Rus v období smuty očima švédského špiona. Zpráva Petra Petreia z roku 1608

Obálka Rus v období smuty očima švédského špiona Zpráva Petra Petreia z roku 1608 Hana Štěříková Recenzovali: doc. RNDr. Tomáš Hoskovec, CSc. doc. PhDr. Ilja Lemeškin, Ph.D. Na obálce je použita rytina Olava Magna O vpádech Moskovitů neboli Ruténů z knihy Historia de gentibus septentrionalibus, 1555, univerzitní knihovna Carolina Rediviva (Uppsala, Švédsko). Tato práce vznikla za podpory projektu „Kreativita a adaptabilita jako předpoklad úspěchu Evropy v propojeném světě“, reg. č.: CZ.02.1.01/0.0/ 0.0/16_019/0000734, financovaného z Evropského fondu pro regionální rozvoj a řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Projekt je realizován v rámci výzvy Excelentní výzkum a jeho výstupy jsou určeny pracovníkům výzkumných organizací a studentům doktorských studijních programů. Vydala Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum Praha 2021 Redakce Eva Flanderková Grafická úprava Jan Šerých Sazba DTP Nakladatelství Karolinum Vydání první This work is licensed under a Creative Commons Attribution 4.0 International License (CC BY 4.0), which permits unrestricted use, distribution, and reproduction in any medium, provided the original author and source are credited. © Univerzita Karlova, 2021 © Hana Štěříková, 2021 ISBN 978-80-246-4847-7 ISBN 978-80-246-4880-4 (pdf) https://doi.org/10.14712/9788024648804 Univerzita Karlova Nakladatelství Karolinum www.karolinum.cz [email protected] Obsah Obálka 1 Obsah 5 Úvodem 7 1. Překlad pramene 9 2. Komentář 41 Zprávy Seveřanů z cest na východ 41 Rusko ve švédské literatuře 16.–17. století 44 Smuta očima švédského špiona Petra Petreia 49 Petrus Petreius Upsaliensis 50 Diplomat Petrus Petreius 52 Spisovatel Petrus Petreius 54 Poznámka překladatele 71 Seznam literatury 73 Resumé 78 7 Úvodem Tato knížka přináší komentované vydání historického pramene včeském překladu ze švédské relace neboli zprávy snázvem Een wiss och sanfärdigh Berättelse om några Förändringar som j thesse framledne åhr vthi Storfurstendömet Muskow skedde äre („Učené apravdivé vyprávění oněkterých změnách, jež se vnedávných letech udály vMoskevském velkoknížectví“). Zmíněný pramen obsahuje diplomatický raport, který byl vydán tiskem ve Stockholmu roku 1608. V současnosti je pro veřejnost dostupný pouze ve švédském fototypickém vydání zroku 1997 sparalelním přepisem způvodní fraktury do písma humanistického; toto vydání redigovala Margareta Attius Sohlmanová1. Dále se stímto pramenem čtenář může seznámit vruském překladu G.M. Kovalenka zroku 19762 arovněž ve starším překladu do němčiny, otištěném roku 17773. Německý překlad je jeho vydavatelem připisován autorovi původního raportu, totožnost překladatele však není jistá. Ztěchto důvodů na něj nebyl při pořizování českého překladu brán zřetel. Zároveň ani jedna ztěchto publikací není včeském prostředí kdispozici. Na překlad navazuje ve druhé části knihy doprovodná studie, jež vdílčích kapitolách pojednává okulturně-historickém aliterárním kontextu 1 Petrus Petreius: Een wiss och sanfärdigh Berättelse om några Förändringar som j thesse framledne åhr vthi Storfurstendömet Muskow skedde äre, in: Stora oredans Ryssland. Petrus Petrejus ögonvittnesskildring från 1608, ed. Margareta Attius Sohlman, Stockholm 1997, s.83–153. 2 Pëtr Petrej: Reljacija Petra Petreja oRossii vnačale XVII v., přel. G.M. Kovalenko, ed. V. I. Buganov, Moskva 1976. 3 Peter Paterson: Gewiser vnd warhaffter bericht, van den verenderungen, so ettlich Jar hero In dem Grossfurstenthumb Moscow fürgangen, gestelt durch Peter Palerson (Paterson) von Ubsell Anno 1608. Auss dem Schwedischen verteutscht, in: Johann Georg Meusel: Der Geschichtforscher, IV, Halle 1777, s.135–158. 8 této památky arovněž představuje českým čtenářům mnohostrannou osobnost jejího autora, jenž vystupoval apublikoval pod jménem Petrus Petreius. Petreius se ve svém povolání diplomata ve službách švédské královské kanceláře stal očitým svědkem řady událostí období tzv. smuty (1598–1613), jež měly zásadní význam pro další vývoj moskevské Rusi (Ruského carství). Petreiova zpráva je zajímavá rovněž svou formou tiskem vydaného diplomatického raportu, atraktivní relace apolitického propagačního spisku. První část knihy přináší překlad dobového díla, druhá část knihy je jeho historiografickým afilologickým komentářem– díky svému obsahu inabízejícím se interpretačním možnostem tak kniha jako celek může být využita také jako didaktický materiál voborech historických afilologických. Věříme však, že ji pro její poutavý obsah aživý žurnalistický styl ocení také čtenáři zřad širší veřejnosti se zájmem oautentickou historickou literaturu. 9 1. Překlad pramene Učené a pravdivé vyprávění o některých změnách, jež se v nedávných letech udály v Moskevském velkoknížectví Všem věrným a počestným lidem, kteří přebývají v zemích Koruny švédské, k osvětě a poučení sepsal Peer Peersson Upsaliensis. Stockholm: Vytiskl Andreas Gutterwitz. Anno Christi 1608. Velemocný, nejurozenější kníže apane Karle Devátý, králi říše Švédů, Götů, Vendů, Finů, Karelů, Laponců vNorrlandu, Kajanů4 aEstonců vLivonsku, náš nejmilostivější pane! Arovněž radové amuži věrní Švédské 4 Kajané (šv. kajaner) je méně obvyklé označení pro Kveny. Slovem Kajané se ve švédských pramenech z16.–19.století označovaly skupiny ugrofinského (avšak nikoli sámského) obyvatelstva rozesetého podél pobřeží Botnického zálivu vseverním Finsku aŠvédsku avúzemích ležících severně od Botnického zálivu. Kajané byli politicky nezávislí, vněkterých obdobích však pravděpodobně uznávali svrchovanost novgorodských panovníků či norských velmožů zHålogalandu. Nezřídka se také nechávali najímat do žoldnéřských jednotek, které Švédské království posílalo drancovat do Karélie. Vruských pramenech se objevují pod označením kajany, kajvany či kajbany. (D. Harrison: Jarlens sekel. En berättelse om 1200-talets Sverige, Stockholm 2004, s.741n.; T. Wallerström: Vilka var först? En nordskandinavisk konflikt som historiskt- -arkeologiskt dilemma, Stockholm 2006, s.25 a44.) 16 chytrý aprozíravý, avšak také velmi falešný, proradný, úskočný alehkomyslný. Aaby nikoho nenapadlo, že se toužil zmocnit vlády asám se chtěl stát velkoknížetem, nechal carem avelkoknížetem korunovat Ivanova syna Fjodora. Aprotože Fjodor byl panovník slabý aprostoduchý, který nic nebral vážně aod nějž nikomu nic nehrozilo, chopil se Boris tvrdou rukou vlády avládl tak, jak se mu to hodilo nejlépe. Hned začal špekulovat apletichařit, jak by sám získal příležitost zničit, vyhubit adocela zplanýrovat starý velkoknížecí rod ajak by se on ajeho potomci vbudoucnu opět mohli dostat kvládnutí, zmocnit se carské hodnosti avelkoknížecí slávy. To je patrné předně ztoho, že totiž vMoskvě mají odedávna takový starý zvyk: jestliže velkokníže, ale ijiný menší kníže nebo bojar měl neplodnou manželku, sníž nemohl počít děti, tak prý poslal propatriarchu, nechal jím svou ženu prohlásit za neplodnou asnažně jej prosil, aby ho sní rozvedl azasnoubil sjinou, se kterou by mohl počít dítě. Podle tohoto jejich obyčeje rozhodla rada vMoskvě, aby nechal kněžnu odvézt do kláštera, jelikož byla neplodná anemohla mít svelkoknížetem děti,27 aaby si místo ní vzal jinou, se kterou by mohl zplodit dědice. Tak mu to také zařídili avybrali sestru knížete Fjodora Ivanoviče Mstislavského28, jež pocházela znejvznešenějšího rodu vcelé zemi. Ale Boris měl jiné úmysly, odmítl to ahrál jinou hru. Tajně ujednal spatriarchou, že tento sňatek vžádném případě nesmí povolit. Neboť se tvrdilo, že by to způsobilo mnoho zla, válek arozbrojů ijiných nepříjemností, kdyby velkokníže měl dědice, dokud je Demetrius naživu, aaž by potom všichni dosáhli dospělosti. Takhle Boris přemluvil patriarchu, takže to rozhodnutí, na kterém se předtím velkokníže sradou usnesli, kničemu nevedlo. Boris spatriarchou se spolu smluvili, tajně nechali výše zmíněnou pannu unést ze zámku aodvézt do kláštera, kde zní udělali jeptišku amusela tam zůstat až do své smrti. Proti tomu se neodvažoval nikdo bouřit ani nic říkat, jelikož Boris apatriarcha měli veškerou moc. Když se to doslechli ostatní urození pánové, pravili, že by si měl najít nějakou jinou pannu. Na to patriarcha sBorisem odvětili, že vzemi už není 27 Manželka FjodoraI. Ivanoviče Irina Fjodorovna Godunova (asi 1557– asi 1603) ve skutečnosti neplodná nebyla. Roku 1592 porodila dceru Feodosii, která však zemřela ještě jako nemluvně. (M. Attius Sohlman: Stora oredans Ryssland, s.100.) 28 Fjodor Ivanovič Mstislavskij (†1622)– vysoký představitel ruské bojarské aristokracie, pocházel zvýznamného rusko-litevského knížecího rodu Mstislavských. Vroce 1610 stál ve vedení tzv. Semibojarščiny (prozatímní vlády sedmi bojarů vletech 1610–1612). (G. A. Zamjatin: Rossija iŠvecija vnačale XVII veka: očerki političeskoj ivojennoj istorii, Sankt-Peterburg 2008, s.35; A.Andrusiewicz: Krwawa dekada.) 17 žádná, která by byla velkoknížeti rovna asníž by mohl vstoupit do manželství, aproto že se velkokníže musí spokojit stím, co má. Ztoho lze snadno pochopit, že Boris toužil vládnout, poněvadž nepovolil podle jejich zvyklostí velkoknížeti, aby uzavřel jiné manželství aaby země dostala dědice. Zakrátko bude ztohoto patrné, že se Boris chce stát velkoknížetem, neboť když viděl, že tento jeho úklad svelkoknížetem aradou se podařil aměl úspěch, usiloval hned oto, jak by mohl odstranit Demetria, jehož knížecí dvůr byl vUgliči. Tam musel přebývat, dokud nedosáhne dospělosti. Pro Borise představoval veliké nebezpečí. Kdyby totiž velkoknížete Fjodora zasáhla smrt, dokud byl Demetrius ještě naživu, tak by se nemohl snadno chopit vlády. Proto, aby teď mohl své úklady dokonat, smluvil se sněkolika Demetriovými dvořany abohatě je obdaroval. Věnoval jim majetek astatky aslíbil jim ještě tisíckrát víc, když Demetria nějakým způsobem odstraní. Ti se ihned nechali zaslepit dary apodplatit těmi velikými sliby. Stejně jako Jidáš zradili azabili svého vlastního pána. Istalo se tak, jak byli smluveni sBorisem. Jednou opůlnoci založili ve městě požár apotom šli za Demetriem na zámek, neboť věděli, že má ve zvyku pokaždé vyjít ven ana hašení požáru dohlížet. Když se probudil achtěl vyjít ze zámku, vstoupil na schodiště avtom okamžiku tasili výše zmínění dvořané, kteří ktomu byli určeni, svoje dlouhé vražedné nože aubodali ho ksmrti. Hned potom běželi kohni akřičeli anaříkali, že Demetrius byl zabit. Lidé venku se vyděsili, nechali oheň ohněm aběželi nazámek. Když tam přiběhli, shledali, že je pravda, co se povídá. Aměšťané se tak rozhořčili, že se vrhli na všechny Demetriovy služebníky apobili všechny, co tam byli. Neboť říkali: Kvůli těmto zrádcům budeme všichni potrestáni, až se to dozví moskevský velkokníže aBoris Godunov. Proto jsme chtěli jeho smrt pomstít na těchto zrádných sloužících. My zde jsme nevinní apřišli jsme kvůli němu osvoje domy amajetek vohni. Ale když se to dozvěděl Boris, který měl teď veškerou moc, nikterak se nespokojil stím, že ztratili svá obydlí adomovy, statky amajetek, obzvláště když byli zabiti někteří ztěch zrádců, které si za tím účelem koupil. Nýbrž potrestal nejpřednější měšťany akupce provazem asekerou29, vězením aokovy ijiným nesnesitelným utrpením auvrhl ty ubožáky vnemilost abídu. On sám předstíral, že mu to je ze srdce líto aže jeho smrt nevidí rád: před lidmi plakal atvářil se žalostně, ale jeho srdce jen skákalo samou radostí apotěšením. 29 Tj. oběšením astětím hlavy. 18 Také není nic divného na tom, že Boris nechal potrestat ugličské měšťany, protože zabili některé zjeho objednaných zrádců. Tak je obvinil zDemetriovy smrti, poněvadž Moskvané mají takový zákon azvyklosti: když někdo, ať už vysokého nebo nízkého postavení, pán nebo sedlák, nějak zhřeší nebo se proviní proti velkoknížeti, musí být potrestán nejen on, jeho žena aděti apříbuzní, nýbrž ivšichni ostatní, kdo se sním stýkali nebo sním měli cokoli společného. Nyní již otom bylo řečeno dost. Vraťme se ksamotné záležitosti apodívejme se, co Boris vtéto věci dále podniká. Takže ačkoli si Boris byl již celkem jistý smrtí Demetria, stejně si sám docela nevěřil. Aproto, aby byl klidnější aměl úplnou jistotu, poslal tam na výzvědy nejen své vlastní sloužící, ale také jednoho znejvznešenějších radních, který teď panuje vMoskvě aje mocným velkoknížetem, asice Vasilije Ivanoviče Šujského, jenž měl za úkol ho důkladně prohlédnout apečlivě prozkoumat, jestli je to opravdový Demetrius. Pokud by se ukázalo, že je to pravda, tak že prý ho nechá pohřbít. Ale když se tedy dozvěděl pravdu, dal ho pohřbít vjednom klášteře hned uonoho zámku, se všemi poctami apodle jejich zvyklostí, azámek poručil zbořit. Ten zámek jsem na vlastní oči viděl astál jsem na těch schodech, kde prý byl zabit, amnohokrát jsem slyšel od výše zmíněného Šujského, ve městě Moskvě iod vojáků vpoli, že pohřbil Demetria, vlastního syna Ivana Vasiljeviče, apak to stvrdil mnoha slavnostními přísahami. Když byl tedy Demetrius mrtvý aBoris se již více neobával, že mu bude klást překážky nebo činit nějakou újmu, všemožně nyní usiloval, aby byl uzavřen mír mezi Švédskem aRuskem, když vzemi konečně zavládl klid aon už neměl žádné nepřátele ani doma, ani vzahraničí. To proto, aby ztoho sám měl prospěch amohl pak oto snáze prosadit svou vůli azavršit své úmysly. Tak se také stalo. Neboť ihned vnásledujícím roce Anno 1594 byl uzavřen astvrzen mír uTiesy30 mezi Švédskem aRus30 Mír uTiesy– Teusinská dohoda, známá také jako „smlouva ověčném míru“ mezi moskevskou Rusí aŠvédským královstvím. Ve skutečnosti byla uzavřena vkvětnu 1595, na konci rusko- -švédské války. Vtéto úmluvě byla stanovena nová hranice mezi oběma zeměmi: Moskva uznala nárok švédské koruny na území Estonska včetně pevností vNarvě, Revelu aj., zatímco Švédsko se vzdalo finského kraje Kexholm ve prospěch carského Ruska. (Fridz fördragh emellan Swerige och Rydzlandh, oprättat then 18. Maij åhr 1595 widh Narfwe Åå opå then Iwangorodz side wid Teusina, in: Sverges Traktater med Främmande Magter Jemte andra dit hörande handlingar. Femte delens förra hälft. 1572–1632, ed. O. S. Rydberg– C. Hallendorff, Stockholm 1903; Nordisk familjebok. Andra upplagan i38 delar, XXVIII, s.1015; R. N. Bain: Scandinavia: apolitical history of Denmark, Norway and Sweden from 1513 to 1900, Cambridge 1905, s.135.) 19 kem. Tehdy zesnul jeho švagr velkokníže Fjodor Ivanovič,31 nicméně někteří míní, že Boris ho sám otrávil. Ale zatímco ležel na smrtelném loži, přišli kněmu radové atázali se, kdo po něm má být následníkem trůnu astát se velkoknížetem, poněvadž země neměla žádného dědice. Tu odpověděl: tak já při svém skonu sám předám žezlo. Akdyž přišla jeho hodina ajeho čas vypršel, oblékl si mnišské roucho (neboť to je jejich zvykem aznamená to vlastně, že ten, kdo před smrtí dostane mnišské roucho, bude jistojistě spasen apřijde do nebes nejvyšších, otom druhém mají pochybnosti), podal žezlo Nikitovi Romanoviči32, který byl jeho nejbližším příbuzným. To Borisovi nesmírně vadilo avelice se rozhněval. Aprotože byl jak dvorským maršálkem, tak ivojevůdcem, šel za vojáky, dal jim mzdu ažold avytáhl snimi na Zirpokow proti Tatarovi, který měl tehdy mnoho tisíc mužů. Uzavřel sním mír aslíbil, že mu bude dávat roční daň atribut. Tehdy ho vojáci provolali carem avelkoknížetem bez souhlasu aproti vůli moskevských velmožů iprostých mužů, přísahali mu podporu avěrnost na život ana smrt proti všem, kdo by se této volbě nechtěli podřídit. Proto pak hned vytáhl svojskem na Moskvu. Tam však nebyl nikdo, kdo by se proti němu postavil, nýbrž nechali si líbit vše, co prováděl, akorunovali ho hned svým carem avelkoknížetem. Velmože, kteří stáli proti němu, adotyčného, jemuž zesnulý velkokníže před svou smrtí předal sceptrum33, arovněž všechny pány, kteří byli sIvanem Vasiljevičem příbuzní rodem apůvodem, nechal Boris okamžitě bez milosti uvěznit, týrat, mučit asebral jim všechno, co měli. Poté, co se Boris Godunov zmocnil vlády po smrti Fjodora Ivanoviče, začali mu závidět mnozí lidé, duchovní isvětští, abylo mnoho takových, kteří by ho rádi připravili omoc. Ale nenašel se mezi nimi nikdo, kdo by chtěl den Fuchs beißen34. Mnozí by byli rádi zatnuli, jenže nikdo se neodvažoval vzít za topůrko. Proto Boris vládl po celou dobu, dokud 31 Fjodor Ivanovič zemřel později, než uvádí Petreius, ato 7. února 1598. (A. Andrusiewicz: Krwawa dekada, s.74.) 