Básník ve věži ze slonoviny: Několik poznámek k nervalovským rezonancím v básnickém díle Karla Zlína a k překladům Nervalových Chimér do češtiny

Básník ve věži ze slonoviny Několik poznámek knervalovským rezonancím vbásnickém díle Karla zlína akpřekladům Nervalových Chimér do češtiny Veronika Košnarová Ústav pro českou literaturu AV ČR kosnar[email protected] https://orcid.org/0000-0002-6232-7143 APOET IN THE IVORY TOWER: ECHOES OF GÉRARD DE NERVAL IN THE POETIC WORKS OF KAREL ZLÍN, AND CZECH TRANSLATIONS OF NERVAL’S LES CHIMÈRES This study traces the various forms and manifestations of the creative relationship between the poet and artist Karel Zlín and the French writer Gérard de Nerval. Nerval’s literary works were never met with tremendous interest in the Czech environment, but— despite their extraordinary difficulty— they have attracted the attention of translators for nearly the entire 20th century up to the present day. The present study maps these translations with special attention to Czech versions of the cycle Les Chimères by anumber of translators, including Karel Zlín, who also spent much time in his own literary and visual works reflecting on the poetic legacy and mythologization of Nerval. KLÍČOVÁ SLOVA: Karel Zlín— Gérard de Nerval— překlad— Chiméry Karel Zlín— Gérard de Nerval— translation— Les Chimères DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2024.1.7 Už od básnického debutu Karla Zlína1, sbírky Hledán vydané vroce 1969, bylo jasné, že autor— který je „doma“ vliteratuře stejně jako vrůzných disciplínách výtvarného 1 Vlastním jménem Karel Machálek; pseudonym Zlín začal používat se vznikem svých prvních básní někdy vpolovině padesátých let jako poctu svému rodnému městu, respektive jeho původnímu názvu (na počátku roku 1949 byl Zlín přejmenován na Gottwaldov), oněmž si myslel, že „je odsouzen kzapomenutí“ (Zlín 2007, s.41). Vrozhovoru sRadimem Kopáčem ktomu říká: „[Ch]těl jsem tím manifestovat svou osobní revoltu. Můj pseudonym byl zvolen nejen zliterárních, ale ietických důvodů“ (Zlín 2006b, s.28; totožné vyjádření lze najít vpozdějším rozhovoru sMilošem Doležalem, srov.Zlín 2010, s.68–69). Ve výtvarné sféře zprvu vystupoval pod svým vlastním jménem. OPEN ACCESS 110 SVĚT LITERATURY 69 umění2— není básnickým živlem spontánní inspirace, nýbrž že se vjeho textech protíná obrazná ařečová imaginace sintelektuální reflexí. Ve Zlínově pozdější tvorbě lze tendenci krozjímání amanifestaci jistého obrazu světa (jehož charakter bude níže objasněn), ať už formou básně, eseje či jiných krátkých nesyžetových prozaických útvarů, považovat za určující.3 Promlouvající subjekt se obvykle stylizuje jako poeta doctus kladoucí důraz na tradici: kulturní, literární, mytologickou ifilozofickou.4 Nedílnou součástí tohoto nastavení tvoří odkazy kuměleckým předchůdcům, snimiž se cítí být spřízněn, nebo kteří ho fascinují svým otevřeným konfliktem se světem5. Zčeské tradice je to primárně Karel Hynek Mácha, ze světového písemnictví pak další představitelé romantismu (George Gordon Byron, Friedrich Hölderlin, Giacomo Leopardi, Gérard de Nerval, P.B.Shelley) ajejich následovníci pokračující vtradici tzv.vidoucích (básníků): Arthur Rimbaud, příslušníci francouzské „parasurrealistické“ skupiny Le Grand Jeu (Vysoká hra, zejména René Daumal aRoger Gilbert-Lecomte) či italský sochař Alberto Giacometti. Zlín tyto tvůrce vtextech opakovaně tematizuje, cituje jejich slova jako motta ke svým sbírkám, jejich oddílům idílčím básním, popřípadě je přímo do nich začleňuje. Explicitní uvedení referenčního rámce vlastní tvorby je možné vnímat jako způsob autointerpretace: prostřednictvím uvedených jmen se autor zařazuje do jisté tradice, čímž implicitně zároveň opatřuje svou tvorbu atributy sní spjatými.6 Přítomná úvaha si klade za cíl přiblížit podoby aprojevy relace Zlínova literárního díla kGérardovi de Nerval. Francouzské písemnictví patří vdějinách moderní české literatury bezesporu kreferencím nejfrekventovanějším, konkrétně oNervalovi to však rozhodně tvrdit nelze. Odkazy kněmu se objevují uautorů projevujících zájem osurrealismus, apředevším ojiž zmíněnou skupinu Vysoká hra. Jak ona, tak skupina Bretonova považovaly Nervala za svého předchůdce hodného následování avsouvislosti snovým— pozitivně subverzivním— obrazem šílenství7— ho vzkřísily „pro 20.sto2 V sochařství, respektive plastice, malbě, kresbě, grafice, knižní ilustraci; zejména všedesátých letech se Zlín věnoval itvorbě filmových plakátů. Podrobně kjeho výtvarné činnosti srov.Tetiva 2010. 