Proměny českého akademického diskurzu během posledních padesáti let

ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 101, 2019, Č.1, S. 54–71 Proměny českého akademického diskurzu během posledních padesáti let Jana Kozubíková Šandová (České Budějovice) CHANGING CZECH ACADEMIC DISCOURSE IN THE PAST 50 YEARS The paper aims to explore changes occurring in the Czech academic writing tradition during the past fifty years. The focus is on Linguistics research articles written by Czech scholars and published in peer-reviewed Czech linguistic journals. Czech research papers published in the 1970s adhere to writing conventions of the so-called Teutonic intellectual style (Galtung, 1981) typical of Germany and other Central and East-European countries. The influence of the Teutonic style gradually diminished during the 1980s and in the early 1990s Czech academic style began to conform to norms and conventions of the Anglophone academic writing tradition. The strongest influence of the Anglophone style is apparent in Czech articles published after 2000. This corresponds to the general tendency of minor discourse communities to adopt the Anglophone academic style since English has become the language of international academic communication. KEYWORDS academic discourse, Teutonic intellectual style, Anglophone intellectual style, Czech academic style, cross-cultural variation, discourse community KLÍČOVÁ SLOVA akademický diskurz, teutonský intelektuální styl, anglofonní intelektuální styl, český odborný styl, mezikulturní variace, diskurzní komunita DOI https://doi.org/10.14712/23366591.2019.1.4 1. ÚVOD Odborný styl1 je velmi těsně spjat skulturou, vníž vědecké texty vznikají, avychází zjejích historických kořenů. Mohli bychom dokonce říci, že vědecké vyjadřování je kulturně podmíněno. To, co je vakademickém stylu vjednom kulturním kontextu považováno za efektivní avhodné, může být vjiném nahlíženo jako neuspořádané achaotické. Ztohoto důvodu tedy není možné mluvit ojednotném odborném stylu, 1 Odborným stylem rozumíme „styl jazykových projevů, jejichž funkcí je formulování přesného, jasného, soustavného, jednoznačného sdělení sdominující pojmovou složkou“ (https://www.czechency.org/slovnik/ODBORN%C3%9D%20STYL). Mathesius používá termín „sloh výkladový“, který „je zaměřen především věcně“ azáleží vněm na tom, aby “se věci, které se mají říci, řekly přiléhavě, jasně aplynule” (1982: 107). Termín odborný styl je vtéto studii používán jako synonymum výrazů akademický styl aintelektuální styl. OPEN ACCESS JANA KOZuBÍKOVÁ ŠANDOVÁ 55 naopak, současný jazyk akademického diskurzu je velmi různorodý avědecké vyjadřování vnitřně diferencované. Vrámci akademického diskurzu existuje mnoho různých žánrů, jak psaných, tak mluvených (vědecký článek, recenze, příspěvek na konferenci, disertační práce, grantový projekt, abstrakt atd.), zčehož vyplývá irůznorodost jazyka, který autoři používají. Heterogenní jazyk vědeckých textů je ale do určité míry normován závaznými konvencemi, jejichž dodržování je důležité pro efektivní aúspěšnou vědeckou komunikaci. Dnešní mezinárodní vědecký diskurz je silně ovlivněn normami akonvencemi anglofonního vědeckého vyjadřování, protože angličtina se stala jazykem globální akademické komunikace (Čmejrková— Daneš, 1997; Duszak, 1997; Dontcheva-Navrátilová, 2013b). Vtradičním pojetí byl jazyk vědy považován za neosobní nástroj, který má plnit funkci předávání poznatků afaktů, přitom ale potlačovat subjektivní pohled autora apůsobit maximálně objektivně, neosobně, nezaujatě, neboť podle tohoto názoru jen tak lze předat vědění apoznání. Lidský faktor se tedy zakademických článků vytrácel. Výsledkem bylo, jak uvádí Duszaková, „odlidštění” jazyka vědy atím iodlidštěná představa autora ačtenáře (Duszak, 1997, s.1). Toto pojetí vědeckého jazyka přispělo „kpředpokladu uniformního stylu vědeckého vyjadřování, které nerespektovalo rozdíly mezi jednotlivými jazykovými, kulturními aetnickými oblastmi“ (Čmejrková— Daneš— Světlá, 1999, s.20). Uniformita akademického stylu se tedy brala jako samozřejmost. Autoři vědeckých článků používali neosobní konstrukce, vyhýbali se osobním apřivlastňovacím zájmenům vprvní osobě. Od tohoto uniformního vědeckého stylu se začalo upouštět vdobě počínajícího rozvoje textové lingvistiky aanalýzy diskurzu, což je přibližně od 60.let 20.století. Vědecké texty začaly být chápány jako sociální akty, osobnost autora vystoupila zpozadí neosobních konstrukcí do popředí osobního vyjadřování. Autor postupně navazuje kontakt se čtenářem, odborné texty jsou tedy vsoučasnosti více dialogické aje zde větší důraz na interakci. Ztoho vyplývá zájem lingvistů okomunikační kompetenci vědce, tj.