždy byla judikaturní praxe čistě vázaným soudcovským přístupem, může být diskutováno rovněž urozsudku Nejvyššího soudu zroku 1854, jenž se zabýval jiným typem děleného vlastnictví– dědičným pachtem. Uvedený judikát vymezil podle § 1122 ABGB tři nezbytné podmínky dědičného pachtu, které musely být splněny současně, aby se jednalo oinstitut dědičného pachtu. Bylo to: a) přenechání užitkového vlastnictví statku, b) jeho dědičnost ac) nezměnitelnost výše dávky.260 Právě třetí vrozsudku uvedená podmínka však ztextu normy ABGB přímo nevyplývala. Vzákoníku bylo pouze uvedeno, že dávka má být roční ajejí výše má být stanovena vpoměru kvýnosu statku. Dávka pak mohla být jak peněžitá, tak vplodech či vpřiměřených službách. Takové vymezení by naopak vybízelo ktomu, aby se mohla dávka měnit, nejen ve vztahu kvýši výnosu, ale také třeba kdruhu plnění (peníze, plody, služby). Zajímavé je rovněž vymezení rozdílu mezi dědičným pachtem (§1122 ABGB) adědičným úrokem (§ 1123 ABGB), které provedla aplikační praxe včeských zemích vrozsudku Nejvyššího soudu již vroce 1838261 při řešení situace, kdy znemovitosti byl placen roční úrok státu, ale tato nemovitost byla vdědičném pachtu. Po převyprávění zákonné definice obou právních institutů soud konstatoval, že vzhledem ktomu, že je dávka placena ročně při užívání adědičnosti tohoto pachtu (tj.ivpoměru kpožitkům statku), jedná se jednoznačně odědičný pacht, nikoliv odědičný úrok. Je vhodné doplnit, že možnost překrývání obou institutů vnímal samotný zákonodárce, aproto stanovil, že podle § 1124 ABGB vpochybnostech, zda bylo užitkové vlastnictví statkem dědičného pachtu nebo statkem dědičného úroku, byla interpretačním kritériem existence roční dávky, pokud se vztahovala kčistému ročnímu užitku (požitku) anebo pokud vtakovém poměru nebyla. Výklad vuvedeném konkrétním rozsudku vycházel ztoho, že je prokázáno, že je nemovitost vdědičném pachtu. Tzn. ačkoliv se soud nevyjádřil výslovně sodkazem na § 1124 ABGB, vycházel zpoměru roční dávky kpožitkům plynoucím užitkovému vlastníkovi ze statku azcela vázán normami zákoníku judikoval vtomto konkrétním případě ve prospěch dědičného pachtu. Tento rozsudek současně potvrzuje, že předchozí uvedený akt aplikace práva zroku 1854 striktní vázanost zákonem překročil. 260 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 1854, č. 4257, publikovaný ve Sbírce pod č.952, in:Ibid., s. 862. 261 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11 prosince 1838, č. 5446, publikovaný ve Sbírce pod č. 953, in:Ibid., s. 862. 65 Dědičného úroku se týkalo irozhodnutí Nejvyššího soudu zroku 1895.262 Vněm rozlišil Nejvyšší soud smlouvu odědičném úroku apouhé ponechání plochy kužívání za úplatu. Nesplnění podmínek dědičného úroku auznání výlučného aúplného práva vlastníka vedlo kvyloučení použití právního institutu dědičného úroku. Vtomto rozsudku se Nejvyšší soud od normativní podoby ABGB nijak neodchýlil aodkazoval v odůvodnění v podstatě pouze na zákonné normy ABGB i dalších právních předpisů. Za zajímavý doklad „tvůrčího“ a v zásadě volného soudcovského přístupu nižších soudů obecné soudní soustavy, co se týče institutů děleného vlastnictví, může sloužit rozsudek Nejvyššího soudu zroku 1900.263 Tento judikát se zabýval situací mimo české země, totiž vDalmácii, konkrétně právy vyplývajícími ztzv. kolonátních smluv. Situace nastíněná žalobcem dávala jednoznačně tušit pozůstatek feudálních kořenů práv kláštera, který byl zanesen do pozemkových knih jako vlastník aměl právo na část264 plodů, jež mu musel odvádět kolón, tj. na pozemku zemědělsky hospodařící subjekt. Dalmatské soudy posoudily tato práva jako hospodaření pachtýře na základě společenské smlouvy spovinností vlastníkovi odevzdávat poměrnou část veškerých užitků podle § 1103 ABGB. Nejvyšší soud upozornil na pozdější připojení Dalmácie kPředlitavsku, ale také právě na možný emfyteutický charakter obdobných smluv. Jednoznačně odmítl názor nižších soudů, že by se mělo jednat ospolečenskou smlouvu, mj. isodkazem na rozsáhlé povinností kolónů, které čtenáři dávají tušit práva apovinnosti vyplývající právě zděleného vlastnictví, ataké na právněhistorické znaky jednotlivých právních institutů, kdy proti sobě postavil „římskoprávní“ institut společenské smlouvy afeudální emfyteutickou smlouvu. Nakonec ovšem podání odmítl, ato proto, že žalobce dostatečně důkazně nedoložil své tvrzení, že se jedná odělené vlastnictví, avpozemkové knize by měl tedy být zanesen on, anikoliv klášter jako bývalý vrchní vlastník. Jak říká přísloví: „Vlk se nažral akoza zůstala celá.“ Ovšem zposouzení judikatury je podle autorů této kapitoly jednoznačně patrné, že vtomto případě soudy při 262 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 1895, č. 10111, publikovaný ve Sbírce pod č. 15560,in:Pfaff, Leopold– Schey, Josef– Krupský, Vincenz: Sammlung von Zivilrechtlichen Entscheidungen des k. k. Obersten Gerichtshofes, XXXIII, Wien: Verlag der Manzschen k. u. k. Verlagsund Universitätsbuchhandlung 1899 s. 407–410. 263 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 1900, č. 336, publikovaný ve Sbírce pod č. 1059, in:Pfaff, Leopold– Schey, Josef– Krupský, Vincenz: Sammlung von Zivilrechtlichen Entscheidungen des k. k. Obersten Gerichtshofes, XXXVII. Neue Folge, III, Wien: Verlag der Manzschen k. u. k. Verlagsund Universitätsbuchhandlung 1902, s. 416–422. 264 Vjmenovaném konkrétním případě jednu třetinu. 66 své interpretaci aaplikaci výrazně modifikovaly výsledek, který se odchýlil nejen od dějinné skutečnosti, ale také od norem ABGB. Nejvyšší soud na jedné straně vrámci obiter dicta upozornil na možnost, že měl žalobce pravdu, ale nebyl dostatečně odvážný apřijal rozhodnutí, jež by zásadním způsobem zasáhlo do vlastnických aprávních poměrů. Využil ktomu přitom procesního práva. Nastíněná činnost justice vtomto individuálním případě má blíže k volnému než vázanému rozhodování soudců. Podle nálezu Nejvyššího správního soudu265 z roku 1928 se lenní vlastnictví jakožto dělené vlastnictví po alodifikaci nestávalo svěřenstvím (fideikomisem), tedy jinou formou děleného vlastnictví, což by základní množinové příbuzenství obou jmenovaných právních institutů mohlo nabízet. NSS přitom použil argument odlišného druhu děleného vlastnictví podle dvorského dekretu č. 607/1803 Sb. z. justičních ipodle příslušných ustanovení (§ 359, resp. § 618–645) ABGB, kdy právě odkaz na uvedené normy posloužil pro dostatečné odlišení obou právních institutů, atedy ipro nemožnost metamorfózy jednoho vdruhý bez dalšího, pouze zdůvodů zániku prvého znich.266 Dělené lenní vlastnictví zanikalo po jeho zákonném zrušení v60. letech 19. století pravomocným rozhodnutím o stanovení osvobozovacího poplatku, nikoliv až jeho zaplacením, když podle § 15 zákona č. 103/1862 vznikla pohledávka seniora zosvobozovacího poplatku (tj. ceny za zrušení léna) již okamžikem rozhodnutí oodškodnění seniora (vrchního vlastníka).267 Vrchní vlastnické právo se uvedeným okamžikem přeměňovalo podle názoru Nejvyššího správního soudu na obligaci.268 Vedle uvedeného významného stanoviska ohledně zásadních distinkcí mezi oběma typy děleného vlastnictví, jež znemožňovaly jejich zaměnitelnost při zániku lén, anázoru na okamžik zániku děleného lenního vlastnictví atransformace dominia utile na obligaci je uvedený rozsudek podnětný ještě v jednom směru. Zvláštností v zmíněném judikátu je mj., že se odkazoval na zákon č. 111/1869 ř. z., který se explicitně za použití gramatického výkladu týkal Korutan,269 ale sodkazem na zákon č.103/1862 ř. z. byl vrozsudku NSS spojován sMoravou, ačkoliv uvede265 Tento rozsudek je zmíněn ivRouček, František– Sedláček, Jaromír: Komentář kčeskoslovenskému obecnému zákoníku občanskému, II, s. 215. 266 Viz nález Nejvyššího správního soudu ze dne 8. března 1928, č. 5572 publikovaný ve Sbírce pod č. 7130/28, in:Bohuslav, Josef Václav: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 7006–7662, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1929, s. 249–252. 267 Viz ibid., s. 249–252. 268 Viz ibid., s. 251. 269 Viz samotný název předpisu ičlánek Izákona č. 111/1869 ř. z. 67 ný alodifikační zákon zroku 1862 se vztahoval vedle dalších dědičných zemí právě ina Korutany. Je otázkou, zda se uzákona č. 111/1869 ř. z. jednalo otiskovou chybu, nebo se snad NSS, vzhledem ke zkušenostem a erudici jeho soudců velmi překvapivě, až nepředstavitelně, nechal zmást stejným číslem (103) upřesňujícího alodifikačního zákona zroku 1869 ř. z., který se Moravy skutečně týkal. Každopádně NSS vzmíněném nálezu podřadil právní úpravu na Moravě právě zákonu č. 111/1869 ř. z., tj. upřednostnil odkaz na jiný právní předpis před jazykovým výkladem. Podle našeho názoru však šlo zřejmě spíše ochybu Nejvyššího správního soudu, neboť není vůbec jasné, na základě čeho soud zákon č. 111/1869 ř. z. propojil sMoravou. Vzhledem křečenému, zatímco urozhodnutí onezaměnitelnosti forem děleného vlastnictví jde ozjevný vázaný výklad, uokamžiku zániku děleného lenního vlastnictví lze již cítit širší diskreci aingerenci soudní moci, byť zřejmě ještě vrámci tolerantní zákonnosti. Konečně aplikace zákona č. 111/1869 ř. z. zcela překračuje iracionální soudcovské rozhodování, byť by mohlo jít ochybu. Další rozsudek téhož soudu270 zajímavý v naší výzkumné otázce ohledně vybraných problémů věcných práv se týkal vlastnictví transformovaného zděleného vlastnictví na jednotný typ vlastnictví astím spojených právních nuancí ohledně nároků na požitky z něho. Tak nemovitosti zatížené trvalou povinností odvodu zvýtěžku nemovitostí určitého množství produktů ve prospěch kláštera byly podle rozsudku Nejvyššího správního soudu považovány již v době první Československé republiky za jediné vlastnictví, když původně byly svěřenstvím, tj. děleným vlastnictvím. Nešlo onovou věc, když měl oprávněný nárok jen na plody, nikoliv na věc jako takovou.271 Vtomto interpretačním závěru lze vnímat dodržení normativní úpravy asoučasně ireflexi právní transformace po zrušení fideikomisu vroce 1924. Jako poslední rozsudek, zčásti již nad rámec této kapitoly, lze zmínit rozsudek rakouského Ústavního soudu zroku 2017,272 který nejen že ukazuje, jak se změnilo pojetí vlastnického práva vprůběhu historie vsamotném zákoníku ABGB, jenž je nadále platným aúčinným kodexem vRakousku, nýbrž rovněž reflektuje skutečnost, že se odkazy na 270 Tento rozsudek je zmíněn vRouček, František– Sedláček, Jaromír: Komentář kčeskoslovenskému obecnému zákoníku občanskému, II, s. 215. 271 Viz nález Nejvyššího správního soudu ze dne 5. března 1927 č. 4057, publikovaný ve Sbírce pod č. 6367/27, in: Bohuslav, Josef Václav: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 6192–7005, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1928, s. 329–330. 272 Nález rakouského Ústavního soudu ze dne 28. 10. 2017, č. j. E1006/2017. Viz Rakouský ústavní soud: Geschäftszahl E1006/2017 (online), https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Vfgh/. 68 zmíněné, již opuštěné právní instituty objevují ještě v21. století. Nález se přitom dotýkal sporu mezi zemědělským společenstvím oprávněných kobecnímu statku aobcí. Stěžovatelé mj. zmiňovali, že znemožnění výkonu vlastnického práva, resp. omezení vlastnického práva na pouhé holé vlastnictví, stím, že svěcí disponuje veřejná moc, narušuje koncepci úplného vlastnického práva aznamená vlastně dělené vlastnictví mezi zemědělské společenství oprávněných k obecnímu statku (dominium utile) amezi obec (dominium directum). Utéto argumentace, která by znamenala, že platné tyrolské právo votázkách práv apovinností mezi zemědělskými společenstvími obecního statku aobcemi by bylo vrozporu svýslovným zákazem nezrušitelných plnění vyplývajících zděleného vlastnictví zakotveného vProsincové ústavě,273 která byla vrakouském ústavním právu, se Ústavní soud neztotožnil skoncepční konstrukcí ani sargumentací stěžovatelů astížnost zamítl. 3.4 Exkurz k vydržení práva odpovídajícího služebnosti k nemovitosti274 Stejně jako vlastnické právo ivěcná práva kvěci cizí, aznich pak zvláště práva odpovídající služebnostem, náležela mezi absolutní majetková práva zakotvená již vpůvodním znění ABGB.275 Tato subkapitola se pokusí stručně předestřít změny v rozhodovací praxi soudů, týkající se možnosti vydržení práv odpovídajících služebnostem nezapsaných do pozemkových knih usloužících nemovitostí, které do pozemkových knih zapsány byly. Rámec zkoumaného období lze ohraničit tak jako vcelém textu kapitoly roky 1812–1938 (účinnost ABGB až konec první Československé republiky), resp. dále přelomem 60./70. let 19. století arokem 1938, kdy počáteční doba je okamžikem, kdy byly dosavadní právní předpisy týkající se evidence nemovitostí modernizovány asjednoceny ado právního řádu byly včeských zemích postupně zavedeny nové pozemkové knihy.276 Služebnost podle § 472 ABGB zavazovala 273 Konkrétně vč. 7 základního zákona č. 142/1867 ř. z., ovšeobecných právech státních občanů království azemí na Říšské radě zastoupených. 274 Tato subkapitola vychází ze stati Jiřího Šouši Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem podle Všeobecného občanského zákoníku rakouského zroku 1811 azčásti na ni navazuje. Viz Šouša jr., Jiří: Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem, s. 202–210. 275 Původní katalog věcných práv byl vyjmenován v§ 308 ABGB. 276 Právní úprava nových veřejných seznamů ohledně nemovitostí byla včeských zemích realizována zákonem č. 95/1871 ř. z., ozavedení obecného zákona opozemkových knihách, 69 vlastníka, aby ve prospěch oprávněné osoby na své věci strpěl nějaké jednání anebo se sám nějakého jednání zdržel. Jednalo se ověcné právo působící proti každému držiteli nemovitosti.277 Služebnosti se dělily na osobní apozemkové apozemkové dále na služebnosti polní adomovní.278 Vpředmětném období se jednou zprávních otázek řešených rozhodovací činností soudů stala problematika ochrany vlastnického práva zapsaného do tehdejší evidence nemovitostí ve vztahu knabytí práva odpovídajícího služebnosti nezapsaného do pozemkových knih.279 Proti sobě stálo ustanovení § 1500 ABGB, podle něhož „právo, nabyté vydržením nebo promlčením, nemůže však býti na újmu tomu, kdo ještě před jeho vložením na sebe převedl věc nebo právo, důvěřuje veřejným knihám“. A§ 1477 ABGB konstatující, že „kdo vydržení opírá odobu třiceti nebo čtyřiceti let, nepotřebuje uvést řádný právní důvod. Vůči němu dokázaná nepoctivost držby však vydržení ivtéto delší době vylučuje.“ ve spojení s§ 480 ABGB, vněmž bylo uvedeno, že právním důvodem vzniku věcného práva odpovídajícího služebnosti může být ivydržení, doprovázené ovšem „§ 481 odst. 1 ABGB ve spojení s§ 443, jenž mimo jiné stanovil, že jiné (rozuměj v pozemkových knihách nezapsané – pozn. autora) pohledávky anároky, které má někdo vůči předešlému vlastníku, nepřecházejí na nového nabyvatele“.280 Aplikační praxe tak vlastně do jisté míry reflektovala uplatnění dvou teoretických přístupů. Na jedné straně stála zásada konsenzuality, založená na dobré víře oprávněné osoby vkonkordanci správním titulem nabytí věcného práva odpovídajícího služebnosti a na druhé straně najdeme intabulační princip, podpořený právním modem – zápisem do pozemkové knihy.281 Oba dva jmenované přístupy se přitom opíraly otext ABGB. Právě při řešení těchto případů lze sledovat judikaturu vanalogických případech, kdy rozhodnutí aplikační praxe soudů, opírajíc se ojiž výše zmíněný § 12 ABGB, lze vnímat za výkladově občas zákonem č. 96/1871 ř. z., ořízení, ježto se má zavésti pro upravení knih pozemkových nebo horních, když tyto knihy se zřizují, doplňují, obnovují nebo mění, azákonem č. 92/1874 z. z. Království českého, vpříčině nových knih pozemkových vKrálovství českém ajich vnitřního upravení. 277 Šouša jr., Jiří: Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem, s. 203. Krozdílu mezi držitelem adetentorem nemovitosti viz § 309 ABGB. 278 Cempírek, Martin: Kněkterým ustanovením návrhu občanského zákoníku zroku 1937, in: Vojáček, Ladislav akol.: Vývoj soukromého práva na území českých zemí, I, Brno: Masarykova univerzita 2012, s. 339. 279 Šouša jr., Jiří: Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem, s. 203. 280 Ibid., s. 205. 281 Ibid. 70 pluralitní, na základě týchž norem, kdy při aplikaci práva byl upřednostňován buď jeden, či druhý ze zmíněných přístupů. Význam přitom mělo iplynutí času, tj. období, vněmž bylo rozhodováno. Byly to právě soudy, které deklarovaly existenci či neexistenci věcného práva odpovídajícího služebnosti ve vztahu knemovitostem zapsaným, příp. nezapsaným do pozemkových knih, ato podle osoby žalobce, kterým mohl být buď vlastník domněle sloužícího pozemku, nebo naopak osoba tvrdící, že jí právo odpovídající služebnosti vzniklo aje oprávněným.282 Na základě rozsudku soudu pak mohlo dojít kzápisu práva do pozemkových knih.283 Judikatura rakouského Nejvyššího soudu ohledně možnosti vydržení práva odpovídajícího služebnostem byla různorodá.284 Vmeziválečném Československu vletech 1918–1938 byla sice vrámci materiální recepce práva na základě recepčního zákona285 převzata iplatnost rozhodnutí zpředválečné doby, včeských zemích tedy aplikační praxe vycházející zABGB, dochovaná soudní rozhodnutí však vnemálo případech vymezovala podmínky, jak se vydržení práva odpovídajícího služebnosti ubránit, anakláněla tak pomyslné váhy postupně relativněji ve prospěch zápisu do pozemkových knih. Lze nicméně říci, že otázka se objevovala vaplikační praxi nadále anebyla až do konce první Československé republiky zcela jednoznačně vyřešena.286 Např. československá právní věda uváděla, že na Slovensku bylo možné vydržet podvlastnictví, jakožto zvláštní právní institut, obdobný právu odpovídajícímu služebnosti, ačkoliv smlouvy o zřízení tohoto institutu, jako další, derivativní právní titul jeho vzniku, se zapisovaly do pozemkových knih.287 Svou roli přitom mohla hrát ivázanost soudů ustanovením § 12 ABGB, kdy normativní zákaz soudního rozsudku (nálezu) jako pramene práva byl využit kširší diskreci při interpretaci příslušných ustanovení zákoníku. V jednotlivých příkladech soudníhorozhodování ohledně uvedeného institutu můžeme přitom spatřovat onu výše zmíněnou koncepci tolerantní zákonnosti, zčásti překračující pouhou vázanost normou. 282 Randa, Antonín: Právo vlastnické dle rakouského práva vpořádku systematickém, s. 151. 283 Šouša jr., Jiří: Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem, s. 204. 284 Ibid., s. 210. 285 Zákon č. 11/1918 Sb. z. an., ozřízení samostatného státu československého. 286 Šouša jr., Jiří: Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem, s. 207 a210. 287 Rouček, František– Sedláček, Jaromír: Komentář kčeskoslovenskému obecnému zákoníku občanskému, II, s. 213. 71 Zkonkrétních rozsudků lze zmínit např. rozsudek Nejvyššího soudu zroku 1868,288 zabývající se nabytím práva vdůvěře ve veřejné (tzn.pozemkové) knihy, podle něhož byla důležitá zásada známosti faktické existence práv na nemovitostech, neboť osvětlovala, zda osoba jednající podle intabulační zásady byla či nebyla v dobré víře.289 Soud se tak přihlásil kintabulační zásadě, zároveň však uvedl, že právní realita má rovněž význam, ato právě zhlediska dobré víry. Nejvyšší soud vtémže roce290 navázal na předchozí rozsudek akonstatoval, že pokud vlastník sloužícího pozemku i jeho předchůdci věděli o více než třicetiletém výkonu práva odpovídajícího služebnosti anebránili mu (vkonkrétním případě oprávněný praktikoval právo cesty vozem přes sloužící pozemek apostavená ohrada měla bránit útěku dobytka, nikoliv výkonu práva odpovídajícího služebnosti), bylo právo odpovídající služebnosti vydrženo, aniž došlo kzápisu do pozemkových knih. Nejvyšší soud vtomto případě dal tedy přednost konsenzuální zásadě amj. konstatoval možnost vydržet, tj. originárně nabýt, věcné právo odpovídající služebnosti, atedy ijejí existenci bez ohledu na absenci intabulace takového práva ve veřejných knihách.291 Stejná koncepce byla zachována vrozhodnutí Nejvyššího soudu zroku 1873.292 Oproti dvěma předchozím rozsudkům, kdy žalobcem byl vlastník domněle sloužícího pozemku apoužila se negatorní žaloba, rozhodoval vtomto případě Nejvyšší soud naopak oactio confessoria, tzn. žalobě oprávněného. Žalovaný vlastník sloužící nemovitosti ve věci argumentoval tím, že služebnost není zanesena vpozemkových knihách, nebyl na ni upozorněn adlouhodobé užívání práva není věcným právem kvěci cizí, ale detencí, totiž pachtem. Podle Nejvyššího soudu však kvydržení práva odpovídajícího služebnostem došlo, protože při viditelném, dlouhodobém, opakujícím se užívání nemovitosti vdélce vydržecí lhůty, kterému vlastník putativně sloužící nemovitosti nebránil, nebylo potřeba, aby byl na existenci služebnosti 288 Rozsudek zmíněn vŠouša jr., Jiří: Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem, s. 206. 