32 Nikita Romanovič– autor zde zaměnil jména. Jedná se oFjodora Nikitiče Romanova-Jurjeva (1553–1633), jenž pocházel ze staréhoruského bojarského rodu Romanových. Byl bratrancem FjodoraI. Ivanoviče. Na příkaz Borise Godunova se roku 1601 stal mnichem apřijal jméno Filaret. První Lžidimitrij jej roku 1605 stanovil metropolitou vRostově. Roku 1608 byl zajat druhým Lžidimitrijem aaž do roku 1618 byl vězněn polským králem ZikmundemIII. Vasou. Roku 1619 byl kanonizován patriarchou moskevským avší Rusi, známým zpramenů jako patriarcha Filaret. (M. Attius Sohlman: Stora oredans Ryssland, s.167n.; R. G. Skrynnikov: Smuta vRosii vnačale XVII v., s.23nn.; Slovar’ knižnikov iknižnosti Drevnej Rusi, III/4, Leningrad/Sankt-Peterburg 1987–2017, s.161.) 33 Scēptrum (lat.)– „žezlo“. 34 Petreius vložil do textu německý idiom den Fuchs beißen „kousnout lišku“, jenž se používal ve významu „směle zasáhnout“. Idiom vychází zpředstavy, že ten, kdo se odváží kousnout lišku, 20 nepřišel jeden mnich anezbavil ho ijeho příbuzné vlády. Choval se při tom kBorisovi ajeho následníkům stejně, jako Boris před tím zacházel spříbuznými anásledníky Ivana Vasiljeviče. Ten mnich byl nízkého původu, narodil se vknížectví Jaroslavli ajmenoval se Griška Trepeja. Byl samý zlořád ašprým, aproto ho rodiče dali do kláštera, který se jmenoval Timouka35, aby ho tam mniši, kteří vedou tvrdý apřísný život, naučili kázni adohlíželi na něj, aby se polepšil ažil tam pokorně azbožně. Griškovi se však přísný život vkláštěře nezamlouval, atak se zněj při první příležitosti vyplížil autekl. Aprotože to byl zlý šibal, vychytralý čtverák, černokněžník avyznal se vmoskevských kronikách alistinách, vydal se nejdřív do Putyvle aodtamtud pak do Kyjeva do jednoho kláštera, kde ho také dobře přijali. Jaké lotroviny se nenaučil do té doby, to se naučil unich aběhem krátké doby se vtom nesmírně zlepšil, takže si velmi naklonil opata, jenž ho rekomendoval vojvodovi36 Adamovi Wiszneweckému37. Ten ho hned přijal do svých služeb acvičil ho ve všemožných rytířských hrách, všermu, karuselech38, turnajích adalších takových věcech. Ajelikož byl velice učenlivý, hbitý, úskočný ake všemu se měl, tak vnich vynikal nad všechny ostatní. Jednu ruku měl totiž trochu delší než tu druhou. Kromě toho měl také bradavici na levé straně nosu, vlasy černé atuhé jako koňské žíně, hranatý obličej abyl vzrůstem malý, ale podsaditý. Proto si mysleli, že by zněj mohlo koukat nějaké nebezpečí. Tak se spolu poradili akníže sopatem se smluvili, že ho pošlou k sandoměřskému39 vojvodovi řečenému Ostrova40, jenž byl od ní bude také pokousán. (M. Luther: Luthers Sprichwörtersammlung, ed. Ernst Thiele, Weimar 1900, s.220.) 35 Timouka– Čudovský klášter. Mužský klášter ve východním křídle moskevského Kremlu, založený roku 1365. Ve třicátých letech 20.století byl zrušen. 36 Vojvoda– zde ve významu „polský místodržící“. 37 Adam Wisznewecki– Adam Wiśniowiecki (asi 1566–1622), polský kníže avelmož. Pocházel ze starého volyňského rodu Wiśniowieckých, jenž byl spřízněn sRurikovci ajemuž patřila území podél hranice smoskevskou Rusí. Finančně avojensky podporoval prvního samozvance (LžidimitrijeI.), který se na jeho popud roku 1603 přihlásil odědičné právo na moskevský trůn. Roku 1608 přijel do Rusi podpořit idruhého samozvance, LžidimitrijeII. (M. Attius Sohlman: Stora oredans Ryssland, s.170; R. G. Skrynnikov: Samozvancy vRossii, s.17–24; A.Andrusiewicz: Krwawa dekada, s.98nn.) 38 Karusel (zfr. carrousel ato zit. carosello)– stará rytířská hra, dříve velmi rozšířená mezi evropskou šlechtou. Bohatě odění avyzdobení jezdci na koních soutěžili zpravidla vněkolika skupinách, doprovázených kejklíři, umělci ahudebníky. Za jízdy se snažili zasáhnout zvolenou zbraní cíl, například se házelo kopím do kruhu. Hra je vpramenech poprvé zmíněna kolem poloviny 9.století udvora KarlaII. Holého. (Nordisk familjebok. Andra upplagan i38 delar, XIII, s.1180n.) 39 Sandoměř (pol. Sandomierz)– staré knížecí město vjihovýchodním Polsku (Malopolsku). 40 Ostrova– Konstanty Wasyl Ostrogsky, rus. Konstantin Konstantinovič Ostrožskij (1526–1608), volyňský kníže avelmož svýznamným postavením vPolsko-litevské unii, vévoda kyjevský. 21 jedním znejurozenějších radů vPolsku aLitvě etc. Atam okamžitě docela propadl ďáblu. Neboť jakmile ho spatřili jezuité avšimli si jeho tělesné schránky avzezření, ihned je napadlo, že Ivan Vasiljevič měl syna, jenž se jmenoval Demetrius abyl před několika lety zabit. Ten měl stejné vzezření jako tento Griška neboli Gregorius. Atak se jezuité jali zařídit vše, co sním měli vúmyslu ačeho sjeho pomocí chtěli dosáhnout. Se souhlasem ana rady vojvody ho proto hned začali učit avysvětlili mu, jak by mohl přijít kveliké vznešenosti apoctám, pokud se bude chtít řídit jejich radami aučením, totiž díky tomu, že měl na svém zevnějšku stejné znaky, jaké měl kdysi syn Ivana Vasiljeviče řečený Demetrius. Proto si má hned teď začít říkat Demetrius aprohlásit se pravým azákonným synem Ivana Vasiljeviče adědicem Ruska, odkud ho neprávem vypudil Boris Godunov. Učiní-li to, budou ho věrně podporovat apomáhat mu zlatem, penězi, koňmi, lidmi, válečnou municí iostatním, co bude potřebovat, aby ruskou říši dobyl. To vše ale pod podmínkou, že dodrží následující úmluvu: až dobude této vznešenosti ausedne na velkoknížecí stolec vMoskvě, vezme si dceru sandoměřského vojvody41 aučiní ji svou kněžnou, arovněž zruší řecké náboženství42 ave městě zavede to papežské43. Když to Griška uslyšel, ani trochu neotálel ahned stím souhlasil. Přísahal apotvrdil listinou spečetí, že chce splnit jejich požadavky. Pocházel zknížecího rodu Ostrožských. Petreius však vtextu směšuje knížete Konstantina Ostrožského sJurijem Mniszkem, kčemuž došlo ina tomto místě. Zde se jednalo oJurije Mniszka, místodržícího Sandoměře. Jurij (polsky Jerzy) Mniszek (asi 1548–1613) rovněž aktivně podporoval prvního Lžidimitrije. Roku 1604 se zúčastnil jeho vojenského tažení na moskevskou Rus aroku 1606 se tam vrátil na samozvancovu svatbu sdcerou Marinou Mniszkovou. Po smrti prvního Lžidimitrije byl isMarinou poslán do Jaroslavli, následně byl roku 1608 propuštěn na svobodu apřipojil se ke druhému Lžidimitriji, vjehož táboře setrval přibližně další rok. (M. Attius Sohlman: Stora oredans Ryssland, s.165n.; A. Andrusiewicz: Krwawa dekada, s.94n., 111nn., 173nn.; podrobně N. V. Ejl’bart: Sem’ja Mariny Mnišek: nesostojavšijesja praviteli Rossii, Sankt-Peterburg 2015.) 41 Dcera sandoměřského vojvody Jerzyho Mniszka byla Marina Mniszková (asi 1589–1614). Sprvním Lžidimitrijem se poprvé setkala vúnoru 1604. Za jejich sňatek získal rod Mniszků značnou sumu (asi milion zlotých) anavíc příslib měst Novgorod aPskov jako léno. Zásnuby, které zprostředkoval Otrepjevův vyslanec Afanasij Vlasev, proběhly vlistopadu 1605 vKrakově. Svatba se konala vkvětnu 1606 aMarina byla vMoskvě korunována carevnou, při té příležitosti přijala ruské jméno Marija Jurjevna. Po smrti Grigorije Otrepjeva byla převezena do kláštera vJaroslavli, odkud uprchla do Kalugy. Tam se setkala sdruhým samozvancem (LžidimitrijemII.), jehož prohlásila za svého zachráněného manžela. Po jeho smrti se pokusila získat moskevský trůn pro svého syna Ivana, narozeného vlednu 1611. Spomocí kozáckého hejtmana Ivana Zaruckého uprchla do Astrachaně. Roku 1614 však byla vydána do Moskvy auvržena do žaláře, kde později zemřela. (N. V. Ejl’bart: Sem’ja Mariny Mnišek, zvláště s.119nn.; A. Andrusiewicz: Krwawa dekada, s.94n., 111nn., 173nn.; S. J. Šokarev: Moskva vepochu smuty: 1604–1613 gg., Moskva 2009; V. N. Kozljakov: LžedmitrijI, Moskva 2009, s.202.) 42 Spojením řecké náboženství autor označuje ortodoxní křesťanství. 43 Jako papežské náboženství či papežskou víru autor označuje vyznání římsko-katolické. 22 Otom napsali jeho představení aučitelé, ti jezuité, do Říma papeži apožádali opomoc apřispění vté věci. Vojvoda Ostrova jej poté zavedl ke králi Sigismundovi44 vPolsku, kterým byl dobře ahonosně přijat. Posadili ho ke královskému stolu asotva pronesl první slova, hned získal svolení, že si ssebou smí vzít jejich jízdu iknechty. Od papeže dostal peníze, ana co nestačily, na to ho založili ti dva vojvodové. Bylo toho tolik, že kvůli němu zastavili své movité inemovité statky avšechno, co jim patřilo. Atak vyzbrojil na dvanáct tisíc mužů, snimiž se hned vydal přes hranice do Ruska. Jenže jelikož věděli, že Boris oněco dříve tvrdě potrestal donské kozáky za jejich vzpurnost aza loupení, které provozovali na hranicích, ato je proti němu velice popudilo, tak se Griška se svým doprovodem vydal rovnou za nimi azačal snimi vyjednávat. Velmi utoho naříkal aspláčem si stěžoval na veliké násilí abezpráví, jehož se na něm Boris tak nekřesťansky dopustil. Řekl jim, že je Demetrius, živoucí apravý syn Ivana Vasiljeviče, aže mu po právu náleží Velkoknížectví moskevské, od něhož ho proradný Boris odtrhl, ajemu samému že prý ukládá oživot aprahne po jeho bohatství. On však zázrakem vyklouzl ze smyčky, jež se mu stahovala kolem hrdla, aunikl zBorisových nástrah, takže nad ním Boris nezískal žádnou moc anedokázal mu přivodit žádnou škodu na těle ani na životě. Ateď to došlo tak daleko, že se nad ním slitoval papež, král Polska adalší vznešení pánové. Povšimli si jeho spravedlivé věci apomohli mu kvojsku, se kterým může zkusit svoje štěstí. Atak teď žádá kozáky, do nichž vkládá veškerou svou důvěru azcela spoléhá na to, že pro spravedlnost aze soucitu křesťanského při něm budou stát vjeho spravedlivé věci apomohou mu dobýt zpět dědictví po otci. Potom že se jim chce hned, jen co na jeho hlavě spočine koruna, bohatě odměnit aobdaruje je nejen šaty apenězi, ale také statky apůdou. Když to kozáci uslyšeli, jejich srdce poskočila radostí, že se jim naskytla příležitost pomstít se Borisovi za to, jak potrestal jejich kumpány za lupičství. Na to řekli spozdviženýma rukama45, ano, že mu chtějí sloužit auznávat ho jako svého pravého asvrchovaného pána aže za něj 44 Král Sigismund– ZikmundIII. Vasa (1566–1632), syn švédského krále JanaIII. aKateřiny Jagellonské, synovec KarlaIX. Vletech 1587–1632 byl králem Polsko-litevské unie, vletech 1592–1599 vládl také Švédsku, byl však sesazen švédskými stavy avévodou Karlem (pozdějším králem KarlemIX.). (J. Samuelsson: Vasatiden, in: Boken om Sveriges historia, ed. Hans Albin Larsson, Stockholm 2003, s.120nn.; podrobněji S. Östergren: Sigismund: en biografi över den svensk-polske monarken, Ängelholm 2005.) 45 Spozdviženýma rukama– sjásotem. Autor zde cituje biblickou frázi ze starozákonní knihy Nehemjáš: „Ezdráš dobrořečil Hospodinu, Bohu velikému, avšechen lid odpověděl spozdviženýma rukama: ,Amen, amen.‘ Padli na kolena aklaněli se Hospodinu tváří až kzemi.“ (Nehemjáš 8,6) 23 položí život. Což také hned dokázali, jakmile přešli hranici kzámku, který se nazývá Zernigo46. Dobyli ho aprohlásili, že je tam snimi pravý dědic trůnu, aGriška použil stejný proslov jako ten, kterým přemluvil kozáky. Tamější místodržící se jmenoval kníže Ivan Takmakov47. Dlouho se nerozmýšlel, protože sBorisem nebyl zadobře. Hned se vzdal zámku auznal Grišku za svého pána. Griška ho potom hojně využíval vPolsku, kde mu dosvědčoval báchorky alži, upečené sjezuity. Jakmile se Griška zmocnil toho zámku, obsadil ho polskými veliteli. Sám táhl dál do vnitrozemí, kde stejným způsobem získal dalších pět zámků. Tihle kozáci mají sílu dvanácti tisíc mužů, neustále střeží Krymského Tatara apředávají zprávy otom, co zrovna podniká. Měli tam velitele jménem Korela48. Byl to veliký čaroděj: spomocí jeho umění ačarodějnictví Griška získal značnou převahu. Po tomto vítězství aúspěchu se Griška vydal do Putyvle49, což je velké město astejně vážené jako Veliký Novgorod. Zdržují se tam volžští kozáci amají sílu osm tisíc mužů. Je tam zámek, vněmž měl sídlo vojvoda jménem Michail Michailovič Saltykov50. Zprvu zámek nechtěl Griškovi vyklidit, aproto se donští kozáci sešli svolžskými aoznámili jim, že přivádějí pravého dědice trůnu. Stěžovali si při tom také na násilí anespravedlnosti, kterých se na nich dopouštěl Boris stím věšením anarážením na kůl. Jistě se od něj časem dočkají za své věrné služby téhož. Ale vy 46 Zernigo– dnešní Černigov/Černihiv na Ukrajině. Ve skutečnosti se jednalo spíše opevnost než ozámek. 47 Ivan Takmakov– Petreius má zřejmě na mysli knížete Ivana Jurjeviče Tokmakova-Zvenigorodského, kterého však zaměnil sIvanem Andrejevičem Tatěvem, knížetem avojevůdcem Borise Godunova, jenž byl velitelem černigovské pevnosti. Tatěv se roku 1604 vzdal Černigova ve prospěch LžidimitrijeI. apřešel na jeho stranu. (S. J. Šokarev: Moskva vepochu smuty, s.56.) 48 Korela– Andrej Tichonovič Korela, hejtman donských kozáků. Jako jeden zprvních přešel na stranu samozvance. Roku 1605 obsadil město Kromy aubránil ho při obléhání vojsky Borise Godunova. Poté táhl na Moskvu vpředvoji samozvancova vojska. (A. Andrusiewicz: Krwawa dekada, s.129; M. Attius Sohlman: Stora oredans Ryssland, s.165; R. G. Skrynnikov: Rossija vnačale XVII v. „Smuta“, Moskva 1988, s. 219.) 49 Putyvl (vorig. Putimen)– starobylé město, ležící na území dnešní Ukrajiny (Sumská oblast). VPutyvli se nacházela strategicky důležitá pevnost. 50 Michail Michailovič Saltykov– Michail Glebovič Saltykov (†1621), bojar, vojevůdce aveterán livonské války, byl vroce 1604 místodržícím vPutyvli. Přešel na stranu prvního Lžidimitrije aza jeho vlády sloužil vbojarské dumě. Roku 1609 se přidal ina stranu druhého samozvance, LžidimitrijeII. Po jeho pádu pak odešel jako velvyslanec kedvoru krále ZikmundaIII., odkud se již do carského Ruska nevrátil. (M. Attius Sohlman: Cultural and Religious Encounters. Olaus Magnus and Petrus Petrejus describe Muscovy and Its People, in: 450 Jahre Sigismund von Herbersteins Rerum Moscoviticarum Commentarii 1549–1999, ed. Frank Kämpfer– Reinhard Frötschner, Wiesbaden 2002, s.252; M. Attius Sohlman: Stora oredans Ryssland, s.168; C.Bussow: The disturbed state of the Russian realm, Montréal 1994, s.218; G. A. Zamjatin: Rossija iŠvecija vnačale XVII veka, s.58.) 