„schopnost vědecké poznatky formulovat apředat akademické obci” (Čmejrková— Daneš— Světlá, 1999, s.21), ato jak na národní úrovni, tak ivmezinárodním kontextu. Tento zájem ojazyk odborného stylu avědeckou komunikaci „byl silně ovlivněn obecným vývojem procesních, strategických, dynamických ainteraktivních modelů organizace diskurzu ajeho zpracování” (Duszak, 1997, s.1–2). Důvodem této transformace vědecké komunikace může tedy být jiný pohled na roli jazyka při zprostředkovávání ašíření nových vědeckých poznatků, intenzivnější mezikulturní kontakty nebo změny vpedagogických postupech při výuce akademického psaní. Vposlední době můžeme registrovat zvýšený zájem lingvistů omezikulturní variaci vakademickém diskurzu (např.Clyne, 1987; Mauranen, 1993b; Čmejrková— Daneš, 1997; Siepmann, 2006; Chovanec, 2012; Dontcheva-Navrátilová, 2013a, 2013b; Hyland, 2016), se zaměřením například na organizaci astrukturu vědeckého článku, přítomnost autora vtextu, zdvořilost, modalizaci, socio-kulturní dimenzi vakademickém diskurzu apoužívání metajazyka. Rozdíly ve vědeckém vyjadřování byly prokázány nejen vmezikulturním porovnání, ale ivrámci jedné akademické kultury. Příkladem může být české vědecké vyjadřování, kde můžeme přibližně kolem poloviny 20.století spatřovat vliv německého vědeckého stylu, který později slábne, avposledních desetiletích je patrný vliv anglofonní. Předkládaná studie se věnuje OPEN ACCESS 56 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 101, 2019, Č.1 proměnám, knimž došlo včeském psaném akademickém diskurzu, konkrétně vžánru vědeckého článku, během několika posledních desetiletí, scílem zmapovat, od kdy přibližně můžeme tyto změny pozorovat. Jde okvalitativní analýzu, proto se zaměříme spíše na popis tendencí ve vývoji českého akademického stylu. Do hry totiž také vstupují subjektivní preference autorů analyzovaných textů, jejich osobní styl vyjadřování, tj.nedrží se striktně norem akademického stylu. Zaměříme se na různé aspekty, vnichž je proměna českého vědeckého vyjadřování nejmarkantnější. Na úvod připomeňme, že zanalýzy mezikulturních rozdílů vakademických textech jsou patrné dvě protichůdné tendence. Stoupencem první znich je např.Widdowson (1979), který zdůrazňuje univerzálnost akademického diskurzu. Ta spočívá vtom, že vědci po celém světě používají stejné nebo velmi podobné postupy ametody bádání apracují spodobnými koncepty. Výsledkem je pak to, že věda vytváří „sekundární kulturní systém”, oddělený od původní kultury. Adále pokračuje, že „diskurzní konvence, které se používají vkomunikaci vtéto společné kultuře, jsou nezávislé na konkrétních jazykových prostředcích, které se používají kjejich realizaci” (Widdowson, 1979, s.51). Problematická je na tomto pohledu skutečnost, že Widdowson vyvozuje poněkud jednostranné závěry opírající se ojeho analýzy odborných textů pouze zoblasti přírodních věd, jako je fyzika achemie, kde jsou patrná striktnější pravidla akonvence, zejména pokud jde ostrukturu aorganizaci odborných článků. Ve vědeckých textech zoblasti humanitních věd tak rigidní pravidla neplatí. Druhé hledisko naproti tomu zdůrazňuje kulturní specifičnost kognitivních atextových funkcí (např.Kaplan, 1980; Galtung, 1981; Clyne, 1987). Do určité míry zpochybňuje Widdowsonovu tezi aukazuje, že je při analýze důležité brát vpotaz konkrétní vědní disciplínu atyp vědeckého textu, protože tímto detailnějším rozdělením docházíme kjemnějšímu popisu mezikulturních rozdílů. Tato variace ve vědeckém diskurzu také souvisí shistorickými, kulturními asociálními faktory. Historicky zakořeněné intelektuální tradice jednotlivých kulturních společenství ovlivňují to, jaké výzkumné avzdělávací metody se upřednostňují, aty potom určují normy vědeckého vyjadřování, které se liší na rovině stylistické, syntaktické, lexikální azhlediska celkové organizace textu. Ztoho vyplývá, že nemůže existovat jeden jediný univerzální model vědecké komunikace. Tím se dostáváme ke konceptu, který Galtung (1981) definoval jako „intelektuální styly”. Vysvětlíme si je vdalší kapitole. Jsou důležité pro pochopení českého intelektuálního stylu, jeho kořenů aproměn, kterými během svého vývoje prošel. 