3 Obraz oZlínově literární tvorbě ovšem zkresluje skutečnost, že její nemalá část zůstala (dosud) nevydána. 4 Zvyjádření vrozhovoru sJiřím Pelánem vyplývá, že Zlínovi jde omanifestaci jistého světonázoru: „Chci prostřednictvím evokace univerzální Paměti připomenout, že pouze naše schopnost nezapomínat nám umožní nepodlehnout klamným imperativům ‚moderního‘ světa, spokojujícího se slživými argumenty politicky ‚korektní‘ propagandy, světa, jenž je artificielní abez dimenze tajemství, které bylo vždy hnací silou každého úsilí po vzepětí“ (Zlín 2007, s.48–49). 5 Srov.Zlín 2007, s.49. 6 Úspěšnost této strategie potvrzuje stať Radima Kopáče, který hned vúvodu označuje Zlína za básníka vidoucího adále píše: „Je básnickou osobností mimo hlavní literární proud, individualitou, která rozkazuje pouze sama sobě“ (Kopáč 2010, s.278). Vrozhovoru stýmž jmenovaným se Zlín vsouvislosti se svou uměleckou dvojdomostí přirovnal kjednomu zdalších tvůrců, kteří ktradici vidoucích/prokletých básníků bývají přiřazováni: kHenrimu Michauxovi (srov.Zlín 2006b, s.29). 7 Nerval sám vnímal své psychické onemocnění ambivalentně, zpočátku vrozporu se surrea listickou adorací, spíše jako stigma, později však došel ktomu, že mu otevírá, OPEN ACCESS VERONIKA KOŠNAROVá 111 letí coby aktuální referenci“.8 Vedle Karla Zlína Nervalovo dílo včeské literatuře nejvýrazněji rezonuje uVěry Linhartové aMiloslava Topinky. Zatímco uTopinky je to však vrámci jeho esejistiky,9 Linhartová svým— shodou okolností posledním česky psaným— textem Chiméra neboli Průřez cibulí (rukopis 1967, publikováno 1993) vytvořila svérázný intertext, vedoucí sNervalem dialog zpozic její vlastní osobité poetiky. Voblasti výtvarného umění je mi znám epizodní odkaz uKarla Malicha, který jednu ze svých starších drobných kreseb pojmenoval Pocta Nervalovi aGilbert-Lecomtovi: Kosmický had, jehož jsem spatřil 14.srpna 1981 apotvrdil jsem jeho existenci.10 GÉRARD DE NERVAL VE ZLÍNOVÝCH TEXTECH Na přímou otázku Bronislava Pražana, proč jej právě Nervalova osobnost tak přitahuje, Zlín odpověděl: „Nerval si vytvořil osobitý labyrint vlastní mytologie. Avytvořit si vlastní mytologii je to nejcennější, čeho je tvůrce schopen.“11 Nejmarkantněji se pociťovaná spřízněnost sNervalem aobdiv kněmu projevily ve francouzsky psané sbírce Vers l’Orient avpřekladu Nervalových Chimér, jehož knižní vydání Zlín doprovodil ilustracemi suchou jehlou. Nervalovské rezonance lze ovšem najít ivjiných autorových dílech. Dialog sobdivovaným básníkem navazuje Zlín prostřednictvím lyrického mluvčího úvodní básně druhé publikované sbírky Dům druhých.12 Text přitom vznikl na konci roku 1977, tedy zhruba rok apůl po jeho příchodu do Francie.13 Sbírka reflektuje přechodové období odchodu do exilu (před ním, ikrátce po něm), atematizace Nervalova odkazu tak může být čtena jako projev hledání vztahu knovému domovu, snahy oaklimatizaci prostřednictvím něčeho známého, již dříve osvojeného, něčeho, kčemu už má básník vztah vytvořen.14 Vbásnické sbírce Hymna pro Nouth,15 shromažďující texty zdruhé poloviny osmdesátých apředevším zprvní poloviny devadesátých let, je hned ve dvou básních („La Morgue“, „Prosinec vPaříži“) evokován tragický závěr Nervalova života. Druhý ze „Dvou pařížských fragmentů“, nazvaný respektive může otevřít cestu kideálu, věčné pravdě, do světa archetypálních obrazů akolektivních mýtů, aje tak formou vyššího prozření (srov.Pelán 1996c, s.153–154; Blinková Pelánová 2014, s.9, 186–187). 8 Blinková Pelánová 2014, s.9. 9 Topinkovi aZlínovi je společný jednostranný přístup kNervalovi: oba vyzdvihují aspekt vidoucího/prokletého básníka. Vpoloze naopak někdy až rozverné ukazuje Nervala např.antologie Básníci pařížské bohémy (Fryčer 1984). 10 Srov.Srp 2013, s.363. 11 Pražan 1999, s.4. 12 Poprvé autorovým nákladem vPaříži vroce 1979, reedice in Zlín 1996. Zmiňovaná báseň nese prostý avýmluvný název „Nerval“. 