24 jste přece kozáci stejně jako my akvůli tomu držme pospolu, když teď máme důvod anaskytla se nám dobrá příležitost, abychom se Borisovi ajeho kumpánům pomstili. Těmi slovy se nechali přemluvit avšichni se ke Griškovi přidali. Když to uslyšel vojvoda, který spravoval zámek, vzdal se ho azačal sloužit Griškovi. Zatímco na hranicích to takhle bouřilo, Griškovi se dařilo vše, co podnikal, neboť se mu nikdo nepostavil na odpor aani mu nehrozilo nebezpečí od žádných nepřátel. Když se to dozvěděl Boris, dal se do hromování, láteření aklení, povolal do Moskvy vojsko zcelé země aporučil, aby vytáhli proti Griškovi, který se prohlašoval za syna Ivana Vasiljeviče anazýval se Demetriem. Vsuvka č. 1 ze zvláštního exempláře Vyprávění:51 Podobně také poslal Boris poselství k římskému císaři a k dánskému králi Kristiánovi Čtvrtému, v němž si postěžoval na veliké nepokoje a vzpoury, které Poláci s Griškou v jeho zemi způsobili a jejichž utišení a potlačení bez pomoci cizích potentátů nikterak není možné. Zvláště když tolik Rusů, jeho vlastních poddaných, odpadlo kvůli úskočným podvodům Poláků a cizích vojáků má málo. A proto Boris doufá, že ho římský císař nejlaskavěji podpoří a cizími vojáky mu vypomůže. Jelikož však římský císař měl větší chuť podporovat papeženskou víru a byl více nakloněn papeži a jeho přívržencům, stejně jako se všichni papeženci semkli v Sancta, potius maledicta, Liga,52 tak u něj Borisovi poslové nic nepořídili, nýbrž odtáhli s dlouhým nosem zase domů. Nic nebylo ani z pomoci, kterou očekával od svého výše zmíněného švagra a spojence, dánského krále, ani ze všech ostatních ujednání, jež spolu uzavřeli (totiž aby si podmanili mnoho zemí a panství, zejména na tom bylo založeno jejich švagrovství a přátelství). To se proslýchalo v Moskvě zvláště od mnoha německých i dánských sloužících vévody Hanse53, o čemž mám podrobné zprávy. Nyní to ale chci ponechat stranou. To, co 51 Tento exemplář (tzv. Carolina-exemplaret) je věnován Nilsi Anderssonovi Liljehöökovi od Peera Peerssona. Nils Andersson Lilliehöök (1561–1618) byl vlivný švédský politik, vysoký úředník aod r. 1608 říšský rada. Pocházel ze šlechtického rodu Lilliehööků. (Svenskt biografiskt lexikon, XXIII, Stockholm 1981, s.105; M. Attius Sohlman: Stora oredans Ryssland, s.11.) 52 Sancta, potius maledicta, Liga (lat.)– „Svatá, spíše prokletá, Liga“. 53 Vévoda Hans– dán. Hans af Danmark: Johan Šlesvicko-Holštýnský (1583–1602), nejmladší syn dánského krále FrederikaII. abratr KristiánaIV. Do Moskvy přijel 19. září roku 1602 sdelegací od dánského dvora adoprovodem, čítajícím na 180 osob. Boris Godunov aKristiánIV. ujednali, že se Hans ožení scarovou dcerou Ksenií Godunovou. Úkolem delegace byla rovněž jednání onorsko-ruské hranici. Hans však záhy onemocněl a28. října téhož roku zemřel. Byl pohřben vněmeckém kostele na okraji Moskvy. (Dansk biografisk leksikon: Grundlagt 1887 af C.F. 25 s tím švagrovstvím měli v úmyslu, však Bůh ve své nesmírné dobrotě a milosrdenství nedopustil a stojí při nás a švédské koruně, takže naše duše tomu unikly, tak jako pták z osidel lapky: smyčka povolila a jsme z ní venku. Poté, co tedy vojsko odtáhlo, poslal Boris do tábora dva veliké bojary. Jeden se jmenoval Pjotr Fjodorovič Basmanov54. Stal se místodržícím vNovgorodu. Azde je nutné vysvětlit, že vRusku jsou tři Novgorody: Jeden se jmenuje Veliký Novgorod aleží unašich hranic. Druhý se jmenuje Nižní Novgorod aleží až ukazaňské cesty. Ten třetí je tento Novgorod anazývá se Siverský55. Na něm byl Basmanov dosazen jako místodržící. Zachoval se mužně abránil se jako pravý rytíř. Neboť když nepřátelé přijeli kzámku, oblehli ho, spustili střelbu avzali ho ztečí. On však vytáhl proti nim aútok odrazil, nedbaje na to, že nepřítel podpálil palisádu arozstřílel všechny věže. Také jim vpadl do tábora, když Borisovi vojáci vedli první bitvu proti nepříteli, což se událo osv. Tomáši Anno 1604, atábor zapálil, takže nepřítel byl nucen nechat bitvu bitvou ahonem jít bránit tábor. Ale jelikož nebyl dost silný, musel se stáhnout zpět do tvrze. Neboť Rusům, kteří bojovali na druhé straně, se příliš nechtělo vyrazit proti nepříteli, svýjimkou několika málo cizozemců, kterých nebylo více než 600 mužů. Vté řeži byl zle pošramocen nejvyšší vojvoda, kníže Fjodor Ivanovič Mstislavskij, takže spadl zkoně. Griška by byl nejspíš vyprášil Rusům kožich, kdyby nebylo těch chrabrých cizinců aBasmanovova přepadení tábora. Zbylo na dva tisíce Rusů a70cizinců. Protože byl vojevůdce zraněn, stáhl se Rus zpátky do svého tábora azůstal tam po čtrnáct dní, dokud se vojevůdce nevyléčil. Zde nesmím zapomenout ani na toho druhého velkého bojara, kterého Boris poslal zavojáky, amusím povědět, jak to sním dopadlo. Tento Bricka og videre 1933–44 af Povl Engelstoft under medvirken af Svend Dahl, V, ed. Sv. Cedergreen Bech, 3. vyd., København 1980, s.411n. a550.) 54 Pjotr Fjodorovič Basmanov (†1606)– vojevůdce Borise Godunova, porazil vojska prvního Lžidimitrije uNovhorodu-Siverského. Po smrti Borise Godunova jej vyslal jeho syn Fjodor Borisovič Godunov na tažení proti samozvanci. Basmanov se utábořil scarským vojskem uměsta Kromy a17. dubna 1605 složil přísahu Fjodorovi, avšak již 7. května přešel iscelým vojskem na stranu samozvance astal se Lžidimitrijovým poradcem. Společně sním byl také vkvětnu 1606 zabit. (A. Andrusiewicz: Krwawa dekada, s.126nn.; S. J. Šokarev: Moskva vepochu smuty, s.56 a60n.; M. Attius Sohlman: Stora oredans Ryssland, s.160; B. Levin: This Crown is Mine. History of Pretenders for the Crown, Civil War, and Foreign Invasion in Seventeenth-Century Russia, Bloomington 2012, s.127nn.) 55 Novgorod Siverský– Novhorod-Siverskyj, starobylé město na území dnešní severovýchodní Ukrajiny (Černigovská oblast). 32 praktikami, učinil ho nyní vládnoucí velkokníže Vasilij Ivanovič Šujskij místodržícím vKexholmu. Radové si však již povšimli, že Griška začal své nečisté úmysly měnit ve skutečnost aže jim chce sebrat jejich starou řeckou víru azavést ve městě znovu papežskou, že chce prohýřit daně na cizincích adát přednost Polákům před Rusy, znichž nikomu nedovolí, aby kněmu přišel, pokud to nebude Polákům po libosti, aže se spolčil spolským králem Sigismundem, který mu poskytuje veškerou pomoc apodporu, díky němuž získal vládu nad Moskovií ajemuž se zavázal, že zruší azničí smlouvu omíru na věčné časy, která byla uzavřena mezi Švédskem aRuskem. Aže toto všechno již vykonával, aproto že nechal do Ivangorodu dovézt mnoho tisíc trámů, čímž dal zřetelně najevo, jak strašlivou krvavou lázeň chystá pro švédskou říši. Měl při tom na mysli, že nechá zahubit, pověsit astít všechny své poddané, vznešené iprosté, kteří nechtějí přijmout římskou víru, aza tím účelem také nechal dne 17. máje připravit hodokvas. Jenže hostina jemu ijeho Polákům jaksi přerostla přes hlavu, jak již bylo řečeno dříve. Neboť někteří páni radové nechali jménem Grišky vnoci před tím hodokvasem rozšířit mezi lidmi, že se mají ráno dostavit na hrad, jakmile se rozední. Za ranního kuropění tedy přišel prostý lid ochotně rovnou na hrad asnimi knížata, bojaři advořané, kteří byli spojeni sknížetem Vasilijem Ivanovičem Šujským. Panstvo šlo přímo nahoru do Griškových předpokojů apředsálí, jak je jejich zvykem. Cizincům, kteří stáli na stráži, pohrozili ařekli, aby byli zticha aani se nehnuli, je-li jim jejich život milý. ARusové na ně tak zhurta vytasili svoje kordy, že se vyděsili aučinili, jak jim panstvo přikázalo, byli zticha anestavěli se na odpor aRusové jim zabavili kordy. Když bylo toto zařízeno auž se nemuseli obávat stráží, poručil Šujskij, aby zvonili na poplach. To probudilo Grišku, který sladce spal vedle své nevěsty. Vyběhl ven atázal se, kde hoří, neboť vRusku mají ve zvyku zvonit na stejné zvony, když vypukne požár. Jakmile však Griška vyšel ven, uviděl, že to není žádný požár, nýbrž že se seběhlo cosi jiného. Když zjistil, že se to týká jeho, běžel hned zase zpátky do své komnaty, hodil přes sebe kabátec, popadl do ruky šavli ahonem vyskočil zokna. Myslel si, že bude moci uprchnout aukrýt se. Ale protože si při pádu zle zvrtl nohu, chytili Grišku bojaři, kteří byli objednáni, aby pilně hlídkovali, aodvedli ho do velkého paláce, vněmž velkokníže obvykle hostí vyslance, které za ním posílají cizí potentáti aurození páni. Uprostřed tohoto lomozu azvonění na poplach Šujskij rozkázal, aby se rozhlásilo mezi lidmi, že nahoře vpaláci stojí Poláci vplné zbroji amají vúmyslu zabít radní, obsadit Moskvu azRusů si udělat otroky. Lidi to nesmírně rozzuřilo, na povel Šujského se hned rozeběhli 33 azaútočili na příbytky Poláků. Zabili na 1702 osob, neboť tito oničem nevěděli. Nemohli se ani začít bránit, neboť je překvapili ve spánku aoni byli plní vína apiva. Poté šel Šujskij sostatními pány advořany do paláce za Griškou. Vjedné ruce držel zlatý kříž ave druhé dlouhý nůž. Když vešli dovnitř, začal hned jeden zpánů nadávat aproklínat Grišku řka, že to není syn Ivana Vasiljeviče Demetrius, nýbrž lhář, šelma azrádce, což Grišku rozpálilo hněvem arozhořčením tak prudce, že po něm okamžitě ťal šavlí arozpoltil mu čelo, takže zemřel. Ostatní pány žádal, aby šli za jeho matkou adotázali se jí, jestli je synem zjejího masa akrve nebo ne. Dozná-li, že tomu tak není, tak ať ho pak vyvedou ven před lidi anechají ukamenovat. Když domluvil, šel Šujskij za jeho matkou azeptal se na to. Ona to však hlasitě popřela, řkouc, že vžádném případě není jeho matkou, ani nikdy nepřivedla na svět žádného jiného syna než toho jediného, jenž byl zabit vUgliči. Když se Šujskij vrátil zpátky stouto odpovědí asdělil to ostatním pánům, vystoupil jeden zbojarů, který se jmenoval Michail Ignaťjevič Tatiščev, aťal Grišku po hlavě, atu se na něj sesypali všichni ostatní, ubili ho arozsekali ksmrti, pošlapali ho anechali ho odvléct na náměstí před lidi. Položili ho na stůl dočista nahého jako novorozené dítě apravili, že byl šelma azrádce ažádný vlastní apravý syn Ivana Vasiljeviče. Že se za jeho syna jen vydával, což mu poradili jezuité, kteří ho naučili všechny proradnosti. Ke Griškovým nohám položili pod stůl jednoho vznešeného pána, který se jmenoval Basmanov aoněmž už byla dřív řeč akterý byl teď při tom útoku zabit. Ajelikož se za Grišku velice přimlouval apevně při něm stál, vzali teď provaz, přivázali jeden konec kjeho noze adruhý ke Griškovu ohanbí. Atak oba leželi na tom náměstí po tři dny, aby se to každý mohl dozvědět apodívat se, že zběhlý mnich aprznitel panen je skutečně mrtev. Když pak už jeho smrt viděli úplně všichni, odvezli ho na káře na jeden opuštěný hřbitov atam ho pohřbili. Avšak dva dny poté, co byl pohřben, přišel tak tuhý mráz, že zničil mnoho úrody na polích ivsadech. Tu přišel prostý lid kpanujícímu velkoknížeti Vasiliji Ivanoviči sponíženými prosbami, že se ten heretik azrádce musí zase vykopat. Říkali, že ten strašný mráz, který poničil úrodu, přišel kvůli němu, neboť se Bůh hněvá achce je potrestat za to, že pohřbili Grišku ve vysvěcené půdě, poněvadž on si žádnou vysvěcenou půdu nezaslouží, když odpadl od řecké víry apřijal římskou. Aproto, aby utišil lid, Šujskij poručil tělo vykopat aodvézt za město na nesvěcenou půdu. Tak se také hned stalo. Udělali hranici, položili ho na ni aspálili na popel. Popel rozprášili ve větru, aby ho odfoukl asním itu otravu, kterou ssebou Griška přivlekl. 34 Tak se přece Griškovi skutečně nakonec dostalo takovéto potupné smrti askonal. Nicméně jsou ještě mnozí, kteří se tomu vzpírají aříkají, že uprchl ažije aže je pravým apokrevním synem Ivana Vasiljeviče. Je to pustý výmysl ahrubá lež, vybájená jezuity, kteří jsou příčinou celého toho žalostného aděsivého krveprolití. Hanebně podvedli prosté lidi, takže povstali proti sobě navzájem aještě dnes je tíží veliký neklid, rozbroje aválky. Ajak jsme nyní vtomto vyprávění slyšeli, že Demetrius, pravý syn Ivana Vasiljeviče, byl zabit apohřben vUgliči, tak také Griška, který se na radu ďábla apopouzen jezuity vydával za pravého Demetria, byl vMoskvě zabit, pohřben aznovu vykopán, zhrobu odnesen aspálen. Navíc to, že Griška sjistotou nebyl pravým Demetriem, se může snadno dovtípit každičký rozumný člověk, jenž má všech pět pohromadě, aověřit si znásledujících argumentů, pokud se tedy nechce nechat podvést aobelhat. Neboť zaprvé, kdyby Griška byl pravý Demetrius, ane smyšlený, nebylo by mu vdobě, kdy získal vládu vMoskvě, více než 22 let. Jenže Griškovi, zběhlému mnichu, který se tak spěšně hrnul kmoci avládnutí, bylo již přes 30 let, když skrze své ďábelské kousky ajezuitské praktiky ovládl Moskvu. Za další, když se konala jeho korunovace, přišel do Moskvy jeden mnich ztoho kláštera, ze kterého Griška předtím utekl. Poznal Grišku anahlas na zámku přede všemi lidmi pravil, že Griška je lhář ašelma, ažádný Demetrius, rodný syn Ivana Vasiljeviče, za něhož se vydává. Aže on sám ho učil číst apsát aže dobře zná jak jeho, tak ijeho příbuzné. Když to lidé slyšeli, mnicha chytili apředvedli před Grišku. Ale mnich byl neohrožený atrval na svých slovech, řka Griškovi do očí, že je lhář apodvodník, aproto ho nechal Griška bez soudu bídně utopit vřece azahubit. Za třetí, když se toto stalo, dosvědčil kníže Ivan Vasiljevič Šujskij, jenž je nyní vládnoucím velkoknížetem, že to není Demetrius, za něhož se vydává. Proto ho nechal Griška zajmout avyvést na náměstí, položit mu hlavu na špalek aměl vúmyslu ho nechat stít, pokud nevezme svá slova zpět anepopře, co dříve vypověděl. Smrt je však každému hořká anelibá, zato život sladký adrahý. Šujskij podlehl lidské slabosti aprohlásil lež za pravdu, což neměl dělat, ale měl si víc vážit cti apravdy nežli lži aživota. Ale jelikož uRusů ani jedno není, čest ani pravda, konal podle jejich zvyklostí, aproto si nemá nač stěžovat. Za čtvrté, když se ta zvěst rozšířila aGriška toho začal mnoho měnit vnáboženství ivládě, pojali mnozí podezření azačali pochybovat, zda je Griška skutečně pravý Demetrius nebo ne. Když se to Griška doslechl, 35 šel za pozůstalou velkokněžnou Ivana Vasiljeviče, kterou nazýval svou matkou, ařekl jí otom, jak chce nechat vykopat toho kněžského synka, jenž byl místo něj zabit adostal knížecí pohřeb, aže ho nechá uložit na jiné místo podle toho, vjakém bude stavu. Ale matka byla proti tomu anechtěla to vžádném případě dovolit, neboť dobře věděla, že je tam její pravý rodný syn, který byl zabit apohřben vUgliči. Velkokněžna také tajně vyznala jedné livonské panně, která uní slouží abyla zajata vmoskevské válce70, že Griška, který se vydává za Demetria, není synem ani Ivana Vasiljeviče, ani jejím. Ztoho je přece každému jasné, že kdyby byl Griška její pravý syn, tak by zřejmě to vykopání hrobu dovolila, aby tam mohla nějak potvrdit jeho vládu avyvést lid zpochybností apodezření, které vůči němu pojali. Za páté, kdyby byl Griška naživu, jakož ipravý Demetrius, tak by kozáci nezvolili anepovýšili někoho jiného místo něj za svého hejtmana avelkoknížete, jako to udělali sknížetem Petrem71, jenž se vydával za Demetriovu přízeň asourozence. Ten byl Anno 1607 zajat vTule a1608 vMoskvě oběšen. Za šesté, kdyby byl Griška skutečně pravý Demetrius, tak by kozáci ati ostatní odpadlíci po smrti knížete Petra nezvolili dva jiné za své vládce ahejtmany aneudělali znich syny Fjodora Ivanoviče, který přece žádné neměl, svýjimkou jednoho nemanželského, kterého zplodil sjednou zajatou pannou, která byla zrodu Tiesenhausen72, aten zakrátko zemřel. Vsuvka č. 2:73 Za sedmé, kdyby Griška byl pravý Demetrius, nebyl by se mě jeden z nejpřednějších krakovských jezuitů páter Sawicki ptal, když jsem přijel z Moskvy do Krakova, zda je nový velkokníže Griška nakloněn myš70 Orig. thet Muskowiterske krijget– není zcela jasné, který konflikt má autor na mysli. Mohlo by se snad jednat oranou fázi rusko-polské války (1605–1618). 71 Kníže Petr– kozácký vůdce Ilejko Muromec, známý zhistoriografie jako jeden ze samozvanců označovaných Lžipetr. Patřil kaktérům povstání Ivana Isajeviče Bolotnikova vletech 1606–1607. Prohlásil se za careviče Petra Fjodoroviče, syna posledního cara zdynastie Rurikovců FjodoraI. Ivanoviče. Ilejkovo pravé jméno bylo Ilja Ivanovič Korovin (R. G. Skrynnikov: Smuta vRosii vnačale XVII v., s.152nn.). Ruský historik I. D. Ilovajskij se domníval, že by mohla existovat souvislost mezi touto historickou postavou amytickým bohatýrem Iljou Muromcem zvýchodoslovanských bylin (I. D. Ilovajskij: Bogatyr Ilja Muromec, kak istoričeskoje lico, Russkij archiv, č.5 /1893/). 72 Von Tiesenhausen– německý šlechtický rod původem zDolního Saska, usazený vLivonsku od 12.století. (O. M. von Stackelberg: Genealogisches Handbuch der estländischen Ritterschaft, I, Görlitz 1931, s.391.) 