2. INTELEKTUÁLNÍ STYLY Galtung (1981) ve svém eseji porovnává rozdíly ve vědeckém vyjadřování čtyř akademických komunit: saské, teutonské, galské, nipponské, atak rozlišuje čtyři kulturně- -specifické intelektuální styly.2 Toto srovnání umožňuje vysvětlit základní rozdíly vdiskurzních strukturách objevujících se ve vědeckých textech různých akademic2 Vsoučasných studiích zaměřených na akademický diskurz se místo termínu „saský” intelektuální styl často používá výraz „anglosaský“ nebo „anglofonní“, pro „teutonský“ intelektuální styl se vžilo označení „německý“. OPEN ACCESS JANA KOZuBÍKOVÁ ŠANDOVÁ 57 kých komunit. Zde je třeba upozornit na to, že Galtungova klasifikace je založena spíše na subjektivních zkušenostech autora (sám Galtung uvádí, že se klasifikace opírá o„dojmy aintuice”), než na objektivním výzkumu, což bylo často kritizováno. Současně ale můžeme říci, že jeho klasifikace stále hraje důležitou roli při porovnávání jednotlivých intelektuálních stylů anepochybně inspirovala vznik řady dalších prohlubujících studií. Intelektuální styly, které popsal Galtung, nebyly pojmenovány podle jednotlivých zemí, ale podle větších regionů, pro něž jsou typické. Nicméně níže popsané styly považuje za dominantní vuvedených zemích. Při jejich charakteristice si Galtung všímá schopnosti vědců analyzovat data, vytvářet hypotézy ateorie, komentovat dílo ostatních vědců, vést argumentaci. Saský intelektuální styl má dvě centra, USA aVelkou Británii, periferními oblastmi jsou Kanada aAustrálie. Je spíše empirický, zaměřený na sběr aorganizaci dat aorientovaný na fakta. Podle Galtunga je silný ve vytváření hypotéz, avšak slabší ve formulování teorií. Na druhou stranu je však dialogický, akademici často diskutují mezi sebou avysvětlují si své rozdílné názory, proto jsou obecně tolerantnější knázorové rozmanitosti. Druhý styl, který Galtung popisuje, je styl nipponský, jehož centrem je Japonsko aperiférie východní Asie. Je spíše encyklopedický, důležité jsou sociální vztahy, komentáře díla ostatních akademiků (kde se ovšem projevuje respekt kautoritě), ale ijednota textu. Silnou stránkou je vytváření hypotéz. Pro tuto studii je důležitější styl teutonský, jehož domovem je Německo, periferními oblastmi jsou pak země střední avýchodní Evropy. Typické je zaměření na formulování teorií adeduktivní uvažování spíše než na analýzu dat ainduktivní usuzování. Data shromážděná pro analýzu slouží spíše než kdůkazům pouze kilustraci. Galtung považuje tento styl za méně demokratický asilně elitářský, kde „mistři” předávají znalosti „učňům”. Akademické debaty se zaměřují spíše na slabé stránky vargumentaci ostatních. Celkově tedy tento styl působí spíše rezervovaně. Akonečně galský intelektuální styl, pocházející zFrancie, je zaměřen spíše esteticky. Jasnost aelegance stylu jsou stejně důležité jako formulování teorie, která má být „vyvážená asymetrická“. Tento styl také hodnotí hypotézy ateorie ostatních vědců. Kulturní rozdíly, které popisuje Galtung ve svém porovnání intelektuálních stylů, mají úzkou vazbu na vzdělávací systémy jednotlivých zemí. Například ve Francii je velmi důležité zvládnutí správné techniky psaní esejů, vnichž musí být patrná jasná progrese, tj.nastínění problematiky, definování důležitých konceptů, obzvlášť těch víceznačných, podání vysvětlujícího shrnutí, jak bude autor eseje postupovat ařešit daný problém. Tento nástin musí být striktně dodržen vhlavní části eseje, která je většinou rozdělena do tří až čtyř oddílů stejného rozsahu, dále segmentovaných do odstavců. Každý odstavec rozvíjí jeden argument, argumenty jsou seřazeny vlogickém sledu od méně komplexních po složitější. Vzávěru eseje autor vysvětluje řešení problému ataké možné implikace diskutovaného problému. Jazykově musí esej splňovat pravidla bon français, tedy psaného standardu stanoveného Francouzskou akademií (Siepmann, 2006, s.134). Včeském školství se do 90.let 20.století kladl důraz zejména na memorování velkého množství faktických informací spíše než na rozvoj kreativního myšlení. Vté OPEN ACCESS 58 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 101, 2019, Č.1 době byla výuka akademického psaní na univerzitách vzácností. Izde se však preferovala gramatická správnost na úkor vhodné apřehledné organizace textu, jeho celkové soudržnosti ajasnosti vyjadřování. Situace se změnila až díky postupné globalizaci akademické komunikace, kdy anglofonní vědecké vyjadřování začalo ovlivňovat ostatní intelektuální styly. Pokud jde oanglosaské země, Hermanns (1985) vysvětluje, že psaní esejů se systematicky nacvičuje. Vanglofonním vzdělávacím systému je totiž akademické psaní povinnou součástí studijního programu. Univerzitní studenti nejen humanitních, ale itechnických oborů, píší eseje pravidelně. Ty jsou pak nahlas předčítány na konzultacích svyučujícím, který esej komentuje ase studentem oněm diskutuje. Zde můžeme vidět, že orientace na čtenáře avhodná forma eseje jsou vanglosaské akademické kultuře silně zakořeněny. Odstavce začínají tzv.tematickou větou (topic sentence), která je dále vdaném odstavci rozvíjena. Závěrečná věta pak odstavec uzavírá azajišťuje hladký přechod kdalšímu odstavci. Vesejích je též důležité držet se zadaného tématu, jakýkoliv odklon od něho nebo repetitivnost jsou považovány za nedostatek (Siepmann, 2006, s.134). Naproti tomu němečtí univerzitní studenti, jak upozorňuje Siepmann, až donedávna neměli žádné pevně dané zásady akademického psaní. Eseje se nepředčítají nahlas ani nediskutují svyučujícími. Ti si eseje přečtou, opraví astudentům pak zašlou komentáře. Obecně se předpokládá, že studenti četbou prací uznávaných autorů zoboru automaticky převezmou hlavní zásady německého akademického diskurzu, vněmž jsou citace ze sekundární literatury důležitější než vanglofonní afrancouzské akademické kultuře. Výsledkem je pak spíše důraz na věcnou znalost aobsah než na formu astyl. Více se toleruje odklon od tématu (Siepmann, 2006, s.134). 