Johnson, Erhard a Vietnam. K vyjednávání Američanů s Němci o podpoře ve vietnamské válce v letech 1963–1966

Johnson, Erhard a Vietnam k vyjednávání Američanů s Němci o podpoře ve vietnamské válce v letech 1963–19661 Petr Janoušek Vietnamská válka pro amerického prezidenta Lyndona Johnsona představovala nejen vojenský, ale také diplomatický problém. Dodnes tak Vietnam i z hlediska historického bádání často překrývá další Johnsonovy aktivity. Zároveň nicméně platí, že tento konflikt zanechal svůj otisk v řadě dalších prezidentových politik, včetně té evropské. Někteří historici oceňují, že i přes často rezervovaný postoj evropských spojenců k Vietnamu udržoval Johnson transatlantické partnerství a nemstil se jim.2 Neznamenalo to však, že by Johnson neuměl na evropské státy pragmaticky zatlačit. Příkladem byla komunikace o Vietnamu, kterou v letech 1963 až 1966 vedl s německým kancléřem Ludwigem Erhardem. Vietnam nebyl nutně vždy hlavním tématem rozhovorů mezi představiteli obou států — latentně však byl přítomen neustále. INCIDENT V TONKINSKÉM ZÁLIVU Lyndon Johnson se do prezidentského úřadu dostal nečekaně a velice rychle 22. listopadu 1963 po dallaském atentátu na jeho předchůdce Johna Fitzgeralda Kennedyho. Dosavadní viceprezident se bleskově musel zorientovat v řadě domácích i zahraničních problémů. Jedním z nich byl Vietnam. Johnson považoval vietnamský konflikt za test americké rozhodnosti v zahraničí. Velice rychle po začátku svého úřadování — již zkraje roku 1964 — čelil kritice ze strany novinářů, kteří tvrdili, že se v zahraniční politice dostatečně nevyzná. Žurnalisté mu vyčítali, že problémy neřeší, ale jen odsouvá, neboť mu zejména záleží na úspěchu v nadcházejících volbách.3 1 Tento text je upravenou a rozšířenou verzí příslušných pasáží z autorovy disertační práce: JANOUŠEK, Petr, Německo-americké vztahy v éře kancléře Ludwiga Erharda, Doktorská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2013. 2 ELLIS, S., A foreign policy success? LBJ and transatlantic relations, in: Journal of Transatlantic Studies, Vol. 8, 2010, No. 3, s. 253. 3 SCHWARTZ, T. A., Lyndon Johnson and Europe. In the Shadow of Vietnam, Cambridge (Massachusetts), London 2003, s. 28. OPEN ACCESS PETr JANOušEk 57 Pro amerického prezidenta tak bylo klíčové získat pro svou vietnamskou politiku podporu v Evropě, aby upevnil svou pozici na domácí scéně. Dva z důležitých evropských státníků během celého roku 1964 signalizovali, že k americkým akcím mají odlišný postoj. Francouzský prezident Charles de Gaulle, prosazující nezávislou evropskou politiku, se obával toho, že Spojené státy po zapletení do vietnamského konfliktu budou mít větší tendenci uvolňovat si ruce prostřednictvím domluvy se Sovětským svazem. Pokud by podle něj Evropa neudržovala nezávislý kurz, hrozilo by jí, že se v bipolárním světě stane pouhým satelitem Spojených států. Oproti tomu politika německého kancléře Ludwiga Erharda byla založena na úzké spolupráci s USA. Erhard se ostatně již s touto strategií 16. října 1963 ujímal kancléřské funkce. V následujícím roce se intenzivně věnoval vyjednávání s USA o tzv. Mnohostranných silách (MLF).4 Erhardovi na tomto projektu velice záleželo. Na schůzce Erharda s Johnsonem, která se konala 12. června 1964 ve Washingtonu, americký prezident apeloval na Němce, aby vyslali do Vietnamu polní nemocnici. Rozdílný přístup Spolkové republiky a Francie dokresluje, že de Gaulle během Erhardovy návštěvy ve Washingtonu přispěchal s kritikou Bílého domu. Při