73 Druhá vsuvka ze zvláštního exempláře Vyprávění (tzv. Carolina-exemplaret) svěnováním Nilsi Anderssonovi Liljehöökovi (viz též pozn. 51). 36 lence podporovat, pěstovat a zavést v zemi římskou víru? Na to jsem odpověděl: jestli má toto v úmyslu, tak ho Rusové brzy zbaví panování. Neboť nostra (řekl Sawicki) ope & auxilio ad imperatoriam maiestatem evectus est; ita nostra etiam ope de illa maiestate potest deici.74 Za osmé, král Sigismundus se mě sám zeptal, když jsem přijel 4. prosince Anno 1605 z Ruska a král se v Krakově ženil se sestrou své předešlé královny Constantií75, jak se Rusům zamlouvá jejich nový velkokníže? Tu jsem pravil, že část z nich je toho názoru, že rozhodně nebude tím, za koho se vydává. Král se tehdy krátce odmlčel a odešel ode mě do jiné komnaty. Totéž dosvědčil i králův posel, jenž ve stejnou dobu přijel od Grišky a znal o Griškovi pravdu, stejně jako já. A aby se k nikomu nedostala žádná přesná zpráva o Griškovi ani aby se nešířily zvěsti o tom, co podnikali, a nemohly vejít ve známost, poručil mi král prostřednictvím litevského velkokancléře Lea Sapiehy76, že to v žádném případě nesmím prozradit, je-li mi život milý. Jaké úklady však poté strojili jezuiti s králem a některými polskými rady, jak by přinutili Rusko, aby se podřídilo Polsku, a Griška ho mohl zničit! Nejpřednější z toho všeho bylo, že se Griškova snoubenka zrovna vypravovala na cestu do Ruska a chystala se svatba. Zamýšleli s ní poslat čtyři tisíce mužů, avšak ona se měla zdržet na hranicích v Orše77, než za ní přijede posel polského krále, který bude mít s sebou tři tisíce mužů, a pak společně vyrazí do Moskvy. Ale než vtáhnou do země, bylo rozhodnuto, aby dojednali s Poláky, kteří se zdržují v Moskvě a je jich vždycky na pět tisíc, že se se snoubenkou nesetká víc než tři tisíce z nich, až bude se svým procesím vjíždět do Moskvy. Ty zbývající dva tisíce Poláků zůstanou ve městě a v žádném případě z něj nesmějí odtáhnout. 74 Nostra ope & auxilio ad imperatoriam maiestatem evectus est; ita nostra etiam ope de illa maiestate potest deici (lat.)– „Snaší pomocí apřispěním byl povýšen do vladařské hodnosti; stejně tak může být snaším přispěním oné hodnosti zbaven.“ 75 Constantia– Konstance Habsburská (1588–1631), princezna zrodu Habsburků, sestra první manželky ZikmundaIII. Anny Habsburské (1573–1598). SKonstancí se král Zikmund oženil roku 1605. (M. Attius Sohlman: Stora oredans Ryssland, s.160.) 76 Leo Sapieha– polsky Lew Iwanowicz Sapieha, bělorusky Leŭ Sapieha, litevsky Leonas Sapiega (1557–1633), velmož avrcholný politik vpolsko-litevském soustátí, vletech 1589–1623 litevský velkokancléř. Pocházel ze šlechtického rodu Sapiehů apatřil knejvlivnějším ortodoxním mecenášům vLitevském velkoknížectví. (A. Kotljarchuk: Ruthenian protestants of the Grand Duchy of Lithuania and their relationship with Orthodoxy, Lithuanian Historical Studies 12 /2007/, s.53; A. Czwołek: Piórem ibuławą. Działalność polityczna Lwa Sapiehy kanclerza litewskiego, wojewody wileńskiego, Toruń 2012, s.21; A. Andrusiewicz: Krwawa dekada.) 77 Autor hovoří snejvětší pravděpodobností oměstě Orša, ležícím vdnešním Bělorusku ve Vitebské oblasti (rusky Орша, bělorusky Ворша), které se vjeho době nacházelo nedaleko hranic Polsko-litevské unie (tj. Království Polského aVelkoknížectví Litevského) amoskevské říše (tj.Ruského carství). 37 Neboť je zvykem, když přijedou takovíto vznešení páni, že velkokníže povolá do zbraně všechny muže, které sežene, vystrojí je nejkrásnějšími a nejdražšími oděvy a koňmi a vyšle je naproti, aby hosty přivítali a doprovodili do města. Jelikož Poláci toto věděli, tak vymysleli, že až se s nimi neozbrojení Rusové setkají a sesednou z koní, ukloní se a udeří čely o zem před nevěstou, tak na Rusy zaútočí Poláci ozbrojení zbraněmi a kordy a pobijí je. Ti ostatní Poláci, co budou ve městě, přepadnou šturmem artilerii a použijí ji proti Rusům. Tak dobudou celé Rusko a podrobí ho polské koruně. To by se bylo také dost možná stalo, kdyby ovšem neměli strach z nevěstina otce. Ale jelikož se to neodvážili vykonat, tak od toho upustili a zařídili to tak, jak bylo dříve o jejich praktikách vyprávěno. Prosím Vás, jak se teď mohou jezuité proti tomuto ohrazovat? Cožpak oni sami snad nezosnovali všechny tyto skutky a neuvedli věci do pohybu? Nezpůsobili snad oni sami tuto strašlivou krvavou lázeň? Nenaučili snad oni sami Grišku veškeré jeho proradnosti? Nepomáhali mu snad a nepodporovali ho vojáky, penězi a válečnou municí, aby dobyl vládu nad Moskovií? Nekuli snad pikle, jak by nastolili v Rusku falešnou papežskou víru a vyhubili řeckou? Neměli snad v úmyslu, stejně nyní jakož i odvěčnosti, uvrhnout Rusko pod jho papežské a do otroctví Poláků? Ano, toto i další úklady strojili společně s Gustavem78, jak se za života jmenoval královský syn Erika Čtrnáctého, krále Švédů, Götů a Vendů. Jezuiti Gustava všem věcem dokonale naučili, poradili mu a navedli ho, aby se vydal do Ruska. A pakliže by tam něco někdy mohl vyzvědět a vědomosti získat, tak aby v tom případě ničím, ani veškerým svým bohatstvím a nejdražším majetkem nešetřil a aby pečlivě prozkoumal všechny poměry a jakým způsobem by bylo možné Rusko přemoci. Aby postupoval bez ohledu na to, že by to mohlo být, jakož to dozajista je, leckdy odporné a nesnadné. Že se mu přesto ta námaha vyplatí a stane se vznešeným pánem, rovněž bohatě zaopatřeným a s podporou hodnou knížete. Uposlechnuv rad a úkladů jezuitů, vydal se Gustavus Anno 1598 do Ruska za Borisem Godunovem, jímž byl nejen ihned honosně přijat a uctěn drahocennými 78 Gustavus– Gustav Eriksson Vasa mladší (1568–1607), švédský princ, syn švédského krále ErikaXIV. aKarin Månsdotter, vnuk GustavaI. Vasy. Byl vychováván ve Slezsku, kde se ojeho vzdělání starali jezuité, pod jejichž vlivem konvertoval ke katolicismu. Roku 1600 přijel do carského Ruska na pozvání Borise Godunova, záhy však upadl vnemilost abyl poslán do města Kašin, kde byl držen vdomácím vězení. Tam také vúnoru 1607 zemřel. (Nordisk familjebok. Andra upplagan i38 delar, X, s.687; G. H. Mellin: Sveriges store män, snillen, statsmän, hjeltar och fosterlandsvänner samt märkvärdigaste fruntimmer, Stockholm 1849, s.107n.; K. Olsson: Kungasonen som dog iarmod, Populär Historia 6 /1993/, s.20nn.) 38 dary, ale dokonce mu byla přislíbena Borisova dcera Axinia. Ale když pak Gustavus nebyl velkoknížeti po vůli a dělal cosi, co se mu nezamlouvalo, a naopak víc myslel na to, jak by splnil a vykonal, co mu bylo uloženo jezuity, upadl za to do veliké neúcty a jeho postavení se značně umenšilo a ztížilo. Nakonec seznal, že je pro něj nemožné a nad lidské síly, aby uskutečnil své tužby, a neměl ani příležitost z Ruska tajně poslat vzkaz. Proto se obrátil na Borise Godunova a snažně ho prosil, aby mu dovolil poslat svého sluhu, měšťana z Gdaňsku, který se jmenoval Christofer Cator, za jedním švédským hrabětem, jenž se jmenoval Erik Brahe79 z Visingsborgu80, aby se zdálo, že ho chce vylákat do Ruska k velkoknížeti. Jenže o to vůbec nešlo. Tam se upeklo něco docela jiného, co se ani trochu nehodilo k jídlu. Když tedy konečně dostal svolení, hned vypravil zmíněného Catora na cestu s dopisem a dary za zmíněným hrabětem Erikem a nějakými jezuity. Ale když přijel do Pskova, nechal Boris Godunov přečíst a důkladně prozkoumat dopis, který Gustavus napsal, a jelikož dopis obsahoval něco jiného, byla tam zásilka zdržována tak dlouho, dokud nezemřel. Z darů a cenností, které měl posel s sebou, už Gustavus nikdy nic neměl, nýbrž byly uloženy do velkoknížecí pokladny. Gustavus byl z toho velice zdrcen a přál jezuitům, kteří mu to poradili, aby přišli do horoucích pekel. A protože od něj jezuité nemohli dostat žádné zprávy, ani nevěděli, jak se s ním věci mají a co podniká, poslali pak za ním oklikou na sever jednoho španělského mnicha s několika dopisy. Předstíral, že je poutník, aby si toho nikdo nevšiml. Až na ty dopisy odpoví, smí se mnich vrátit zpět domů. Jenže když se vypravil na cestu, Rusové ho prohledali a našli několik dopisů určených jezuitům. Když si je Boris nechal přečíst, byl poslán ten mnich, co je vezl, jinou cestou k Bílému moři do kláštera zvaného Solovecký, v němž se nyní zdržuje a odkud ho Griška nevysvobodil. Gustavus poté upadl ve značnou nemilost a nebyl již vážen ani oblíben. Jeho dříve zamýšlený sňatek s Borisovou dcerou byl odvolán a žil tam až do svého skonu ve veliké trpkosti, zlobě a bídě. Byl s pohrdáním pohřben v jednom zchátralém kostele v Casnitz81 Anno 1607. Za to vše může poděkovat jezuitům, těm psům poštívačným, kteří byli jeho rádci a učitelé. 79 Erik Brahe (1552–1614)– švédský říšský rada, pocházel zvýznamného švédského šlechtického rodu Brahe. Pobýval střídavě vrodovém sídle na Visingsborgu aupolského dvora. Roku 1591 konvertoval ke katolicismu. Byl důvěrníkem ZikmundaIII. Vasy. (Nordisk familjebok. Andra upplagan i38 delar, III, s.1415n.) 80 Visingsborg– hrad na ostrově Visingsö (jezero Vättern, Švédsko). 81 Casnitz– Kašin, ruské město (Tverská oblast). 39 Ztěchto vyjmenovaných argumentů adůkazů se může každičký rozumný člověk, jenž má všech pět pohromadě achce se držet pravdy, snadno dovtípit, že Demetrius, pravý syn Ivana Vasiljeviče, již nikterak nemůže být naživu, jakož ani ten zběhlý mnich Griška Trepeja, který se za Demetria vydával, kčemuž byl naváděn jezuity. Nýbrž že oni oba jsou ohlavu kratší, ubiti azamordováni. Po Griškově smrti zvolili vMoskvě knížete Vasilije Ivanoviče Šujského za svého cara avelkoknížete. Korunovali ho 1. června Anno 1606, což velice rozhněvalo kozáky amnohé pány ze stavu rytířského, aproto se okamžitě spojili proti němu apustili se do války. Mnoho mrzutostí mu činili, vysmívali se mu atupili ho, což dělají inyní den co den. Ale on se tomu mužně brání aporazil už mnoho tisíc svých nepřátel. Jak to bude pokračovat dál, to se dozvíme adoslechneme časem. Tak to tedy bylo krátké aprosté vyprávění ozměnách, které se vtěchto právě uplynulých letech udály vMoskvě, unichž jsem já byl přítomen aspatřil je apozoroval tak, jak přišly aodešly, zvláště během války, kterou mezi sebou vedli Boris Godunov sGriškou. Stejně tak jsem spatřil ty ostatní strázně aneštěstí, které přes celou tu zemi procházely, jimiž byly pestilentia82 adrahota. Potvrzuji před Bohem acelým světem, že to vše je svatá pravda, tak jak jsem to napsal. Co se Griškova skonu týče, otom mi hodnověrně vyprávěli spolehliví muži vMoskvě, jak Rusové, tak icizinci, když jsem byl Anno 1608 vyslán za zvláštními záležitostmi aúkoly kcarovi avelkoknížeti, nyní vládnoucímu Vasiliji Ivanoviči Šujskému, velemocným urozeným knížetem apánem Karlem Devátým, králem říše Švédů, Götů, Vendů, Finů, Karelů, norrlandských Laponců, Kajanů alivonských Estonců et cetera83, mým nejmilostivějším pánem. Aže kozáci ajiní jeho poddaní, urození iprostí, od něj odpadli ateď na něj nejusilovněji dorážejí aválčí sním stejně jako dříve aže mu během té falešné hry proradně sebrali mnoho půdy, zámků apevností vdomnění, že živoucí syn Ivana Vasiljeviče vstal zmrtvých avedl tu povstaleckou papeženskou válku, což nikdy nelze pravdivě dokázat, jak to samotné události zřetelně vyjevují. To však páchá sám ďábel, papež vŘímě aPoláci, kteří ktomu kozáky popichují, svádějí aponoukají atéž je všemožně podporují apomáhají jim jak vojáky, tak ipenězi, jen aby nadále vytrvali ve svých zlých anepřátelských úmyslech. Nakonec to snimi špatně 82 Pestilentia (lat.)– „mor“. 83 Et cetera (lat.)– „atak dále“. 40 dopadne, stejně jako se všemi, kdo se vzpírají pravdě astrojí úklady proti spravedlivé věci, kdo podněcují vzemích aříších rozepře apopouzejí jednoho proti druhému různými úskočnými praktikami. Ktomu nám pomáhej náš jediný Spasitel Ježíš Kristus, jenž je pravda sama atěm, kteří spravdou zacházejí, pomáhá aochraňuje je; jenž spravedlivé věci napomáhá abezbožníky sráží na zem ajenž láme luk bezbožným avzpurným. F IN IS Závěrečná strana Vyprávění. Zdroj: univerzitní knihovna Carolina Rediviva (Uppsala, Švédsko) 41 2. Komentář Zprávy Seveřanů z cest na východ Cestopisy anejrůznější zprávy ovýpravách dodalekých apodivuhodných cizích krajů jsou dobře známé již ze starověké astředověké literatury. Velkého rozkvětu dosáhl cestopis jako literární žánr zvláště vrenesančním humanismu: souvisel ovšem sobjevitelskými výpravami do nových oblastí ikontinentů, kam noha Evropana dříve nevkročila, či otom dříve alespoň nebyla kdispozici přesnější písemná svědectví. Zcestopisných textů renesančních autorů čiší touha po poznání neznámých krajů daleko za hranicemi vlastního, osobní zkušeností poznaného auchopitelného světa. Soblibou popisují zvláštnosti cizích zemí– nejen úkazy přírodní azeměpisné, ale zaměřují se ina kulturu ajinakost tamních obyvatel, jejich vzezření, obyčejů itradic vchování či oblékání. Od 16.století se pak stalo vEvropě obzvláště populárním vysílat badatele, informátory ašpiony, kteří měli zexotické ciziny přinášet zprávy nejrůznějšího druhu. Kžádaným oblastem patřila nejen Amerika, Afrika či rozlehlé říše vAsii jako Čína, ale izemě, jež ležely na východním okraji Evropy aznejrůznějších příčin byly obtížně dostupné, aproto Evropany nepříliš probádané. To platilo zejména pro tajemnou moskevskou říši– Evropanovi geograficky poměrně blízkou, ale přece vmnoha jiných ohledech tak vzdálenou. Ve Skandinávii měly kontakty sRusí výrazně delší abohatší tradici, než tomu bylo vjiných (západo)evropských zemích. Mezi obyvateli Skandinávie avýchodoslovanskými kmeny docházelo již od raného středověku krůznorodým kulturním střetům– od čilého obchodování avýměny řemeslných zkušeností až po loupeživé nájezdy akolonizační pokusy vikingů, na východě známých jako varjagové. Svědectví onich se dochovala roztroušená ve východoslovanských abyzantských 48 Takoví hosté, kteří přinesou ve svých šatech nebo zavazadlech čpavý zápach, jako je například mošus, se ani nemohou těšit zdelšího pobytu. Neboť jeho vdechování vyvolává užen potrat. Podobný cizí zápach rovněž snadno vzbudí udomácích obyvatel podezření, že by tito cestovatelé mohli chystat zradu proti říši. Proto se často stává, že takto páchnoucí kumpáni, obzvláště ze sousedních národů, Rusové neboli Moskovité arovněž Dánové, dostanou výprask od rozhořčených místních, které tento zápach odpuzuje.104 Magnovo dílo je až po okraj naplněno nejrůznějšími předsudky apověrami oobyvatelích sousedních zemí. Ty však často mohou odrážet spíše nejrůznější dobové stereotypy aklišé nežli přímou aaktuální 104 „Ej heller få sådana gäster fröjda sig åt någon varaktig stad, som isina kläder eller isin packning föra med sig en frän lukt, såsom t. ex. af mysk. Ty genom att inandas denna lukt få kvinnorna missfall. Äfven väcker en dylik främmande lukt lätt misstankar hos landets inbyggare, att de resande äro stadda iförrädiska ärenden mot riket. Därför händer det ofta, att slika luktande sällar, isynnerhet från grannfolken, ryssar eller moskoviter samt danskar, blifva hudstrukna af den förbittrade allmogen, som stygges vid denna lukt.“ (O. Magnus: Historia om de nordiska folken, s.726.) Olaus Magnus, O pohostinnosti Götů a jiných severských národů (rytina z knihy Historia de gentibus septentrionalibus, 1555). Zdroj: O. Magnus: Historia de gentibvs septentrionalibvs, s. 538. 