3. DALŠÍ STUDIE INTELEKTUÁLNÍCH STYLŮ Dalším příspěvkem, který se věnuje kulturním rozdílům vrámci akademického stylu, je Kaplanova studie zabývající se rozdíly ve struktuře odstavců vanglických textech psaných rodilými anerodilými mluvčími (Kaplan 1980). Výsledky této studie potvrzují to, co postuloval již výše zmíněný Galtung, tj.přestože je struktura odstavce je rozvolněná, autor vědeckého textu by se neměl odklánět od tématu. Vtéto souvislosti nelze nezmínit Clynovu kontrastivní studii (1987) analyzující lingvistické asociologické odborné texty vangličtině aněmčině scílem zjistit rozdíly mezi těmito dvěma akademickými kulturami, které se týkají především organizace akademických textů. Obecně Clynova studie dochází kidentickým závěrům jako Galtung: pro anglosaskou kulturu je typická forma eseje, na jejímž začátku je formulována otázka nebo téma, důležitá je relevantnost dalších částí eseje, konec jednoho odstavce by měl vést kzačátku dalšího, který začíná tematickou větou. Pisatel by se měl vyvarovat repetitivnosti. Vteutonském stylu je formulace tématu většinou volnější anemusí být tak striktně dodrženo jako vanglosaském stylu. Odbočení od hlavního tématu (digresivnost) vteutonském stylu není bráno jako zásadní prohřešek, hlavní důraz je kladen na obsah, rekapitulace již řečeného se považuje spíše za logický vývoj textu (Clyne, 1987, s.212). Tyto rysy teutonského stylu, které Clyne zmiňuje, jsou tyOPEN ACCESS JANA KOZuBÍKOVÁ ŠANDOVÁ 59 pické ipro analyzované české akademické texty, především pak pro ty, které vznikly během 70.let 20.století. Pokud jde ojazykovou stránku německých odborných textů, které analyzoval Clyne, typické je používání neosobních konstrukcí, modálních výrazů, diskurzních markerů, nominalizací asloženin. Věty jsou syntakticky velmi komplexní (Clyne, 1987, s.213). Tímto kladou německé akademické texty, vporovnání sanglofonními, vysoké nároky na čtenáře, neboť kvůli své komplexnosti mohou být méně srozumitelné. Pokud jde osrozumitelnost textu, Clyne dále zdůrazňuje, že orientací německých akademických textů spíše na obsah je pochopení textu hlavně na čtenáři, kdežto vanglofonním akademickém stylu je přístupnost textu pro čtenáře zodpovědností autora. Stím souvisí ipoměrně velký rozdíl zhlediska srozumitelnosti mezi běžným německým textem atextem akademickým, vanglosaské akademické tradici se registr odborný aobecný do takové míry neliší. Dále se Clyne zaměřuje na lineárnost anglických aněmeckých vědeckých textů ana to, do jaké míry se tyto texty vtomto ohledu liší. Lineárnost je zkoumána na základě čtyř parametrů: hierarchie textu, dynamika textu, symetrie, uniformita (podrobněji viz Clyne, 1987, s.218). Výsledky analýzy ukazují, že anglické texty mají lineárnější strukturu než texty německé, které prokazují vyšší stupeň digresivnosti. Podle Clyna má toto odbočování od tématu vtextech německé provenience důležitou funkci. Nazývá se „Exkurs” apřináší okrajové nebo obecnější informace, které autorovi textu umožňují udržet určitou logickou posloupnost textu. Autor tak může doplnit teoretický rámec daného textu, blíže vymezit historické pozadí, vysvětlit již uvedená tvrzení adalší souvislosti, ale idiskutovat sostatními akademiky (Clyne, 1987, s.227). Toto je první důvod zařazení odboček vtextech. Další je ten, že německé akademické texty nemají pevně danou strukturu jako texty anglické. Nejsou tak striktně organizované, amůže tedy docházet kurčitému nesouladu mezi teoretickými aempirickými kapitolami. Když jsou ale tyto exkurzy příliš dlouhé, může docházet ktextové apropoziční asymetrii acelková struktura textu je spíše spirálovitá než lineární. Vše výše uvedené vysvětluje již zmíněnou orientaci na obsah spíše než na formu. Podobné tendence můžeme spatřovat ivčeských akademických textech, které jsou též orientovány spíše na obsah. Clynova studie byla kritizována pro svůj nedostatečný popis zvolené metodologie apřílišné zjednodušení konceptů lineárnosti adigresivnosti, což mělo za následek, že tyto koncepty nemohly být testovány na jiných datech (Hutz, 1997). Dále například Kachru (1995, s.181) upozorňuje na to, že autentické texty, ato ivrámci anglofonní kultury, vykazují určitý stupeň variace aodklonu