turné po severní Francii prohlásil, a to s větším důrazem než kdykoli dříve, že by Čína, ale i Spojené státy měly z Vietnamu odejít a země v celém regionu by o svém osudu měly rozhodovat samy.5 Další příležitost demonstrovat, že Spolková republika je spolehlivým spojencem USA, Erhardovi poskytl incident v Tonkinském zálivu, tedy událost, která vedla k zesílení amerických aktivit ve Vietnamu. Dne 2. srpna 1964 se americké hlídkující plavidlo Maddox dostalo do přestřelky se třemi severovietnamskými loděmi.6 Americký prezident následně schválil letecké údery na cíle v Severním Vietnamu a Kongres přijal rezoluci, která Johnsona opravňovala k „použití síly na pomoc obraně svobody“.7 „Musíme všem dát najevo, že Spojené státy jsou sjednocené v odhodlání ukončit komunistickou subverzi a agresivitu v oblasti,“ uvedl ve své řeči již 5. srpna 1964 prezident Johnson.8 Srpnové události přispěly k tomu, že americká veřejnost začala Vietnam vnímat jako ještě palčivější problém.9 V otázce Vietnamu se tak Johnsonovi v dané chvíli podařilo americkou politickou scénu sjednotit.10 4 USA projekt MLF nabízel variantu, jak s evropskými zeměmi navázat jadernou spolupráci a vybudovat další bezpečnostní platformu. Rovněž šlo o možnost, jak uspokojit jaderné ambice Bonnu. Koncept se několikrát pozměnil. Jádrem návrhu na MLF nakonec bylo vytvoření námořní flotily, která by nesla rakety Polaris, jež by byly kontrolovány zeměmi NATO. Postupně tak byla revidována původní představa o tom, že by tato flotila měla být složena z ponorek. 5 De Gaulle urges U.S. to quit Asia, in: The New York Times, June 12 1964. 6 K údajnému druhému střetu srv. PATERSON, P., The Truth About Tonkin, in: Naval History, Vol. 22, 2008, No. 1, s. 52–59. 7 MCCORMICK, T. J., America’s Half-Century, Baltimore 1995, s. 152. 8 JOHNSON, L. B., The Tonkin Gulf Incident, Academic Search Premier, EBSCOhost, Accession Number 21212327. 9 MCNAMARA, R., In Retrospect. The Tragedy and Lessons of Vietnam, New York 1995, s. 127. 10 HOOK, S. W., U.S. Foreign Policy. The Paradox of World Power, Washington D.C. 2005, s. 94. 58 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2015 Erhard svou podporu Johnsonovi vyjádřil velice rychle. Američané samozřejmě byli vděční, že v Německu nalezli oporu.11 Vstřícný postoj vlády Spolkové republiky Washingtonu přišel vhod, i když nebyl vyjádřením celospolečenského konsenzu: Willy Brandt a další sociální demokraté dávali najevo, že německá veřejnost na přímou akci ve Vietnamu není připravena. Američané se je pokoušeli na svou stranu získat tezí, která kladla důraz na podobnost situace Saigonu a Berlína. Třebaže prezident Johnson věděl, že hlavní břemeno války bude muset nést Amerika sama, mezinárodní podpora a pomoc pro něj byla nesmírně důležitá. Američané potřebovali vytvořit příznivější obraz války ve Vietnamu v zahraničí i na domácí scéně a ukázat, že jejich akce není sólovým činem.12 Na přelomu let 1964 a 1965 Američané pozměnili priority své zahraniční politiky. Projekt MLF vystřídala otázka nešíření jaderných zbraní a v diskusi se západoevropskými partnery se důležitějším bodem stala také vietnamská válka. DEBATY O ESKALACI Na konci roku 1964 se Johnsonovi podařilo triumfovat v prezidentských volbách.13 Situace ve Vietnamu se však zhoršovala. Američané museli tedy řešit otázku, zda mají posilovat svou vojenskou přítomnost v této zemi. Johnson prosazoval intenzivní angažování se, což se nesetkalo s jednoznačnou podporou ani uvnitř jeho vlády. Proti se