289 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 1868, č. 10833, publikovaný ve Sbírce pod č. 3161, in: Glaser,Julius– Unger, Joseph– Walther, Joseph: Sammlung von Zivilrechtlichen Entscheidungen des k. k. Obersten Gerichtshofes, VI, 2. vyd., Wien: Carl Gerolds Sohn 1877, s. 456. 290 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 1868 č. 9587, publikovaný ve Sbírce pod č. 3184, in: Ibid., s. 476–477. 291 Viz Šouša jr., Jiří: Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem, s. 206. 292 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1873, č. 3001, publikovaný ve Sbírce pod č. 5019, in: Glaser,Julius– Unger, Joseph– Walther, Joseph: Sammlung von Zivilrechtlichen Entscheidungen des k. k. Obersten Gerichtshofes, XI, Wien: Carl Gerolds Sohn 1878, s. 210–211. 72 výslovně upozorněn, avlastník sloužící nemovitosti se proto nemohl dovolávat zápisu do pozemkových knih, který existenci věcného břemena neobsahoval.293 Nad rámec lze doplnit, že argument případné alternativy pachtu byl vtéto konkrétní věci odmítnut, protože žalovaný nedoložil existenci jakékoliv pachtovní smlouvy, neunesl tedy důkazní břemeno. Dále lze zmínit rozsudek Nejvyššího soudu zroku 1893,294 jenž uvedl, že smlouva ozřízení práva otevřít branku na pozemek avyhnat na ně dobytek ještě neznamená vznik věcného práva kvěci cizí, nýbrž má pouze obligačně právní účinky. Ke vzniku práva odpovídajícího služebnosti, které nebylo zapsáno do pozemkových knih, bylo podle tohoto rozsudku nutné splnění předpokladů pro jeho vydržení. Vydržení práva pak mohlo být právním titulem pro nabytí práva nezapsaného do pozemkových knih.295 Vroce 1901 Nejvyšší soud rozhodl296 ohledně otvírání okna do vzdušného prostoru souseda astínění tohoto okna,297 stím, že tam, kde oba účastníci řízení uznali existenci práva odpovídajícího služebnosti okna, i bez zápisu v pozemkové knize toto bylo vydrženo, zatímco upráva odpovídajícího služebnosti „světla avzduchu“ nebylo toto dokázáno. Nakonec sohledem na výše zmíněnou právní konstrukci přijetí právních předpisů jako prostředku autentického výkladu zákonodárce, kdy taková interpretace měla podle § 8 ABGB obecně závazné účinky, lze odkázat na zákon č. 33/1905 ř. z.,298 který utaxativně vyjmenovaných služebností neznal povinnost zápisu práv odpovídajících služebnostem do pozemkových knih.299 Vezmeme-li vúvahu logickou metodu výkladu acontrario, bylo by možné rozlišit věcná práva odpovídající věcným břemenům, která mohla vzniknout aexistovat, aniž by byla zapsána vpozemkových knihách, 293 Viz Šouša jr., Jiří: Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem, s. 206. 294 Ktomuto rozsudku též viz ibid., s. 205. 295 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 1893, č. 2064, publikovaný ve sbírce pod č. 14618, in: Pfaff, Leopold– Schey, Josef– Krupský, Vincenz: Sammlung von Zivilrechtlichen Entscheidungen des k. k. Obersten Gerichtshofes, XXXI, Wien: Verlag der Manzschen k. u. k. Verlagsund Universitätsbuchhandlung 1897, s. 105–107. 296 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. července 1901, č. 9837, publikovaný ve sbírce pod č. 1501, in: Pfaff, Leopold– Schey, Josef– Krupský, Vincenz: Sammlung von Zivilrechtlichen Entscheidungen des k. k. Obersten Gerichtshofes, XXXVIII. Neue Folge, IV, Wien: Verlag der Manzschen k. u. k. Verlagsund Universitätsbuchhandlung 1903, s. 466–468. 297 Šouša jr., Jiří: Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem, s. 207. 298 Čl. I zákona č. 33/1905 ř. z., platný pro Vorarlbersko, kterým se vydávají zvláštní knihovní aexekuční ustanovení oslužebnostech cest, vodovodů aspouštění dřeva, pokud jsou služebnostmi polními. 299 Šouša jr., Jiří: Několik poznámek kproblematice práva odpovídajícího služebnostem, s. 207. 73 což potvrdila svrchu uvedená judikatura. Uostatních práv odpovídajících služebnostem uvedený zákon zachoval předchozí nejednoznačnou formu, protože povinnost zápisu ještě nemusela znamenat nezbytnost intabulace ke vzniku věcného práva. Nicméně zákon jakožto interpretační nástroj by spíše takovému výkladu nasvědčoval. Odkázat lze ina výnos. Za první Československé republiky byly principy zjevnosti a konsenzuality pro vznik práva odpovídajícímu věcnému břemenu v aplikační praxi nicméně poněkud oslabeny ve prospěch umírněné zásady materiální publicity – právní ochrany osoby jednající pravě, poctivě aobezřetně vdůvěře vzápis vpozemkových knihách, byť byla judikaturou vkonkrétních případech potvrzena možnost nabytí práva odpovídajícího služebnostem vydržením, ato zejména tam, kde vlastník putativně sloužícího pozemku oexistenci věcného práva kvěci cizí, jež nebylo zapsáno do pozemkových knih, věděl nebo při vynaložení péče potřebné podle okolností případu vědět mohl.300 Překážkou vydržení služebnosti nebylo podle názoru Nejvyššího soudu zroku 1923 ani to, pokud právo odpovídající služebnosti nebylo včase sporu (např. pro objektivní překážky) vykonáváno, pokud byl výkon práva pravý apoctivý (bezelstný) atrval stanovenou vydržecí dobu.301 Je možné konstatovat, že důležitou podmínkou byla dobrá víra avrozhodovacípraxi se uplatnila zásada, že právo svědčilo bdělým. Celkově lze říci, že při rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, resp. obecné soustavy soudů, na jejímž vrcholu Nejvyšší soud stál, se soudy držely normativního textu zákona, nicméně problém zde představovala skutečnost, že samotný ABGB obsahoval ustanovení, která nebyla vzájemně zcela koherentní. Soudcům tak bylo vpodstatě umožněno, aby se rozhodli, ke které znorem ABGB se přikloní, resp. aby se pokusili obě normy sladit avytvořit jednoznačnou právní koncepci. Pomoc vtomto případě soudům přinášely až další právní předpisy, které aplikační praxe ve shodě sustanovením § 8 ABGB považovala za pro budoucnost obecně závaznou autentickou interpretaci zákonodárce. Tento přístup lze považovat za jednu zkoncepcí teleologického výkladu, kdy na rozdíl od Savignyho, který úmysl zákonodárce hledal vpůvodní verzi 300 Ibid., s. 207–209. 301 Viz rozsudek Nejvyššího soudu z6. června 1923, sp. zn. Rv II 473/22, publikovaný ve Sbírce pod č. 2704, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 2136–3354, Praha: Právnické nakladatelství 1925, s. 993–997. Drobná zmínka oněm je ivRouček, František– Sedláček, Jaromír: Komentář kčeskoslovenskému obecnému zákoníku občanskému aobčanské právo platné na Slovensku avPodkarpatské Rusi, VI. (§§ 1342 až 1502), Praha: V. Linhart 1937, s. 472. 80 Sdoktrinálním přístupem kvyvlastnění jako kveřejnoprávnímu institutu práva souzněla iaplikační praxe prvorepublikových soudů. Jednoznačné stanovisko, že „vyvlastnění jest vždy aktem práva veřejného“316 zaujal ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, který se povětšinou ve své rozhodovací praxi věnoval pouze soukromoprávním důsledkům vyvlastnění. Nejvyšší soud svůj citovaný závěr, obsažený vrozsáhlém rozhodnutí týkajícím se různých aspektů československé pozemkové reformy, opřel zejména o argument, že důvodem vyvlastnění není soukromoprávní zájem, nýbrž veřejné blaho, které jím musí být sledováno. Zároveň soud konstatoval, že ani skutečnost, že všeobecné ustanovení ovyvlastnění je součástí ABGB, jakožto soukromoprávního kodexu, není vrozporu sjiž uvedeným závěrem. Jedná se totiž pouze ofunkční alogickou konstrukci, kdy jsou důležitá omezení vlastnického práva vymezena na stejném místě jako obecná úprava vlastnictví.317 Daleko rozsáhleji se samotné otázce veřejnoprávnosti vyvlastnění pochopitelně věnoval pražský Nejvyšší správní soud, který zní dovozoval také další dalekosáhlejší závěry. V rámci výkladu ustanovení císařského nařízení č. 284/1914 ř. z., ovýjimečných ustanoveních pro stavby vdobách mimořádných poměrů vyvolaných válkou, došel Nejvyšší správní soud ve svém nálezu kjednoznačnému závěru, že je třeba „právní poměr mezi vyvlastněným avyvlastnitelem kvalifikovati jako veřejnoprávní“.318 Daný závěr byl vkonkrétním případě spojen pouze svyvlastněním podle posuzovaného předpisu. Obdobný závěr učinil Nejvyšší správní soud také vpřípadě rozhodování opřiznání náhrady za vyvlastnění podle zákona č. 66/1901 ř. z., o vodních stavbách a regulaci řek, když stanovil, že i samotný dílčí výrok správního úřadu otakové náhradě má povahu správního, atudíž veřejnoprávního aktu se všemi opravnými prostředky, včetně správně soudní ochrany.319 316 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 8. dubna 1927, sp. zn. R I120/27, publikované ve Sbírce pod č. 6976, in Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 6657–7677, Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa 1928, s. 634. 317 Ibid., s. 631–666. 318 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 10. dubna 1922, č. 13272/21, publikovaný ve Sbírce pod č. 1289, in: Bohuslav, Josef Václav: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 1092–1802, Praha: Právnické nakladatelství 1924, s. 434. 319 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 30. listopadu 1939, č. 5493/38–8, publikovaný ve Sbírce pod č. 276/39, in: Hons, Antonín: Bohuslavova sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 1–301, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1940, s. 818–821. 81 Na základě uvedených poznatků lze celkem nepřekvapivě učinit závěr, že mezi právní akademickou obcí avrcholnými justičními orgány panovala ve sledovaném období shoda vhodnocení vyvlastnění jako veřejnoprávního institutu, byť se soukromoprávními účinky. Na druhou stranu je třeba podotknout, že argumentace soudů nebyla vtomto ohledu nikterak sofistikovaná, což lze zřejmě přičítat tomu, že daná problematika byla vaplikační praxi považována za nespornou, když takové hodnocení vyvlastnění mohlo navázat na starší přístupy.320 4.4 Přípustnost analogie mezi vyvlastňovacími zákony Vzhledem kmnohosti expropriačních zákonů účinných ve zkoumaném období je otázka možnosti uplatnění analogie legis321 nezpochybnitelně velice zajímavá. Propracování úpravy vyvlastnění vjednotlivých zákonech totiž bylo dosti odlišné, zejména úprava zákona č. 30/1878 ř. z., ovyvlastnění kúčelům železničním, vybočovala svou detailností,322 naopak ostatní vyvlastňovací zákony byly vtomto srovnání poněkud děravé. Na rozdíl např. od § 7 ABGB, kde analogie zcela jasně vyplývala z textu obecně závazného normativního aktu, sehrála pro vymezení možnosti použití analogie uvyvlastnění vobdobí meziválečného Československa důležitou úlohu právě judikativa. Pokud je zkoumán pohled československého Nejvyššího správního soudu na problematiku užití analogie, nabízí se nám celá řada zajímavých nálezů tvořících mimořádně barvitou akomplexní mozaiku. Vprvní řadě je třeba poukázat na zajímavý nález, který se obecněji věnuje zásadě nedotknutelnosti vlastnictví: „Princip tento vyslovený včl. 4 staré ústavy rakouské převzatý v§ 109 ústavní listiny republiky československé vylučuje každý zásah moci výkonné do soukromého vlastnictví, nedovoluje-li zásah ten výslovně norma zákonná. Avšak ikdyž taková norma tu jest, jeví se býti vzhledem ke zmíněnému principu vždycky jen předpisem výjimečným, jenž vylučuje každou interpretaci extensivní ivšeliké použití obdobou, ažádá, aby zásah moci výkonné výjimečně připuštěný dál se vždy jen vpřípadech aza podmínek, vrozsahu iformě 320 Mj. na kompetence patrimoniálního státu. 321 Gerloch, Aleš: Teorie práva, 6. vyd., Praha: Aleš Čeněk 2013, s. 135–136. 322 Grygar, Tomáš akol.: Vyvlastnění avyvlastňovací řízení, s. 18. 82 stanovených vzákoně samém.“323 Uvedené rozhodnutí tak uvádí dosti svazující mantinely mimo jiné ipro interpretaci expropriačních zákonů. Nejvyšší správní soud se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zaměřil ina samotné užití analogie vprávní úpravě vyvlastnění. Vprvním sledovaném případě se stěžovatelé domáhali analogické aplikace zásad obsažených vustanoveních § 3 a§ 11 zákona ovyvlastnění kúčelům železničním vpřípadě vyvlastnění podle zákonů č. 189/1919 Sb. z. an. ač. 295/1920 Sb. z. an., které oba upravovaly mimo jiné ivyvlastnění za účelem zřizování škol. Oba uvedené zákony sice ve svém textu obsahovaly odkaz na zákon ovyvlastnění kúčelům železničním, nicméně ne na zákon jako celek, ale pouze na úpravu vyvlastňovacího řízení podle § 22 anásl. tohoto zákona. Nejvyšší správní soud proto zaujal stanovisko, že lze při aplikaci vyvlastnění za účelem zřizování škol obdobně využít právě jen přímo odkazovaná ustanovení, nikoliv analogicky všechna ustanovení zákona ovyvlastnění kúčelům železničním.324 Zde by tedy snad bylo možné hledat blízkost spíše kvázanému soudnímu rozhodování. Vdalším případě se Nejvyšší správní soud vroce 1931 vyslovil kmožnosti použití analogie v případech vyvlastnění daleko obsáhleji. Šlo opřípad, kdy se stěžovatelé domáhali analogického užití úpravy zákona ovyvlastnění kúčelům železničním na případ vyvlastnění za účelem výstavby cesty podle zákona č. 33/1898 z. z. slez. Soud však takovýto výklad nepřipustil, když konstatoval, že vyvlastňovací zákony, jako leges specialis, upravují řízení výhradně voblasti své působnosti. Neexistovala ani jiná zákonná norma, oniž by šlo použití norem železničního zákona na jiná vyvlastňovací řízení opřít. Zuvedených premis soud dovodil, že „dokud není takového ustanovení, nelze předpisu uvedeného zákona používati ani analogicky na řízení jiná, než pro jaká byl vydán“.325 Jedním dechem je však třeba podotknout, že podle téhož rozhodnutí bylo přípustné použití obecných zásad vyvlastňovacího řízení, ačkoliv by takové zásady neměly oporu vpozitivním právu. 323 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 5. ledna 1921, č. 11102/20, publikovaný ve Sbírce pod č. 652, in: Bohuslav, Josef Václav: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 649–1091, Praha: Právnické nakladatelství 1922, s. 6. 324 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 11. října 1922, č. 14248, publikovaný ve Sbírce pod č. 1563, in: Bohuslav, Josef Václav: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 1092–1802, s. 1018–1019. 325 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 25. února 1931, č. 3005, publikovaný ve Sbírce pod č. 9090, in: Bohuslav, Josef Václav– Janota, Osvald: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 8969–9588, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1932, s. 305. 83 Vtomto směru je pozorovatelný výrazný apoměrně neobvyklý judikaturní posun, kněmuž votázce použití analogie vúpravě vyvlastňování došlo. Starší rakouská judikatura vobecné rovině připouštěla analogické použití zákona ovyvlastnění kúčelům železničním na případy vyvlastňování za účelem stavby silnic podle § 7 ABGB.326 Ostatně tentýž přístup aplikoval ještě na počátku 20. let 20. století také československý Nejvyšší soud, když obhajoval tezi, že výpočet náhrady za vyvlastnění pro stavbu okresních silnic má být stanoven odhadem podle pravidel zákona ovyvlastnění kúčelům železničním.327 Vsouvislosti svýše citovanými obecnými premisami, které Nejvyšší správní soud kproblematice omezování ústavně zaručených práv ve své rozhodovací praxi zaujal, nemůže být konstatování nepřípustnosti použití analogie ničím překvapivým. Bezpochyby se také projevilo posílení odvětvových principů správního práva na úkor výkladových ustanovení ABGB vpřípadě veřejnoprávních zásahů do soukromoprávních vztahů. Nicméně významné odchýlení od původní soudní argumentace vodůvodnění lze do jisté míry vnímat jako prvek uvolňování od konvencionalismu arozšíření diskreční možnosti soudu. Opačný přístup kvyplnění neúmyslných mezer vprávu pak můžeme najít i v samotné judikatuře československého Nejvyššího správního soudu zroku 1934. Jedná se opřípad vzácnější analogie práva,328 ato vpřípadě úplného opomenutí zákonné úpravy ochrany vyvlastněného vněkteré fázi vyvlastňovacího procesu, na niž ostatně upozornilo výše analyzované rozhodnutí zroku 1931. Soud tímto svým přístupem fakticky zmírnil následky svého právního názoru kpoužití analogie zákona ve věcech vyvlastnění, který byl postupně zformulován ve výše citovaných rozhodnutích. Vdaném případě se stěžovatelka domáhala zrušení vyvlastňovacího nálezu podle zákona č. 38/1877 z. z. mor., kterým jí byl vyvlastněn po326 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 1894, č. 8979, publikovaný ve Sbírce pod č. 15183, in: Pfaff, Leopold– Schey, Josef– Krupský, Vincenz: Sammlung von zivilrechtlichen Entscheidungen des K. K. Obersten Gerichtshofes, XXXII, Wien: Verlag der Manzschen k. u. k. Verlagsund Universitätsbuchhandlung 1897, s. 354; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1895, č. 7705, publikovaný ve Sbírce pod č. 15520, in: Pfaff, Leopold– Schey, Josef– Krupský, Vincenz: Sammlung von Zivilrechtlichen Entscheidungen des k. k. Obersten Gerichtshofes, XXXIII, Wien: Verlag der Manzschen k. u. k. Verlagsund Universitätsbuchhandlung 1899, s. 338–339. 327 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 20. prosince 1921, sp. zn. R I1428/21, publikované ve Sbírce pod č. 1362, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 838–1393, Praha: Právnické nakladatelství 1923, s. 897–898. 328 Gerloch, Aleš: Teorie práva, s. 136. 84 zemek za účelem výstavby silnice. Soud sice dal za pravdu druhoinstančnímu rozhodnutí Ministerstva veřejných prací, které ve shodě sdřívější judikaturou Nejvyššího správního soudu konstatovalo nemožnost analogického použití zákona ovyvlastnění kúčelům železničním na případy vyvlastnění za účelem stavby silnic, jedním dechem však dodal, že není možné, aby „vyvlastnění po léta nebylo provedeno aaby stěžovatelka nemohla zrušení vyvlastňovacího nálezu ztohoto důvodu požadovati“.329 Soud dal proto stěžovatelce za pravdu vpřípadě námitky, že právo vyvlastněného požadovat zrušení vyvlastňovacího nálezu vyplývá již ze samotné podstaty institutu vyvlastnění. Konstatoval totiž, že vpřípadě absence bližší zákonné úpravy je nezbytné aplikovat obecné právní zásady, které se váží kinstitutu vyvlastnění zjeho podstaty. Právě na tyto zásady se pak dle interpretace soudu bylo třeba při aplikaci práva vkonkrétních případech odkazovat, třebaže by ke stejnému výsledku bylo možné dojít za použití argumentu per analogiam legis ve vztahu kmnohokrát zmiňovanému zákonu ovyvlastnění kúčelům železničním, který řadu těchto zásad vtělil do samotného textu zákona. Nejvyšší správní soud uvedl, že prostor kpoužití analogie je vdaném případě omezen též tím, že zákonodárce nemohl zamýšlet analogické použití zákona ovyvlastnění kúčelům železničním, neboť posuzovaný předpis dovolávanému zákonu časově předchází. Jinými slovy lze názor soudu shrnout tak, že za daných podmínek nezbyl prostor ani pro teleologickou interpretaci ve prospěch použití argumentu per analogiam legis, aproto, vsouladu s§ 7 ABGB, se přikročilo kužití právních principů. Podle názorů současné teoretickoprávní jurisprudence se tedy jednalo ovolné uvážení soudu.330 Samotný soud si byl při tvorbě této konstrukce vědom výjimečnosti možnosti takovéhoto interpretačního postupu. Zvýkladu § 109 ústavní listiny pak dospěl kzávěru, že vyvlastněný měl amusel mít právo se efektivně domoci zrušení vyvlastnění vpřípadě, kdy předmět vyvlastnění neslouží knaplnění veřejného účelu, pro který bylo vyvlastnění provedeno. Závěrem pak soud pregnantně shrnul svůj závěr, když konstatoval, že „toto právo vyvlastněného má svůj důvod již vpojmu vyvlastnění jakožto výjimečného zásahu, pro uskutečnění určitého veřejného účelu, 329 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 21. prosince 1934, č. 24063, publikovaný ve Sbírce pod č. 11626, in: Janota, Osvald: Bohuslavova sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 10977–11633, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1935, s. 1770–1772. 