od idealizované normy. Nicméně můžeme souhlasit se Siepmannem (2006, s.136), který tvrdí, že Clynovy závěry poukazují na určité obecné tendence vyskytující se vněmeckém aanglofonním akademickém diskurzu. Další studie věnující se mezikulturnímu výzkumu akademického diskurzu se zabývají např.kontrastivní analýzou angličtiny afinštiny (Mauranen, 1993a, 1993b), ruským akademickým diskurzem (Nichols, 1988) nebo polským (Duszak, 1994, 1997). Finský akademický diskurz je typický spíše neosobním vyjadřováním, nepříliš častým používáním metajazyka aimplicitnějším způsobem psaní vporovnání sanglofonními akademickými autory. Ruské akademické texty se příliš nezaměřují na čteOPEN ACCESS 60 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 101, 2019, Č.1 náře, ale na sdělení obecné pravdy avědění. Polští autoři nejsou ve svých tvrzeních tak přímí jako jejich anglofonní protějšky, jako by předjímali možnou kritiku, proti níž se chtějí bránit. Proto často používají neurčité jazykové prostředky azmírňující lingvistické výrazy (hedge). Tolik stručný nástin hlavních rysů akademického diskurzu vkulturách, které jsou relevantní pro vývoj českého vědeckého vyjadřování. Vdalší části se zaměříme na charakteristiku českého akademického diskurzu ana to, co ho utvářelo aovlivňovalo. 4. VÝVOJ ČESKÉHO AKADEMICKÉHO DISKURZU Mnoho diskurzních společenství je ovlivněno anglosaským vědeckým vyjadřováním, které se vmezinárodní vědecké komunikaci stává normou ztoho důvodu, že angličtina se stala mezinárodním jazykem vědecké komunity. Tak jako se vyvíjely avyvíjejí ostatní akademické kultury, docházelo astále dochází ke změnám ivčeském akademickém diskurzu. Nejlépe tyto změny pochopíme, usouvztažníme-li je nejen slingvistickým, ale iskulturně historickým vývojem. Jak upozorňují Čmejrková aDaneš (1997, s.41), česká společnost často musela přijmout normy, které „se zdály být nositeli kultury, nebo je konfrontovat.” Čeští akademici neustále rozvíjeli arozvíjejí svůj odborný styl tak, aby se stali součástí velkých diskurzních komunit. Zhistorických důvodů avzhledem ke geografické pozici České republiky ve střední Evropě byl český akademický diskurz ovlivněn teutonským intelektuálním stylem. Autoři českých vědeckých textů byli vpřímém kontaktu sněmeckým myšlením akulturou, proto český akademický diskurz přebral mnoho prvků typických pro německý intelektuální styl, jako je např.komplikovanější syntax, monologičnost vědeckých textů, spirálovitá organizace textů, ale iterminologie aobecné představy oúčelu akademického diskurzu. Další důležitý vliv na českou akademickou tradici měl ruský intelektuální styl. Kromě důvodů historických jde také oskutečnost, že ruština ačeština sdílejí společný slovanský základ, aproto si jsou blízké ve větné atextové struktuře aterminologii (Čmejrková— Daneš, 1997, s.42). Vposlední době můžeme pozorovat zesilující vliv anglofonního akademického stylu, který se samozřejmě neprojevuje pouze včeské akademické tradici, ale mezinárodně. Důvody jsou zřejmé. Stoupající potřeba komunikace na mezinárodním vědeckém poli, vytváření arozvíjení zahraničních kontaktů, to vše hlavně vangličtině, přispívají ktomu, že se mění jazykové astylové normy českého akademického diskurzu. To potvrzují iČmejrková— Daneš— Světlá, 1999, s.19): „Vědeckou češtinu, nejen voblasti terminologie alexika vůbec, ale ivkompoziční výstavbě, textových vzorcích ave stylu vyjadřování dnes silně ovlivňují světové jazyky, především ovšem angličtina. Věda se dnes neobejde bez studia vědecké literatury zahraniční provenience, ať už vpřekladu nebo voriginále, acizojazyčné prvky pak víceméně automaticky přecházejí do česky psaných textů.” Pokud dojde kpřevzetí nějakého anglického výrazu, důvodem může být to, že vhodný ekvivalent včeštině neexistuje, nebo snaha „usnadnit identifikaci užitého termínu sjeho mezinárodně přijatou podobou” (Čmejrková— Daneš— Světlá, 1999, s.19). Když se převezme textový vzorec, jde větOPEN ACCESS JANA KOZuBÍKOVÁ ŠANDOVÁ 61 šinou „osnahu přizpůsobit se zvyklostem anormám mezinárodním, azapojit se tak do kontextu světové vědy” (Čmejrková— Daneš— Světlá, 1999, s.19). Pokud jde ovýše zmíněný anglofonní vliv na český odborný styl konkrétněji, setkáváme se sním tedy jak na úrovni lingvistických prostředků, tak na úrovni struktury aorganizace vědeckého textu. Český akademický diskurz je celkově dialogičtější, než býval, více se obrací ke čtenáři adíky větší lineárnosti vědeckých textů je pro čtenáře srozumitelnější. Autor už nestojí tolik vpozadí, ale používáním např.osobních zájmen v1.osobě singuláru nebo plurálu se dostává blíže ke čtenáři. Neosobní vyjadřování se vtextech také vyskytuje, ale vmenší míře než vtextech dřívějších. Celková organizace textu je průhlednější tím, že je členěn na kapitoly apodkapitoly, které jsou číslovány amají své názvy. Čtenář se vtextu tedy mnohem lépe orientuje. 