Svrchovanost povrchu. O distribuci smyslu v jedné literární recenzi

Svrchovanost povrchu O distribuci smyslu v jedné literární recenzi Jakub Blecha Univerzita Karlova v Praze 1. ŠOSÁK KONTRA LARTPOURLARTISMUS: SUBJEKT Hamlet není mistrovským dílem pro své literární kvality; stal se jím, protože vzdoruje našim interpretacím. Někdy k trvalé slávě stačí pronést pár nesmyslných slov. Umberto Eco Na první pohled je zřejmé, že James Joyce není tradičním mistrem vypravěčem, jeho texty totiž evidentně nerozesmávají, nenapínají či nedojímají na obsahové rovině. Otázka, v čem spočívá kouzlo jeho literárního stylu, je stále velkým rébusem. Nadčasově působí odpověď v recenzi Carla Gustava Junga, který popisuje svůj dojem z četby Odyssea1 v termínech naprosté nudy vyvolané poznáním, že marginální děj knihy je zcela umrtvován monotónním, a místy až obsesivně detailním popisem každodenních banalit.2 Dokonale vyjadřuje postoj „zdravého rozumu“, jenž podle Gillese Deleuze odmítá vše, co se vzpírá předpokladu, „že všechno má určitý směr a smysl“.3 Tak jako prý končí — podle kunsthistoriků pěstujících „diachronii“ geneze výtvarných slohů — vkus běžného obecenstva někde mezi impresionismem a secesí, načrtne před námi Jungova esej nereflektovaný „vkus“ běžného čtenáře. Jeho rozbor nás pak může dovést k artikulaci vlastního přístupu k četbě. Shrňme si tedy nejprve vlastní Jungovu interpretaci Joyceova Odyssea. Recenzent vystupuje jako hlavní postava textu, jako sebejistý subjekt-vědec přistupující k objektu-otázce. Nejprve se — v zájmu navození objektivity — vyznává ze své předpojatosti, aby mohl následně s čistým štítem přistoupit ke svému odbornému výkonu — interpretaci.4 Tu analytik pojímá jako seznámení se s vnějškem (jazykem, výrazem, 1 V českém knižním překladu Jungova textu uvádí překladatel Karel Plocek název Joyceova románu v originálním znění jako Ulysses, v našem textu uvádíme titul podle českého překladu Aloyse Skoumala jako Odysseus. Předem upozorňujeme na tuto skutečnost. 2 „Skutečně se nic neděje, nic se nepřihází, a přece vás ze stránky na stránku táhne tajné očekávání odporu vůči beznadějné rezignaci“ (Jung 1994, s. 125). 3 Deleuze 2013, s. 9. 4 „Jsem však předpojatý. Jsem psychiatr, a to znamená profesionální zaujatost vůči jakémukoli psychickému jevu (zvýraznil J. B.). Varuji před tím čtenáře: průměrná lidská komedie, OPEN ACCESS JAKUB BLEChA 37 OPEN ACCESS dějem, postavami, autorem, autorovým ideálním čtenářem, jemuž je text vyprávěn) a následné odvození nitra (smysl díla). Odvození smyslu má být navíc neseno diagnostickou rétorikou. Izolují se příznaky a vypracuje se etiologie, jako by pravým cílem interpretace měla být terapie.5 Aplikace tohoto stanoviska však brzy končí neúspěchem, neboť Jung shledává, že není co analyzovat. Jung ve svém textu neskrývá rozpaky, cítí se uražen a ponížen. Líčí své znechucení a ohrožení z pocitu, že se Ir snaží svou knihou odvrátit „šosácké“ (philistine) publikum, do jehož čela se jakožto „inteligentní představitel“ sám Carl Gustav postavil, od přirozené intuice, že každá mnohost je uchopitelná skrze jednoduchý počátek.6 Dokonce užívá i dehonestujícího obrazu, když oponuje umělci jako bohémovi jednajícímu se čtenářem jako solipsistická tasemnice. Psychiatr-šosák se totiž nesetkává, jak očekával, s myšlenkami či jednáním skrývajícím potlačené tužby, nýbrž s neroztříděným archivem „pouhého vnímání“, který neodkazuje ke skrytým hloubkám, tzn., nehledá „potvrzení“ sebe sama někde vně. Jde o materiál, který nenabízí nekonečnost zprostředkovaně. Není branou vyžadující analytikovo gesto „rekonstrukce“, která by mohla vyjevit cestu ke vzdálenému cíli. Naopak nabízí nekonečno přímo, neboť není než nekonečným „opakováním“, které každou započatou cestu interpretace navrací na počátek. Jako takové, klade analytikovým otázkám odpor a ukazuje se jako neprůchozí.7 V Jungově postupu jasně vyvstane moment neočekávaného setkání, které spolu s negativní reakcí, následně působí potřebu revidovat vlastní pozici a užívanou metodu. Z dodatku, přiloženého k recenzi až při revizi textu v padesátých letech, vyplývá, že Jung své vývody ze třicátých let hodně zmírnil. I tak je ale zřejmé, že neslýchladná stinná stránka existence, zasmušilá šeď duševního nihilismu jsou mým denním chlebem, obehraná melodie, jalová a bez podnětu. Vůbec to mnou neotřásá a vůbec mě to neuchvacuje, neboť jsem musel až příliš často profesionálně odpomáhat takovým žalostným stavům“ (Jung 1994, s. 130). 