vyslovovali mimo jiné viceprezident Hubert Humphrey nebo blízký prezidentův spolupracovník a pozdější ministr obrany Clark Clifford. Stejný názor měl ale i náměstek ministra zahraničí George Ball, který byl přesvědčen, že Evropa nesmí být kvůli jihovýchodní Asii znevýhodňována. Proti eskalaci konfliktu se vyslovili rovněž vlivní senátoři J. William Fulbright a Mike Mansfield.14 Většina Johnsonových poradců ovšem s rozšířením amerického zapojení ve Vietnamu souhlasila a podporovali je také zasloužilí státníci jako Dean Acheson.15 V roce 1965 se Vietnam stal tématem dubnového setkání mezi prezidentem Johnsonem a britským premiérem Haroldem Wilsonem. Johnsonovi vadilo, že Britové americké působení ve Vietnamu veřejně kritizovali. Wilson se navíc po americkém rozhodnutí bombardovat Severní Vietnam dožadoval přímé konzultace s Johnsonem, který na to ale reagoval dosti podrážděně. Zřejmě si ještě neuvědomoval všechny mezinárodní důsledky svého rozhodnutí. Nicméně pro Johnsona a jeho vládu byla podpora Velké Británie rovněž mimořádně důležitá — Britové se stále stavěli do 11 Politisches Archiv des Auswärtigen Amts, Berlin (dále: PA AA), B 32, Bd. 195. 12 Tamtéž. 13 Porazil vyhraněně pravicového republikána, senátora Barryho Goldwatera, a to poměrně vysokým poměrem hlasů. Kandidáti demokratické strany se navíc stejně výrazně prosadili také ve volbách do Kongresu. Z mocenského hlediska se tedy Johnson na konci roku 1964 nacházel na vrcholu sil a sebevědomí. 14 GREINER, B., Krieg ohne Fronten. Die USA in Vietnam, Hamburg 2007, s. 56. 15 SCHERTZ, A. W., Die Deutschlandpolitik Kennedys und Johnsons, Köln 1992, s. 303. PETr JANOušEk 59 role nejbližšího bezpečnostního spojence USA v Evropě.16 Wilson Američany varoval hlavně před tím, že by mohli ztratit pověst morální autority.17 Na druhou stranu Wilson potřeboval, aby před domácí veřejností vypadal jako Johnsonův přítel, jeho kritika Vietnamu proto měla své hranice.18 Johnson za svou prioritu považoval prosazení domácích liberálních ekonomických reforem v Kongresu. Zároveň ale součástí jeho preferencí byla i snaha udržet Jižní Vietnam. Již koncem roku 1964 proto signalizoval, že je ochoten ve Vietnamu zvýšit počet amerických vojáků, a to navzdory skeptickým hlasům ve své administrativě.19 Kupříkladu George Ball Johnsona varoval, aby neopakoval chyby Francouzů, kteří ve Vietnamu měli 250 tisíc zkušených veteránů, a přesto neuspěli.20 Johnsonovi proto radil, aby vyslal maximálně 100 tisíc vojáků.21 Naopak generál William Westmoreland tvrdil, že Jižní Vietnam bez pomoci USA padne. Johnson nakonec schválil zvýšení počtu vojáků až o 200 tisíc mužů. Jistotu úspěchu ve Vietnamu ale ani toto číslo nedávalo.22 Johnson se navíc obával, že narůstající veřejná diskuse o vietnamské válce by mohla odvést pozornost od domácích plánů na společenskou modernizaci. Podle historika Roberta Dalleka to ale byla chybná úvaha. Otevřená debata o Vietnamu by mu údajně zvětšila manévrovací prostor.23 Vietnam každopádně ubíral energii i peníze, které by jinak mohly být věnovány na domácí reformy.24 Ministr financí Henry Fowler v době, kdy bylo ohlášeno navýšení amerických sil ve Vietnamu, objížděl evropské země. Pro Washington bylo nadále nesmírně důležité udržet si podporu Spolkové republiky. Již v předešlém roce se Bonn začal podílet na některých rozvojových projektech ve Vietnamu. V průběhu roku 1965 se však americký tlak na další německou pomoc začal zvětšovat.25 Američané s rozpaky sledovali, jak se vietnamský konflikt v Evropě postupně dostává do pozornosti médií a veřejnosti, přičemž podle jejich zjištění začínala převažovat obava, že tento konflikt může přerůst až ve třetí světovou válku. Komentátoři 16 Od poloviny roku 1965 se Wilson snažil Spojené státy a Severní Vietnam přivést k vyjednávacímu stolu. Srv. BOYLE, K., The Price of Peace: Vietnam, the Pound, and the Crisis of the American Empire, in: Diplomatic History, Vol. 27, 2003, No. 1, s. 37. 