5. MATERIÁL AMETODA Pro účel této studie byl sestaven korpus celkem 43 vědeckých článků psaných česky různými českými lingvisty. Žánr vědeckého článku byl vybrán proto, že představuje nejtypičtější psaný útvar akademického diskurzu. Aby bylo možné naplnit cíl vytyčený vúvodu tohoto příspěvku azmapovat proměny českého vědeckého diskurzu se zaměřením na oblast lingvistiky vposledních padesáti letech, byly excerpovány články zrůzných časových období. Nejstarší texty pocházejí ze 70.let 20.století (8 článků), dále z80.let 20.století (13 článků), z90.let 20.století (10 článků), akonečně články vydané po roce 2000 (12 článků). Celkový počet slov vcelém korpusu je 150 243. Ipřes tento relativně omezený rozsah lze však vyvodit relevantní závěry. Články použité na analýzu byly publikovány vrecenzovaných lingvistických časopisech Časopis pro moderní filologii, Slovo aslovesnost aNaše řeč. Všechny excerpované články pocházejí výlučně zčlánkové rubriky, aby byla vco nejvyšší možné míře dodržena jednota žánru. Výběr článků byl zcela náhodný, aby bylo možné prokázat obecné tendence ve vývoji českého odborného stylu aeliminovat zkreslení výsledků omezením se na idiosynkratické rysy stylu konkrétního autora. Výsledný korpus byl podroben kvalitativní analýze, která si všímala různých aspektů, které od sebe odlišují teutonský aanglofonní styl nejvíce, aby rozdíly azměny byly patrné: vztah autor-čtenář (6.1), přítomnost autora vtextu (6.2), neosobní vyjadřování (6.3), modalizace (6.4), autorská skromnost (6.5), metajazyk (6.6), struktura odstavců (6.7) acelková struktura textu (6.8). Podívejme se nyní na uvedené kategorie podrobněji. 6. ANALÝZA VYBRANÝCH CHARAKTERISTIK VĚDECKÝCH ČLÁNKŮ 6.1 VZtAH AutOR-ČtENÁŘ Vztah mezi čtenářem aautorem je jedním zdůležitých aspektů, který prošel včeských článcích během zkoumané doby proměnou. Vtextech ze 70.let 20.století si můžeme všimnout, že autoři kladou na čtenáře poměrně vysoké nároky, například pokud jde oznalost tématu textu. Předpokládá se, že recipient má stejné nebo podobné OPEN ACCESS 62 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 101, 2019, Č.1 znalosti dané problematiky jako autor, proto vtěchto článcích téměř nenajdeme definice různých konceptů, obzvlášť těch, které by měly být čtenáři zabývajícímu se lingvistikou známé. Naopak vanglosaském vědeckém vyjadřování autor čtenáře textem provádí, alespoň krátce mu vysvětluje ivěci obecně známé, zdůrazňuje to, co je důležité, účel textu apod., je zodpovědný za to, že čtenáři danou problematiku vyloží tak, aby mu co nejvíce usnadnil její pochopení. Včeských textech ze 70.a80.let bývá čtenář na znalosti, které by měl oproblematice mít, upozorňován metalingvistickými komentáři typu to vše je dobře známo, jak známo, je dobře známo, jak jsme zase již před desítiletím věc formulovali, atd. Tendenci autorů více danou problematiku vysvětlovat nebo zdůrazňovat metalingvistickými poznámkami, jaké informace jsou důležité, jak je třeba věci chápat ajaký je cíl daného textu, můžeme ve větší míře pozorovat až ve článcích pozdějších, tedy od 90.let 20.století. Může to tedy být známka vlivu anglosaského vědeckého diskurzu. Pro ilustraci, vpříkladu (1), autor stručně shrnuje avysvětluje, kčemu zatím vtextu dospěl, apoté naznačuje další směřování textu. Vpříkladu (2) autorka nejprve předjímá, co bude dále vtextu následovat, azároveň naznačuje, že se nejprve bude věnovat obecnějšímu tématu, protože chce mít jistotu, že čtenář tyto obecné zásady zná, neboť jsou důležité pro pochopení dalšího textu. (1) Ukázali jsme, že výraz nemůže být znakem obsahu vědomí; že sémiotické pojetí jazyka není udržitelné jako pojetí psychologicko-sémiotické. Dále bychom chtěli naznačit, že do velké míry problematické je ipojetí ontologicko-sémiotické; že problematické je samo chápání výrazu jako znaku významu. [SaS, 55, 1994] (2) Než přistoupíme ksamotnému popisu tenisového termínu bekhend, chtěla bych říci pár slov obecně kněkterým výslovnostním zásadám, které se při přejímání slov anglického původu do češtiny uplatňují. [NŘ, 87, 2004] 6.2 PŘÍtOMNOSt AutORA VtEXtu Tento aspekt odborných textů se během doby rovněž vyvíjí. Tato studie potvrzuje zjištění mnoha autorů zabývajících se analýzou akademického diskurzu, že dřívější texty jsou neosobní aautorova přítomnost se vnich nijak zvlášť neprojevuje. Ve větší míře se sní setkáváme vtextech zkonce 80.let 20.století, ale pak hlavně od poloviny 90.let do současnosti. Samozřejmě ovšem existují výjimky avněkterých textech zpoloviny 70.let se osobní vyjadřování vyskytuje hojně, anaopak vněkterých textech současnějších převládá užívání neosobních konstrukcí aautor