330 Viz Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, s. 250. 85 takže může býti uplatňováno itehdy, jestliže positivní předpis zákonný podobné úpravy neobsahuje“.331 Vjudikatuře Nejvyššího správního soudu po celé období existence první republiky převažuje skepse k analogickému vyplňování mezer vexpropriačních zákonech. Velice zajímavým je vtomto ohledu odklon od přístupu rakousko-uherských soudů, které byly vpředchozím období užití analogie voblasti vyvlastnění spíše nakloněny. Tento jev lze snad přičítat tomu, že československé soudy se svývojem doktrinálního přístupu kvyvlastnění apodobným veřejnoprávním zásahům do soukromoprávních vztahů začaly odklánět od možnosti využití aplikačních norem obsažených vobecném zákoníku občanském zroku 1811, obsahujícím též obecnou vyvlastňovací normu. Tento závěr je vsouladu sobecnějším restriktivním přístupem soudů kvyvlastňovací legislativě, na nějž upozorňuje také odborná literatura.332 Minimalizace zásahů do vlastnictví, spolu sudržováním principu právní jistoty, je plně vsouladu stradiční zásadou nedotknutelnosti vlastnictví. Extenzivnější přístup ksoudní aplikaci vyvlastňovacích norem lze vypozorovat pouze ve výjimečných případech, ato ve prospěch ochrany práv vyvlastňovaných. 4.5 Náhrada za vyvlastnění a její určování Náhrada za vyvlastnění je tradičně již od 18. století považována za jednu zpodstatných náležitostí vyvlastnění,333 od níž bylo možné ustoupit jen za specifických podmínek.334 Nejinak tomu bylo ve sledovaném období, kdy podmínka řádné náhrady představovala jednu zpremis vyvlastnění stanovených v§ 109 odst. 2 ústavní listiny, pokud zákon nestanovil, že se náhrada dávat nemá. 331 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 21. prosince 1934, č. 24063, publikovaný ve Sbírce pod č. 11626, in: Janota, Osvald: Bohuslavova sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 10977–11633, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1935, s. 1772. 332 Grygar, Tomáš akol.: Vyvlastnění avyvlastňovací řízení, s. 18. 333 Hoetzel, Jiří: Československé správní právo, s. 287. 334 Blažková, Tereza– Šouša jr., Jiří: Konfiskace jako důsledek sankce od roku 1918 do roku 1938 za podmínek nikoliv mimořádných– koncepční východiska, in: Tauchen, Jaromír: VIII. česko- -slovenské právněhistorické setkání doktorandů apostdoktorandů: sborník zkonference, Brno: Masarykova univerzita 2020, s. 14–15. 86 Náhrada, označovaná vdobových textech často jako odškodnění, představovala výraz vyrovnávacího principu spravedlnosti.335 Po vyvlastněném by totiž bez poskytnutí náhrady nebylo možné spravedlivě požadovat, aby se ve veřejném zájmu podrobil takovému omezení svých majetkových práv.336 Předmětem polemik vodborných kruzích zůstávala vobdobí první Československé republiky otázka povahy nároku. Tedy zda jde onárok veřejnoprávní, či soukromoprávní. Doktrinálně bývala náhrada za vyvlastnění označována za nárok sui generis, který lze dle jeho povahy označit za veřejnoprávní. Odlišovala se tak od civilistické náhrady škody,337přestože ji zákonodárce v řadě starších expropriačních zákonů formuloval jako nárok soukromoprávní.338 Zuvedeného tak vyplývá, že vobdobí první Československé republiky byla právní úprava náhrady za vyvlastnění nejednotná, přičemž konkrétní úprava se odlišovala zejména podle toho, na základě jakého expropriačního titulu vznikl nárok na její poskytnutí. Popsanou různorodost přístupu knáhradě za vyvlastnění nepochybně dále umocnila iskutečnost, že se kotázkám této náhrady vyjadřoval jak Nejvyšší soud, tak iNejvyšší správní soud.339 Je tedy nasnadě pokusit se na konkrétních případech analyzovat, zda mezi oběma vrcholnými soudními institucemi fungoval justiční dialog. Rozbor judikatury obou soudů nabízí také poměrně výjimečnou možnost sledovat, zda rozdělení zkoumané agendy mezi dva justiční orgány způsobilo nejednotnost či rozbíhavost aplikační praxe vdané oblasti práva. Lze rovněž vyjádřit hypotézu, že vpřípadě vyvlastnění by soudy mohly častěji přistupovat kextenzivnímu výkladu zákonných ustanovení, ato ve snaze vyvážit mimořádnost zásahu do práv vyvlastňovaných. Dalo by se nepochybně předpokládat, že každý ze soudů kladl ve své aplikační praxi už ze své povahy důraz na odlišné právní otázky, nicméně už při letmém náhledu na jejich rozhodovací činnost lze najít výrazné společné téma. Tím je způsob určování náhrady za vyvlastnění, což ostatně bývalo považováno itehdejší odbornou literaturou za nejspornější otázku týkající se dané problematiky.340 335 Hoetzel, Jiří: Československé správní právo, s. 287. 336 Hoetzel, Jiří– Weyr, František (ed.): Slovník veřejného práva československého, s. 498. 337 Ibid. 338 Hoetzel, Jiří: Československé správní právo, s. 287. 339 Hoetzel, Jiří– Weyr, František (ed.): Slovník veřejného práva československého, s. 499–500. 340 Ibid., s. 499; Grygar, Tomáš akol.: Vyvlastnění avyvlastňovací řízení, s. 22. 87 Dobová judikatura se obsáhle věnovala mnoha aspektům určování náhrady za vyvlastnění, ato zejména náhradě vpenězích. Ta byla Nejvyšším soudem aNejvyšším správním soudem zkoumána vcelé řadě případů, přičemž tyto soudy se věnovaly jak otázce definování podstaty peněžité náhrady, tak ikazuistickým otázkám zohledňování často velmi specifických nároků uplatňovaných vyvlastňovanými. Pokoušíme-li se vjudikatuře najít společnou definici náhrady za vyvlastnění, na níž by panovala co nejširší shoda, lze jako vesměs nesporné označit tvrzení, že by se mělo jednat opřiměřenou náhradu naplňující jeden zpředpokladů vyvlastnění ve smyslu § 365 ABGB.341 Jinak řečeno, mělo by se jednat onáhradu za všechny majetkové újmy vzniklé vyvlastněním,342 přičemž soudy se vzásadě shodují na tomto předpokladu urůzných expropriačních titulů. Co se pod pojmy přiměřená náhrada amajetkové újmy rozumí, pak rozváděla rozsáhlá judikatura vrcholných soudů vjednotlivých rozhodnutích. Důležitým výkladovým vodítkem může být názor Nejvyššího správního soudu, že se při určení hodnoty nemovitosti pro účely vyvlastnění užije subsidiárně, tedy vpřípadě, že není zvláštním zákonem stanoveno jinak, ustanovení § 306 ABGB, který vtéto souvislosti hovořil oobecné ceně věci.343 Naopak judikatura potvrdila, že náhrada za vyvlastnění se nikdy, byť jen subsidiárně, nebude odvolávat na § 1323 ABGB, který upravoval náhradu občanskoprávní škody spojené se zaviněním, neboť uplatnění daného ustanovení se příčí povaze vyvlastnění.344 Poněkud příměji se kvýši vyvlastňovací náhrady vyjádřil Nejvyšší soud vroce 1926, když usoudil, že „odškodným, jehož se má vyvlastně341 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 12. dubna 1935, č. 15504/33, publikovaný ve Sbírce pod č. 11850, in: Janota, Osvald: Bohuslavova sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 11634–12246, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1936, s. 585–588. 342 Srov. Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 11. března 1924, č. 17887/23, publikovaný ve Sbírce pod č. 3344, in: Bohuslav, Josef Václav: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 3047–4288, Praha: Právnické nakladatelství 1925, s. 598–603; Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 24. června 1926, sp. zn. R II 134/26, publikované ve Sbírce pod č. 6149, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 5609–6656, Praha: Právnické nakladatelství 1927, s. 1047–1051; Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. května 1927, sp. zn. R I368/27, publikované ve Sbírce pod č. 7045, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 6657–7677, s. 801–809. 343 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 11. března 1924, č. 17887/23, publikovaný ve Sbírce pod č. 3344, in: Bohuslav, Josef Václav: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 3047–4288, s. 598–603. 344 Ibid., s. 598–603. 88 ným dostati má býti zjednán stav, jenž se majetkoprávně rovná předešlému stavu, takže musí býti nahražena nejen obecná cena vyvlastněného pozemku […] nýbrž ivšechny další majetkové újmy, které byly dosavadnímu majiteli vyvlastněním způsobeny“.345 Dle citovaného rozhodnutí bylo nezbytné poskytnout takovou náhradu, za niž si vyvlastněný bude moci pořídit jiný stejně velký akvalitní pozemek,346 což je kritérium, snímž judikatura také dále pracovala. Kupříkladu Nejvyšší správní soud odevět let později kdefinici výše náhrady uvedl, že přiměřenou náhradou za vyvlastnění se rozumí obecná hodnota předmětu vyvlastnění, která však nemůže být odvozována čistě od prodejních cen pozemků prodaných vtéže lokalitě.347 Nejvyšší správní soud vodůvodnění tohoto svého závěru mimo jiné zmínil, že jedním zdůvodů přijímání vyvlastňovací legislativy je také předcházení možnosti spekulace snemovitostmi, unichž lze předpokládat jejich budoucí potřebu pro veřejné účely.348 Do jisté míry se tak odvrátil od dříve vysloveného názoru Nejvyššího soudu.349 Pokud Nejvyšší správní soud konstatoval nemožnost odškodnění ve výši tržní hodnoty pozemků vpřípadech ovlivněných spekulativními investicemi, pak zároveň nezapomněl dodat, že existují ijiné případy výkyvu způsobeného posunem hospodářského cyklu. Za takových okolností jsou posuny tržní ceny pozemku skutečnou změnou jeho obecné ceny, kterou je třeba promítnout do výše náhrady, ato ivneprospěch vyvlastněného.350 Obdobné stanovisko zaujal také Nejvyšší soud, když opakovaně judikoval, že do výše obecné hodnoty je potřeba započíst také pokles hodnoty měny, pokud je dotyčná otázka vkonkrétním případě relevantní.351 345 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 24. června 1926, sp. zn. R II 134/26, publikované ve Sbírce pod č. 6149, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 5609–6656, s. 1048. 346 Ibid., s. 1047–1051. 347 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 12. dubna 1935, č. 15504/33, publikovaný ve Sbírce pod č. 11850, in: Janota, Osvald: Bohuslavova sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 11634–12246, s. 588. 348 Ibid., s. 585–588. 349 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 27. dubna 1929, sp. zn. R I251/29, publikované ve Sbírce pod č. 8919, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 8599–9502, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1930, s. 576–577. 350 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 21. června 1939, č. 2479/36–5, publikovaný ve Sbírce pod č. 149/39, in: Hons, Antonín: Bohuslavova sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 1–301, s. 418–423. 351 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 24. června 1926, sp. zn. 89 Vrozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu se také objevila řada případů, kdy se vyvlastňovaní snažili domoci zrušení vyvlastnění skrze tvrzení osnížení hodnoty zbylých pozemků. Vté souvislosti se judikatura stavěla kpodobným námitkám odmítavě, když odkazovala na taxativnost výčtu možností, jak vyvlastnění zcela zabránit.352 Námitky tohoto rázu pak měly být podle soudu řešeny při stanovování náhrady za vyvlastnění.353 Vsouvislosti se shora rozebíranou problematikou je namístě zmínit též rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nějž je potřeba oddělit nároky vzniklé zvyvlastnění jako takového od druhotného znehodnocení sousedních staveb apozemků vdůsledku výstavby železnice, pro niž byl pozemek vyvlastněn. Vrámci náhrady za vyvlastnění je tak dle názoru soudu možné odškodnit pouze takové snížení hodnoty zbylých nemovitostí vyvlastněného, které vzniká už samotným vyvlastněním.354 To, jaké nároky lze považovat za nároky přímo vzniklé vyvlastněním, pak Nejvyšší soud rozvedl vdalší rozhodovací činnosti, asice když přiznal náhradu za snížení cen nemovitostí způsobené zmenšením rozsahu hospodářství, nepřiznal však vtéže věci náhradu za sníženou prodejnost takové usedlosti nebo za zhoršení úvěrové schopnosti vyvlastněného. R II 134/26, publikované ve Sbírce pod č. 6149, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 5609–6656, s. 1047–1051; Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. května 1927, sp. zn. R I368/27, publikované ve Sbírce pod č. 7045, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 6657–7677, s. 801–809. 352 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 6. června 1922, č. 8106, publikovaný ve Sbírce pod č. 1396, in: Bohuslav, Josef Václav: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 1092–1802, s. 664–666; Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 7. dubna 1924, č. 6010, publikovaný ve Sbírce pod č. 3460; Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 7. dubna 1924, č. 6011, publikovaný ve Sbírce pod č. 3461, in: Bohuslav, Josef Václav: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 3047–4288, s. 816–821; Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 11. února 1929, č. 15415/27, publikovaný ve Sbírce pod č. 7740, in: Bohuslav, Josef Václav– Janota, Osvald: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 7663–8327, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1930, s. 157–158. 353 Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 7. dubna 1924, č. 6010, publikovaný ve Sbírce pod č. 3460, in: Bohuslav, Josef Václav: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 3047–4288, s. 816–820; Nález Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 11. února 1929, č. 15415/27, publikovaný ve Sbírce pod č. 7740, in: Bohuslav, Josef Václav– Janota, Osvald: Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: 7663–8327, s. 157–158. 354 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 17. října 1923, sp. zn. R II 219/23, publikované ve Sbírce pod č. 3057, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 5609–6656, s. 1625–1627. 96 předmětného paragrafu, ani pozměňovací návrh, dle kterého měla být do prvního odstavce paragrafu vložena věta, že za tajné organizace nemohou být považovány politické strany ajejich organizace, které veřejně vyhlásí azastávají svůj program.368 § 17 ZNOR tak byl schválen ve znění schváleném ústavněprávním výborem Poslanecké sněmovny: „1) Kdo založí tajnou organisaci, jejímž účelem je podvraceti samostatnost, ústavní jednotnost nebo demokraticko-republikánskou formu státu, kdo znaje účel takového sdružení kněmu přistoupí, sním se stýká, jeho činnosti jakýmkoli způsobem se zúčastní, je nebo jeho členy vpodvratných snahách hmotně nebo jakýmkoli jiným způsobem podporuje, trestá se za přečin tuhým vězením od jednoho měsíce do dvou let. Tajnou organizací je itaková, která majíc ve skutečnosti účel uvedený vodst. 1, předstírá jiný účel. 2) Úředník, který se doví oorganisaci uvedené vodst. 1 neb ojejích schůzkách aopomine to oznámiti podle své povinnosti, trestá se za přečin tuhým vězením od jednoho do tří měsíců, za okolností zvláště přitěžujících tuhým vězením od tří měsíců do jednoho roku.“369 Vsouvislosti s§ 17 ZNOR je nutné zmínit i§ 38 ZNOR, který zhlediska osobní amístní příslušnosti mimo jiné stanovil, že za sdružování státu nepřátelské bude potrestán icizinec, jenž se trestného činu dopustil vcizině.370 Toto ustanovení nabylo na praktickém významu zejména vsouvislosti se vzestupem národního socialismu vNěmecku. 5.2 Sdružování státu nepřátelské v aplikační praxi prvorepublikových soudů – otázka subjektivní a objektivní stránky trestného činu Vaplikační praxi se pak s§ 17 ZNOR pojilo hned několik otázek, které musely být zodpovězeny vjudikatuře. Zkoumány byly například požadavky na naplnění subjektivní stránky trestného činu pachatelem, okamžik vzniku trestnosti či typizace jednání, kterými je možné skutkovou podstatu naplnit. Judikatura se dále snažila vyjasnit adefinovat některé 368 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. Dokumenty českého aslovenského parlamentu. Záznam hlasování onávrhu zákona na ochranu republiky vrámci 194. schůze Poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé, 6. březen 1923(online), https://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/194schuz /s194010.htm; https://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/194schuz/s194011.htm. 369 § 17 zákona č. 50/1923 Sb. z. an. ze dne 19. března 1923, na ochranu republiky. 370 Ibid. 97 ne zcela jednoznačné pojmy, jakými byly například tajnost předmětné organizace či navázání styku s tajnou organizací. Posledním velkým tématem, které judikatura nejvýznamnějších československých soudů musela řešit, bylo vytyčení jasné hranice mezi trestným činem dle § 17 ZNOR atrestným činem přípravy úkladů orepubliku dle § 2 ZNOR, jelikož sankce, která hrozila vpřípadě naplnění přípravy úkladů orepubliku, byla výrazně přísnější než vpřípadě naplnění trestného činu sdružování státu nepřátelského. Aplikace ustanovení ostátu nepřátelském sdružování se přitom významně vyvíjela včase areflektovala situaci vČeskoslovensku ivEvropě. Zatímco vprvních letech účinnosti zákona na ochranu republiky řešil Nejvyšší soud právní otázky související s§ 17 ZNOR spíše výjimečně apředevším vsouvislosti sčinností organizací podezřelých zpřípravy komunistické revoluce, na konci 20. azačátku 30. let se počet řešených případů rapidně zvýšil vsouvislosti sčinností nepřátelských německých asudetoněmeckých organizací hlásících se kfašismu či nacismu. Ve vztahu ksubjektivní stránce Nejvyšší soud vroce 1926 judikoval, že pro naplnění skutkové podstaty je nutné, aby pachatel věděl, že jde otajnou organizaci, azároveň, že jejím cílem je podvratná činnost. Dle názoru soudu nebylo možné nikoho postihnout, pokud do organizace vstoupil spřesvědčením, že jde oběžnou organizaci sledující legitimní cíle.371 Vtémže roce naopak Nejvyšší soud potvrdil doslovný výklad zákona vtom, že trestnost není vyloučena vpřípadech, kdy osoba vstoupí do organizace, oníž ví, že je tajná asleduje republiku podvracející cíle. Vtakových případech nebylo podle soudu nutné, aby potenciální pachatel sám svým jednáním vrámci organizace přímo podporoval podvratné cíle, jelikož samo vědomí o těchto cílech je dostatečné pro naplnění skutkové podstaty dle § 17 odst. 1, věty druhé.372 Specifickým případem, který se dotýkal zejména objektivní stránky trestného činu dle § 17 ZNOR, bylo řízení zroku 1934, ve kterém Nejvyšší soud projednával zmateční stížnost státního zastupitelství proti rozsudku Krajského soudu vChebu. Nejvyšší soud vdaném případě posuzoval, zda konkrétní jednání může naplnit objektivní stránku sdružování státu nepřátelského, či nikoliv, ato vsouvislosti sčinností NSDAP, respektive 371 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 18. prosince 1926, sp. zn. Zm II 328/26, publikované ve Sbírce pod č. 2593, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 2228–2610, Praha: Právnické vydavatelství 1927, s. 774–775. 372 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 18. listopadu 1926, sp. zn. Zm II 20/26, publikované ve Sbírce pod č. 2547, in: Ibid., s. 658, 660–662. 