5 Srov. tamtéž, s. 128. „Psychoterapeut jako já vždy provádí terapii, a to i na sobě samém.“ Dále opakovaně užívá psychiatrické terminologie a kazuistiky. 6 „Chce však Joyce říci něco podstatného, něco důležitého? Má zde tento staromódní předsudek ještě nějaké existenční oprávnění? Oscar Wilde považuje umělecké dílo za něco neužitečného. V naší době by proti tomu nemohl nic namítnout dokonce ani vzdělaný šosák; avšak jeho srdce přece jen od uměleckého díla něco ‚důležitého‘ očekává. Kde to však vězí u Joyce? Proč nic nevypovídá? […] Mám zřejmě vzdělanostní šosáctví v krvi natolik, že u knihy naivně předpokládám, že mi chce něco říci a že chce být pochopena. […] Avšak já Joyce podezřívám, že nechtěl „znázornit“ vůbec nic. […] Tato bezstarostnost tedy, bezohlednost vůči blahovolnému pokusu vzdělaného, inteligentního představitele publika, pokusu snažícímu se o pochopení, dobrotivému a oprávněnému, tento solipsismus mi jde na nervy“ (tamtéž, s. 127–128). Dále rozvedeme analogii k Parmenidovi z Eleje jako ke klasikovi „reprezentace“, tzn. tendence uchopující mnohost skrze nějaký společný počátek. 7 „Musím proti tomu [symptomům duševní nerovnováhy, J. B.] vždycky něco dělat a soucit utrácet jen tam, kde se ke mně člověk neobrací zády. Ulysses se ke mně zády otočil. Nechce; chce zpívat dál do nekonečna svou nekončící melodii, kterou znám až k omrzení, spolu se stále se opakujícím systémem provazového žebříku útrobního myšlení [jako tasemnice, J. B.] a mozkové činnosti omezené na pouhé vnímání — stav, který se sám chce potvrdit a nevykazuje žádný náběh k rekonstrukci (Čtenář se cítí nejtrapněji přehlížen)“ (tamtéž, s. 130). 38 SVĚT LITERATURY 54 OPEN ACCESS chaná absence sebemenšího vstřícného gesta autora Odyssea vůči čtenáři na něj velmi negativně zapůsobila. Hovoří nejprve o nudě vedoucí ke spánku, následně přisuzuje Joyceovi cíl „iritovat“ čtenáře, tzn. záměrně jej paralyzovat, hypnotizovat. Jednotlivé Jungovy pokusy o zachycení smyslu textu pak přesouvají místo předpokládaného cíle z prostoru díla do samotné autorovy motivace, následně do čtenářovy subjektivity, aby byl onen cíl nakonec nahlížen jako Zeitgeist. Vystřídají se tak otázky: Jak to, že to není o ničem? Proč mě autor nudí? Jak to, že se nudím, a přesto čtu dál? Až se konečně v závěru analýzy pustí do kultury jako takové a z tohoto hlediska položí otázku: charakterizuje kulturu, jež nás obklopuje, nuda? Tímto závěrečným krokem dává Jung najevo své rozhodnutí srovnávat úspěch manipulace s všední perspektivou vyprávění, založenou na „intuici šosáka“ v Odysseovi, s obdobnými tendencemi v soudobých uměleckých avantgardách, jmenovitě v kubismu a surrealismu. Společně je pokládá za nejnovější variantu očistného prvku „duchovních dějin“, spočívající v „tvůrčí destrukci“.8 Individuální analýzu tímto krokem transformuje v sociální, neboť za subjekt svého zkoumání označuje „obec moderních lidí, jež je tak početná, že od roku 1922 dokázala spolykat deset vydání Ulyssa“.9 Aby odvodil charakter této skupiny, stanovuje Carl Gustav Jung dva základní rysy Joyceova díla, totiž dvojitou negaci: jednak „irského středověkého klerikalismu“, jednak vší sentimentality. První bod představuje uvolňování z duchovní spoutanosti a vychází především z Portrétu umělce v jinošských letech, kde je zosobněno postavou Štěpána Dedala, dospívajícího mladíka formujícího se mezi póly spekulativní poezie a autentického, tzn. univerzalistického