17 SCHWARTZ, T. A., c. d., s. 85. 18 COLMAN, J., Harold Wilson, Lyndon Johnson and Anglo-American ‘summit diplomacy‘, 1964–1968, in: Journal of Transatlantic Studies, Vol. 1, 2003, No. 2, s. 137. 19 BERMAN, L., Coming to Grips with Lyndon Johnson’s War, in: Diplomatic History, Vol. 17, 1993, No. 4, s. 522. 20 Vietnam představoval dlouhodobou zátěž ve vztazích USA a Francie. Srv. COUVE DE MURVILLE, M., Une politique étrangère, 1958–1969, Paris 1971, s. 142. 21 BERMAN, L., c. d., s. 523. 22 Tamtéž, s. 530. 23 DALLEK, R., Lyndon Johnson and Vietnam: The Making of Tragedy, in: Diplomatic History, Vol. 20, 1996, No. 2, s. 149. 24 BATOR, F. M., No Good Choices: LBJ and Vietnam/Great Society Connection, in: Diplomatic History, Vol. 32, 2008, No. 3, s. 309–340. 25 ZIMMERMANN, H., Money and Security. Troops, Monetary policy, and West Germany’s Re lations with the United States and Britain 1950–1971, Cambridge 2002, s. 157. 60 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2015 se obávali, že Čína nebude stát stranou ve chvíli, kdy by byl Severní Vietnam zničen. Navíc si mnozí mysleli, že v případě americko-čínského konfliktu by se mohl zapojit i Sovětský svaz.26 Do rozporu s oficiální americkou politikou ve Vietnamu se často dostávala také německá média. Američané tvrdili, že se musí starat o velkou vlnu uprchlíků utíkajících ze severní části do jižní. (A v této souvislosti byl Vietnam také mediálně spojován s Berlínem.) Naopak časopisy, jako byly Der Spiegel a Der Stern, upozorňovaly na americké bombardování, které ničí severovietnamské vesnice. Němci také nevěřili tomu, že jsou Američané ochotni zůstat ve Vietnamu dvacet let.27 Johnson se po těchto zprávách snažil zlepšit obraz Spojených států oznámením v dubnovém projevu na Johns Hopkins University, že vznikne jihoasijský rozvojový program, který napomůže k rozvoji celého regionu. Prezident uvedl, že v čele programu, jenž by měl pomoc koordinovat, bude stát Eugene Black — někdejší šéf Světové banky. „Neměli bychom dovolit, aby lidé hladověli a nosili hadry, když jsou naše sklady přeplněné spoustou masa, obilí, rýže a bavlny,“ řekl Johnson.28 DALŠÍ NÁVŠTĚVA USA Ludwig Erhard se ani v roce 1965 projektu MLF (na rozdíl od Johnsona) nevzdal, byl proto ochoten vycházet Američanům vstříc v dalších oblastech. Ambasador Spolkové republiky v USA Karl Heinrich Knappstein mu v této souvislosti radil, aby nadále vyjadřoval podporu americké kampani ve Vietnamu, chápané jako zápas s komunismem o svobodu a bezpečí. Za dobrý důkaz této podpory považoval 8,75 milionu dolarů, kterými Bonn na vietnamskou misi přispěl, jakož i to, že Německo v únoru poslalo do Vietnamu 30 ambulancí.29 Od 31. května do 4. června 1965 Erhard pobýval na další návštěvě Spojených států. Témat pro rozhovory s americkými představiteli bylo více. Vietnam byl pouze jedním z nich. Přišla na něj řeč kupříkladu v rámci rozhovorů s ministrem obrany Robertem McNamarou a ministrem zahraničí Deanem Ruskem, které se uskutečnily 4. června. Američané si před Erhardem stěžovali na francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, který tlačil na mír ve Vietnamu. Hlavním bodem návštěvy USA bylo kancléřovo setkání s Johnsonem, které se uskutečnilo také 4. června, a to krátce po poledni. Pro Erharda bylo důležité získat ujištění, že Američané navzdory Vietnamu ponechají své síly v Berlíně a v Evropě. 