13 Do Francie odešel Zlín včervenci 1976, původně vrámci československými úřady povoleného půlročního studijního pobytu, který se změnil na dlouhodobý poté, co mu československé velvyslanectví vPaříži odmítlo prodloužit legálně pobyt, aon požádal vzemi oazyl (srov.ktomu Zlín 2007, s.45). 14 Ke Zlínově básnické reflexi zkušenosti exilu srov.též Hrdlička 2020, s.12–13 a43. 15 Poprvé in Zlín 1996. OPEN ACCESS 112 SVĚT LITERATURY 69 „Portrét“, je uveden mottem zNervala: „Je suis l’autre.“16 Obsah básně pak potvrzuje, že „Portrét“ má být portrétem právě Nervalovým. Výrok „Je suis l’autre“ tvoří také postskriptum básně „Ancolie“. Posledním nervalovským odkazem vtéto sbírce je prozaický text snázvem „Sylvie“, nesoucí návodný podtitul: „Zápisy vNervalově stylu.“ Coby literární postava azároveň příslušník společenství vidoucích Nerval vystupuje rovněž ve Zlínově sbírce básnických próz zlet 1997–1998, vydaných pod titulem jednoho ze zařazených textů, vněmž se mimochodem také setkáváme saluzí na nervalovskou mytologii.17 Nerval je Vkraji Oxymoronu prezentován jako jeden ze „synů Černého slunce“, kteří spatřili femininní prabytost, nazvanou po vzoru Rimbaudově „La Vampire“.18 Vtextu „Theurgia“ je vypodobněn jako ten, který napodobil osud mytického Orfea: „IGérard de Nerval, visící na svém provaze, se vypravil za přeludem Aurelie. Odešel srozhodnutím nevrátit se (bez ní) ze svého pekla už proto, aby přerušil dlouhý ajeho duší odmítaný cyklus metempsychóz.“19 Literárně nejvděčnější (ataké „nejpropíranější“) biografické reálie Nervalova života tematizuje text „Hyperkapnos“, kde je spolu sVincentem van Goghem aAntoninem Artaudem Nerval jmenován jako příklad umělce, jehož záchvaty šílenství byly léčeny pomocí terapie kysličníkem uhličitým. Motiv Nervalovy příslušnosti krodokmenu vidoucích se uZlína opětovně vrací ve sbírce sdvojjazyčným názvem Vočích Gorgony / Dans les yeux de la Gorgone stejně jako vSonetech Seléně,20 navazujících titulní básnickou formou na Nervala ipo stránce žánrové. Ve sbírce Vočích Gorgony najdeme ináznak toho, že kNervalovi se Karel Zlín vztahoval ive své tvorbě výtvarné. Vposlední sloce básně „Kjinému středu“ se totiž objevuje spojení „Sluneční bárka“, což je název jednoho zjeho nejslavnějších ataké monumentálních sochařských děl: „[…] ty, jenž jsi kráčel / tak jako Gérard kpyramidám, Nil, kterým plula / Sluneční bárka, ti dlouze vyprávěl / Ostárnoucí planetě. […].“21 SNERVALEM DO ORIENTU Citovaný úryvek zbásně „Kjinému středu“ má svou stylizací blízko kveršům zfrancouzsky psané sbírky Vers l’Orient, na obálce označené podtitulem „Carnet de voyage. Alexandrie, le Caire, Louxor, Abou Simbel“ (Cestovní zápisník. Alexandrie, Káhira, 16 Tj.„Já jsem ten druhý“. Výrok— jejž Nerval napsal pod vlastní daguerrotypický portrét, pořízený Eugènem Gervaisem— byl, jak lze dovozovat ina základě motta kpovídce Pandora (srov.Nerval 2022b, s.219), inspirován Goethovým Faustem (kterého do francouzštiny Nerval přeložil ještě jako student lycea) afaustovským motivem rozdvojené duše (srov.Blinková Pelánová 2014, s.205 a208). 17 Srov.: „Vkraji Oxymoronu je vše svým vlastním protikladem. Slunce vsobě nese zánik už před svým zrodem: proto je černé“ (Zlín 2003, s.17). Že právě vtéto sbírce vystupuje Nerval jako klíčová postava, není pochopitelně náhodou— srov.ktomu níže pozn.26. 18 Srov.Zlín 2003, s.19. 19 Tamtéž, s.30. 20 Pod názvem Sonety Seléně vyšlo nejprve deset sonetů napsaných vrozmezí pouhých pěti dnů vúnoru 2007, ato sčástí sbírky Nedaleko pyramid jako neprodejná příloha časopisu Psí víno; ve značně rozšířené podobě pak byl cyklus publikován ve výboru zroku 2008. 21 Zlín 2006a, s.19. OPEN ACCESS VERONIKA KOŠNAROVá 113 Luxor, Abú Simbel). Zdánlivě jednoduchý název knihy má vícero (potenciálních) významů. Lze jej chápat jako sdělení okulturním směřování básníka, respektive textu, jako výpověď ocestě na Východ či opouhém snu otéto cestě, jako signál dialogu sdíly stematikou Orientu, respektive cest do Orientu, jako výraz věčného přibližování (vers) bez možnosti (či reálné vůle) skutečného dosažení cíle. Zároveň je název Vers l’Orient úryvkem zcitátu zNervalovy Aurelie, použitého taktéž jako motto kbásni „Voyage en Orient“: „‚Où vas-tu ? me dit-il.— Vers l’Orient !