49 autorovu zkušenost. Olaus Magnus totiž své texty sepisoval až ve druhé polovině čtyřicátých let 16.století, tedy vdobě značně vzdálené od svých pobytů vseverním Švédsku, jež se uskutečnily bezmála otřicet let dříve: již vletech 1518–1519.105 Zrcadlí však také autorův sentimentální patriotismus prolínající se srenesanční vlnou exotismu atouhou napodobit popisy pohádkových krajů afantastického bohatství vnově objevených zemích daleko za oceánem.106 Latinské dějiny severských národů Olava Magna nicméně zaznamenaly na evropské literární scéně značný ohlas astaly se zásadním pramenem, který určoval vnímání Seveřanů vtehdejší Evropě. Ojejich značné oblibě arozšířenosti svědčí skutečnost, že byly vydány vnejméně dvaceti dalších nákladech anadto také přeloženy do řady jazyků, mezi nimiž nechyběla němčina, angličtina, holandština, italština či francouzština.107 Smuta očima švédského špiona Petra Petreia Ačkoli ruské téma bylo na počátku 17.století ve Švédsku značně aktuální, znalosti ruské kultury či dokonce jazyka byly spíše sporadické apatřily ještě stále ke zcelaojedinělým schopnostem.108 Ovýznamu Ruského carství ve švédské politice aojisté míře informovanosti azájmu odění na východní straně švédských hranic však svědčí množství nejrůznějších letáků apropagačních tiskovin šířených ve švédštině avněmčině, jež se zté doby dochovaly. Petrus Petreius, jenž publikoval na začátku 17.století několik spisů omoskevské říši, se stal prvním skutečným švédským znalcem carského Ruska, jeho kultury, reálií ijazyka. Jedním znich je ipředkládaný text Učeného apravdivého vyprávění oněkterých změnách, jež se vnedávných letech udály vMoskevském velkoknížectví. Na následujících stránkách představíme alespoň stručně život adílo tohoto švédského diplomata, cestovatele, dobrodruha ašpiona, jenž je včeském prostředí dosud autorem nepříliš známým. 105 Nordisk familjebok. Andra upplagan i38 delar, XX, s.578. 106 L. Lönnroth– S. Delblanc: Den svenska litteraturen, s.155. 107 Ibid., s.158; Nordisk familjebok. Andra upplagan i38 delar, XX, s.578. 108 T. Frängsmyr: Svensk idéhistoria, s.121. 50 Úvodní strana Vyprávění s dedikací. Zdroj: univerzitní knihovna Carolina Rediviva (Uppsala, Švédsko) Petrus Petreius Upsaliensis OPetreiových životních osudech se kromě údajů vcestovních příkazech švédského královského dvora avjeho vlastních záznamech azprávách zcest dochovalo jen velmi málo spolehlivých záznamů. Jeho vlastní jméno znělo Per Persson nebo Peder Pedersson, během svého pestrého života však používal různé obměny pravopisné ijazykové. Nejčastěji 51 se sním setkáváme pod latinizovanou verzí jeho jména Petrus Petreius Upsaliensis (tj. „Uppsalský“) či Petrus Petreius de Erlesunda (tedy „zErlesundy“). Narodil se asi roku 1570 vUppsale vrodině rektora katedrální školy apozdějšího västeråského alinköpinského biskupa Petra Benedictiho ajeho manželky Magdaleny Jakobsdotter. Po studiích vklášterní škole vUppsale jej otec poslal do Stockholmu, kde další dva roky navštěvoval klášterní akademii vGråmunkeholmen (dnešní Riddarholmen)109, vté době již založenou na luteránském protestantismu. Tam se Petreius naučil dobře latinsky, studoval však také například hebrejštinu. Začátkem devadesátých let 16.století (pravděpodobně roku 1591) odcestoval doNěmecka na univerzitu vMagdeburgu, kde se věnoval mimo jiné matematice anaučil se také dobře německy. Roku 1592 obhájil svou disertační práci, avšak již vroce následujícím (vsrpnu 1593) byl zuniverzity vyloučen kvůli příliš rozmařilému životu arůzným nepřístojnostem, jež vyústily vzadlužení anásledný pobyt vkáznici. Petreiova akademická kariéra tím sice skončila, jeho společenská pověst ve Švédsku nicméně zřejmě nijak zásadně neutrpěla, ato ani přesto, že jej otec kvůli zhýralosti vydědil. Po návratu zMagdeburgu Petreius nastoupil do služby vkanceláři vévody Karla, pozdějšího švédského krále KarlaIX.110 Ve státních službách působil nejpozději od roku 1595 asetrval vnich až do své smrti. Zpočátku sloužil zřejmě jako písař, roku 1600 však povýšil na mezinárodního posla adiplomata. Roku 1605 jej navíc král KarelIX. ustanovil svým dvorním historiografem atuto funkci zastával Petreius ipo Karlově smrti, za vlády jeho nástupce GustavaII. Adolfa.111 Zemřel ve Stockholmu roku 1622 brzy po návratu ze své poslední zahraniční cesty, pravděpodobně při epidemii moru.112 109 Academia Stockholmensis, též známá zpramenů jako Collegium regium Stockholmense (tj. „Stockholmské královské kolegium“), byla škola vyššího vzdělávání při klášteře Gråbrödraklostret, kterou roku 1576 založil švédský král JanIII. zdynastie Vasa. Až do roku 1583 sloužila především pro vzdělávání budoucích kněží abyla vedena učiteli zřad jezuitů, poté však král dosadil na jejich místo učitele protestantské acharakter výuky se výrazně změnil. Inspirací stockholmské akademie byla především univerzita vněmeckém Rostocku. Po znovuotevření univerzity vUppsale roku 1593 se přesunula ičinnost stockholmské akademie do Uppsaly. (Nordisk familjebok. Andra upplagan i38 delar, V, s.533; S. Giese: Versuche einer religiösen Kontrolle der Studenten durch geistliche und politische Eliten im Königreich Schweden, s.31n.) 110 KarelIX. byl švédským králem vletech 1604–1611, jako regent ale prakticky vládl už od roku 1599. 111 Švédský král vletech 1611–1632, známý rovněž jako Gustavus Adolphus Magnus (Gustav Adolf Veliký), syn KarlaIX. 112 K. Tarkiainen: Petrus Petrejus som skildrare av Ryssland. En personhistorisk och källkritisk studie, in: Lychnos 1971–1972, ed. S. Lindroth, Stockholm 1973, s.244–283 (zvláště s.245n.); K.Tarkiainen: Petrus Petrejus, in: Svenskt biografiskt lexikon, XXIX, Stockholm 1995, s.226; 52 Diplomat Petrus Petreius Petreiovo „povolání“ bychom vdnešní době nejspíše označili jako pozici diplomata avyslance se zvláštní specializací na oblasti Ruska aPolska. Jeho věhlas doma ivzahraničí rostl zároveň se zásluhami aPetreius se postupně stalvýznamnou postavou švédské politiky adiplomacie. Jako státní úředník byl Petreius vneustálém spojení sRusí azvláště Moskvou přinejmenším vletech 1601 až 1615,113 kdy se stal přímým svědkem období nepokojů azmatků vmoskevské říši na počátku 17.století, zhistoriografie známého také jako smuta114. Svědectví oněm dramaticky aživě zachytil ve svém díle. Pro texty otéto rozlehlé zemi na východ od švédských hranic měl Petreius velmi bohatý zdroj podkladů, znichž nemalou část tvořily právě jeho vlastní zážitky aosobní kontakty sinformátory vRuském carství. Švédská královská kancelář jej pravidelně posílala coby vyslance apolitického agenta za nejrůznějšími záležitostmi kcarskému dvoru do Moskvy, ale ido jiných částí moskevské říše. Poprvé tam vycestoval roku 1601, když jej vévoda Karel vyslal coby informátora ašpiona, jehož oficiálním úkolem ovšem bylo doručit psaní polskému králi ZikmundoviIII.115 Petreius kpolskému dvoru přicestoval přes Gdaňsk apo splnění oficiální části úkolu odtud pokračoval do Moskvy, kde poté pobýval čtyři roky, tedy až do roku 1605. Nedochovaly se žádné jasné údaje otom, jaká přesně byla jeho úloha vMoskvě aproč tam byl vyslán, avšak pravděpodobně se tak stalo na pozvání Borise Godunova.116 Petreiova cesta zpět do Švédska poté vedla opět přes Polsko: vKrakově byl vyslýchán králem Zikmundem, jeho kancléřem Leem nejpodrobněji oPetreiově osudech acestách viz A. V. Tolstikov: Pëtr Petrej vRossii (1601– 1613gg.), Studia Slavica et Balcanica Petropolitana 12, č.2 (2012), s.129–142. 113 K. Tarkiainen: Petrus Petrejus, s.266. 114 Jako smuta (zrus. smutnoje vremja) se vhistoriografii označuje období ruských dějin mezi lety 1598 až 1613, kdy po smrti posledního panovníka zdynastie Rurikovců (FjodoraI. Ivanoviče) nastala politická krize se spory ocarský trůn, doprovázená občanskou válkou. Na moskevském trůnu se vystřídalo několik samozvanců anelegitimních vládců, než byl roku 1613 korunován carem první zdynastie Romanovců, MichailI. Fjodorovič. Podrobněji viz např. J.Komendová– M. Řoutil: Moskevská Rus, s.87nn. 115 ZikmundIII. Vasa– polský král alitevský vévoda, vletech 1587–1632 panovník Polsko-litevské unie (tedy soustátí Království polského aVelkoknížectví litevského), vletech 1592–1599 vládl rovněž Švédskému království. Byl synem švédského krále JanaIII. aKateřiny Jagellonské, atedy synovcem vévody Karla (KarlaIX.). Konvertoval ke katolicismu apokusil se ozavedení protireformace ve Švédsku, roku 1599 byl však ze švédského trůnu sesazen vévodou Karlem spomocí švédských stavů. (J. Samuelsson: Vasatiden, s.120nn.; podrobněji S. Östergren: Sigismund.) 116 M. Attius Sohlman: Cultural and Religious Encounters, s.251. 53 Sapiehou117 azástupci polských jezuitů včele spáterem Sawickým, jehož jméno Petreius několikrát zmiňuje ve své zprávě. Také oni požadovali informace onáboženské apolitické situaci vmoskevské říši.118 Po návratu ztéto cesty Petreiova pozice ušvédského dvora značně posílila, když jej král KarelIX. povýšil do úřadu dvorního kronikáře akrálovského historiografa. KarelIX. poté nadále využíval Petreiových diplomatických schopností apravidelně jej vysílal na východ coby svého politického agenta. Petreius podnikl další cestu do Moskvy roku 1608 atentokrát je její účel dobře zaznamenán: coby královský diplomat vezl VasilijiIV. Ivanoviči Šujskému nabídku švédské pomoci vpodobě spojenectví proti Polsko- -litevské unii adruhému samozvanci na moskevském carském trůnu (tzv. LžidimitrijiII.). Jako agent pro východní politiku Švédska působil Petreius nadále ivletech 1609 až 1613: na přelomu let 1609 a1610 doprovázel švédské vojsko do Moskvy, roku 1611 pak byl poslán na výzvědy do Pskova aIvangorodu za LžidimitrijemIII. Mimo to konal také příležitostné cesty za různými politickými avojenskými záležitostmi do Narvy či Novgorodu. Vté době, snad někdy kolem roku 1610, ve funkci opět významně povýšil, když byl jmenován královským soudním přísedícím (šv. hovfiskal). Petreiových diplomatických schopností aznalostí regionu hojně využíval také Karlův nástupce GustavII. Adolf119: počátkem roku 1612 ho poslal doNovgorodu, který právě obsadila švédská vojska pod vedením Jakoba De la Gardie120 aEverta Horna121. Petreius tam zůstal po celé jaro avlétě roku 1612 přivezl zpět do Stockholmu oficiální žádost novgorodských bojarů, aby se jejich panovníkem amoskevským carem stal jeden ze synů KarlaIX., tehdy jedenáctiletý vévoda Karel Filip122. 117 Leo Sapieha (1557–1633) byl významný politik polsko-litevského soustátí, šlechtic zvlivného rodu Sapiehů. (A. Kotljarchuk: Ruthenian protestants, s.53; A. Czwołek: Piórem ibuławą; Andrusiewicz: Krwawa dekada.) 118 M. Attius Sohlman: Cultural and Religious Encounters, s.252. 119 GustavII. Adolf (1594–1632)– švédský král vletech 1611–1632, známý rovněž pod latinizovaným jménem Gustavus Adolphus spřídomkem Magnus (Gustav Adolf Veliký). Byl synem KarlaIX. 120 Jakob Pontusson de la Gardie (1583–1652) byl významný švédský vojevůdce aříšský rada. Roku 1615 mu byl udělen hraběcí titul. Jeho manželka Ebba Magnusdotter Brahe pocházela zvlivného švédského hraběcího rodu Brahe. (Nordisk familjebok. Andra upplagan i38 delar, III, s.1420n.) 121 Evert Karlsson Horn af Kanckas (1585–1615) byl švédský maršálek, od roku 1613 místodržící vNarvě aIvangorodu. Patřil knejbližším anejvěrnějším mužům Jakoba de la Gardie. (Nordisk familjebok. Andra upplagan i38 delar, XI, s.1115.) 122 Karel Filip (1601–1622) byl švédský princ zdynastie Vasa, syn KarlaIX. amladší bratr GustavaII. Adolfa. Byl vévodou krajů Södermanland, Närke aVärmland. 54 Petreiovy další cesty vedly včervnu roku 1615 do polského Gdaňsku, kam byl vyslán na výzvědy za ZikmundemIII., jenž se chystal kvojenské intervenci ve Švédsku.123 Víme také, že roku 1617 byl Petreius přítomen umírových jednání ve Stolbově.124 Ruské carství aPolsko-litevská unie však nebyly jedinou destinací, pro které švédská královská kancelář využívala Petreiových diplomatických schopností amimořádných jazykových znalostí. Vcestovních příkazech švédské královské kanceláře se dochovaly informace otom, že byl například roku 1615 vyslán do Dánska za účelem získávání informací anákupu válečných komodit.125 Vletech 1617–1618 se rovněž zúčastnil diplomatické mise do Holandska aAnglie pod vedením Johanna Skytteho, jejímž úkolem bylo vyjednat půjčku švédské královské pokladně, zníž bylo potřeba doplatit část finančního vyrovnání za pevnost Älvsborg, stanoveného knäredskou mírovou smlouvou126. Spisovatel Petrus Petreius Coby spisovatel byl Petreius pozoruhodnou avcelku renesanční osobností. Ještě před tím, než vstoupil do královských služeb, dosáhl jistých výsledků ive vědě. Jeho disertační práce totiž byla ve Švédsku 123 Otéto cestě informuje Petreius vkrátké zprávě, objasňující rovněž tehdejší vztahy švédské koruny sPolskem. Zpráva byla publikována roku 1900 švédským historikem Samem Clasonem. (S. Clason: Förhållandet till Polen och Petrus Petrejus’ sändning till Danzig 1615, Historisk tidskrift 20 /1900/, s.177–194.) 124 27. února 1617 byl ve městě Stolbovo uzavřen mír, který ukončil rusko-švédskou válku vedenou vletech 1610–1617. Stolbovský mír přinesl Švédsku významné územní zisky (připojení krajů Ingermanland aKexholm ke Švédskému království aodříznutí Rusi od přístupu kBaltskému moři) astal se jedním zvýchozích mezníků velmocenského období ve švédských dějinách. Kromě toho však znamenal oboustranně důležitý mezník vobchodních vztazích obou říší, neboť zajistil švédským kupcům možnost svobodně obchodovat ve významných ruských městech– vMoskvě, Novgorodu, Pskově či Ladoze– anaopak ruským kupcům garantoval svobodný obchod vřadě měst náležejících švédské koruně, knimž patřil nejen Stockholm, ale iRevel, Narva, Viborg či Riga. (K. Stadin: Stormaktstiden, s.140; A. Attman: Swedish Aspirations and the Russian Market during the 17th Century, s.18.) 125 K. Tarkiainen: Petrus Petrejus som skildrare av Ryssland, s.248nn. 126 Tzv. druhý Knäredský mír byl uzavřen mezi Švédskem aDánskem 20. ledna 1613, vzávěru Kalmarské války (1611–1613). Švédsko bylo na základě mírové úmluvy povinno vyplatit Dánsku do šesti let válečné odškodnění, které představovalo značnou částku. Obnos činil 1milion říšských tolarů, což odpovídalo 25000 kg stříbra. Jako zástavu za toto odškodnění muselo Švédsko až do jeho úplného splacení přenechat Dánsku strategicky významnou pevnost Älvsborg vgöteborském přístavu, město Göteborg adalší přilehlá významná sídla, jako např. Lödöse. (K. Stadin: Stormaktstiden, s.151; Nordisk familjebok. Andra upplagan i38 delar, XIV, s.434n.) 55 první, která se věnovala matematice. Později zveřejnil také několik prací snáboženským zaměřením, knimž patřil například teologický spis Femtio olideliga ordsaker, hvarföre alle fromme och rättsinnige Christne icke kunna eller skulle med the Sacramenterare eller Calvinister komma öfverens (1606, „Padesát nemalých důvodů, proč se všichni zbožní apočestní křesťané nemohou nebo nemají shodnout srouhači nebo kalvinisty“), jenž se však nedochoval. Petreius rovněž přeložil zněmčiny modlitební knížku Caspara Melissandera127 avydal ji pod titulem Een nyttig bönebook, för alla christne eenfallighe communicanter, medh een höghnödligh vnderwijsning och rättelse om schriftermålet, aflösningen, och Herrans Jesu Christi natward (1609, „Užitečná modlitební knížka, pro všechny prosté křesťanské komunikanty, snejvýše užitečným poučením anápravou ozpovědi, rozhřešení apřijímání Pána Ježíše Krista“). Kromě toho sepsal ve státních službách pro potřeby královské kanceláře řadu různých zpráv (neboli relací) ze svých cest, avšak jen vněkolika málo případech se dochovaly údaje oidentitě jejich autora. Kromě předkládaného Učeného apravdivého vyprávění oněkterých změnách, jež se vnedávných letech udály vMoskevském velkoknížectví (podrobněji dále) lze jeho autorství sjistotou určit také například vpřípadě zprávy oprinci Gustavovi, synovi švédského krále ErikaXIV., kterou Petreius sepsal vGdaňsku.128 Nejvýznamnější část Petreiova díla bezesporu tvoří jeho spisy historiografického charakteru, které sepsal na objednávku krále KarlaIX. Jedná se ocelkem tři díla. Kšíření tradice švédského goticismu nemalým dílem přispěla Petreiova knížka Een kort och nyttigh chrönica om alla Sweriges och Göthes konungar, som hafwa både inoch vthrijkes regerat129 („Krátká 127 Caspar Melissander, vlastním jménem Kaspar Bienemann (1540–1591), byl německý evangelický teolog aspisovatel. Název originálu zní: Betbüchlein und christlicher Unterricht von der Beicht, Absolution und Abendmal des Herrn. Für andechtige Communicanten, sonderlich der Christlichen Jugendt zur Einleitung... (1582 vLipsku, „Modlitební knížka akřesťanské poučení ozpovědi, rozhřešení asvatém přijímání. Pro duchovní komunikanty, zvláště křesťanskou mládež...