křesťanství v opozici vůči partikularismům jazyka a společenství malého národa. Druhý, výrazně antihumanistický prvek, je ztělesněn postavou cynika Leopolda Blooma. Podle principu, že čtenáře baví číst si o svých vlastních problémech, Jung následně odvozuje charakteristiku „obce moderních lidí“, přičemž ve své rétorice přechází od první osoby singuláru, jakožto jejich „inteligentního představitele“, k první osobě plurálu: „jsem rovněž nejhlouběji přesvědčen o tom, že jsme zajati nejen ve středověku, nýbrž i v sentimentalitě, a musíme proto pokládat za zcela pochopitelné, povstane-li prorok kompenzující bezcitnost naší kultury.“10 Zejména závěrečný dodatek uvedeného citátu je pro osud Jungovy analýzy signifikantní, neboť de facto navrací diskusi smyslu díla nazpět k osobě autora jakožto jeho zdroje. Nejde však o jednoduchý návrat k individuální analýze autora, nýbrž o třetí stupeň překonávající autora jako osobu i člena society. Od této pasáže se začíná akcentovat eschatologický slovník. Jeho zavedením jde Jung za dosavadní analýzu literárního díla: 8 „Mefistofelské obrácení smyslu v nesmysl, krásy v ošklivost, to, jak se nesmysl téměř bolestně podobá smyslu, a přímo popouzející krása ošklivého vyjadřují tvůrčí akt, jaký duchovní dějiny v podobné míře ještě nezažily, i když sám o sobě a pro sebe není ničím zásadně novým. Něco podobného pozorujeme ve zvrácené změně stylu za Amenofise IV., v nehorázné symbolice Beránka v prvotním křesťanství, v žalostných lidských postavách prerafaelistických primitivů a v sobě se dusících ozdobných znetvořeninách pokročilého baroka“ (tamtéž, s. 132). 9 Tamtéž, s. 134 10 Tamtéž, s. 136 JAKUB BLEChA 39 OPEN ACCESS je to obraz světa, který by člověku mohl přivodit […] onen pocit, jaký měl Stvořitel světa 1. srpna 1914. Po optimismu sedmého dne stvoření se demiurgovi muselo v roce 1914 sotva líbit, aby se i nadále identifikoval se svým stvořením. […] Není proto divu, že Stvořitel světa předestřel v umělci negativní obraz svého světa, tak negativní, tak rouhačsky negativní, že cenzura v anglosaských zemích musela zabránit jeho skandálnímu rozporu se zvěstí o stvoření a Ulyssa jednoduše zakázala. A tak se zneuznaný demiurg stal Odysseem hledajícím domov.11 Výše Jung poučil čtenáře-pacienta, že problémy konkrétních lidí, či problémy v konkrétních společnostech jsou symptomem širší duchovní krize, kterou charakterizuje figurou středověku, asociující představu subjektu udržovaného v klauzuře tmářství a předpotopních morálních hodnot. Fakt, že je literární dílo úspěšné, mu bylo symptomem, od nějž pokročil k hypotéze odvozující jeho vznik. Jak jsme viděli, za kauzální schéma vzniku tohoto příznaku (etiologie) považuje očekávání publika, odvozené na základě jeho vlastního přirozeného prostředí (avantgardy v kultuře). Nově je ale zřejmé to, že právě tímto interpretačním rozhodnutím Jung zužuje pole pro možné závěry svého vlastního výkladu, neboť zavádí předpoklad „paradigmatismu“ díla. Kniha de facto obdrží auru nezpochybnitelné autority, a to ve dvou aspektech: jednak ve smyslu co možná pravdivé nápodoby skutečnosti, jednak zdůrazněním aspektu, že je vzorem hodným následování.12 Jde o výrazný obrat v pojetí interpretace-recenze. Referent vlastně již nevystupuje tak, že provedením analýzy díla provede jeho léčbu jakožto uvolnění potlačených potencialit díla. Vždyť rovněž explicitně zamítne možnost sledovat ve svém výkladu schéma sublimace z hlubin nevědomí. Přestal jej tedy zajímat obsah díla a postuluje jeho hodnotu, tzn. rozhodl, že James Joyce vyslovuje, a tedy uvolňuje (léčí) čtenářovu ekonomii touhy. Ale ani to ještě není vše, neboť autor dle Junga dokazuje víc. Je mu prorokem, který lidské tužby překonává. Kniha v analytikových rukou definitivně opouští sféru literatury, jsouc povolána stát se svědectvím o vrcholu duchovního života lidstva: Ulysses je lidský dokument (document humain) naší doby, a ještě více: je tajemství. Je asi pravda, že