98 některé zjí přidružených paramilitárních organizací, ajestli je tedy vůbec nutné následně zkoumat stránku subjektivní, či nikoliv. Vpřípadě první osoby, proti jejímuž osvobození zmateční stížnost směřovala, soud konstatoval, že návštěva restauračního zařízení, kde se zrovna koná koncertní zábava uniformovaných příslušníků SA, aběžný společenský styk na této akci nenaplňují objektivní stránku skutkové podstaty vyjádřené v§ 17 ZNOR.373 Naopak vsituaci, kdy se obžalovaný dobrovolně zúčastní volební schůze NSDAP, byla již objektivní stránka naplněna, abylo třeba přistoupit ke zkoumání subjektivní stránky.374 Provedené odlišení mezi koncertní zábavou avolební schůzí sice nevycházelo přímo ztextu zákona, ale poměrně přesně odpovídalo jeho duchu, jelikož kriminalizace vzásadě nahodilé účasti na kulturní události pořádané sdružením důvodně podezřelým ze státu nepřátelské činnosti by představovala přílišný zásah do občanských svobod adala za pravdu hlasům, které § 17 označovaly za nástroj politické perzekuce. Kvalitativní odlišení účasti na politické schůzi apřipuštění její možné kriminalizace ze strany Nejvyššího soudu nebylo příliš překvapivé vzhledem kúčelu zákona na straně jedné areputaci ideklarovaným cílům NSDAP na straně druhé. Nehledě na to, že soud pouze konstatoval naplnění objektivní stránky stím, že musí být zkoumána istránka subjektivní. Objektivní stránkou trestného činu dle § 17 ZNOR se zabývala isérie rozsudků Nejvyššího soudu zlet 1934–1935, která se snažila přesněji definovat, jaké jednání lze podřadit pod pojem styku spodvratnou tajnou organizací. Rozsudkem zlistopadu 1934 tak bylo například stanoveno, že osoba, která se během cesty do Německa stravovala apřespávala usdružení žen, která byla pod kontrolou SA, aknavázání kontaktu stěmito sdruženími využívala imitaci stejnokrojů SS aSA, nepřímo navazovala styk stouto organizací anaplňovala ustanovení druhé aliney prvního odstavce § 17 ZNOR.375 Rozhodnutí bylo poměrně zajímavé vtom, že Nejvyšší soud vněm připustil, že pouhé přespání nebo žádost ostravu by bylo možné považovat za běžný společenský styk, avšak skutečnost, že pachatel využil převleku, aby ukázal svou podporu organizaci SA, 373 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 31. ledna 1934, sp. zn. Zm I692/33, publikované ve Sbírce pod č. 4915, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 4894–5170, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1935, s. 41–42. 374 Za státu nepřátelský cíl NSDAP Nejvyšší soud označoval proklamované snahy opřičlenění všech území obývaných Němci kNěmecku. Viz ibid., s. 42–43. 375 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 14. listopadu 1934, sp. zn. Zm I1059/33, publikované ve Sbírce pod č. 5126, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 4894–5170, s. 403–404. 99 svědčila ojeho povědomí opodvratných cílech této organizace aspolu stím, že během své cesty se obracel výlučně na sdružení spjatá snacisty, jasně ukazovala na pachatelův úmysl navázat sSA styk navzdory podvratným cílům této organizace. Vdalším rozsudku, tentokrát zroku 1935, Nejvyšší soud judikoval, že za naplnění skutkové podstaty dle § 17, odst. 1, al. 2 ZNOR lze považovat ito, když se dřívější aktivní podporovatel DNSAP aktivně účastní slavností pořádaných NSDAP apořizuje propagační fotografie ztéto akce.376 Mohlo by se zdát, že Nejvyšší soud při úvahách ovině vtomto případě nepřípustně vycházel zdřívější politické činnosti obžalovaného, nicméně aktivita vDNSAP nebyla brána jako důvod kodsouzení, ale pouze jako důkaz otom, že pachatel znal podvratné cíle NSDAP, atudíž naplňoval subjektivní stránku sdružování státu nepřátelského.377 Vpozdějším rozsudku, který se týkal skutkově podobného případu, Nejvyšší soud svou judikaturu doplnil tak, že stykem může být imorální podpora tajné organizace.378 Na výše uvedených rozsudcích lze vidět, že Nejvyšší soud chápal pojem styku stajnou organizací spodvratnými cíli poměrně široce ajeho výklad byl místy extenzivní, ikdyž stále vsouladu súčelem interpretovaného zákona. Na druhé straně je však nutné říci, že judikatura Nejvyššího soudu vněkterých případech fungovala ijako korektiv excesivních závěrů nižších soudů. Jako příklad lze zmínit rozhodnutí zroku 1935, vněmž Nejvyšší soud vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného akonstatoval, že za styk spodvratnou tajnou organizací nelze považovat ani situaci, kdy německý občan žijící vČeskoslovensku vykonával vNěmecku své volební právo, ikdyž volil NSDAP, ani to, kdy týž občan dostal potvrzení od přednosty nacisty obsazeného německého úřadu práce, že pro něj není práce, adoporučení kžádosti opodporu.379 Podobný závěr 376 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 28. listopadu 1934, sp. zn. Zm II 346/34, publikované ve Sbírce pod č. 5145, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 4894–5170, s. 443. 377 Ibid., s. 443. 378 Vdaném případě byli pachatelé souzeni kvůli tomu, že jako bývalí členové DNSAP během cest vNěmecku navázali družbu spříslušníky SA, nechali se od nich hostit azpívali snimi nacistické písně. Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 31. května 1935, sp. zn. Zm II 130/35, publikované ve Sbírce pod č. 5310, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 5171–5474, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1936, s. 226. 379 Soud však v daném případě rovněž konstatoval, že ze spisu není jasné, zda vystavovatel doporučení jednal zpozice přednosty úřadu práce, nebo zpozice vedoucího lokální buňky NSDAP. Vpřípadě druhé varianty by mohlo jít ozakázaný styk, ale muselo by být prokázáno, že obžalovaný tento styk navázal scílem podporovat NSDAP. Viz Rozhodnutí Nejvyššího 100 učinil Nejvyšší soud ivdalším rozsudku zroku 1935, kdy konstatoval, že navázání kontaktu se známým nebo příbuzným, který je členem některé znacistických organizací, za účelem nalezení zaměstnání vNěmecku nelze samo osobě považovat za zakázaný čin, pokud žádným způsobem nesleduje podporu podvratných snah těchto organizací.380 5.3 Sdružování státu nepřátelské v aplikační praxi prvorepublikových soudů – vznik a zánik trestnosti a pojem tajné organizace Judikatura Nejvyššího soudu k§ 17 ZNOR se rovněž snažila dát jasná interpretační vodítka ivotázce vzniku azániku trestnosti jednání. Prvním významným judikatorním závěrem bylo potvrzení, že pro dokonání trestného činu stačilo tajnou organizaci založit, bez ohledu na to, jestli po založení vyvíjela skutečnou činnost.381 Ve významném rozhodnutí zroku 1930 týkajícím se činnosti sudetoněmeckého spisovatele Wilhelma Pleyera ajím založené organizace Grenzlandjugend Nejvyšší soud mimo jiné judikoval, že založení tajné organizace nevyžaduje účast více osob avytvoření arozeslání výzvy kpřipojení se korganizaci lze dát na roveň založení tajné organizace, ipřesto, že vdaný okamžik je rozesílatel fakticky jediným členem takovéto organizace.382 Vpozdějším rozsudku z roku 1936 týkajícím se zakládání elementárních škol komunistické strany Nejvyšší soud doplnil, že kzaložení tajné organizace sice dostačovala jen jedna osoba, avšak kdokonání naplnění skutkové podstaty bylo nutné, aby byl účel organizace znám idalším osobám aaby takto založená organizace měla více členů než jen samotného pachatele-zaklasoudu Československé republiky ze dne 19. září 1935, sp. zn. Zm II 392/34, publikované ve Sbírce pod č. 5373, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 5171–5474, s. 342–344. 380 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 16. listopadu 1935, sp. zn. Zm II 314/35, publikované ve Sbírce pod č. 5431, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 5171–5474, s. 445–446. 381 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 7. října 1925, sp. zn. Zm II 136/25, publikované ve Sbírce pod č. 2126, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 1843–2227, Praha: Právnické vydavatelství 1926, s. 536–538. 382 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 22. dubna 1930, sp. zn. Zm I402/29, publikované ve Sbírce pod č. 3849, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 3730–4037, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1931, s. 246. 101 datele.383 Vsituaci, kdy organizace zůstala jednočlenná, například pokud ji bezpečnostní orgány odhalily ještě před náborem dalších členů tak, jako tomu bylo vřešeném případě, mělo jít onedokonaný přečin dle prvního odstavce § 17 ZNOR.384 Další upřesnění postavení potenciálního pachatele-zakladatele přineslo rozhodnutí zkvětna 1934. Vřízení, ve kterém byla projednávána zmateční stížnost státního zastupitelství podaná proti rozhodnutí Krajského soudu vChrudimi, Nejvyšší soud určil, že sepsání plánu na organizaci demonstrací nelze podřadit pod založení tajné organizace, pokud nedošlo ani kčástečné realizaci tohoto plánu. Vtakovém případě nebylo možné hovořit ani opokusu otrestný čin dle § 17 ZNOR, jelikož jednání nevyšlo zpřípravné fáze.385 Kotázce vzniku azániku trestnosti, respektive kotázce počátku běhu promlčecí lhůty vpřípadě pachatelů, kteří organizaci přímo nezaložili, ale vstoupili do ní, Nejvyšší soud opakovaně stanovil, že přistoupení ktajné organizaci je teprve začátkem trestné činnosti spočívající vúčasti na tajné skupině dle § 17 ZNOR atato činnost končí až vystoupením ztéto organizace.386 Tento závěr by se mohl jevit jako čistě teoretický, nicméně jeho praktický dopad spočíval vurčení počátku běhu promlčecí lhůty, který nastal až vystoupením zorganizace. Pro pachatele nepříznivá skutečnost pak spočívala vtom, že dle názoru Nejvyššího soudu se na počátku promlčecí lhůty nic neměnilo ani vpřípadě, kdy pachatel vrámci tajné organizace nevyvíjel činnost, aani tehdy, pokud daná organizace sice přestala vyvíjet podvratnou činnost, kvůli které byla vnímána jako tajná ve smyslu § 17 ZNOR, ale nevzdala se svých původních podvratných cílů.387 Z výše uvedeného vyplývá, že otázky vzniku trestnosti, počátku běhu promlčecích lhůt azániku trestnosti byly vmnoha bodech sporné 383 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 24. března 1931, sp. zn. Zm I887/29, publikované ve Sbírce pod č. 4113, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 4038–4348, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1932, s. 155–158. 384 Ibid., s. 157–159. 385 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 9. května 1934, sp. zn. Zm I770/32, publikované ve Sbírce pod č. 5011, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 4894–5170, s. 217–218. 386 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 27. února 1934, sp. zn. Zm I806/32, publikované ve Sbírce pod č. 4935, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 4894–5170, s. 78–80; Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 9. ledna 1935, sp. zn. Zm I447/33, publikované ve Sbírce pod č. 5183, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 5171–5474, s. 21–23. 387 Ibid., s. 22–23. 102 ajudikaturu nižších soudů musel Nejvyšší soud často korigovat, resp. sjednocovat. Za pozornost rovněž stojí skutečnost, že drtivá většina výše popsaných otázek byla řešena až ve 30. letech 20. století, ato především vsouvislosti sorganizacemi podporujícími nacistické pangermanistické tendence. Přísnější nastavení běhu promlčecích lhůt vaplikační praxi Nejvyššího soudu pak lze přikládat snaze efektivněji postihovat členy těchto uskupení navázaných na NSDAP, aposílit tak obranyschopnost demokracie vČeskoslovensku. Zásadní otázkou, se kterou se judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu k§ 17 ZNOR po celou dobu platnosti aúčinnosti zákona na ochranu republiky rovněž potýkala, byly pojmové znaky tajné organizace. Sám ZNOR nedával příliš mnoho interpretačních vodítek ajednotlivé soudy tak často musely samy složitě posuzovat, zda již konkrétní zkoumané uskupení lze považovat za tajnou organizaci ve smyslu § 17 ZNOR, či nikoliv. Nejvyšší soud se pak vrámci své činnosti snažil roztříštěnou judikaturu sjednocovat asám tyto pojmové znaky definovat. Poměrně velká pozornost byla aplikační praxí přitom věnována poslední větě prvního odstavce § 17 ZNOR, dle které byla tajnou organizací ita, která předstírala jiný účel, než ve skutečnosti měla. Nejvyšší soud tak například vroce 1927 judikoval, že sekce komunistické mládeže mohou být tajnou organizací dle § 17 ZNOR, když navzdory proklamované činnosti navazují na působení dříve zakázaných komunistických organizací mládeže avykonávají činnost státu nepřátelskou, přičemž prostředkem pro utajování skutečné činnosti těchto sekcí může být neohlašování členských schůzí úřadům ašifrování interní komunikace.388 Postihovány byly itzv. elementární komunistické školy, vjejichž případě Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že tajnost spočívá již vtom, že nedostatečně zřetelně deklarují svůj skutečný účel aobsah vyučovaného curricula, které ze své povahy stojí proti demokraticko-republikánským principům. Ve vztahu ktěmto školám pak bylo rovněž konstatováno, že podřazení pod pojem tajné organizace dle § 17 ZNOR nebránilo ani to, že byly spoluorganizovány KSČ jako legální aveřejnou politickou stranou, ani to, že informace ojejich založení byly dopředu zveřejněny vdenním tisku, ba dokonce ani tvrzení organizace, že jedná vrámci boje proti fašismu.389 388 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 22. ledna 1927, sp. zn. Zm II 459/25, publikované ve Sbírce pod č. 2626, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 2611–3030, Praha: Právnické vydavatelství 1928, s. 47–49. 389 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 20. dubna 1929, sp. zn. Zm I737/28, publikované ve Sbírce pod č. 3452; Rozhodnutí Nejvyššího soudu Českosloven- 103 Zde lze jednoznačně vnímat extenzivní interpretaci soudu, který výrazným způsobem rozšiřoval adotvářel zákonnou úpravu vsituaci, kdy mu normativní interpretační vodítko dané od zákonodárce, jakožto autentického adominantního interpreta, nebylo dostatečně podrobné asoučasně soud musel ve věci rozhodnout, jinak by šlo odenegatio iustitiae. Ve vztahu kpovaze tajné organizace dle § 17 ZNOR Nejvyšší soud rovněž judikoval, že nezáleží na označení takového uskupení, ale na jeho skutečné činnosti. Tajnou organizací tak mohlo být vzásadě libovolné spojení několika osob vyvíjejících alespoň vobecné rovině organizovanou činnost směřující kcíli předvídanému v§ 17.390 Zvýše uvedeného vyplývá, že zatímco obecně byl § 17 ZNOR aplikován především proti různým fašistickým anacisty podporujícím organizacím, ustanovení o vyvíjení jiné než deklarované činnosti bylo vaplikační praxi Nejvyššího soudu využíváno především vřízeních proti sdružením, která si kladla za cíl prezentovat komunistické myšlenky apřesvědčovat zájemce ojejich výhodách. Tento postoj Nejvyšší soud pregnantně formuloval vrozsudku zkonce roku 1933, vrámci kterého byla mimo jiné posuzována vina osob, které propagovaly komunismus vrámci tvrzené činnosti skautských oddílů. Nejvyšší soud zde konstatoval, že účelem podvratné tajné organizace dle § 17 ZNOR nemusí být nutně provádění konkrétní činnosti proti samostatnosti či demokraticko- -republikánské formě státu, ale že stačí, aby organizace vyvíjela takovou činnost, která vabstraktní rovině ovlivní mysl aduševní stav recipientů tak, aby se případně dali vbudoucnu využít ke konkrétní podvratné činnosti.391 Jinými slovy pro označení za tajnou organizaci dle § 17 ZNOR ské republiky ze dne 29. října 1929, sp. zn. Zm I283/29, publikované ve Sbírce pod č. 3640, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 3365–3729, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1930, s. 227–230, 577–578; Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 15. dubna 1930, sp. zn. Zm I713/29, publikované ve Sbírce pod č. 3846, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 3730–4037, s. 239–240. 390 Vkonkrétním případě byly posuzovány tzv. pořadatelské sbory, které zakládala Komunistická strana. Soud konstatoval, že navzdory názvu se činnost těchto sborů neomezovala pouze na přípravu činnosti budoucích organizací KSČ, ale že naopak tyto sbory vyvíjely činnost nesouvisející spřípravnými pracemi, která se dala podřadit pod ustanovení § 17. Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 14. května 1927, sp. zn. Zm I118/27, publikované ve Sbírce pod č. 2780, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 2611–3030, s. 388–392. 391 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 29. listopadu 1933, sp. zn. Zm I288/32, publikované ve Sbírce pod č. 4861, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 4582–4893, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1934, s. 536–539. 104 stačilo, aby organizace či uskupení vyvíjely abstraktní indoktrinační činnost zaměřenou na získávání nových stoupenců. Izde se jedná opoměrně široký výklad, který zpohledu dnešního pojetí korektivu škodlivosti (použití trestního práva jako ultima ratio) již vyznívá velmi represivně. Kotázce tajnosti se Nejvyšší soud vyjadřoval ivsouvislosti sfašistickými aněmeckými separatistickými airedentistickými organizacemi. Často řešeným problémem byla otázka organizací, které sice svou činnost přímo netajily, nicméně se vymykaly jakékoliv kontrole ze strany československých orgánů díky založení na území Německa adle německého práva. Vsouvislosti stímto problémem aorganizací Sudetendeutscher Heimatbund Nejvyšší soud konstatoval vroce 1927, že pro podřazení organizace pod režim § 17 ZNOR se nevyžadovalo, aby organizace byla tajná ve všech svých aspektech. Zcela dostačovalo, aby byla organizace úmyslně postavena tak, aby se vymykala ingerenci akontrole československých orgánů aúřadů.392 Itato interpretace, kterou Nejvyšší soud provedl, se sice formálně vzato může jevit jako extenzivní, nicméně vkontextu doby aaktivit německých nacionalistů je třeba si uvědomit, že primárně bránila obcházení zákona astále respektovala jeho materiální jádro. Naopak vjiž zmiňovaném procesu sGrenzlandjugend Nejvyšší soud připustil, že skutečnost, že organizace nebyla ohlášena úřadům, nemusí nutně poukazovat na její tajnost ve smyslu § 17 ZNOR. Do režimu § 17 ZNOR pak organizace dle názoru soudu nemusela spadat dokonce ani vpřípadě, že sledovala zákonem zakázaný cíl, pokud zde chyběly další podmínky tajnosti– skrývání či zastírání činnosti organizace.393 Rozhodnutí se zobecné aplikační praxe Nejvyššího soudu votázce tajnosti organizace poněkud vymykalo, jelikož se odchýlilo od obvyklého extenzivnějšího pojetí uplatňovaného vjiných případech. Vněkterých rozsudcích se Nejvyšší soud zabýval tajností některých konkrétních organizací a nesnažil se však o formulování obecnějších pravidel. Vpoměrně zajímavém případu dospěl Nejvyšší soud kzávěru, že samotná německá NSDAP naplňovala parametry tajné organizace dle § 17 ZNOR. Soud argumentoval především tím, že strana pod rouškou pangermanistických avelkoněmeckých idejí usilovala oodtržení části 392 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 14. května 1927, sp. zn. Zm I118/27, publikované ve Sbírce pod č. 2780, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 2611–3030, s. 798–801. 393 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 22. dubna 1930, sp. zn. Zm I402/29, publikované ve Sbírce pod č. 3849, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 3730–4037, s. 244–247. 105 Československa arovněž naplňovala požadavek tajnosti itím, že se jako strana založená vNěmecku úmyslně vyhýbala jakékoliv kontrole své činnosti ze strany československých úřadů.394 Skutečnost, že iveřejně působící acizostátní strana typu NSDAP byla považována za tajnou organizaci ve smyslu zákona na ochranu republiky, ukazuje, že tajnost Nejvyšší soud vnímal navzdory jazykovému výkladu ijako jakousi nekontrolovatelnost afunkční nezávislost organizace na československém státu při sledování podvratného účelu. Na většinu výše uvedených judikatorních závěrů týkajících se tajnosti organizace pak navázal rozsudek Nejvyššího soudu zroku 1934. Vrámci zmatečního řízení Nejvyšší soud posuzoval povahu organizace Junáků Národní obce fašistické. Soud dospěl kzávěru, že jde oorganizaci tajnou, jelikož sledovala jiný, podvratný cíl, než který prezentovala navenek, a z hlediska struktury neumožňovala účelnou kontrolu ze strany státních orgánů.395 Soudní senát dále konstatoval, že skutečnost, že organizace byla původně státním orgánům nahlášena, na závěru otajnosti nic nemění, stejně jako svědectví předsedy Národní obce fašistické Radoly Gajdy, dle kterého byly úřadům ohlášeny ity momenty zčinnosti organizace, kvůli kterým byla označována za tajnou.396 Jednoznačnost aargumentační preciznost, se kterou Nejvyšší soud vdaném případě postupoval, ukazují, že dřívější judikatorní závěry votázce tajnosti organizací byly trvale přijaty astaly se pevným, nezpochybnitelným bodem při další rozhodovací činnosti tohoto vrcholného soudního orgánu. To současně reflektuje význam judikatury pro podobu živého práva voblasti trestního práva hmotného vdobě první Československé republiky, která bývá nezřídka zahrnována do období vázané ideologie soudního rozhodování. Analýza sondážního výzkumu vtomto směru však ukázala, že nejen že Nejvyšší soud ČSR prováděl ohledně sdružování státu nepřátelského extenzivní výklad vrámci své aplikační praxe, ale jeho právní názory působily též jako obecně závazné. 