“). (F. W. Bautz:Bienemann, Kaspar, sl. 586.) 128 Zprávu publikoval vroce 1913 historik Henry Biaudet. (H. Biaudet: Gustav Eriksson Vasa, prince de Suède. Une énigme historique du XVI siècle, s.112–120.) 129 Úplný název zní: Een kort och nyttigh chrönica, om alla Sweriges och Göthes konungar/ som hafwa både inoch vthrijkes regerat/ Jfrån then Första konung Magog/ in til thenna höghlöfligha nu regerande k. Carl then IX. Så ock om the amazoniske Qwinnors berömligha gerningar/ hwar the hafwa bodt och regerat/ hwadan the äre vthgångne/ och huru länge theras regemente warit hafwer/ Sampt en oration som hållen är vthi Basel/ Anno 1440. aff D. Nils Ravaldi Erchiebiskop iVbsala/ om Gothernas och the Swenskas manligha bedriffter. Theszlijkes på hwad sätt Konunga walet hoos the Swenska och Götherna fordom år hållit blifwit/ Korteligen och enfaldeligen allom trognom Swenskom vthi tree böker författat/ skrifwin och vthgången Aff Petro Petreo Ubsaliensi („Krátká aužitečná kronika všech králů Sveů aGötů, kteří panovali doma iza hranicemi. Od prvního krále Magoga až knynějšímu nejvznešenějšímu králi KarloviIX.; rovněž opřeslavných činech amazonských žen, otom, kde 56 aužitečná kronika všech králů Sveů aGötů, kteří panovali doma iza hranicemi“), jež poprvé vyšla tiskem ve Stockholmu roku 1611. Záhy následovalo její druhé vydání (1614, rovněž ve Stockholmu) apozději dokonce itřetí (1656). Obsahem této Kroniky je zpracování bájných dějin švédského kmene Götů ajejich hrdinných předků Gótů pro širokou veřejnost ave švédštině. Text představuje kompilaci několika pramenů aznejvětší části je založen na kronice výše zmíněného Johanna Magna Historia de omnibus Gothorum Sveonumque regibus (1554, „Dějiny všech gótských ašvédských králů“), jež tvoří jeden ze základních kamenů švédské goticistické tradice, ale dlouho nebyla přístupná širším vrstvám čtenářů, neboť byla napsána latinsky. Johannes Magnus vní zkomponoval monumentální azároveň jazykově vybroušenou vlasteneckou kroniku, již naplnil po okraj fantastickými bájemi ovelkolepé minulosti svého národa, jehož původ podle něj sahá až khrdinským Gótům130. Zároveň je již Magnovo původní dílo protkáno protidánskou propagandou ajako největší tyran ze všech tyranů je vněm představen dánský král KristiánII.131 Petreius Magnovu kroniku přeložil avydání doplnil oněkteré další detaily zjiných zdrojů. Vznik tohoto překladu byl spojen sobjednávkou znejvyšších státních kruhů: KarelIX. potřeboval účinnou propagandu ve válce proti Dánsku,132 jež by sjednotila Švédy proti nepříteli aospravedlnila značné finanční zatížení státní pokladny vleklým anákladným konfliktem. Proto si objednal dva texty, které mu měly pomoci vytvořit příznivou atmosféru ve švédské společnosti: historik adramatik Johannes Messenius dostal zadání sepsat polemiku proti Dánům vgoticistickém duchu, úkolem Petreiovým pak bylo přeložit Magnovu kroniku, jež byla rovněž goticistická.133 Petreiova verze Magnovy kroniky je zároveň ještě výrazněji protidánská než Magnův originál. Ačkoli se jedná onepůvodní práci, význam Kroniky ve švédské kultuře nelze označit za marginální. Sehrála významnou roli při šíření goticismu mezi švédskou veřejností: díky překladu do mateřštiny byla totiž srozumitelná nepoměrně širšímu publiku azároveň byla také překladatelem aktualizována adoplněna soudobými reáliemi, což ji ještě více přiblížilo přebývaly avládly, odkud vzešly ajak dlouho trvala jejich vláda; atéž orace, již proslovil vBasileji roku 1440 arcibiskup uppsalský D. Nils Ravaldi, omužných činech Gótů aŠvédů; jakož také otom, jak dříve probíhala volba krále uŠvédů aGötů; pro všechny věrné Švédy stručně ajednoduše sestavil do třech knih, sepsal avydal Petrus Petreius Upsaliensis“). 130 A. Gustafson: Dějiny švédské literatury, s.53n. 131 L. Lönnroth– S. Delblanc: Den svenska litteraturen, s.154. 132 Kalmarská válka (1611–1613). 133 T. Frängsmyr: Svensk idéhistoria, s.88. 57 čtenáři 17.století. Pro zcestovalého avmezinárodních kruzích dobře známého Petreia ovšem vydání překladu Magnova díla nezůstalo bez následků. Jakmile vdánské královské kanceláři zjistili, že jeho poslední publikace obsahuje zdrcující kritiku dánského krále, požadovali dánští diplomaté potrestání autora za zveřejněná nařčení. Aby trestu unikl, byl Petreius poté nucen na čas opustit Švédsko. Odcestoval roku 1619 přes Lübeck aHamburg až doLipska, kde zůstal až do roku 1622.134 Tato cesta byla zároveň jeho poslední. Ostatní dvě historiografické práce, jež představují stěžejní azároveň také nejrozsáhlejší část Petreiova díla, jsou zcela odlišného charakteru než Kronika. Autor je totiž věnoval hlavnímu předmětu svého zájmu– moskevské říši. Petreius, jenž se během svých častých adlouhodobých pobytů vMoskovii naučil itamní jazyk, se tak stal prvním dobrým znalcem ruštiny aruských reálií ve Švédsku. Proto bývá historiky někdy nazýván také „první švédský kremlolog“135. Prvenství Petreiovi náleží nejen vtom, že přinesl tyto znalosti do Švédska apopsal Rusko ajeho obyvatele pro své krajany, ale že tak učinil navíc vrodném jazyce (anikoli vlatině), takže byly srozumitelné apřístupné nejširšímu možnému okruhu čtenářů. Nejprve sepsal kratší text Een wiss och sanfärdigh Berättelse om några Förändringar som j thesse framledne åhr vthi Storfurstendömet Muskow skedde äre (1608, „Učené apravdivé vyprávění oněkterých změnách, jež se vnedávných letech udály vMoskevském velkoknížectví“) aoněkolik let později vytvořil také objemnou knihu slatinským titulem Regni Muschowitici sciographia, jejíž text prvního vydání byl sepsán ve švédštině (1614–1615), adruhé (vlastně mezinárodní) vydání bylo vytištěno vněmčině (1620). Učené apravdivé vyprávění oněkterých změnách, jež se vnedávných letech udály vMoskevském velkoknížectví (dále pouze Vyprávění), jehož překlad je obsahem této publikace, je krátká relace, tedy cestovní zpráva, která vyšla tiskem roku 1608 ve Stockholmu vútlém sešitku čítajícím pouhých 36 stránek, ato pravděpodobně ve dvou brzy po sobě následujících vydáních, jež jsou obě ve švédštině anavzájem se od sebe odlišují jen nepatrně. Dochovala se celkem vpěti exemplářích. Vytiskl ji Andreas 134 K. Tarkiainen: Petrus Petrejus, s.226. 135 M. Attius Sohlman: Kunskapare och observatörer i1600-talets Ryssland och Sverige: Petrus Petrejus, Grigorij Kotosjichin och Erich Palmquist, s.12; Kari Tarkiainen:Petrus Petrejus– Sveriges första kremlolog, in:Stora oredans Ryssland. Petrus Petrejus ögonvittnesskildring från 1608, ed. M. Attius Sohlman, Stockholm 1997, s.43–58. 64 jako propagandistický materiál se záměrem seznámit veřejnost spoměry vmoskevské Rusi apřipravit mezi švédskou veřejností půdu pro intervenci na východě– Vyprávění je ostatně vpředmluvě adresováno „[v]šem věrným apočestným lidem, kteří přebývají vzemích Koruny švédské, kosvětě apoučení“154. Cílem této propagandy bylo ukázat, že nepokoje vmoskevské říši jsou jistě inspirované apodněcované zPolska apozději by mohly mít negativní důsledky ipro Švédsko. Rus se tak vlastně neocitá vpozici nepřítele, ale souseda, kterého je třeba chránit před zhoubou hrozící od polských katolíků. Text Vyprávění proto vypovídá mnohé nejen oruské smutě, ale zejména okomplikovaných politických vztazích adiplomatických jednáních mezi třemi velkými říšemi na počátku 17.století: Švédským královstvím, Polsko-litevskou unií aRuským carstvím. Zároveň je ovšem zcela pochopitelně zabarvený úhlem pohledu švédského diplomata, loajálního švédské koruně aoddaného svému králi. Jako takový tvoří významný historický pramen nejen pro badatele, kteří zkoumají období smuty. Na mnoha místech Petreius navíc výslovně ajmenovitě uvádí své informátory zřad politických osobností moskevské říše, což činí jeho text oto zajímavějším nejen zhlediska literárního, ale ihistorického. Již výše bylo naznačeno, že Petrus Petreius se při psaní svého Vyprávění zřejmě nejednou inspiroval vrozličných literárních textech, středověkých kronikách asamozřejmě ivBibli. Na rozdíl od jmen informátorů však ostatní zdroje neuvádí, což ostatně vté době ani nebylo zvykem. Světlo do pramenů, které měl Petreius kdispozici, může však vnést jeho druhé dílo se zaměřením na moskevskou Rus, jež je zároveň autorovým nejrozsáhlejším textem: Regni Muschowitici sciographia155. Vyšlo šest let po publikaci útlého sešitku Vyprávění apředstavuje první tištěnou knihu ve Švédsku vůbec, která se věnovala Rusi. Její první, švédská verze byla vytištěna utiskaře Ignácia Meurera ve Stockholmu vletech 1614 až 1615. Opět let později (roku 1620) následovala idruhá, německá verze, vlastnoručně přeložená autorem aponěkud rozšířená aupravená pro německy mluvící čtenáře, jež byla vydána vLipsku. 154 P. Petreius: Een wiss och sanfärdigh Berättelse, s.84. 155 Úplný název zní Regni Muschowitici sciographia. Thet är: Een wiss och egenteligh beskriffning om Rydzland, med thes många och stora furstendömers, provinciers, befestningars, städers, siögars och elfwers tilstånd, rum och lägenheet: Vthi sex böker korteligen författat, beskrifwin och sammandragin, af Petro Petreio („Regni Muschowitici sciographia. To jest: Pravdivý avlastnoruční popis Ruska, včetně stavu, rozlohy ipolohyjeho početných avelikých knížectví, provincií, opevnění, měst, jezer ařek. Všesti knihách stručně vylíčeno ashrnuto Petrem Petreiem“). 65 Regni Muschowitici sciographia obsahuje rozsáhlý avelmi podrobný popis nejrůznějších aspektů života vRuském carství (uPetreia nadále označovaném jako „Moskevské velkoknížectví“) na počátku 17.století. Text je rozčleněn do šesti dílů na více než 500 stránkách: první kniha je věnována geografii Rusi, druhá jejím dějinám apanovníkům, třetí kniha popisuje ceremonie, průběh korunovace velkoknížete acara apostupy během diplomatických jednání, čtvrtá kniha se zabývá moskevským vojenstvím, vknize páté se autor pokusil vystihnout charakteristické rysy ruské společnosti ajejí zvyky akonečně kniha šestá popisuje tamější církev, náboženství areligiozitu obyvatel moskevské říše. Předmluva kprvnímu vydání ve švédštině je datována 30. listopadu 1615 ve Stockholmu, celý opus však vycházel vprůběhu dvou let: roku 1614 byla jako první ze všech částí vytištěna druhá kniha, která obsahuje kroniku Moskevského velkoknížectví asnad byla původně zamýšlena jako samostatné dílo, zatímco ostatní části vyšly tiskem až následujícího roku 1615. Vsouladu sdobovým kronikářstvím se jedná opráci kompilačního charakteru, aačkoli je doplňovaná ovlastní postřehy apozorování, reálný Petreiův autorský vklad není velký. Vpředmluvě kRegni Muschowitici sciographia autor sám uvádí, že čerpal znejrůznějších zdrojů: materiály, které by se hodily pro jeho spis, „vyhledal pilně vdokumentech aspisech jiných důvěryhodných mužů ashrnul“156 do šesti dílů své knihy. Ačkoli citovat zdroje nebylo vPetreiově době zvykem, přesto je vtomto díle místy zmiňuje, když chce ukázat svou sečtělost nebo polemizovat sjejich autory. Apodle těchto zmínek Petreius čerpal zmnoha pramenů, zejména ze zápisků západních cestovatelů. Jeho nejdůležitějším anejhojněji využívaným podkladem byl spis Rerum Moscoviticarum Commentarii Siegmunda von Herberstein, který ostatně sloužil jako hlavní inspirační zdroj také mnoha jiným cestovatelům, jak bylo zmíněno výše. Petreius od něj nejen opisoval apřekládal celé pasáže, ale Regni Muschowitici sciographia je dokonce také rozčleněna do šesti knih zcela stejně jako Herbersteinův spis, jednotlivé části Petreiova opusu jsou rovněž opatřeny nápadně podobnými názvy auspořádány podle téhož principu. Autor navíc jmenovitě uvádí knihu Siegmunda von Herberstein na jednom 156 „[M]edh all flijt uthaff andra Troovärdighe Mäns Documenter och Skriffter uthletat och sammandraghit“ (P. Petreius: Regni Muschowitici sciographia. Thet är: Een wiss och egenteligh beskriffning om Rydzland, folio IV). Analýzu pramenů, znichž Petreius čerpal informace pro své texty oRusi, přináší již autorčina studie zroku 2011: H. Vaňková: Otázka normanismu agoticismu vhistoriografickém díle Petra Petreia, in: Kulturní areál Ruska včera adnes ajeho vztahy (Rusko aSkandinávie, Rusko astřední Evropa, Rusko aBalkán), ed. I. Pospíšil– J. Šaur, Brno 2011, s.147–156. 66 místě jako zdroj, zněhož čerpal.157 Dalším pramenem, na který Petreius také přímo odkazuje, je spis Relatio. Das ist Summarische Erzehlung vom eigentlichen Ursprung dieses itzigen blutigen Kriegs-Wesens in Moscowiter Land oder Reussland („Relace. To jest sumář vyprávění oskutečném původu tohoto nedávného krvavého válčení vzemi Moskovitů neboli Rusku“), jehož autor není spolehlivě známý. Tuto zprávu napsal snad jistý Konrád 157 P. Petreius: Regni Muschowitici sciographia. Thet är: Een wiss och egenteligh beskriffning om Rydzland, s.102. Titulní strana Regni Muschowitici sciographia, Stockholm 1615. Zdroj: univerzitní knihovna Carolina Rediviva (Uppsala, Švédsko) 67 Bussow158 nebo možná Martin Beer159 adochovala se pod různými dalšími tituly vněkolika rukopisech aopisech, jejichž předlohou byly pravděpodobně dvě starší verze relace, napsané vletech 1612 a1617.160 Petreius měl kdispozici rukopis, jenž byl podepsán Martinem Beerem, neboť sním jmenovitě na několika místech svého díla polemizuje.161 Kdalším dosud známým pramenům, rovněž zmiňovaným samotným autorem,162 patří například Ioannis Basilidis Magni Moscoviae Ducis vita (1585, „Život Ivana Vasiljeviče, velikého knížete moskevského“) aDe russorum religione et ritibus narratio (1582, „Vyprávění onáboženství azvycích Rusů“), sepsané Paulem Oderbornem163. Kromě těchto textů čerpal ze zmizelého rukopisu od neznámého autora, který pojednával onávštěvě biskupa zÅbo, Paula Juustena, vNovgorodu během jeho cest po Rusi vletech 1569–1572,164 ataké zpopisu Moskevského velkoknížectví obsaženého 158 Conrad Bussow (asi 1552 nebo 1553–1617) byl německý žoldnéř adobrodruh původem zDolního Saska, který vdevadesátých letech 16.století žil vRize avletech 1610–1611 pobýval vMoskvě. 159 Martin Beer (1577–1646) pocházel zNeustadtu, po studiu teologie vLipsku působil jako duchovní vluteránské komunitě vMoskvě, kde byl rovněž vysvěcen. Oženil se sjednou zBussowových dcer apravděpodobně sBussowem spolupracoval při psaní ruské kroniky. Později se usadil vNarvě. (C. Bussow: The disturbed state of the Russian realm, s.193.) 160 Úplný název nejznámější verze připisované Bussowovi zní: Verwirrter Zustand des Russischen Reichs unter Regierung derer Czaren, Fedor Ivanoviz, Boris Gudenow, und sonderlich derer Demetriorum und Basilii Susky, und des hierauf erwehlten Koniglichen Pohlinischen Prinzen Vladislai von anno 1584 biss 1613 von Jahren zu Jahren in einem gar genauen Tage-Buche dergleichen Particularitaeten sonst nirgends beschrieben mit aufrichtigen Feder meist gegenwartig auf gezeichnet voneinem damahls in Moscau wohnhaften Teutschen, Herrn Conrad Busso, S. K. H. Caroli, Herzogs zu Sundermannland und nechsthin unter dem Namen CaroliIX in Schweden, Koenigs Revisore und Intendahnten iiber die, von der Cron Pohlen, conquetirte Laender, Staedte und Schloesser in Lieffland, hernach Innhaber der Gueter Fedoroffsky, Rogosna und Kropivona in Moscau. 