může uvolnit ty, kdo jsou duchovně spoutáni, a že jeho chlad zmrazuje sentimentalitu, ba dokonce i normální cit až do morku. Avšak tyto léčivé účinky nevyčerpávají jeho podstatu. […] Všechno, co můžeme zprvu na této knize postihnout, je sice negativní a rozkladné, avšak tušíme cosi nepostižitelného, jakýsi tajný cíl.13 Joyceův curyšský soused upřesňuje, že tento prorocký aspekt patří dílu záměrně: „… není to sen ani odhalení nevědomí. Vyznačuje se dokonce silnější záměrností a výlučnější tendencí než Zarathustra Nietzscheho nebo druhý díl Goethova Fausta“.14 11 Tamtéž, s. 141 12 „Ulysses je absolutně objektivní a absolutně poctivý, a proto hodnověrný“ (tamtéž, s. 143). 13 Tamtéž, s. 137. 14 Tamtéž, s. 137. 40 SVĚT LITERATURY 54 OPEN ACCESS Závěr Jungova textu je tak nesen étosem syntézy nejrůznějších literárních epoch a tradic. Vše se točí kolem příměru k Faustovi.15 Faustovský mýtus o „věčném ženství“ ho inspiroval natolik, že dohledal i další podobná svědectví o proměnách duše, které v závěru přetavuje v diskurs spekulativních analogií z hermetismu,16 jógy17 a křesťanské mystiky. Odysseus je prohlášen za pravý vývoj ducha, umožněný negacemi vazeb jak na sféru smyslových žádostí, tak na sféru imaginárního, do níž spadá myšlení a archetypální sféra nevědomí.18 Nakonec opětovně zdůrazněme, že pro nás psychoanalytikovu interpretaci necharakterizuje tento spekulativní závěr, ale fakt, jak Jung tvořivě transformoval cíle svého tázání. Nicméně je zřejmé, že právě důvěra ve vlastní metodu v posledku převážila nad rozborem Odyssea samého a změnila recenzi v experimentální zkoušku — typu „pokus-omyl“ — týkající se otázky po možných cestách použití psychoanalytické metody k interpretaci literárního díla. Prakticky také znamenala neochotu k pokusu vzít vážněji onu „paradoxní“ povahu, neredukovat ji, ale pokusit se jí teoreticky zdůvodnit. Na místo toho byl svým backgroundem veden k tomu, že na těchto nevyjasněných teoretických (sémiologických) základech, vystavěl spekulativní závěry, které však o literárním díle jako takovém — přes jejich nepopiratelnou sugestivnost — vlastně nic nevypovídají. 2. ŠOSÁKOVO PŘESVĚDČENÍ IN TRANSITION: SYMBOLISMUS I když ale pojem látky stále ještě do umění zasahuje, ve své bezprostřednosti jako něco, co je třeba vzít z vnější reality a co by pak bylo třeba přepracovat, je od dob Kandinského, Prousta či Joyce nesporně v úpadku Theodor W. Adorno 15 „Vidíme, co se tu stalo: uvolnění lidského vědomí a ve spojení s tím jeho přiblížení k vědomí ‚božskému‘. […] Ulysses trpitel a namnoze zbloudilec, touží po svém domovském ostrově, touží zpět k sobě samému tím, že se probojovává zmatkem 18 kapitol a osvobozuje se od bláznovství světa iluzí, ‚dívaje se zdáli‘ a nezúčastněně. Tím provádí to, co dokonali Ježíš a Buddha, totiž překonává bláznivý svět, osvobozuje se z protikladů, jak je to přece i snahou Faustovou. A jako se Faust rozpouští ve vyšším ženském prvku, tak i v Ulyssovi paní Bloomová […] má poslední slovo ve svém monologu bez interpunkce a dostává se jí milosti, aby po všech těch křiklavých ďábelských disonancích dala zaznít závěrečnému harmonickému akordu“ (tamtéž, s. 140). 16 „Ó Ulysse, jsi opravdová motlitební kniha pro člověka bílé kůže, věřícího v předměty a předměty prokletého. Jsi exercicie, askeze, strastiplný rituál, magická procedura, osmnáct alchymických retort napojených na sebe, v nichž kyselinami, jedovatými parami, chladem a horkem destiluje homunkulus nového vědomí světa“ (tamtéž, s. 145). 17 „Když čtu Ulyssa, objeví se mi vždy před očima onen čínský obraz jogína, který uveřejnil Wilhelm. Z jogínovy hlavy vystupuje dvacet pět postav. Tento obraz znázorňuje duchovní stav jogína, který se chystá zbavit svých já, aby přešel do onoho plnějšího, objektivního stavu úplného bytostného Já, do stavu ‚osaměle odpočívajícího měsíčního kotouče‘, sat-čit- -ánandy, souhrnu bytí-nebytí, konečného cíle východní cesty spasení, drahocenné perly moudrosti Indie a Číny hledané a velebené po tisíciletí“ (tamtéž, s. 139). 