26 Ke vztahu Číny a války ve Vietnamu. Srv. LIN, M., China and the Escalation of Vietnam War, in: Journal of Cold War Studies, Vol. 11, 2009, No. 2, s. 35–69. 27 National Archives, College Park, RG 59 General Records of the Department of the State (dále: NA), Central Foreign Policy Files (dále: CFPF), 1964–1966, Political/Defense, Pol 2 General Reports/Stats Ger–W To Pol 2–1 Joint Weekas Ger W, Department of State Airgram, August 17, 1965, Box 2208. 28 JOHNSON, L. B., Johns Hopkins University Speech, Academic Search Premier, EBSCOhost, Accession Number 21212766. 29 PA AA, B 32, Bd. 168. PETr JANOušEk 61 Johnson dokonce prohlásil, že jednotky na místě zůstanou tak dlouho, dokud to Evropané a zejména Němci budou chtít a dokud budou užitečné. To bylo pro německou delegaci mimořádně důležité. Americká vláda deklarovala, že v mezinárodní politice nepodnikne žádný krok, při kterém by neměla na paměti, jaký dopad to může mít na Německo. Erhard na schůzce jasně dával najevo, že patří mezi čelné evropské spojence Washingtonu, když se kriticky vymezil vůči de Gaullovu pojetí evropské politiky — s „evropskou Evropou“ nechtěl souhlasit. Schůzka mezi Johnsonem a Erhardem nepřinesla žádný zásadnější výsledek — šlo spíše o ujišťování o vzájemné podpoře. V danou chvíli se však pro obě delegace jednalo o důležitý moment. Američané prohlásili, že považují rozdělení Německa za nespravedlivé, Němci zase znovu zopakovali svou solidaritu s americkým zapojením do vietnamského konfliktu. Kancléř výslovně ocenil způsob, jakým se Američané do konfliktu pustili.30 Deklaroval připravenost podílet se na vzniku rozvojové banky pro jihovýchodní Asii.31 Krátce po washingtonské schůzce s Johnsonem se Erhard setkal v Bonnu s francouzským prezidentem, který tam zavítal na pravidelné setkání. V Německu de Gaulle pobýval 11. a 12. června 1965 a opět při této příležitosti odsoudil americké působení ve Vietnamu s tím, že tam Američané nemohou vyhrát. Potvrdilo se tak, že názor na vietnamský konflikt představuje jednu z třecích ploch mezi Erhardem a de Gaullem. VYSVĚTLUJÍCÍ MEMORANDUM Snaha vysvětlit evropským spojencům americké působení ve Vietnamu byla trvalou součástí politiky USA. V červnu 1965 Spojené státy na Erhardovu žádost zaslaly do Bonnu nejnovější hodnocení situace. Součástí memoranda bylo tvrzení, že válka byla posledním řešením, když se předtím USA čtyři a půl roku neúspěšně pokoušely dosáhnout s komunistickými zeměmi v regionu i mimo něj rozumného řešení. K příčinám vzniku tehdejší situace Američané počítali rovněž neúspěch jednání, které v letech 1961 a 1962 Spojené státy vedly se Sovětským svazem a Čínou o Laosu. 30 NA, CFPF, 1964–1968, Political Defense, Pol Political Aff Rel Ger W-US Pol to Political Aff Rel, Ger W-US, Outgoing Telegram, Department of State, There follows text of joint statement issued after meeting of Chancellor Erhard and President Johnson, June 4, Box 2228. 