161 Např. ve druhé knize: „Neboť je to pustá lež, vymyšlená Martinem Beerem, který ho pohřbil aza ty potíže dostal 10 rublů“ („Therföre är thet tå een groff lögh af Martino Beer updichtat, som honom begrof, och för sitt omaak 10 Rublar fick“). (P. Petreius: Regni Muschowitici sciographia. Thet är: Een wiss och egenteligh beskriffning om Rydzland, s.122.) Rukopis Martina Beera zmiňuje Petreius také dále (tamtéž, s.222). 162 P. Petreius: Regni Muschowitici sciographia. Thet är: Een wiss och egenteligh beskriffning om Rydzland, s.102. 163 Paul Oderborn (asi 1556–1604), původem zBarth vPomořansku, od roku 1579 působil jako duchovní vRize apozději byl superintendantem vKuronsku. Tituly jeho spisů zní: Ioannis Basilidis Magni Moscoviae Ducis vita/ aPaullo Oderbornio tribus libris conscripta, VVitebergæ: Excudebant Hæredes Ioannis Cratonis, 1585; De Rvssorvm religione, ritibvs nvptiarvm, fvnerum, victu, vestitu, & c.: et de Tartarorvm religione ac moribus: vera & luculenta narratio ad D. Davidem Chytraeum recens scripta; Alia eiusdem argumenti de religione et sacrificiis veterum Borussorum ad CL.V. Georgium Sabinum olim missa, Rostock 1582. 164 Opis jeho textu se dochoval jako součást rukopisu Historia om Tyrannens Ryssland Ivan Basilivitz grufliga gerningar, redan ithes lifstid uptecknad („Historie ostrašlivých činech ruského tyrana Ivana Vasiljeviče, zapsaná již za jeho života“). (K. Tarkiainen: Petrus Petrejus som skildrare av Ryssland, s.265nn.) 68 vSarmatiae Europeae descriptio: quae regnum Poloniae, Lituaniam, Samogitiam, Russiam, Massoviam, Prussiam, Pomeraniam, Livoniam, et Moschoviae, Tartariaeque partem complectitur / Alexandri Gvagnini Veronensis, equitis aurati, peditumque præfecti; cui supplementi loco, ea quae gesta sunt superiori annae, inter Serenissimum Regem Poloniae, & Magnum Ducem Moschoviae breviter adjecta sunt, item genealogia regum Polonorum (poprvé vytištěno 1578 vKrakově), za jehož autora byl pokládán Alexander Gvagninus165. Kromě těchto prací odkazuje Petreius ina některé další zdroje, které však pro jeho dílo nebyly příliš důležité adotkl se jich jen okrajově, čímž chtěl snad především dát najevo svou sečtělost aobeznámenost srelevantní literaturou. Ktakovým pramenům patří například spis Antonia Possevina De Moscovia, který letmo zmiňuje vprvní knize Regni Muschowitici sciographia.166 Petreius měl svelkou pravděpodobností kdispozici také staroruské letopisy, ato zejména při sbírání materiálu pro zpracování druhé knihy Regni Muschowitici sciographia, věnované dějinám moskevské říše. Zatímco západní zdroje však Petreius alespoň místy uvádí, žádné konkrétní ruské prameny nikde nezmiňuje, takže je možné, že se kněmu dostaly pouze zprostředkovaně, přetlumočené či převyprávěné někým zmístních znalců letopisů atexty samotné vruce neměl. Na rozdíl od textu Vyprávění není snadné určit, zda za sepsáním Regni Muschowitici sciographia stál nějaký konkrétní politický záměr. Tato publikace sice stejně jako Vyprávění vznikla na objednávku švédského krále arovněž náklady na tisk byly pokryty ze státní pokladny, tisk však zadával (aplatil) až nástupce KarlaIX., totiž GustavII. Adolf. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že Petreius byl zřejmě za sepsání tohoto objemného díla štědře odměněn avysloužil si nezanedbatelnou královskou přízeň.167 Kniha Regni Muschowitici sciographia však byla publikována vobdobí, kdy švédská politika vůči Moskvě nebyla zcela jednoznačná achyběly jí jasnější kontury, neboť kolísala mezi pokusy ointervenci na jedné straně asnahami odlouhodobý mír na straně druhé.168 Ani ztextu samotného nelze vysledovat žádné konkrétní politické tendence či 165 Alexander Guagnini (1538–1614), zvaný rovněž Alexander Gvagninus Veronensis, byl historik italského původu. Jeho kronika byla poprvé vytištěna roku 1578 vKrakově, později byla vydávána znovu pod různými názvy (např. De Moscovia regione urbeque eiusdem nominis precipua, Rerum Polonicarum: tomi tres. Francofurti: Feyerabend, 1584). 166 P. Petreius: Regni Muschowitici sciographia. Thet är: Een wiss och egenteligh beskriffning om Rydzland, s.31. 167 Za odměnu za sepsání Regni Muschowitici sciographia byl Petreius roku 1614 (kdy byla vytištěna „ruská kronika“, tedy druhá kniha) jmenován hejtmanem voblasti Ärlingshundra (Uppland, střední Švédsko). 168 K. Tarkiainen: Petrus Petrejus, s.226. 69 propagandistické záměry. Moskevskou říši vněm autor nelíčí jako nepřátelský subjekt, který by sám osobě mohl představovat ohrožení vté době stále sílícího Švédska. Zároveň vRegni Muschowitici sciographia chybí ipohled na Rus jako na chráněnce ohroženého polským agresorem, proti němuž je potřeba přispěchat na pomoc, jenž je dominantní ve Vyprávění. Dá se říci, že Petreiovo největší dílo oRusi postrádá politický rozměr. Autor sám vpředmluvě hovoří odůvodech, jež ho vedly kjeho sepsání: otéto zemi, která přímo sousedí se Švédskem, toho totiž dosud nebylo mnoho napsáno. Ato, co bylo kdispozici, zase není ve švédštině, což Petreius shledává jako velký nedostatek, který je oto obtížnější odstranit, okolik je náročnější se do Moskovie dostat, neboť Rusové nepovolují cizicům volný přístup do své země, aby ji mohli poznávat: [A]proto, že jsou to nezkušení, divocí lidé, neučí se cizím jazykům, nýbrž svou vlastní řeč považují za nejlepší anejpůvabnější na světě. Ajelikož nikomu nedovolí [...] aby se dozvěděl něco ojejich záležitostech, zůstaly jejich země zvětší části neznámé.169 Petrus Petreius se tedy možná pokusil vytvořit dílo, které by bylo charakteru hlavně kulturně-vzdělávacího: mělo rozšiřovat obzory švédské veřejnosti, seznamovat ji scizími kraji amravy azaplnit tak bílé místo ve švédské literatuře ocizích zemích. Přesto, nebo možná právě pro absenci politického záměru se však této knize nedostalo ve Švédsku příliš velké pozornosti. Díky německému překladu ale mnohé zPetreiových postřehů apozorování putovaly zcela anonymně dál po Evropě, když byly přebírány aopisovány do zápisků následujících cestovatelů mířících do moskevské říše.170 Později na Petreia navazovali nebo zněj čerpali například německý cestovatel ageograf Adam Olearius (1603–1671) či švédský pastor acestovatel Henrik Sederberg (1670–1733).171 Jakkoli jsou autorovy závěry anázory oMoskovii ajejích obyvatelích často ovlivněny kulturními stereotypy, náboženskými předsudky, nejrůznějšími pověrami, patriotismem apřesvědčením ojisté kulturní nadřazenosti západního světa nad ostatními zeměmi, představují důležitý 169 [W]eil sie selbst unerfahrne/ vnbendige vnnd barbarische Leute seyn/ keine frembde Sprache lernen/ sondern das Jhrige vor das beste vnd zierlichste in der Welt halten/ vnd niemand zugeben von jhren Sachen [...] etwas zu erfahren/ seynd jhre Länder mehren theils vnbekandt blieben.“ (P. Petreius: Historien und Bericht Von dem Grossfürstenthumb Muschkow, folioVII.) 170 K. Tarkiainen: Petrus Petrejus, s.226. 171 M. Nyman: Resandets gränser. Svenska resenärers skildringar av Ryssland under 1700-talet, s.142n. 70 historický pramen. Hlavní přínos jeho díla spočívá zejména vpodrobném líčení událostí kolem samozvanců na moskevském trůnu vobdobí smuty, jejichž svědkem tento diplomat byl: Petreiovy práce (Vyprávění iRegni Muschowitici sciographia) obsahují některá přímá avelmi podrobná svědectví oidentitě aokolnostech objevení LžidimitrijeI. (Grigorije Otrepjeva) aLžidimitrijeIII. (diákona Isidora). Neméně významný je iosvětový rozměr opusu Regni Muschowitici sciographia, kterým Petreius značně přispěl krozšíření zájmu švédské veřejnosti oruskou kulturu aslovanské jazyky. VPetreiových historiografických spisech oRusi tak zaznívají vzdálené ozvuky evropského renesančního humanismu ve švédské literatuře. Ačkoli jeho texty vznikaly na politickou objednávku, jejich humanistický aedukativní charakter nelze přehlédnout: touhu po poznávání cizích zemí, jež se snoubí se snahou vzdělávat ašířit vědění mezi krajany. Obrazová příloha 1. Hieronymus Nützel z Glauchau, Carolus Dei Gratia Rex Sveciae. Vévoda Karel (pozdější švédský král Karel IX.), mědiryt, 1596. Zdroj: Fredrik Ulrik Wrangel: Svenskt pantheon, Stockholm 1906. 2. Ægidius Sadeler, Sigismundus III. Portrét Zikmunda III., mědiryt, asi 1604. Zdroj: Fredrik Ulrik Wrangel: Svenskt pantheon, Stockholm 1906. 71 Poznámka překladatele Autor originálu Petrus Petreius používá ve všech svých spisech vcelku složitý jazyk. Jehoslovní zásoba je bohatá, styl květnatý aprodchnutý vlivy cizích řečí, jimiž sám zřejmě aktivně hovořil či vnich přinejmenším dokázal číst– zvláště vlivem němčiny, ruštiny alatiny. Zároveň je jeho vyjadřování dosti lidové, se zřetelným záměrem vytvořit text přístupný adobře srozumitelný širším vrstvám obyvatel Švédského království na počátku 17.století. Veškerá tato specifika jsme se pokusili zachovat do té míry, aby nenarušovala porozumění textu současným čtenářem. Cizojazyčné vsuvky zlatiny či němčiny ponecháváme vpůvodním znění (ispřípadnými chybami autora), vpoznámce pod čarou uvádíme jejich vysvětlení apřeklad. Text je převeden do současné, pouze mírně archaizované češtiny, srozumitelné apřístupné dnešnímu čtenáři. Jeho výstavba je voriginálu velmi složitá, jak ve větné syntaxi, tak ivkompozici nadvětných celků. Autor skládá jednotlivé fráze avěty do velmi dlouhých souvětí spropletenou anezřídka těžko přehlednou strukturou, což ostatně bylo pro psaní vjeho době charakteristické: Petreius nezapře jistou inspiraci německým raným barokem. Při překládání jsme se pokusili co nejvíce zachovat autorův styl isjeho nezřídka značně kolokviálními komentáři, vsuvkami anesystematickým přeskakováním mezi tématy. Do jisté míry zachováváme také dlouhá souvětí, snažili jsme se však, aby nekladla překážky srozumitelnosti textu. Proto jsme považovali za nutné vřadě případů poněkud zjednodušit azpřehlednit původní syntax, jež vsoučasnosti příliš odvádí pozornost od obsahu ajejíž uměleckou vykonstruovanost dnešní čtenář již stěží ocení. Rovněž jsme důsledně překládali amplifikace (hyperbolické vrstvení souznačného lexika), které tvoří jeden ztypických rysů barokního stylu. Naopak synonymické dvojice, stylistický 72 prvek charakteristický prostarší imoderní švédštinu, ve většině případů nejsou převáděny, neboť by na mluvčí češtiny mohly působit dojmem jisté nadbytečnosti. Jména osob imíst jsou voriginále často zkomolena, což platí zvláště pro jména slovanská, která Petreius zapisoval foneticky tak, jak se mu zdálo, že je slyší. Vpřekladu tento rys není ve většině případů reflektován anamísto toho používáme jména historických osobností vpodobě běžné včesky psaných filologických ahistoriografických pracích. Výjimku tvoří případy, kdy autor původního textu vytvořil či převzal adotvořil pro zmiňovanou osobu nějakou přezdívku. Ve všechostatních případech volíme podobu jmen podle dnešního českého úzu anormy: např. pošvédštěné ruské jméno Fedro převádíme jako původní ruské jméno sčeskou transliterací Fjodor, Gudenovv jako Godunov apod. Rovněž převádíme starší švédskou ortografii na moderní, ato iušvédských osobních jmen, tedy např. Gustaf na Gustav. Tento rys naopak zachováváme ujmen latinských či latinizovaných auvádíme je vpůvodní podobě, pouze sortografií podle normy (např. Vbsaliensis jako Upsaliensis) ase skloňováním podle platných pravidel českého pravopisu (neboť ani voriginálu nejsou skloňována podle příslušných latinských deklinací). Také latinizovanou formu autorova příjmení převádíme způvodního Petrejus na tvar Petreius, jenž lépe odpovídá současnému úzu latinizovaných jmen arovněž zohledňuje specifika grafického systému švédštiny 17.století, vněmž byly grafémy j aive většině případů volně zaměnitelné. 73 Seznam literatury Prameny: Bible. Písmo svaté Starého aNového zákona, český ekumenický překlad, 21. (8. opravené) vyd., Praha 2019. Conrad Bussow: The disturbed state of the Russian realm, přel. aed. Edward Orchard, Montréal 1994. Fridz fördragh emellan Swerige och Rydzlandh, oprättat then 18. Maij åhr 1595 widh Narfwe Åå opå then Iwangorodz side wid Teusina, in: Sverges Traktater med Främmande Magter Jemte andra dit hörande handlingar. Femte delens förra hälft. 1572–1632, ed. Olof Simon Rydberg– Carl Hallendorff, Stockholm 1903. Hessel Gerritsz: Tabula Russiae ex autographo, quod delineandum curavit Foedor filius Tzaris Boris desumta; et ad fluvias Dwinam, Zuchanam, aliaque Loca, quantum ex tabulis et notitus ad nos delatis fieri poluit, amplificata: ac Magno Domino, Tzari, et Magno Duci Michael. Amsterdam 1614: neznámý vydavatel. Mapa (online), https://www.alvin-portal.org /alvin/attachment/download/alvin-record:94848/ATTACHMENT-0001.tiff. Siegmund von Herberstein: Rerum Moscoviticarum Commentarii. Synoptische Edition der lateinischen und der deutschen Fassung letzter Hand Basel 1556 und Wien 1557, ed. Hermann Beyer-Thoma– Frank Kämpfer, München 2007. Olaus Magnus: Historia de gentibvs septentrionalibvs, earvmqve diversis statibvs, conditionibvs, moribvs, ritibvs, svperstitionibus, disciplinis, exercitiis, regimine, victu, bellis, structuris, instrumentis, ac mineris metallicis, & rebus mirabilibus, necnon vniuersis penè animalibus in septentrione degentibus, eorumq΄; natura. Opvs vt varivm, plvrimarvmqve rervm cognitione refertvm, atqve cvm exemplis externis, tum expressis rerum internarum picturis illustratum, ita delectatione iucunditatéque plenum, maxima lectoris animum voluptate facilè perfundens. Impressvm Romae apvd Ioannem Mariam de Viottis Parmensem, in aedibvs diuæ Birgittæ nationis Suecorū & Gothorum, anno à Christo nato M. D. LV. mense Ianuario, sedente IvlioIII. pont. max. Pontificatus verò eiusdem anno quinto, 1.vyd., 1555. Olaus Magnus: Historia om de nordiska folken, přel. Michaelisgillet, ed. John Granlund, Hedemora 2010. Petrus Petreius: Een wiss och sanfärdigh Berättelse om några Förändringar som j thesse framledne åhr vthi Storfurstendömet Muskow skedde äre, in: Stora oredans Ryssland. Petrus Petrejus ögonvittnesskildring från 1608, ed. Margareta Attius Sohlman, fototypické vyd., Stockholm 1997, s.83–153. 