18 „Ulysses je vyšší úplné bytostné Já, které se vrací ze slepého zmatku světa k božskému domovu“ (tamtéž, s. 141). JAKUB BLEChA 41 OPEN ACCESS Jungova analýza nabízí pozoruhodnou topologii Joyceova textu. Jako archeolog prozkoumával neurčitou směs textu a třídil ji na dvě základní vrstvy, totiž na povrchy a podstaty, neboli — jak jsme uvedli na samém začátku — na vnějšek a vnitřek. Jelikož text jeho snaze notně vzdoroval, hovořili jsme spíše o dočasných výsledcích, či o jejich platnosti v aktuální fázi recenze. Nicméně z abstraktního hlediska jsme byli nakonec konfrontování s transformacemi zatímních vnitřků v nové vnějšky. Tato s nadsázkou řečeno rodící se topologie svědčí o nesamozřejmosti Jungova způsobu četby moderního literárního díla. Jako příklad si vezměme otázku subjektivity textu, tedy měřítko, podle něhož byla ona topologie rýsována. Na nepatřičnost tohoto postulátu ve vztahu k Odysseovi jsme narazili při první krizi Jungovy analýzy. Konkrétně se jednalo o situaci, kdy psychiatr převedl subjekt mimo text veden poznáním, že do jeho ordinace nevkročil pacient s žádostí o léčbu svých domnělých symptomů, šílenec, jemuž by mohl tyto „příliš známé věci“ připsat.19 Raději se proto zaměřil na čtenářskou obec, „neboť chceme přece vědět, proč má Odysseus tak velký vliv, a ne, zda je autor v lehčím nebo těžším stupni schizofrenní“.20 Jungovy problémy s určením definitivní podoby znaku, které nadsazeně označujeme výrazem „rodící se topologie“, naznačují přemrštěnost nároku na nalezení jakési objektivně platné arché textu. Vychází naopak najevo, jak po sobě vnějšek a vnitřek kloužou bez jakéhokoli dlouhodobého protnutí. V tomto smyslu by pak bylo asi příhodnější hovořit místo o nekonečném rození topologie, o rození znaku bez konce čili semióze ad infinitum. Jung si nepochybně uvědomil specifickou otevřenost Odyssea. Uvažoval o ní však vždy v termínech nedokonalosti. Z našeho příkladu s přesunem subjektivity dále vyplývá, že i přes odpor textu se stále pokoušel najít někoho „kdo mluví“. Pozoruhodné vyústění má pak zejména klíčová pasáž recenze, v níž dochází k rozhodujícímu přechodu od subjektu-zeitgeistu k eschatologickému subjektu. Jde o místo, kde je Odysseus prohlášen za „lidský dokument“ a následně za „tajemství“21 a kde se ohlašuje zvrat ve směřování analýzy. Výchozí termín „lidský dokument“ označuje tezi pro19 „Připomíná to až příliš známé věci: jsou to nekonečné písemné výtvory duševně nemocných, kteří disponují jen fragmentárním vědomím, a proto trpí naprostým nedostatkem úsudku a atrofií hodnot. Proto často nastupuje zvýšení činnosti smyslů: co nejpuntičkářštější pozorování, fotografická paměť pro výjevy, zvědavost smyslů dovnitř i navenek a převaha retrospektivních motivů a resentimentů, delirantní promísení subjektivního psychického s objektivní skutečností, znázornění, které se svými slovními novotvary, úlomkovitými citáty, zvukovými a řečově motorickými asociacemi, násilnými náhlými přechody a přerušeními smyslu nebere nejmenší ohled na čtenáře, a posléze atrofie citu, která se neleká žádné nesmyslnosti a žádného cynismu. Ani laikovi snad nepřipadne příliš obtížné, aby viděl analogii schizofrenního duševního stavu s duševním stavem Ulyssa“ (tamtéž, s. 130–131; kurziva J. B.). 20 Tamtéž, s. 131. 21 „Ulysses je lidský dokument (document humain) naší doby, a ještě více: je tajemství. Je asi pravda, že může uvolnit ty, kdo jsou duchovně spoutáni, a že jeho chlad zmrazuje sentimentalitu, ba dokonce i normální cit až do morku. Avšak tyto léčivé účinky nevyčerpávají jeho podstatu. To, že sám ďábel byl kmotrem díla, je zajímavé aperçu, avšak neuspokojuje. Je v něm život, a život nikdy není jen zlý a ničivý. Všechno, co můžeme zprvu na této knize postihnout, je sice negativní a rozkladné, avšak tušíme cosi nepostižitelného, jakýsi tajný cíl, který propůjčuje smysl, a tím i kvalitu“ (tamtéž, s. 137). 