31 Lyndon B. Johnson: „Joint Statement Following Discussions With Chancellor Erhard“ June 4, 1965. Online by PETERS, Gerhard — Woolley, T. John, The American Presidency Project, in: http://www.presidency.ucsb.edu/ws/?pid=27020; v polovině roku 1965 se americký prezident nevzdával naděje, že se mu podaří výrazně zapojit evropské státy do vietnamského konfliktu i do plánované obnovy regionu. Součástí jeho snah bylo vybudování právě Asijské rozvojové banky. Do Evropy proto Johnson vyslal svého poradce v této záležitosti Eugena Blacka, Erharda pak dopisem vyzval, aby Blacka osobně přijal. „Jak jistě víte, přikládám mírovému rozvoji v této části světa největší důležitost,“ napsal kancléři Johnson. Srv. NA, Office of the Special Assistant to the Secretary of the State for Multilateral Force Negotiations, Subject Files 1963–1966, Presidential statements on MLF, Outgoing Telegram, Department of State, Amembassy Bonn, Jun 14 1965, Lot file 69D55, Entry 5250, Box 23. 62 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2015 Zejména po setkání Chruščova a Kennedyho ve Vídni v červnu roku 1961 si totiž Američané mysleli, že se jim podařilo dosáhnout dohody o jeho neutralizaci. Akceptovali tehdy sovětskou nabídku a stáhli z Laosu veškerý vojenský personál, avšak komunistický Severní Vietnam své jednotky z Laosu nestáhl a podle Washingtonu využíval území jižního Laosu pro infiltraci do Jižního Vietnamu. (Severní Vietnam takto skutečně jednal.) „Následné události ukázaly, že naše očekávání nebyla naplněna,“ konstatovali Američané v dokumentu.32 VOLEBNÍ KAMPAŇ A AMERICKÝ TLAK V srpnu roku 1965 odstartovala ve Spolkové republice horká fáze volební kampaně. Kancléř navštívil řadu nejrůznějších mítinků. V průběhu kampaně musel Erhard rovněž diplomaticky reagovat na zesilující volání Američanů po zvýšení evropské pomoci Vietnamu. V dopise Johnsonovi připustil, že ve Vietnamu i v celém regionu by měla být víc vidět západní solidarita. Současně nicméně poukázal na tu podporu, kterou Spolková republika již poskytuje. Zrekapituloval dosavadní finanční pomoc Německa Vietnamu i to, jak se jeho země podílela na školení vietnamských pracovníků v různých oblastech. Pak Erhard poměrně stručně poznamenal, že do budoucna Bonn zvažuje způsob, jak se podílet na činnosti Asijské rozvojové banky.33 I přes poměrně vstřícný Erhardův postoj americký tlak na zesílení pomoci Vietnamu klima mezi oběma státy zhoršoval, a to do té míry, že se americký velvyslanec George McGhee v této souvislosti začal obávat, aby Washington kvůli této věci neztratil vliv, který na Bonn doposud měl. Jiní američtí politici ovšem před snahou Němců podílet se výrazněji na činnosti rozvojové banky upřednostňovali to, aby Bonn přímo zvýšil celkový objem své pomoci. O to usilovali především ministr obrany Robert McNamara a poradce pro národní bezpečnost McGeorge Bundy. V německé volební kampani se opět ukázaly rozdíly mezi dvěma křídly ve vládní CDU — atlantickým a gaullistickým. Samotný kancléř se je ale do jisté míry snažil smiřovat. Atlanticky orientovaný Erhard často zdůrazňoval přátelství se Spojenými státy, zároveň se však prezentoval jako politik usilující o spolupráci s Francií: například v září ve své řeči ve Spolkovém sněmu zdůrazňoval ekonomickou kooperaci obou zemí. Po Erhardově volebním triumfu americký tlak pokračoval. Johnson v dopise adresovaném Erhardovi opakoval svou žádost, aby SRN navýšila svůj příspěvek na Vietnam, konkrétně svůj podíl při budování Asijské rozvojové banky. „Vše, co chci říci, 32 PA AA, B 1, Bd. 227; Johnsonovu taktiku v tomto období charakterizovala snaha uvolnit si ruce od evropských problémů, aby se mohl soustředit právě na Vietnam. V průběhu roku 1965 se tak realitou mezinárodní politiky stávalo dosud spíše nevýrazné dohadování o Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (Nuclear Nonproliferation Treaty — NPT). To, co se dlouho jevilo jako okrajová otázka, se pro Američany nově stávalo prioritou. 