‘“;22 vbásni názvem shodné snázvem celé sbírky je pak daná pasáž zAurelie23 začleněna integrálně do textu básně.24 Podle Františka Všetičky právě tato vícekrát použitá intertextová citace jasně naznačuje, jak má být název sbírky vnímán, zároveň však vzhledem khomonymní povaze výrazu „vers“ je podle jeho názoru možné chápat první slova názvu jako podstatné jméno, acelý název ve významu „verš(e), resp.‚Verše Orientu‘“.25 Sbírka je zarámována Héraikletovým aforismem „Příroda se ráda skrývá“26 aslovy „Jsem vše, co jest, co bylo aco bude, amůj závoj nepozdvihl žádný smrtelník“, která podle Plútarchova svědectví, podaném veseji „OIsidě aOsiridovi“ ze souboru Moralií nesla socha egyptské bohyně Isidy. Mottem kprvní části sbírky „La Rose du Caire“ („Růže zKáhiry“) pak je citát zknihy Pierra Hadota Závoj Isidin, zníž pravděpodobně Zlín dva předchozí výroky čerpal.27 Vers l’Orient je jedinou Zlínovou knihou publikovanou celou aunikátně ve francouzštině, sfrancouzskými texty se lze nicméně setkat ivjiných jeho dílech.28 Pominu-li voriginále citované výroky jiných autorů, týká se to především sbírek vydaných stejně jako Vers l’Orient ve francouzské edici Le Dormeur du val. První znich, Vočích Gorgony / Dans les yeux 22 Zlín 2005, s.12. Vpřekladu Jaroslava Zaorálka: „– Akam jdeš? zeptal se /– KVýchodu!“ (Nerval 1930, s.124). 23 Srov.Nerval 1992, s.295. 24 Srov.Zlín 2005, s.26. 25 Všetička 2007, s.37. Zde však Všetička dosti fabuloval, zjazykového hlediska takový překlad není přípustný. 26 Již vtomto zavedeném znění je přítomno jisté napětí, až zpřesnějších překladů („To, co způsobuje vznik věcí, zpravidla působí ijejich zánik [= co způsobuje zrození, přináší ismrt]“, popř. „Forma [vzniklá věc] zpravidla podléhá zániku [= co se rodí, tíhne ke smrti]“ [Hadot 2010, s.25]) ovšem vyplývá, nakolik Hérakleitův výrok konvenuje Zlínovu náhledu na svět: „[…] chápání lidského světa nemůže být jiné, než založené na ambivalenci aprotikladu. […] Oxymoron je klíč ke světu, základní pojem daný naší existenci […]. My se vždycky nacházíme vprotikladech, naše schopnost vyjadřovat věci je nesmírně relativní“ (Zlín 2006b, s.31). 27 České znění mott uvádím podle českého překladu Hadotovy knihy (Hadot 2010, s.14 a248; srov.též pozn.26); překlad druhé části Plútarchem uváděného výroku— který mimochodem Zlín necituje přesně, vynechal předponu „sou“ uslovesa soulever (srov.„aucun mortel n’alevé mon voile“ [Zlín 2005])—, citované samostatně, zní: „Žádný smrtelník neodhalil můj závoj“ (Hadot 2010, s.14). 28 Jistou zálibu vužívání cizího jazyka lze uZlína sledovat již od počátku— vužívání výrazů řídkých, běžnému čtenáři nesrozumitelných. Pokud jde opsaní ve francouzštině, lze je podle mého názoru chápat jako přirozený důsledek dlouhodobého pobytu ve frankofonním prostředí, podpořený možná ifrustrací znedostatečného zájmu „mateřského“ publika (srov.též Všetička 2007, s.38). OPEN ACCESS 114 SVĚT LITERATURY 69 de la Gorgone, je opatřena francouzskou dedikací „Àma mère“ („mé matce“) ajejí druhý oddíl uvádí autorův francouzský překlad motta Máchova Máje.29 Dva ze čtyř oddílů sbírky nesou francouzské názvy („Le Pays de métempsychoses“, „Au pays d’Oxymoron“), použité vjiných Zlínových knihách včeském znění,30 básně do nich zařazené jsou uvedeny včeské ifrancouzské podobě. Vedici Le Dormeur du val dále vyšly česky psané sbírky Komety siný svit / Lueur livide de la comète aFata morgána nad hroby, která na obálce paratextově navazuje na sbírku Vers l’Orient francouzským podtitulem „carnet do voyage“, doplněným ocitát zRimbaudovy Sezóny vpekle, uvedený voriginále.31 Pro Zlína charakteristická stylizace po vzoru starší literatury, co do lexika iformy, působí někdy poněkud samoúčelně: vytváří dojem stavby, do níž se básník uzavírá jako do svého útočiště, buduje si svůj locus amoenus, který příliš nevyzývá kaktivnímu sdílení. Volba napsat text ve francouzštině vtomto ohledu autorovi paradoxně prospěla. Volným veršem komponovaná sbírka Vers l’Orient se vyznačuje úsporným arelativně civilním výrazem, oproštěným od řady manýr, snimiž se lze setkat vjeho českých textech. Intertextový dialog sosobou adílem Gérarda de Nerval je realizován primárně vrovině obsahové. Referenčními texty jsou zde vedle Nervalovy Cesty do Orientu32 aAurelie také jeho Dcery ohně (obsahující mj.ipovídku nesoucí jméno výše zmíněné bohyně Isis), včetně