42 SVĚT LITERATURY 54 OPEN ACCESS sazenou v předchozí analýze za vnitřek. Odysseus (1) rezonuje u publika negací katolictví a hygienou cynismu. Ani tato teze však plně nevyhovuje Jungovu pojetí smyslu literárního díla. Tím, že ji chce překonat pojmem „tajemství“, dává najevo neochotu spatřovat smysl díla v jeho pragmatice, tzn. ve funkční rovině díla. Namísto toho, aby jeho působnost např. pojal do nějakého svazku příčin, ohlašuje mnohem konzervativnější kauzální schéma významu. Opětovně převrací nastolené topologické schéma. Z příčiny se stává účinek, vyžadující založení novým kauzálním vztahem. S jakým záměrem bylo tedy vytvořeno dílo, které takto působí? Tomuto směru švýcarský psychiatr přizpůsobuje topologii své analýzy a zavádí (2) termín „tajemství“. Záměr však nebude přisouzen, jak jsme již naznačili, autorovi v jeho fyzické, ale v nadindividuální, prorocké podobě. Určení autora jako nadindividuální příčiny Jungovi slouží k dalšímu pokusu o teoretické vymezení možnosti definitivního zastavení semiózy textu. Určuje takovou povahu vnitřku znaku, kterou analytik považuje za již dále nezpochybnitelnou. Aby však mohl být tento „označovaný“ napevno spojen s „označujícím“ jako symptom se svou podstatou, zbývá Jungovi ještě úkol teoreticky zdůvodnit, proč by se tentokrát mělo jednat o neprokluzující vztah. Psychoanalytikův teoretický přechod k nadindividuální subjektivitě, proto předchází úvaha o symbolismu, kterou můžeme nahlížet jako postulát nového kauzálního schématu: že by byl tento pestrý slovní a obrazný koberec nakonec „symbolický“? Nemíním tím — chraň Bůh — žádnou alegorii, nýbrž symbol jako vyjádření nepostižitelné podstaty jsoucna. […] Neboť „symbolické“ znamená, že nepostižitelná, nejsilnější podstata je skryta v objektu, ať již je jím duch nebo svět; a člověk se zoufale snaží nějakým výrazem vypovědět tajemství existující mimo něj.22 Běžná symbolická interpretace Odyssea podle Junga nevyhnutelně končí v tenatech paradoxu, že se každý v objektu odhalený subjekt při zpětné revizi ukazuje jako arbitrárně přináležející: na Ulyssovi je však zdrcující to, že za tisícerými obaly není skryto nic, že se neobrací ani k duchu ani ke světu a že studený jako měsíc zírající z kosmické dálky dává odvíjet se komedii vzniku, bytí a zániku. Věřím opravdu, že Ulysses není symbolický, neboť jinak by se minul svým cílem. Jaké by to asi muselo být úzkostlivě střežené tajemství, že bylo s bezpříkladnou pečlivostí dlouze zakryto sedmi sty třiceti pěti nesnesitelnými stránkami? Lepší je neztrácet čas a námahu neplodným hledáním pokladu. Nemůže za nimi být vůbec nic, neboť jinak by byl naše vědomí zase strhl duch a svět a pánové Dedalus a Bloom, pohybující se věčně dokola, by byli klamáni deseti tisíci povrchy.23 Nedostatek takto koncipovaného symbolismu podle Junga spočívá v tíhnutí k dualitě „duch a svět.“ Jeho odmítnutím se pak přibližuje na dohled od sémiologických spekulací francouzských poststrukturalistů: 22 Tamtéž, s. 137. 23 Tamtéž, s. 137–138. JAKUB BLEChA 43 OPEN ACCESS tomu chce právě Ulysses zabránit; chce být okem měsíce, vědomím odpoutaným od objektu a nespoutaným ani bohy, ani smyslnou rozkoší, ani láskou, ani nenávistí, nevázaným ani přesvědčením, ani předsudkem.24 Kauzální schéma, ke kterému Jung dospívá a jež nazývá „Ulyssem“, je tedy v kantovském smyslu transcendentální, neboť je mimo vší perceptivní i psychologickou (imaginativní) stránku subjektu. „Ulysses“ je transcendentální forma sloužící jako zdroj subjektivity všech povrchových, popisovaných událostí. Vztah absentující transcendentální příčiny a přítomného účinku vyjadřuje podle Junga pravé sémiologické kauzální schéma v Odysseovi: jistě každá postava v Ulyssovi se vyznačuje nepřekonatelnou skutečností, žádná by vůbec nemohla být jiná, než je; všechny jsou v každém ohledu samy sebou, a přece nemají žádné já, žádný naléhavě vědomý, tedy lidský střed, onen ostrůvek já oblévaný teplou krví srdce, který — ach — je tak malý, a přece tak životně důležitý. Všichni ti Dedalové, Bloomové, Harriesové, Lynchové, Mulliganové, a jak se všichni jmenují, mluví a kráčejí jako ve společném snu, který nikde nezačíná a nikde nekončí, který existuje jen proto, že jej sní „Nikdo“, neviditelný Odysseus.25 Postavy románu jednoduše nejsou symboly. Nejsou to však ani obrazy reálných lidí. V tomto ohledu tedy podle Junga neobsahují jádro své existence ve svém nitru, ani neodkazují někam vně. Zřídlem jejich životní energie je však právě Odysseus a jeho snění. Postavami majícími charakter mluvčích jsou pak vedle Blooma i třeba tiskařské stroje, zvířata či Dublinské ulice. V jistém ohledu by se toto transcendentálně založené kauzální schéma dalo připodobnit např. k Foucaultově sémiologickému vymezení epistémy ze Slov a věcí. Ta má, jak známo, sloužit jednak jako garant smysluplného poznání v konkrétní době (vysvětluje dobově podmíněnou formu znakovosti), jednak, ve svém nad-dějinném charakteru, i jako podmínka možnosti nekonečné variace či střídání těchto aktuálních epistémických celků (nekonečná semióza). Teoretické zdůvodnění otevřenosti interpretací je však jak u Foucaulta, tak zde u Junga poněkud toporné. Koncepce mimo-individuální subjektivity je spíše úhybným manévrem, jelikož přísně řečeno funguje stejně. Schéma vlastně nenabízí nic nového k obhajobě svého nároku na status „pravé příčiny“, která interpretaci definitivně vytěží. V tomto smyslu nedokáže čelit kritice z pozice Derridovy dekonstrukce, která upozorňuje na iluzorní povahu v zásadě každého uvažovaného vnitřku („transcendentálního označovaného“26). Symbolické schéma je tedy u Junga — viděno z úhlu poststrukturalistické sémiologie — překonáno ještě hlubším symbolismem, podle něhož totiž opět text nabývá hodnotu pouze s ohledem na nepřítomnou hypotézu osvobozeného, jogínského vědomí. Neméně zásadním problémem je, že podobná schémata nedostojí kontrárním nárokům na plynutí (nekonečná semióza či otevřená struktura) a ukončení interpre24 Tamtéž, s. 138. 25 Tamtéž, s. 139. 26 Derrida 1993, s. 33. 44 SVĚT LITERATURY 54 OPEN ACCESS tace. V případě přijetí těchto schémat by o všech variantách výkladu Odyssea platilo, že mohou být verifikovány podle toho, jestliže k této jediné hypotéze odkazují. Tento druhý důsledek je v jasném rozporu k Jungem respektované otevřenosti a nekonečnému nadbytku smyslu v díle. Ačkoliv tedy psychiatr vyzdvihl jako podstatu textu její absenci a namísto ní diagnostikoval jistou svrchovanost povrchu, nedokázal toto své tvrzení svou interpretační hypotézou zdůvodnit, ale naopak jen zploštit. 3. CONTRA PATREM PHILISTHIIM: APOLOGIE POVRCHU Rovnice na stránce v sešitě rozprostírala okatý a hvězdnatý paví chvost; po odstranění ok a hvězd ukazatelů se chvost zase zvolna skládal. Objevující se a mizející ukazatelé byly otvírající se a zavírající oči; otevírající se a zavírající oči byly rodící se a hasnoucí hvězdy. Nesmírný cyklus hvězdného života zanášel jeho umdlenou mysl až na její mez a zas do jejího středu a po cestě za mez a do středu ho provázela vzdálená hudba. Štěpán Dedalus Nyní podrobíme úvaze širší sémiologické předpoklady Jungovy analýzy. Vraťme se tedy nazpět k „materiálu“, čímž nazývám podobu textu rezultující po Jungově ohledání díla. Topologie, zmíněná v předchozí kapitole, naznačuje, že recenzent rozložil materiál do dvou bloků: blok vnějšku a blok vnitřku. Text je tedy jakýmsi obalem (vnějšek), v němž by mělo být něco odhaleno (vnitřek). Očekávalo se, že to bude autorova intence, ponaučení pro lidstvo nebo proroctví. Celek smyslu díla pak měl být dosažen znázorněním vazeb těchto „vnitřků“ k obalům. Jak jsme viděli, nastaly v jeho postupu závažné peripetie, a proto se výsledek, s nímž bychom měli nyní pracovat, od jeho představ odchyluje. Nyní si však vystačíme s pouhým předpokladem (čili s ideální podobou zamýšleného materiálu připraveného k dalšímu kroku analýzy). Jung očekával, že znázorní smysl díla