394 Nejvyšší soud se vtomto případě odvolával na závěry zrozsudku sp. zn. Zm I118/27 týkající se toho, že tajná organizace dle § 17 nemusí být tajná ve všech svých aspektech. Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 22. dubna 1930, sp. zn. Zm I738/29, publikované ve Sbírce pod č. 3917, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 3730–4037, s. 369–372. 395 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 18. prosince 1934, sp. zn. ZmI990/34, publikované ve Sbírce pod č. 5162, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 4894–5170, s. 475–477. 396 Ibid., s. 477–478. 112 aústavů410, který nebyl aplikován na území Slovenska.411 Vustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. bylo uvedeno, že „jakékoliv majetkové převody ajakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29.září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce“. Jak název dekretu napovídá, jeho právním důsledkem byla nejenom neplatnost majetkových převodů amajetkoprávních jednání, ale také podrobnosti týkající se zavedení národní správy na majetek osob státně nespolehlivých ataké tam, kde to „vyžaduje plynulý chod výroby ahospodářského života“.412 Povaha národní správy jako takové byla výstižně popsána vrozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1949.413 Přestože toto rozhodnutí bylo vydáno až po únorovém převratu vroce 1948, který nastolil režim mocenské dominance Komunistické strany Československa, dobře shrnulo základní principy národní správy, mezi které patřilo: (a) zachování vlastnického práva původního vlastníka,414 b) dočasné oddělení od ostatního majetku vlastníka ajeho správa národním správcem, jakožto veřejným orgánem a se zřetelem k zájmům veřejným, c) procesní subjektivita národní správy ad) povinnost vlastníka přijmout majetek po zrušení národní správy vtom stavu, vjakém byl vdobě jejího zrušení, tj. včetně všech přírůstků iúbytků.415 Restituce byla vdekretu č. 5/1945 Sb. částečně upravena v§ 24 umožňujícím vynětí majetku, který patřil vybraným sociálním skupinám, znárodní správy416 ajeho vrácení dřívějším majitelům, resp.jejich dědicům. Důležité je na tomto místě poukázat na omezení restituce pouze na ty majetkové převody, které byly provedeny vdůsledku národní, politické nebo rasové perzekuce, anikoliv pod tlakem okupace.417 Majetek pře410 Dále též jen jako „dekret č. 5/1945 Sb.“. 411 Důvodem byl mj. inesouhlas SNR srestituční částí dekretu. Více viz Kuklík, Jan akol.: Jak odškodnit holokaust?, s. 157. 412 Viz § 3 dekretu č. 5/1945 Sb. 413 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 1949, sp. zn. Rv I405/48, publikovaný ve Sbírce pod č. 22/1949, in: Sbírka soudních rozhodnutí astanovisek Nejvyššího soudu, Praha: Nejvyšší soud 1949, č. vyd. 1–2, s. 30. 414 Ato za předpokladu, že vlastník nepozbyl své vlastnické právo na základě jiných předpisů, např. konfiskací nebo znárodněním. 415 „Zanedbal-li národní správce své povinnosti, může vlastník od něho žádat náhradu škody.“ (Viz výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. Rv I405/48.) 416 Včemž lze mj. spatřovat otisk Košického vládního programu. 417 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1947, sp. zn. R I321/47, publikované ve Sbírce pod č. 309/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa 1948, s. 363–365. 113 vedený pod tlakem okupace mohl být restituován až postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. ze dne 17. června 1946, oneplatnosti některých majetkově-právních jednání zdoby nesvobody aonárocích ztéto neplatnosti azjiných zásahů do majetku vzcházejících.418 Orestituci rozhodoval ve správním řízení na žádost ten orgán, který národní správu vdaném případě zavedl. Zvýše uvedeného je zřejmé, že ustanovení § 24 dekretu č. 5/1945 Sb. našlo své uplatnění především tam, kde majetek přešel na některou zokupačních institucí. Vpřípadě obětí holokaustu se pak jednalo hlavně o majetek soustředěný vtzv.Ver mögensamtu419, Auswanderungsfondu apozději ivŽidovské radě starších.420 Naveškerý tento majetek byla zřízena Ministerstvem práce asociální péče421 Národní správa majetkových podstat422, ze které byla vlistopadu 1945 vyčleněna agenda Židovské rady starších.423 Pro ni byla vytvořena samostatná národní správa, jež měla na starosti majetek židovských náboženských obcí aspolků.424 Prakticky probíhala restituce následujícím způsobem. Žádost orestituci425 byla podávána přímo uNSMP, která věc prověřila asnávrhem na rozhodnutí předala spis MPSP. Přílohou žádostí restituentů byla zpravidla osvědčení onárodní spolehlivosti vydávaná národními výbory, 418 Dále též jen jako „zákon č. 128/1946 Sb.“. 419 „Vermögensamt beim Reichsprotektor in Böhmen und Mähren“ nebo česky též Majetkový úřad. 420 Podrobněji ktěmto institucím viz Löbling, Zuzana: Konfiskace uměleckých děl fyzických osob vdobě nesvobody,Acta Universitatis Carolinae Iuridica 67, č. 3 (2021), s. 167–179. 421 Dále též jen jako „MPSP“. 422 Dále též jen jako „NSMP“. 423 Národní správa majetkových podstat Vermögensamtu aAuswanderungsfondu byla zřízena výměry MPSP vdohodě sministerstvem vnitra afinancí č. P 1809/1-45 ze dne 8. června 1945, č. R 800/16-28-11-45 ze dne 30. listopadu 1945 ač. R 6000-18/12-45 ze dne 8. března 1946. Více opovaze NSMP ajejí působnosti viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 1947, sp. zn. Rv I264/47, publikované ve Sbírce pod č. 319/1947; Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. října 1947, sp. zn. R I363/47, publikované ve Sbírce pod č. 291/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s. 320–322, 387. 424 Více viz Kuklík, Jan akol.: Jak odškodnit holokaust?, s. 169. 425 Při popisování žádostí o restituci vycházím z modelového spisu Ing. Pavla Picka, který je v Národním archivu veden pod signaturou VIIa-6531, Pick. Jak je vidět, prokazované skutečnosti jsou ovlivněny nejenom právní úpravou zákona č. 128/1946 Sb, ale předkládané dokumenty odpovídají ipožadavkům směrnice Ministerstva průmyslu ze dne 19.března 1946, č. II/1-76.733/1946, Směrnice kprovedení § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., která je uveřejněna jako Dodatek III in:Knapp, Viktor– Bermann, Tomáš:Vrácení majetku pozbytého za okupace (restituční zákon: výklad zákona č. 128/1946 Sb. oneplatnosti některých majetkově-právních jednání zdoby nesvobody aonárocích ztéto neplatnosti azjiných zásahů do majetku vzcházejících, t. zv. zákona restitučního), Praha: V. Linhart 1946. 114 osvědčení onárodnosti vydané státním úřadem statistickým, plné moci (pokud bylo žadatelů více), případná rozhodnutí o dědickém právu adokumenty prokazující původní vlastnické právo žadatele.426 Následně vydávalo MPSP (repatriační odbor) restituční výměr,427 který se skládal zrestitučního výroku astručného odůvodnění. Pro dědice byl zaveden zvláštní „poplatek“ ve výši 3 %428 sloužící kúhradě výloh spojených se zjištěním, správou arestitucí předmětů. Orozhodnutí se vyrozumívala NSMP, žadatel, osoba, která měla restituované svršky usebe,429 aFond národní obnovy430. Vsouvislosti svynětím nemovitostí znárodní správy (ase zápisem nových vlastníků knihovními soudy) se vytvořila konstantní judikatura trvající na přezkoumatelnosti restitučního výměru vydaného dle § 24. Zvýměru muselo být zřejmé, že žadatelé jsou příslušníky vybraných sociálních skupin,431 apředevším věcná příslušnost úřadu vydávajícího výměr. Soudy tak neakceptovaly situace, které vpraxi rozhodně nebyly řídké, kdy národní správu sice zavedl úřad uvedený vustanovení §7 dekretu č. 5/1945 Sb., ale ovynětí majetku dle § 24 rozhodoval úřad nadřízený.432 Byl-li majetek pod národní správou vmezičase konfiskován podle dekretu presidenta republiky č.12/1945 Sb. ze dne 21. června 1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, 426 Často bylo možné předměty dohledat podle transportních čísel žadatelů, dále byly jako důkazy užívány místopřísežná prohlášení, pojistky, svědecké výpovědi apod. 427 Vhlavičce restitučních výměrů je uváděno, že je vydává MPSP vdohodě sministerstvem vnitra aministerstvem financí. Tato ministerstva měla na starosti správu finančních apolitických záležitostí, ajak je uvedeno výše, zřídila NSMP společně sMPSP. 428 Viz Erben, Václav– Krejča, Otomar:Sbírka Richarda Poppera. Obrazy ze židovských sbírek vNárodní galerii vPraze, Praha: Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války 2016, s. 15. 429 Mohlo jít jak oosobu fyzickou, které byly tyto svršky ze strany NSMP zapůjčeny, tak např. omuzeum, které mělo dané umělecké dílo vdepozitu. 430 Dále též jen jako „FNO“. 431 Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 1946, sp. zn. R I103/46, publikované ve Sbírce pod č. 161/1946; Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 1946, sp. zn. R I136/46, publikované ve Sbírce pod č. 162/1946, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 1–162, Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa 1947, s. 395–399. 432 Viz např. výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 1946, sp. zn. R I136/46, publikované ve Sbírce pod č. 162/1946, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 1–162, s. 397–399, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 1947, sp. zn. R II 88/46, publikované ve Sbírce pod č. 178/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s. 39–41. 115 Maďarů, jakož izrádců anepřátel českého aslovenského národa433, nebo podle dekretu presidenta republiky č.108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945, okonfiskaci nepřátelského majetku aFondech národní obnovy434, bylo dle rozhodnutí Nejvyššího soudu zroku 1947435 inadále možné uplatnit restituční nárok proti národnímu správci, který byl oprávněn vyzvat FNO, aby vstoupil do řízení místo něj.436 Osoba národního správce se po konfiskaci majetku daného pod národní správu totiž ze zákona neměnila– naopak bylo ve výše uvedeném rozhodnutí dovozeno, že se národní správce stal orgánem FNO ajako takový byl oprávněn ho vrámci plnění svých povinností zastupovat.437 6.4 Zákon č. 128/1946 Sb. a jeho aplikační praxe Dne 17. června 1946 nabyl účinnosti již zmíněný zákon č. 128/1946 Sb., který prováděl ustanovení § 1 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. Je však třeba zdůraznit, že přestože se jednalo okomplexní normu, nijak nederogovala restituci dle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb. arestituce podle obou předpisů probíhaly souběžně. Rozdíl mezi oběma právními předpisy byl však 433 Dále též jen jako „dekret č. 12/1945 Sb.“. 434 Dále též jen jako „dekret č. 108/1945 Sb.“. 435 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. května 1947, sp. zn. R I263/47, publikované ve Sbírce pod č. 241/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s.193–199. 436 Vtéto souvislosti je však třeba poukázat na ustanovení § 2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., podle kterého restituovatelný majetek konfiskaci nepodléhá. Na toto ustanovení pak navazuje zmatečné ustanovení § 16 zákona č.128/1946 Sb., jak je popsáno níže. Soud se však vdaném případě nemožností konfiskace vůbec nezabýval avyslovil ji paušálně pro oba konfiskační dekrety. 437 Obecně kmožnosti restitucí konfiskovaného majetku viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 1947, sp.zn. R I143/47, publikované ve Sbírce pod č. 217/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s.119–122. Vtomto rozhodnutí Nejvyšší soud vzal ustanovení § 2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. vúvahu avyslovil, že „…konfiskačním výměrem není však dotčen nárok osoby státně spolehlivé na vrácení majetku, jehož pozbyla vdobě po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo vdůsledku národní, rasové nebo politické persekuce, neboť tento majetek je vyňat zkonfiskaceex lege… anemůže býti postižen konfiskací, kníž by jinak došlo ze zákona proto, že nynější vlastník je osobou státně nespolehlivou. Proto ani výrok okresního národního výboru, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci, protože nabyvatel je osobou státně nespolehlivou– ajen to mohl správní úřad vysloviti– nebrání tomu, aby omajetku tom nebylo vydáno rozhodnutí soudní, neboť krozhodování otom, zda jsou dány podmínky pro vrácení majetku podle§2, odst. 3 dekr. č. 108/1945 Sb.a§ 1a2 zák. č. 128/1946 Sb., jsou výhradně povolány soudy avposléze citovaném zákoně není náznaku, že by restituční nárok byl vyloučen, týká-li se majetku, který prošel předepsaným řízením konfiskačním.“ 116 především vtom, že restituce dle §24 dekretu č. 5/1945 Sb. probíhala ve správním řízení, kdežto navrácení majetku dle zákona č. 128/1946 Sb. probíhalo jako nesporné řízení soudní.438 Sporná řízení vrestitučních věcech byla připouštěna pouze výjimečně.439 Přehledně se kvýběru právní normy, podle které má být vrestitučním řízení postupováno, vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zroku 1948,440 kdy ve zkrácené právní větě uvedl: „Není-li restituent osobou mající ono sociální postavení, jež má na mysli § 24 dekretu č.5/1945Sb., nebo nejde-li vůbec opřípad uvedeného ustanovení, lze se domáhat restituce majetku, na nějž byla zavedena národní správa, přímo usoudu. Soud rozhodující orestitučním návrhu je však povinen pod následky zmatečnosti zúřední povinnosti zkoumat, zda nejde opřípad, jehož řešení je podle zákona č. 128/1946 Sb. a§ 24 dekretu č. 5/1945 Sb. přednostně přikázáno úřadu správnímu.“441 To bylo upraveno vustanovení § 9 zákona č. 128/1946 Sb., které umožňovalo uplatnění nároku usoudu až po jeho zamítnutí správním orgánem, případně pokud žadateli nebylo doručeno rozhodnutí do tří měsíců ode dne podání žádosti.442 Je třeba zdůraznit, že restituce probíhala pouze podle dekretu č. 5/1945 Sb. azákona č.128/1946 Sb. Aplikace jiných předpisů byla vyloučena, ato ivpřípadech, kdy restituční předpisy nabyly účinnosti až po zahájení řízení ovydání věci.443 Bez rozhodnutí orestituci tak na438 Viz výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. května 1947, sp.zn.RI263/47, publikované ve Sbírce pod č. 241/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s.193–199, ve kterém soud vysvětloval, že: „Provedení restitučního řízení bylo § 10 zák. č.128/1946 Sb. svěřeno soudci nespornému, ato hlavně proto, že nesporné řízení je méně formální atím rychlejší, že soudce má při sbírání materiálu, jeho třídění ahodnocení daleko volnější ruku než ve sporu (viz vysvětlivky Věst. 1946, s. 61).“ 439 Viz např. rozhodnutí krajského soudu vBrně ze dne 28. září 1949, sp. zn. R IV 281/49, publikované ve Sbírce pod č. 200/1950, in: Sbírka soudních rozhodnutí astanovisek Nejvyššího soudu. To odkázalo NSMP na sporné řízení při uplatňování svých nároků na úhradu vdobě okupace zaplacených dluhů původně váznoucích na nemovitostech, které byly restituovány podle dekretu č. 5/1945 Sb. 440 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. března 1948, sp. zn. R I664/47, publikované ve Sbírce pod č. 408/1948, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 352–567, Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa 1949, s.110–111. 441 Zkrácení aúprava právní věty provedeny autorkou. 442 Ivpřípadě postupu podle § 9 zákona č. 128/1946 Sb. se restituční nárok uplatňoval proti národnímu správci. Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1947, sp. zn. R I456/47, publikované ve Sbírce pod č. 284/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s.309–310. 443 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 1947, sp. zn. Rv 152/46, publikované ve Sbírce pod č. 174/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s.31–34. 117 příklad nebylo možné domáhat se změny zápisu vkatastru nemovitostí, ato přestože na základě zákona č. 76/1946 Sb. ze dne 29. dubna 1946, ozrušení aozměně soudních rozhodnutí vobčanských věcech právních zdoby nesvobody, došlo ke zrušení podkladového rozhodnutí soudu zdoby nesvobody.444 Stejně tak nebyla připuštěna aplikace neplatnosti právních jednání dle ABGB. Vtomto případě však svýjimkou neplatnosti zjiných důvodů než uvedených vzákoně č.128/1946 Sb.445 Výlučnost restitučních předpisů ostatně zohlednila isoudobá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, která ji odůvodňuje tak, že „vobdobí nesvobody… byly na území dnešní České republiky realizovány… majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce je prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat důsledky neplatnosti, které tu byly podle právních předpisů platných vdobě, kdy kpřevodu či přechodu majetku došlo, neboť by tak vznikl vmajetkových vztazích chaos. Proto byly vpoválečném období vydány restituční předpisy…, které umožňovaly nápravu způsobených křivd vširoké míře, přitom však vzájmu právní jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční předpisy jsou ve vztahu kobecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního kobecnému…“446 Nárok na restituci dle zákona č. 128/1946Sb. se vsouladu sjeho ustanovením § 8 obecně promlčoval po 3 letech od nabytí jeho účinnosti– poslední den lhůty kpodání návrhu na zahájení restitučního řízení tak byl 17. červen 1949. Přestože je tato lhůta vzákonném textu označena jako „promlčení“, bylo jak vKnappově komentáři,447 tak judikatorně448 444 Více viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 1947, sp. zn. R II 120/46, publikované ve Sbírce pod č. 164/1947; Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 1947, sp. zn. R I237/47, publikované ve Sbírce pod č. 311/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s. 4–9, 367–371. 445 Tento závěr vyplývá zprávní větyrozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. května 1948, sp. zn. R I366/48, publikované ve Sbírce pod č. 461/1948, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 352–567, s.198. Sohledem na datum vydání tohoto rozhodnutí ajeho negativní důsledky pro žadatele zdržujícího se vUSA je však otázkou, do jaké míry bylo toto rozhodnutí účelové azda bylo následováno vrozhodovací praxi nižších soudů. 446 Citováno zodůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005 (www.nsoud.cz). Obdobně se kautomatickému neobnovení vlastnického práva anutnosti provedení restitučního řízení vyjádřil Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 29. listopadu 1994, sp. zn. 3 Cdo 352/93 (www.nsoud.cz). 447 Viz Knapp, Viktor– Bermann, Tomáš: Vrácení majetku pozbytého za okupace, s. 204. 448 Viz rozhodnutí Krajského soudu vPraze ze dne 6. září 1949, sp. zn. R XIX 128/49, publikované ve Sbírce pod č. 233/1949, in: Sbírka soudních rozhodnutí astanovisek Nejvyššího soudu, č. vyd. 5–6, s.317. 118 dovozeno, že jde opreklusi.449 Naproti tomu uplatnění nároku podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb. časově omezeno nebylo. Zákonem č. 128/1946 Sb. byla nově definována neplatnost majetkových převodů. Kromě vypuštění explicitní zmínky otlaku národní arasové perzekuce (jež jsou ovšem implicitně obsaženy vtlaku okupace) byla především doplněna výjimka ustátně spolehlivé osoby povinné vydat věc, ato vpřípadech, že kmajetkovému převodu nebo kjinému majetkověprávnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď zpodnětu původního vlastníka (příp. osoby oprávněné vrestituci), nebo vpřevážném jeho zájmu. Pro platnost takového právního jednání tak již nebylo rozhodné, zda kněmu došlo pod tlakem okupace; podstatné bylo pouze naplnění podmínek druhé části § 1, uvozené slovem „ledaže“.450 Za neplatné majetkové převody tak dle doslovného znění § 1 zákona č. 128/1946 Sb. nebylo možné označit tzv. dary za vývozní povolení,451 jejichž novodobá restituce byla umožněna až rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp.zn.28 Cdo 2582/2011.452 Výše uvedenou výjimku z neplatnosti majetkových převodů však nelze zaměňovat za nabytí věci novým vlastníkem vdobré víře. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu zroku 1947453 má sice dobrá víra význam při vypořádání vzájemných nároků osob oprávněných apovinných, nemá však vliv na neplatnost právního jednání jinak naplňujícího podmínky § 1. 449 Ústavní soudce Jiří Zemánek se tak ve svém odlišném stanovisku knálezu Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2021, sp. zn. III. ÚS 2171/17–5, mýlí, když považuje tuto dobu za promlčení. 450 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 1947, sp. zn. R II 148/47, publikované ve Sbírce pod č. 313/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s.373–376, arozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. září 1948, sp. zn. R I438/48, publikované ve Sbírce pod č. 493/1948, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 352–567, s.256–258. 451 Varchivu Národní galerie vPraze, signatura NG 1945–1958; Restituce, repatriace, pátrání, je ve spisu Flašner uloženo usnesení okresního soudu civilního vPraze II ze dne 28. srpna 1951, č. j. Nc I, I1269/49-29 (Nc LI 1269/49), na základě kterého se smírem uzavírá spor ovydání darů za vývozní povolení. Vinterních odůvodněních tohoto smíru se uvádí, že vychází zkonstantní judikatury. Tu se však nepodařilo dohledat aje třeba dodat, že ani varchivu Národní galerie vPraze, ani varchivu Moravské galerie vBrně, tj. dvou institucí, které prostřednictvím darů za vývozní povolení nejvíce obohacovaly své sbírky, se jiné soudní spory nenacházejí. 452 Více viz Löbling, Zuzana: Schenkungen für Ausfuhrgenehmigungen in der Zeit der Unfreiheit und die Frage ihrer Restitution in der Tschechischen Republik,Bulletin Kunst&Recht 2023, č. 2022/2– 2023/1 (2023), s. 108–123. 453 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1947, sp. zn. R II 85/47, publikované ve Sbírce pod č. 284/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s.213–218. 119 Stejně tak je vsouvislosti svýlučností restitučního řízení nutno zdůraznit, že se jednalo oneplatnost relativní, nikoliv absolutní.454 Stejné nároky jako vpřípadě neplatnosti podle § 1 zákona č. 128/1946 Sb. vyplývaly osobám oprávněným z majetkových převodů či jiných zásahů do majetku provedených po 29.září 1938 na základě neplatného právního předpisu nebo soudním (či úředním) výrokem, který byl jako výrok z doby nesvobody zrušen (či změněn).455 Samostatná definice neplatných právních předpisů byla obsažena v § 15 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. atyto předpisy byly dále demonstrativně vyjmenovány ve vyhlášce ministra spravedlnosti ze dne 20. prosince 1946, č.19/1947 Ú.l. Iktomuto ustanovení je kdispozici bohatá judikatura, která konstantně zdůrazňovala, že podmínkou úspěšné restituce není zrušení nebo změna veškerých rozhodnutí zdoby nesvobody. Zrušení tak nebylo správně vyžadováno upřevodu majetku zpříkazu tzv.Zentralstelle456 či vpřípadě propadnutí na základě rozsudku německého stanného soudu.457 Naopak zrušení postupem podle výše zmíněného zákona č. 76/1946 Sb. bylo nutné všude tam, kde byly rozsudky (byť německých soudů) opřeny oplatný právní předpis. Teprve poté bylo možné restituční nárok uplatnit.458 Osobou oprávněnou domáhat se restituce byl podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č.128/1946 Sb. poškozený, případně jeho právní nástupci. Právními nástupci byli typicky dědicové, ale pouze tehdy, bylo-li již dědictví vypořádáno. To je jedním zdůvodů, proč velká část nároků byla usoudu uplatněna až těsně před koncem prekluzivní doby uvedené v§8. Překážkou kvypořádání dědictví byla nejenom rozptýlenost majetku, ale především proces prohlášení za mrtvého amnohdy vyčerpávající hledání pozůstalých.459 Přes tyto praktické problémy bylo již vrozhodnutí Nejvyššího soudu zroku 1947460 stanoveno, byť sodkazem na dekret 454 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 1948, sp. zn. R I11/48, publikované ve Sbírce pod č. 418/1948, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 352–567, s.125–126. 455 Viz § 2 zákona č. 128/1946 Sb. 456 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 1947, sp. zn. R I253/46, publikované ve Sbírce pod č. 218/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s.122–128. 457 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1947, sp. zn. R II 78/47, publikované ve Sbírce pod č. 242/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s.199–201. 458 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. března 1947, sp. zn. R I154/47, publikované ve Sbírce pod č. 208/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s. 99–101. 459 Viz Kuklík, Jan akol.: Jak odškodnit holokaust?, s. 176. 460 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1947, sp. zn. R I184/46, publikované ve 120 č. 5/1945 Sb., že restitučnímu orgánu nepřísluší řešit otázku, kdo je dědicem. Tento orgán, tj. úřad či soud, byl povinen vrátit majetek buď právoplatnému dědici, nebo tomu, kdo je pověřen správou ležící pozůstalosti. Další omezující podmínkou pro osoby oprávněné bylo, že nesměly být označeny za osoby státně nespolehlivé, které byly samostatně definovány v§ 5 zákona č. 128/1946 Sb. Zastátně nespolehlivé byli samozřejmě považováni iti, kteří se dříve přihlásili kněmecké národnosti, což bylo mezi židovským obyvatelstvem zcela běžné. Přestože bylo ve výnosu ministerstva vnitra ze dne 13. září 1945, č. Z/S-3559/89-17/9-46, uvedeno, že „židovské obyvatelstvo patřilo kprvním obětem barbarského nacistického režimu“, byly správní orgány vydávající osvědčení ostátní spolehlivosti instruovány, aby zkoumaly splnění podmínek „zachování věrnosti republice“ atoho, že se osoby oprávněné „neprovinily proti českému aslovenskému národu“.461 Byla-li osoba oprávněná považována za státně nespolehlivou, příslušel její restituční nárok státu jako majetek zkonfiskovaný. Ostátní spolehlivosti rozhodoval úřad příslušný podle § 1 odst. 4 dekretu č.108/1945Sb., tj. ve většině případů okresní národní výbor. Osvědčení tohoto orgánu však mělo být vrestitučním soudním řízení vyžadováno pouze tehdy, nastala-li ostátní spolehlivosti pochybnost. Soudy se přitom jinak spokojily stvrzeními stran,462 případně spotvrzeními zahraničních zastupitelských úřadů.463 Vyjádřil-li však některý zúčastníků soudního řízení pochybnost ostátní spolehlivosti, případně ozpůsobu jejího prokázání, musela být tato potvrzena pouze výše uvedeným správním orgánem.464 Dle § 4 odst. 2 zákona č. 128/146 Sb. nárok směřoval proti tomu, kdo „věci (práva) neplatným převodem nabyl nebo kdo měl zjiného neplatného majetkově-právního jednání prospěch, anebo proti jejich právním Sbírce pod č. 197/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s.75–77. 461 Viz Kuklík, Jan akol.: Jak odškodnit holokaust?, s. 176. 462 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. února 1948, sp. zn. R I658/47, publikované ve Sbírce pod č. 378/1948, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 352–567, s.52–53. 463 Tak tomu bylo vpřípadě restituce majetku, včetně rozsáhlé umělecké sbírky, Richarda Morawetze. Dokumentace kpostátnění arestituci této sbírky je (mimo jiné) uložena varchivu Národní galerie vPraze, signaturaNG 1958–1964, kartón 20, Akvizice-socializace Richard Morawetz (sloučený spis 1939–1961) (původní depositum). 464 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 1947, sp. zn. R I552/47, publikované ve Sbírce pod č. 327/1947; Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. května 1947, sp. zn. RI263/47, publikované ve Sbírce pod č. 241/1947, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 163–351, s.193–199, 402–406. 121 nástupcům, ačli právní nástupce, který není osobou státně nespolehlivou, neprokáže, že nevěděl ani nemusil věděti, že kmajetkovému převodu anebo kjinému majetkově-právnímu jednání, zněhož se nárok odvozuje, došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce“. Podle zákonného textu tedy byly osobami povinnými jak přímí nabyvatelé věcí, tak jejich právní nástupci, ato bez zřetele ktomu, zda věc nabyli originálně či převodem práva. Tento závěr byl potvrzen ijudikatorně, konkrétně vrozhodnutí Nejvyššího soudu zroku 1948.465 Na tomto rozhodnutí je zajímavý nejenom jeho závěr ukládající povinnost krestituci iosobám, které movité věci nabyly vaukci nebo od obchodníka spoužitým zbožím,466 ale iodkaz na tehdejší komentářovou literaturu. Soud 1. stupně opřel svůj právní názor, který byl následně potvrzen Nejvyšším soudem, okomentář Viktora Knappa aTomáše Bermanna.467 Dokazuje to, že poválečné komentáře jurisprudence, tzn. doktrinární výklad, byly soudy využívané aminimálně před zlidověním soudnictví icitované. Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 128/1946 Sb., právní nástupci se mohli své restituční povinnosti zprostit tehdy, když prokázali, že nevěděli aani vědět nemuseli, že kpředcházejícímu právnímu jednání došlo pod tlakem okupace. Zpovahy věci vyplývá, že právě tato okolnost byla často namítána vpřípadě požadavků na vrácení uměleckých děl od soukromých osob. Lze zde odkázat na výsledky zkoumání Jana Ryby ve spisech pražských soudů,468 který nalezl dva případy týkající se zakoupení uměleckých děl od společnosti „Andreé“, oníž je dnes známo, že prodávala především za války konfiskovaná umělecká díla.469 Vpoválečné době však bylo namítáno, že tato skutečnost neměla být široké,470 adokonce ani odborné471 veřejnosti 465 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1948, sp. zn. R I334/48, publikované ve Sbírce pod č. 485/1948, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských: 352–567, s.241–243. 466 Vtomto případě se jednalo okoupi ojetého automobilu. 467 Viz Knapp, Viktor– Bermann, Tomáš: Vrácení majetku pozbytého za okupace, s. 99. 468 Podrobněji viz Ryba, Jan: Restituce uměleckých předmětů podle zákona č. 128/46 Sb. ve spisech pražských soudů, in: Budoucnost ztraceného kulturního dědictví. Dokumentace, identifikace arestituce kulturních statků obětí II. světové války. Příspěvky mezinárodní vědecké konference vČeském Krumlově (22.–24. 11. 2005), ed. Borák, Mečislav, Praha: Tilia 2007, s. 296–307. 469 Více viz Löbling, Zuzana: Konfiskace uměleckých děl fyzických osob vdobě nesvobody, s. 178. 470 Vpřípadě sp. zn. OSC– Nc XLV 825/50 bylo vydání obrazu požadováno po Pavlu Nätzlovi, řediteli Eskomptní banky. Řízení bylo zdůvodu emigrace osoby povinné zastaveno. Viz: Ryba, Jan: Restituce uměleckých předmětů, s. 296–307. 471 Vpřípadě sp. zn. OS PZ– Nc III 1028/46 bylo vydání obrazu požadováno po starožitníkovi Antonínu Kubcovi. Řízení skončilo smírem aúhradou 14 000 Kčs (osoba oprávněná původně ocenila obraz na 35 000 Kčs). 128 ze skutečnosti, že osoba oprávněná se včase rozhodnutí zdržovala bez povolení československých úřadů vcizině. Přesdříve vydané potvrzení ostátní spolehlivosti osoby oprávněné byl soud toho názoru, „…že se navrhovatel sám vyřadil zbudovatelské práce našeho lidu, aproto… usoudil, že už nejsou splněny podmínky pro vyhovění restitučnímu návrhu“.504 Vrcholem poúnorové restituční judikatury pak bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu zroku 1952.505 Nejvyšší soud přes jasný restituční nárok apozitivní rozhodnutí předcházejících soudních instancí zamítl vydání „velkého domovního majetku“ osobě oprávněné. Vodůvodnění předmětného rozsudku uvedl: „Při zkoumání oprávněnosti restitučního návrhu bylo povinností krajského soudu zabývat se též otázkou, zda vyhovění návrhu bude vsouladu se společenským řádem lidově demokratického státu, usilujícího ovybudování socialismu. Restitučním zákonem mělo být docíleno právní obnovy, pokud šlo onápravu právních jednání, uzavřených pod tlakem okupace apersekuce ajejich následků. Obnovou právních poměrů nelze však rozumět pouhou obnovu vztahů nebo poměrů, které zde byly vdobě protiprávního zásahu, aniž by byl vzat náležitý zřetel ke změnám společenských poměrů, k nimž zatím došlo a jim odpovídajícímu právnímu řádu. Proto ustanovení restitučního zákona nutno podle zásad socialistické zákonnosti vykládat jen ve spojení avsouladu spředpisy upravujícími nové hospodářské aspolečenské zřízení. Ikdyby zde tedy byly jinak podmínky pro vyhovění restitučnímu návrhu, nelze mu vyhovět, jestliže by takto poskytnutá ochrana právnímu poměru jedincovu byla vrozporu se zájmy celku abyla prostředkem kmaření nebo ztížení socialisace našeho hospodářství.“ 6.6 Dílčí závěr Jak je vidět, restituční judikatura ohledně majetku převedeného pod tlakem okupace nebo majetkové perzekuce prošla vletech 1946–1952 turbulentním vývojem, který jen zčásti reflektoval normativní proměny příslušné právní úpravy. Sbírce pod č. 54/1952, in: Sbírka soudních rozhodnutí astanovisek Nejvyššího soudu, Praha: Nejvyšší soud 1952, č. vyd. 4, s.75. 504 Přeloženo do českého jazyka aupraveno autorkou. 505 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. září 1951, sp.zn. Cz I82/51, publikované ve Sbírce pod č. 132/1951, in: Sbírka soudních rozhodnutí astanovisek Nejvyššího soudu, 1951, č. vyd. 8. 129 Rozhodnutí vydávaná krátce po přijetí dekretu č.5/1945 Sb. azákona č.128/1946 Sb. ještě odpovídají svou kvalitou předválečné tradici actí text právní normy. To lze například ilustrovat na výše zmíněné judikatuře požadující striktní přezkoumatelnost restitučních výměrů vydávaných dle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb. Soudy vtěchto případech trvaly na zákonném postupu akorigovaly tak rozšířenou praxi, kdy ovynětí majetku znárodní správy rozhodoval úřad nadřízený tomu, který národní správu zavedl. Judikatura dále věnovala nemalou pozornost iproblematice restituce konfiskovaných předmětů avyjasnění, kdy se restituce provádí podle dekretu č.5/1945Sb. aza jakých okolností pouze podle ustanovení zákona č.128/1946 Sb. Zvlášť vtěchto otázkách však vidíme posun kvolnějšímu rozhodování soudů, které vsouladu se společenským vývojem rozhodovaly méně ve prospěch osob oprávněných zrestituce anaopak hledaly spíše cestu, jak konfiskované (či později znárodněné) předměty ponechat vmajetku státu. Příkladem zde může být mnou kritizované rozhodnutí znemožňující vyplacení peněžitých vkladů sodůvodněním, že byly jako věc genericky určená konfiskovány anení možné je znárodní správy vyjmout. Absolutní příklon kvolnému soudcovskému rozhodování lze podle očekávání vysledovat po únoru 1948, zvláště pak po vydání zákona č. 79/1948 Sb. Jakkoliv ještě některá rozhodnutí ctí zákonný text aobsahují přesvědčivá odůvodnění, objevují se rozhodnutí argumentující společenským řádem lidově demokratického státu, která nakonec převáží. Vrcholem jsou pak rozhodnutí (nejenom) Nejvyššího soudu, která vědomě negují zákonný text asvévolně zamítají nárok osob oprávněných sodkazem na zásady socialistické zákonnosti. 130 Kapitola VII Analýza rozhodovací činnosti československých soudů ve druhé polovině 20. století vztahující se k institutu náhrady škody způsobené provozem dopravních prostředků 7.1 Vstupní úvahy Institut náhrady škody506 představuje jeden zpilířů závazkového práva, atvoří tak nedílnou součást moderních civilních kodifikací. Pro svou relativní obecnost a obtížnou nahraditelnost se ve srovnání s jinými tradičními instituty soukromého práva507 jen zřídka objevil vpopředí zájmu zákonodárce vedeného ideologií marxismu-leninismu amyšlenkou instrumentálního práva. Míra stability, kterou osvědčila zákonná úprava náhrady škody vprůběhu dějin, od přijetí Všeobecného zákoníku občanského508 přes tzv. střední občanský zákoník, tedy civilní kodex právnické dvouletky,509 aobčanský zákoník zroku 1964510 až po současnou podobu platného občanského zákoníku,511 patřila mezi důvody, pro které byla tato otázka identifikována avybrána za zkoumaný předmět soudního rozhodování pro účely této publikace. Střídmost obligační části OZ 506 Vtextu knihy je institut náhrady škody způsobené provozem dopravních prostředků pojímán largo sensu. Vedle rozsahu azpůsobu náhrady škody jsou vněm zahrnuty ipředpoklady její náhrady, tj. odpovědnost za škodu. Pokud jde opojem „škoda“ mimo kontext dané historické úpravy, práce sním nakládá jako steoretickým pojmem. Vzhledem khistorickému charakteru analýzy nebylo použito prezentismu, aproto není reflektována terminologie platného občanského zákoníku, rozlišující mezi újmou aškodou. 507 Nejmarkantněji se zájmy zákonodárce odrazily vinstitutech věcných práv, snahy oreformu se však dotýkaly idalších částí občanského práva (např. práva dědického). Kzásahům do institutů občanského práva viz Kuklík, Jan akol.: Dějiny československého práva 1945–1989, Praha: Auditorium 2011, s. 347–374. 508 Císařský patent č. 946/1811 ř. z. ze dne 1. června 1811, všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, dále též „ABGB“). 509 Zákon č. 141/1950 Sb. ze dne 23. listopadu 1950, občanský zákoník (dále též „OZ 1950“). 510 Zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 5. března 1964, občanský zákoník (dále též „OZ 1964“). 511 Zákon č. 89/2012 Sb. ze dne 22. března 2012, občanský zákoník. 131 1950 zhlediska prosazovaných reforem je mimo jiné důvodem, pro který vněm bývá spatřována určitá kontinuita spředešlou úpravou navzdory veškerým deklarovaným legislativním změnám.512 Ani po účinnosti OZ 1964 provázeného četnými zásahy do závazkového práva institut náhrady škody neprošel zásadní revizí. Pro vytvoření dostatečných identifikačních „markerů“ z hlediska sledování míry vázanosti rozhodujících soudců textuální normativitou, příp. akcentace dodržení rámce normativní úpravy byla pozornost výzkumu koncentrována nainstitut náhrady škody způsobené provozem dopravních prostředků. Ta zaujímá vsystému občanského práva zvláštní pozici, neboť odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků doplňuje obecnou deliktní odpovědnost založenou na subjektivním principu. Skutkové podstaty odpovědnosti za škodu postrádající prvek zavinění vhistorii zpravidla vyvstávaly až postupně, jejich potřebnost se často pojila kdosaženému stupni evoluce společnosti ajejím specifickým potřebám. Stejně tak byly ido úpravy zkoumaného institutu, jehož novodobé kořeny sahají až do poloviny 19. století,513 promítnuty požadavky industriální společnosti ata dodnes „patří zhlediska sociálního významu knejdůležitějším oblastem deliktního práva“.514 Přesto, že ani po přerušení jinak konzistentního vývoje vpoválečném Československu anástupu lidové demokracie vroce 1948 nedošlo kpodstatnému odklonu od historické úpravy,515 nelze tvrdit, že by právní úprava předmětného institutu byla zcela neměnná nebo že by literu zákona nebylo možné vykládat různými způsoby odpovídajícími dobovým tendencím vsoudním rozhodování, případně že by vjudikatuře vyšších soudů zkoumaný institut zaujímal naprosto marginální pozici. Institutu náhrady škody způsobené provozem dopravních prostředků byla naopak vjudikatuře krajských (resp. městských) anejvyšších soudů516 věnována ve druhé polovině 20. století vČeskoslovensku zvláštní pozornost. Sohledem na charakter občanského práva se však jeví být 512 Kuklík, Jan akol.: Dějiny československého práva 1945–1989, s. 369–370. 513 Na území Rakouska šlo onařízení č. 238/1854 ř. z. ze dne 16. listopadu 1851, oudílení koncesí ku stavbě soukromých železnic, azákon č. 27/1869 ř. z. ze dne 5. března 1869, oručení železnic za tělesné poškození azabití lidí způsobené na železnicích. 514 Tichý, Luboš– Hrádek, Jiří: Deliktní právo, Praha: C. H. Beck 2017, s. 389. 