cyklu Chimér, jež jsou podle Zlína poetickým ekvivalentem Cesty do Orientu, „onirickou kvintesencí jeho cesty do míst, kde, jak se domníval, je od nepaměti situován bod vzniku všech legend idějiště původu dávných azapomenutých říší— do míst, kde je snad ještě možné nalézt fragmenty poselství, jež nikdy nebylo předáno“.33 Poslední sloku úvodního sonetu Chimér Zlín použil také jako motto kdruhému oddílu sbírky apřevzal zní ivýraz patřící kemblematickým motivům Nervalovým— černé slunce Melancholie34. Básnický subjekt sbírky Vers l’Orient se staví do pozice Nervalova následovníka, nastoluje mezi sebou ajím vztah důvěrné blízkosti. Rozhodnutí napsat (publikovat) sbírku ve francouzštině může být vnímáno jako součást tohoto gesta přiblížení, apropriace azároveň pocty obdivovanému básníkovi, reprezentujícímu jakési literární alter ego básnického mluvčího, personifikaci jeho vlastního kréda: „Gérard ne put accepter que 29 Srov.: „Mon chemin est lointain, l’appel est vain“ (Zlín 2006a). Pro srovnání vpřekladu Charlese Moisse: „Ma route est infinie et vainement j’appelle“ (Mácha 1965). 30 Srov.oddíl „Kraj metempsychóz“ ve svazku Nedaleko pyramid avýbor, respektive stejnojmenný oddíl vněm Vkraji Oxymoronu. 31 Srov.: „[…] aux confins du monde et de la Cimmérie, patrie de l’ombre et des tourbillons“ (Zlín 2015; za citátem uvedeny iniciály A.R.). Včeském překladu Aleše Pohorského: „[…] na pokraj světa ado Kimérie, otčiny stínů avírů“ (Rimbaud 2000, s.37). 32 Tři prózy zCesty do Orientu („Ženy vKairu“, „Kalif Hakem“ a„Královna sábská“) vyšly vpřekladu Jaroslava Zaorálka vroce 1931 vdruhém svazku výboru zNervalova díla (edice Prokletí básníci, nakladatelství Rudolfa Škeříka); vroce 1996 vyšly druhé dvě samostatně vnových překladech: Příběh Chalífy al-Hákima (Nerval 1996; část textu vyšla pod titulem „Hašiš“ vpřekladu Lucie Koubkové ve sborníku Kouzlo hašiše [Gautier— Claretie— Nerval— Baudelaire— Retté 1996]) aPříběh oKrálovně jitra aSulajmánovi, knížeti duchů (Nerval 1996b). 33 Zlín 1999a, s.54. 34 Srov.Zlín 2005, s.41. OPEN ACCESS VERONIKA KOŠNAROVá 115 le monde, / Privé de mythe, perdît / Son enchantement.“35 Vbásni „Voyage en Orient“ prezentuje mluvčí svou „cestu“ jako cestu vNervalových stopách. Ovšem to znamená vydat se istejnému nebezpečí aohrožení— nikoli náhodou je ve sbírce Vers l’Orient obkružováno mj.itéma sebevraždy.36 Za povšimnutí stojí, že Nerval je často uveden pouze svým křestním jménem. To lze vnímat jako výraz shora popsaného vědomí blíženectví, ovšem zároveň ijako důsledek vlivu Nervalových textů stejně jako sekundární nervalovské literatury (sníž je Karel Zlín přinejmenším výběrově obeznámen37), kde se oNervalovi— vnávaznosti na literární postavu „Gérarda“ nesoucí evidentní autobiografické rysy— píše také vesměs jako oGérardovi.38 Pojmenováním „Gérard“ básnický subjekt Vers l’Orient oživuje autobiografický subjekt Nervalových textů azároveň vnich tematizovaný princip „‚božské synchronie‘, vníž se protínají životy vzdálené celá staletí“.39 Zkulturně-lokálního hlediska jsou vsouladu sNervalem ipodtitulem knihy tematickým středobodem památkové dědictví atradice (starověkého) Egypta. Vyskytuje se zde množství staroegyptských reálií, díky/kvůli nimž básně mohou působit kryptickým dojmem, ač jsou jinak výrazově vcelku přímočaré. Prostřednictvím své řeči, vníž oživuje starověké mýty, usiluje promlouvající subjekt osvé sebeurčení, sebe-situování včasoprostoru dějin. Poukazuje na původní sepětí poezie smytologií, filozofií, mystérii. Vtéto perspektivě je přítomnost neoddělitelná od dávnověkého Vědění, konflikt však vzchází ztoho, že navzdory tomu dochází knevyhnutelnému střetu Řádu, světa, vněmž byla nedílně aneodmyslitelně přítomna transcendence atajemství, sodkouzlením současnosti. Zlínovy verše nejsou nějakou postmoderní intertextovou hru, nýbrž pokusem oliterární dialog sNervalovým odkazem ilegendou. Sbírka navíc není pouze nervalovským palimpsestem, dostává se do ní iautorova vlastní, specificky intimní zkušenost exilu: „Après des années au pays natal, / Je me trouve pour toujours / Al’étranger“;40 „Où suis-je : Chassé / De mon pays natal, j’ai regardé / Les lumières de l’Orient“.41 Osobitým příspěvkem, poukazujícím na jeho dvojdomectví umělecké, jsou také na závěr sbírky zařazeny tři lettristické básně afotografické reprodukce skulptur inspirovaných egyptskou mytologií.42 35 Zlín 2005, s.33 („Gérard nemohl přijmout, že svět / Zbavený mýtů by ztratil / Své kouzlo.