74 Petrus Petreius: Regni Muschowitici sciographia. Thet är: Een wiss och egenteligh beskriffning om Rydzland/ med thes många och stora furstendömers/ provinciers/ befestningars/ städers/ siögars och elfwers tilstånd/ rum och lägenheet : Vthi sex böker korteligen författat/ beskrifwin och sammandragin/ af Petro Petreio, Stockholm 1614–1615. Petrus Petreius: Historien und Bericht Von dem Grossfürstenthumb Muschkow/ mit dero schönen fruchtbaren Provincien und Herrschaften/ Festungen/ Schlössern/ Städten/ Flecken/ Fischreichen Wassern/ Flüssern/ Strömen und Seen/ Wie auch Von den Reussischen Grossfürsten Herkommen/ Regierung/ Macht/ Eminentz und Herrligkeit/ vielfältigen Kriegen/ innerlichen Zwytrachten/ bisz sie zu einer Monarchi gewachsen/ Mit den newlich vorgelauffenen Auffrühren und Händeln von den dreyen erdichteten Demetrijs/ Nebenst dem auffgerichteten Friedens Contract/ zwischen dem Löblichen König in Schweden/ und jetzt regierenden Grossfürsten/ Dessgleichen Die Processe/ so zwischen den Königlichen Ambassadouren in der Stadt Muschkow/ vnd der Groszfürstlichen Reussischen Gesandten in der Königlichen Stadt Stockholm/ wegen des auffgerichteten Friedens Contracts Confirmation seyn gehalten worden/ Mit der Muschowiter Gesetzen/ Statuten/ Sitten/ Geberden/ Leben/ Politey und Kriegewesen: wie auch/ was es mit ihrer Religion und Ceremonien vor eine Beschaffenheit hat/ kürzlich und deutlich in sechs Heften zusammen gefasset/ beschrieben vnd publiciret Durch PETRVM PETREIVM DE ERLESVNDA, Leipzig 1620. Petrus Petreius: Een kort och nyttigh chrönica, om alla Sweriges och Göthes konungar/ som hafwa både inoch vthrijkes regerat/ Jfrån then Första konung Magog/ in til thenna höghlöfligha nu regerande k. Carl then IX. Så ock om the amazoniske Qwinnors berömligha gerningar/ hwar the hafwa bodt och regerat/ hwadan the äre vthgångne/ och huru länge theras regemente warit hafwer/ Sampt en oration som hållen är vthi Basel/ Anno 1440. aff D. Nils Ravaldi Erchiebiskop iVbsala/ om Gothernas och the Swenskas manligha bedriffter. Theszlijkes på hwad sätt Konunga walet hoos the Swenska och Götherna fordom år hållit blifwit/ Korteligen och enfaldeligen allom trognom Swenskom vthi tree böker författat/ skrifwin och vthgången Aff PETRO PETREO Ubsaliensi, 2. vyd., Stockholm 1656. Zbraslavská kronika. Chronicon aulae regiae, ed. Zdeněk Fiala, přel. František Heřmanský– Rudolf Mertlík, Praha 1976. Sekundární literatura: John Aberth:From the Brink of the Apocalypse: Confronting Famine,War,Plague,and Death in the Later Middle Ages, New York– London 2000. Michail Antonovič Alpatov: Russkaja istoričeskaja mysl’ iZapadnaja Jevropa: XVII– pervaja četvert’ XVIII veka, Moskva 1976. Andrzej Andrusiewicz: Krwawa dekada: polska interwencja w Rosji 1602–1612: dyplomacja, samozwańcy, wojna, Kraków 2013. Gabriel Anrep: Svenska adelns ättar-taflor, Stockholm 1858–1864. Robert Antonín– Michaela Malaníková: Když se jídla nedostává. České středověké reflexe „hladových let“ vevropském kontextu, in: Historia naturalna jedzenia: między antykiem aXIX wiekiem, ed. Beata Możejko-Chimiak– Ewa Barylewska-Szymańska, Gdańsk 2012, s.70–81. Dmitrij Igorevič Antonov: Smuta vkul’ture srednevekovoj Rusi: evoljucija drevnerusskich mifologem vknižnosti načala XVII veka, Moskva 2009. Margareta Attius Sohlman: Stora oredans Ryssland. Petrus Petrejus ögonvittnesskildring från 1608, Stockholm 1997. Margareta Attius Sohlman: Kunskapare och observatörer i1600-talets Ryssland och Sverige: Petrus Petrejus, Grigorij Kotosjichin och Erich Palmquist, in: Bröd och salt. Svenska kulturkontakter med öst, ed. Roger Gyllin et al., Uppsala 1998, s.9–27. 75 Margareta Attius Sohlman: Cultural and Religious Encounters. Olaus Magnus and Petrus Petrejus describe Muscovy and Its People, in: 450 Jahre Sigismund von Herbersteins Rerum Moscoviticarum Commentarii 1549–1999, ed. Frank Kämpfer– Reinhard Frötschner, Wiesbaden 2002, s.247–261. Artur Attman: Swedish Aspirations and the Russian Market during the 17th Century, Göteborg 1985. Robert Nisbet Bain: Scandinavia: apolitical history of Denmark, Norway and Sweden from 1513 to 1900, Cambridge 1905. Janet Bately– Anton Englert (eds.): Ohthere’sVoyages: aLate 9th-Century Account of Voyages along the Coasts of Norway and Denmark and its Cultural Context, Roskilde 2007. Walter Baumgartner (ed.): Ostsee-Barock: Texte und Kultur, Berlin 2006. Friedrich Wilhelm Bautz:Bienemann, Kaspar, in: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, I, Hamm 1975, s.586. Henry Biaudet: Gustav Eriksson Vasa, prince de Suède. Une énigme historique du XVI siècle, Genève 1913. Steen Busck– Henning Poulsen (ed.): Dějiny Dánska, přel. Helena Březinová, Praha 2007. Albert W. Carlsson: Med mått mätt: svenska och utländska mått genom tiderna, 2. vyd., Stockholm 1993. Sam Clason: Förhållandet till Polen och Petrus Petrejus’ sändning till Danzig 1615, Historisk tidskrift 20 (1900), s.177–194. Arkadiusz Czwołek: Piórem ibuławą. Działalność polityczna Lwa Sapiehy kanclerza litewskiego, wojewody wileńskiego, Toruń 2012. Jan Čermák (ed.): Jako když dvoranou proletí pták: antologie nejstarší anglické poezie aprózy (700–1100), Praha 2009. Joachim Dyck: Ticht-Kunst: Deutsche Barockpoetik und rhetorische Tradition. Mit einer Bibliographie zur Forschung 1966–1986, Berlin 1991. Tat’jana Nikolajevna Džakson (ed.): Islandskije korolevskije sagi oVostočnoj Jevrope (pervaja tret’ XI v.): teksty, perevod, kommentarij, Moskva 1994. Tat’jana Nikolajevna Džakson: Austr í Görðum: drevnerusskie toponimy vdrevneskandinavskich istočnikach, Moskva 2001. Natalija Vladimirovna Ejl’bart: Sem’ja Mariny Mnišek: nesostojavšijesja praviteli Rossii, Sankt- -Peterburg 2015. Tore Frängsmyr: Svensk idéhistoria. Bildning och vetenskap under tusen år, I. 1000–1809, Stockholm 2004. Simone Giese: Versuche einer religiösen Kontrolle der Studenten durch geistliche und politische Eliten im Königreich Schweden, in: Konfession, Migration und Elitenbildung. Studien zur Theologieausbildung des 16. Jahrhunderts, ed. Herman Johan Selderhuis– Markus Wriedt, Leiden 2007, s.27–52. Hans Gillingstam: Ätterna Oxenstierna och Vasa under medeltiden: släkthistoriska studier, Stockholm 1952–1953. Harry Glück– Jan L. Hyllengren: Årtalsförteckning över svenska mynt: Gustaf Vasa– GustafVI Adolf 1521–1950 med värderingspriser gällande 1977, Stockholm 1976. Michael Grant: History of Rome, London 1979. Carl Grimberg: Svenska folkets underbara öden, II. Äldre Vasatiden, Stockholm 1926. Alrik Gustafson: Dějiny švédské literatury, přel. Libor Štukavec, Brno 1998. Dick Harrison: Jarlens sekel. En berättelse om 1200-talets Sverige, Stockholm 2002. Göran Hägg– Lennart Karlsson: Svenskhetens historia, Stockholm 2004. Eli F. Heckscher– Nils Ludvig Rasmusson: Sveriges mynthistoria, Stockholm 1945. Dmitrij Ivanovič Ilovajskij: Bogatyr Ilja Muromec, kak istoričeskoje lico, Russkij archiv, č.5 (1893), s.33–58. 76 Tatjana Nikolaevna Jackson: Bjarmaland revisited, Acta Borealia 19, č.2 (2002), s.165–179. Tatjana Nikolaevna Jackson: Eastern Europe in Icelandic Sagas, Amsterdam 2019. Frank Kämpfer: Siegmund von Herbersteins „Rerum Moscoviticarum Commentarii“ als religionsgeschichtliche Quelle, in: Siegmund von Herberstein. Kaiserlicher Gesandter und Begründer der Rußlandkunde und die europäische Diplomatie, ed. Gerhard Pferschy, Graz 1989, s.147–163. Vasilij Osipovič Ključevskij: Ruské dějiny, přel. Stanislav Minařík, Praha 1927–1929. Jitka Komendová– Michal Řoutil: Moskevská Rus, in: Zbyněk Vydra et al.: Dějiny Ruska, Praha 2017, s.59–112. Andrej Kotljarchuk: Ruthenian protestants of the Grand Duchy of Lithuania and their relationship with Orthodoxy, Lithuanian Historical Studies 12 (2007), s.41–62. Vjačeslav Nikolajevič Kozljakov: LžedmitrijI, Moskva 2009. Lars-Olof Larsson: Gustav Vasa– landsfader eller tyrann?, Stockholm 2002. Benjamin Levin: This Crown is Mine. History of Pretenders for the Crown, Civil War, and Foreign Invasion in Seventeenth-Century Russia, Bloomington 2012. Lars Lönnroth– Sven Delblanc: Den svenska litteraturen, I. Från runor till romantik, Stockholm 1999. Gustav Henrik Mellin et al.: Sveriges store män, snillen, statsmän, hjeltar och fosterlandsvänner samt märkvärdigaste fruntimmer, Stockholm 1849. Ljudmila Je. Morozova: Smuta načala XVII veka glazami sovremennikov, Moskva 2000. Maria Nyman: Resandets gränser. Svenska resenärers skildringar av Ryssland under 1700-talet, disertační práce, Södertörns högskola 2013. Kenth Olsson: Kungasonen som dog iarmod, Populär Historia 6 (1993), s.20–22. Stefan Östergren: Sigismund: en biografi över den svensk-polske monarken, Ängelholm 2005. Peter Paterson: Gewiser vnd warhaffter bericht, van den verenderungen, so ettlich Jar hero In dem Grossfürstenthumb Moscow fürgangen, gestelt durch Peter Palerson (Paterson) von Ubsell Anno 1608. Auss dem Schwedischen verteutscht, in: Johann Georg Meusel: Der Geschichtforscher, IV, Halle 1777, s.135–158. Andrej Pavlovič Pavlov: Gosudarev dvor ipolitičeskaja bor’ba pri Borise Godunove (1584–1605gg.), Sankt-Peterburg 1992. Pëtr Petrej:Reljacija Petra Petreja oRossii vnačale XVII v., přel. G.M. Kovalenko, ed. V.I. Buganov, Moskva 1976. Dana Picková: První moskevská mise císařského diplomata Siegmunda von Herberstein (1517), in: Staletí objevů, diplomacie aválek, ed. František Stellner– Martin Kovář, Praha 2005. Michael Roberts: The Early Vasas: AHistory of Sweden, 1523–1611, Cambridge 1968. Jan Samuelsson: Vasatiden, in: Boken om Sveriges historia, ed. Hans Albin Larsson, Stockholm 2003, 101–132. Władysław Serczyk: IvanIV. Hrozný: Car vší Rusi astvořitel samoděržaví, Praha 2004. Ruslan Grigor’jevič Skrynnikov: Rossija vnačale XVII v. „Smuta“, Moskva 1988. Ruslan Grigor’jevič Skrynnikov: Smuta vRosii vnačale XVII v.: Ivan Bolotnikov, Leningrad 1988. Ruslan Grigor’jevič Skrynnikov: Samozvancy vRossii vnačale XVII veka: Grigorij Otrep’jev, 2. vyd., Novosibirsk 1990. Ruslan Grigor’jevič Skrynnikov: Vasilij Šujskij, Moskva 2002. Ruslan Grigor’jevič Skrynnikov: Boris Godunov, Moskva 2003. Karl Smedman: Handbok vid förvandling af äldre och nuv. svenska mått och vigter till och från metersystemet, Stockholm 1878. Otto Magnus von Stackelberg: Genealogisches Handbuch der estländischen Ritterschaft, I, Görlitz 1931. 77 Kekke Stadin: Stormaktstiden, in: Boken om Sveriges historia, ed. Hans Albin Larsson, Stockholm 2003, s.133–180. Ulf Sundberg: Svenska freder och stillestånd 1249–1814, Stockholm 2002. Sergej Jur’jevič Šokarev: Sočinenija I. Massy iP. Petreja oSmutnom vremeni, in: Petrus Petrejus: Onačale vojn ismut vMoskovii, Moskva 1997, s.465–472. Sergej Jur’jevič Šokarev: Moskva vepochu smuty: 1604–1613 gg., Moskva 2009. Kari Tarkiainen: Petrus Petrejus som skildrare av Ryssland. En personhistorisk och källkritisk studie, in: Lychnos 1971–1972, ed. Sten Lindroth, Stockholm 1973, s.244–283. Kari Tarkiainen: Petrus Petrejus, in: Svenskt biografiskt lexikon, XXIX, Stockholm 1995, s.226–228. Kari Tarkiainen: Petrus Petrejus– Sveriges första kremlolog, in: Stora oredans Ryssland. Petrus Petrejus ögonvittnesskildring från 1608, ed. Margareta Attius Sohlman, Stockholm 1997, s.43–58. Kari Tarkiainen: Sveriges Österland: från forntiden till Gustav Vasa, Helsingfors 2008. Kari Tarkiainen– Ülle Tarkiainen: Provinsen bortom havet. Estlands svenska historia 1561–1710, Stockholm– Helsingfors 2013. Aleksandr Vladimirovič Tolstikov: Začem perevodit’ „Regni Muschovitici sciographia“ Petra Petreja so švedskogo jazyka, Srednije veka 72, č.3–4 (2011), s.175–186. Aleksandr Vladimirovič Tolstikov: Pëtr Petrej vRossii (1601–1613gg.), Studia Slavica et Balcanica Petropolitana 12, č.2 (2012), s.129–142. Boris Andrejevič Uspenskij: Car’ iimperator: pomazanije na carstvo isemantika monaršich titulov, Moskva 2000. Boris Andrejevič Uspenskij: Etjudy orusskoj istorii, Sankt-Peterburg 2002. Hana Vaňková: Otázka normanismu agoticismu vhistoriografickém díle Petra Petreia, in: Kulturní areál Ruska včera adnes ajeho vztahy (Rusko aSkandinávie, Rusko astřední Evropa, Rusko aBalkán), ed. Ivo Pospíšil– Josef Šaur, Brno 2011, s.147–156. Thomas Wallerström: Vilka var först? En nordskandinavisk konflikt som historiskt-arkeologiskt dilemma, Stockholm 2006. Fredrik Ulrik Wrangel: Svenskt pantheon. Porträtt och historiska plancher efter gravyrer, Stockholm 1906. German Andrejevič Zamjatin: Rossija iŠvecija vnačale XVII veka: očerki političeskoj ivojennoj istorii, Sankt-Peterburg 2008. Slovníky aencyklopedie: Fredrik August Dahlgren (ed.): Glossarium öfver föråldrade eller ovanliga ord och talesätt isvenska språket, Lund 1914–1916. Dansk biografisk leksikon: Grundlagt 1887 af C. F. Bricka og videre 1933–44 af Povl Engelstoft under medvirken af Svend Dahl, ed. Cedergreen Bech, 3. vyd., København 1979–1984. Deutsches Wörterbuch von Jacob Grimm und Wilhelm Grimm, Leipzig 1854–1960. Elof Hellquist: Svensk etymologisk ordbok, Lund 1922. Martin Luther: Luthers Sprichwörtersammlung, ed. Ernst Thiele, Weimar 1900. Nordisk familjebok. Första upplagan i20 delar, Stockholm 1876–1899. Nordisk familjebok. Andra upplagan i38 delar, Stockholm 1904–1926. Slovar’ knižnikov iknižnosti Drevnej Rusi, I–IV, Leningrad/Sankt-Peterburg 1987–2017. Söderwall’s Ordbok Öfver svenska medeltids-språket, I–III, Lund 1884–1918. Svenska Akademiens ordbok. Lund 1898– (online), https://www.saob.se. Svenskt biografiskt lexikon, ed. Göran Nilzén et al., Stockholm 1918–. 78 Resumé Rus’ in Time of Troubles through the eyes of a Swedish spy: the report of Petrus Petreius from 1608 This little book consists of two parts. The first and main part presents the Czech translation of adiplomatic report from the Tsardom of Rus’, which was written by Petrus Petreius, aSwedish diplomat and envoy to the Russian tsar court. Petreius was sent to Moscow in 1601, probably invited by Boris Godunov, and he stayed there until 1605: four years during the complicated period of political crisis in the Russian Tsardom known also as the Time of Troubles or Smuta (1598–1613). The events he witnessed and intelligence he gathered during his stay were written down after his return to Stockholm and published three years later in abooklet with the title Een wiss och sanfärdigh Berättelse om några Förändringar som j thesse framledne åhr vthi Storfurstendömet Muskow skedde äre (Stockholm 1608, “Alearned and truthful tale about some of the latest changes that have happened in the Grand Duchy of Moscow”). Although addressed to the Swedish king CharlesIX and his bureau, the publication was intended for abroad audience “for enlightenment and learning”, as it was printed in Swedish and spread as apamphlet that would help the king of Sweden with propaganda against his rival SigismundIII Vasa, the ruler of the Catholic Polish-Lithuanian Commonwealth, who was plotting aCounter-Reformation of Sweden. In alively and gripping way, Petrus Petreius narrates the dramatic events that occurred during his visit to Moscow, many of which he saw with his own eyes. He informs about the gossip and plotting around the successor to the Russian tsar throne, the intrigues of the first False Dmitry and the Polish Catholics against 79 Moscow, as well as about the horrible Russian Famine 1601–1603, and tries to explain why such acrisis struck the Russian tsardom. His testimony, even though it is refracted through the prism of aloyal Swedish patriot, is an invaluable source of information on political relations and religious conflicts between the Kingdom of Sweden, Russian Tsardom and Polish-Lithuanian Commonwealth, as well as an exciting story told by probably one of the most prominent Swedish diplomats of his time– an invisible person behind many important events in North and East European history of the early 17th century, when he acted as the Swedish kings’ emissary, courier and supposedly even interpreter. The second part of the book presents astudy of the fairly unknown author’slife and works in the context of Swedish literature of the 16th and 17th century, European travelogues about Rus’ and also considering Russian literature about the Time of Troubles. The author of the study focuses not only on the aforementioned pamphlet but also on Petreius’ other writings, which are perhaps not as original but have had aconsiderable impact on ethnographic literature both in Sweden and Europe. Petreius, who has also been named the “first Swedish kremlinologist”, however appears most importantly as the first Swedish expert on Russia, its culture and language. His works on Russia represent the very first sources of information on Muscovite Rus’ published in Sweden. Besides, his later work about Russian culture, history and customs, the voluminous Regni Muschowitici Sciographia (published 1614–1615 in Swedish and 1620 in German), is not only apioneering work on the subject in Sweden but it also influenced significantly the following generations of travellers to Russia and introduced knowledge about the country and its people to the Swedish public.