33 NA, Office of the Special Assistant to the Secretary of the State for Multilateral Force Negotiations, Subject Files 1963–1966, Presidential statements on MLF, Outgoing Telegram, Department of State, Amembassy Bonn, Sep 9 1965, Lot file 69D55, Entry 5250, Box 23. PETr JANOušEk 63 je, že by bylo velmi dobrou pomocí pro věc míru v jihovýchodní Asii, kdyby příspěvky našeho nejlepšího přítele v západní Evropě mohly být zvýšeny nad úroveň, než je v současnosti plánováno,“ napsal Johnson. Prezident si postěžoval, že Francie není ochotna nijak přispět a britská vláda navrhla pouze malý příspěvek, i když to slíbila znovu zvážit. Johnson byl informován, že současný závazek Spolkové republiky činí 30 milionů dolarů, Erharda proto žádal, aby částku navýšil nejméně na 50 milionů, ještě lépe na 75 milionů dolarů.34 PROSINCOVÁ SCHŮZKA V prosinci roku 1965 Erhard znovu navštívil Washington. Vítězství ve volbách jeho osobní pozici posílilo, takže Američané předpokládali, že kancléřem zůstane po celé čtyři roky. Nikdo z vnitrostranických oponentů se nezdál natolik silný, že by jej mohl nyní nahradit. Německá delegace odletěla do Washingtonu 19. prosince 1965. Tato návštěva patřila k těm, jejichž program se zaměřoval na velké množství bodů, aniž by se dalo očekávat, že strany dojdou k nějakému konkrétnímu závěru. Erhard si přál opět hovořit o projektu MLF, pro Američany byl důležitý Vietnam. I když si američtí diplomaté nebyli jistí, jak velkou pomoc bude Erhard ochoten vzhledem k vlastním rozpočtovým problémům uvolnit,35 v podkladech pro jednání vycházeli z toho, že by Spolková republika mohla svou pomoc pro jihovýchodní Asii navýšit a také zvýšit svůj příspěvek pro Asijskou rozvojovou banku. Německý finanční příspěvek pro region se totiž snížil z 1,25 miliardy marek v roce 1962 na 600 milionů v roce 1965. Vzhledem k aktuálním rozpočtovým obtížím země navíc existoval tlak na to, aby pomoc nadále klesala.36 Nebyly to však jen rozpočtové problémy, které byly podle Balla hlavní překážkou německé pomoci Vietnamu. Neméně těžké podle něj bylo rozpoznat, jaká forma pomoci je skutečně nejlepší.37 Vzhledem k neblahé minulosti se Spolková republika vyhýbala jakékoliv formě přímého vojenského zásahu. Erhard v USA nejprve odjel za ministrem zahraničí Deanem Ruskem a spolu s ním se pak odebral do Bílého domu. Rusk se poté vrátil do svého úřadu, kde pokračovaly rozhovory se zbytkem německé delegace, a to především o Vietnamu. Ministr obrany Robert McNamara během nich uvedl, že v květnu 1965 měli Američané ve Vietnamu 40 tisíc mužů. Nyní ale kvůli tomu, jak posílil Vietkong, má USA ve Vietnamu již 180 tisíc mužů. 34 NA, Office of the Special Assistant to the Secretary of the State for Multilateral Force Negotiations, Subject Files 1963–1966, Presidential statements on MLF, The White House Washington, November 15, 1965, file 69D55, Entry 5250, Box 23. 35 NA, CFPF, 1964–1966, Political/Defense, Pol 7 Visits Meetings, Incoming Telegram, Department, 1965 Nov 13, 1965, Erhard visit, Box 2212. 36 K rozpočtovým potížím srv. Da schweigen alle Flöten, in: Der Spiegel, H. 47, 1965, s. 31–38. 37 NA, CFPF, 1964–1966, Political/Defense, Pol 7 Visits Meetings, Outgoing Telegram, Department of State, Amembassy Bonn, Nov 16 1965, There follows Department’s draft of paper number five for Erhard visit re aid, including Asia and Pakistan Consortium, Box 2212. 