popisem a spojením dvou rovnocenných bloků. Nabízely se mu různé varianty těchto bloků. Vnějšek, o kterém jsme zatím blíže nemluvili, jsme paušálně označili v termínech otevřenosti, proměn či opakování, na kteréžto rysy sám Jung na několika místech narážel a hodnotil je jako neobvyklé specifikum textu. Blokem vnitřku jsme se zabývali podrobněji, viděli jsme zejména postup jeho vymezování jako působícího kauzálního schématu. Konstatovali jsme, že nakonec v žádné variantě vymezení nepozbývá podobu subjektu (korelátu psychoanalýzy). Viděli jsme však, že tento subjekt může mít různé podoby, či přesněji, že jej lze různě exemplifikovat. Obecně řečeno, tento vnitřek může sám být textu imanentní, nebo transcendentní. Jung vyšel z první možnosti a očekával tak, že text sám nabídne zdroj smyslu v nějakém tématu (např. spravedlnost či péče o duši). Zde jej de facto také našel. Nicméně nenechme se mýlit, působnost textu byla totiž odkryta v jiné rovině, vně textu. Uchazeči o status subjektu vně textu byli hledáni nejprve v autorovi a následně se je Jung pokusil, přes tvrzení o působnosti Odyssea jako kulturního fenoménu, odhalit ve faktu dopadu díla na společnost. Načež se nechal svést eschatologickou spekulací. Zdůrazněme ale ještě, že i tak pozitivem Jungova textu zůstává u psychoanalytiků neobvyklá zdrženlivost v předkládání hotových OPEN ACCESS JAKUB BLEChA 51 Deleuze, G. Pusté ostrovy a jiné texty: Texty a rozhovory 1953–1974. Přel. M. Marcelli, M. Petříček. Praha : Herrmann & synové, 2010. Deleuze, G. — Guattari, F. Kafka. Za menšinovou literaturu. Přel. J. Hrdlička. Praha : Hermann & synové, 2001. Deleuze, G. — Guattari, F. Tisíc plošin. Přel. Marie Caruccio Caporale. Praha : Herrmann & synové, 2010. Derrida, J. Texty k dekonstrukci: Práce z let 1967–72. Přel. M. Petříček. Bratislava : Archa, 1993. Foucault, M. Slová a veci: archeológia humanitných vied. Přel. M. Marcelli, M. Marcelliová.. Bratislava : Kalligram, 2004. Joyce, J. Dubliňané. Přel. A. Skoumal. Praha : Argo, 2012. Joyce, J. Odysseus. Přel. A. Skoumal. Praha: Argo, 2012. Joyce, J. Portrét umělce v jinošských letech. Přel. A. Skoumal. Praha : Odeon, 1983. Jung, C. G. Duše moderního člověka. Přel. K. Plocek. Brno : Atlantis, 1994. Michalovič, P. — Zuska, V. Znaky, obrazy a stíny slov. Praha : Nakladatelství AMU, 2009. Plato and Parmenides. 6. vyd. Ed. F. M. Cornford. London : Routledge & Paul Kegan, 1969. Platón. Parmenidés. Přel. F. Novotný. Praha : Oikoymenh, 2010. Platón. Sofistés. Přel. F. Novotný. Praha : Oikoymenh, 2009. Saussure, F. de. Kurs obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. Praha : Odeon, 1989. Wyller, E. A. Pozdní Platón. Přel. T. Dimter. Praha : Nakladatelství Petr Rezek, 1996. THE SOVEREIGNTY OF THE SURFACE The article starts from an interpretation of the famous review of James Joyce’s Ulysses by Carl Gustav Jung called “Ulysses: A Monologue”. It focuses mainly on the comparison of the semiological assumptions of the two authors. Although both are aware of the principle of openness and fluidity of the text, it is evident, that their hypotheses, submitted to justify this view, do not have the same efficiency. The article can be also read as an attempt to articulate the so called „serial method“, i. e. the Deleuzian critique of the concept of representation from the Logic of Sense. From this point of view, the article could be considered a contribution to the poststructuralist discussion of the concept of sense. KLÍČOVÁ SLOVA: interpretace — kritika reprezentace — otevřená struktura — Carl Gustav Jung — James Joyce interpretation — critique of representation — open structure — Carl Gustav Jung — James Joyce Jakub Blecha (* 1986) je knihovník na Fakultě sociálních věd UK. Po absolvování bakalářského studia na Filosofické fakultě ZČU v Plzni studoval několik semestrů filosofii a pedagogiku na FF UK. Zabývá se filosofií a literaturou. Své texty dosud publikovat v časopisech A2 a Proudy.