“ Není-li uvedeno jinak, jsou překlady Zlínových francouzských veršů pracovními překlady autorky studie). 36 Ktomu též Všetička 2007, s.37. 37 Vpoznámkách kpřekladu Chimér rezonuje komentář Jeana Richera anapříklad vyjádření osonetech „El Desdichado“ a„Artémis“, že „jsou básníkovými Hroby“ (Zlín 1999c, s.61), se jeví být doslovnou přejímkou Richerem (vsouvislosti právě stěmito dvěma sonety) užitého pojmu „Tombeau(x)“ (srov.Richer 1987, s.209 a218), což ovšem zcela zastírá jeho žánrový význam (nápisu na náhrobku, respektive epitafu, pohřebního panegyriku). 38 Vencyklopedickém slovníku Nouveau Larousse Illustré zroku 1898 je dokonce spisovatelovo jméno zařazeno pod „G“ jako Gérard, jak až do druhé poloviny třicátých let podepisoval většinu svých textů (Christov 2017, s.32). 39 Pelán 1996, s.164; srov.též Pelán 2022c, s.302. 40 Zlín 2005, s.25 („Po letech vrodné zemi / Se provždy nacházím / Vcizině“). 41 Tamtéž, s.44 („Kde jsem: Vyhnaný / Ze své rodné země, pohlédl jsem / Na světla Orientu“). 42 Propojování svých textů svlastními výtvarnými pracemi je pro Zlína příznačné. OPEN ACCESS 116 SVĚT LITERATURY 69 PŘEKLAD CHIMÉR Obdiv kNervalovi uZlína dosáhl takové míry, že našel odvahu pustit se do překladu cyklu dvanácti sonetů vydaných pod titulem Chiméry. Oobtížnosti takového úkolu lapidárně vypovídá to, co Věra Linhartová— tehdy již usazená vPaříži— napsala na počátku roku 197143 vdopise adresovaném Miloslavu Topinkovi: „[…] pámbu stím, kdo se kdy opřeklad Chimér pokusí. […] Jsou to texty, kde se nedá prakticky hnout jediným slovem, aniž byste je nerozbil. Není možné si dovolit žádnou volnost, protože všechna slova mají vlastní smysl ismysl ve vztahu kostatním […].“44 Miloslav Topinka tato slova citoval vúvodním proslovu na slavnostním uvedení Zlínova překladu,45 vydaného vbilingvním vydání nakladatelstvím Trigon vroce 1999. Zlín jej pořídil podle souborného vydání Nervalova díla vBibliothèque de la Pléiade, zněhož vycházel ipři zpracování doslovu apoznámek ktextu. Nedávný nový překlad Chimér (respektive celého souboru Dcery ohně) pořízený Jiřím Pelánem přímo vybízí ktomu, historii pokusů opřevod tohoto „nepřeložitelného“ díla do češtiny stručně zrekapitulovat aalespoň vnáznaku nastínit rozdíly mezi jednotlivými verzemi.46 Vpodobě uceleného cyklu bylo dvanáct sonetů sjednocených pod titul Chiméry voriginále poprvé publikováno vroce 1854 jako závěrečný oddíl souboru Les filles du feu (Dcery ohně).47 Pro českou literaturu nepředstavují Chiméry nějaké paradigmatické dílo, přesto existují vrelativně hojném počtu překladů. Jako první se oněj pokusil Vilém Závada. Jeho verze byla součástí jím uspořádaného oddílu básní, zahrnutého spolu spřeklady próz akorespondence pořízenými Jaroslavem Zaorálkem do prvního dílu dvousvazkového vydání výboru zNervalova díla vydaného vedici Prokletí básníci nakladatelství Rudolfa Škeříka.48 Dalším překladatelem Chimér byl Jan Tomeš, jehož překlad vznikl roku 1944. Vydání bylo původně ohlášeno vKnižnici Kvartu vydavatele Bedřicha Stýbla,49 reálně 43 Snad stojí za připomínku, že právě vtéto době vznikl autorčin překlad jiného velmi obtížného textu: básnické skladby Giacomo Joyce Jamese Joyce. 44 Cit.dle Topinka 2007, s.191–192. 45 Vaktualizované podobě srov.Topinka 2023. Slova Linhartové zapojil Topinka ido svého textu publikovaného vkolektivní monografii vydané při příležitosti výstavy Naše Francie (Marès— Riedlbauchová 2018). Významové vyznění citátu je totožné, textové znění však nikoli: „‚Myslím, že Chiméry jsou téměř nepřeložitelné. Nelze pohnout jediným slovem, aby se text nezhroutil‘“ (cit.dle Topinka 2018, s.306). 46 Na některé rozdíly mezi překladem Závadovým aTomešovým poukázal vrecenzi Tomešova překladu Chimér Milan Blahynka (Blahynka 1967). Ke konfrontaci těchto dvou překladů srov.též níže pozn.56. Relevantní komparativní poznámky kpřekladům Závady, Tomeše aKameníka vminulosti předestřel Jiří Pelán (Pelán 1996, s.230–233; srov.ktomu též komentář Jiřího Pistoria 2000/2001, s.212–215). 