článku stojí vpozadí. Přítomnost autora se ve vědeckých článcích nejčastěji projevuje používáním osobních apřivlastňovacích zájmen v1.osobě singuláru nebo plurálu. Prvním případem je tzv.autorský plurál, kdy se autor ke své osobě vztahuje 1.osobou plurálu, jako vnásledujících příkladech: (3) Vnašem příspěvku jsme mohli podat jen několik vybraných teoretických zobecnění apouze část znašeho velmi skromného excerpčního materiálu. [ČMF, 73, 1991] OPEN ACCESS JANA KOZuBÍKOVÁ ŠANDOVÁ 69 paměti, že konvence včíslování anázvech kapitol apodkapitol mohou být ivěcí editora daného vědeckého časopisu. Novější texty mají lineární strukturu ahlavní teze se objevuje většinou na začátku odstavce aje dále rozpracovávána, zatímco dřívější texty mají strukturu spíše spirálovitou aautor se ktématu textu neustále po různých odbočkách vrací zjiného úhlu pohledu. Lineární struktura, typická pro anglofonní vědecký styl, je pro čtenáře samozřejmě přívětivější. Spirálovitou strukturou jsou typické spíše vědecké texty německé provenience. Autor zvažuje různé možnosti, porovnává je, vrací se knim, doplňuje je osvé hledisko, proto tento výklad má ráz spíše úvahový acelkově tyto texty působí více neurčitě. Pro české odborné texty je také typická deskriptivnost; deskriptivnost adigresivnost, „neznamenají neochotu autora brát ohled na čtenáře, nýbrž lze je vnímat jako snahu soustředit do daného místa vtextu maximum poznatků“. 7. ZÁVĚR Tato studie sledovala proměny českého akademického diskurzu od roku 1970 po současnost scílem zjistit, od kdy se vněm projevuje tendence přebírat zvyklosti anglosaského akademického diskurzu. České vědecké vyjadřování je jím ovlivněno podobně jako jiné intelektuální styly. Důvodem je skutečnost, že angličtina se postupně stala jazykem mezinárodní vědecké komunity. Úspěšná vědecká komunikace na mezinárodním poli se bez schopnosti psát apublikovat vangličtině neobejde. Členové menších diskurzních komunit tak přenášejí prvky anglosaského intelektuálního stylu ido svých kultur, atím jejich vědecké vyjadřování, ať už vědomě či nevědomě, ovlivňují. Český odborný styl byl po dlouhou dobu pod vlivem zejména německého intelektuálního stylu, především díky četným historickým akulturním kontaktům stouto akademickou kulturou azpůsobem jejího vyjadřování. Vkorpusu analyzovaných českých vědeckých článků zoblasti lingvistiky je tento vliv patrný hlavně včláncích publikovaných v70.a80.letech 20.století. Projevuje se ve všech zkoumaných aspektech, tj.vztah autor-čtenář, přítomnost autora vtextu, neosobní vyjadřování, modalizace, autorská skromnost, metajazyk, struktura odstavců acelková struktura textu. Postupné opouštění od německého intelektuálního stylu můžeme sledovat včláncích z90.let 20.století, kdy texty začínají být více dialogické, projevují se vnich rysy subjektivnějšího vyjadřování, jsou logičtěji strukturovány apřehledněji organizovány, čímž se stávají přístupnější pro čtenáře. Vsoučasných vědeckých textech je též patrná žánrová hybridizace, „narůstá pleonastičnost aterminologická rozkolísanost až vágnost, která souvisí snereflektovaným interkulturním přejímáním pojmotvorných výrazů“.3 Nejvíce ovlivněné anglofonním akademickým stylem jsou tedy české vědecké texty publikované od roku 2000 po současnost. Vtéto souvislosti je důležité upozornit na fakt, že autoři do textů přenášejí své vlastní subjektivní způsoby vyjadřování aněkteré analyzované texty např.ze 70.let 20.století jsou velmi dialogické apřipomínají svými rysy texty současné, anaopak 3 https://www.czechency.org/slovnik/AKADEMICK%C3%89%20PSAN%C3%8D OPEN ACCESS 70 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 101, 2019, Č.1 některé texty publikované po roce 2000 působí čtenářsky nepřístupně, monologicky acelková struktura textu není příliš transparentní. Na odborný styl se tedy můžeme dívat jako na jakési kontinuum, kde se na jedné straně nacházejí texty psané ekonomickým, přímočarým způsobem atypické svým neosobním vyjadřováním, na druhé straně můžeme najít texty dialogické až narativní, vnichž se projevuje přítomnost autora. Současné česky psané vědecké texty zoblasti lingvistiky by měly blíže knarativnímu vyjadřování. Ikdyž je dnešní akademická kultura globalizovaná, vmezinárodním vědeckém kontextu se postupně prosadily konvence anglofonního vědeckého vyjadřování a„lze předpokládat, že normy vědeckého vyjadřování se budou ve smršťujícím se světě sbližovat avyrovnávat” (Čmejrková— Daneš— Světlá, 1999, s.25), do budoucna je důležité zachovat pluralitu vědeckých stylů. Například tím, jak navrhuje Pöckl (1995, s.105), že budou existovat adekvátní zásady odborného stylu vjednotlivých jazykových kulturách. Výsledkem může být zachování lingvistické, koncepční ametodologické bohatosti arozmanitosti jednotlivých diskurzních komunit. LITERATURA Clyne, M. (1987): Cultural differences in the organization of academic texts. English and German. Journal of Pragmatics, 11, s.211–247. Čmejrková, S.