515 Míru rigidity právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků lze dobře ilustrovat poukazem na účinné znění § 2927 platného občanského zákoníku. 516 Nejvyššími soudy autorka rozumí Nejvyšší soud ČSR, resp. ČSSR jakožto nejvyšší soud unitárního státu do roku 1968; poté stejnojmenný nejvyšší soud federace aoba republikové nejvyšší soudy. 132 důvodným očekávání, že historické tendence vrozhodovací praxi vsouvisející judikatuře nebyly tolik exponovány jako vpřípadě jiných právních odvětví (např. trestního, hospodářského nebo pracovního práva), ve kterých vuvedeném období logicky silněji rezonovaly společensko-politické tlaky. Spřihlédnutím krelativní stabilitě relevantních zákonných ustanovení akonzervativnější povaze rozhodování vobčanskoprávních věcech je pak možné položit otázku, zda se izde naplnily obecné tendence ksoudcovskému aktivismu 50. let atextualismu let následujících,517 popř. zda se zkoumaná rozhodovací činnost řídila odlišnými interpretačními aaplikačními schématy. Vnásledující analýze se pokusíme tuto otázku zodpovědět. Při výzkumu se budeme soustředit především na to, do jaké míry soudy respektovaly doslovné znění zákona; zda soudy volily adekvátní, restriktivní nebo extenzivní formu výkladu, nebo zda se při rozhodování pohybovaly mimo oblast vykládaného pojmu, tj. zda používaly metodu analogie. 7.2 Právní úprava náhrady škody ve druhé polovině 20. století a její vývoj Pokud pro první polovinu 20. století vdějinách československého práva platí, že byla charakterizována právním dualismem518 aširokou aplikací recipovaných norem, pak ojeho druhé polovině lze tvrdit, že do ní Československo vstoupilo již smoderními asjednocenými kodifikacemi pokrývajícími významnou část právních odvětví. Prvorepublikové kodifikační úsilí tak našlo alespoň částečný odraz519 vpracích podniknutých v období tzv. právnické dvouletky. Pro vývoj právní úpravy obecné náhrady škody aškody způsobené provozem dopravních prostředků po roce 1950 toto platí přiměřeně. Od 1. ledna 1951 se jádro úpravy náhrady škody vobčanském právu přesunulo zhlavy třicáté ABGB do hlavy šestnácté OZ 1950. Počet ustanovení upravujících problematiku byl oproti předešlému zákoníku zkrácen přibližně opolovinu. Tato skutečnost si vynutila obecnější améně 517 Rozhodovacím tendencím vkomunistické justici se věnuje například Zdeněk Kühn nebo Jan Kuklík. Viz Kühn, Zdeněk: Ideologie aplikace práva vdobě reálného socialismu, in: Komunistické právo vČeskoslovensku. Kapitoly zdějin bezpráví, ed. Bobek, Michal– Molek, Pavel– Šimíček, Vojtěch, Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 2009, s. 60–92; Kuklík, Jan akol.: Dějiny československého práva 1945–1989, s. 294–301. 518 Po krátkou dobu existence Československa, než došlo kinkorporaci Hlučínského kraje, se dokonce hovoří otrialismu. 519 Srov. Kuklík, Jan akol.: Dějiny československého práva 1945–1989, s. 89. 133 diferencovaný přístup. Nová úprava se však nadále vyznačovala mnoha shodnými znaky. Dominující princip zavinění nebyl opuštěn, byť výčet zvláštních případů odpovědnosti OZ 1950 se zcela nepřekrýval svýčtem vABGB. Případy zvláštní odpovědnosti byly vobou případech zprincipu přenechány zvláštním zákonům. Od původní terminologie forem zavinění odpovídající spíše pandektním koncepcím520 bylo odstoupeno ve prospěch terminologie analogické ktrestnímu právu (tj. bipartice zavinění na úmysl anedbalost521). Jak ABGB, tak občanský zákoník zroku 1950 formy zavinění blíže nedefinovaly. Žádný zobou zákoníků také důsledněji nerozlišoval mezi prameny porušené povinnosti, ať už mělo jít osmlouvu, zákon nebo zásady slušnosti.522 Smluvní amimosmluvní odpovědnost si tak byly vzásadě postaveny na roveň. OZ 1950 umožňoval náhradu majetkové inemajetkové škody,523 rozeznával skutečnou škodu od ušlého zisku524 aupřednostňoval restituční princip na úkor kompenzace.525 Změnu představovala nová úprava základního rozsahu náhrady škody, vněmž byl nově obsažený iušlý zisk526 (ten podle úpravy ABGB tvořil další složku širší satisfakce, která se hradila vpřípadech zlého úmyslu nebo nápadné nedbalosti527). Problematika náhrady škody způsobené provozem dopravních prostředků přitom byla, jak už bylo naznačeno, vyhrazena zvláštním zákonům. Do konce první republiky se takových zákonů vystřídalo hned několik, což bylo umocněno velkou mírou právní partikularizace jednotlivých dopravních odvětví.528 Nejdůležitější roli znich měl patrně tzv. automobilový zákon529 ana něj navazující zákon ojízdě motorovými vozidly.530 Posledně jmenovaný zákon vedle demonstrativního výčtu motorových vozidel, bezpečnostně-technických norem aúpravy rejstříku řidičů obsahoval ipravidla odpovědnosti provozovatele ařidiče motorového 520 Ustanovení § 1294 ABGB. 521 Ustanovení § 337 OZ 1950. 522 Ustanovení § 1295 ABGB, § 337 a§ 338 odst. 1 OZ 1950. 523 Ustanovení § 1293 ve spojení s§ 1323 anásl. ABGB, § 354 anásl. OZ 1950. 524 Ustanovení § 1293 ABGB a§ 354 in fine OZ 1950. 525 Ustanovení § 1323 in principio ABGB, § 354 in principio OZ 1950. 526 Ustanovení § 354 in fine OZ 1950. 527 Ustanovení § 1323 in fine ABGB ve spojení s§ 1324 ABGB. 528 Na konci první Československé republiky tak např. vedle zákona ojízdě motorovými vozidly platil zákon č. 86/1937 Sb. ze dne 5. června 1937, odrahách (tzv. železniční zákon), nebo zákon č. 172/1925 Sb. ze dne 8. července 1925, oletectví. 529 Zákon č. 162/1908 ř. z. ze dne 9. srpna 1908, oručení za škody zprovozování jízdních silostrojů. 530 Zákon č. 81/1935 Sb. ze dne 26. března 1935, ojízdě motorovými vozidly. 134 vozidla. V pochybnostech měl být za provozovatele považován jeho vlastník nebo spoluvlastník. Po dobu opravy se za provozovatele považovala osoba, která převzala vozidlo do opravy.531 Při užití motorového vozidla třetí osobou proti vůli nebo bez vědomí provozovatele odpovídala třetí osoba namísto, popř. vedle něj.532 Liberačním důvodem bylo zavinění třetí osoby, zavinění poškozeného samého azvláštní neodvratitelnost události.533 Pro způsob arozsah povinnosti knáhradě škody se použila obecná ustanovení občanského práva.534 Podle občanského práva se také posuzovala odpovědnost vpřípadě střetu provozů motorových vozidel navzájem, střetu motorového vozidla sželeznicí nebo vpřípadě, že událost nastala zprovozu samotného vozidla.535 Po necelém roce působení vedle OZ 1950 byl zákon ojízdě motorovými vozidly zrušen ajeho matérii převzal zákon oodpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky zroku 1951.536 Zákon oodpovědnosti sjednocoval počáteční roztříštěnou úpravu, jeho působnost se vztahovala na provozovatele dráhy, motorového vozidla, letadla aplavidla. Tyto subjekty potom odpovídaly za škodu vyvolanou zvláštní povahou vlastní provozu.537 Stejně jako vpředešlé úpravě byla zakotvena domněnka provozovatele, obohacená osituaci svěření dopravního prostředku do správy socialistické právnické osoby.538 Obdobně byly upraveny případy, kdy dopravní prostředek byl užit proti vůli či bez vědomí provozovatele nebo když byl dopravní prostředek odevzdán do opravy.539 Mezi liberační důvody patřilo zavinění poškozeného, neodvratitelný úkon třetí osoby nebo zvláštní neodvratitelnost škody.540 Obsah arozsah náhrady škody se opět řídil ustanoveními občanského zákoníku.541 Fakticky nedotčena zůstala ustanovení oodpovědnosti za škody ze střetnutí provozů.542 531 Ustanovení § 45 odst. 1 in fine zákona ojízdě motorovými vozidly. 532 Ustanovení § 45 odst. 2 zákona ojízdě motorovými vozidly. 533 Ustanovení § 47 odst. 1 zákona ojízdě motorovými vozidly. 534 Ustanovení § 46 zákona ojízdě motorovými vozidly. 535 Ustanovení § 48 odst. 1 a2 zákona ojízdě motorovými vozidly. 536 Zákon č. 63/1951 Sb. ze dne 30. července 1951, oodpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky (dále též „zákon oodpovědnosti“). 537 Ustanovení § 1 odst. 1 zákona oodpovědnosti. 538 Ustanovení § 1 odst. 2 zákona oodpovědnosti. 539 Ustanovení § 2 zákona oodpovědnosti. 540 Ustanovení § 4 odst. 1 zákona oodpovědnosti. 541 Ustanovení § 7 odst. 1 zákona oodpovědnosti. 542 Ustanovení § 10 a§ 13 anásl. zákona oodpovědnosti. 135 Po přijetí socialistické ústavy,543 která měla odrážet proklamovaný vývoj v tehdejší společnosti,544 vznikla naléhavá nutnost tento vývoj podpořit rekodifikací významných právních odvětví. Deset let účinný občanský zákoník zroku 1950 „počín[al] působit jako brzdící prvek“,545 jeho místo vprávním řádu proto zaujal nový kodex, OZ 1964, jehož svérázný materiální ikoncepční přístup znamenal historický odklon od dosavadních zažitých teorií ainstitutů. Zatímco do popředí smluvního práva byl vnesen předtím neznámý institut služeb, voblasti deliktního práva zákonodárce provedl jen drobnější revize akonsolidace zvláštních úprav mimosmluvní odpovědnosti. Obsah zákona oodpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky byl totiž vrámci zmíněné rekodifikace poprvé včeskoslovenských dějinách inkorporován do občanského zákoníku. Nejvýraznější změnu oproti předchozímu stavu bylo pravděpodobně možné spatřovat ve velmiširokém pojetí generální prevenční povinnosti,546 která ve spojení sustanoveními oobecné odpovědnosti vytvořila základ pro její extenzivní uplatňování soudy.547 Samotná obecná odpovědnost se lišila vzávislosti na subjektu, rozlišovala se odpovědnost občanů aodpovědnost organizací.548 Podobně jako předchozí kodifikace ani OZ 1964 nestanovil odlišné právní režimy odpovědnosti za škodu ve vztahu kprameni porušené povinnosti anerozváděl formy zavinění, které tak bylo třeba vykládat vanalogii na trestní právo.549 Druhou novinkou byla obecná presumpce zavinění550 (přes nepřesné vyjádření zákonodárce bylo zavinění nutno omezit na nedbalost551). Preference 543 Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. 544 Úvodní prohlášení socialistické Ústavy. 545 Důvodová zpráva kvládnímu návrhuzákona č. 40/1964, občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 156. 546 Ustanovení § 415 OZ 1964. 547 Soudy tak někdy bez identifikace další konkrétní právní normy dospívaly kširokému uplatňování odpovědnosti za škodu. Viz Tichý, Luboš– Hrádek, Jiří: Deliktní právo, s. 40; nebo srov. Orlický, Robert– Švestka, Jiří– Jehlička, Oldřich: K§ 415, in: Češka, Zdeněk akol.: Občanský zákoník. Komentář, II, Praha: Panorama 1987, s. 462–463. 548 Ustanovení § 420 a421 OZ 1964. 549 Knapp, Viktor akol.: Československé občanské právo, II, 2. přepracované adoplněné vydání, Praha: Orbis 1974, s. 389. 550 Ustanovení § 420 odst. 2 OZ 1964. 551 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. dubna 1968, sp. zn. 3 Cz 17/68, publikované ve Sbírce pod č. 34, in: Sbírka rozhodnutí asdělení soudů ČSSR, roč. 1969, Praha: Nejvyšší soud ČSSR 1969, s. 257; nebo Knapp, Viktor akol.: Československé občanské právo, s. 358. 136 restitučního způsobu náhrady byla zachována, znovu se ale zásadně hradila jen skutečná škoda.552 Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků byla vobčanském zákoníku zroku 1964 tvořena dvěma skutkovými podstatami. První se týkala odpovědnosti organizace provozující dopravu, která odpovídala za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu.553 Podle druhé skutkové podstaty stejně odpovídal ijiný provozovatel vyjmenovaných dopravních prostředků.554 Zákoník neobsahoval domněnky provozovatele, zakotvil ale obdobná pravidla pro odpovědnost třetí osoby, která použila dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, a odpovědnost při opravě dopravního prostředku.555 Jediný liberační důvod podle rubriky zákona věnující se této zvláštní odpovědnosti představovala nemožnost zabránit škodě přes vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.556 Oabsolutní objektivní odpovědnost se jednalo vsituaci, kdy byla škoda způsobena okolnostmi majícími původ vprovozu.557 Při střetnutí provozů probíhalo vypořádání na základě účasti na způsobení vzniklé škody.558 7.3 Analýza rozhodovací činnosti soudů ve věcech náhrady škody způsobené provozem dopravních prostředků v předmětném období První rozebírané rozhodnutí559 pochází od Krajského soudu vPardubicích, který byl vdaném případě odvolacím soudem. Odvolací soud vněm vyložil pojem nedbalosti spočívající vumožnění užití dopravního prostředku třetí osobou ve smyslu § 2 odst. 2 zákona oodpovědnosti.560 552 Ustanovení § 442 odst. 1 OZ 1964. 553 Ustanovení § 427 odst. 1 OZ 1964. 554 Ustanovení § 427 odst. 2 OZ 1964. 555 Ustanovení § 430 OZ 1964. 556 Ustanovení § 428 in fine OZ 1964. 557 Ustanovení § 428 in principio OZ 1964. 558 Ustanovení § 431 OZ 1964. 559 Rozhodnutí Krajského soudu vPardubicích ze dne 1. srpna 1956, sp. zn. 4 Co 754/56, publikované ve Sbírce pod č. 31, in: Sbírka rozhodnutí československých soudů, roč. 1957, Praha: Nejvyšší soud 1958, s. 71. 560 „Užívá-li někdo dopravního prostředku vdobě, kdy byla škoda způsobena, bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu místo něho. Provozovatel zůstane vedle něho odpovědným, jestliže takové užití dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí; užije-li takto dopravního prostředku osoba provozovateli blízká, má se za to, že provozovatel užití svou nedbalostí umožnil.“ 137 Podle skutkového zjištění lidového561 soudu se měl žalovaný svémocně zmocnit nákladního auta žalované ČSAD apři jízdě těžce zranit žalobkyni. Námitku ČSAD, že auto bylo řádným způsobem garážováno stranou od silnice auzamčeno proti zneužití, lidový soud odmítl. Místo toho shledal nedbalost vgarážování na veřejně přístupném místě aponechání auta bez dozoru, ve svých úvahách přitom zohlednil posudek znalce, který se měl onedbalosti řidiče „jednoznačně vyslovit“. Krajský soud se však suvedenými závěry neztotožnil. Svoje řešení podpořil skutečností, že navržené právní povinnosti nejsou výslovně zakotveny vžádném předpisu, jakož iargumentem závažnosti důsledků uplatňování takových přísných požadavků. Vnávaznosti na to odkázal na znění vyhlášky oprovozu na silnicích562 aPracovních směrnic pro řidiče zpovolání ČSAD. Nepřipustil ani závěr znalce ovšeobecné povinnosti dozoru nad vozidlem, který by byl vpraxi neudržitelný ajehož následkem by byla nemožnost řidiče vzdálit se od odstaveného auta, pokud by auto odstavil na nestřeženém parkovišti, bez toho, aniž by se provozovatel vystavoval nebezpečí odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním úkonem třetí osoby. Zcela zabezpečit auto proti vniknutí třetí osoby by bylo nemožné. Vtomto ohledu tedy zastal čistě formální výklad bez připuštění jakékoliv extenze či analogie, když místo odstavení apovinnost střežení nevztáhl pod „způsoby technického zajištění odstaveného vozidla proti samovolnému pohybu nebo zneužití“. Systematickým výkladem ustanovení § 2 odst. 2 zákona oodpovědnosti (argumentací zákonodárcem explicitně stanovené možnosti plného přechodu odpovědnosti za škodu, která by se vpřípadě opačného výkladu stala nepoužitelnou) vdalší části dospěl ktomu, že na provozovatele dopravního prostředku nelze způsobem, jaký uvedl lidový soud, klást další povinnosti. Tento závěr navíc podpořil historickým úmyslem zákonodárce, který jistě neměl „vúmyslu uložit provozovateli takovou míru péče, jakou by vpraxi nebylo možno někdy vůbec dodržet“. Formální stránkou zákona krajský soud argumentoval též votázce posuzování nedbalosti. Potřebu posuzovat nedbalost podle individuálního případu odůvodňoval tím, že střední občanský zákoník ani zákon oodpovědnosti nerozeznávají jednotlivé stupně nedbalosti. Uložení povinnosti stálého střežení vozidla orgánem dopravní organizace by podle krajského soudu na rozsah odpovědnosti podle předmětného zákona nemělo vliv. Pojem nedbalosti proto vyložil jako nedbalost spočívající 561 Jednalo se odobové označení okresních soudů. 562 Vyhláška ministerstva národní bezpečnosti č. 196/1953 Ú. l. ze dne 30. června 1953, oprovozu na silnicích. 144 Mladší rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR zroku 1977576 výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR rozvíjelo. Soud vněm zkoumal nárok na náhradu škody, který měl vzniknout žalobkyni, když utrpěla úraz dolní končetiny při vystupování zvagonu po železných schůdcích. Okresní soud žalobkyni vjejím nároku podle § 427 odst. 1 OZ 1964 částečně vyhověl, zjedné třetiny uznal zavinění žalobkyně, která si nepočínala opatrně. Odvolací soud celý nárok žalobkyně zamítl spoukazem na jednoduchost nastupování a vystupování a všeobecnou opatrnost cestujících. Odvolací soud nevyhověl ani nároku podle § 421, poněvadž žalovaná používáním typových vozů neporušila žádnou povinnost. Nejvyšší soud vzal vpotaz skutečnost, že mezi účastníky došlo kuzavření smlouvy oposkytnutí přepravy, potenciální nárok nejprve posuzoval podle ustanovení § 311 odst. 1 OZ 1964. Podle uvedeného ustanovení vpřípadě vzniku škody cestujícím během přepravy dopravce odpovídá podle ustanovení oodpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků. Nejvyšší soud votázce, zda škoda vznikla během přepravy, zaujal kladné stanovisko, protože podle jeho názoru: „[u]končení dopravy konkrétního cestujícího nelze ztotožnit stím okamžikem, kdy vlak zastaví vželezniční stanici“. Se zřetelem na slova zákona není pochyb, že soud respektoval jazykové znění. Ačkoli by ne každý uživatel českého jazyka musel dojít kzávěru, že pod přepravu spadají ipřípady, kdy vozidlo není vpohybu, mnoho by se shodlo na tom, že inastupování avystupování zvozidla pod pojem přepravy patří, protože jsou jejím nezbytným předpokladem. Výklad Nejvyššího soudu by tak bylo možné hodnotit jako mírně extenzivní. Drobné analogie se ovšem soud vtomto judikátu dopustil vnávaznosti na komparaci ustanovení § 311 a§ 310 OZ 1964. Druhé jmenované ustanovení totiž vázalo práva cestujících, která měla být upravena přepravními řády, na podmínky vyplývající zpožadavku řádnosti avčasnosti ve smyslu § 307 OZ 1964. Systematickým výkladem Nejvyšší soud ČSR dovodil, že i§ 311 odst. 1 OZ 1964 omezuje odpovědnost dopravce na případy, kdy přeprava nebyla provedena řádně, přestože toto ustanovení takovou podmínku neobsahuje. Ustanovení ozvláštní odpovědnosti za škodu, na které první odstavec odkazoval, bylo pak podle odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR zroku 1977 třeba aplikovat vplném rozsahu. Lze konstatovat, že zde se Nejvyšší soud držel slov zákona, která rozsah následné odpovědnosti podle § 427 anásl. neomezovala. 576 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. června 1977, sp. zn. 2 Cz 19/77, publikovaný ve Sbírce pod č. 30, in: Sbírka soudních rozhodnutí astanovisek, roč. 1979, Praha: Nejvyšší soud ČSSR 1979, s. 537. 145 Pro naplnění zvláštní skutkové podstaty § 427 odst. 1 OZ 1964 zkoumal Nejvyšší soud ČSR splnění každé zpodmínek, čímž se neoddaloval od slov zákona, „zvláštní povaze provozu“ však přiložil velmi široký význam. Odkázal přitom na předcházející analyzované rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR, ato na tu jehočást věnující se okolnostem charakterizujícím zvláštní povahu provozu, kam Nejvyšší soud SSR zařadil také vybavení technického zařízení akonstrukci. Podle předmětného rozsudku Nejvyššího soudu zroku 1977 nebylo možné oddělovat vlastní pohyb vlakové soupravy od ukončení přepravy výstupem zvlaku, neboť měl za nepochybné, že ivýstup zvlaku může být ohrožen skutečnostmi, které jsou vlastní provozu vlaku. Zvláštní povaha provozu byla podle názoru Nejvyššího soudu ČSR vyvolána nutností vystoupit zvagonu po schůdcích jako součásti vybavení technického zařízení ikonstrukčního prvku, které vprojednávaném případě byly navíc mírně skloněny směrem knástupišti. Prvek zavinění vporušení právního předpisu potom nebylo podle rozsudku zroku 1977 třeba řešit, protože podle § 427 OZ 1964 odpovídala organizace za důsledek bez dalšího, tj. objektivně. Místo toho však Nejvyšší soud ČSR stanovil, že je potřeba zabývat se zproštěním dopravce ve smyslu § 428 nebo § 441 OZ 1964. Ačkoliv lze konstatovat, že ivsoučasné době bývají méně bezpečné nástupní schůdky znakem charakteristickým pro dopravu vlakem, ve vztahu kvýznamu, který by při interpretaci ustanovení přisoudil běžný uživatel českého jazyka, resp. běžný tvůrce právního vědomí, můžeme výklad Nejvyššího soudu ČSR považovat za spíše extenzivní. Nelze rovněž opomenout odlišné pozadí předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR, kdy Nejvyšší soud rozhodoval ozařízení akonstrukčním prvku dopravního prostředku, který sním byl spjatý vtom nejužším smyslu. Kontext případu řešeného Nejvyšším soudem ČSR vroce 1977 ale nespočíval v tak těsném spojení. Schůdky použité při železniční dopravě se sice vyznačují zvýšeným rizikem úrazu, nejde však onatolik zásadní nebezpečí, aby je bylo třeba odlišovat. Přesto, že se při výkladu ustanovení upravujících služby Nejvyšší soud odklonil od doslovného znění ve prospěch analogie na základě systematického argumentu, je možné shrnout, že se votázce výkladu institutu náhrady škody způsobené provozem dopravních prostředků držel slov zákona. Kproblematice výkladu „škody způsobené zvláštní povahou provozu“ setýž rok vyjádřil vrozhodnutí Městský soud vPraze.577 Předmětem 577 Usnesení Městského soudu vPraze z5. května 1977, sp. zn. 20 Co 31/77, publikované ve Sbírce pod č. 46, in: Sbírka soudních rozhodnutí astanovisek, roč. 1979, s. 593. 