47 Vznikaly však delší dobu (vzárodku již na počátku čtyřicátých let) ačást znich byla vletech 1844–1853 publikována časopisecky, respektive knižně vPetits châteaux de Bohême (1853). Podrobněji ktomu Pelán 1996b, s.182–183, respektive Pelán 2022b, s.293 aZlín 1999b, s.60. 48 Celý ediční projekt zapadá do dobového intenzivního zájmu ofrancouzskou moderní aavantgardní literaturu. 49 Srov.upoutávku včíslech 2 a3–4 čtvrtého ročníku (1945–1946) Kvartu. OPEN ACCESS VERONIKA KOŠNAROVá 117 připravovat se však začalo až vrámci edice Malá veledíla, redigované Janem Vladislavem vnakladatelství Viléma Šmidta. Kniha měla vyjít vroce 1948,50 cenzura nastolená po únorovém převratu to však již neumožnila. Jako soukromý bibliofilský tisk překlad vydal Jaroslav Picka vroce 1954, květšímu počtu čtenáři se Tomešův překlad dostal až díky (bilingvnímu) vydání vOdeonu vroce 1966.51 Nejspíše vpadesátých letech vznikl překlad Jana Kameníka,52 poprvé uveřejněný až posmrtně, vpátém svazku souborného vydání Kameníkova díla věnovaného právě jeho překladům. Svazek uspořádal Jiří Pelán, který je také, jak bylo již řečeno, autorem nejnovější české verze Chimér, vydané nejprve časopisecky vRevolver Revue azanedlouho nato iknižně vrámci kompletního nového překladu souboru Dcery ohně společně spovídkou Pandora anovelou Aurelie. Stejně jako Karel Zlín překládal Pelán podle vydání vBibliothèque de la Pléiade, poznámkový aparát, který ke svému překladu připojil, je mírně upravenou verzí toho, jímž doprovodil edici Kameníkových překladů. Vedle překladů (téměř) celého53 cyklu vzniklo několik dílčích ukázek (bez uvedení příslušnosti kcyklu Chimér): již několik let před Závadou publikoval Jan Alda (vl. jm. Alexander Hořejší) včasopise Host překlad sonetu „El Desdichado“. Ten spolu se sonetem „Antéros“ azávěrečnými „Zlatými verši“ přeložil také Gustav Francl. „Zlaté verše“ najdeme rovněž mezi překlady Vladimíra Holana.54 Znastíněného přehledu je patrné, že jednotlivé české verze Chimér vznikaly, respektive byly publikovány vrůzných časových obdobích arůznorodá jsou i„zázemí“ jejich autorů. Vilém Závada mohl těžit ze své znalosti francouzštiny, kterou studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ize své vlastní básnické zkušenosti. Časopisecky mu příležitostné překlady zfrancouzské poezie, prózy ipublicistiky vycházely od roku 1927,55 jeho překladatelským knižním debutem byl ovšem právě až výbor zNervalovy poezie (včetně Chimér).56 Žádný další překlad zfrancouzštiny mu knižně již nevyšel, jeho překladatelskou doménou se stala poezie jihovýchodní Evropy.57 50 Ještě vroce 1949 lze titul najít na chlopních obálky třetího vydání jiného svazku ztéto edice— Písně mužů od R.Kiplinga— jako ohlášený titul „vtisku“. 51 Historii Tomešova překladu (ovšem bez zmínky opůvodním plánovaném vydání vKnižnici Kvartu) objasňuje ediční poznámka Jana Šulce (Šulc 2003, s.722) ve výboru zTomešových statí, vněmž byl přetištěn doslov kodeonskému vydání (Tomeš 1966). 52 Srov.komentář Jiřího Pelána (Nerval 2022a, s.9). 53 Závadův překlad Chimér není zcela kompletní, chybí vněm sonet „Artémis“. 54 Poprvé byl Holanův překlad „Zlatých veršů“ publikován ve výboru Cestou (1962), znovu v12. svazku nového vydání jeho Spisů (2009). 55 Na počátku třicátých let Závada též referoval onovinkách na francouzském knižním trhu. Opírám se údaje vMálková— Řehák 2006. 56 Po čtyřech desetiletích vyjádřil Závadovi soukromé uznání za překlady Nervalovy poezie Jan Zábrana: „[J]ak jsou dobré, pochopil jsem až po letech, kdy jsem četl snaživou, ale akademicky studenou aneživou knížku překladů pana Tomeše“ (cit.dle Málková 2007, s.184). Za zdařilé (avporovnání sTomešem taktéž za zdařilejší) považuje Závadovy překlady iJiří Pelán (Pelán 1996a, s.231–232). Naopak Jiří Pistorius je kZávadovi kritičtější, dokonce ho nazývá „velmistrem nepřesnosti“ (Pistorius 2000/2001, s.214). 57 Srov.Novotný 1979, s.158 OPEN ACCESS 124 SVĚT LITERATURY 69 Nerval, Gérard de. Příběh oKrálovně jitra aSulajmánovi, knížeti duchů. Přel. Jiří Pelán. Praha: Trigon, 1996b. Nerval, Gérard de. Chiméry / Les Chimères. Přel. Karel Zlín. Praha: Trigon, 1999. Nerval, Gérard de. „Chiméry vnovém překladu asprůvodním slovem Jiřího Pelána“. Revolver Revue, 37, 2022a, č.129, s.7–21. Nerval, Gérard de. Dcery ohně. Pandora. Aurelie. Přel. Jiří Pelán. Praha: Malvern, 2022b. Novotný, Vladimír [V. N.]