— Daneš , F. (1997): Academic writing and cultural identity: The case of Czech academic writing. In: A.Duszak (ed.), Culture and Styles of Academic Discourse. Berlin and New York: Mouton de Gruyter, s.41–61. Čmejrková, S.— Daneš, F.— Světlá, J. (1999): Jak napsat odborný text. Praha: Leda. Daneš, F. (2000): Jakou řečí mluví věda. Modalizace vědeckého diskurzu. Slovo aslovesnost, 61/2, s.81–92. Dontcheva-Navrátilová, O. (2013a): Lexical bundles indicating authorial presence: Across-cultural analysis of novice Czech and German writers’ academic discourse. Discourse and Interaction, 6, 1, s.7–24. Dontcheva-Navrátilová, O. (2013b): Authorial presence in academic discourse: Crosscultural analysis of the use of author-reference pronouns. Linguistica Pragensia, 1, s.9–30. Duszak, A. (1994): Academic discourse and intellectual styles. Journal of Pragmatics, 21, s.291–313. Duszak, A. (ed.) (1997): Culture and Styles of Academic Discourse. Mouton de Gruyter: Berlin and New York. Galtung, J. (1981): Structure, culture and intellectual style. Social Science Formation, 20, s.817–856. Hermanns, F. (1985): Schreiben im Vergleich. Zu einer didaktischen Grundaufgabe interkultureller Germanistik. In: A.Wierlacher (ed.), Das Fremde und das Eigene. Prolegomena zu einer interkulturellen Germanistik. München: Iudicium, s.123–139. Hofstede, G. (1984): Culture’s Consequences. International Differences in Work-Related Values. Cross Cultural Research and Methodology Series 5.London: SAGE Publications. Hutz, M. (1997): Kontrastive Fachtextlinguistik für den fachbezogenen Fremdsprachenunterricht: Fachzeitschriftenartikel der Psychologie im interlingualen Vergleich. Trier: WVT. Hyland, K. (2016): Academic publishing and the myth of linguistic injustice. Journal of Second Language Writing, 31, s.58–69. Chovanec, J. (2012): Written academic discourse in English: From local traditions to global outreach. Brno Studies in English, 38, 2, s.6–16. Kachru, Y. (1983): Linguistics and written discourse in particular languages. Contrastive studies: English and Hindi. Annual Review of Applied Linguistics, 3, s.50–77. OPEN ACCESS JANA KOZuBÍKOVÁ ŠANDOVÁ 71 Kaplan, R.B. (1980): Cultural thought patterns in intercultural education. In: K.Croft (ed.), Readings on English as aSecond Language. Cambridge: Winthrop, s.399–418. Mathesius, V. (1982): Jazyk, kultura aslovesnost. Praha: Odeon. Mauranen, A. (1993a): Contrastive ESP rhetoric: Metatext in Finnish-English economics texts. English for Specific Purposes, 12, s.3–22. Mauranen, A. (1993b): Cultural Differences in Academic Rhetoric: ATextlinguistic Study. Frankfurt: Peter Lang. Nichols, J. (1988): Nominalization and assertion in scientific Russian prose. In: J.Haiman— S.Thompson (eds.) Clause Combining in Grammar and Discourse. Amsterdam: John Benjamins, s.399–428. Pöckl, W. (1995): Nationalstile in Fachtexten? Vom Tabuzum Modethema. Fachsprache, 17, s.98–107. Siepmann, D. (2006): Academic writing and culture: An overview of differences between English, French and German. Meta, 51, 1, s.131–150. Widdowson, H.G. (1979): Aspects of Language Teaching. Oxford: Oxford University Press. ELEKTRONICKÝ ZDROJ Nový encyklopedický slovník češtiny. Cit.6.1.– 15.3.2019, dostupný zWWW: https://www. czechency.org. ZDROJE Časopis pro moderní filologii, 53, 1971. Časopis pro moderní filologii, 72, 1990. Časopis pro moderní filologii, 73, 1991. Časopis pro moderní filologii, 74, 1992. Časopis pro moderní filologii, 75, 1993. Časopis pro moderní filologii, 88, 2006. Časopis pro moderní filologii, 92, 2010. Časopis pro moderní filologii, 97, 2015. Časopis pro moderní filologii, 99, 2017. Časopis pro moderní filologii, 100, 2018. Naše řeč, 68, 1985. Naše řeč, 69, 1986. Naše řeč, 87, 2004. Naše řeč, 90, 2007. Naše řeč, 92, 2009. Slovo aslovesnost, 31, 1970. Slovo aslovesnost, 32, 1971. Slovo aslovesnost, 33, 1972. Slovo aslovesnost, 35, 1974. Slovo aslovesnost, 37, 1976. Slovo aslovesnost, 39, 1978. Slovo aslovesnost, 41, 1980. Slovo aslovesnost, 42, 1981. Slovo aslovesnost, 43, 1982. Slovo aslovesnost, 44, 1983. Slovo aslovesnost, 45, 1984. Slovo aslovesnost, 48, 1987. Slovo aslovesnost, 49, 1988. Slovo aslovesnost, 50, 1989. Slovo aslovesnost, 51, 1990. Slovo aslovesnost, 55, 1994. Slovo aslovesnost, 56, 1995. Slovo aslovesnost, 57, 1996. Slovo aslovesnost, 61, 2000. Slovo aslovesnost, 64, 2003. Jana Kozubíková Šandová | Ústav anglistiky, Filozofická fakulta Jihočeské univerzity | Branišovská 31a, 370 05 České Budějovice ORCID ID: 0000-0002–2533–1274 sando[email protected].cz OPEN ACCESS