64 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2015 Kancléř si mezitím plánoval, že bude s Johnsonem hovořit o projektu MLF, kterého se stále nevzdával, a doufal, že se nakonec přece jenom najde dost zemí, aby bylo možné projekt realizovat. Jednání samo ale ukázalo, že Johnsonovou prioritou už je jednoznačně Vietnam. Erhardovi tedy nezbylo než ustoupit a o jaderné problematice se tak během návštěvy hovořilo jen okrajově. Erhard americké působení ve Vietnamu nadále podporoval. Uvědomoval si však, že doma bude mít nemalé potíže s prosazením větší míry pomoci. Téma bylo nastoleno po večeři na počest kancléře, když Johnson vzal Erharda, Balla a McGheeho stranou a Erhardovi zdůraznil, že Spojené státy nepřijmou porážku a ve Vietnamu zůstanou do té doby, než zvítězí.38 Zároveň ale téma Vietnamu propojil s ekonomickými otázkami, když připomněl, že válka přináší pro americký rozpočet nemalé náklady. Po Erhardovi proto chtěl, aby dohodnutý příspěvek zaplatil co nejdřív, nejlépe ještě ten samý měsíc, což by mělo příznivý vliv na sílu dolaru.39 V otázce Vietnamu chtěl být Erhard vstřícný. Odpovědí mu byl tvrdý tón, s nímž si Johnson vynucoval větší pomoc a podporu pro jihoasijský rozvojový program, který ohlásil v dubnu 1965. Erharda navíc nabádal, aby své ministry financí a obrany vedl k plnému uplatňování offsetových dohod, podle kterých měli Němci přítomnost amerických jednotek na svém území kompenzovat nákupy vojenského vybavení v USA.40 Erhard Johnsonovi odvětil, že on sám má s rozpočtem problémy a bude jej muset po volbách zredukovat o deset procent.41 Argumentoval tím, že platební bilance je stále vychýlena ve prospěch Washingtonu. Ustoupil ale v tom, že v rámci offsetů slíbil nakoupit a Izraeli dodat 150 amerických tanků M-48. Tlak na to, aby Německo dodržovalo dohodu o offsetech, se stal součástí všech dalších jednání mezi oběma zeměmi. Na setkání ministrů obrany Roberta McNamary a Kaie-Uweho von Hassela bylo dohodnuto, že Němci mají co nejdříve určit, jaké vojenské vybavení budou nakupovat, aby offsety během let 1966 a 1967 byly dodrženy v plné výši.42 Velvyslanec George McGhee, přítomný na schůzce, byl šokován způsobem, jakým Johnson jednal, a myslel si, že zašel příliš daleko. Lyndon Johnson totiž prohlásil, že Spojené státy teprve nyní zjistí, kdo jsou jejich skuteční přátelé. Požadoval mimo jiné vyslání lékařské jednotky, o čemž byla německá strana ochotna přemýšlet.43 Johnson takový postup použil kvůli tomu, že se sám dostával do úzkých. I když Johnson nezískal od Erharda vše, co chtěl, přesto mohl být bezprostředně po schůzce spokojený. USA nakonec získaly příslib, že Bonn svou pomoc Vietnamu zesílí. John38 Memorandum of Conversation, Subject Viet-Nam, Washington, December 20, 1965, 11:30 a.m., in: Foreign Relations of the United States (FRUS), 1964–1968, Vol. XV, Germany and Berlin, Washington DC 1999, s. 347. 39 Tamtéž. 40 Memorandum of Conversation between President Johnson and Chancellor Erhard, after the White House dinner, Washington, December 20, 1965, in: FRUS, s. 349. 41 Memorandum of Conversation, Subject Offset, Washington, December 20, 1965, 11:30 a.m. in: FRUS, s. 348. 42 NA, CFPF, 1964–1968, Political Defense, Pol Political Aff Rel Ger W-US Pol to Political Aff Rel, Ger W-US, Department of State, Dec 28, 65, Outgoing Telegram Department of State, Box 2228. 43 MCGHEE, G., At the Creation of a New Germany, New Haven — London 1989, s. 184.