. „Ediční poznámka“. In Závada, Vilém. Vtisknout své znamení (Básnické dílo, sv. 5). Ed. Vladimír Novotný. Praha: Československý spisovatel, 1979, s.157–158. Pelán, Jiří. „Překlady Jana Kameníka“. In Kameník, Jan. Překlady. Ed. Jiří Pelán. Praha: Triáda, 1996a, s.223–238. Pelán, Jiří. „Ediční komentář“. In Kameník, Jan. Překlady. Ed. Jiří Pelán. Praha: Triáda, 1996b, s.177–221. Pelán, Jiří. „Gérard de Nerval, básník božské synchronie“. In Nerval, Gérard de. Příběh oKrálovně jitra aSulajmánovi, knížeti duchů. Praha: Trigon, 1996c, s.149–174. Pelán, Jiří. „Giacomo Leopardi: Pravda apíseň“. In Leopardi, Giacomo. Zpěvy / Canti. Přel. Karel Zlín. Kutná Hora: Tichá Byzanc, 2000a, s.249–291. Pelán, Jiří [J. P.]. „Poznámka kpřekladu“. In Leopardi, Giacomo. Zpěvy / Canti. Přel. Karel Zlín. Kutná Hora: Tichá Byzanc, 2000b, s.247–248. Pelán, Jiří. „[Poznámky]“. In Nerval, Gérard de. Dcery ohně. Pandora. Aurelie. Přel. Jiří Pelán. Praha: Malvern, 2022a. Pelán, Jiří. „Ediční komentáře“. In Nerval, Gérard de. Dcery ohně. Pandora. Aurelie. Přel. Jiří Pelán. Praha: Malvern 2022b, s.287–295. Pelán, Jiří. „Nervalovy dcery ohně“. In Nerval, Gérard de. Dcery ohně. Pandora. Aurelie. Přel. Jiří Pelán. Praha: Malvern 2022c, s.301–307. Pistorius, Jiří. „Tři studie Jiřího Pelána oestetice překladu“. Kritický sborník, 20, 2000/2001, s.212–224. Pražan, Bronislav. „Labyrinty sochaře abásníka Karla Zlína“. Týdeník Rozhlas, 9, 1999, č.24, s.4. Richer, Jean. Gérard Nerval: Expérience vécue et création ésotérique. Paris: Guy Trédaniel, 1987. Rimbaud, Arthur. Sezóna vpekle. Iluminace. Přel. Aleš Pohorský. Praha: Garamond, 2000. Srp, Karel. Karel Malich. 2.vydání. Praha: Galerie Zdeněk Sklenář, 2013. Šulc, Jan [J. Š.]. „Ediční poznámka“. In Tomeš, Jan M.Slovo atvar. Ed. Zina Trochová. Praha: Torst, 2003, s.721–725. Tetiva, Vlastimil. Karel Zlín. Praha: Gallery, 2010. Tomeš, Jan. „[Chiméry jsou ztěch básnických děl…]“. In Nerval, Gérard de. Les Chimères / Chiméry. Přel. Jan Tomeš. Praha: Odeon, 1966, s.35–[41]. Topinka, Miloslav. Hadí kámen: Eseje, články, skici (1966–2006). Brno: Host, 2007. Topinka, Miloslav. „Nalézt místo aformuli aneb Co pro mne znamená francouzská poesie“. In Naše Francie. Francouzská poezie včeských překladech ailustracích 20.století. Eds. Antoine Marès— Tereza Riedlbauchová. Praha: Památník národního písemnictví, 2018, s.300–314. Topinka, Miloslav. „Skici kGérardu Nervalovi (úryvky)“. Bubínek Revolveru, 9.1.2023. [online]. [cit.3.3.2023]. Dostupné zhttps:// www.bubinekrevolveru.cz/skici-k-gerardunervalovi-uryvky. Všetička, František. „Cestou Gérarda de Nerval“. Psí víno, 2007, č.40, s.37–38. Zlín, Karel. Poesie. Praha: Torst, 1996. Zlín, Karel. „Chiméry aGérard de Nerval“. In Nerval, Gérard de. Chiméry / Les Chimères. Přel. Karel Zlín. Praha: Trigon 1999a, s.54–57. Zlín, Karel. „Poznámky“. In Nerval, Gérard de. Chiméry / Les Chimères. Přel. Karel Zlín. Praha, Trigon 1999b, s.60–70. Zlín, Karel. „Slovo na úvod“. In Leopardi, Giacomo. Zpěvy / Canti. Přel. Karel Zlín. Kutná Hora: Tichá Byzanc, 2000, s.7–[10]. Zlín, Karel. Vkraji Oxymoronu. Brno: Host, 2003. Zlín, Karel. Vers l’Orient: Carnet de voyage: Aleandrie, le Caire, Louor, Abou Simbel. Montigny le Bretonneux: Yvelinédition, 2005. Zlín, Karel. Vočích Gorgony / Dans les yeux de la Gorgone. Montigny le Bretonneux: Yvelinédition, 2006a. Zlín, Karel. „Oxymoron je klíč ke světu: Rozhovor se spisovatelem avýtvarníkem OPEN ACCESS VERONIKA KOŠNAROVá 125 Karlem Zlínem“. Radim Kopáč. Uni, 16, 2006b, č.11, s.28–31. Zlín, Karel. „Umělecké dílo by nemělo být politizováno: Rozhovor sKarlem Zlínem oodvěkých věcech před pádem, emigraci, kulturním rasismu, Zlínu aPaříži“. Jiří Pelán. Souvislosti, 18, 2007, č.3, s.41–52. Zlín, Karel. Komety siný svit / Lueur livide de la comète. Montigny le Bretonneux: Yvelinédition, 2008a. Zlín, Karel. Nedaleko pyramid. Praha: Protis, 2008b. Zlín, Karel. „Nezhlížet se vposledních pěti minutách avantgardy: Smalířem, sochařem, básníkem apřekladatelem Karlem Zlínem oGiacomettiho poctivosti, bombardování Zlína aumělecké paměti.“ Miloš Doležal. Kontexty, 2, 2010, č.5, s.65–74. Zlín, Karel. Fata morgána nad hroby. Mercurol: Éditions François Baudez, 2015. OPEN ACCESS