146 tohoto sporu byl nárok žalobce, kterého na eskalátorech srazila další cestující, jež na schodech uklouzla. Žalobce se odvolával na absenci dozoru aopožděné zastavení eskalátorů ze strany žalované dopravní organizace ana neopatrnost na straně žalované cestující. Žalovaná organizace se naopak dovolávala neexistence porušení povinnosti azavinění na straně ostatních účastníků. Obvodní soud se řídil ustanovením oobecné náhradě škody, účast žalované organizace vyhodnotil na tři čtvrtiny, poslední čtvrtinu povinnosti náhrady škody uložil žalované cestující. Městský soud se neztotožnil sklasifikací obvodního soudu, naopak dovodil odpovědnost organizace ze zákonnéhoustanovení oodpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků. Škodu vzniklou na pohyblivém schodišti bylo totiž podle soudu „nutno posoudit jako škodu vyvolanou povahou dopravního prostředku“. Provoz eskalátorů podle Městského soudu vPraze představoval „neoddělitelnou součást provozu metra, atedy součást provozu dopravního prostředku“. Přestože zde městský soud respektoval znění zákona, zákonným pojmům ve svém analyzovaném rozhodnutí zroku 1977 dodal široký význam, azaujal tak extenzivní formu výkladu. Taková interpretace byla širší, než jakou provedly soudy vpředchozích analyzovaných případech. Jestliže subsumpci zabudovaných železných schůdků můžeme zhlediska normativních východisek judikátu hodnotit jako adekvátní, až lehce extenzivní, pak subsumpce pohyblivých schodů vrámci zmíněné aplikace práva bezpochyby lze posoudit jako velmi extenzivní. Pro provoz metra je sice příznačné, že se stanice atubusy nacházejí desítky metrů pod zemí aže pro zajištění provozní kapacity je nezbytné cestující přepravovat hromadnými způsoby svyššími úrazovými riziky. Takovým hromadným způsobem ale může být inepohyblivé, statické schodiště asystémy chodeb, které by pod význam pojmu „zvláštní povahy provozu“ městský soud zřejmě nepodřadil (ačkoliv vpřípadě větší hloubky stanice by šlo orizikovější způsob dopravy, než je tomu ueskalátorů). Hromadný pohyb po eskalátorech navíc není příznačný jenom pro stanice metra, ale např. pro obchodní domy nebo pro mezinárodní letiště. Je otázkou, zda by ivpřípadě stanic postavených těsně pod zemí smožností výběru běžného nepohyblivého schodiště ještě soud při pádu na krátkém eskalátoru tuto zvláštní povahu identifikoval, když vezmeme vpotaz jeho následující argument. Podle městského soudu sohledem na objektivní povahu § 427 anásl. OZ 1964 „musí [povaha provozu] vést organizaci, která tuto dopravu cestujících provozuje, aby zajistila adodržovala odpovídající bezpečnostní opatření, jejichž pomocí lze vyloučit anebo maximálně snížit možnost vzniku škod vyvolaných povahou 147 dopravního prostředku. Tak je tomu zejména tam, kde např. pohyblivá dopravní zařízení musí používat všichni cestující tohoto druhu dopravy bez ohledu na svůj věk, zdravotní stav anesená zavazadla.“ Posledním rozhodnutím, jemuž bude vrámci této kapitoly sondážně věnována pozornost, je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR zkonce 60. let 20. století.578 Nejvyšší soud ČSSR zde rozhodoval ve sporu mezi národním podnikem ažalovaným provozovatelem železniční dráhy onáhradu škody, která měla mít příčinu vpožáru způsobenémjiskřením lokomotivy rychlíku. Žalovaný namítal zavinění na straně žalobce, který měl vrozporu svyhláškou579 nechat vochranném pásmu ležet pokosené obilí. Okresní soud vzal za prokázané, že kpožáru došlo tak, že pokosené obilí se vznítilo vdůsledku vylétnutí jiskry, oheň se poté rozšířil na nepokosené obilí. Nesplněním povinnosti upravené vyhláškou (tj. povinnosti nenechávat vochranném pásmu snadno vznítitelné plodiny) si žalobce měl škodu zavinit sám. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil, poněvadž zanedbání uvedené povinnosti mělo být příčinou vzniku škody. Nejvyšší soud ČSSR však oba rozsudky zrušil. Nejprve vyšel zizolovaného znění úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, když shrnul, že provozovatel se nemůže odpovědnosti zprostit, pokud by škoda byla zapříčiněna okolnostmi majícími původ vprovozu. Na základě systematického výkladu později ale došel kzávěru, že ustanovení § 441 OZ 1964 obsažené ve společných ustanoveních onáhradě škody platí ivpřípadě zvláštní odpovědnosti podle § 427 OZ 1964 anásl. Svou právní úvahu podpořil argumentem onespravedlivosti opačného závěru ihistorickým akomparativním výkladem (obdobné ustanovení bylo obsaženo vzákoně oodpovědnosti). Neztotožnil se svýkladem, podle něhož byla škoda způsobena pouze zaviněním žalobce, protiprávní úkon žalobce totiž nebyl výlučným důvodem vzniku škody– ke vzniku škody přispěl iprovoz železnice ajiskra od něj pocházející. Poměrné odpovědnosti by se pak žalovaný mohl zprostit, jen pokud by nešlo oškodu mající původ vprovozu akdyby škodě nešlo zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které bylo možné po žalovaném požadovat. 578 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. ledna 1970, sp. zn. 3 Cz 43/69, publikované ve Sbírce pod č. 80, in: Sbírka soudních rozhodnutí, roč. 1970, Praha: Nejvyšší soud ČSSR 1970, s. 384. 579 Vyhláška ministerstva dopravy č. 52/1964 Sb. ze dne 10. března 1964, kterou se vykonává zákon č. 51/1964 Sb., odrahách. 148 Vuvedené věci ale podle názoru soudu otakový případ nešlo. Jiskry pocházející od železnice klasifikoval jako okolnosti mající původ vprovozu. Úplné zbavení odpovědnosti podle § 441 OZ 1964 proto podle judikátu nepřicházelo vúvahu, kčemuž došel na základě jazykového srovnání textu § 427 a§ 428 OZ 1964. Racionálně tedy dospěl křešení respektujícímu slova zákona vkaždém zinterpretovaných ustanovení soporou vhistorickém akomparativním výkladu. Podle analýzy by tento akt aplikační praxe měl zřejmě nejblíže klegální aracionální interpretaci. 7.4 Dílčí závěr Po provedení rozboru vybraných rozhodnutí lze shrnout, že jak za trvání OZ 1950 azákona oodpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky, tak za trvání OZ 1964 soudy zásadně respektovaly doslovné znění zákona. Ve studovanýchrozhodnutích se neprojevil trend aktivismu, historické tendence byly vprůběhu času spíš opačné. Při výkladu institutu náhrady škody způsobené provozem dopravních prostředků se soudy ve všech analyzovaných rozhodnutích zpočátku druhé poloviny 20. století striktně držely textu zákona apřisuzovaly mu význam odpovídající jazykovému citu běžného adresáta právní normy. Vpozdějším období docházely soudy ikextenzivnějším metodám interpretace. Votázce právní argumentace soudy vprvním období svá rozhodnutí zakládaly nagramatickém asystematickém výkladu zákonných ustanovení, svoje prvotní závěry potom posilovaly onadstandardní argumentační metody. Vdruhém období sice soudy rovněž přikládaly gramatickému asystematickému výkladu nejdůležitější význam, dalším podporujícím argumentům aprincipům právní úpravy ale vrozhodnutích nevěnovaly takový prostor. 149 Kapitola VIII Státní arbitráž 8.1 Úvodní úvahy Zatímcoze statického pohledu pozitivního práva si pod pojmem arbitráž představíme mimosoudní řešení majetkových sporů jakožto náhradu civilního procesu, vminulosti byla arbitráž jako rozhodovací nástroj využívána velmi široce. Proto bude tato kapitola zaměřena na přiblížení spíše pozapomenutého právního institutu státní arbitráže, která ve 2. polovině 20. století pomáhala nemalým dílem utvářet podobu národního hospodářství, ale rovněž patřila mezi významné orgány aplikace práva. Zdůvodu koncentrovanější analýzy sondy je kapitola temporálně ohraničena na kratší časový úsek 1950–1961, přičemž analyzované dokumenty zNárodního archivu pocházejí převážně zlet 1959 až 1961. Vzhledem kfaktu, že se jedná odosud nezpracované téma, byly pro vypracování kapitoly použity především primární zdroje zNárodního archivu, dále pak právní předpisy adobová literatura. Po přiblížení smyslu avýznamu institutu státní arbitráže je na konkrétních rozhodnutích státních arbitrů analyzována rozhodovací praxe týkající se především zákonného ustanovení omožnosti moderace smluvní pokuty. 8.2 Důvody a okolnosti vzniku státní arbitráže Státní arbitráž aarbitrážní orgány byly vČeskoslovenské republice vytvořeny již vroce 1950 na základě zákona č. 99/1950 Sb. ze dne 25. července 1950, ohospodářských smlouvách astátní arbitráži.580 Na tento zákon 580 Dále též jen jako „zákon č. 99/1950 Sb.“. 150 navázalo nařízení vlády č. 139/1950 Sb. ze dne 27. října 1950, ozřízení krajských arbitrážních komisí, oorganisaci apříslušnosti arbitrážních komisí aořízení před nimi.581 V§ 1 zákona č. 99/1950 Sb. je vymezen pojem hospodářských smluv jako smluv „ododávce aodběru zboží, kterého je třeba kplnění jednotného hospodářského plánu, (…) jimiž se blíže určují úkoly stanovené vprováděcích plánech auvádí vsoulad plnění jednotlivých prováděcích plánů. Uzavírají je mezi sebou státní, národní akomunální podniky, po případě jiné orgány spravující národní majetek, akciové společnosti…“ Podle § 13 odst. 1 zákona č. 99/1950 Sb. majetkové spory mezi uvedenými stranami nebyly rozhodovány soudy, ale orgány státní arbitráže, která pak rozhodovala ioneshodách, které vznikly při uzavírání hospodářských smluv, tj. předsmluvních sporech. Důvody vzniku hospodářské arbitráže popisuje učebnice hospodářského práva zroku 1979 takto: „a) arbitráž byla koncipována jako strážce disciplíny alegality při plnění státního plánu asmluv voblasti národního hospodářství; b) arbitráž měla působit nejen jako orgán rozhodující spory, ale též jako orgán, který se svojí činností nepřímo účastní na řízení národního hospodářství. Proto jí byla přiznána zvláštní oprávnění, např. možnost zasahovat do právních poměrů, zahajovat řízení bez návrhu stran apod.; c) na shora uvedenou koncepci měl vliv příklad těchto orgánů vSSSR azkušenosti zjejich práce; d) pracovníci arbitráže se museli zabývat řešením zcela odlišných otázek než soudci. Kromě právní oblasti museli znát též složitou problematiku ekonomického charakteru, jako např. plánování, financování, hospodaření podniků apod.; e) pro účely hospodářského života se nehodilo ani formální azdlouhavé soudní řízení.“582 Vsouladu s§ 13 odst. 2 zákona č. 99/1950 Sb. byla zřízena ústřední arbitrážní komise apodle potřeby si ministři při svých resortech zřizovali komise resortní. Nařízením vlády č. 139/1950 Sb. pak byly zřizovány krajské arbitrážní komise při krajských národních výborech583. Ústřední aresortní komise se skládaly zpředsedy jmenovaného vládou na návrh příslušného ministra apřiměřeného počtu členů, jmenovaných ministrem, přičemž předseda musel být státním zaměstnancem. Podmínku, aby byl předseda krajské arbitrážní komise státním zaměstnancem, již nařízení vlády neobsahovalo. Naopak předsedou nebo členem mohl být jmenován jen československý občan, který vyhovoval podmínkám pro 581 Dále též jen jako „nařízení vlády č. 139/1950 Sb.“. 582 Vaněk, Slavoj akol.:Československé hospodářské právo, Praha: Panorama 1979, s. 365. 583 Dále též jen jako „KNV“. 151 zápis do stálého voličského seznamu, byl oddán lidově demokratickému zřízení aměl politické iodborné znalosti, zejména voboru hospodářského plánování. Ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 139/1950 Sb. dále ukládalo, aby byli členové komise jmenováni zejména zřad dělnických aaby měl přiměřený počet členů komise právnické znalosti. Další etapou vývoje institutu arbitráže bylo zrušení druhé části zákona č. 99/1950 Sb. věnující se státní arbitráži584 i nařízení vlády č. 139/1950 Sb. ajeho nahrazení nařízením vlády č. 47/1953 Sb. ze dne 8. června 1953, ostátní arbitráži.585 V§ 1 tohoto nařízení bylo vymezeno, že „státní arbitráž rozhoduje předsmluvní amajetkové spory mezi podniky, organisacemi azařízeními socialistického sektoru iorgány státní správy. Při rozhodování dbají orgány státní arbitráže na to, aby byla upevňována socialistická zákonnost586, plánovací asmluvní disciplina achozrasčot587; dávají též podněty ktomu, aby byla uplatňována majetková odpovědnost vedoucích osob za nesplnění nebo nesprávné plnění závazků.“ Podle nařízení vlády č. 47/1953 Sb. se orgány státní arbitráže dekoncentrovaně dělily na státní arbitráž při vládě republiky Československé, státní arbitráž při sboru pověřenců astátní arbitráže při KNV. Na rozdíl od předešlé úpravy již toto nařízení obsahovalo ustanovení, že pracovníci státní arbitráže jsou státními zaměstnanci. V§ 2 nařízení vlády č. 47/1953 Sb. se již zcela jasně státní arbitráž diferencovala od soudnictví, když zde bylo uvedeno, že se státní arbitráž řídí právními předpisy izásadami hospodářské politiky Československé republiky. 584 Byla zachována pouze část první zákona č. 99/1950 Sb. věnující se hospodářským smlouvám. 585 Dále též jen jako „nařízení vlády č. 47/1953 Sb.“. 586 Dobová literatura definovala socialistickou zákonnost jako důsledné dodržování aprovádění socialistických zákonů všemi orgány socialistického státu, všemi společenskými organizacemi aobčany. Vširším slova smyslu zahrnovala itvorbu práva na základě zákonnosti, tj. dodržování pravomoci příslušných státních orgánů aprávního postupu, stanoveného pro přijetí, změnu či zrušení právních předpisů, přičemž socialistická zákonnost byla definována jako jedna zdůležitých metod uskutečňování funkcí socialistického státu. Viz Pavlátová, Jarmila akol:Základy práva. Učebnice pro Vysokou školu ekonomickou, Praha: SNTL 1982, s. 63. 587 Chozrasčot je výraz pocházející zruštiny, zahrnující vjednotlivých socialistických státech různorodé vztahy, organizační zásady, ekonomické, technické, plánovací postupy, zpravidla podle toho, jak je formulovala hospodářská praxe. Za základní princip chozrasčotu byla uznávána zásada, že státní hospodářské organizace mají uhrazovat své výdaje ze zdrojů, které vytvoří. Stím souvisela majetková aoperativní samostatnost organizací, porovnávání nákladů svýsledky hospodářské činnosti ahmotná zainteresovanost na výsledcích hospodaření. Viz Madar, Zdeněk:Právnický slovník, 5., podstatně přepracované adoplněné vydání, Praha: Panorama 1988, s. 299. 152 Procesně byla státní arbitráž (včlánku sledovaném období) upravena vyhláškou hlavního arbitra republiky Československé č. 147/1957 Ú. I. ze dne 5. srpna 1957, kterou se vydal arbitrážní řád588. V§ 1 odst. 1 arbitrážního řádu bylo oproti předchozí právní úpravě obsahující formulaci– „mezi podniky, organisacemi azařízeními socialistického sektoru iorgány státní správy“– pouze napsáno, že arbitráž rozhoduje spory „mezi organisacemi socialistického sektoru“. Dále byl oproti předešlému předpisu kladen větší důraz na možnost uzavření smíru, neboť pokusu osmír byly věnovány § 2 až § 6 hned po Všeobecných ustanoveních. 8.3 Činnosti arbitrážních orgánů Jednotlivé formy činnosti arbitrážních orgánů byly částečně vymezeny vustanoveních zákonů či nařízení ostátní arbitráži tak, jak se postupně měnila forma její úpravy (např. částečně v§ 1 zákona č. 121/1962 Sb. ze dne 27. prosince 1962, ohospodářské arbitráži). Hlavní atypickou formou činnosti státní arbitráže byla a) rozhodovací činnost, při jejímž výkonu se od arbitrážních orgánů očekával aktivní aangažovaný přístup kprojednávaným otázkám spojený isvysokou politickou aodbornou úrovní rozhodování. Dalším úkolem arbitrážních orgánů byla b) výchovná činnost, při níž měly orgány působit na socialistické organizace již při samotném průběhu arbitrážního řízení přesvědčivostí arbitrážního rozhodnutí adalšími různými formami mimo sféru rozhodovací. Mezi výchovnou činnost mohly mimo hlavní náplň patřit také písemné iústní konzultace, přednášky, instruktáže aškolení, vydávání časopisů či účast na kontrolních dnech. Právě výchovná činnost měla za úkol plnit funkci preventivního působení při prosazování celospolečenských zájmů voblasti národního hospodářství, ato nejen po stránce odborné, ale ivoblasti širšího ideově politického působení.589 Dobová jurisprudence na třetím místě forem činností arbitrážních orgánů uváděla c) shromažďování azevšeobecňování poznatků. Arbitrážní orgány měly soustavně shromažďovat poznatky jak z činnosti socialistických organizací, tak izvlastní rozhodovací amimorozhodovací činnosti. Dále měly za úkol provádět průzkum působení právních norem. Tato činnost sloužila ike sjednocování rozhodovací praxe. Následovala d) signalizační činnost, spočívající vpovinnosti arbitrážních 588 Dále též jen jako „arbitrážní řád“. 589 Vaněk, Slavoj akol.: Československé hospodářské právo, s. 368. 153 orgánů upozorňovat vedoucí socialistických organizací na podstatné závady, které vyšly najevo při výkonu arbitrážní činnosti, zejména pak při projednávání arbitrážních sporů. Orgán, který byl upozorněn, byl povinen sdělit svoji odpověď do 30 dnů, pokud nebyla v signalizaci stanovena lhůta jiná. Odpověď na signalizaci musela obsahovat uvedení učiněných opatření kodstranění zjištěných nedostatků. Tuto činnost lze do jisté míry považovat také za preventivní avýchovnou, neboť pomocí signalizace byly organizace vedeny kzachovávání právních zásad azásad hospodářské politiky ČSSR ikplnění státního plánu. Vydávání právních předpisů asjednocování judikatury bylo možné pouze na základě zmocnění daného zákonem (nejprve měl toto oprávnění pouze hlavní arbitr ČSSR, později připadlo Státní arbitráži ČSSR). Činnost výkonu dozoru vyplývala zobecné zásady hierarchické nadřízenosti apodřízenosti adozoru, podle níž vyšší arbitrážní orgán dozíral nad rozhodováním nižších arbitráží. Jako poslední forma činnosti byla uváděna e) spolupráce voblasti řešení právních problémů mezinárodní hospodářské spolupráce zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci590.591 8.4 Statistická shrnutí naplňování činností státní arbitráže Činnost arbitrážních orgánů byla velmi rozsáhlá, očemž svědčí iskutečnost, že jen za IV. čtvrtletí roku 1959 bylo vyřízeno 14371 sporů, ztoho 9922 bylo zakončeno rozhodnutím. Nejvíce sporů připadalo na státní arbitráže při KNV (47,6 %), následované resortní aoblastní arbitráží (31,9 %), Státní arbitráží Republiky československé (18,6 %), Státní arbitráží pro Slovensko (1,7 %) anejméně využívanou družstevní arbitráží (0,2 %). Ze všech těchto sporů bylo změněno nebo zrušeno pouze 1,69 % sporů vyřízených arbitrážním rozhodnutím. Za rok 1959 představoval celkový počet sporů uarbitrážních orgánů 54221 sporů, kdy pořadí jednotlivých arbitráží na počet připadlých sporů zůstalo, ale změnilo se procentuální zastoupení– státní arbitráže při KNV (58,8 %), resortní aoblastní arbitráže (25,8 %), Státní arbitráž Republiky československé (13,6 %), Státní arbitráž pro Slovensko (1,4 %) adružstevní arbitráž (0,4 %). Zpráva orozboru činnosti arbitrážních orgánů si také všímala poklesu o33,18 % vpočtu podaných návrhů na zahájení arbitráže oproti 590 Dále též jen jako „RVHP“. 591 Vaněk, Slavoj akol.: Československé hospodářské právo, s. 368–371.